Rada Evropy se rozhodla změnit historii. Zvrátit ji cestou egalizace obětí a agresorů,
hrdinů a zločinců, osvoboditelů a dobyvatelů, nacistů a komunistů. Myslí si, že největší nepřátelé nacistů - komunisté - jsou zločinci srovnatelní s nacisty. Je znepokojena tím faktem, že hitlerovci byli odsouzeni mezinárodním společenstvím a komunisty ještě nic podobného nepotkalo.
Z tohoto důvodu Rada navrhuje, aby takové odsouzení komunistů proběhlo nyní, na plenárním zasedání Parlamentního shromáždění Rady Evropy 24.-27. ledna 2006. Současně je Rada znepokojena tím, že »společenská informovanost o zločinech způsobených totalitárními komunistickými režimy je stále nízká«. A také tím, že dosud »komunistické strany jsou legální a aktivní v mnohých zemích i přesto, že se v mnoha případech nedistancovali od zločinů«.
Jinými slovy, Rada Evropy vyhlašuje budoucí pronásledování těch evropských komunistů, kteří se ještě nekáli, tak jak to od nich vyžadovali bandité z gestapa nebo mistři mučitelského umění z koncentračního tábora Markonisos.
Možná již zítra se rozhodnou postavit komunistické strany mimo zákon, čímž otevřou vrátka duchům Hitlera a Himmlera, kteří začali, jak je známo, svoji kariéru zákazem komunistických stran a zavřením komunistů do táborů smrti. Nicméně nakonec se tato dvojice utopila v krvi svých obětí, těch 20 milionů v komunistickém SSSR a dalších statisíců komunistů v jiných zemích, kteří položili svůj život na oltář boje s nacismem, tak jako v Řecku - kteří se dostali do čela národních hnutí odporu v celé Evropě. Nehledě na to, tito gentlemani z Rady Evropy ve svém přání obrodit dávno odsouzenou - historií a národy - praxi, jsou pouhými plagiátory, kteří se honí za ocasem svého Staršího bratra USA, likvidující hitlerovskými metodami celé národy, jako je to v případě Iráku, který obrátily v ruiny pokryté sítí věznic, ve kterých tisíce nevinných obětí jsou denně podrobovány neskrývanému výsměchu.
O těchto zločinech proti lidskosti, mezi jiným také o současném hitlerovského typu trýznitelském táboře v Guantánamu, nám Rada Evropy absolutně nemá co říci.
Tak jak má někdo uvěřit tomu, že členové Rady Evropy jsou upřímně znepokojeni lidskými právy, když dokonce i v jejich vlastním domě - Evropě - povolili letadlům CIA, naplněných lidmi bez jakýchkoliv práv, převážet tyto lidí do speciálních věznic, aby tam byli mučeni?
Takoví lidé nemají právo vystupovat v roli prokurátorů. Před soudem historie, který v jednom překrásném dni bude vynášet rozsudek nad jejich Starším bratrem za jeho bezpočetné zločiny - od Vietnamu po Chile, od Jižní Ameriky do Iráku, oni budou obviňováni z toho, že těmto zločinům nekladli odpor, nebo dokonce z recidivy.
Bohužel dnes hovořím převážně jmény mrtvých než živých. Proto jménem mrtvých komunistických přátel, těch kteří prošli gestapem, tábory smrti a dalšími místy likvidace, proto aby zvítězili nad nacismem a oslavili svobodu, řeknu jen jedno slovo těmto »gentlemanům« - HANBA!
Athény, 26. 12. 2005
Mikis Theodorakis
Haló noviny, 17. 1. 2006, překlad B. Zahradníček
Poznámka redakce SDS:
Mikis Theodorakis (* 29. 7. 1925) je významný řecký skladatel, spisovatel a politik. Během obsazení Řecka německými, italskými a bulharskými jednotkami se Mikis připojil v letech 1941-44 k hnutí odporu. V té době se dostal do kontaktu s marxismem a komunismem, které určily jeho světový názor, i když si k samotným ideologiím podržel značně kritický postoj.
Po odchodu německého Wehrmachtu se zapojil do odporu proti obsazení země Angličany a přidal se k levici. Za občanské války byl v roce 1947 jako komunistický odpůrce režimu internován a držen nejprve na ostrově Ikaria, po krátkém propuštění v roce 1948 byl umístěn do vyhlazovacího tábora na ostrově Makronissos, kde byly mučeny a zemřely tisíce lidí. Mikise zachránila před pravděpodobnou smrtí jeho rodina, která prodala své majetky na Krétě.
Po zotavení Mikis studoval hudbu v Athénách a v Paříži. Mladý skladatel sklidil první úspěch sonatinou pro klavír v roce 1955. Následovaly pak pravidelně další. Nebyl by to Mikis, kdyby nevstoupil do řeckého kulturního boje, který se stal výrazem politického sporu pravice s levicí. Záhy se stal vůdčí postavou řecké obnovy, zejména po zavraždění poslance Grigorise Lambrakise - v roce 1964 byl Mikis Theodorakis zvolen poslancem řeckého parlamentu.
21. dubna 1967 se však odehrál puč reakčních důstojníků. Mikis zakládá vlasteneckou frontu a bojuje proti juntě v ilegalitě. Po čtyřech měsících je zatčen a končí opět v koncentračním táboře Oropos, kde bojuje s tuberkulózou. Tentokrát ho zachránila mezinárodní solidarita - za jeho osvobození se postavili Dmitrij Šostakovič, Leonard Bernstein, Arthur Miller a Harry Balafonte.
Od roku 1970 je v exilu v Paříži. Pořádá koncertní turné s lidovou písní - chce sjednocovat síly odporu. Postupně se z něj stává obecný symbol odporu proti každé diktatuře. Po pádu diktatury a po návratu je Mikis oslavován jako národní hrdina. Záhy však na něj dolehne obyčejný politický život s jeho intrikami. Osciluje roky mezi rezignací a zvýšenou aktivitou. Během dobrovolného návratu do exilu v Paříži se po dvaceti letech opět věnuje intenzivně hudbě.
Když skončil kvůli korupci Andreas Papandreu, získal Theodorakise pro projekt obnovy Řecka (Katharsis) konzervativní politik Konstantin Mitsotakis. Mikis se jako nezávislý levičák stává v jeho vládě ministrem bez portfeje (1990-92). Později to hodnotí sám jako velkou chybu, i když objektivně přispěl významně ke smíření Řeků a Turků. V letech 1993-94 je generálním hudebním ředitelem symfonického orchestru řeckého rádia a televize. Poté se stahuje z veřejného života a věnuje se pouze skládání hudby.
K další změně dochází v roce 1999. Protestuje proti bombardování Jugoslávie, proti utlačování palestinců, proti politice George Bushe a Sharona. Staví se proti válce v Iráku (2003). V roce 2005 se stal čestným členem Strany evropské levice.
Zdroj: wikipedia.org
Prohlášení k antikomunistickému memorandu
