Odsun Němců z Československa (2)

(pokračování)

Jaksch mne však překvapil sdělením a správným svým rozhodnutím, že diskuse o osudu našich Němců zatím není možná, že se o tyto otázky nyní tolik nestará, že nyní jde opravdu jen o válku a o vítězství nad Hitlerem; ode mne nyní také zatím nežádá žádný program pro budoucnost nebo nějaká prohlášení o našich Němcích, že prostě prohlašuje bezvýhradně, že je s naší věcí solidární a že je ochoten s námi spolupracovati tam, kde se o tom společně dohodneme. — Myslím, že sdělení to bylo tehdy upřímné.
Rozhodl jsem se tudíž povědět mu více o našich plánech. Sdělil jsem mu, že v krátké době bude utvořena a uznána britskou vládou naše prozatímní vláda, že situace však není tak zralá, abychom mohli s našimi Němci něco positivního a konečného už dojednat, že ve vládě Němci proto hned nebudou, ale že vytvoříme současně jakýsi quasi-parlament - Státní radu - v níž bude zastoupena celá naše emigrace, že do řady jejích členů mám v úmyslu povolat i naše Němce a pak s nimi začít politickou rozpravu; chceme řešit potom podle vývoje událostí po etapách všecky jejich otázky, neboť pro spolupráci s našimi antifašistickými Němci jsme zásadně a rozhodně. Bez Angličanů ovšem všecky věci s tím související řešit nemůžeme; půjde přece především také o likvidaci Mnichova, a to se našich Němců bude podstatně dotýkat. Musíme se dále dohodovat také s národem doma. „Nechceme to vše provádět bez vás a vítáme tudíž vaše dnešní prohlášení" — dodal jsem na konec.
Sdělení působilo na Jaksche velmi silně. Mezi našimi Němci v emigraci se totiž tehdy intensivně politicky pracovalo a kolovaly mezi nimi názory a zprávy často velmi fantastické. Mnozí byli zásadně proti všem kompromisům s námi, věříce stále svému programu velkoněmeckému; jiní pozorně sledovali naši akci, zejména vojenskou, velmi ji kritisovali a ze silně protiněmecké nálady mezi našimi vojáky vyvozovali velmi ostré závěry proti nám a našemu hnutí vůbec. Nebylo tudíž dlouho podstatnějších dohovorů mezi námi. Jaksch byl mimo to ve styku s Angličany a domníval se — jsa v tom některými z nich utvrzován — že bez dohody s našimi Němci se v naší věci nic podstatného nestane.
V září roku 1941 se Jaksch znovu ohlásil (22. září 1941). To už bylo po vstupu Sovětského svazu do války proti Německu, po našem definitivním uznání Velkou Britannií a Sovětským svazem. Mohl jsem tudíž mluvit už jasněji a definitivněji.
Pověděl jsem mu především, jaká je situace u nás doma vůči našim Němcům a nijak jsem mu neskrýval krajně radikální náladu v našich zemích pod dojmem brutálního postupu Němců proti všemu českému. Přečetl jsem mu depeše z domova, jak tam naši plánují řešení německého problému. Prohlásil jsem přesto naše opravdu demokratické Němce za rovnoprávné naše partnery a žádal jsem o jasné jejich prohlášení — bez jakýchkoli reserv a podmínek — ve prospěch naší zahraniční vlády a pro republiku v historických předmnichovských hranicích. Sdělil jsem dále, že jsem sice pro jmenování německých zástupců do Státní rady, že však toto jmenování bude na nějaký čas vzhledem k situaci u nás doma — jak si to naši z domova výslovně přejí — zatím odloženo a že Jakschova strana má mezitím postupovat s námi paralelně; my přitom nebudeme nutit německé naše příslušníky v Anglii ke vstupu do naší armády. Také vylikvidování válečných vinníků z řad našich Němců u nás doma se stane v rámci všeobecné odplaty po této veliké válce a v plné rovnosti s vinníky z řad Čechů a Slováků. Budu mít brzo příležitost všecky tyto otázky znovu s ním a s jeho přáteli definitivně probrat a vyjasnit, a doufám, že se o zásadách i o postupu dohodneme.
Pozval jsem pak Jaksche a ostatní zástupce našich Němců k sobě na čaj 7. ledna 1942 k všeobecné výměně názorů o situaci válečné vůbec a naší zvlášť. Vykládal jsem jim tehdy, že bych definitivní porážku Německa očekával asi roku 1943 — byl jsem tehdy o rychlém spádu událostí válečných i já poněkud příliš optimistický — a že je třeba se na to připravit. Také my všichni mezi sebou a u nás uvnitř musíme být připraveni. Musíme ovšem očekávat veliké revoluční změny sociální, a to znamená zároveň veliké změny i v našich věcech národnostních.
Žádal jsem je, aby chápali ten ohromný a neodčinitelný obrat, ke kterému došlo u nás pro postup Němců a jejich režimu, vylupování a rozkrádání — materiální i kulturní — celé země, všeobecný teror atd. Řekl jsem jim: „Něco takového v historii naší země dosud vůbec nebylo a nikdy se na to u nás nezapomene. To všecko nemůže tedy zůstat a nezůstane bez velikých důsledků." Upozornil jsem je, že nacionální radikalismus u nás denně stále stoupá také pro hrůzný a nepředstavitelný teror v koncentračních táborech, kde úpí patrně už statisíce našich lidí a kde mřou naši lidé v celých desetitisících. Vůbec protektorát je jedna jediná mučírna, jejíž hrůzy se prostě nedají vylíčit. U nás z toho vzniká hrozivá touha po pomstě a nejméně, co všichni žádají, je nejen veliká revoluční odveta na konci války, v níž se kdekdo chystá zbavit se násilím všech našich Němců z Čech a z Moravy bez rozdílu a bez výjimky, nýbrž i definitivní náš rozchod s Němci, jejich transfer do Říše, prostě — konec!
,Já sice nevěřím, že k těmto krvavým extrémům dojde; znám náš lid a vím, že tak krvežíznivý není. Ale vůdci naší německé emigrace musí tím spíše počítat, že k jejich poválečným plánům a uspořádáním u nás uvnitř, které mi na počátku války předložili a které dosud ve svých publikacích diskutují, také nedojde a dojít nemůže. Já všecky ty věci důkladně promýšlím, jednotlivé plány na řešení těchto otázek zkoumám a kombinuji, a to minimální, k čemu přicházím, je, že v sociální revoluci, k níž určitě dojde, bude třeba zbavit naše země veškeré německé buržoasie, pangermánské inteligence a fašismu propadnuvšího dělnictva. To bude naše konečné a pro nás vůbec uskutečnitelné řešení: spojení revoluce sociální s revolucí nacionální."
„Musíme mít odvahu otevřeně si to říci" — vykládal jsem tehdy dále Jakschovi a jeho druhům.— A zvláště vy, sociální demokraté, musíte tuto odvahu mít; je v tomto plánu i kus marxismu a jeho dialektiky v revolučním procesu, který se za této nezbytné změny sociální struktury národa, z veliké světové katastrofy vzniklé, musí nezadržitelně dostavit. Po první světové válce napsal jsem knížku o smyslu československé národní revoluce a předpověděl jsem, že u nás německá nacionální buržoasie se jednou pokusí o kontrarevoluci; a že nebude mezi námi pokoj, dokud tato buržoasie nebude přinucena podobnou revolucí, jakou prožili už v dřívějších stoletích Češi, skutečně projít. Projde jí určitě nyní, po této druhé válce světové. A bude přitom u nás zásadně řešena celá naše otázka národnostní."
Vyzval jsem zároveň své hosty, aby tuto ideologii dobře promyslili, aby pochopili, že oni by měli býti nositeli této ideové proměny mezi Němci a spojit se k této práci i s německými komunisty. Říkám jim všecko otevřeně, celý svůj plán; nechci a nebudu nic skrývat. Přijdou-li do Státní rady, musí vědět, s jakými plány a diskusemi se tam nutně setkají. Musím ovšem otázku Mnichova a našich hranic dojednat s Angličany; očekávám, že do několika měsíců to bude hotovo. I to jim otevřeně říkám, že to se spojenci projednávám a jistě i dojednám.
Na druhý den (8. ledna 1942) jsem pozval k dokončení diskuse Jaksche na oběd. Účastnil se ho také Jakschův přítel Paul (za bojů s henleinovci býval u nás organisátorem sociálně demokratické „Rote Wehr"), který přijel do Londýna ze Švédska. Celá rozprava se při tomto obědě znovu opakovala. Viděl jsem, že si Jaksch od včerejška všecky mé názory rozmyslil a že jeho reakce na ně je jasně negativní. Neřekl mi to výslovně, ale jeho stanovisko bylo mi z jeho chování i z chování Paulova jasné. O podobné sociální revoluci, kombinované s revolucí nacionální nechtěli oba ani slyšet. Brali u nás Němce jako celek a pokládali se nikoli jen za zástupce dělníků, ale za představitele Němců jako celku vůbec. Snad tehdy ani dost dobře neviděli, že tím automaticky berou na sebe plnou odpovědnost za to, co Němci proti nám jako národu ve válce podnikli...
Od té doby jsme se vídali už řidčeji. 29. května roku 1942 jsme měli znovu delší rozhovor, v němž mi Jaksch výslovně doznal své hlavní dvě chyby, jichž se v exilu za této války dopustil: „Očekával jsem válku krátkou a počítal jsem s německou revolucí" — řekl mi. ,Já nepočítal ani s jedním, ani s druhým; zejména jsem nevěřil, že by německé dělnictvo dělalo revoluci proti hitlerismu a pro výhru Sovětského svazu proti Německu" — odpověděl jsem. „Bude ji dělat jako roku 1918, až ve chvíli pádu nacismu a bude ji dělat stejně tak, jako roku 1918: bude se snažit zachraňovat Německo s celou jeho nacistickou buržoasií před nejhorším. Bude z toho v Německu dlouho hrozný chaos."
A ještě na počátku roku 1943 pořád W. Jaksch očekával nějaký zázrak, který úplné katastrofě Německa zabrání a tím zachrání i sudetské Němce. Nedivil jsem se tomu, ani jsem mu to jako Němci nevytýkal. Bylo to více než přirozené za poměrů, které v Německu a v německém národě i mezi tak zvanými sudetskými Němci panovaly. To byly také Jakschovy politické omyly, stejně jako jeho představa, že je on — vyslovený sociální demokrat — nejen zástupcem části dělnických antifašistických Němců u nás, nýbrž všech našich Němců vůbec, t. j. i ostatních více než 80% našich Němců, hitlerismu propadnuvších a hotových za války všemi prostředky k záhubě našeho českého lidu kdykoli přispět.

(pokračování)

Pokračování ZDE.

Předchozí část ZDE.