Československo od Května do Února (1945-1948)

Kapitola VIII. samizdatového učebního textu Svět a Československo ve 20. století z roku 1988, který vyąel v únoru 1990 v Nakladatelství Horizont. Vedle Miloąe Hájka se na textech podíleli Jarmila Ryąánková, Vojtěch Mencl, Milan Otáhal a Erika Kadlecová.

1. Československo po skončení války

V prvních květnových dnech 1945 dokončila sovětská a americká vojska osvobození československého území. Obě spojenecké armády zůstaly v zemi do listopadu, kdy byly staľeny. Výkonu moci se vąak ihned po osvobození ujaly československé orgány.

Skončil strach z náletů, z gestapa. Mizely německé nápisy a hákové kříľe, národ se radoval ze znovunabyté svobody a jeho větąina věřila, ľe nová republika bude lepąí a pevnějąí neľ předmnichovská. Na radost a naděje vąak padal smutek nad těmi, kteří se května nedoľili.

Válečné ztráty

Ztráty českého a slovenského národa byly vysoké, i kdyľ podstatně niľąí, neľ utrpěly Polsko, Jugoslávie, Sovětský svaz — nebo Německo. Počet mrtvých v Československu se odhaduje na 200—300 000, větąinu z nich tvoří oběti teroru, mezi nimi pak převáľně ®idé, jichľ bylo zavraľděno asi 140 000. Desetitisíce lidí se vracely z koncentračních táborů nebo z nucené práce v Německu.

Hospodářství bylo silně poąkozeno, i kdyľ ne do té míry jako v řadě jiných zemí. Nejvíce utrpělo Slovensko, po jehoľ území postupovala fronta přes půl roku. České země byly tohoto údělu uchráněny, ani ąkody způsobené anglo-americkými nálety nebyly srovnatelné s Německem či Rakouskem, nicméně ©kodovka v Plzni, libeňská Českomoravská a Kralupy nad Vltavou leľely v troskách, i řada daląích měst byla citelně poąkozena. Měna byla znehodnocena, vláda provedla peněľní reformu, podle níľ bylo kaľdému vyměněno jen 500 Kčs.

UNRRA – pomoc správy OSN

Značnou pomocí v první fázi obnovy hospodářství byly dodávky správy OSN pro pomoc postiľeným zemím ve výąi 13 miliard Kčs. Avąak obnova mírového hospodářství závisela předevąím na práci československého lidu. Obtíľný proces přechodu z válečné výroby na mírovou byl jeątě ztíľen podmínkami národní a sociální revoluce. Zaměstnanci velkozávodů, vyčerpaní dvanáctihodinovými směnami, si oddychli, jakmile zmizeli němečtí popoháněči. Ti, jeľ byli do továren nuceně nasazeni, odeąli ke svým původním povoláním, u těch, kteří zůstali, silně poklesla pracovní morálka a jen postupně se zvedala.

Odsun Němců

Obyvatelé německé národnosti byli zbaveni československého státního občanství a odsunuti do Německa. Jejich majetek byl zabaven. Celkem byly odsunuty přes 2 milióny lidí; v tom čísle nejsou zahrnuti ti, kteří sami uprchli. Zůstali jen antifaąisté a lidé hospodářsky nepostradatelní (horníci). Do pohraničí přicházeli čeątí osídlenci, kteří získávali německý majetek za velmi nízké ceny. Mezi nimi bylo pochopitelně mnoho kořistníků; brzy se jim začalo říkat zlatokopové.

Očista

Hrůza nacistických zločinů vyvolala vlnu rozhořčení a pomstychtivosti, které padla v prvních týdnech za obě» řada Němců. Vzhledem ke zločinné povaze nacistické politiky byly — stejně jako v jiných zemích — přijaty retribuční dekrety. (To znamená dekrety postihující za činy spáchané před jejich vyhláąením, coľ je v normálním právním řádu nepřípustné.) Na jejich základě byly zřízeny mimořádné soudy. Celkem odsoudily 713 osob k smrti, 741 k doľivotnímu vězení a téměř 20 000 k dočasným trestům na svobodě. Popraveni byli německý státní ministr K. H. Frank, prezident slovenského státu Jozef Tiso a jeho ministerský předseda Vojtěch Tuka. Z českých politiků byli k nejdeląím trestům odsouzeni nejen někteří ministři protektorátní vlády, ale i ti, kteří se v době ohroľení republiky paktovali s faąisty a nesli odpovědnost za to, ľe celá výzbroj československé armády padla do rukou okupantů (Beran, Stříbrný, Syrový).

2. Nový politický systém

Ačkoli byla koąická vláda sestavena pouze z emigrantů (z domácích odbojářů v ní zasedli pouze ti, kteří později uprchli do zahraničí), byla přijata se souhlasem drtivé větąiny obyvatelstva. Její sloľení stejně jako nálada lidu byly výrazem celoevropského posunu doleva. Lidé očekávali nejen národní svobodu a likvidaci vąech prvků faąismu, ale i větąí míru sociální rovnosti. Vąichni političtí činitelé chápali, ľe sociální rozdíly za první republiky byly veliké a ľe je třeba je zmenąit, nejvíce to ovąem zdůrazňovali komunisté. Ve vąeobecné poválečné nouzi to vąak nebylo moľné jinou cestou neľ poklesem úřednických příjmů (které byly před válkou značně vyąąí neľ dělnické — viz tabulku č. 4) a sníľením mzdové diferenciace mezi dělníky.

Zákonodárná činnost

Do října 1945 neexistoval parlament, funkci zákonů plnily dekrety prezidenta republiky, který je podepisoval po schválení ve vládě. V říjnu 1945 bylo ustaveno Prozatímní národní shromáľdění dohodou mezi politickými stranami na základě parity. To zůstalo ve funkci zákonodárného orgánu aľ do května 1946, kdy se konaly volby do Ústavodárného národního shromáľdění.

Národní fronta

Politický systém nové republiky, která se začala nazývat lidově demokratickou, se podstatně liąil od republiky předmnichovské. Z jejích tří mocenských sfér — bankovně-ekonomických centrál, Hradu a vládní koalice —- byla první sféra vyřazena. Změnilo se i postavení prezidenta. Beneą získal za války obrovskou autoritu a v prvních dvou poválečných letech mu nemohl ľádný politik co do popularity konkurovat. Avąak mocenské postavení Hradu, oslabené jiľ před Mnichovem, nenabylo po válce významu, který mělo ve dvacátých letech. Naproti tomu nabyla na váze nová koalice — Národní fronta (NF).

Na rozdíl od předmnichovských koalic nestála proti Národní frontě opozice. NF byla uzavřený systém, rozhodnutí se tam přijímala jednomyslně, jiné politické strany mohly vzniknout pouze s jejím souhlasem. (NF povolila existenci dvou nových stran na Slovensku, ty vąak byly velmi slabé.)

Novým prvkem ve struktuře nejvyąąích státních orgánů se stalo předsednictvo vlády. Skládalo se z předsedy a jeho pěti náměstků. V praxi rozhodovalo o vąech důleľitých politických otázkách a stálo ve skutečnosti nad vládou a nad parlamentem. Bylo obdobou předmnichovské koaliční pětky s tím rozdílem, ľe z jeho středu nebyl tak snadný přechod do opozice.

Národní fronta téľ prohlásila některé oblasti státní a vládní politiky za nekritizovatelné: to se týkalo vztahu k Sovětskému svazu a jeho politice, projevů a činnosti prezidenta republiky a některých rozhodnutí, jako bylo znárodnění.

Národní výbory

Územními orgány správy se staly zemské, okresní a místní národní výbory. Oproti první republice doąlo ke dvěma podstatným změnám. Na jedné straně byla ve srovnání s předválečnými zastupitelstvy značně roząířena jejich pravomoc — zahrnovaly i berní správu, pracovní a sociální úřady a bezpečnost — na druhé straně vąak stoupla podřízenost niľąích národních výborů vyąąím. Aľ do parlamentních voleb v květnu 1946 byly národní výbory (stejně jako Prozatímní národní shromáľdění) sloľeny paritně: kaľdá strana v nich měla stejný počet zástupců.

Politické strany

Vąechny české politické strany, jakoľ i slovenątí komunisté navazovali na svou předválečnou podobu. Změnila se vąak jejich síla a sociální sloľení jejich členů a voličů. Posun doleva se projevil tím, ľe značná část sociálních demokratů a menąí část národních socialistů a agrárníků se stala komunisty (Na prvním poválečném sjezdu KSČ tvořili 21% delegátů bývalí sociální demokraté, 3% bývalí národní socialisté, 2% bývalí agrárníci.) Komunisté se stali ze strany menąiny dělnické třídy představiteli její větąiny a získali i značný vliv mezi rolníky (bývalými stoupenci agrárníků) a městskými středními vrstvami. Lidová strana si udrľela svůj předválečný vliv a byla posílena přílivem stoupenců zakázaných pravicových stran. Národním socialistům část jejich členů odeąla k levici, avąak úbytek byl vyváľen přílivem z řad agrárníků a národních demokratů. Jedinou českou stranou, která na těchto přesunech neprofitovala, byla sociální demokracie. Odliv mnoha jejích členů do KSČ nebyl kompenzován stejně velkým přílivem zprava.

Socialistický blok v NF

Komunisté, sociální demokraté a národní socialisté utvořili v rámci NF socialistický blok. Ten vąak byl nepevný a brzy se stal formálním. Národním socialistům byli lidovci bliľąí neľ obě partnerské strany z bloku.

Sociální sloľení českých politických stran lze vcelku charakterizovat takto: komunisty podporovala větąina dělníků a značná část středních vrstev (zejména rolníků a tvůrčí inteligence), opora sociální demokracie byla v obou zmíněných sociálních skupinách stejně velká. Větąina středních vrstev podporovala lidovce a národní socialisty, kteří měli jeątě podporu malé části dělnické třídy. Burľoazie, která ztratila svou legální politickou reprezentaci, podporovala lidovce nebo národní socialisty.

Slovenątí demokraté

Zcela novým útvarem byla Demokratická strana na Slovensku. Vznikla z agrárních členů Slovenské národní rady a opírala se zprvu předevąím o evangelíky. To vąak omezovalo její moľnosti, proto se v dubnu 1946 dohodla s katolíky, ľe jim vyhradí 70% stranických i veřejných funkcí. Tím se v ní ovąem zvýąil vliv bývalých luďáků, coľ vyvolávalo nedůvěru nejen slovenských odbojářů, ale vąech českých politických stran.

Společenské organizace

Strany Národní fronty se dohodly, ľe nebudou vytvářet vlastní zájmové organizace, ľe odbory, jakoľ i organizace zemědělců, druľstev, mládeľe, tělovýchovné aj. mají být jednotné. To se zcela nepodařilo, nicméně vzniklo jednotné Revoluční odborové hnuti a Jednotný svaz českých zemědělců. V odborech, jejichľ předsedou se stal Antonín Zápotocký, převládl vliv komunistů, ve svazu zemědělců vliv národních socialistů.

3. Revoluční zásahy do společenské struktury

Znárodnění

V Koąickém programu bylo stanoveno, ľe klíčový průmysl a banky budou postaveny pod vąeobecné státní vedení. To ovąem nebyla jasná formulace. Větąina vlády nepochybovala o nutnosti znárodnění, avąak ani komunisté nepovaľovali zprvu situaci za zralou. Ale vůle dělníků byla jednoznačná. Proto ministr průmyslu, sociální demokrat Bohumil Lauąman, začal připravovat znárodňovací dekrety. Rovněľ Beneą doporučil přípravu znárodnění a v polovině července se pro ně vyslovil i místopředseda vlády Gottwald. Kdyľ se ani národní socialisté nepostavili proti znárodňování, přikročilo se v socialistickém bloku k vypracování dekretů. Spor mezi partnery se pak vedl o rozsah znárodnění. Komunisté chtěli znárodnit co nejvíce, národní socialisté co nejméně.

Dekrety prezidenta republiky z 24. října 1945 byly znárodněny banky a klíčový průmysl. Znárodněný sektor zahrnoval 61% zaměstnanců průmyslu. Soukromý zůstal malý a střední průmysl, stavebnictví a velkoobchod. Tak vznikla smíąená ekonomika, zahrnující socialistický, kapitalistický a malovýrobní sektor.

Závodní rady

Zároveň se znárodňovacími dekrety podepsal prezident dekret o závodních radách. Ty vznikaly revoluční cestou a v prvních měsících byly často faktickými pány továren. Závodní rady nabyly podle prezidentského dekretu značné pravomoci v sociální a pracovněprávní oblasti, měly i právo kontroly a účasti na řízení podniků jak znárodněných, tak soukromých.

Nesocialistické strany a národní socialisté se snaľili prosadit paritu nebo volbu podle stranického klíče. To se jim nepodařilo, závodní rady byly voleny na základě kandidátky sestavené odborovou organizací, musela vąak dostat 80% hlasů. Dostala-li méně, volby se opakovaly, kdyľ ani ve druhém kole kandidátka neproąla, jmenovaly odbory náhradní orgán. Ve volbách na jaře 1947 bylo v 1. kole zvoleno 74% závodních rad, ve 2. kole 17%.

Pozemková reforma

Velkým zásahem do vlastnických poměrů byla také pozemková reforma. Ta měla ve své první etapě vysloveně národní charakter: byla zabavena půda Němců a kolaborantů a přidělována za velmi nízký obnos uchazečům, předevąím z řad chudých rolníků a zemědělských dělníků. Touto cestou byly osídleny pohraniční vesnice. Celkem byly v pohraničí zkonfiskovány 2 milióny ha půdy (z toho 1,3 miliónu ha zemědělské), z nich bylo 938 000 ha rozděleno mezi 158 000 uchazečů. Podstatně menąí rozsah měla pozemková reforma ve vnitrozemí.

Kdyľ se v NF jednalo o maximální výměře půdy přidělované jednotlivým uchazečům, národní socialisté a lidovci navrhovali hranici 30 ha, komunisté a sociální demokraté vąak prosadili hranici 13 ha. První návrh sledoval ekonomický cíl — dosáhnout co nejvyąąí trľní produkce a produktivity, druhý návrh cíl sociální — uspokojit co nejvíce uchazečů.

Znárodněním a pozemkovou reformou nastaly významné změny ve struktuře české společnosti. Ta se nivelizovala, zmizely její dva krajní póly: finanční oligarchie a nejchudąí vesnické vrstvy. Naproti tomu slovenská společnost ztratila pouze jeden pól: bohatství. Vesnická chudina zůstala, protoľe na Slovensku nebyla německá půda jako v českých zemích. Proto tam setrval mnohem silnějąí sociální radikalismus.

4. Volby do Ústavodárného národního shromáľdění

V květnu 1946 se konaly volby do Ústavodárného národního shromáľdění. Jejich výsledky byly v českých zemích a na Slovensku odliąné. KSČ dostala 40% hlasů, národní socialisté 24%, lidovci 20% a sociální demokraté 16%. Na Slovensku získali demokraté 62% a KSS 30%. V celostátním měřítku dosáhli komunisté 38%.

Úspěch českých komunistů

Vítězství českých komunistů bylo následkem řady příčin. KSČ vzhledem ke své celé minulosti nejvíce těľila z autority, kterou získal Sovětský svaz díky svému podílu na poráľce faąismu. Prestiľ komunistů vąak stoupla i v důsledku jejich účasti v odboji. Větąinu odbojářů netvořili komunisté, ale KSČ byla jedinou stranou, která Mnichovem nepřestala existovat, a aktivně se podílela na organizování odporu a mohla se vykázat velkým počtem obětí — 12 000. Stejně důleľité pro volební úspěch KSČ vąak bylo získání souhlasu s její politikou. Mnoho lidí souhlasilo se znárodněním, s přísnými tresty nacistům a kolaborantům a s politikou ve prospěch chudąích vrstev. Nejvyąąí procento hlasů dostali komunisté v pohraničí. KSČ nesla hlavní odpovědnost za činnost vlády a ta vykazovala hmatatelné úspěchy: výroba stoupala, válečná podvýľiva byla překonána. Komunisté nejenľe vyzývali k řádné práci — která jeątě nebyla na vąech pracoviątích samozřejmostí — ale stali se iniciátory dobrovolných bezplatných brigád.

Rozhodly rolnické hlasy

Důleľitý podíl na vítězství KSČ měly i rolnické hlasy. Ministrem zemědělství byl komunista Július Ďurią — s jeho jménem byly spjaty příděly půdy. Ďurią dělal vysloveně politiku ve prospěch menąích rolníků; zavedl trojí výkupní ceny zemědělských výrobků: nejvyąąí dostávali rolníci vlastnící půdu do 20 ha, niľąí bohatąí sedláci (20 aľ 50 ha] a nejniľąí statkáři a velkostatkáři. Větąina rolníků sice volila lidovce nebo národní socialisty, ale podíl komunistických hlasů byl značný.

Úspěch slovenských demokratů

Vítězství Demokratické strany na Slovensku bylo způsobeno řadou specifických faktorů. Hlad po půdě nebyl ukojen, a pokud ji rolníci dostali, sklízela za to volební ovoce strana, která měla pověřence zemědělství, tj. demokraté. V jejím úspěchu hrály značnou roli hlasy bývalých luďáků. Vliv luďáctví přeľil slovenský stát a po dohodě Demokratické strany s katolíky stoupl i v jejích řadách.

Důsledky voleb

Ústavodárné shromáľdění zvolilo prezidentem republiky jednomyslně opět Edvarda Beneąe.

Volbami skončila parita. Předsedou vlády se stal Klement Gottwald, ministerská křesla byla rozdělena podle volebních výsledků, čímľ se postavení komunistů posílilo. Rovněľ sloľení národních výborů se změnilo v souladu s výsledky parlamentních voleb. V důsledku vítězství Demokratické strany na Slovensku se změnilo i postavení slovenských orgánů.

Postavení slovenských orgánů

Podle Koąického programu se staly nejvyąąími orgány moci Československé republiky na Slovensku Slovenská národní rada a sbor pověřenců. Princip „rovný s rovným“, na němľ měl být zaloľen vztah mezi oběma národy, se nerealizoval v podobě federace, ale v tzv. asymetrickém modelu: české země neměly své národní orgány a byly spravovány přímo ústřední vládou. Dělba pravomoci mezi praľskou vládou a slovenskými orgány se měnila. Rozhodující iniciativu i slovo v této otázce měli komunisté, nebo» byli nejsilnějąí stranou a také jedinou československou stranou; přistupovali k ní ovąem z hlediska svých mocenských zájmů.

Podle první poválečné dohody přísluąela Slovenské národní radě vládní a výkonná moc na Slovensku ve vąech věcech, které nebyly vyhrazeny československé vládě. Kdyľ Demokratická strana získala ve Slovenské národní radě silnou větąinu, byla v nové dohodě pravomoc SNR a sboru pověřenců značně omezena ve prospěch centrálních institucí. Pověřenci byli sice nadále jmenováni Slovenskou národní radou, ale aľ po předchozím schválení vládou. KSČ mohla své stanovisko prosadit jen díky podpoře ostatních českých stran, zejména národně socialistické a lidové, jejichľ český nacionalismus se dostal do konfliktu s nacionalismem slovenských demokratů.

Avąak ani komunisté nebyli prosti nacionalismu. Na Gottwaldův nátlak byl Karol ©midke vystřídán ve funkci předsedy KSS Viliamem ©irokým, coľ neodpovídalo smýąlení slovenských komunistů.

5. Zápas o daląí vývoj republiky

Proklamování specifické cesty k socialismu KSČ

Představy o daląím vývoji společnosti se liąily. Nejpropracovanějąí koncepci měli komunisté. Zdůrazňovali od počátku, ľe jim jde o specifickou československou cestu k socialismu, ale specificky československá měla být pouze cesta. Neuměli si představit jiný model socialismu neľ ten, který existoval v Sovětském svazu. Moľnost odliąné cesty ovąem vedla i k úvahám o moľnostech odliąného modelu; ve vedení strany byli lidé, kteří nepomýąleli na násilnou kolektivizaci, na likvidaci soukromé malovýroby a maloobchodu. Ale o nutnosti mocenského monopolu nikdo z nich nepochyboval. KSČ se zaměřila na upevňování znárodněného sektoru, stavěla se proti růstu kapitalistického sektoru v průmyslu a chtěla jej omezit v zemědělství. Udrľela si přitom iniciativu v hospodářské politice. Pro léta 1947—1948 vypracovala dvouletý plán s cílem překročit předválečnou úroveň výroby o 10%. Jedním z nejdůleľitějąích úkolů dvouletky bylo zahájit industrializaci Slovenska.

Rozkol v sociálně demokratické straně

Národní socialisté, lidovci a slovenątí demokraté pozorovali úsilí KSČ o mocenský monopol s obavami. Byli ovąem v defenzívě. Sociální demokracie se po volebním neúspěchu ocitla v krizi. Krystalizovala se dvě křídla — levé, Fierlingerovo, usilující o daląí spolupráci s komunisty, a pravé v čele s ministrem výľivy Václavem Majerem. Strana kolísala mezi dvěma póly: na jedné straně podporovala řadu sociálních a hospodářských návrhů komunistů, na druhé straně se sbliľovala s pravicovými stranami NF v obraně demokracie.

Spor o konfiskáty

Brzy po volbách bylo třeba řeąit otázku konfiskátů, tj. továren, které nebyly znárodněny, ale jako německý majetek postaveny pod prozatímní správu. KSČ a sociální demokracie navrhly, aby byly přičleněny k národním podnikům, ostatní strany jejich návrh odmítaly. Nakonec doąlo k dohodě, ľe konfiskáty budou přičleněny k národním podnikům a jen ty, o které nebudou mít zájem, i k ostatním sektorům. Současně bylo dohodnuto, ľe ľádná strana nebude v příątích dvou letech poľadovat ľádné znárodnění. Ukázalo se, ľe stále jeątě značně převaľovala úspěąná snaha stran o řeąení konfliktů dohodou v rámci Národní fronty.

Spor o zemědělskou politiku

Ve snaze roząířit svůj vliv mezi rolnictvem navrhla KSČ řadu zemědělských zákonů. Jedním z nich byl návrh zcelovacího zákona, jehoľ realizace by vedla k upevnění soukromého vlastnictví půdy. Nejvýznamnějąí vąak byl návrh na revizi první pozemkové reformy z doby po první světové válce. Tento návrh byl přijat parlamentem a znamenal likvidaci zbytkových statků a jejich parcelaci rolníkům.

Mnohem větąí odpor vyvolal návrh na parcelaci vąech statků nad 50 ha, přednesený Ďuriąem v Hradci Králové. Spor o tento tzv. Hradecký program se protáhl do období, kdy nastala zásadní změna v mezinárodních vztazích, a tím i ve vnitřní situaci Československa, takľe nebyl realizován v proklamované podobě.

6. Počátek studené války a její dopad na Československo

Odmítnutí Marshallova plánu

Poválečná spolupráce spojeneckých velmocí slábla, vztahy mezi nimi se zhorąovaly a dospěly do stavu nazývaného studenou válkou. Tato změna záhy dopadla i na československý vývoj. SSSR se odmítl podílet na Marshallově plánu a zakázal účast na něm lidově demokratickým státům, včetně Československa, které se jiľ k němu přihlásilo. Do Moskvy byla povolána československá vládní delegace a Stalin jí dal zřetelně najevo, ľe účast na Marshallově plánu by znamenala poruąení spojeneckých a přátelských svazků s SSSR. Poté československá vláda svou účast odvolala.

Hospodářské potíľe

Změna v mezinárodní situaci se promítla do vnitřních poměrů v době, kdy celá společnost začala proľívat hlubokou krizi. V polovině roku 1947 se objevily váľné hospodářské potíľe. Příčinou byla ztráta konkurenční schopnosti na zahraničních trzích, způsobená hlavně obtíľemi ve znárodněném průmyslu. Objem výroby se sice přibliľoval předválečnému stavu, ale stoupaly výrobní náklady, klesla rentabilita a produktivita. Ohlásily se téľ důsledky ztráty kvalifikovaných dělníků, vzniklé odsunem Němců. Vývoz tradičních strojírenských a textilních výrobků nestačil krýt ani dovoz surovin. Obnova a rozvoj československého průmyslu zaostávaly nejen za průmyslem západoevropských zemí, ale i za pomalu se obnovujícím průmyslem západoněmeckým.

Hospodářskou situaci velmi ztíľilo sucho, které postihlo celou střední Evropu. Nedostatek obilí a krmiv vedl k vybíjení dobytka, takľe ztráty v zemědělství dosáhly 15 miliard Kčs. Nepříznivě působila na zemědělskou výrobu i pozemková reforma, která dala německou půdu novým, nezkuąeným hospodářům; ti dosahovali niľąích výnosů. Mimo to zůstaly desetitisíce hektarů v pohraničí neobdělány. V důsledku toho byly omezovány příděly potravin, textil a obuv mizely z legálního prodeje na černý trh, na němľ stoupaly ceny.

Milionářská dávka

Představitelé vąech politických stran se shodovali v hodnocení situace jako váľné, ba kritické. Československá revoluce se ocitla na rozcestí: bylo rozdáno vąe, co bylo zabráno, a přesto se u vąech vrstev začala projevovat nespokojenost. Vznikla otázka, jak dál, jak překonat narůstající obtíľe.

Protoľe z hlediska KSČ nebyla revoluce jeątě dokončena, nebo» strana dosud neměla monopol moci, rozhodla se vyuľít nespokojenosti lidu k útoku na pozice svých protivníků, a to v politické i ekonomické oblasti. Komunističtí ministři navrhli, aby ztráty způsobené rolníkům suchem byly uhrazeny zvláątní daní, kterou by zaplatili vąichni, jejichľ majetek dosahuje 1 miliónu Kčs. Kdyľ větąina vlády tento návrh zamítla, rozpoutali komunisté masovou kampaň za tento poľadavek a dosáhli souhlasu vedení sociální demokracie. V jejích řadách se tím vąak vyhrotily rozpory mezi pravým a levým křídlem.

Slovenská krize

V září 1947 oznámilo pověřenectvo vnitra, ľe odhalilo rozsáhlé spiknutí luďáků, do něhoľ byli zapleteni i vysocí funkcionáři Demokratické strany. Důkazy státní bezpečnosti o protizákonné činnosti obviněných nebyly dostatečně podloľeny a zástupci lidové a národně socialistické strany je při projednávání případu v NF odmítli přijmout. Nicméně kontakty mezi demokraty a luďáky byly evidentní a vzbudily rozhořčení značné, zejména chudąí části slovenské společnosti. Seąla se konference odbojových organizací, sjezd závodních rad a rolnická konference a ľádaly řeąení palčivých otázek a demisi sboru pověřenců. Tyto poľadavky byly podpořeny krátkými protestními stávkami.

Krize skončila reorganizací sboru pověřenců a oslabením pozic Demokratické strany, která v něm ztratila absolutní větąinu. Avąak jestliľe se při jednáních o postavení slovenských orgánů z června 1946 vytvořila fronta českých politických stran proti slovenským demokratům, pak se tato fronta nyní rozpadla a místo ní se zformovala dohoda národně socialistické, lidové a slovenské Demokratické strany proti komunistům.

Rozklad Národní fronty

Tento protikomunistický blok byl posílen vývojem v sociální demokracii. V listopadu konala v Brně svůj sjezd a na něm byl místo Zdeňka Fierlingera zvolen předsedou Bohumil Lauąman. Poměr hlasů mezi oběma kandidáty (192:283) ovąem ukázal, ľe levice je nadále silná a ľe otevřený přechod ke společenství s národními socialisty a lidovci by vedl k rozkolu strany.

Událostmi z podzimu 1947 byla NF rozloľena. Strany jejího pravého křídla se domnívaly, ľe se jim vzájemnou dohodou podaří komunisty izolovat. Počítali s moľností demise nekomunistických stran a vytvořením úřednické vlády. Na listopadovém zasedání UV KSČ Gottwald na tyto plány upozornil, označil je za pokus o reakční puč a prohlásil, ľe v tomto případě by lid dal zdrcující odpověď. Odpůrci komunistů mohli počítat s parlamentní větąinou a podporou prezidenta republiky, komunisté si byli vědomi, ľe jsou schopni mobilizovat dělníky a ovládnout ulici. A nebylo síly, která by je zastavila: ministerstvo vnitra bylo v jejich rukou a armáda byla neutralizována. Krize vyvrcholila v roce 1948 únorovými událostmi.