Hleďme si víc toho, co nás spojuje (II.)

Autor stejnojmenného příspěvku na téma občanské snášenlivosti a schopnosti komunikace jako protiváhy vypjatého antikomunismu (webové stránky SDS, 1. 6. 2007) odpovídá na připojené komentáře:

1. Patřím ke generaci, kterou přepadli v lavicích prvňáčků pánové s pověstným souborem „doličných předmětů“ k atentátu na „zastupujícího říšského protektora“. Se sedmi křížky na zádech se člověk dívá na leccos s neodbytným pocitem „už viděného“ - jen v jiných kulisách! Tak vnímám i současný antikomunismus. „Egon“ ve svém komentáři poznamenává, že tento tlak vytváří „vědomí sebeobrany levice“. To je můj případ! Nechci „řešit problémy komunistů za ně“. Cítím jen, že se přes ně míří na celou levici a ještě mnohem dál. Dovolím si v této souvislosti citovat lehce upravenou část jednoho z mých předchozích článků:

• „Reálný socialismus, spjatý s civilizačně překonaným modelem autoritářské státní moci, se s příchodem nové generace komunistů „zrušil sám“. Nastolil tak otázku eticky nejpřijatelnějšího vypořádání svého dědictví. Již to a mnohé další vybízí k vstřícnosti. Těžko nevidět, že nezdar tohoto nechtěného potomka Francouzské revoluce a křesťanské sociálně reformní tradice zpochybňuje svým způsobem i pověst a postavení „rodičů“.
• Čím víc přehnaně černě bude za těchto okolností vykreslen před novou generací jeho obraz a čím nekulturnějším způsobem toto vypořádání v důsledku toho proběhne, tím hlubší bude po něm zachovaná propast, a tím víc se může prosazovat tendence neformálního řešení narůstající krize zastupitelské demokracie, konzumní společnosti a technické civilizace cestou opačného extrému. Návratem k přirozenému „právu silnějšího“, jako protipólu nejen prvotního komunismu, ale i křesťanství, reformace a liberální demokracie samotné.“ („Vypořádání“ s minulostí, nebo s lidmi?, HaNo, 22. 5. 93).

Nahlédnutí do archivu mi připomnělo, jak čas letí. S nesnášenlivým antikomunismem polemizuji v Haló novinách s přestávkami už 14 let - a východisko? V nedohlednu! Samozřejmě, že se neztotožňuji se vším, co bylo na stránkách tohoto listu mezitím vysloveno. Za důležitější považuji jinou věc: například i nově ohlášenou funkci Haló novin jako „levicového deníku“. Její součástí by jistě mělo být i vyhledávání a zprostředkování toho, co nás přes všechny rozdílnosti spojuje! Zde dávám opět za pravdu „Egonovi: „Rozdíly, které se mohou snášet vedle sebe, mohou i vzájemně inspirovat“. Větší otevření i pro nekomunistickou levici a širší veřejnost Haló novinám jen prospěje. Tak jak to ostatně říká „Egon“ dál ve svém komentáři a jak se za to v obecnější rovině přimlouvám v závěru jednoho z níže zmíněných starších článků. Počkejme si na praktické uplatňování deklarovaného záměru!

Buďme objektivní. Vykročení tímto směrem můžeme poslední dobou zaznamenat v nově koncipovaném zpravodajství HaNo ze světa i z regionů, v rozhovorech s různými osobnostmi nebo v kulturní rubrice listu. Zmínku zaslouží loňská stať jednoho ze signatářů Charty 77 k výročí 21. srpna 1968 a polemika s ní z pera V. Věrteláře - kmenového komentátora listu. Podobné výměny názorů mohou, podle mne, přitáhnout další čtenáře i autory. Nedávno se na stránkách Haló novin objevily i dva příspěvky člena SDS Lubomíra Lédla [1, 2], rozhovor s předsedou Milanem Neubertem a publicistický příspěvek poslance ČSSD Petra Wolfa. Věřím, že i moje články takto v HaNo působily. Zmíním zde tři nejpodstatnější. Předpokládám, že jsou dostupné na webových stránkách SDS:

1. „Morální selhání“ a skutečnost (HaNo, 7. 7. 2003)
2. Nejúčinnější „vyrovnání s komunismem“ (HaNo, 19. 4. 2004)
3. „Přirozeným vývojem“ zpátky k barbarství? (HaNo, 25. 7. 2005)

Stať „Hleďme si víc toho, co nás spojuje“ celou sérii uzavřela. Právě nad ní jsem si uvědomil, že se argumenty obou stran ve sporu kolem „komunismu“ stále opakují. Odtud myšlenka, že by mladé generaci mohl v této situaci dobře posloužit malý „průvodce“ - slovník antikomunistických tezí a jejich radikálně levicových antitezí. Už jen volba těchto termínů napovídá, že by nemělo jít o „vyvracení antikomunistických lží“, jak se domnívá „Julie“. Představuji si věcné, čtivé a srozumitelné porovnání tezí a jejich antitezí (termín „lež“ v některých souvislostech nepoužívám: chci-li s někým vést věcný dialog, nebudu jej předem nepřímo označovat za „lháře“).

Redakce mi udělala trochu čáru přes rozpočet. Tuto úvahu už nezařadila na stránky HaNo, ale do Alternativ - spíš teoretické přílohy Haló novin, vycházející odděleně v menším nákladu a oslovující užší okruh čtenářů. Nedělám z toho unáhlené závěry. Nejspíš to bude souviset s novou koncepcí listu, kdy se Alternativy mají stát řádnou přílohou HaNo. Daný námět i pohled na věc se i tak dostaly do veřejného prostoru! Bude s nimi možné dál snáz pracovat.

2. Mám za to, že celek těchto čtyř článků dává odpověď na velkou část poznámek připojených na webových stránkách SDS k poslednímu z nich. Možná je to opravdu stále o tom samém, jak píše „ik“, kdy to vypadá, že „všichni mají pravdu“. A proč ne? Kritériem správnosti je skutečně jen praxe - nejenom příštích voleb, ale i desetiletí a staletí. Souhlasím s názorem, že si naši nástupci s mnohým, co nás dnes trápí, už nějak poradí. Budou-li mít při tom před očima (náš) dobrý příklad občanské snášenlivosti a schopnosti komunikace, tím líp! O to mi jde především. Ze všech čtyř článků by mělo být zřejmé, že se při zpětném pohledu na předlistopadovou éru zastávám především obyčejných lidí. Vůdce včetně Stalina chci jen líp vymezit - s jejich klady i zápory.

Jsem rád, že se tento pohled do jisté míry blíží pohledu například V. Bělohradského. Mám na mysli zejména jeho výrok o tom, že „jen idiot může cpát komunismus a nacismus pod jednu střechu (...) a pak klást křivé rovnítko mezi lidi, kteří bojovali za sociální rovnost (...) a rasisty, kteří vyhlazovali Židy“, anebo jeho názor, že „lže, kdo tvrdí, že život v komunistickém Československu byl jen životem utlačovaných ...“ (Právo, 12. 8. 2006).

3. K některým konkrétnějším výhradám z komentáře „ik“ uvádím závěrem netříděný souhrn vybraných faktů a argumentů - spíš jako ukázku, jak bych si představoval shromažďování podkladů do databáze jednotlivých hesel navrženého slovníku. I když - uznávám - velkou část dnešních mladých lidí to už moc nezajímá. „Jediná pravda“ o reálně socialistické minulosti jim byla dávno zjevena - mimo jiné i „díky“argumentační defenzivě levice. To jistě neznamená, že už není co napravovat:

- Zavraždili Miladu Horákovou komunisté? Ukřižovali Ježíše Židé? Zdecimovali severoamerické indiány Američané? Jaké zločiny a válečná zvěrstva mají na svědomí jedni, a jaké druzí? Existuje lepší vyrovnání s nedokonalostí člověka! Počítá s kritickým pohledem těch, jejichž předchůdci se dopustili něčeho z dnešního pohledu nepřijatelného. Dívá se však dopředu. Dává přednost jazyku, který nejitří staré rány a pře! Nechce lidi kvůli nim stále znovu nenávistně rozdělovat. Na pozadí narůstajících rizik dneška vidí jediné rozumné východisko - jejich solidaritu, spolupráci a už jen sportovně pojaté soupeření o lepší kvalitu života a lepší svět.

Něco takového předpokládá alespoň tři věci. Minimum tolerance ve vztahu k vždy nějak rozporné minulosti. Ochotu vést zde trvalý dialog a respektovat v něm právo na rozdílný názor a úhel pohledu. A konečně snahu vytvářet a pěstovat „společný jazyk“, založený na shodném chápání obsahu klíčových pojmů. Odjakživa platí - víc hlav, víc rozumu! Tak lze nejlíp překonat možná nedorozumění, pochopit hlubší příčiny a vymezit konkrétnější viníky dějinných traumat a tragédií. Takových, jakou byl i stalinisty inscenovaný proces s Miladou Horákovou před 57 lety.

- Reálný socialismus dopadl stejně jako svého času křesťanství - základní humanistická myšlenka byla v řadě případů zneužita nebo špatně vyložena. Přesto má být pod účelovou přezdívkou „komunismu“ navždy zatracen. Jako by záporné stránky jeho bilance nebyly v prvé řadě plodem stalinismu! Ani Stalin však nebyl pouhým ztělesněním zla. Do jeho myšlení a jednání se bezděky promítlo hned několik různých vlivů. Nejen jeho známé osobní vlastnosti, ale i nerespektování lidských práv v tehdejším světě včetně rodného Kavkazu: kde všude zde nevládlo za jeho časů „právo silnějšího“? I Jiří Hanák uznává: „U prakořene sovětského totalitárního socialismu byla do nebe volající nespravedlivá společnost.“ (Právo, 30. 6.).

Co se dělo v Americe a koloniích evropských mocností, když rozzlobený mladý muž Džugašvili alias Stalin začal vnímat nepravosti světa? Leninovi bylo 28, jemu 19 a budoucímu „dělnickému prezidentovi“ A. Zápotockému 14 let, když ještě novotou vonící kulomety maršála Kitchenera kosily ve světové premiéře - pod záštitou téhož „práva silnějšího“ - tisíce islámských povstalců u Ummdurmánu. V bitvě, která zajistila vládě Jejího Veličenstva „kondominium“ nad Súdánem až do Stalinovy smrti v roce 1953. Ve stejném roce 1898 skončily známým masakrem siúxských žen a dětí u Wounded Knee „indiánské války.“ - poslední smutná kapitola obrovské krádeže půdy a násilného vysídlování par excellence ... Stalinovu současníku Hitlerovi bylo v té době 9 let. V jednom bodě své pomyslné obhajoby před Norimberským tribunálem by byl možná přesvědčivý. To kdyby tvrdil, že jeho Drang nach Osten (expanze na východ) nebo plán na vysídlování Čechů byly inspirovány americkým „osídlováním Západu“. Klasický kolonialismus - o neokolonialismu ani nemluvě - si vybíral ještě počátkem 60. let XX. století svou krvavou daň v Alžírsku i jinde.

Konkrétní viníky historických nespravedlností, omylů a krutých činů běžně pojmenováváme jejich konkrétními jmény. Ani jejich obraz však nebývá vykreslován černobíle - jen z dnešního pohledu! Kolik násilí a krve zaznamenala éra britské královny Viktorie - největší rozmnožitelky britské říše (na trůně od r. 1837 do r. 1901)! Přesto ani ji, ani její ministerské předsedy dnes nikdo v našich médiích neoznačuje za „masové vrahy“. Lenina ano! Podobně dnes nikdo neodsuzuje další Marxovy a Leninovy vrstevníky - americké prezidenty, za jejichž éry ještě trvalo například na jihu USA otroctví a vyvrcholilo vyhánění a olupování indiánských kmenů.

Co říci na adresu zákonodárců ze Senátu Parlamentu ČR, kteří - bez podobného zohlednění dobových souvislostí - nacházejí v Komunistickém manifestu z roku 1848 (!) nebo v Leninových tezích z počátku XX. století „důkazy“ o zločinné povaze „komunismu“? Podobným účelovým studiem bible nebo koránu bychom mohli dojít k „zákazu“ křesťanství, judaismu i islámu! - Uvedené skutečnosti jistě nijak neospravedlňují tragické chyby a jednání Stalina a stalinismem ovlivněných východoevropských komunistických vůdců. Pouze je líp vysvětlují: zařazují je do všech souvislostí a umožňují je pochopit i jako součást rozporné povahy a nedokonalosti samotného člověka. S ní svádějme nikdy nekončící boj!

- Úspěšnému nástupu nesnášenlivého antikomunismu nahrála neschopnost části radikální levice vyrovnat se mimo jiné s existencí pojmu „stalinismus“. (Nebudu zde opakovat argumenty uváděné v této souvislosti v článku J. Hellera, zařazeného i na webové stránky SDS). I proto se tak rozvinulo užívání pojmů „komunismus“, „komunisté“, „komunistická éra“ a tak dál všude tam, kde by bylo mnohem vhodnější užít právě termíny „stalinismus“, „stalinisté“ nebo „stalinská éra“. Pomník věnovaný „obětem stalinismu“ je v každém případě lepším řešením než stále častěji ( ke škodě celé levice) vztyčované pomníky „obětem komunismu“.

O tom, že „skandální“ užívání termínu „komunismus“ v těchto a dalších podobných případech zbytečně rozděluje současnou společnost a může (třeba u pomníků) zasévat vzájemnou nedůvěru nebo dokonce nenávist ještě v dalších generacích, těžko pochybovat. Totéž platí pro umělý problém s tzv. „symboly komunismu“. Kolik nepravostí a hanebností se stalo pod symboly koloniálních mocností nebo pod křížem - symbolem křesťanství! Přesto tato symbolika dnes nikomu nevadí! Srpy, kladiva a rudé vlajky nebo hvězdy ano! Jak změnit situaci, ve které se všem neměří stejným historickým metrem?

Marx nehlásal „ zostřování“ třídního boje, ani nedůvěru k podnikatelům nebo diskriminaci jejich potomků. Je znám jeho výrok o tom, že osobně necítí nenávist k žádným jednotlivým kapitalistům, protože chápe, že musejí jednat se svými zaměstnanci tvrdě nebo dokonce „asociálně“, nechtějí-li být sami konkurencí „vyvlastněni“. Odtud jeho vize změny společenských vztahů a hodnot, která by tento začarovaný kruh „boje všech proti všem“ prolomila.

- Část radikální levice, která má výhrady k pojmu „stalinismus“, vychází z mylné představy. Tento termín nevymyslela „nejhorší antikomunistická propaganda“, jak tvrdil před časem autor jednoho z polemických článků na uvedené téma v Haló novinách. Původní význam tohoto slova (ještě za Stalinova života) byl nejen záporný, ale i kladný. Po odsouzení Stalinova kultu osobnosti se tímto termínem běžně označovaly především negativní jevy s ním spjaté. Dokazuje to i následující přepis pozoruhodně věcného hesla „stalinismus“ ze Slovníku spisovaného jazyka českého, Akademia, nakl. ČSAV 1971:

• STALINISMUS 1. souhrn negativních jevů v teorii a praxi komunistického hnutí spjatých s obdobím kultu osobnosti J.V. Stalina a odsouzených na XX. sjezdu KSSS a po něm: Vliv stalinismu se neblaze projevil i ve vztahu k Marxovi a Engelsovi (Kult. tvorba)
• 2. řídč. (dříve) : teorie a praxe výstavby socialismu v SSSR za vedení J. V. Stalina: Referáty o marxismu a náboženství, o leninismu a stalinismu (Lid. noviny).
• STALINOVEC 1. dogmatický zastánce překonaných metod z období kultu osobnosti, stoupenec stalinismu (ve význ. 1). stalinista : Udělali ze mne (v polemice) stalinovce (Lit. noviny)
• 2. (dříve) stoupenec stalinismu (ve význ. 2) stalinista: Buďte stalinovci (Nový život).
• STALINISTA stalinovec 1, 2 - STALINISTICKÝ příd.: (pokusy) oživit negativní dědictví stalinistického období (Rudé právo), tj. období kultu osobnosti J. V. Stalina

V době přípravy slovníku k tisku, v letech 1970 - 1971 ještě nejspíš dozníval vliv myšlenkové otevřenosti 60. let! Malá čs. encyklopedie z roku 1987 už pojem „stalinismus“ nezná! - Jak se k němu stavět dnes? Nepřeceňujme, ale ani nepodceňujme jeho význam! Skutečnost, že si jej svého času přisvojili antikomunisté a jeho převažující záporný obsah účelově přitvrdili, ještě neznamená, že patří navždy jen jim a radikální levice už nemůže s tímto pojmem nijak pracovat. Naopak! Aby „stalinismus“ přestal být mj. nadávkou a začal v jazykové praxi konkurovat zejména falešně definovanému „komunismu“, měl by být ve výše vymezeném nebo jiném věcném významu uplatňován i dnes, a právě dnes v jazyce radikální levice co nejčastěji. Jen tak se může stát (podobně jako „bonapartismus“) zavedeným univerzálním pojmem - součástí společného jazyka, napomáhajícího racionálnímu dialogu a porozumění napříč politickým spektrem. Jazykový úzus se vytváří jen praxí!

Velká část radikální levice se i dnes hlásí k Marxově analýze a vizi komunismu jako k inspiraci. Antikomunisté jí nasazují psí hlavu „komunismu“ stalinského. Překonání tohoto hendikepu bude záviset i na její schopnosti rozbít tento jazykový „diktát“ a zlepšit i touto cestou svou komunikaci s hnutími, která oslovují dnešní mladé lidi na podobném základě, ale v nových kostýmech a novým jazykem, a proto zatím líp. Velký zastánce jen minimálně regulovaného trhu V. Klaus správně pochopil, odkud zde vítr vane!

Jan Ritter, 5. 7. 2007
(člen SDS)

Poznámka SDS:

Pokusili jsme se vyhledat a nabídnout čtenáři zmíněné loňské příspěvky k výročí 21. srpna 1968 z pera signatáře Charty 77 Luboše Kohouta a Václava Věrteláře. Kohoutův článek v elektronické verzi Haló novin není, opatřili jsme ho jinak. Odkaz na oba texty dokresluje přístup autora této stati.