logo SDS
Dnešní datum: 22. 10. 2019   | Hlavní stránka | Tématické skupiny | Seznam rubrik | Download |  
zelené návěští   Hlavní menu zelený nadpis
Hlavní stránka
Kdo jsme - něco o SDS
Stanoviska SDS
Tiskové zprávy SDS
International
Staré stránky SDS

Ankety
Download
TOP 50
Tématické skupiny
Seznam rubrik (témat)

červené návěští   Rubriky červený nadpis

zelené návěští   Čtenář zelený nadpis

Jméno (přezdívka)
Heslo


Úprava osobního účtu

červené návěští   Evropská levice červený nadpis


Na web SEL

Manifest SEL
Čtěte o SEL u nás


zelené návěští   Nejčtenějąí/rok zelený nadpis
Zástupce SDS v pořadu "Politické spektrum"
(23. 11. 2018, 552x)

V jaké kondici je naąe ąkolství? (Politické spektrum s účastí SDS).
(25. 01. 2019, 436x)

K situaci ve Venezuele
(25. 01. 2019, 400x)

Nový web SDS
(11. 02. 2019, 399x)

Snaha činských komunistů o vlastní cestu má podporu české levice
(18. 01. 2019, 331x)


červené návěští   SDS červený nadpis
Strana demokratického socialismu
Přípotoční 869/19
101 00 Praha 10
Návątěvy po předchozí dohodě
tel.:
(420) 608 630 506
(420) 608 181 054
(420) 728 074 253 (nejlépe SMS)
Bankovní spojení - transparentní účet pro příjem darů: 2101181284/2010
Případné dárce žľádáme, aby ve "zprávě pro příjemce" uvedli účel daru, např.: "příspěvek na činnost SDS" a identifikovali se jménem a příjmením. Děkujeme.
secret@sds.cz
(c) SDS

Kanál RSS

TOPlist

zelené návěští   Interní statistika zelený nadpis
Denni
Max. 21
Prům. 11.5
21 denni
Max. 547
Prům. 363.1

Nyní si čte web : 86 uživ.

10. Části knih a dalších textů

* První Československá republika (2)

Vydáno dne 17. 01. 2015 (2883 přečtení)

Pokračování kapitoly IV. samizdatového učebního textu Svět a Československo ve 20. století z roku 1988, který vyšel v únoru 1990 v Nakladatelství Horizont. Vedle Miloše Hájka se na textech podíleli Jarmila Ryšánková, Vojtěch Mencl, Milan Otáhal a Erika Kadlecová. Začátek IV. kapitoly naleznete ZDE.

4. Zánik první republiky (1933—1939)

Nastolení fašistické diktatury v Německu změnilo situaci v celé Evropě a bezprostředně ohrozilo existenci Československa. Příklon většiny německého obyvatelstva k nacismu poskytoval Hitlerovi záminku k útokům proti republice. Vyhrocená protičeská agitace Hlinkova byla též desintegračním momentem v národnostním státě. I v maďarské menšině se aktivizoval směr usilující o odtržení od ČSR. V české pravici dále zesilovaly fašistické tendence.

Změny v zahraniční politice

Za nové mezinárodní konstelace nastala změna v československé zahraniční politice: v červnu 1934 navázala ČSR se Sovětským svazem diplomatické styky a v květnu 1935 — těsně po uzavření francouzsko-sovětského spojenectví — s ním podepsala spojeneckou smlouvu. Podle ní se SSSR zavazoval poskytnout Československu pomoc, bude-li napadeno a splní-li svůj závazek Francie. Na hranici s Německem budovala ČSR opevnění.

Pokles průmyslové výroby rokem 1933 skončil, nastalo znovu oživení, ale bylo pomalé. Do konce první republiky nedosáhla průmyslová výroba stavu z konce dvacátých let. A ještě pomalejší byl pokles nezaměstnanosti; ta zůstávala stále několikanásobně vyšší než ve dvacátých letech. (Viz tabulku č. 4.)

Vláda „silné ruky“

Vládní koalice se snažila čelit nacionální radikalizaci menšin i sociální radikalizaci omezením demokratických práv a svobod. Byla přijata řada zákonů omezujících svobodu tisku a podvazujících činnost radikálních opozičních stran. Tato opatření byla zaměřena proti nacistům, luďákům a komunistům.

Henleinovci

Koncem roku 1933 rozpustila vláda německou nacionálněsocialistickou stranu, ale tento krok nebyl účinný, její členové našli útočiště v nové sudetoněmecké straně, založené ašským učitelem tělocviku Konrádem Henleinem. Její vedení se zpočátku neztotožnilo s nacismem, mělo blíže k italskému fašismu a navazovalo kontakty s německými agrárníky a křesťanskými sociály. Ale nacisté v ní postupně převládli.

Luďácký autonomismus

Luďáci demonstrovali svou sílu a průbojnost při oslavách výročí založení prvního křesťanského chrámu knížetem Pribinou, které se konaly v srpnu 1933 v Nitře. Slavnost byla připravována pod patronátem vlády a měla zdůraznit československou jednotu. Ovládly ji však masy luďáků, kteří rozbili původně připravovaný průběh oslav a změnili je v protičeskou autonomistickou demonstraci. Současně se v Nitře konala schůzka luďáků s českými fašisty. Vláda zakročila proti jednotlivým vůdcům Hlinkovy strany a proti jejímu tisku, tyto zákroky však na Slovensku jen podněcovaly novou protičeskou vlnu.

Neúčinné kroky KSČ

Zásahy proti KSČ postihovaly její tisk; když v souvislosti s prezidentskou volbou v květnu 1934 vydali komunisté leták s heslem „Ne Masaryk — ale Lenin“, byl na Gottwalda a tři další poslance vydán zatykač. Ti se však vyhnuli trestu odjezdem do Moskvy. KSČ v té době žádné reálné nebezpečí pro demokracii nepředstavovala. Její ultraradikální hesla se pohybovala v rovině abstraktní a neúčinné propagandy. Kromě toho i v jejích řadách dozrávalo přesvědčení, že dosavadní politika je chybná. Avšak první, kdo s tímto názorem otevřeně vystoupil, Josef Guttmann, byl na nátlak Kominterny vyloučen.

Zesílení fašismu

Mezi Čechy se růst fašistických tendencí projevoval na vývoji národní demokracie. V únoru 1934 vystoupila z vlády, protože nesouhlasila s devalvací koruny, jak navrhl v dohodě s agrárníky profesor Karel Engliš. Proti devalvaci se postavila Živnobanka, neboť odhodnocení měny bylo proti jejímu úzkému zájmu jako věřitele. Na podzim 1934 se její generální ředitel Preiss vrátil z Německa nadšen Hitlerovým režimem a dal pokyn i peníze k založení polofašistické strany, v níž se národní demokracie sloučila se Stříbrného fašistickou stranou pod názvem Národní sjednocení; předsedou se stal Karel Kramář.

Národní sjednocení zahájilo mohutnou kampaň k parlamentním volbám. Jeho hlavní heslo „Nic než národ“ bylo ztělesněním radikálního nacionalismu, ovšem v očích voličů bylo značně znehodnoceno tím, že Národní sjednocení příliš napodobovalo německé fašisty. A to jak v heslech, tak v symbolech: jeho členové se zdravili vztyčenou pravicí. Hlavním tématem předvolební agitace Národního sjednocení byly otázky zahraniční politiky. Odmítalo spojenectví se Sovětským svazem, záštitu československé bezpečnosti vidělo ve spolupráci s malými středoevropskými státy pod patronací Itálie. Vůdcové Národního sjednocení nemohli ovšem vážně pomýšlet na svou vlastní diktaturu proti agrárníkům. Spíše užívali fašistické demagogie, aby posílili svůj vliv a přiměli agrární stranu ke spolupráci za změněných podmínek, pro ně příznivějších. A samozřejmě též na základě aspoň částečného ústupu od demokracie.

Volby 1935

Vládní koalice šla do voleb s programem boje proti fašismu. Volby se konaly v květnu 1935 a znamenaly pro Národní sjednocení fiasko: zůstalo nadále malou stranou. Ukázalo se, že v českém národě nejsou předpoklady pro masové fašistické hnutí. Luďáci však zaznamenali slušný přírůstek hlasů. A katastrofálně skončily volby v pohraničí: Henleinova strana obdržela dvě třetiny německých hlasů. (Viz tabulku č. 2 ) Česká politika, která půldruhého desetiletí nechtěla umírněným Němcům přiznat práva odpovídající jejich postavení ve státě, dostala nyní za partnera silnou a agresivní fašistickou stranu — prodlouženou ruku Berlína.

Dva hlavní politické trendy

Od voleb v květnu 1935 se při vší složitosti ve státě 6 národností a 14 politických stran rýsují dva hlavní trendy: trend k dohodě všech konzervativních a fašistických sil a trend ke spolupráci demokratů a antifašistů. První trend představovali henleinovci, vedení agrárníků, Národní sjednocení a luďáci, ve druhém trendu figuroval Hrad, většina lidové strany, socialisté a komunisté. Nešlo o zformované bloky, ale o tendenci k zaujetí společného stanoviska v jednotlivých stěžejních otázkách. V politice KSČ došlo v polovině třicátých let k významnému obratu: navrhla socialistickým stranám, aby s ní podobně jako ve Francii a ve Španělsku vytvořily lidovou frontu, aniž by přitom vystoupily z vlády. Socialisté tento návrh nepřijali, ale vztahy mezi levicovými stranami se zlepšily. Spolupráce mezi komunisty, socialisty a demokratickými osobnostmi bez stranické příslušnosti přestala být výjimkou (například na půdě Šaldova výboru pro pomoc německým emigrantům nebo výboru pro pomoc demokratickému Španělsku).

Mezinárodní fronta boje mezi fašismem a demokracií probíhala i Československem. Pravicový tisk vychvaloval „pořádek“ v Itálii a Německu, sympatizoval s italským vpádem do Etiopie i s povstáním fašistických generálů proti republikánské vládě ve Španělsku.

Volba prezidenta E. Beneše

Agrárníci se již po květnových volbách vyslovili pro vstup henleinovců do vlády, jejich koaliční partneři však tento návrh odmítli. K otevřené konfrontaci obou trendů došlo v prosinci při prezidentské volbě. T. G. Masaryk ve svém pokročilém věku abdikoval a za svého nástupce veřejně doporučil Edvarda Beneše. Konzervativní fašistická fronta proti Benešovi postavila svého vlastního kandidáta. KSČ, kterou v té době řídili Jan Šverma a Rudolf Slánský, prohlásila, že bude volit Beneše, a rozhodnutí padlo, když svou podporu Benešovi oznámili na pokyn Vatikánu luďáci. První nápor konzervativně fašistických sil byl tak odražen.

Postup agrární pravice a fašistů

Henlein však upevňoval své pozice, navázal veřejný kontakt s Hitlerem a získal podporu vlivných kruhů v Anglii. Úsilí agrární strany o dohodu s ním pokračovalo. V té době v ní bylo hradní křídlo zcela zatlačeno do pozadí, hlavní slovo měl její nový předseda Rudolf Beran. Ten se ve spojení s henleinovci a luďáky snažil změnit dosavadní zahraniční orientaci, zejména zrušit smlouvu se Sovětským svazem a dohodnout se s Německem. Byl ochoten přistoupit na požadavek teritoriální autonomie pro sudetské území, což by znamenalo vydat veškeré německé obyvatelstvo diktátu henleinovců. Domníval se, že touto cestou je možné zachránit existenci Československa. Hrad viděl nadále záruky československé samostatnosti ve spojeneckých smlouvách s Francií a se Sovětským: svazem.

Čeští demokraté a komunisté odmítali ustupovat před henleinovci a navrhovali k řešení německé otázky plány, v nichž se objevují požadavky hospodářské pomoci pohraničním oblastem, zlepšení sociální a zdravotní situace německého obyvatelstva a změna složení státního aparátu podle národnostního klíče. Ale žádné dohody se nedosáhlo, neboť již nešlo o pouhou vnitřní záležitost ČSR.

Předmnichovská krize

Jestliže dříve agrárníci navrhovali vstup Henleina do vlády jen v zákulisí, na Nový rok 1938 se Beran pro něj již vyslovil veřejně, v novinách.

Hodža pak jednal v tomto smyslu s henleinovci i s luďáky; cílem bylo vytlačit z vlády socialisty. Avšak sudetoněmecká strana již dohodu nechtěla, jejím cílem bylo jen připojení pohraničního území k Německu. To by ovšem pro ČSR znamenalo, že by ztratila opevněné pásmo a byla vydána Hitlerovi na milost a nemilost. Po březnové anexi Rakouska vytyčila sudetoněmecká strana na svém karlovarském sjezdu požadavek vytvoření uzavřeného německého sídelního území a přihlásila se k nacionálněsocialistickému světovému názoru. Pod jejím náporem se zhroutily zbývající dvě německé buržoazní strany — agrární a křesťansko-sociální: obě přistoupily k henleinovcům. V květnových obecních volbách pouze desetina Němců volila sociální demokraty nebo komunisty.

O osudu ČSR se rozhodovalo především v zahraničí. Britská vláda sledovala politiku dohody s Německem, Francie byla v jejím vleku. Obě velmoci nejdříve československou vládu přinutily, aby zahájila s henleinovci jednání. Když ustoupila jejich nátlaku a nakonec — počátkem září — přijala karlovarské požadavky, předaly jí ultimátum žádající vydání sudetského území Německu. V dalších dnech vzneslo územní nároky i Polsko a Maďarsko.

Příprava Mnichova

Odpor českého a slovenského národa proti hrozbě německého vpádu a proti britsko-francouzskému nátlaku byl oslabován vážnými vnitřními rozpory. Beran a Preiss byli proti obraně republiky, pro dohodu s Hitlerem a chtěli se zároveň zbavit Beneše jako překážky této dohody. A v nejkritičtějších dnech vytyčili luďáci požadavek okamžité autonomie Slovenska.

Všeobecná mobilizace

Dne 21. září Hodžova vláda britsko-francouzské ultimátum přijala. Jakmile byla tato zpráva v podvečer oznámena, došlo v Praze k demonstracím žádajícím odstoupení vlády a odmítnutí ultimáta. Druhý den vstoupili pražští pracující do generální stávky, před parlamentem se konala masová demonstrace, na níž byl hlavním řečníkem Gottwald, významný projev pronesl i Ladislav Rašín, poslanec Národního sjednocení. Hodžova vláda odstoupila a utvořila se úřednická vláda v čele s generálem Janem Syrovým, jenž v očích lidu ztělesňoval vůli k obraně. Stará koalice zůstala v pozadí, ale určovala politiku nové vlády. Příští den — 23. září — vyhlásil prezident všeobecnou mobilizaci, při níž Češi a Slováci znovu výrazně demonstrovali své odhodlání bránit se. I Francie částečně mobilizovala. Sovětský svaz stáhl 30 pěších divizí k západní hranici a oznámil Polsku, že v případě polského útoku na Československo se nebude cítit vázán vzájemnou smlouvou o neútočení. Hitler sdělil 26. září britskému velvyslanci, aby do 28. září 14 hodin přijalo Československo jeho požadavky, jinak se německá armáda dá do pohybu. Toho dne, těsně před vypršením ultimáta, navrhl Chamberlain Hitlerovi setkání.

Mnichov

Dne 29. září se v Mnichově sešli Hitler, Mussolini, Chamberlain a Daladier a po několikahodinovém jednání rozhodli, aby bylo sudetské území během 10 dnů odstoupeno Německu. Poté sdělili své rozhodnutí československému vyslanci. Syrového vláda na zasedání za předsednictví Beneše, se souhlasem velitelství armády a všech politických stran mimo KSČ, následujícího dne mnichovský diktát přijala. V lidu převládala vůle k obraně, kromě komunistů se postavila proti kapitulaci i řada generálů a politiků z jiných stran, většina jejich vedoucích orgánů však rozhodnutí vlády schválila.

Mnichov znamenal konec první republiky. Přes tento tragický závěr byla první republika významným obdobím v československých dějinách. Dokázala možnost a životaschopnost samostatného československého státu, pro Slováky byla dokonce záchranou před násilným pomaďarštěním. Vytvořila fungující demokratickou soustavu, která byla krokem vpřed proti Rakousku-Uhersku, a obstála v situaci, kdy se v okolí všechny demokratické režimy hroutily. Měla ovšem své vážné strukturální vady. Achillovou patou byla národnostní otázka, také hospodářská politika pokulhávala za moderními západními koncepcemi. Tyto vady oslabovaly její životnost a usnadnily její porobení německým imperialismem.

Druhá republika

Období od Mnichova do úplné likvidace ČSR se nazývá druhou republikou. Byla zmenšena o německé, maďarské a polské oblasti. Jednotný stát se rozpadl. Slovensko dostalo autonomii, moci se tam chopili luďáci a zlikvidovali demokracii. Všechny politické strany od krajní pravice až po národní socialisty se s nimi pod nátlakem sloučily, KSČ a sociální demokracie byly zakázány. Při volbách do slovenského sněmu byla připuštěna pouze luďácká kandidátka. Rovněž na Podkarpatsku, které získalo autonomii a nazývalo se od té doby Karpatská Ukrajina, se vytvořil systém jedné strany. Statisíce Čechů odcházely z německého pohraničí, ze Slovenska i z Podkarpatska do českého vnitrozemí.

Také v českých zemích probíhal proces fašizace, i když nezašel tak daleko jako ve východní polovině republiky. Všechny pravicové strany se pod vedením agrárníků sloučily ve Straně národní jednoty, připojila se k nim i většina vůdců národních socialistů. Jejich menšina vstoupila do Národní strany práce, která vznikla na základě bývalé sociální demokracie, KSČ byla rozpuštěna.

Prezident E. Hácha

Předsedou vlády se stal Rudolf Beran. Beneš záhy po Mnichovu abdikoval a odjel do Anglie, prezidentem byl zvolen politicky naprosto nezkušený Emil Hácha. Program národní jednoty byl polofašistický, straně práce bylo dáno najevo, že může být pouze tolerována jako opoziční strana a že nemá naději převzít někdy vládu.

Mnichovský komplex — zrada Francie a vydání pevností bez boje — šokoval veřejné mínění. V českých zemích se zvedla vlna štvanic proti Benešovi a Masarykovi (před půl rokem naprosto nepředstavitelná), na Slovensku vlna protičeského nacionalismu. Uchopení moci luďáky proběhlo za souhlasu značné části národa a bez odporu těch, kteří nesouhlasili.

Obsazení českých zemí německou armádou— konec ČSR

Beranova vláda se podřizovala přáním z Berlína, a to i ve vnitřní politice  Doufala, že se tím zajistí udržení statu quo. Ale Hitler dal již brzy po Mnichovu příkaz k vypracování vojenského plánu na likvidaci Československa a v únoru 1939 dal luďákům na srozuměnou, že chtějí-li od Německa pomoc, musí rozbít republiku. Dne 14. března 1939 vyhlásil slovenský sněm samostatnost slovenského státu. Druhého dne německá armáda bez odporu obsadila české země.

5. Kultura Čechů a Slováků v první republice

Vzestup matematických a přírodních věd

Období po první světové válce charakterizuje, jak již bylo řečeno, zejména v jeho počátcích úleva a radost z míru, o němž se pevně věřilo, že bude trvalý. V tomto klimatu se přirozeně dařilo i české a slovenské kultuře v tom nejširším smyslu. Prudce vpřed se posouvá věda, zvláště její exaktní a technické obory. Velký vzestup zaznamenává matematika, fyzika, chemie a astronomie. Potvrzuje se a vědecky ověřuje platnost Einsteinovy teorie relativity. Mnoha úspěchy se může chlubit medicína, jména jako Josef Pelnář, Jaroslav Heyrovský, Josef Švejcar, Arnold Jirásek, František Karel Studnička, Zdeněk Mysliveček, Ladislav Haškovec či Otakar Teyschl mají mezinárodní zvuk. Farmaceutické firmy produkují řadu léků, používaných dodnes (acylpyrin, veralgin, contraspan, hysteps aj.).

Filozofie, sociologie, historické vědy

Ale zatímco se exaktní a přírodní vědy internacionalizují (alespoň nakrátko) a snaží se najít společnou cestu, o humanistických vědách to v takové míře neplatí. Zejména ve filozofii nabývá nové podoby prastarý antagonismus mezi materialistickým a nematerialistickým (nepřesně idealistickým) východiskem. Marxismus se po vítězné bolševické revoluci záhy etabluje jako hotový a víceméně uzavřený systém, který české vědce (Bedřicha Václavka, Zdeňka Nejedlého, Jana Slavíka) ovlivňuje jen částečně; nemarxistická filozofie se v tomto dvacetiletí honosí celou škálou nových (ale také starších, renovovaných) směrů od novokantismu, pragmatismu a novopozitivismu až po existencialismus.

V české filozofii tohoto období se setkáváme jak s pragmatismem (Emanuel Rádl, Josef Ladislav Fischer), tak s novoidealismem (Karel Vorovka, Vladimír Hoppe), poměrně značná část tehdejší české filozofie vychází ze základního hlediska náboženského, ať už evangelického (Josef Bohuslav Kozák, Josef Hromádka), nebo katolického (Josef Kratochvíl). Pozitivismus, resp. novopozitivismus si udržuje pozice zvláště v sociologii (Arnošt Bláha, Josef Král, František Krejčí, Josef Tvrdý). Není třeba zdůrazňovat, že na tehdejší filozofické myšlení u nás, stejně jako na pojetí dějin (škola Gollova a Pekařova) nebo na prosazování etických myšlenek v denním životě, měl značný vliv T. G. Masaryk, a to především svým pojetím humanity.

Architektura

Svou tvářnost mění v poválečném období architektura. Tzv. moderna se snaží spojovat umění, techniku a účelnost. Jejím tvůrcem u nás je Jan Kotěra. Tato moderna se také programově rozchází se secesí. To má ovšem za následek, že se potom poměrně dlouho secese tvrdě a nelítostně podceňuje. Dalšími architektonickými směry tohoto období jsou kubismus a dekorativismus. Kubismus jako nesporně zajímavý, přitažlivý, ale zároveň rozporuplný směr je u nás spojen se jménem architekta Josefa Gočára. Ve dvacátých a třicátých letech se v souladu se světovým trendem uplatňuje ve stavitelství funkcionalismus a konstruktivismus. Jeho česká a slovenská podoba se do značné míry prostupují a překrývají. Konstruktivistická stránka je často chápána jako technická složka při realizaci projektu vytvořeného v duchu funkcionalismu. Oba pohledy spojuje například charakteristika z roku 1923: Metodou moderní architektury je metoda funkcionálního myšlení, čili metoda konstruktivismu.

Za typické stavby tohoto druhu jsou označovány bývalý Veletržní palác, budova Elektrických podniků, kostel sv. Václava ve Vršovicích a další obchodní, administrativní nebo obytné budovy v Praze (Radiopalác, palác Dunaj, obytná čtvrť Zahradní Město aj.), tovární a obytné objekty Baťova Zlína a dalších českých, moravských i podkarpatských měst apod. V tomto stylu se stavějí nemocnice, školy, pojišťovny, nádraží atd. Přispívá k novému vzhledu továren a energetických zařízení i elegantních oblouků výškových mostů.

Novou tendenci přejímají nejen tvůrci starší generace a stylů, jako Josef Gočár, Jan Kotěra, Josef Chochol, ale v různých obměnách vytváří architektonický styl první československé republiky i střední a nejmladší generace, i když mnohá z děl zůstala nerealizována nebo došla svého uplatnění až po druhé světové válce. Jmenujme za mnohé alespoň Bedřicha Feurestaina, Jiřího Krohu, Oldřicha Starého, Vladimíra Karfíka, Jaromíra Krejcara, Františka Kyselu, Bohuslava Fuchse, Josefa Pavlíčka, Pavla Janáka, Jaroslava Frágnera; na Slovensku to byl Kotěrův žák Klement Šilinger, dále Emil Belluš aj. Značná část těchto architektů inklinovala i k současnému modernímu výtvarnému umění a literatuře, což se odrazilo v četných společných uměleckých manifestech, časopisech, výstavách a jiných uměleckých projevech této doby.

Kromě konstruktivisticko-funkcionalistické architektury se v meziválečném období uplatňovala také architektura vycházející z tradicionalistických názorů, která byla zdařile využívána zejména při rekonstrukci řady významných památek (například Josip Plečnik — úpravy Pražského hradu).

Sochařství

České sochařství opouští předválečnou symbolicko-secesní symbiózu a přechází k zajímavé verzi novoklasicismu. Vychází přitom z novoklasicismu francouzského, vzešlého z tzv. postimpresionistického syntetismu, reprezentovaného slavným Augustem Rodinem. Nadšeným stoupencem tohoto směru se stal sochař-medailér Otakar Španiel. K dalším čelným představitelům českého sochařství v tomto období patřili Jan Štursa, Vlastimil Beneš, Jaroslav Horejc, Otto Gutfreund, Jan Lauda, Karel Dvořák, Karel Pokorný a Karel Lidický. Z řady pozoruhodných prací patří k nejznámějším Štursův Raněný, Gutfreundův pomník Babičky Boženy Němcové a Pokorného pomník zasypaným havířům v Oseku. Slovenští tvůrci se přidržují vesměs lidové slovanské tradice (Dušan Jurkovič, Ferdiš Kostka).

Malířství

V českém malířství doznívají zpočátku ještě některé předválečné avantgardní i tradičnější směry (kubismus, impresionismus, symbolismus), ale záhy se v něm začínají projevovat výrazné civilistní a sociální prvky. Malíři se zajímají o život prostých lidí v městských perifériích, vytyčuje se i heslo proletářského umění (Jan Rambousek, Vladimír Silovský, Václav Mašek). Skupina mladých malířů (Pravoslav Kotík, Miloslav Holý, Karel Holan) zobrazuje prosté výjevy z městského života s citlivým sociálním zaměřením. Josef Čapek okouzluje mladou generaci kromě svých kreseb také svou knížkou Nejskromnější umění. Mnozí se vracejí ke krajinomalbě a dodávají jí nové dimenze (Václav Rabas, Vlastimil Rada, Vojtěch Sedláček, Josef Lada). K skvělým tvůrcům tohoto období patří dále Václav Špála, Vincenc Beneš, Otakar Nejedlý, Rudolf Kremlička a Jan Zrzavý. Otakar Kubín zůstal ve Francii, kde se naturalizoval jako Coubine. Objevila se i tzv. surrealistická větev (Jindřich Štýrský, Toyen, Josef Šíma, František Muzika). Senzualistickou větev reprezentovali Jaroslav Grus a Miloslav Holý, impresionisty zůstali Ludvík Kuba a Oldřich Blažíček.

Antifašistickými díly se v třicátých letech proslavili Emil Filla (cyklus Boje a zápasy) a Josef Čapek (cyklus Oheň). Slovenští národní tvůrci vyzrávají až v období meziválečném, navazují však na některé významné malíře úzce spjaté s českými výtvarníky, jako jsou Ľudovít Fulla, Mikuláš Galanda, Bedřich Hoffstödter, Cyprián Majerník a Ján Želibský.

Literatura

Nejúplnější svědectví o dvaceti letech masarykovské republiky však vydává literatura. Především poezie. V ní se nejsilněji obráží radost z obnovy národní nezávislosti v prvních poválečných měsících a letech. Tato radost, spojená s důvěrou v budoucnost, vyzařuje z šrámkovského vitalismu, neumannovské civilizační poezie i z následného poetismu, který zasáhl téměř bezezbytku všechny básníky zejména mladší generace. V roce 1918 zde stojí celá plejáda renomovaných básníků, jako Otokar Březina, Antonín Sova, Viktor Dyk, Stanislav Kostka Neumann, Josef Svatopluk Machar, Fráňa Šrámek, Josef Hora nebo Karel Toman. Záhy se k ní připojuje generace nadaných „mladíků“, jimiž byli Jaroslav Seifert, Jiří Wolker, František Halas, Vítězslav Nezval, Jan Čarek; brzy přicházejí další a další. Dovršuje se to, s čím už začala generace dvacátých let a ještě před nimi generace Vrchlického — okna do Evropy a světa se otevřela dokořán. Nelze už hovořit o přebírání impulsů jediným (převážně německým) prostřednictvím. Československá poezie přebírá nyní přímé podněty především z Francie a ze Sovětského svazu. Zejména mladá sovětská poezie přitahovala. A to nejen jmény jako Majakovskij či Jesenin, ale především svým sociálně humanistickým a revolučním nábojem. Do tehdejší české poezie se tento náboj promítl v podivuhodném rozsahu, od chiliastických projevů soucitu s chudými a utlačovanými až po uvědomělou proletářskou poezii. Jejími nejvýraznějšími představiteli se stali dva generačně vzdálení tvůrci — Neumann a Wolker. U jiných, jako třeba u Hory a Seiferta, představuje toto období jen jednu etapu v jejich tvorbě. Ke známým teoretickým mluvčím této generace patřil zejména Karel Teige.

Poetismus i proletářskou poezii střídají postupně směry nové, ať už je to surrealismus či novosymbolismus: poezie tohoto období si však stále uchovává ve svém celku vysokou úroveň a je neotřesitelným svědectvím o kulturním růstu první republiky. K vrcholu se česká poezie vzepjala zvláště v tragickém roce 1938. Jmenujme alespoň dva z těchto vrcholů: Halasovu sbírku Torso naděje a Seifertovu Zhasněte světla.

Próza

Pokud jda o prózu tohoto období, je příznakem doby, že se ve výčtu autorů objevuje řada žen: Anna Marie Tilschová, Božena Benešová, Helena Malířová, Jarmila Glazarová, Marie Majerová. Stejně jako pro poezii byla i pro českou prózu na počátku tohoto období mocným inspiračním zdrojem právě skončená válka: hledala a objevovala v ní osudy a postoje člověka, především českého člověka. Nemohla ovšem reagovat tak rychle jako poezie. Haškovy Osudy dobrého vojáka Švejka dosáhly proslulosti světové, žel, ne vždycky, a především u nás doma, je toto poselství správně chápáno. V jejich stínu se někdy neprávem ocitají mnohé výborné prózy na toto téma, ať už je to trilogie Boženy Benešové (Oder, Podzemní plameny, Tragická duha), Konrádův Rozchod, Johnovy Večery na slamníku, Vančurova Pole orná a válečná či nedokončený románový cyklus Karla Poláčka (Okresní město, Hrdinové táhnou do boje, Podzemní město, Vyprodáno). A patří sem i početná literatura legionářská, k jejímž nejlepším tvůrcům patřili především František Langer a Josef Kopta.

Silnou sociální motivací i vysokou uměleckou úrovní se vyznačují prózy Ivana Olbrachta, ale i Majerové, Malířové a dalších. Zjevem přinejmenším evropským je Karel Čapek, novinář, spisovatel a především dramatik, jehož hry RUR, Válka s mloky (zdramatizovaná Pavlem Kohoutem) či ze Života hmyzu (společné dílo bratří) žijí dodnes na mnoha světových scénách. Celé jeho dílo je pak téměř vysoce uměleckou literaturou faktu či podrobným průvodcem na dvacetileté cestě předmnichovské republiky. Jistě, nebyl komunista, ale k ostudě padesátých let patří, že se děly pokusy o jeho vygumování z české literatury. Zabránila tomu nakonec — sovětská literární věda.

Vedle Čapka byl nejvýraznější postavou tohoto období Vladislav Vančura, jehož celé dílo, ač jde o prózu, nese výraznou poetickou pečeť. Jeho romány, povídky i dramatické zlomky patří k nejkrásnějšímu, co česká literatura vytvořila. Nejsou ovšem masovou lektýrou pro povrchní čtenáře. Oba zahynuli jako oběti fašismu. Čapek umírá uštván fašizující nenávistí tzv. druhé republiky. A Vančura, který byl aktivním účastníkem protifašistického odboje, je zastřelen za heydrichiády.

Rozkvět slovenské literatury

Rozkvět zaznamenává v tomto období i literatura slovenská. Vymaňuje se postupně z tradicionalismu a dosavadního folklorismu, projevuje podivuhodnou dynamičnost, stává se moderní. A díla slovenských básníků (Jána Smreka, Laca Novomeského) i prozaiků (Mila Urbana, Petra Jilemnického) vycházejí v pražských nakladatelstvích. Známými se stávají Dobroslav Chrobák, Margita Figuli, Jozef Cíger Hronský aj.

Hudba

Ve své slavné tradici pokračuje také české hudební umění. Období první republiky je u nás ve znamení tvůrčího rozmachu Dvořákových žáků Josefa Suka, Vítězslava Nováka a především Leoše Janáčka, jehož poselství hledí spíše do budoucnosti: hovoří tak k lidem téměř na celém světě dodnes. První mezinárodní úspěchy zaznamenává Bohuslav Martinů. Patří sem i mimořádné dirigentské zjevy — Václav Talich a Rafael Kubelík. A nezapomeňme ani na Jaroslava Ježka, jehož Tmavomodrý svět i písně z Osvobozeného divadla V+W (Jiřího Voskovce a Jana Wericha] zřejmě nikdy nezestárnou.

Divadlo

Osvobozené divadlo patří v této době zároveň s „Déčkem“ E. F. Buriana k progresivním vrcholům dramatického, muzikálního a recitačního umění. Jejich hry a inscenace jsou aktuální a v třicátých letech nabývají navíc vyhraněně protifašistický charakter.

Oficiální scény — Národní a Vinohradské divadlo v Praze — po období krize, kterou se pokoušejí překonat významní moderní dramaturgové a režiséři Karel Hilar a Otakar Ostrčil — přinášejí nejen celou řadu moderních inscenací, ale vychovávají herce, jako jsou Eduard Kohout, Václav Vydra, Eva Vrchlická, Zdenka Baldová, Olga Scheinpflugová aj.

1. ledna 1930 přechází Národní divadlo ze zemské správy do správy státu. Nastupuje nová generace jak režisérů [například Jiří Frejka), tak herců (Zdeněk Štěpánek, Hugo Haas, Bedřich Karen, Jan Pivec, František Smolík, Ladislav Pešek aj.).

Divadelní obroda nastává i na Slovensku — do značné míry vlivem českých umělců, brzy se však objevují i talenty vlastní. V této souvislosti je nutné konstatovat, že jak na Slovensku, tak na Podkarpatské Rusi nastal oproti Rakousko-Uhersku rozkvět kultury, ať již čerpala z vlastních zdrojů, nebo ze vzájemné československé pospolitosti.


Související články:
(ČR - historie)

Československo od Května do Února (1945-1948) (20.02.2018)
Největąí český disident – Jan Hus (07.07.2017)
Mír! Suverenitu! Demokracii! (11.11.2016)
14. říjen (29.10.2016)
Ako to s rozbitím Československa popravde bolo (29.10.2016)
Dík praľské německé university (16.03.2016)
Praha v noci na čtvrtek (15.03.2016)
Německo přijímá ochranu nad českými zeměmi (15.03.2016)
Mistr Jan Hus a Svobodova trilogie (04.06.2015)
Československo pod nacistickým panstvím (1939-1945) (18.05.2015)
Co lze nyní napsat (21.04.2015)
Odsun Němců z Československa (22.03.2015)
Sejdeme se 15. března v 15 hodin (12.03.2015)
Tabulky - Svět a Československo ve 20. století (17.01.2015)
První Československá republika (17.01.2015)
Odsun Němců z Československa (3) (19.08.2014)
Pietní akt u Hlávkovy koleje (10.11.2013)
Odsun Němců z Československa (2) (20.08.2013)
Nepřepisujme dějiny (10.05.2012)
Ustavující sjezd KSČ a výtky Kominterny (11.07.2011)
Třetí odboj v "Politickém spektru" (22.10.2010)
Fenomén Rusko (07.05.2010)
Sněhová bouře v polovině března (15.03.2010)
Masarykovi k narozeninám. (09.03.2010)
Dvacátý první srpen potřetí (21.08.2009)
Nástup mladé levice (06.04.2008)
Výnos Vůdce a říšského kancléře Adolfa Hitlera, kterým se vyhlašuje "Protektorát Čechy a Morava" (17.03.2008)
Všechno je relativní, pane nadporučíku! (05.03.2008)
Beseda o tématu národní identity (13.03.2007)
Setkání v Českém Krumlově (20.10.2006)
Protokol o ukončení platnosti Varšavské smlouvy podepsán (01.07.2006)
Vyhlazení Lidic (10.06.2006)
Atentát pozvedl prestiž českého národa (29.05.2006)
Projev Reinharda Heydricha o plánech na likvidaci českého národa (29.05.2006)
Volby v roce 1946 vyhrál favorit (27.05.2006)
O zlém brouku Bramborouku (12.05.2006)
Pražské květnové povstání roku 1945 (08.05.2006)
Český lid povstal proti okupantům (07.05.2006)
Zemřel bývalý diplomat Rudolf Slánský (18.04.2006)
Zpráva ÚV KSČS o činnosti strany od mimořádného sjezdu KSČ (2) (09.04.2006)
Podpisy pod prezidentskými dekrety (27.03.2006)
Zánik první republiky (1933–1939) (14.03.2006)
Cesty podivných reforem (11.03.2006)
Cesty podivných reforem (2) (11.03.2006)
Svět a Československo ve 20. století (04.03.2006)
Dopis Závodnímu výboru ROH (22.02.2006)
TK ministra zahraničních věcí ČSSR (14.12.2005)
Císař a král František Josef I. zemřel (20.11.2005)
Národní výbor ujímá se vlády v Československém státě! (28.10.2005)
Projev po podpisu mnichovské smlouvy (14.10.2005)
Nobelova cena J. Seifertovi (12.10.2005)
Peněžní reforma a zrušení lístků - cesta k dalšímu rozvoji našeho hospodářství (31.05.2005)
Fakta nejsou důležitá (28.04.2005)
Američané mohli dobýt Prahu (26.04.2005)

[Akt. známka (jako ve škole): 0 / Počet hlasů: 0] 1 2 3 4 5

Celý článek | Autor: Miloą Hájek | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek

červené návěští   Hlavní zprávy červený nadpis

zelené návěští   Novinky zelený nadpis
16.04.2018: Letní univerzita Evropské levice 2018
Letní univerzita EL se koná ve dnech 11. aľ 15. července 2018 ve Vídni pod mottem "Dialog pro pokrok v Evropě. 200 let od narození Karla Marxe, 100 let od konce 1. světové války. Bliľąí informace o účastnickém poplatku a registrační formulář jsou k dispozici na stránkách Evropské levice.

16.06.2017: Opět útoky spamovacích robotů
Doąlo k opakovaným útokům robotů sázejících do komentářů texty s podivnými "inzeráty" (podle vąech známek činskými). Jen poslední dvě dávky představovaly více neľ 200 těchto pseudokomentářů, které maľeme.

16.06.2017: Někdo/něco zde krade ľ a ą?
V uplynulých dnech doąlo k technické závadě, v jejímľ důsledku se "beze stop" z některých článků (ale i z větąiny komentářů) ztratila vąechna písmena "ľ" a "ą" (nebo jenom jejich část). Za závadu se omlouváme a na jejím odstranění pracujeme (zatím pátráním po příčině).

09.05.2017: Pietní akt na Oląanech
Jako kaľdoročně, i letos poloľila 9. 5. v 9 hodin delegace zástupců CV SDS a výboru praľské organizace SDS květiny k památníku padlých rudoarmějců na oląanském hřbitově. Při té přileľitosti jsme pietně vzpomněli i padlých daląích armád (včetně československé), kteří jsou na Oląanech uloľeni.

červené návěští   Anketa červený nadpis
V současnosti rozvířil hladinu návrh přijmout do ČR 50 syrských válečných sirotků. Co si o něm myslíte?

V Sýrii ani ľádní váleční sirotci nejsou.
258 (258 hl.)
Nebrat! Jeątě by nás podřezávali.
252 (252 hl.)
Konečně někdo uvaľující lidsky.
219 (219 hl.)
A» se kaľdý stará o sebe, nic nám do nich není.
209 (209 hl.)
Je to sice politikum, ale krok správným směrem.
385 (385 hl.)
Raději bychom měli zvýąit svou ostudně nízkou rozvojovou pomoc.
222 (222 hl.)
Prohnilý humanismus !!
164 (164 hl.)

Celkem hlasovalo: 1709


zelené návěští   Vyhledávání zelený nadpis


na nových stránkách

Rozšířené vyhledávání
Tématické skupiny
Seznam autorů


Google

web
sds.cz
blisty.cz
bbc.co.uk

zelené návěští   Vaąe komentáře zelený nadpis
[15.05.2018 19:15:23]
josef mikovec
Bohumír ©meral - Mučedník ztracených a vysněných příleľitostí http://www.novarepublika.cz/2018/0 5/frantisek-ferdinand-s ...

[15.05.2018 18:54:53]
josef mikovec
Zde jest zkuąební kámen, na němľ se dokáľe, zdali jsme opravdu v dost zralí, dost socialističtí, abychom opravdu stali se v Rako ...

[21.03.2018 17:10:12]
n
Snad se něco doví,!

[19.11.2016 10:28:45]
l&s
Doplnění k Peroutkovi - Zemanův projev byl míněn dobře, bohuľel se v něm dopustil dehonestujícího přeąlapu, kdyľ prohlásil, ľe Per ...

[27.02.2016 10:01:56]
l&s
Článek pana Bělohradského není k dispozici, tak jen pár postřehů k této stati. Paní Neudorflová sice správně píše, že je chyba, k ...

[28.10.2015 09:08:14]
-ik
Dobrý den pane ©lemendo! To, co jste napsal, je konstatování stavu. A co navrhujete jako pokus o naznačení cesty? Já mysl ...

[04.09.2015 14:20:12]
n
Samozřejmě, ľe jiľ těąím na shromáľdění, jako posledně na Václaváku. Doufám, ľe nebude chybět pán ©afr, kterého tímto srdečně zvu. ...

[13.08.2015 13:11:01]
n
SDS leží v žaludku tomu zoufalému tapetáři, takže je moc známá a okolí se musí postarat o její prosazení. Prohra s US a tím i se s ...

[13.08.2015 01:44:03]
-ik
Jestli že se mi zdá, že militantní skupiny dosahují lepších výsledků, měl byc se podívat na sebe, zda nepracuji špatně. Oni mohou ...

[08.06.2015 21:05:37]
-ik
"význam evropské levice pro vývoj ve světě a její podíl na jeho spoluutváření (globalizace, přenos zkušeností z jiných čá ...

[25.05.2015 14:58:27]
n
Lidstvo v rozvinutých zemích a tím myslím i naąi zemi, jiľ dosáhli hranic daląího materiálního pokroku a jeho daląí zvyąování je n ...

[25.05.2015 08:21:23]
l&s
"Proč se myšlenka lidové fronty boje proti fašismu prosadila v našem hnutí, až když bylo fakticky pozdě? Bylo vůbec možné, ab ...

[13.05.2015 09:45:10]
Milan Neubert
-iku, napsal jste víc věcí, s řadou souhlasím. Jednu námitku ale mám: dospěli jsme k závěru, že virtuální diskuse na webu nebo na ...

[10.05.2015 23:25:51]
-ik
Mám pocit, pane Neuberte, že jste se o kontakt s lidmi ani moc nesnažil. Diskuse na stránkách SDS je nulová. A i v minulosti jst ...

[06.05.2015 10:38:48]
n
Vítám tapetáře. Čest tvoji práci. Podle množství zbytečné práce opravdu stojíš ...


Teze programu SDS
Teze programu SDS

Tyto stránky byly vytvořen prostřednictvím redakčního systému phpRS.