logo SDS
Dnešní datum: 18. 01. 2019   | Hlavní stránka | Tématické skupiny | Seznam rubrik | Download |  
zelené návěští   Hlavní menu zelený nadpis
Hlavní stránka
Kdo jsme - něco o SDS
Stanoviska SDS
Tiskové zprávy SDS
International
Staré stránky SDS

Ankety
Download
TOP 50
Tématické skupiny
Seznam rubrik (témat)

červené návěští   Rubriky červený nadpis

zelené návěští   Čtenář zelený nadpis

Jméno (přezdívka)
Heslo


Úprava osobního účtu

červené návěští   Evropská levice červený nadpis


Na web SEL

Manifest SEL
Čtěte o SEL u nás


zelené návěští   Nejčtenějąí/rok zelený nadpis
Desatero pro okupovaného intelektuála
(01. 03. 2018, 5820x)

Československo od Května do Února (1945-1948)
(20. 02. 2018, 1038x)

®ádnou válku naąím jménem !
(15. 04. 2018, 880x)

Socialismus a Praľské jaro
(10. 06. 2018, 822x)

Čím začít? (Po lednu 1968)
(28. 02. 2018, 760x)

Projev prezidenta Miloąe Zemana na X. sjezdu KSČM
(23. 04. 2018, 674x)

Karel Marx, filozof revoluce nebo liberální myslitel?
(05. 05. 2018, 628x)

President dr. Hácha odjel do Berlína
(13. 03. 2018, 557x)


červené návěští   SDS červený nadpis
Strana demokratického socialismu
Přípotoční 869/19
101 00 Praha 10
Návątěvy po předchozí dohodě
tel.:
(420) 608 630 506
(420) 608 181 054
(420) 728 074 253 (nejlépe SMS)
Bankovní spojení - transparentní účet pro příjem darů: 2101181284/2010
Případné dárce žľádáme, aby ve "zprávě pro příjemce" uvedli účel daru, např.: "příspěvek na činnost SDS" a identifikovali se jménem a příjmením. Děkujeme.
secret@sds.cz
(c) SDS

Kanál RSS

TOPlist

zelené návěští   Interní statistika zelený nadpis
Denni
Max. 31
Prům. 20
21 denni
Max. 548
Prům. 307.3

Nyní si čte web : 76 uživ.

02. Články, statě, projevy

* Cesty podivných reforem (2)

Vydáno dne 11. 03. 2006 (12312 přečtení)

Československo 1956–1967
Druhá část studie Karla Kaplana z přílohy Reportéra 5/1990 - první část naleznete ZDE.

Politický systém (pokračování)

V 60. letech narůstaly prvky napětí mezi vládou a předsednictvem ÚV KSČ, zejména Novotným. Příčin bylo několik. Stranické vedení, nejčastěji Novotný, několikrát kritizovalo vládu, že nevládne a nezajišťuje plnění stranické linie, že ministerstva postupují váhavě a příliš diskutují o správnosti stranických usnesení. Někteří ministři naopak odsuzovali paušální kritiku vlády, která snižovala autoritu její i jejích členů a vnášela neklid do její práce. Nebyli spokojeni s tím, že z pravomoci vlády byly vyjmuty celé oblasti státní politiky – obrana, bezpečnost, zahraniční vztahy a že předsednictvo ÚV rozhoduje i další otázky, jež přísluší vládě. Nepříznivé pociťovali nedostatek vážnosti vůči sobě, své práci a návrhům ze strany předsednictva ÚV a jeho aparátu. Žádný ministr se však neozval, někteří neúspěšné žádali na předsedovi vlády Jozefu Lenártovi, aby vystoupil proti kritice, dokonce padl návrh, aby vláda podala demisi. Postoj ministrů ovlivňovalo i složení vlády. Přibývalo ministrů, kteří se už dříve dostali do konfliktu s Novotným „a byli odsunuti do vlády“, a také ministrů – odborníků. A ve funkcích náměstků měli odborníci převahu[21]. Ti nepřijímali usnesení stranických orgánů nebo i vlády nekriticky, diskutovali o nich a hledali nejvhodnější způsoby jejich realizace nebo i důvody nerealizace. Koncem roku 1967 napětí hrozilo přerůst v konflikt. V říjnu 1967 Novotný na ÚV KSČ opět kritizoval, že vláda nevládne a v prosinci předložil návrh na její reorganizaci, kterou vláda vůbec neprojednávala. Alois Indra (a s ním souhlasili další ministři) se ozval, návrh odmítl a prohlásil, že základní nedostatky v práci vlády jsou mimo ni, a to v Ústředním výboru KSČ a jeho předsednictvu.

Hlasy nespokojenosti se množily i v armádě. Vyrůstaly z rozporů mezi nároky na armádu a zejména ekonomickými možnostmi země a z přímého řízení armády stranou, posílené usnesením sekretariátu ÚV KSČ z 3. 1. 1963. Usnesení značné rozšířilo pravomoc příslušného oddělení ÚV KSČ vůči ministrovi, jeho kolegiu a politickým institucím v armádě. Od roku 1966 přibývaly stížnosti na nedobrý stav v armádě a kritika přímého stranického řízeni. Kritické hlasy a návrhy obvykle skončily u Novotného.[22]

Velmi komplikovaně se vyvíjela situace v bezpečnosti. Na jedné straně její mocenská pozice byla dále otřesena odstavením bývalého ministra Rudolfa Baráka (1962) a za rok nuceným odchodem kolem 50 funkcionářů, odpovědných za minulé nezákonnosti. Na druhé straně se stranické vedení snažilo posílit svou kontrolu bezpečnosti. V posledních dvou letech své moci si chtěl Novotný ještě více podřídit zejména Státní bezpečnost. Její vedoucí funkcionáři se tomu bránili, obávali se důsledků takové vazby v případě Novotného pádu. I po čistce v roce 1963 zůstávala ve Státní bezpečnosti početná skupina aktivních z poloviny padesátých let, kteří rozhodně odmítali snahu přesunout odpovědnost za minulé nezákonnosti na bezpečnost, jak činilo stranické vedení. Nikdy se s takovým hodnocením nesmířili. Do bezpečnosti přicházeli noví pracovníci, absolventi sovětské školy a též pracovníci stranického aparátu, zejména do nového útvaru pro boj proti ideologické diverzi. Přílivem nových se oslaboval vliv starých a drobily jejich řady. Názorové diference mezi nimi se týkaly nejen hodnocení nedávné minulosti, ale i současné politiky strany a poměru k jejímu vedení. Vedle zastánců politiky silné ruky, kteří obviňovali vedení strany ze slabosti a odmítali omezení činnosti Statní bezpečnosti na boj proti vnějšímu nepříteli, přibývali zastánci mírného kursu v politice a nespatřovali za každým projevem nespokojenosti aktivitu třídního nepřítele.

Také ve vztahu mezi dalším útvarem ministerstva vnitra – cenzurou – a stranickými institucemi se množily problémy. Zrcadlily přibývající prvky nejistoty v práci cenzury. Skutečnost, že stranické orgány kritizovaly redakce za „politicky závadné články“, svědčila o nedostatku stranické bdělosti cenzury, což jí tajemník ÚV KSČ Jiří Hendrych ostře vytýkal. Ale podle usnesení ÚV KSČ ze září 1966 vystupoval ve sporech mezi cenzurou a redakci jako arbitr stranický aparát, který se často snažil vyhovět kompromisem redakci. K tomu se přidal tlak redakcí a změna politické atmosféry, což vcelku zneklidňovalo a rozkolísalo mnohé pracovníky cenzury a oslabovalo její suverénní pozici.

Boj proti dogmatismu a odhalení nezákonností poloviny 50. let byly prvním a ekonomická reforma druhým impulsem diskuse o právním řádu. Kritice byly podrobeny teoretická východiska, praxe justičních orgánů i jednotlivé zákony. V diskusích vystupovaly do popředí požadavky: posílit postavení soudů a zamezit vnějším zásahům do jejich rozhodování, prosadit ochranu subjektivních práv jako jeden z hlavních úkolů společnosti, upravit řešení sporu mezi občany a institucemi, tj. správní řízení a důsledně prosazovat dodržování zákonů, neboť soudy, národní výbory a další instituce porušovaly „zákony denně“. Některé návrhy právníků se promítly v připravovaných zákonných normách. Hlavně však obsah diskusí a kritika současného stavu v mnoha směrech přerostly rámec stranických dokumentů, týkajících se státu a práva. Stavěly otazníky nad politickým systémem, nadhazovaly myšlenky o obnově dělby moci, ústavního a správního soudu, o roli společenských organizací, o samosprávě, o oponentuře, o postavení komunistické strany. Tyto a další problémy politického systému byly od jara 1967 předmětem výzkumu mezioborového týmu odborníků, vedeného Zdeňkem Mlynářem[23]. V polovině 60. let už mezi odborníky i u části politiků převládalo přesvědčení o nezbytnosti kvalitativní změny politického systému, diskuse se vedly o jeho příští podobě a cestě k ní.

Zvláště silné tendence k autonomnímu postavení se projevovaly v organizacích občanské společnosti. Mnozí straničtí funkcionáři tyto snahy kritizovali jako oslabování vedoucí role strany. Představa z počátku 60. let o převodu některých státních funkcí na společenské organizace jako cesty rozvoje demokracie se ukázala iluzorní. Později vznikaly úvahy o roli, kterou by společenské organizace měly sehrát v politickém systému, jako oponent při tvorbě politických rozhodnutí, dokonce jako základna nové zastupitelské soustavy. Nezávisle na těchto úvahách se občanská společnost sama vyvíjela. Vzestup společenské aktivity po roce 1962 se promítl ve snaze zakládat zájmové spolky a vynutil si přípravu nového spolčovacího a shromažďovacího zákona. Návrh ministerstva vnitra narážel na odpor odborníků-právníků, kteří poukazovali na nedemokratické principy, a ústavně právní výbor parlamentu jej v lednu 1967 vrátil k přepracování.


K četným rituálům při politické práci patřilo vítání a loučení – na snímku zleva: J. Hendrych, O. Kolder a A. Novotný

Dosavadní role a struktura většiny společenských organizací se dostávaly do rozporu s diferenciací zájmů obyvatel a úsilím o jejich uplatnění. Rozpor se projevoval v pasivitě, formální činnosti nebo i v krizi organizací a vedl k pokusům nově vymezit své postavení ve společnosti, obsah a metody své činnosti. Společnými rysy tohoto procesu byly odpor proti dosavadní funkci převodové páky strany a snaha vystupovat jako skutečná zájmová organizace, která vyjadřuje a prosazuje zájmy svých členů a je uznávaným reprezentantem veřejného mínění, který vykonává tlak na instituce. Některé se chtěly podílet na tvorbě politických rozhodnutí a dosáhnout rovnoprávného postavení se státními a hospodářskými orgány nebo fungovat jako součást společenské kontroly jejich činnosti. Předpokladem a zároveň výsledkem takové role občanské společnosti bylo uvolnění vazby vůči orgánům a aparátu komunistické strany. Tento záměr se ve společenských organizacích v 60. letech prosazoval ve třech směrech: 1. snažily se rozvíjet aktivitu v souladu se zájmy členů, 2. pokoušely se obcházet nevýhodné směrnice stranických institucí a vůči nim prosazovat vlastní návrhy a koncepce, přijímaly rozhodnutí bez předběžných jednání s nimi, 3. uvolňovaly vztahy ve vlastní organizaci, osamostatňovaly jednotlivé články (kluby, skupiny, svazy) a tak je vzdalovaly až vyjmuly ze stranického řízení.

Úsilí společenských organizací přineslo rozdílné výsledky, proces narážel na různý stupeň odporu a neobešel se bez konfliktů. Komunistické vedení opustilo formulaci o společenských organizacích jako pouhé převodové páce a vymezilo jejich roli jako spojovacího článku strany s pracujícími, přiznalo jim poradní a iniciativní funkci vůči státním a stranickým orgánům a podíl na poznávací činnosti strany. Rovněž vyhlásilo, že stranická usnesení nejsou závazná pro organizace, ale pouze pro komunisty v nich. Tyto proklamace se však jen pomalu a neúplně dostávaly do praxe stranických institucí a funkcionářů. Přesto proces, kdy se společenské organizace vzdalovaly přímému dirigování stranou, probíhal, i když pomalu.

Rostoucí pasivita odborů podněcovala jejich funkcionáře k uvolnění podřízenosti stranickým orgánům. To vedlo k častým konfliktům mezi vedoucími odborovými a stranickými funkcionáři, které vyvrcholily v roce 1965 v odchodu Františka Zupky z funkce předsedy odborů a v dalších personálních změnách. Zupka kritizoval omezování práv odborů. Ekonomická reforma opět nastolila otázku o roli odborů. Mezi jejich funkcionáři sílila snaha prosadit ochranu zájmů pracujících na prvé místo odborové práce a dosáhnout rovnoprávného postavení s hospodářskými orgány. Před sjezdem odborů v roce 1967 dospěly návrhy na postavení odborů k závěru, že mají být určitým korektorem státního a hospodářského aparátu a mají předkládat a prosazovat svá stanoviska k sociálně-hospodářským programům a opatřením. První část – o korektoru – sjezdové usnesení postrádalo, druhá se v něm promítla. Mnohem silněji realizovaly samostatný postup odborové svazy a nabádaly k němu své nižší složky. (Komunisté v odborovém svazu pracovníků školství a vědy odmítli např. zvolit za předsedu osobu, kterou jim vnucoval sekretariát ÚV KSČ).

Ve Svazu mládeže sílily snahy po diferenciaci organizace podle věku, pracovních a jiných zájmů. Až vyústily v požadavek na federativní uspořádaní. Před sjezdem Svazu v roce 1967 uložilo vedení KSČ direktivně jeho předsedovi udržet jednotu organizace. Také program osamostatnění od Svazu mládeže, který vyhlásila organizace dětí, politická místa odmítla. V rámci Svazu však se rozmáhaly kluby mládeže a jiné formy aktivity, které se vymykaly kontrole Svazu i strany.

„Neposlušnost“ předsedy tělovýchovné organizace Františka Vodsloně, který měl časté konflikty s pracovníky aparátu ÚV KSČ a odmítal se poslušně podřizovat jejich pokynům, vedla k jeho odvolání z funkce. To však narazilo na nesouhlas komunistů na sjezdu organizace v roce 1967, až hrozilo nebezpečí, že se neprosadí. Uvnitř organizace byl rovněž silný tlak na osamostatnění sportovních sekcí a odborů s cílem, aby tělovýchovná organizace byla pouze střechovou institucí. Sjezd 1967 potvrdil rozsáhlé autonomní postavení sekcí. Obdobný tlak na osamostatnění působil i v branné organizaci (Svazarm), s podstatně menším úspěchem.

Odhalení o politických procesech v roce 1963 oživilo aktivitu Svazu protifašistických bojovníků, který prosazoval nápravu křivd, způsobených jeho členům. V roce 1967 vznikl Svaz žen a jeho organizace kritizovaly sociální, pracovní a životní podmínky žen a dožadovaly se nápravy. Socialistická akademie úspěšné rozvíjela činnost, a to i směrem, který narazil na nesouhlas stranických míst, ta prosadila výměnu ústředního tajemníka. Nespokojenost s postavením národnostních menšin se odrazila v jejich organizacích, na jejich sjezdech kritizovali národnostní politiku i komunisté.

K životu se probudily církve, stěžovaly si na úpadek náboženského života Vyzývaly k jeho oživení, k použití nových forem činnosti církví, některé vyzývaly k zápasu proti ateismu a o každého věřícího. Tato aktivita rostla zejména v nekatolických církvích, zatímco změna, která v roce 1965 nastala v katolické církvi, byla spojena s činností papeže Jana XXIII. a II. vatikánským koncilem. Provládní Mírové hnutí katolického duchovenstva se snažilo překonat svou izolaci a přihlásilo se k některým myšlenkám papeže a koncilu. Od té doby se v katolickém tisku stále objevovaly fotografie papeže, pochvalné články o něm ap. Výsledek vzestupné aktivity církví, ke které přispěl i oslabený dozor úřadů, se v letech 1965–67 projevil v růstu počtu církevních obřadů, účasti věřících na nich, i počtu žáků, přihlášených k výuce náboženství.

Nejdále postoupilo úsilí o autonomní postavení v uměleckých Svazech. Stávaly se především zájmovými organizacemi a stále důrazněji prosazovaly své požadavky vůči státním i stranickým institucím. Konflikty s nimi se množily. Ideové spory mezi umělci neustaly, ale neprobíhaly podle představ politických míst, tj. nevedly k ideovému sjednocení umělců na základě stranické politiky a ideologie. Naopak, na půdě Svazů přibývalo kritiky oficiální kulturní politiky. Rozvíjely se též diskuse o vnitřním uspořádání Svazů. Vznik tvůrčích skupin a krajských poboček vedl k návrhům, aby Svazy, zejména jejích ústředí, byly jen střechovou organizací, koordinátorem. Jiné návrhy požadovaly federativní organizaci nad samostatnými národními Svazy. Ani jeden z návrhů se sice nerealizoval, ale vnitřní život Svazů se atomizoval. V druhé polovině 60. let se ve Svazech vytvořil stav, kdy komunistické vedení a aparát zde prosazovaly své směrnice velice obtížně, často narážely na nesouhlas a nezájem komunistů a musely používat hrozeb a volání ke stranické kázni.

V 60. letech vznikaly nové nebo obnovily činnost dřívější spolky a společnosti. Patřily mezi ně vědecké společnosti – ekonomická, historická, sociologická, právníků a další, které se stávaly aktivní složkou společenského pohybu a to nejen v kulturní oblastí.

S bojem proti dogmatismu se měnil obsah, způsob tvorby, síla a vliv veřejného mínění. Dosavadní jednosměrné svrchu organizované veřejné mínění na podporu oficiální politiky utrpělo vážnou trhlinu. Propukl silný proud kritiky, zaznívala na schůzích, na pracovištích, ve sdělovacích prostředcích, ve stížnostech občanů úřadům, v celostátní diskusi k 13. sjezdu KSČ. Kritika zasahovala všechny oblasti společenského života. Neomezovala se na záležitosti místní či okresní, i když ty převažovaly, mířila výš. Vcelku podávala obraz běžných potíží a nepořádků denního života obyvatel a nastavovala zrcadlo oficiální politice. Váha a role veřejného mínění v politickém životě stouply, což se promítlo v několika směrech. Za prvé – působilo jako tlak na politiku a postupné získávalo respekt (o čemž svědčí i založení ústavu pro výzkum veřejného mínění a desítky sociologických výzkumů a anket). Za druhé – kritika nedostatků působila jako spojovací článek komunistů a bezpartijních, jako faktor jejích sbližování. Za třetí – přispívala k diferenciaci funkcionářských sborů, funkcionáři zaujímali ke zveřejňování kritiky rozdílný postoj, od souhlasu až k odmítání a zjevnému odporu. Za čtvrté – kritika se nejen rozlévala do šířky, ale postupovala i směrem nahoru. Vytvářela tak atmosféru příznivou pro společenské reformy, přispívala k šíření vědomí o nutnosti reforem a rozmnožovala jejich příznivce.

Při utváření veřejného mínění připadala důležitá úloha sdělovacím prostředkům – tisku, rozhlasu, televizi. Od roku 1963 se změnily jejich obsah a podoba, přestaly být šedivé, přinášely mnoho dosud zakazovaných informací, zejména o Západu, snažily se přiblížit zájmům konzumentů. V tomto úsilí se promítaly dva rozdílné procesy. Denní tisk se zbavil věstníkovitého charakteru a značné se odpolitizoval. Tento jev se promítl jak v obsahu, tak v úpravě a postihl i mnohé týdeníky. Kulturní časopisy se naopak zpolitizovaly. Pokles političnosti byl u těch novin, kterým příslušelo obhajovat oficiální politiku, časopisy tvůrčích Svazů se vyznačovaly kritickými výhradami k ní a stávaly se předmětem častých zásahů cenzury i nespokojenosti a kritiky politických míst. Ta se snažila této diferenciace mezi novináři v tisku, rozhlasu i televizi využít k podpoře svého postupu vůči kulturním redakcím. Nebyla zcela bez úspěchu, jak ukázala usnesení ÚV Svazu (5. 5. 1964) a sjezdu novinářů 1967, ve kterých se Svaz postavil za stranická opatření vůči kulturním časopisům.


Pohled na předsednictvo památného sjezdu čs. spisovatelů v roce 1967. V. Biľak a J. Hendrych mezi spisovateli

Stranické vedení vyzývalo po roce 1962 sdělovací prostředky k rozmachu kritiky. Zároveň se snažilo ji udržet na nižší, komunální úrovni. Když narůstal odpor nižších stranických funkcionářů proti kritice a dokonce volání po jejím zastavení a potrestání autorů, stranické instituce varovaly novináře před příliš negativní kritikou a nezastavily se ani před administrativními zákroky. Odtud však hlavní nebezpečí proudu kritiky nehrozilo, objevilo se jinde: kritika ve sdělovacích prostředcích zevšedněla. Kritizované podniky a osoby na ni nereagovaly, neodpovídaly, jak jim určoval tiskový zákon, ani neprováděly nápravu. Marné byly stížnosti redakcí i usnesení politických orgánů. Tento stav u některých stěžovatelů vedl k pesimismu a pasivitě, u jiných posiloval přesvědčení o nutnosti rozsáhlejší nápravy. Celkově – hromadné sdělovací prostředky se s různou intenzitou, ale významnou měrou podílely na změně politické atmosféry, příznivé pro společenské reformy, na šíření vědomí jejich nezbytnosti.


Snímek tří z nejaktivnějších účastníků sjezdu čs. spisovatelů v roce 1967 – zleva: L Vaculík, M. Kundera a I. Klíma

Také páteř politického systému – komunistická strana procházela změnami. Prožívala generační problém. Zestárla, podíl penzistů ve straně narůstal, na vesnici hrozivě. Předváleční členové představovali ve straně jen 1% a ve funkcích byli výjimkou. A naopak podíl mladých mírně klesal. Výraznou převahu – dvě třetiny – tvořili členové po únoru 1948. Těch, kteří v řadách strany prožívali její poválečný zápas o moc, bylo 37,7%. Nadále tvořili jádro středních funkcionářských sborů, doplňované členy poúnorovými 1948. A od počátku 60. let se prosazovali čtyřicátníci i do nejvyšších funkcí. Ve funkcionářských sborech – hlavním článku realizace stranické politiky – si udržovali převahu ti, co byli sociálně závislí na straně; do funkcí je schvaloval některý stranický orgán. Z nich početnou skupinu tvořili funkcionáři – původem dělníci (kolem 200 tisíc). Ve funkcionářských sborech okresních a vyšších přibývali příslušníci inteligence, zejména hospodářsko-techničtí pracovníci. V polovině 60. let se měnil i stranický aparát. Rostl počet absolventů vysoké politické i jiných škol. V okresech obsazovali vedoucí funkce tajemníků, v krajích a ústředí funkce nižší. Poznatky, získávané na Vysoké škole politické, ovlivňovaly jejich politické myšlení, přiváděly ke kritickému pohledu na minulou i současnou politiku strany[24].

Od poloviny 50. let poznamenalo stranický život několik mocenských konfliktů. V roce 1956 byl odvolán člen politického byra ÚV Alexej Čepička, v roce 1962 byl odvolán a odsouzen člen předsednictva ÚV Barák, v příštím roce byli zbaveni funkcí další členové předsednictva ÚV – předseda vlády Viliam Široký, první tajemník KSS Karol Bacílek, a také tajemník ÚV Bruno Köhler, v dalším roce ministr financí Julius Ďuriš. V důsledku rozporů s Novotným docházelo k častým změnám ve vedoucích funkcích ÚV KSČ. Rostoucí kritika stranické politiky komunisty podněcovala ke kádrovým změnám, ojediněle ke konstrukcím protistranických skupin[25]. Uvedené konflikty upevnily mocenské postavení Novotného a zároveň přispěly k oslabení důvěry komunistů ve vedení, zejména v Barákově případě byl zaznamenán takový ohlas. Nejsilnější otřes ve straně vyvolala zprava komise ÚV KSČ pro rehabilitaci politických procesů s vedoucími komunisty (Kolderova zpráva). Stranické organizace ji projednávaly v polovině roku 1963, na většinu komunistů působila jako šok, členové a nižší funkcionáři se cítili podvedeni. Strana prožívala politickou krizi. V ostré kritice dřívějších vedoucích funkcionářů, včetně Novotného, zaznívaly silně požadavky směřující ke korekturám politického systému a vnitrostranického života, především k vytvoření záruk proti nezákonnostem a zvůli.

Uvedené události se nedotýkaly změny základní a naléhavé – společenské role strany, obsahu a způsobu jejího uplatňování. Po únoru 1948 se formovala jako strana pro výkon moci, přísně centralizovaná. Její nižší články realizovaly vůli a pokyny centra a řídily a kontrolovaly jejich plnění mimostranickými institucemi, ale nepodílely se na jejich tvorbě. Přirozeným důsledkem byl vzestup pasivity stranických řad a organizací, jež na počátku 60. let dosáhla značných rozměrů. Všechny pokusy oživit aktivitu skončily nezdarem, narážely na ustálené metody a fungování „strany moci“. Změny v politickém systému, ekonomická reforma a aktivizace občanské společnosti stále silněji zvýrazňovaly nutnost korektur ve společenském postavení strany a ve vnitrostranickém životě. Strana jako celek a její vedoucí orgány si naléhavost této změny uvědomovaly pomalu a pokusy o první kroky v tomto směru učinily pozdě. Fakticky až 13. sjezd KSČ v roce 1966 a poté zasedání ÚV KSČ v říjnu 1967. Pokus ÚV KSČ v lednu 1965 nově vymezit úlohu strany v hospodářství zůstal v obecné poloze a velmi pomalu přecházel do stranické praxe[26].

Úvahy o změně v postavení a vnitřním životě strany se objevovaly už v prvé polovině 60. let, ale nenalezly odezvy. Také pozdější návrhy na přizpůsobení stranického aparátu a metod jeho práce novým podmínkám (včetně návrhu na zavedení vědecké oponentury vůči stranickým návrhům), jakož i Šikův návrh na demokratizaci ve straně (prosinec 1967) odmítali Novotný a další funkcionáři. Přes tento odpor se ve stranické práci počaly v letech 1966–67 prosazovat nové prvky. Usilovaly o to nižší stranické orgány a získaly podporu části aparátu ÚV KSČ. Některé krajské i okresní organizace prohlubovaly „poznávací činnost“, zaváděly sociologické průzkumy (v r. 1966 jich provedli kolem 100) a získávaly tak přesnější obraz o společnosti. V některých krajích a zejména ÚV KSČ se pokoušely o nový přístup ke společenským organizacím a k inteligenci. Ústřední stranické instituce sice vyhlašovaly nové způsoby práce, ale neprosazovaly je a ani v jejich vlastní činnosti ještě nepřevažovaly. Podceňovaly signály nižších složek o negativních jevech ve straně. Varovný obraz o stavu strany podal rozsáhlý průzkum v roce 1967[27]. Ukázal vysokou a stále rostoucí pasivitu členů a funkcionářů, jejich lhostejnost ke stranickým usnesením, jejich neochotu obhajovat politiku strany, kterou naopak sami kritizovali; ztrátu perspektiv u funkcionářů, pokles autority vedení a víry v jeho schopnost provést nápravu. K tomu se přidala neochota prosazovat stranickou linii a usnesení, uzavřenost stranických organizací vůči společnosti a rostoucí odmítání členů i funkcionářů podřizovat se stranické kázni. Dokonce se vyskytovaly názory, že komunisté nejsou povinni respektovat stranická usnesení, se kterými nesouhlasí. První rozsáhlá analýza stavu strany k říjnu 1967 utvrdila mnohé členy ÚV KSČ v názoru o krizi ve straně.

Strana jako celek, zejména její rozhodující složky, nebyla schopna včas pochopit společenské procesy a zejména včas na ně reagovat změnou vlastního postavení. Společenské procesy, ke kterým napomohla v roce 1962, ji předběhly. Ztratila iniciativu a také schopnost úspěšné realizovat své záměry a směrnice. Na společenské změny nebyla připravena, nevychovávala členy a značná část funkcionářů se v nich nedovedla orientovat a bránila se jim. Téměř všichni funkcionáři byli nespokojeni s poklesem autority strany a s její neschopností úspěšně prosazovat politiku. V tom se shodovali, ale v hodnocení příčin stavu a východisek se rozcházeli. Mezi nimi a ještě více v členstvu, přibývalo těch, kteří už politiku strany nechápali. Stále hodně bylo těch, kteří příčinu neúspěchů spatřovali v politickém uvolnění ve straně i ve společnosti, v nedůsledném uplatnění dřívějších metod řízení společnosti. A požadovali návrat k nim. Část funkcionářů viděla příčiny ve stavu společnosti a v nedostatečné reakci na něj, a v nedemokratických poměrech ve straně. Východisko spatřovala v urychleném provedení společenských reforem a v obratu ve stranické práci. Obě skupiny funkcionářů byly vnitřně mnohem více diferencované, ale základním dělítkem se stal jejich poměr ke stranické politice a k vnitrostranickým poměrům. Dělení probíhalo v základních organizacích, funkcionářských sborech a orgánech na všech stupních, nejen stranických, ale i mimostranických.

Ideová a akční jednota strany byla podlomena, strana se rozdělovala. Její vedení ztrácelo schopnost prosazovat své záměry nejen v mimostranických institucích, ale i ve straně, neboť komunisté měli rozdílné názory na politiku i způsob její realizace. Také organizační jednota strany se uvolňovala. Stranické dokumenty stále zdůrazňovaly vedoucí úlohu strany a ústředního výboru jako centra politické, hospodářské, ideologické a kulturní oblasti. Ale strana, její ÚV a aparát ztrácely politickou i ideovou iniciativu, ta přecházela na instituce mimo ně. Ony se naopak dostávaly do pozice obrany a působily víc už jako brzda. Ústřední výbor a jeho aparát pozbývaly iniciativu i ve vlastní straně, prvky nových metod práce se rodily v krajích a v ÚV KSS, nikoliv v ústředí, kde se prosadily teprve v říjnu 1967.

V 60. letech se poměry v komunistické straně vyvíjely směrem, který rozrušoval předpoklady nutné pro plné uplatnění „strany moci“. Její přestavba v politickou organizaci, odpovídající novým podmínkám, se v polovině 60. let nacházela v zárodečném stavu, v námětech i úvahách o vymezení její role a o koncepci její činnosti a struktury. O její vnitřní demokratizaci se teprve uvažovalo. Ve straně ještě existovaly síly, které mohly přeměny brzdit, jak se stalo během příprav 13. sjezdu KSČ a s usnesením ÚV KSČ z října 1967, ale už nebylo možno je zastavit a stabilizovat „stranu moci“. Každý takový pokus by prohluboval její zaostávání za společenským pohybem a rozpory ve straně samé.

Změny v politickém systému od počátku 60. let nedostatečně reagovaly na naléhavé potřeby společnosti. Přesto však vnesly do systému tolik samosprávných, pluralistických, autonomních prvků a nahromadily tolik rozporů, že mu ubývala schopnost účinně zajišťovat mocenský monopol strany. Zároveň se natolik diferencoval, že jej nebylo možno „stranicky“ řídit dosavadním způsobem. Jako východisko z tohoto stavu se nabízela celková reforma politického systému směrem k demokratizaci. Ovšem nebyla vyloučena možnost zmrazení současného stavu s pokusy návratu k dřívější praxi. Pro první variantu vytvářel společenský pohyb stále příznivější podmínky, druhé variantě ubývalo zastánců, a tím i sil k prosazení.

Spory kultury a moci

Spory a konflikty mezi režimem mocenského monopolu a tvůrčími pracovníky, byly trvalým jevem. Týkaly se především svobody tvorby, linie a praxe kulturní politiky a společenské funkce umění. V desetiletí 1957–67 prošly spory třemi rozdílnými fázemi. První, 1957–61, poznamenal boj proti revisionismu a tažení proti kritikům a nespokojencům, kteří se projevili v roce 1956. Vztahy mezi většinou umělců a moci byly chladné až napjaté, moc střežila kulturní život, zastrašovala, zakazovala a dosáhla toho, že většina tvůrců se přestala veřejně angažovat, stáhla se, ale nepřestala pracovat. Výzvy představitelů režimu a Svazů k překonání pasivity a izolace zůstaly téměř bez účinku. V tomto zákoutí vznikaly zárodky příštích tvůrčích úspěchů. Následující tři roky se zájmy tvůrců a moci značné sblížily, synchronizovaly. Změnila se oficiální politika, šlo o období boje proti dogmatismu a důsledkům kultu osobnosti. Byla to výzva k přehodnocování minulosti, období diskusí, nástupu nových tvůrců a děl, prvních rehabilitací dříve perzekuovaných, úspěchů doma i v zahraničí, nových uměleckých směrů, dosud zakazovaných. Bylo to období plné nadějí, umělci přivítali a podporovali stranu v jejím úsilí o společenskou obrodu s vírou, že jde o první kroky procesu, který se bude rozvíjet dál. I toto období relativního souladu nezůstávalo bez sporů a komplikací, rozsah oficiální kritiky umělců zrcadlil snahu režimu určovat hranice procesu a držet jej pod kontrolou. Třetí období, 1965–67, se vyznačovalo postupným zostřováním vztahu umělců a moci. Příčina byla zřejmě ve vnitropolitické situaci a ve snaze komunistického vedení znovu dostat umění pod svou kontrolu. Avšak pozice sporných stran se změnily, zejména obraz kulturní fronty. Mezi jejími reprezentanty převažovala střední generace a mladá generace, která nastupovala, byla silné kritická a neústupná. A tak vcelku se kulturní fronta stala sebevědomá, byla v ofenzívě, posilovaná úspěchy doma i v zahraničí. Spory se vyhrotily v otevřený konflikt na sjezdu spisovatelů a hrozily další.


Vedoucí funkcionáři rádi setrvávali v srdečných rozhovorech s umělci – na snímku tak činí J. Hendrych, J. Dolanský a V. Slavík s M. Formanem

V diskusích probíhajících od roku 1962 ve všech tvůrčích Svazech a jejich tisku se promítaly dva hlavní rysy: vyrovnat se s kulturní minulostí a obnovit vazby s kulturní Evropou. V popředí prvního rysu stanulo hodnoceni meziválečné avantgardy české a slovenské, úsilí navázat na její tradice, dále vrátit do kultury osoby a díla dosud zakazovaná, šlo o návrat např. Karla Teigeho, Laca Novomeského, Emila Fillu, Františka Halase, Vladimíra Holana, Franze Kafky a dalších. Významně tomu přispěly i konference o Kafkovi, Čapkovi a dalších s mezinárodní účastí. Kontakty s kulturní Evropou se počaly rychle rozvíjet – osobními styky, překlady cizích děl, výstavami, filmy, větší informovaností o kulturním dění za hranicemi a naopak vlastní kulturní invazí – knih, filmů, výstav, hudby aj. Důležitými v tomto směru se staly návštěvy osobností – takových osobnosti jako Sartre, Fischer, Aragon, Garaudy, Pasollini aj. v Československu.

Kritika dogmatismu v umění vedla ke střetávání s těmi, kteří jej dříve reprezentovali. Většinou šlo o oficiální mluvčí kulturní stranické politiky; zbaveni mocenské opory ztratili zcela autoritu v kulturních kruzích. A mladá tvůrčí generace, která nastupovala v počátcích tažení proti dogmatismu a dávala mu impulzy i odvahu, stavěla postoj umělců v době po únoru 1948 jako problém především morálně politický.

Od poloviny 50. let se komplikovalo „stranické řízení“ umění, o čemž nepřímo svědčí i častá výměna odpovědných stranických funkcionářů[28]. Za hlavní nástroje řízení byly považovány tvůrčí Svazy a komunisté v nich a umělecká kritika. Mezi umělci bylo 35% komunistů, ale na základě zkušeností si vytvořili svérázný postoj ke stranické politice, na což si stranické instituce stále stěžovaly. V polovině 60. let dospěl do této podoby: vykládali stranická usnesení podle vlastních potřeb a hlavně souhlasili s nimi, ale nerealizovali je. Charakter Svazů se natolik změnil, že přestaly fungovat jako spolehlivý nástroj pro prosazování stranické politiky. Ani umělecká kritika nemohla splnit očekávané poslání, na její půdě se odehrával zápas o kritéria tvorby a střetávaly se zcela protichůdné názory.

V době oslabení svého vlivu vytvářelo stranické vedení jiné formy řízení kultury. Po roce 1956 vznikly výbory socialistické kultury, kde tvůrčí svazy, umělci a jejich tvorba byli vystaveni tlaku a dohledu funkcionářů osvětových a kulturních institucí státních a jiných. Tento neúspěšný pokus vystřídala od roku 1963 častější osobní setkání stranických představitelů s umělci. V období zostřeného napětí mezi mocí a umělci a poklesu stranického vlivu mezi nimi se posílilo státní řízení – v roce 1966 vzniklo ministerstvo kultury a informací. Vypracovalo sice program své činnosti, ale nezískalo důvěru a podporu většiny umělců. Řízení kultury ovlivňovala další skutečnost: na krajské i nižší národní výbory byla přenesena odpovědnost za velkou část kulturních zařízení. To umožnilo vznik řady souborů, zvláště důležité byly malé scény a hudební soubory. Obdobně působila i existence krajských poboček tvůrčích Svazů Krajské orgány tak získaly prostor pro vlastní postup v kulturní politice. Mezi kraji existovaly rozdíly, diference byly tak značné, že se ztrácela jednotná celostátní linie kulturní politiky. K tomu přispívaly i rozdíly ve výkladu a realizaci kulturní politiky mezi ústředními institucemi, stranickými, státními, odborovými a rozdílný postup mezi celostátními a slovenskými.


Pohled na účastníky slavné mezinárodní vědecké konference o díle F. Kafky v Liblicích (1963)

Spory mezi kulturou a moci neprobíhaly jen v obecné poloze, ale každá umělecká oblast měla své vlastní problémy. Stručné o některých. Architekti bojovali proti diktátu zaostalé výroby nad architekturou a podceňování kultury ve výstavbě, usilovali o uplatnění prvků západní architektury. Ve výtvarném umění vedly stranické instituce boj proti abstraktnímu umění, ale s malým úspěchem; výtvarníky trápily sociální problémy, které zesílily v hospodářské krizi. Mezi hudebníky probíhal spor o uplatnění moderních metod tvorby, používaných na západě, o poměr k taneční a zábavné hudbě, společně kritizovali úpadek hudebního života a kladli státním a stranickým místům požadavky, zvlášť kategoricky na sjezdu 1967. Divadelníci vedli spor se stranickými místy o společenské poslání divadla, o dramaturgii, zejména o současné hry. Diskuse mezi nimi probíhaly o malých scénách a jejich úspěších, problémem byl pokles návštěvnosti a s tím spojená ekonomická stránka a také struktura divadelní sítě. Nástup nového proudu ve filmové tvorbě po roce 1956 byl oficiálně zařazen v roce 1959 (konference B. Bystrica). Ale jen dočasně, od roku 1963 se znovu ohlásili kritizovaní a hlavně nastupovala mladá generace. Československý film dosahoval mezinárodních úspěchů, ale doma se střetával s kritikou politických míst. Rostoucí napětí vyvolávaly obavy filmařů o další vývoj jejich tvorby, které v roce 1967 značně zesílily poté, když napětí hrozilo vyústit ve velký konflikt. Starosti vznikaly s důsledky ekonomické reformy a s poklesem návštěvnosti kin, který byl prudký pouze u filmů ze socialistických zemí[29].

Po roce 1956 probíhala mezi spisovateli diferenciace nejen podle tvůrčích směrů, ale i ideově politická. Nástupem mladé generace v počátcích 60. let se diferenciace prohloubila. Spory přerostly generační rámec, byly komplikovány osobními vztahy i snahami o změny poměrů ve Svazu a jeho tisku. Vcelku velice oslabovaly jednotu Svazu. Avšak naprostá většina spisovatelů se v roce 1965 shodovala v hodnocení současného stavu i potřeb kultury: rozšiřování prostoru pro svobodnou tvorbu naráží na stále větší překážky a odpor, k čemuž musí tvůrčí Svazy zaujmout stanovisko, a zároveň proces dospěl do stavu, který vyžaduje formovat pozitivní program svobodné literatury. Úsilí vyvinuté v tomto směru orgány Svazu narazilo na nepochopení politických míst. Ta si sice přála udržet přátelské vztahy se spisovateli, ale rozpory mezi oběma byly silnější. Politické vedení se snažilo společenské změny zastavit i vrátit, mezi spisovateli si udržovali převahu zastánci dalších reforem. Napětí se vyhrotilo v otevřený konflikt na 4. sjezdu spisovatelů (1967) a po něm. Už v přípravě sjezdových referátů docházelo ke střetnutím mezi ideologickým oddělením a komisí ÚV KSČ a představiteli Svazu. V průběhu sjezdu došlo k otevřenému konfliktu stranického vedení s komunisty-spisovateli. Vyvolal jej postoj a postup stranické delegace a některé diskusní příspěvky spisovatelů kritizující nejen kulturní politiku strany.

Stranické vedení se pokusilo o osvědčený postup – rozdělit spisovatele, izolovat nejaktivnější kritiky a získat souhlas slovenských spisovatelů a těch, kteří na sjezdu vystoupili „pozitivně“ a snažili se o dohodu. A získat alespoň formální souhlas nebo neutralitu ostatních tvůrčích Svazů. Nebylo to zcela vyloučené, sjezd novinářů v rezoluci souhlasil s opatřeními strany proti spisovatelům, sjezd skladatelů se o události nezmínil; mezi spisovateli bylo dost těch, kteří si přáli konflikt urovnat, obávali se jeho důsledků. Stranické vedení se v září 1967 neomezilo na stranické potrestání, politickou a sociální perzekuci několika spisovatelů, ale odebralo Svazu jeho týdeník a převedlo do správy ministerstva kultury. Především tento krok spisovatele sblížil, sjednotil. Ministr kultury se zprvu bránil, poté souhlasil s převodem týdeníku a ještě v témže roce navrhoval nápravu. Sjezd a stranická opatření měly značné politické důsledky:

  1. sjezd vyvolal velký, převážně pozitivní ohlas zejména mezi inteligencí, která se solidarizovala se spisovateli;
  2. stranická opatření přispěla k politické diferenciaci v komunistické straně; v ÚV KSČ se ozvaly jen ojedinělé pochyby (Vodsloň, Slavík) o správnosti zákroku, silnější byly obavy z kampaně proti inteligenci, kterou se už někde nižší funkcionáři snažili podněcovat; kromě dvou případů krajský stranický tisk na zákrok nereagoval, převážná část komunistů-umělců i ve vědě je odsoudila;
  3. ministerstvo kultury, které svůj program mohlo plnit jen s účasti umělců, se ocitlo v izolaci, většina umělců odmítala spolupráci;
  4. obava stranického vedení z dalších konfliktů vedla k překlenutí sporu s filmaři a se skladateli, jejichž sjezdová rezoluce měla takové formulace, které by jindy byly nepřijatelné.

Sjezd spisovatelů byl časově posledním článkem procesu, ve kterém od roku 1965 umělci opět ztráceli důvěru ve stranu, její politiku a vedení. Potvrzovala to zpráva ministra kultury o výsledcích rozhovorů s 200 umělci po září 1967. Stejné hluboká jako nedůvěra byla jejich obava z návratu k praxi dogmatismu. Netajili se tím, že s politikou strany nesouhlasí. Komunistické vedení se v uměleckých kruzích ocitlo v izolaci: prohlubovala ji skutečnost, že kromě moci a ekonomického tlaku nemělo účinné nástroje, kterými by prosadilo své záměry a svůj vliv.

Hnutí reforem

Od počátku 60. let narůstalo mezi občany přesvědčení o potřebě až nutnosti hlubších společenských změn. V letech 1962–64 existovaly příznivé podmínky pro proces reforem. Mezinárodní – v politice SSSR, vyjádřené 21. a 22. sjezdem KSSS; vnitropolitické – hospodářská krize a politický otřes v roce 1963 nabízely hlubší změny jako jediné východisko. Zhruba do roku 1965 se stejným směrem ubíraly politické záměry komunistického vedení. Poté ve straně, v mocenských a řídících strukturách narůstaly brzdící prvky i odpor proti realizaci reforem a hlavně proti jejich rozvíjení v ucelený systém, včetně páteře moci. Za tohoto stavu se vědomí o nutnosti reforem šířilo takovým tempem a způsobem, až dostávalo zvláštní podobu neorganizovaného hnuti. Vyznačovalo se některými rysy:

  1. Bylo kombinací oficiální a neoficiální aktivity, využívalo přijatých či připravovaných reforem, poskytovalo jim podporu při jejich realizaci, usilovalo o jejich rozšíření a prohloubení. Postupně zasahovalo všechny oblasti společenské činnosti, což mu dávalo širokou masovou základnu; sjednocovali se v něm ti, kteří projevovali nespokojenost a usilovali o nápravu v záležitostech všedního dne až po ty, kteří programové usilovali o reformu režimu. Bylo tedy názorově různorodé, zejména pokud šlo o představy příštích změn; sociálně zasahovalo všechny vrstvy obyvatel, politicky spojovalo komunisty a nekomunisty.
  2. Spojení s oficiální aktivitou umožnilo rychlé pronikání příznivců reforem do všech institucí a podniků, do mocenských a řídících struktur na všech stupních, včetně komunistické strany a i jejich ústředních orgánů a aparátu. Hnutí reforem nebylo organizováno, jeho příznivce spojovala především ideová spřízněnost, přesvědčení o potřebě reforem. Nacházeli se v každé významnější instituci, podniku, organizaci, úřadě. Vytvářeli tak širokou síť příznivců reforem, s různým stupněm aktivity. Existovaly skupiny angažovaných, kteří veřejně vystupovali, početná vrstva sympatizujících, ale pasivních. V některých institucích byla převaha příznivců reforem tak jednoznačná, že vytvářely jakási střediska, šlo hlavně o kulturní časopisy (Literární noviny, Kulturný život a jiné), vědecké ústavy (ekonomický, filozofický, historický, právní a další), společensko vědní katedry vysokých škol, umělecké svazy, společenské organizace na některých závodech, pracovní týmy pro reformu ekonomiky, politického systému a další.
  3. Reformní hnutí se stávalo důležitým politickým faktorem. Jeho aktivita se projevovala v několika směrech. Postupné přebíralo politickou iniciativu; jeho příznivci se stávali hlavním zdrojem námětů na řešení problémů, vypracovávali koncepce a návrhy na reformy, působili v komisích pro přípravu politických dokumentů i osnov zákonů. Ovlivňovalo veřejné mínění, prostřednictvím svých příznivců v hromadných sdělovacích prostředcích, uměleckých děl, vědeckých a populárních publikací, vystoupení na schůzích ap. Jejich názory se šířily a získávaly u obyvatel příznivý ohlas. Vyvíjelo tlak na politické vedení, jednak zmíněnou iniciativou předkládalo otázky k řešení a jednak tím, že jeho příznivci už tvořili nemalou část funkcionářských sborů strany, zejména v ústředí.


Koláž Karel Trinkewitz

Kromě zmíněných – ekonomiky, politického systému a kultury – byly i další oblasti, které ovlivnily politický vývoj 60. let. Jednou z nich byl návrat rehabilitovaných obětí politických procesů do veřejného života. Z tohoto hlediska šlo o dvě skupiny občanů. Nekomunisté se do žádných významnějších veřejných funkcí nedostali a politické poměry jim neumožňovaly společné vystoupení. Rehabilitováni komunističtí funkcionáři do funkcí pronikali. Minulé rozpory mezi nimi, Novotného politika „přidělování“ jim funkcí a politické poměry se staly hlavní překážkou jejich společného vystoupení a prosazení se jako výraznější politické síly. Zatímco v českých zemích k vážnějšímu pokusu o zformování nedošlo, na Slovensku byla situace odlišná. Rehabilitace tzv. buržoazních nacionalistů v čele s Gustavem Husákem měla na Slovensku národně politický význam. Většinou komunistických intelektuálů byla chápána jako rehabilitace komunistické slovenské politiky a též slovenského kulturního dědictví. Kolem Husáka se utvořila skupina bývalých komunistických politiků a dalších intelektuálů převážně z Bratislavy a pronikali na stránky Kulturního života. Husák se pokusil navázat spojení s rehabilitovanými komunisty v Čechách a zformovat tak politickou sílu. Neuspěl, později se orientoval na české intelektuály, ale ani zde nezískal potřebnou podporu. Také jeho pokus prosadit si návrat jako politická osobnost konfliktem s Novotným na jaře 1964 nebyl úspěšný. Udržel si vliv převážně mezi slovenskými intelektuály, ponejvíce v Bratislavě, který byl oslabován postupem vedení KSS. Rehabilitovaní komunisté se stali oporou reformního hnutí, někteří byli velmi aktivní. Ale v polovině 60. let mu nemohli poskytnout vůdčí osobnosti, které by dávaly politické a ideové impulsy.

V 60. letech se prohlubovala propast mezi režimem, komunistickou stranou a mládeží. Mladá generace přicházela s naprosto jinými zkušenostmi a zájmy než její předchůdci. Socialismus pro ni byl režimem, do kterého se narodila, převzala ho a v němž bude muset žít. Komunistické vedení chtělo mládež řídit a vychovávat podle svých představ a potřeb. Hlavní prostředky výchovy vyhlásilo v heslu: práce, kniha, sport a obrana před vlivy buržoazní kultury a ideologie. Brzy se však ukázalo, že zájmy mládeže se ubírají zcela jiným směrem. Komunistické vedení a Svaz mládeže musely ustoupit od boje proti „západní hudbě“ a postupně od dalších výchovných záměrů[30]. Mladí lidé se počali společensky stále víc vyžívat mimo oficiální organizaci, během čtyř let, 1963–67, poklesl počet členů Svazu mládeže na polovinu, přičemž dvě třetiny tvořili žáci škol učňovských zařízeni. Pokusy učinit Svaz přitažlivější a oživit jeho činnost přinesly jen dílčí úspěchy, navíc výraznější změny, navrhované Svazem, narážely na odpor komunistických funkcionářů. Mládež a strana si nerozuměly, strana si udržela podporu jen nepatrné části členů a hlavně funkcionářů Svazu.

Jestliže propast mezi mládeží a stranou byla zahalena do formálního fungování Svazu, zcela se odhalila mezi studentstvem, zejména vysokoškoláky, mj. každoročně na jejich májových slavnostech. U vysokoškolských funkcionářů Svazu rostla nespokojenost s jeho činností a přesvědčení, že neposkytuje možnost společenského uplatnění jejich zájmů a potřeb. Na celostátní konferenci vysokoškoláků v prosinci 1965 Jiří Müller kritizoval postavení Svazu a navrhl změny, mj. federalizaci Svazu podle profesí a upravit jeho poměr ke KSČ a státním organizacím s možností působit jako oponent stranickému vedení. Krátce na to byl vyloučen ze školy, ze Svazu a povolán na vojnu. Do tohoto napjatého vztahu zapadl hrubý policejní zákrok proti živelně vzniklé studentské demonstraci (31. 10. 1967) na protest proti častému a už dlouhotrvajícímu vypínání světla a tepla na kolejích. Demonstrace a zákrok bezpečnosti působily na angažovanou část obyvatel jako otřes a rázem se změnily v politickou událost. Vyvolaly rozpory ve vládě mezi ministrem školství a vnitra, přispěly k diferenciaci ve straně, tentokrát i v ÚV, varovně zrcadlily politické důsledky nepořádků všedního dne a také postavení bezpečnosti. Podnítily dosud nezvyklou aktivitu – akademičtí funkcionáři prosadili proti vůli ministerstva vnitra a aparátu ÚV KSČ vládní komisi, která vyšetřovala i postup bezpečnosti. A zejména se sjednotily organizace vysokoškoláků vnitřně i propojily celostátně, přes zákazy rozvíjely politickou činnost a informovaly o skutečném průběhu říjnového konfliktu. Izolace Svazu mládeže mezi studenty byla úplná a rovněž ztráta důvěry v oficiální stranickou politiku.

Rokováni sjezdu čs. spisovatelů se zúčastnili také S. Budín, J, Hanzelka a M. Zikmund

V průběhu 60. let se ohlašovaly národnostní problémy, především, i když ne pouze, v postavení Slovenska[31]. Sociálně ekonomický charakter slovenské společnosti se od války zásadně změnil. Industrializace byla hlavním zdrojem ekonomického vzestupu, struktura společnosti se vyznačovala růstem dělnictva a zejména inteligence, vytvářením dalšího průmyslového a kulturního centra (Košice). Velký kulturní vzestup se projevoval úspěchy vlastní tvorby a vedl k překonávání kulturního provincionalismu. Vzrůstalo národně politické sebevědomí, možno říci, že slovenský národ prožíval vrcholnou fázi národního obrození. Tento společenský pohyb prohluboval rozpor, vyplývající z politického postavení Slovenska v republice. Český nacionalismus, který byl silné zakořeněn ve vedoucích stranických orgánech, mocenských a třídících strukturách, na změny nereagoval vůbec nebo rozporu s nimi. Ústava 1960 degradovala slovenské národní orgány na bezvýznamné a bezmocné instituce, oficiální teze o sbližování národů byla chápána jako potlačování národní kultury a na centrálních úřadech se mnoho lidí dívalo na Slovensko „jako na protektorátní území“ (J. Lenárt).

V roce 1964 se situace počala měnit, nejen na Slovensku, ale rostl i jeho vliv na celostátní politiku a jeho tlak na řešení řady problémů. Bezprostředním podnětem změny byla úplná rehabilitace tzv. buržoazních nacionalistů (Husák a spol.) a výměna vedoucích funkcionářů KSS. Příchodem Alexandra Dubčeka a jeho vedení se v podstatě odstranila převaha poslušných vykonavatelů české politiky na Slovensku a vytvářely se předpoklady pro formování takové politiky, která přihlížela k národním zájmům. Rehabilitace a prosincová rezoluce ÚV podnítily velkou národně politickou aktivitu na Slovensku, zároveň však vedly k velice obtížné až krizové situaci v KSS. Aktivita se zaměřovala jak k národním dějinám, k událostem a osobnostem, jež dosud byly falšovány (Slovenské národní povstání 1944 aj.), tak k současnému postavení Slovenska ve státě. V této souvislosti neustala kritika nepříznivého stavu ani poté, když vedení KSS prosadilo v roce 1964 rezoluci o rozšíření pravomoci Slovenské národní rady. Ke kritice různých stránek politické ne rovnoprávnosti Slováků se přiřadily i aspekty ekonomické a sociální[32]. Novému vedení KSS se podařilo kritickou situaci zvládnout: 1. nepostavilo se proti národně politickému pohybu, naopak se snažilo stát v jeho čele, 2. používalo politické metody, dialogu se zastánci odlišných názorů, vyhýbalo se administrativním zásahům, i těm, ke kterým je tlačilo stranické ústředí. V postupu vedení KSS se v praxi rodily prvky nového stylu stranické práce, vztahu strany a obyvatel a nového postavení strany ve společnosti. Jeho autorita (zejména Dubčekova) ve straně i mimo ni rostla, zejména u funkcionářů a inteligence. Postup vedení KSS posiloval autonomní prvky v postavení Slovenska ve státě a do značné míry neutralizoval politický vliv skupiny soustředěné kolem Husáka.

Národně politická aktivita na Slovensku a postoj vedení KSS k ní narazily na nepochopení a odpor Novotného a jeho politických příznivců. Tato pozice ovlivňovala až předurčovala jeho poměr ke Slovensku, který byl navíc poznamenán jeho konfliktem s Husákem. Několika svými výroky a počínáním na Slovensku v roce 1967 i častějšími výroky v kruhu vysokých funkcionářů, jež právem na Slovensku považovali za urážku, zatížil česko-slovenský vztah. Ve vedoucích orgánech ÚV KSČ se množily případy názorových rozdílů mezi českými a slovenskými členy a při jednání o zásadách zákona o národních výborech se předsednictvo ÚV KSČ rozdělilo na českou a slovenskou část. Novotného autorita jako hlavy strany a státu byla na Slovensku silně otřesena. V roce 1967 zde mezi funkcionáři už převažovalo přesvědčení, že je hlavní překážkou reformy státoprávního asymetrického vztahu Čechů a Slováků, která se jevila nevyhnutelná. Konflikt mezi Dubčekem a Novotným, ke kterému došlo na ÚV KSČ v říjnu 1967 a který se stal jedním z bezprostředních podnětů Novotného pádu, nebyl náhodný. Personifikoval hlubší procesy.

Závěr

Zostření rozporů a napětí ve společnosti v roce 1967 vedlo k vyhraňování front. Nespokojenost obyvatelstva s obtížemi narůstala, stále víc ji vyslovovali i dělníci-komunisté. K tomu už zmíněný stav politického systému, ekonomické reformy, rozpory mezi stranou a mocí, postoj mládeže měnily politickou atmosféru. Prolínaly se v ní prvky pasivity těch, kteří nevěřili v nápravu i aktivity příznivců změn, rezignace a naděje, apatie i snahy jít jinými cestami, planá i věcná kritika, neschopnost orientovat se i orientace, která ví, co chce, i snaha aktivně přispět k řešení problémů. Průzkumy a informace potvrzovaly, že se stírá rozdíl mezi komunisty a bezpartijními (každý pátý dospělý Čech byl v KSČ, Slovák každý desátý) a mezi funkcionáři a členy strany, pokud šlo o nespokojenost a kritiku poměrů. A shodovaly se v tom, že od roku 1965 má oslabování důvěry v politiku a vedení strany chronický ráz. Stále víc politicky angažovaných občanů, komunistů i funkcionářů si uvědomovalo, že východisko z tohoto stavu je ve vládnoucí straně, v jejím postavení a činnosti.

V roce 1967 se rozdílné názory ve vedoucích funkcionářských kruzích na řešení situace postupně vyhraňovaly ve dvě politické linie, jejichž střetávání vyvolalo krizi vedení. Jedna spatřovala příčinu situace a neúspěchu strany v jejím postavení ve společnosti, v uplatňování její vedoucí role a ve vnitrostranických poměrech. Kritika v tomto směru zaznívala v roce 1967 stále častěji na schůzích i ÚV KSČ. Nejdříve šlo o kritiku jednotlivých jevů, v říjnu 1967 kromě toho o kritický postoj k situaci ve straně i společnosti, k obsahu a způsobu stranické práce. V tomto duchu vystoupil zejména Dubček a Josef Špaček, jejich projevy obsahovaly i pozitivní prvky řešení. Dubček rozvíjel myšlenky, které obsahoval jeho referát na schůzi ÚV KSS v květnu 1967. Kritika poměrů ve straně, zejména v ústředních orgánech naplňovala jednání předsednictva ÚV 11. – 13. 12. 1967 a poté i ÚV 19. 12. V obou orgánech už zazněly velmi silné požadavky odchodu Novotného z funkce a konkrétní návrhy na změny stranické práce (např. Šik, Slavík).

Druhá linie vycházela z toho, že potíže a neúspěchy strany mají příčiny nikoliv v její politice, ale v politickém uvolnění, v nedůsledném plnění stranické politiky a v ideologické aktivitě nepřátel doma i v zahraničí. Nápravu spatřovala v upevnění vedoucí role strany dřívějším způsobem a v umlčení kritiků ve straně i mimo ni. Představitelem a mluvčím této linie byl především Novotný, měl podporu části funkcionářských sborů. Novotný byl od roku 1962 příznivě nakloněn prováděným změnám, většinu jich podporoval. V roce 1965 se jeho postoj počal měnit. Zřejmě působily politické důsledky nástupu Brežněvova vedení v SSSR. Moskva pozorovala vývoj v Československu a obávala se, že strana nemá situaci dostatečně pod kontrolou. Nelíbil se jí „stupeň liberalizace“ a Novotnému to sovětští funkcionáři naznačovali. Za druhé působilo na změnu Novotného postoje jeho vlastní přesvědčení. Byl pro reformy, které se nedotýkaly vedoucí role strany, uplatňované podle jeho představ, tj. dosavadním způsobem. Jestliže tuto hranici přestoupily, vystupoval proti nim. A tak nebyl schopen pochopit ani smysl 13. sjezdu KSČ, a ne náhodou prohlásil, že měl před sjezdem odejít.

V roce 1967 ČSM už příliš času nezbývalo

V Novotného projevech či poznámkách v roce 1967 vždy zazníval jeden tón – zostřit politický kurs[33]. Ve výrazné podobě se objevil v jeho improvizovaném projevu na uzavřeném zasedání ÚV KSČ v říjnu: vystoupil proti demokracii („demokracie máme ažaž“) a proti slovenskému vedení a jeho politice. Na jeho vystoupení kriticky reagovalo několik členů ÚV, spor mezi dvěma směry se nezadržitelně vyvíjel v konflikt, neboť v diskusi se mělo pokračovat. Novotný si však hloubku rozporu neuvědomoval, protože za pobytu v Moskvě o něm nemluvil s Brežněvem. Teprve další vývoj událostí mu připomenul jeho závažnost. Vyžádal si Brežněvovu návštěvu (8. – 9. 12.), aby získal posilu v tažení proti „neposlušným“ nebo aby zjistil postoj Moskvy ke sporu. Brežněvovo stanovisko nevměšování zřejmě vycházelo z přesvědčení, že Novotný už není schopen vývoj zastavit a dosáhnout kompromisu. Novotný je však pochopil jako volné pole pro prosazení své linie a vyřízení odpůrců. Chystal se k zápasu. Diskuse předsednictva ÚV 11. – 13. 12. a rozsah kritiky jeho práce otřásly jeho sebevědomím; polovina členů požadovala jeho odchod ze stranické funkce. Spor končil kompromisní rezolucí, počítala s rozdělením nejvyšších funkcí až v pozdější době. Rezoluce poskytovala možnost k taktizování a dávala mu naději, že získá většinu ÚV (19. až 21. 12.). Odmítl doporučení některých členů ÚV (Smrkovský, Švestka), aby se vzdal funkce a pokoušel se získat podporu organizací KSČ některých velkých závodů (18. 12.), které mu ji odmítly. Podmínkou pro střetnutí na ÚV nebyly pro Novotného příznivé. Velká část stranických funkcionářů se o sporech ve vedení strany dozvěděla a stavěla se za rozdělení funkcí. Novotný své vystoupení na ÚV začal sebekritikou, což nemohlo být východiskem k útoku. Hlavně však – většina diskutujících členů ÚV se vyslovila pro rozdělení funkcí, na obranu Novotného vystoupili jen ti, co se za něj postavili v předsednictvu ÚV. Realizace se stala otázkou času. Novotný a jeho příznivci už neměli sílu ani mocensky tomu zabránit. Novotného odchodem v lednu 1968 se dovršil konflikt ve vedení KSČ, zahájený v říjnu 1967 a mnohem delší spory ve společnosti.

Autor této studie Karel Kaplan se narodil 28. srpna 1928, v letech 1943–48 se vyučil a pracoval jako dělník u Bati ve Zlíně, v r. 1949–64 byl v aparátě komunistické strany a současně vystudoval Institut společenských věd. Zabýval se čs. historií, účastnil se práce v tzv. barnabitské komisi, která prováděla rehabilitaci „slovenského buržoazního nacionalismu“. Z této komise byl uvolněn pro liberalismus, pracoval v Hist. ústavu ČSAV, v l. 1968–69 byl tajemníkem rehabilitační komise ÚV KSČ, od r. 1970 byl zaměstnán jako dělník v Mitasu a od 1976 žije v západním Německu. Vydal téměř 20 knih a řadu studií v různých jazycích.


Poznámky

[21] Přispělo k tomu i usnesení předsednictva ÚV KSČ z 26. 4. 1966, rozpracované v usnesení vlády č. 220 z 22. 6. 1966, podle kterého návrhy na jmenování vedoucích funkcionářů ve státním a hospodářském aparátě předkládala stranickým orgánům vláda, nikoliv jako dosud příslušné oddělení aparátu ÚV KSČ. Zároveň se rozšířil okruh funkcí, které schvalovala vláda sama, a jež dřív schvalovaly stranické instituce.

[22] Usnesení sekretariátu ÚV KSČ z 3. 1. 1963 O dalším prohloubení vedoucí úlohy strany v ozbrojených silách. Další zpráva obsahovala změny ve směrnicích z 3. 1. 1963, vymezovala vztah oddělení ÚV KSČ k ministerstvu a politické správě. Sekretariát ÚV KSČ ji projednal 21. 4. 1967, nepřijal usnesení, ale pověřil Novotného, aby vyjasnil zmíněné vztahy s vedením ministerstva, k čemuž nedošlo.

[23] Rudé právo 13. 12. 1960, 9. 7. 1965. – Socialistická zákonnost 1966/298, 513, 1967/412–426. – Právný obzor 1963/6, 1964/1, 2, 1965/5, 1967/2. – Právník 1963/5, 7, 8, 1965/3, 5, 1966/1, 4, 5, 7, 1967/1. – Usnesení ÚV KSČ K dalšímu upevňováni socialistické zákonnosti a zlidovění soudnictví z 7. –8. 12. 1960.

[24] Podíl členů KSČ starších 60 let činil v r 1962 14,3%, za čtyři roky 17.4%. Na vesnicích 31,3% a 40,8%. V r. 1962 47% předsedů základních organizací KSČ vstoupilo do strany před únorem 1948, v okresních výborech jich bylo 62,5%, v krajských 78%. V hlavních funkcích v okresech (vedoucí tajemníci a tajemníci) bylo v r. 1967 ve stáří 35–45 let kolem dvou třetin, vysokou školu politickou jich absolvovalo 53,6% a původní dělnické povolání mělo 75%. V r. 1966 mělo ve stranickém aparátě 16,4% politických pracovníků vysokou politickou školu, z toho v aparátě ÚV KSČ 70%. – V r. 1964 se ideově politickou situací na Vysoké škole politické zabývalo vedení KSČ a kritizovalo učitele za nedostatečný boj proti „nesprávným názorům“ a podléháním ji. Následovala čistka v jejich řadách.

[25] V letech 1962–67 byli z vedoucích funkcí v aparátě ÚV KSČ přesunuti na jiná místa Jan Piller, Alois Indra, Oldřich Černík, Čestmír Císař, Václav Slavík. V r. 1961 byli postiženi příslušníci zkonstruované tzv. revizionistické skupiny, v r. 1965 došlo k soudnímu procesu za „protistranickou a protistátní činnost“ se skupinou Jindra, Puš.

[26] ÚV KSČ v říjnu 1967 přijal teze „Postavení a úloha strany v současné etapě vývoje naší socialistické společnosti“. Vymezovaly základní způsoby uplatňování vedoucí role strany: strana je vedoucí politickou silou, ideologickým centrem, poznávacím a řídícím organismem společnosti. Soustřeďuje se na programování a koncepční řízení společenských procesů, od státních a hospodářských orgánů vyžaduje operativní i perspektivní řízení příslušných oblastí. Strana provádí společenskou kontrolu, určuje základní hlediska kádrové politiky, prohlubuje poznávací činnost a zásadně uplatňuje svou vedoucí úlohu prostřednictvím komunistů v mimostranických institucích.

[27] V r. 1965 vznikl rukopis knihy na toto téma Strana a dnešek (L. Tomášek, J. Litera, J. Večeřa). – Z návrhů – např. návrhy vedoucích oddělení ÚV KSČ z roku 1966 na změny ve struktuře a činnosti aparátu se vůbec nestaly předmětem jednání. Podobně dopadly i výsledky průzkumů krajských výborů, např. průzkumy o metodách práce stranických orgánů, o poznávacím procesu ve straně, o ideové jednotě strany se setkaly s malým zájmem ústředních orgánů ÚV (ne však v jeho aparátě). – Na průzkumu stranické práce před říjnem 1967 se podílelo 612 základních organizací a všechny okresní a krajské výbory strany. Kromě toho oddělení ÚV využilo výsledky kolem 50 průzkumů, prováděných okresními a krajskými výbory.

[28] Od poloviny 50. let se vyměnili tajemníci ÚV KSČ, odpovědní za kulturu 8x, vedoucí oddělení 9x, ministři 9x, a kulturní správa se reorganizovala 14x.

[29] Pokles návštěvníků divadel byl z 13,116 miliónů v r. 1961 na 10,209 mil. v r. 1967, návštěvníků kin ze 166,114 mil. na 118,854 mil. V r. 1966 se podílely čs. filmy na premiérách 20,6%, návštěvnosti 26,3%, na tržbách 25,3%. Sovětské filmy – 17,4%, 4%, 2,2%, socialistických zemí 26,6%, 15,3%, 13,2%, západní 35,4%, 54.5%, 59,1%.

[30] Početné průzkumy mezi mládeží zjišťovaly: její velkou část neuspokojuje pracovní zařazení; nastal přesun zájmu o knihy a to na témata dobrodružná, detektivky; bigbeatové skupiny „rostou jako houby po dešti“; nejpopulárnější domácí písně u ní jsou ze Semaforu, kterému oficiální místa dlouho nepřála.

[31] Obyvatelé Československa v r 1965 byli národnosti: české 9 222 563, slovenské 4 079 398, ukrajinské a ruské 56 455, polské 69 802, maďarské 553 301, německé 131 466, jiné 45 712, celkem 14 158 697.

[32] Slovenští ekonomové oprávněně poukazovali na to, že se ekonomické vyrovnání českých zemí a Slovenska zastavilo. Bylo to mimo jiné v důsledku hospodářské krize 1961–63. Rovněž upozorňovali na očekávaný negativní vliv ekonomické reformy na investiční výstavbu na Slovensku. Ze sociálních problémů byl závažný nedostatek pracovních příležitostí pro ženy a zejména pro výuku a umístění dorostu. Nespokojenost rovněž vyvolával přesun pracovních sil ze Slovenska do českých zemí. Ze Slovenska se v letech 1960–67 každoročně stěhovalo kolem 18 tisíc obyvatel, opačným směrem kolem 11 tisíc. Přes 88 tisíc Slováků dojíždělo do práce v českých zemích.

[33] Šlo o Novotného vystoupení na zasedání ÚV KSČ v únoru, březnu a září 1967, o jeho projev na Vysoké škole politické, dále k absolventům vojenských škol, na poradě krajských a okresních tajemníků KSČ.


Související články:
(ČR - historie)

Československo od Května do Února (1945-1948) (20.02.2018)
Největąí český disident – Jan Hus (07.07.2017)
Mír! Suverenitu! Demokracii! (11.11.2016)
14. říjen (29.10.2016)
Ako to s rozbitím Československa popravde bolo (29.10.2016)
Dík praľské německé university (16.03.2016)
Praha v noci na čtvrtek (15.03.2016)
Německo přijímá ochranu nad českými zeměmi (15.03.2016)
Mistr Jan Hus a Svobodova trilogie (04.06.2015)
Československo pod nacistickým panstvím (1939-1945) (18.05.2015)
Co lze nyní napsat (21.04.2015)
Odsun Němců z Československa (22.03.2015)
Sejdeme se 15. března v 15 hodin (12.03.2015)
Tabulky - Svět a Československo ve 20. století (17.01.2015)
První Československá republika (2) (17.01.2015)
První Československá republika (17.01.2015)
Odsun Němců z Československa (3) (19.08.2014)
Pietní akt u Hlávkovy koleje (10.11.2013)
Odsun Němců z Československa (2) (20.08.2013)
Nepřepisujme dějiny (10.05.2012)
Ustavující sjezd KSČ a výtky Kominterny (11.07.2011)
Třetí odboj v "Politickém spektru" (22.10.2010)
Fenomén Rusko (07.05.2010)
Sněhová bouře v polovině března (15.03.2010)
Masarykovi k narozeninám. (09.03.2010)
Dvacátý první srpen potřetí (21.08.2009)
Nástup mladé levice (06.04.2008)
Výnos Vůdce a říšského kancléře Adolfa Hitlera, kterým se vyhlašuje "Protektorát Čechy a Morava" (17.03.2008)
Všechno je relativní, pane nadporučíku! (05.03.2008)
Beseda o tématu národní identity (13.03.2007)
Setkání v Českém Krumlově (20.10.2006)
Protokol o ukončení platnosti Varšavské smlouvy podepsán (01.07.2006)
Vyhlazení Lidic (10.06.2006)
Atentát pozvedl prestiž českého národa (29.05.2006)
Projev Reinharda Heydricha o plánech na likvidaci českého národa (29.05.2006)
Volby v roce 1946 vyhrál favorit (27.05.2006)
O zlém brouku Bramborouku (12.05.2006)
Pražské květnové povstání roku 1945 (08.05.2006)
Český lid povstal proti okupantům (07.05.2006)
Zemřel bývalý diplomat Rudolf Slánský (18.04.2006)
Zpráva ÚV KSČS o činnosti strany od mimořádného sjezdu KSČ (2) (09.04.2006)
Podpisy pod prezidentskými dekrety (27.03.2006)
Zánik první republiky (1933–1939) (14.03.2006)
Cesty podivných reforem (11.03.2006)
Svět a Československo ve 20. století (04.03.2006)
Dopis Závodnímu výboru ROH (22.02.2006)
TK ministra zahraničních věcí ČSSR (14.12.2005)
Císař a král František Josef I. zemřel (20.11.2005)
Národní výbor ujímá se vlády v Československém státě! (28.10.2005)
Projev po podpisu mnichovské smlouvy (14.10.2005)
Nobelova cena J. Seifertovi (12.10.2005)
Peněžní reforma a zrušení lístků - cesta k dalšímu rozvoji našeho hospodářství (31.05.2005)
Fakta nejsou důležitá (28.04.2005)
Američané mohli dobýt Prahu (26.04.2005)

[Akt. známka (jako ve škole): 0 / Počet hlasů: 0] 1 2 3 4 5

Celý článek | Autor: Karel Kaplan | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: Reportér

červené návěští   Hlavní zprávy červený nadpis

zelené návěští   Novinky zelený nadpis
16.04.2018: Letní univerzita Evropské levice 2018
Letní univerzita EL se koná ve dnech 11. aľ 15. července 2018 ve Vídni pod mottem "Dialog pro pokrok v Evropě. 200 let od narození Karla Marxe, 100 let od konce 1. světové války. Bliľąí informace o účastnickém poplatku a registrační formulář jsou k dispozici na stránkách Evropské levice.

16.06.2017: Opět útoky spamovacích robotů
Doąlo k opakovaným útokům robotů sázejících do komentářů texty s podivnými "inzeráty" (podle vąech známek činskými). Jen poslední dvě dávky představovaly více neľ 200 těchto pseudokomentářů, které maľeme.

16.06.2017: Někdo/něco zde krade ľ a ą?
V uplynulých dnech doąlo k technické závadě, v jejímľ důsledku se "beze stop" z některých článků (ale i z větąiny komentářů) ztratila vąechna písmena "ľ" a "ą" (nebo jenom jejich část). Za závadu se omlouváme a na jejím odstranění pracujeme (zatím pátráním po příčině).

09.05.2017: Pietní akt na Oląanech
Jako kaľdoročně, i letos poloľila 9. 5. v 9 hodin delegace zástupců CV SDS a výboru praľské organizace SDS květiny k památníku padlých rudoarmějců na oląanském hřbitově. Při té přileľitosti jsme pietně vzpomněli i padlých daląích armád (včetně československé), kteří jsou na Oląanech uloľeni.

červené návěští   Anketa červený nadpis
V současnosti rozvířil hladinu návrh přijmout do ČR 50 syrských válečných sirotků. Co si o něm myslíte?

V Sýrii ani ľádní váleční sirotci nejsou.
114 (114 hl.)
Nebrat! Jeątě by nás podřezávali.
92 (92 hl.)
Konečně někdo uvaľující lidsky.
73 (73 hl.)
A» se kaľdý stará o sebe, nic nám do nich není.
62 (62 hl.)
Je to sice politikum, ale krok správným směrem.
57 (57 hl.)
Raději bychom měli zvýąit svou ostudně nízkou rozvojovou pomoc.
68 (68 hl.)
Prohnilý humanismus !!
53 (53 hl.)

Celkem hlasovalo: 519


zelené návěští   Vyhledávání zelený nadpis


na nových stránkách

Rozšířené vyhledávání
Tématické skupiny
Seznam autorů


Google

web
sds.cz
blisty.cz
bbc.co.uk

zelené návěští   Vaąe komentáře zelený nadpis
[15.05.2018 19:15:23]
josef mikovec
Bohumír ©meral - Mučedník ztracených a vysněných příleľitostí http://www.novarepublika.cz/2018/0 5/frantisek-ferdinand-s ...

[15.05.2018 18:54:53]
josef mikovec
Zde jest zkuąební kámen, na němľ se dokáľe, zdali jsme opravdu v dost zralí, dost socialističtí, abychom opravdu stali se v Rako ...

[21.03.2018 17:10:12]
n
Snad se něco doví,!

[19.11.2016 10:28:45]
l&s
Doplnění k Peroutkovi - Zemanův projev byl míněn dobře, bohuľel se v něm dopustil dehonestujícího přeąlapu, kdyľ prohlásil, ľe Per ...

[27.02.2016 10:01:56]
l&s
Článek pana Bělohradského není k dispozici, tak jen pár postřehů k této stati. Paní Neudorflová sice správně píše, že je chyba, k ...

[28.10.2015 09:08:14]
-ik
Dobrý den pane ©lemendo! To, co jste napsal, je konstatování stavu. A co navrhujete jako pokus o naznačení cesty? Já mysl ...

[04.09.2015 14:20:12]
n
Samozřejmě, ľe jiľ těąím na shromáľdění, jako posledně na Václaváku. Doufám, ľe nebude chybět pán ©afr, kterého tímto srdečně zvu. ...

[13.08.2015 13:11:01]
n
SDS leží v žaludku tomu zoufalému tapetáři, takže je moc známá a okolí se musí postarat o její prosazení. Prohra s US a tím i se s ...

[13.08.2015 01:44:03]
-ik
Jestli že se mi zdá, že militantní skupiny dosahují lepších výsledků, měl byc se podívat na sebe, zda nepracuji špatně. Oni mohou ...

[08.06.2015 21:05:37]
-ik
"význam evropské levice pro vývoj ve světě a její podíl na jeho spoluutváření (globalizace, přenos zkušeností z jiných čá ...

[25.05.2015 14:58:27]
n
Lidstvo v rozvinutých zemích a tím myslím i naąi zemi, jiľ dosáhli hranic daląího materiálního pokroku a jeho daląí zvyąování je n ...

[25.05.2015 08:21:23]
l&s
"Proč se myšlenka lidové fronty boje proti fašismu prosadila v našem hnutí, až když bylo fakticky pozdě? Bylo vůbec možné, ab ...

[13.05.2015 09:45:10]
Milan Neubert
-iku, napsal jste víc věcí, s řadou souhlasím. Jednu námitku ale mám: dospěli jsme k závěru, že virtuální diskuse na webu nebo na ...

[10.05.2015 23:25:51]
-ik
Mám pocit, pane Neuberte, že jste se o kontakt s lidmi ani moc nesnažil. Diskuse na stránkách SDS je nulová. A i v minulosti jst ...

[06.05.2015 10:38:48]
n
Vítám tapetáře. Čest tvoji práci. Podle množství zbytečné práce opravdu stojíš ...


Teze programu SDS
Teze programu SDS

Tyto stránky byly vytvořen prostřednictvím redakčního systému phpRS.