Projev po podpisu mnichovské smlouvy

Dovolte, abych řekl několik slov k věci, která naši a mezinárodní veřejnost nejvíce zajímá. Lid Československa je hluboce pobouřen a rozhořčeně před celým světem protestuje proti násilí, které je na něm a na jeho zemi pácháno. Bylo-li již mnichovské ujednání aktem neobyčejné zvůle, to, co se děje po mnichovském ujednání a nad ně, přesahuje všechny meze a nemá v dějinách příkladu. Jsou obsazována čistě česká města a obvody. Skoro milión Čechů má pňjít pod panství Třetí mše a Polska. Metodicky jsou přervány všechny hlavní železniční a silniční spoje, zabírány důležité průmyslové obvody a surovinové základny. Republika je oklešťována a mrzačena tak, aby útočníku byla vydána na milost a nemilost.

/Předsednictví převzal místopředseda, sociální demokrat senátor dr. Soukup./

Ruka útočníkova zasahuje však i do vnitřních poměrů ve zbývajícím Československu. Útočník si vynucuje obětování demokratických představitelů. Na Slovensku a v Podkarpatsku prosazuje do vlády své agenty, aby s jejich pomocí celistvost zbývajících částí republiky neustále ohrožoval a soudržnost českých zemí se Slovenskem a Podkarpatskem podkopal. Činí nátlak, aby pomocí vnitřní reakce byla jednota československého lidu rozbita, demokratická práva a svobody dělnictva a ostatního lidu odbourány, demokratická zřízení odstraněna a Československo tím přivedeno pod úplnou nadvládu Třetí říše.

Troufalá útočnost nepřítelova byla podnícena osudnou kapitulací československé vlády dne 30. záři t.r. My přede vším národem.a celým světem prohlašujme, že vláda neměla ni ústavního, ni politického práva kapitulovat. Lid chtěl bojovat. Armáda chtěla bojovat. Celý národ chtěl svoji zemi bránit všemi prostředky. Prostředky k obraně zde byly. Armáda byla mobilizována. Na hranicích stála skvělá opevnění. A všechen lid byl ochoten obětovat poslední, aby svou zem, svoji státní a národní existenci obhájil.

Když už vláda až do 30. záři ustupovala, měla aspoň 30. záři možnost obrátit. Vždyť mnichovské ultimatum přesahovalo nejen berchtesgadenský plán, přijatý vládou 21. září, nýbrž dokonce i godesbergské memorandum, které bylo původně i Chamberlainem odmítnuto.

Za takových okolností vláda mohla a měla mnichovský diktát odmítnout a prohlásit všechny své dřívější přísliby územních ústupků za zrušené. Vláda měla prohlásit, že podle československé ústavy nemá vůbec práva rozhodovat o celistvosti republiky, o tom že může rozhodnout jen Národní shromáždění. Vláda měla v plném rozsahu trvat na závazcích, které Francie vůči Československu smluvně přijala. Vláda se měla obrátit na Společnost národů a žádat na ochranu Československa uplatnění stanov Společnosti národů. Vláda se měla obrátit na všechny vlády, které podepsaly Briand-Kelloggův pakt o nepoužívání násilí. Konečně měla vláda dát armádě rozkaz, aby v případě vojenského útoku zvenčí byly všechny pozice hájeny, a měla mobilizovat všechny další síly k tomu potřebné.

Lid, který mohutným vystoupením 22. září svrhl Hodžovu vládu proto, poněvadž dala neústavně souhlas k berchtesgadenskému paktu mezi Hitlerem a Chamberlainem, očekával zejména po provedené mobilizaci, že politice neustálého ustupování je učiněn konec. Široké vrstvy členstva všech politických stran a velmi mnozí významní činitelé těchto stran považovali po provedené mobilizaci za samozřejmé, že se hranice a opevnění budou hájit. Tím hlubší byl otřes, když se 30. záři veřejnost dověděla, že i nová vláda kapituluje, že protiústavně a bez boje vydává útočníkovi velké oblasti republiky.

Jistěže postupem londýnské a pařížské vlády byla situace republiky velmi ztížena. Avšak není pravdivé tvrzení, že nezbývalo nic než kapitulovat bez boje. Především není jisté, že by nepřítel vojenský útok vůbec zahájil, kdyby věděl, že se strany Československa narazí na branný odpor. Podle taktiky útočníkovy se dá spíše předpokládat, v takovém případě by ke zbrani nesáhl. Za druhé není pravda, že bychom v případě obrany proti vojenskému vpádu zůstali sami. Vždyť závazek Francie, přijít nám v případě vojenského napadení na pomoc, trval. O stanovisku Sovětského svazu není pochyb. A Anglie by se v takovém případě nevyhnula nutnosti zasáhnout ve prospěch Francie a tím i ve prospěch náš. Avšak předpokladem k tomu bylo, abychom sami nekapitulovali, abychom se sami bránili. Je přece samozřejmé: jak mi může někdo pomáhat, když sám v rozhodující chvíli kapituluji, když se sám v rozhodující chvíli nebráním?

Jestliže náš lid je právem pobouřen bezohlednými činy útočníka, jestliže je právem rozhořčen postupem londýnské a pařížské vlády, pak současně se právem ptá, které jsou ony vnitřní síly, které přivodily osudnou kapitulaci 30. září.

Beze sporu je, že za tímto černým pátkem vězí temné síly reakčního velkokapitálu. Třídní zájmy reakční velkoburžoazie v Anglii a Franci to byly, které velely v Mnichově na účet Československa zachraňovat Hitlerův režim. Třídní síly reakční buržoazie v Československu to byly, které velel kapitulovat a obětovat zájmy státu, republiky a národa třídním zájmům velkoburžoazní smetánky. Máme co činit s dalekosáhlým spiknutím proti lidu, proti republice a proti demokracii.

Byla to jedině komunistická strana, která hrozící nebezpečí včas viděla, před ním varovala a do posledního okamžiku osudné kapitulace se snažila o odvrácení nejhoršího. Někteří činitelé z koaličních stran dávali nám v mnohém za pravdu. A víme jistě, že s námi souhlasila většina stoupenců nejen stran socialistických, nýbrž všech koaličních stran bez rozdílu, včetně strany národního sjednocení a strany agrární. Proč nebyla prosazena jednotná vůle lidu? Proto, poněvadž ve vládě a ve vládních stranách panoval nedemokratický postup. Jednotlivci rozhodovali samozvaně a neodpovědně, aniž se ptali na mínění svých voličů a svých stran. A tak se stalo, že v rozhodujících hodinách 30. září, kdy šlo vskutku o šibeniční lhůty, byla nejen široká veřejnost, ale i vedení koaličních stran postavena před hotovou věc. A tu se bohužel stalo, že i ony skupiny a jednotlivci koaličních stran, kteří se až do 30. září do 12 hodin v poledne stavěli proti kapitulaci, rezignovaně svěsili hlavu a podrobili se. Nejednali správně, a my jsme přesvědčeni, že kdyby ve svém odporu proti kapitulantství šli společně s námi už dříve a do důsledků, nemusilo dojít k hanbě, kterou nyní prožíváme. Ano, k hanbě! Neboť: Máme právo protestovat proti zvůli a násilí útočníka; máme právo klnout zradě kapitalistických vlád, které se nazývaly dříve našimi „spojenci“ a „přáteli“, avšak máme také povinnost, abychom zjistili, že národ tak jednotný a odhodlaný bránit svoji zemi, se skvělými prostředky obrany, se skvělou mobilizovanou armádou neměl a nesměl být veden k hanbě kapitulace bez boje, neměla nesměl být vydán krutému útočníku na pospas.

Máme právo a povinnost volat na soud lidu a dějin zejména všechny ony živly a síly, které tuto hanebnou kapitulaci po dlouhou dobu záměrně připravovaly, které se spikly s nepřítelem proti vlastnímu lidu, národu a republice.

Lid, národ a republika doplácejí na tuto kapitulaci strašně. Nejen ztrátami sty, území, lidí a hodnot všeho druhu, nýbrž také svou ctí. Neklamte se! Útočník, který se nás včera obával, dnes námi opovrhuje. A různí ti západní „přátelé“ - ne lid, nýbrž vlády - kteří nás dnes farizejsky litují, budou námi zítra pohrdat. A demokratická veřejnost v celém světě si už dnes klade pro ni nevysvětlitelnou otázku: Bojovali Habešané. Bojovali a bojují Španělé. Bojovali a bojují Číňané. Proč se bez boje vzdali Čechoslováci, kteří měli vše, co k obraně potřebovali. Věřte mi: Byl jsem jako komunista vždy hrdý na národ husitů, k němuž patřím. Vím, že tento český lid zůstal i nadále národem husitů. Avšak nemohu být jako Čech, ani jako komunista hrdý na činy vlád, které přivedly národ až k 30. září a k nynějším jeho následkům. Za to se musejí stydět všichni, jimž zbyl v těle alespoň kousek cti.

Dnes píšeme jedenáctý říjen a máme hranice stále pohyblivé. Nevíme, co bude útočník ještě chtít. To, co jsme zde včera slyšeli od pana ministra zahraničních věcí, bylo přímo zdrcující pro stát. Rozhodně je však nutno, aby vláda a všechny strany jednou řekly: Dost! Nelze přijímat jako hotový fakt, obsazuje-li útočník čistě české kraje a soustavně přetíná spojovací tepny republiky. Chápeme, že v důsledku dosavadních kapitulací je republika v těžkém postavení, avšak vláda má přesto povinnost obrátit se na Londýn a Paříž a žádat, aby byl aspoň onen mnichovský diktát, který Londýn a Paříž spolupodepsaly, respektován. Vždyť po pravdě řečeno svět stále neví, jaké neslýchané násilí je na nás pácháno, jak ďábelsky rafinovaně jsou podtínány kořeny našeho státního a národního života. To je nutné křičet do světa každý den, každou hodinu a na všechny možné instance. Myslí-li si někdo, že trpným přihlížením k tomu, co se děje, si nakloní útočníka k milosti, šeredně klame sebe i druhé. Tento útočník nezná slitování. Jen vědomí, že byt' v poslední chvíli narazí na branný odpor, může brzdit jeho dobyvačné choutky. Máme oprávněné obavy, že toto nedala vláda útočníku dosti jasně najevo. Zejména považujeme za chybu, že byl vládou dán souhlas k demobilizaci ve chvíli, kdy nejsou pevně stanoveny nové hranice Československa. Nicméně však jsme názoru, že i nynější stav naší armády je - při správném jejím vedení - s to vynutit si respekt útočníka a tím i takové nové hranice republiky, které pro ni nebudou strategicky úplně beznadějné.

V Berlíně je nutno říci: Pánové, jestliže i po tom všem, co jsme vám bez boje dali, budete nás nutit, abychom se vzdali toho posledního, tj. zbytku naší republiky, pak budeme bojovat. Za těžších podmínek než předtím, avšak bojovat budeme. A přes to přese všechno: Máme za co bojovat a máme čím bojovat.

Dále je nutné podle našeho názoru rázně zastavit chaos, který zavládl mezi českým územím a pražskou vládou a mezi Slovenskem a Podkarpatskem. Nalhává si do kapsy ten, kdo si myslí, že odevzdáním Slovenska do rukou hlinkovců je věc soužití Cechů a Slováků v jednom státě řešena. Právě naopak. Tím, že se sidorovským živlům dostalo protiústavně na Slovensku moci, je soudržnost republiky rušena a právě ony síly, které vždycky pracovaly pro demokratické spojení Čechů a Slováků v jednom státě, jsou rozbíjeny. Toho důkazem je zastavení činnosti komunistické strany na Slovensku, které je - provedeno protiústavní vládou - samo protiústavní, protizákonné a protidemokratické.

Zbyla li u pražské vlády jen špetka politického smyslu a úmyslu pro záchranu jednotného Československa, musí učinit vše, aby byly okamžitě zastaveno perzekuční tažení proti komunistické straně na Slovensku, které by zítra nebo pozítří - a o tom si nedělejte žádných iluzí - postihlo nejen ostatní dělnické strany, nýbrž i strany jiné, mezi nimi i stranu agrární, a které by ve svých důsledcích vedlo k úplnému separatismu, jehož představiteli jsou právě ony živly, které dobře známe jako lidi Varšavy, Budapešti a Berlína.

Na vládě republiky nutno žádat - chce-li se nazývat skutečně vládou - aby odmítla hrubé zasahování do vnitřních poměrů republiky. Berlínu musí být upřeno právo vynucovat si obětování demokratických představitelů republiky. Nechť je Národní shromáždění v ústavní lhůtě svoláno k svobodné volbě nového demokratického prezidenta. My komunisté v této pro republiku osudové choti prohlašujeme, že splnění všech úkolů, které v této námi nezaviněné těžké situaci vyvstávají před republikou, vyžaduje nejpevnější sjednocení všeho lidu v republice. Prohlašujeme, že svorná fronta národa musí mít nejširší rozměry a musí semknout k společnému postupu i ty politické činitele a politické strany, které se do 30. září sebepříkřeji rozcházely.

Hraje-li dnes někdo v republice pod vlivem anebo za podpory zvenčí s diktátorskými choutkami, musí si uvědomit, že si hraje s osudem zbývající části republiky. My zejména pánům z agrární strany připomínáme osud Stambolijského, Witose, osud charvátské selské strany Mačkovy, osud národních zaranistů v Rumunsku.

Zejména agrární strana jako strana selského lidu má mít největší zájem na udržení demokratického parlamentního řádu, bez něhož by vůbec nemohla jako strana existovat.

Dělnictvo a my jak při obraně republiky, tak i při budování státu v jeho nových, užších hranicích chceme se pozitivně podílet na řešení všech problémů při novém budování státu, problémů ústavních, politických, hospodářských atd. Tuto vůli proklamujeme jako komunistická strana, neboť čím těžší chvíle, tím větší odpovědnost má každý z nás nejen za osud dělnictva, nýbrž i za osud národa a země.

Místopředseda dr. Soukup. „Vážený ,stálý výbore! Jsem ex presidio nucen vyslovit své nejhlubší politování nad tím, že pan poslanec Gottwald v nejtěžší chvíli národa a státu pronesl největší útoky a nejúžasnější obvinění obou nynějších vlád republiky takovým způsobem, jenž je schopen rozrušit veřejný klid u nás a vést k dalším těžkým mezinárodním konfliktům. Já jsem jako předseda povinen volat pana poslance Gottwalda za všechny tyto útoky a obvinění k pořádku /výkřiky Klementa Gottwalda/ a vyhradit celou tuto řeč cenzuře prezídia stálého výboru. Další slovo si vyžádal pan poslanec Gajda. Prosím, aby se ujal slova.“

11. října 1938, Klement Gottwald