(pokračování)
Poslední osobní rozmluvy s Jakschem (a s jeho druhy De Wittem, Reitznerem, Wienerem a Katzem) jsem měl 17. a 25. září, 2. října a 1. prosince 1942. Bylo to již po veřejném oznámení v srpnu roku 1942 v britském parlamentě o odvolání Mnichova a po konečném vítězství našeho stanoviska a celé naší these. Byly to rozmluvy, kde jsme probírali všecky dřívější politické otázky spíše už jen jako reminiscence. Zdůraznil jsem, že dlužno pokládat Mnichov a věc našich Němců za definitivně řešenu, že nyní nám půjde jen o největší možné zredukování počtu Němců, kteří u nás ještě zůstanou, v čemž já však hájím a budu hájit stanovisko
kompromisní a lidské, zejména pokud se týká skutečných německých antifašistů.
Ostatně sdělení ve stejném smyslu učinili nedlouho přede mnou samotnému Jakschovi i na Foreign Office.
Nikdy jsem si nepřál, aby řádní Němci, kteří s námi o demokracii bratrsky bojovali a demokracii věrni zůstali, byli hnáni do situace tragické. Přitom však jsem tehdy Jakschovi a jeho druhům otevřeně sděloval, že bych stál o to, aby užívání slova „sudetendeutsch" a „Sudetengebiet" z Československa definitivně a navždy zmizelo a aby politický a nesprávně vykládaný německý pojem, „Selbstbestimmungsrecht", jež naše Němce politicky zcela zavedlo a nám budování státu po minulé válce vůbec znemožňovalo, také zmizel. Ostatně ani Masaryk, ani já jsme je ve smyslu, v jakém je Němci užívali, nikdy neuznávali a na mírové konferenci v roce 1919 jsme to Lansingovi, Wilsonovu zahraničnímu ministru, velmi rozhodně prohlásili.
Tehdy, za této poslední rozmluvy, mi De Witte dojímavě vykládal o strašné situaci českých Němců, která z toho všeho pro ně vyplývá a která se dá vyjádřit slovy: ,,Vyhraje-li válku Hitler, jsme my, socialističtí Němci ztraceni; vyhrají-li ji Češi, jsme stejně ztraceni."
Odpověděl jsem mu: „Ano, uznávám vaši tragickou situaci a je mi toho z duše líto. Tak tomu však někdy v osudu národů vinou jejich vůdců a sběhem okolností dějinných bývá. Proto se také dnes stavím a vždy budu stavět proti plánům některých našich lidí na přehnané opravy našich předmnichovských hranic vzhledem k poraženému Německu po dnešní válce. A proto jsem podnikal za Mnichova ty nadlidské pokusy o skutečnou dohodu s našimi Němci i s Německem vůbec.
Ale v jaké situaci jsme byli od roku 1938 my? Nikdy nezapomeňte, co všecko jsem za boje o Mnichov dělal pro dohodu s vámi já! Co však pro nás chystal Hitler a více než 80 % vašich německých druhů z Čech a z Moravy, za jejichž zástupce se vy i dnes pokládáte? Čím jsme to zavinili? Uvažte jen, co jsme od roku 1938 všecko protrpěli a jak jsme se bili o demokracii a mír! A náš lid doma strašlivě trpí dál. Co nám Hitler a Němci z českých zemí dělají i dnes stále a denně? O tom všem se svět teprve po válce ještě doví.
Z toho je, moji drazí, jediný chladný, byť i drsný závěr:
spravedlivá odplata všem přímými nepřímým, aktivním i pasivním vinníkům války pro poučení všem budoucím a — definitivně se rozejít! Jinak by po této hrozné válce musilo dojít
mezi našimi národy k neslýchanému masakru! Tomu můžeme a musíme stůj co stůj
svým definitivním rozchodem zabránit' Jen tak budeme moci jednou — až na dnešní bolest zapomeneme — se zase jako sousedé sejít a každý ve svém novém domově bez hořkosti a v míru žíti dále odděleně, jeden
vedle druhého.
A přitom já nikdv nezapomenu, že vy, opravdoví němečtí sociální demokraté z Čech a Moravy, jste jméno Němců v této veliké dějinné krisi nepotřísnili a hrozný osud německého národa nezavinili. Ostatně, Němci v tomto velikém zápase jistě zničeni jako národ nebudou, budou žít dál — což pro nás Čechy po roce 1938 tak jisté vůbec nebylo. O tom se ještě po válce dovíme. A snad tento váš a německý osud vůbec
přispěje v budoucnosti k mravní i politické, demokratické renesanci příštího Německa."
Poslední naše schůzka v exilu s Jakschem byla 1. prosince 1942. Dával jsem mu svůj písemný elaborát jako odpověď na projev zemské konference strany sociálnědemokratické (v Čechách), konané v Anglii v říjnu roku 1942. Strana totiž v Anglii s celou svou organisací pravidelně fungovala, pravidelně činila rozhodnutí a svá usnesení, týkala-li se věcí zásadních, mi odevzdávala. Já pak v některých případech na ně odpovídal. V tom smyslu byla důležitá výměna naší korespondence, zejména dopis Jakschův z 3. ledna 1941, usnesení strany německých sociálních demokratů z 28. září 1941 a ze 4. října 1942, a zvláště usnesení strany z 7. června 1942 s dopisem W. Jaksche z 22. června 1942, jakož i má odpověd ve formě zásadního stanoviska k usnesení strany z června 1942, kterou jsem 1. prosince 1942 Jakschovi na našem vyslanectví v Londýně odevzdal, a můj dopis z 10. ledna 1943. Hlavně v obou posledních dokumentech jsou shrnuty zásadní názory na otázku bývalých našich Němců a na menšinovou otázku vůbec.
Ukázal jsem v těchto úvahách, k jakým všeobecným závěrům jsem došel za války v otázkách našich menšin a v řešení problému našich Němců. Byly to přirozeně závěry, jež měly platit i pro naše Maďary a Poláky a jež jsem se snažil důsledně uplatňovat i na ně.
V tomto smyslu jsem hájil toto řešení i ve všech svých diskusích s Brity, Američany, Rusy a Francouzi. Vycházel jsem tu také ze zásady, jež byla během války všeobecně všemi velmocemi přijímána, že totiž pokusy
o minoritní smlouvy, prováděné s pomocí Společnosti národů po první světové válce, opakovány už nebudou, protože se neosvědčily a přímo zklamaly. Nás přivedly roku 1938 — jaká to byla nesmyslná absurdnost! — až do Mnichova! Není tudíž jiného východiska, nežli pokusit se přesunem obyvatelstva, prováděným pokud možno všeobecně, slušně a lidsky, počet menšin v cizích státech co nejvíce snížit a zbývající zlomky menšinového obyvatelstva rozumným postupem asimilovat nebo mu nechat plnou vůli dobrovolně se vystěhovat, kam bude samo chtít.
Bude to pro toto obyvatelstvo sice těžká krise, nějakou dobu trvající, bude to však pořád
lepší a lidštější řešení, nežli nové nelidské masakry v poválečných výbuších občanské války a brutální pomsty a pak znovu další staleté národnostní boje, jež by byly stále se opakující překážkou sociálního a hospodářského pokroku lidstva. Ostatně i tento přesun se dá dobře řídit a usměrňovat a lze jej provádět za podmínek slušných a lidských.[Tak byl také později roku 1946 odsun našich Němců skutečně celkem proveden, jak o tom svědčí doklady úřadů amerických. Nepopírám, že i u nás došlo k některým početně velmi omezeným excesům se strany podřízených orgánů, nehodným země Masarykovy, proti kterým jsem se však vždy velmi rozhodně postavil a veřejně je několikrát kategoricky odsoudil a pranýřoval (např. v své řeči na Mělníce 14. října 1945). Toto mé rozhodné ohrazení bylo pak veřejně u nás publikováno a od té doby všecky tyto excesy i našich podřízených orgánů definitivně přestaly.
Pozn. autora.]
Toto řešení platilo specielně i o našich Maďarech a v tom smyslu jsme rozvinuli všecko své úsilí, abychom získali pro to všechny spojence a zajistili tím také definitivní smír a poválečnou spolupráci československo-maďarskou. Za diskuse v Londýně mezi námi a Poláky o definitivní narovnání polsko-československé v letech 1940—42 jsme navrhovali totéž Polákům.
Otázku odsunu našich menšin jsem podrobně projednával po jednání s vládou britskou také s Moskvou prostřednictvím velvyslance Bogomolova z jara roku 1943 před svou cestou do Washingtonu, když jsem dohodoval tehdy i znění naší budoucí smlouvy spojenecké se Sovětským svazem. Moskva mi zásadní svůj souhlas vyslovila prohlášením velvyslance Bogomolova, odevzdaným 5. června 1943 dr. Ripkovi, který mi je pak hned na žádost Bogomolova telegrafoval do Washingtonu (6. června) a já jsem potom ihned o něm jednal s Rooseveltem.
Maje totiž takto stanoviska Londýna i Moskvy, předložil jsem otázku hned za svého pobytu ve Washingtoně presidentu Rooseveltovi, který mi tehdy svůj osobní souhlas také okamžitě dal, dodávaje,
že to, co vyvolalo takovou katastrofu, jakou způsobil světu Mnichov, musí býti odstraněno definitivně a jednou provždy. A když jsem na konci roku 1943 dojel do Moskvy, diskutoval jsem celý problém znovu, tentokrát přímo se Stalinem a Molotovem, jimž jsem odevzdal tehdy o otázce té ještě písemné memorandum; potvrzení už dříve mně oznámeného stanoviska Moskvy jsem od obou znovu dostal. Celá otázka našich Němců byla pak prakticky vyřízena na konferenci Sovětského svazu, Spojených států a Velké Britannie v Postupimi v červenci roku 1945, kde byl odsun Němců z našich zemí mezinárodně usnesen a pak v letech 1945 až 1946 definitivně námi za vedení a pod plnou a stálou kontrolou Spojených států amerických proveden.
Veliká a osudová kapitola našich národních dějin, která tolikrát v nich rozhodovala o celém našem osudu—a byla by v našich dějinách aspoň dvakrát zavinila naši národní smrt — byla tím konečně uzavřena.
Také jeden z nečekaných důsledků politiky Mnichova!
Předchozí části
ZDE a
ZDE.