Kapitola IV. samizdatového učebního textu Svět a Československo ve 20. století z roku 1988, který vyšel v únoru 1990 v Nakladatelství Horizont.
Vedle Miloše Hájka se na textech podíleli Jarmila Ryšánková, Vojtěch Mencl, Milan Otáhal a Erika Kadlecová.1. Formovaní nového státu (1918—1921)
Ústava z roku 1920
V prvních týdnech a měsících po převratu převládala mezi
Čechy radost z toužebně očekávaného míru a z nabyté národní svobody. V této
atmosféře se ustavovaly orgány nového státu. Národní výbor postupně rozšiřoval
své složení, zejména o představitele Slováků, a 14. listopadu se prohlásil za Národní
shromáždění. To na své ustavující schůzi rozhodlo, že nový stát bude
republikou, jejím prezidentem zvolilo Tomáše Garrigua Masaryka a
jmenovalo vládu v čele s Karlem Kramářem, složenou ze všech politických
stran. Revoluční Národní shromáždění plnilo funkci zákonodárného a
ústavodárného orgánu až do prvních parlamentních voleb v dubnu 1920 a svou
činnost dovršilo přijetím ústavy. Ústava potvrdila všechny demokratické
svobody vydobyté již za Rakousko-Uherska a dále je rozšířila. Všeobecné, přímé
a tajné hlasovací právo, podle něhož se před válkou volila pouze říšská rada,
bylo doplněno rovným právem hlasovacím a rozšířeno i na místní a okresní
zastupitelstva. Hlavou státu se stal prezident volený Národním shromážděním;
prezident jmenoval vládu odpovědnou Národnímu shromáždění.
Stanovení hranic a národnostní složení republiky
Nový stát neměl stanovené a mezinárodně uznané hranice — k tomu
došlo až při podepsání mírových smluv. Hlavní problém vyplýval ze skutečnosti,
že v českých zemích žily 3 milióny Němců. Tito příslušníci dříve hegemonního
národa se nechtěli stát v novém státě menšinou. Ustavili v okrajových
oblastech své vlastní vlády a považovali se za součást nové rakouské republiky.
Česká vojska však do konce roku 1918 celé německé území bez vážného odporu
obsadila. V březnu 1919 se Němci chtěli zúčastnit voleb do rakouského Národního
shromáždění, a když pražská vláda tuto účast zakázala, došlo v německých
oblastech ke generální stávce a k demonstracím. České vojsko demonstrace
potlačilo, přičemž bylo zabito 40 Němců, zejména v Kadani a ve Šternberku na
Moravě; tam byli Němci částečně ozbrojeni a zastřelili dva vojáky.
Němci nebyli zastoupeni v revolučním Národním shromáždění,
ústava byla vypracována bez jejich účasti.
Ani na Slovensku se autorita nového státu neprosadila
lehce. Slovensko zůstávalo i po rozpadu habsburské monarchie v rukou staré
uherské správy a bylo teprve postupem legionářských a sokolských jednotek
připojeno k republice. Národní vědomí většiny Slováků bylo na nízké úrovni,
Masaryk proto odmítl hlasy, které žádaly, aby Slováci rozhodli o svém osudu
plebiscitem.
Zatímco hranice českých zemí s Německem a Rakouskem byly
stanoveny podle hranic historických, mezi maďarským a slovenským
osídlením historická ani správní hranice neexistovala. Pro určení státní
hranice na jižním Slovensku se stal rozhodujícím Benešův návrh maršálu Fochovi,
podle něhož připadlo novému státu 700 000 maďarských obyvatel. Situace se
na Slovensku stabilizovala po ukončení konfliktu s maďarskou Rudou armádou
a po pádu Slovenské republiky rad, která existovala jeden měsíc.
V únoru 1919 byla do správy pražské vlády svěřena Dohodou
rusínská oblast Uher, jejíž domácí i američtí představitelé (považující se za
Rusíny, Ukrajince nebo Rusy) se vyslovili pro připojení k ČSR; stalo se pak
její součástí pod názvem Podkarpatská Rus.
Nejkonfliktnější byl spor o hranici s Polskem. Za války
ohlásili jak čeští, tak polští politici nároky na celé Těšínské Slezsko.
Poláci je po převratu takřka celé obsadili, v lednu 1919 však začala ofenzíva
československé armády, při níž byl zabrán celý uhelný revír a železnice
spojující Moravu se severním Slovenskem. Toto území bylo pak v létě 1920
arbitráží přiznáno Československu. Tím se ovšem ocitlo v jeho hranicích 70 000
Poláků a vztahy s Polskem zůstaly trvale napjaté.
ČSR — národnostní stát
ČSR tak vznikla jako národnostní stát. 51% obyvatel tvořili
Češi, 16% Slováci, 23% Němci, 5% Maďaři, 3% Rusíni a necelé 1% Poláci. Mírové
smlouvy zavázaly Československo k ochraně národnostních menšin a tento princip
byl zakotven v ústavě. Menšinová práva byla v první republice respektována, v tomto
smyslu patřilo Československo ke vzorným státům. Nicméně vztah Němců ke
státu, do něhož byli začleněni proti své vůli, zůstal bolestným problémem,
který se české politice nepodařilo vyřešit.
Čechoslovakismus
Němci se nemohli smířit s označením za menšinu, neboť byli
po Češích nejsilnějším národem, větším než Slováci. Ekonomicky byli
přinejmenším stejně silní jako Češi. Za menšinu mohli být označeni pouze na
základě koncepce čechoslovakismu (tj. označování Čechů a Slováků za
jeden národ). Tuto koncepci sice vytvořili slovenští představitelé, ale nevžila
se ani do cítění Čechů, ani Slováků, z nichž většina ji odmítala.
Češi a Slováci
Vznik Československa znamenal osvobození Čechů z
nerovnoprávného postavení v habsburské monarchii a záchranu Slováků před
násilnou maďarizací. To ovšem znamenalo, že dva hlavní pilíře nového státu —
český a slovenský národ — byly na velmi rozdílném stupni vývoje. Češi měli
silnou dělnickou třídu, inteligenci i buržoazii a rozvinuté národní vědomí.
Slováci byli převážně rolnickým národem, před převratem měli pouze 265 obecných
škol, jejich národní uvědomění nebylo na úrovni českého. Školství a veřejnou
správu nebylo možné na Slovensku zřídit bez českých učitelů a úředníků.
Politické strany
Česká společnost byla už za Rakouska diferencována na řadu
politických stran. Ty přešly do nového státu, došlo jen k malým přesunům a ke
změnám názvů. Mladočeši se sloučili s menšími stranami v národní
demokracii; ta zůstávala reprezentantkou buržoazie a volila ji též velká
část inteligence. Tři české katolické strany se spojily v lidovou stranu,
která se opírala hlavně o rolnictvo a o městské střední vrstvy. Agrárníci
se přejmenovali na republikány a byli představiteli zemědělců, od malorolníků
až po velkostatkáře. Národní socialisty volili dělníci, zaměstnanci a
živnostníci, na levém křídle politické škály stála nadále sociální
demokracie jako představitelka většiny dělnické třídy.
České strany se staly československými, na Slovensku však
získali větší vliv jen sociální demokraté a agrárníci; vlivnou silou tam
zůstala slovenská strana ľudová, v níž se nejvýznamnější osobou stal
katolický farář z Ružomberka Andrej Hlinka.
A. Hlinka
Hlinka měl za sebou dlouholetý boj za národní práva Slováků
a mnohaměsíční maďarský žalář. Spolupodepsal Martinskou deklaraci a vyslovil se
pro československý stát. Byl velmi temperamentní a ctižádostivý, dostal se brzy
do konfliktu s pražskou vládou a se slovenskými evangelickými politiky.
Usiloval o slovenskou autonomii a dával občas najevo, že spojení obou národů v
jednom státě považuje za podmíněné. „Poláci nám nejsou o nic méně bratry než Češi,“
napsal roku 1922. „Ba katolická a křesťanská mentalita Poláků je nám o
mnoho bližší než český husitismus, pokrokářství a erotický materialismus …“ V
poslední fázi svého života — ve třicátých letech — se obklopil profašistickými
živly a spolčil s Henleinem.
Politické začlenění Němců
Také Němci byli rozděleni do pěti politických stran.
Z prvních parlamentních voleb v dubnu 1920 vyšla jako nejsilnější strana
československá sociální demokracie s 26% hlasů (Překvapivý byl její úspěch na Slovensku, kde získala 38%!) Následovali agrárníci s 12%. (Viz tabulku č. 2.)
Radikalizace dělnického hnutí
Vznik samostatné republiky byl provázen vlnou národního
opojení, která zachvátila všechny vrstvy české společnosti. Účast dělnických stran
ve vládě — tento zcela nový historický jev — budila u prostého lidu
naděje, že po národním osvobození bude následovat i osvobození sociální.
Opojení však vyprchávalo při konfrontaci se skutečností všedního dne: s bídou,
která ani koncem války nepominula, s nezaměstnaností, jež postihovala
pětinu průmyslových dělníků, se špatným zásobováním a s černým trhem.
Od listopadu docházelo na mnoha místech k demonstracím a hladovým bouřím.
Vláda si byla vědoma nutnosti vyjít lidovému hnutí vstříc a
uskutečnila řadu sociálních reforem: byl uzákoněn osmihodinový pracovní
den, státní, podpora v nezaměstnanosti a ochrana nájemníků, zlepšilo se
nemocenské pojištění. Tato významná opatření však nemohla odstranit bídu;
hladové bouře pokračovaly a způsobily pád Kramářovy vlády. Národní demokraté,
lidovci a část agrárníků žádali rázná mocenská opatření, což však odmítali
nejen socialisté, ale i rozhodující křídlo agrární strany vedené Antonínem
Švehlou a prezident Masaryk. Národní demokracie a lidová strana přešly
v červenci 1919 do opozice. Utvořila se vláda tzv. rudozelené koalice v
čele se sociálním demokratem Vlastimilem Tusarem, do níž vstoupili i
národní socialisté a agrárníci. (Viz tabulku č. 3.)
Pozemková reforma
Největším zásahem do hospodářské struktury byla pozemková
reforma. Její nutnost byla všeobecně uznávána: šlechtický velkostatek vlastnil
4 milióny hektarů veškeré a 1,37 miliónu hektarů zemědělské půdy, zatímco pět
šestin rolníků nemělo víc než 5 hektarů. Brzy po válce byly přijaty zákony,
podle nichž se zemědělská půda nad 150 ha zabírala. Mezi sociálními
demokraty a agrárníky vznikl spor, jak se zabranou půdou naložit. Sociální
demokraté navrhovali, aby byla zestátněna a pronajímána nemajetným a méně
majetným zemědělcům; doporučovali též vytváření zemědělských družstev nájemců.
Agrární navrh byl realistický, vycházel vstříc tužbám rolnictva a prosadil se:
zabraná půda byla prodána rolníkům.
K parcelaci a přídělu půdy docházelo v průběhu dvacátých let
— 638 000 rolníků dostalo v průměru něco přes 1 ha. Bylo též
vytvořeno přes 2 000 zbytkových statků o průměrné výměře asi 100 ha.
I když zdaleka ne všichni zájemci dostali půdu, oněch 638 000 rodin
znamenalo významné posílení pozic agrární strany, která měla přidělování ve svých
rukou. Při přidělování půdy byli Češi zvýhodněni před Němci. Československá
pozemková reforma byla nejvýznamnější agrární reformou, ke které v poválečném
období došlo ve střední a východní Evropě.
Rozkol sociální demokracie
Tusarova vláda pokračovala v politice reforem, prosadila v
parlamentě zákon o závodních radách v hornictví, ale v boji proti
černému obchodu a inflačnímu růstu cen selhala. Dělníci a zejména sociální
demokraté žádali mnohem více. Chtěli, aby jejich ministři plnili usnesení
stranického sjezdu o socializaci dolů a velkých průmyslových podniků. Ve
straně narůstala levá opozice, která odmítala spolupráci ve vládní
koalici s agrárníky a dávala přednost masovému třídnímu boji. Navrhovala
vystoupit z Druhé internacionály a připojit se ke Třetí internacionále. Většina
vůdců setrvávala na politice účasti ve vládě, ale do čela levice se
postavil nejschopnější předák — Bohumír Šmeral. Jistou, nikoli však hlavní roli
v levici hráli navrátilci z Ruska, zejména Alois Muna.
Spor o Lidový dům a generální stávka
Před XIII. sjezdem strany, svolaným na září
1920, stála již většina za levicí. Pravice se proto sjezdu nezúčastnila a
strana se rozštěpila. Po rozkolu strany Tusarova vláda odstoupila a udělala
místo úřednickému kabinetu. K rozhodné srážce mezi revolučním dělnictvem a
státní mocí došlo v prosinci 1920. Podnětem byl spor mezi sociálně
demokratickou pravicí a levicí o pražský Lidový dům. Levice ho po XIII. sjezdu
převzala jako stranický majetek, pravice však využila skutečnosti, že byl
formálně veden jako vlastnictví jednoho z jejích předáků, a dala ho
obsadit policií. Levice odpověděla výzvou ke generální stávce.
Zúčastnilo se jí na milión dělníků, v některých místech, jako na Kladensku a v
Oslavanech, převzali stávkující moc. Vláda však v řadě okresů vyhlásila stanné
právo a stávku zlomila; 13 dělníků bylo zabito, 3 000 uvězněno.
Založení KSČ
V průběhu roku 1921 se sociálně demokratická levice všech
národů v republice spojila v jednotné Komunistické straně
Československa, která se stala sekcí Komunistické internacionály. Rozkol
dělnického hnutí v Československu byl tak dovršen. Radikální většina sociálních
demokratů se stala komunisty, umírněná menšina zůstala v původní straně. Vztahy
mezi oběma dělnickými stranami byly velmi nepřátelské, především mezi jejich
vůdci. V očích komunistů byli sociální demokraté zrádci, kteří poslali proti
dělníkům policii. V očích sociálních demokratů byli komunisté nezodpovědnými hazardéry
s dělnickými životy a s osudem mladé republiky.
Rozkol dělnického hnutí byl výsledkem neschopnosti
sociálně demokratické pravice udržet si svou politikou důvěru většiny členů a
stoupenců i výsledkem omylu levice, která nedocenila skutečnost, že podmínky v Československu se podstatně liší od ruských. Síla dělnické třídy se tím
oslabila, politika sociální demokracie, která se nadále účastnila koaličních
vlád, se posunula dále doprava a musela přistupovat na kompromisy se svými
buržoazními partnery.
Zahraniční politika
Pro mladý a malý stát nacházející se v sousedství Německa
bylo nutné, aby zabezpečil svou existenci i zahraniční politikou. Po převratu
se mohla ČSR opřít pouze o to velmocenské seskupení, jehož vítězství ve válce
vděčila za svůj vznik, tj. o Dohodu, a především o její vojensky
nejsilnější moc — o Francii. Československo bylo od svého vzniku francouzským
spojencem, i když spojenecká smlouva mezi oběma státy byla podepsána až v lednu
1924. V Praze sídlila od dubna 1919 francouzská vojenská mise,
jejíž velitel byl až do roku 1925 zároveň náčelníkem generálního štábu
československé armády.
Tvůrcem československé zahraniční politiky byl — v duchu
celkové Masarykovy koncepce — ministr zahraniční Edvard Beneš. Pochopil
nutnost orientace na Francii, ale zároveň nechtěl, aby ČSR hrála roli pouhého
francouzského satelitu. Jeho politika byla svou podstatou zaměřena
proti Německu a proti SSSR, ale Beneš nebyl ochoten exponovat
republiku v krajním protiněmeckém či protisovětském kursu francouzské
pravice.
Z Benešovy iniciativy se v letech 1920—1921 vytvořila
aliance Československa, Jugoslávie a Rumunska, nazvaná Malou dohodou; ta
se však v budoucnosti ukázala jako neúčinná. Se Sovětským svazem
neměla ČSR až do roku 1934 diplomatické styky, kdežto dohodové státy je
navázaly již v roce 1924. Beneš o tuto normalizaci vztahů usiloval,
ale překážkou byla jednak Malá dohoda, jednak národní demokracie.
2. Stabilizace dvacátých let (1921—1929)
Porážkou revolučního dělnického hnutí v prosincové generální
stávce se politické poměry stabilizovaly. I hospodářství se zkonsolidovalo a po
krátké krizi roku 1922 průmyslová výroba až do konce desetiletí téměř
nepřetržitě stoupala. Nezaměstnanost klesala až na minimum (2%), reálné
mzdy a platy se zvyšovaly. (Viz tabulku č. 4.)
Hospodářská politika
Hospodářství mladé republiky stálo před nelehkými problémy.
České země zdědily 75% průmyslového potenciálu bývalého Předlitavska, což
znamenalo, že československý průmysl byl do značné míry odkázán na vývoz.
Přitom však technická úroveň a energetická vybavenost našeho průmyslu
zaostávala za Německem a vyspělými zeměmi západní Evropy, což velmi
ztěžovalo schopnost konkurovat na zahraničních trzích. Hospodářská
politika se tak musela vyrovnat s potřebou překonat zaostávání za
nejpokročilejšími zeměmi. Vážným úkolem byla též industrializace Slovenska,
neboť nebylo trvale únosné, aby mezi ekonomickou úrovní obou hlavních národů
republiky zůstával tak veliký rozdíl.
Rozhodující centra ekonomického řízení, které představovalo
sedm největších bank a zejména Živnobanka, volilo politiku nikoli levného
investičního úvěru, ale deflačního zhodnocování měny.
Deflace
Deflací získaly podniky těžkého průmyslu, které z levněji
nakupovaných dovážených surovin vyráběly zboží prodávané na vnitřním trhu za
vyšší ceny, ale utrpěl jí především lehký exportní průmysl. Československé
zboží bylo v cizině drahé, zejména na tradičních trzích střední a
jihovýchodní Evropy, kde probíhala inflace. Deflace však dlouhodobě poškozovala
všechna průmyslová odvětví. Deviz a zahraničních půjček se použilo k měnovým
operacím na burzách místo k nákupu nové technologie, tak potřebné pro
modernizaci.
Podniková sféra
Ani podniková sféra nebyla připravena a ochotna
provést pronikavou modernizaci a strukturální přestavbu, která by jí pomohla
získat středoevropské a jihoevropské trhy, a tím i možnost vysoké sériovosti
výroby a produktivity, jež by opět působila na růst investičních zdrojů, na
zprůmyslnění Slovenska, na zvýšení životní úrovně. Československá republika
jako celek ani ve dvacátých letech nedosáhla průměru světového růstu, což
způsobilo pokles podílu ČSR na světové průmyslové produkci.
Jedinou výjimkou byly Baťovy podniky, které
prokázaly, že lze vybudovat moderní systém výroby a vnitřního i zahraničního
odbytu i bez velkých bankovních úvěrů. Těchto výsledků dosáhl Baťa vysokou
intenzitou práce a mimořádně tvrdou pracovní kázní; ve svém podniku nedovolil
existenci svobodných odborů. Na druhé straně měli zaměstnanci vyšší mzdy a
mohli užívat vyspělých sociálních a kulturních zařízení; bytová úroveň byla ve
Zlíně vysoká. Baťovy podniky byly jediné, které výrazně — o 57% — převýšily
průměr světového růstu ve svém oboru.
Industrializace Slovenska nejenže nenabrala potřebné
tempo, ale ve dvacátých letech došlo dokonce k poklesu výroby o 30%.
Slovenské zemědělství se za českým opožďovalo o půl století a tento rozdíl se
nezmenšil.
Politický systém první republiky
Komunistická strana pevně zakotvila ve značné části
dělnictva, získala ji pro trvalou opozici a vytrhla tak její hlasy ze sféry
kombinací, které nutně provázely každé sestavování vlády. Na druhé straně
většina německých stran — sociálně demokratická, agrární a křesťansko-sociální
— upustila od negativního vztahu k novému státu a požadavek sebeurčení
nahradila požadavkem autonomie. Tím se vytvořily předpoklady pro jejich
spolupráci ve vládě. Za těchto podmínek se dotvořil politický systém první republiky.
Mocenskou strukturu utvářely tři základní sféry, do
jisté míry na sobě nezávislé: Hrad, vládní koalice a bankovně-ekonomické
centrály.
Hrad
Hradem bylo nazýváno mocenské a politické centrum kolem
prezidenta republiky. Masarykovi se podařilo nemalý okruh pravomocí, které
mu poskytovala ústava, ještě podstatně rozšířit. Nepřímo převzal otěže
ministerstva zahraničí, vytvořil si úzký vztah k Živnobance prostřednictvím
jejího generálního ředitele Jaroslava Preisse, přímo jednal
s francouzskou vojenskou misí a dovedl kolem sebe vytvořit okruh velmi
vlivných a schopných spolupracovníků, které pak prosazoval na klíčová
místa administrativy i do vedení politických stran, zejména levého středu. Jeho
autoritu zvyšovaly i kontakty s německými a slovenskými politiky a
odborníky, jakož i schopnost nacházet všem přijatelné kompromisy. Masarykova
prestiž byla obrovská. Spočívala na přirozené autoritě, neboť převyšoval
všechny současné československé politiky svým rozhledem. Byla však navíc uměle
zvyšována: československá demokracie byla mladá, mnohé prvky v uctívání „pana
prezidenta“ připomínaly mentalitu staré monarchie, Masarykovy narozeniny se
každoročně ve školách oslavovaly zpěvem: „Tatíčku starý náš, ať se nám
zachováš! Dokud žije Tvoje hlava, bude dobrá naše správa.“ Druhým mužem v
hradním seskupení byl Edvard Beneš.
E. Beneš
Pocházel z rolnické rodiny, vystudoval filozofii a práva.
Pro formování jeho názorů byl rozhodující jeho několikaletý studijní pobyt na
Západě, kde se stal stoupencem demokratického zřízení západního typu. Vstoupil
do realistické strany. Za války byl po Masarykově odjezdu do zahraničí jeho
důvěrníkem v domácím protirakouském odboji, po odchodu do emigrace měl
významný politický, organizační a diplomatický podíl na zahraniční akci. V
první československé vládě se stal ministrem zahraničí a řídil v souladu s
Masarykem zahraniční politiku po celou první republiku. Zpočátku stál stejně
jako Masaryk mimo politické strany, ty však žádaly, aby do některé vstoupil.
Beneš inklinoval k sociální demokracii, ale na Masarykovo přání se rozhodl
pro národní socialisty, v jejichž straně se stal místopředsedou a protiváhou
jejího nejvlivnějšího předáka — Jiřího Stříbrného. (Mezi oběma muži došlo brzy
ke sporům, Stříbrný se přiklonil k fašismu a byl ze strany vyloučen.) Politika
byla takřka jedinou náplní Benešova života, značně asketického. Vhodně
doplňoval Masaryka systematičností a ovládáním taktiky. Masaryk ho již od
prvních let samostatnosti považoval za svého nástupce.
Ve sféře hradního vlivu stáli národní socialisté, sociální
demokraté, skupiny v agrární, lidové a národně demokratické straně.
Vládní koalice
V národnostním státě při existenci nejméně 14 politických
stran byla nezbytností vládní koalice, zvláště když po radu let stály německé,
maďarské i slovenské politické strany v opozici a český politický tábor byl
rozdělen na devět stran. Bez koalice nejméně pěti stran by žádná vláda neměla
parlamentní většinu. Každá z nich ovšem vstupovala do vlády jen za určitých
podmínek, které odpovídaly jejímu programu a volebním slibům. Proto bylo nutné
vypracovat vždy takový kompromis vládního programu, který by vyhovoval
všem, a zároveň s ním i seznam ústupků, které uspokojovaly ty, kteří příliš
slevili ze svých požadavků. Šlo obvykle o funkce v administrativě, přednosti
při udělování státních zakázek, různé osobní protekce. Toto koaliční dohadování
rozvíjelo na jedné straně korupci, ale současně přispívalo k prosazování
potřebných zájmů jednotlivých sociálních skupin a reagovalo na jejich
postoje a sklony k nespokojenosti. V každém případě však tento systém vedl k oslabování
demokratických forem a institucí. Politická rozhodnutí mezi sebou dohadovali vůdcové
politických stran v kolegiu nazývaném pětkou (či jinak podle počtu
koaličních stran). Poslanci vládních stran, vázaní stranickou disciplínou,
mohli v parlamentě jen formálně hlasovat pro rozhodnutí pětky a hájit je v
rozpravě, ať s nimi vnitřně souhlasili nebo ne.
Bankovně ekonomické centrály
Velké banky, Svaz průmyslníků a další vrcholové ekpnomické
struktury ovládaly československou ekonomiku a měly rozhodující slovo při
určování hospodářské politiky vlády. Tato sféra byla však zároveň součástí
politického systému, účastnila se faktického rozhodování o všech důležitých
otázkách vnitřní a zahraniční politiky, pokud ovšem byla s to zaujmout k nim
jednotné stanovisko, což se vždy nepodařilo. Prakticky se zcela vymykala jak
demokratickým ústavním formám, tak i vlivu veřejného mínění. Její role vzrostla
ve třicátých letech.
Hegemonie agrární strany
Po rozkolu sociální demokracie se stali agrárníci
nejsilnější politickou stranou. Měli stabilní voličskou základnu v rolnictvu,
kterou si upevnili pozemkovou reformou. Opírali se o agrární kapitál
(Agrární banku, lihovary, cukrovary) a rozvinutou síť družstev. Byli stálou
součástí vládní koalice a jejím jádrem. Hegemonie agrárníků v průmyslové
zemi byla československým paradoxem. Dlouholetým předsedou strany byl Antonín
Švehla.
Byl bohatým sedlákem z Hostivaře {která se teprve po
převratu stala součástí Prahy), neměl akademické vzdělání, přinesl si však do
politiky selský rozum, nesmírnou pracovitost i svéráznou řeč plnou šťavnatých
výrazů. Nebyl člověkem široké popularity nebo davovým řečníkem, dával přednost
jednáním mezi čtyřma očima nebo v malých kroužcích — to byl terén, na němž
vynikal svou obratností. V Kramářové vládě si vybral ministerstvo vnitra, v této mocensky klíčové pozici se stal vlivnějším mužem než ministerský předseda
a vyrostl v jednoho z největších českých politiků. Poznal, že proti rozbouřenému
davu se musí státní moci užívat s rozvahou, velmi opatrně.
Švehla již za Rakouska pochopil, že má-li se agrární strana
stát masovou, nesmí hájit jen zájmy středních a velkých sedláků, kteří tvořili
její původní kádr, ale musí svou politikou získat i chudé rolnictvo. Po
válce čelil ekonomicky nejsilnějším agrárním kruhům (statkářům, lihobaronům) a
prosazoval politiku, která brala ohled i na zájmy jiných společenských vrstev.
Proto velmi úzce spolupracoval s Hradem. V agrární straně bylo však vždy
silné protihradní křídlo, opírající se o statkáře. Jeho nejvýznamnějším
představitelem byl Milan Hodža.
Politický katolicismus
Parlamentní volby v roce 1925 znamenaly jen jednu výraznou
změnu — značné posílení všech tří klerikálních stran. Tento jev signalizoval,
že trend k oslabení katolické církve, který charakterizoval první popřevratová
léta, není trvalý.
Sekularizační proces, příznačný pro evropské 19. století,
byl první světovou válkou velmi posílen. Tváří v tvář nevídaným hrůzám si
prostí lidé kladli otázku: „Mohl by se na to Bůh dívat?“ V Rakousku-Uhersku,
kde katoličtí kněží žehnali zbraním a církev plně podporovala habsburskou
korunu, její autorita velmi utrpěla, a to nejsilněji v českých zemích, kde se
klerikální strany do poslední chvíle stavěly proti osvobozeneckému hnutí. Ve
srovnání s hlasy pro katolické strany před válkou kleslo procento hlasů pro
lidovou stranu na polovinu (a jen díky volebnímu právu žen nebyl pokles větší),
vznikla československá církev, lidé bez vyznání přestali být bílými vránami a
stali se nikoli zanedbatelnou menšinou. Hlavním projevem úpadku náboženského
cítění byla však skutečnost, že katolicismus značně širokých mas zůstal
matrikovým, zejména v průmyslových oblastech Čech.
V politickém životě se tato tendence projevila silnou vlnou antiklerikalismu.
Symbolickým aktem bylo stržení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí
demonstranty, kteří se pátý den po převratu vraceli z tábora lidu na Bílé hoře.
Hlavními nositeli antiklerikalismu byli národní socialisté a sociální
demokraté, ale i mezi buržoazními stranami a matrikovými katolíky byl tento
proud silný.
Snahy o odluku církve od státu
V prvních popřevratových dnech se většina poslanců
revolučního Národního shromáždění klonila k myšlence odluky církve od
státu, setrvaly na ní však pouze socialistické strany a Masaryk. Záhy se
totiž ukázalo, že katolicismus má hlubší kořeny, zejména v zemědělských
krajích a na Slovensku.
Napětí v této oblasti neskončilo ani poté, co odluka církve
od státu padla. Znovu se zvýšilo začátkem roku 192S, když biskupové v
pastýřském listě zakázali katolíkům členství v socialistických stranách a
v Sokole. Vyvrcholilo pak v létě, kdy papežský nuncius odjel z Prahy na
protest proti účasti prezidenta Masaryka a ministerského předsedy Švehly na
Husových oslavách. Zesílení katolických stran v podzimních parlamentních
volbách pak jasně ukázalo, že účinky protiklerikálních kampaní jsou nejen
omezené, ale že mohou být i opačné. Vztahy mezi státem a církví se pak urovnaly
a v roce 1928 sjednal Beneš s Vatikánem modus vivendi.
Panská koalice
Do poloviny dvacátých let tvořily vládu jen československé
strany. V roce 1926 se však české a německé agrární a klerikální strany
sblížily natolik, že se dohodly na společné vládní koalici. Touto dílčí
česko-německou dohodou se buržoazní strany staly nezávislými na podpoře
socialistů, kteří přešli do opozice. Vytvořila se vláda tzv. panské koalice
v čele se Švehlou, která řídila stát v letech 1926—1929. Podporovali ji i luďáci
a národní demokraté, později do ní obě strany vstoupily. (Viz tabulku č.
3.)
Panská koalice byla prvním kabinetem, v němž zasedly vedle
sebe strany české, německé a ryze slovenská strana — strana ľudová. Znamenala
posun doprava — přijala řadu hospodářských opatření na úkor širokých vrstev,
které by socialističtí ministři těžko mohli schválit. Učinila i řadu kroků omezujících
demokracii. Zbavila vojáky volebního práva a zúžila volitelnost okresních a
zemských zastupitelstev: napříště byla volena pouze ze dvou třetin, jedna
třetina byla jmenována. Tato samosprávná zastupitelstva a měla pouze poradní
funkci, rozhodnutí mohl činit pouze jmenovaný zemský prezident a okresní
hejtman.
Ačkoli spojená účast Čechů a Němců ve vládě byla příznakem
vzájemného sblížení obou národů, zákon o zemském zřízení naopak zklamal
naděje Němců na dosažení rovnoprávnosti. Místo župního systému, uzákoněného v
roce 1920, ale v praxi neuplatněného, byly zřízeny čtyři země. Tím se
zamezilo tomu, aby vzniklo několik správních celků (žup) s německou většinou. A
protože i ve Slezsku měli Němci převahu nad Čechy, nebylo zachováno jako
samostatné správní území, nýbrž byla zřízena země moravskoslezská.
Vývoj komunistické strany
Postupná hospodářská a sociální stabilizace zákonitě
oslabovala revoluční tendence v dělnictvu, proto vliv KSČ během dvacátých
let klesal, i když zůstával i nadále značný. Tento pokles vlivu byl však
způsoben také vnitřním vývojem strany.
V prvních letech své existence, za Šmeralova vedení,
uplatňovala strana politiku jednotné fronty, tj. snažila se o společný
postup se socialistickými stranami. Setrvat na takovéto politice vyžadovalo
ovšem vytrvalosti a té se zejména mladým členům a funkcionářům nedostávalo.
Většina českého členstva stála sice za Šmeralem, ale o politice KSČ se stále
méně rozhodovalo v Praze a stále více ve vedení Kominterny. Tam se s
konečnou platností řešily vnitřní spory v jednotlivých komunistických stranách.
Zkušení lidé, schopní vytvářet politické koncepce, jako Bohumír
Šmeral a vůdce německých komunistů Karel Kreibich, byli postupně
zatlačováni do pozadí a vedení strany se ve druhé polovině dvacátých let
dostalo do rukou skupiny kolem Bohumila Jílka. Byl to politik
podprůměrných kvalit, typický stranický byrokrat. Svou akceschopnost chtělo
Jílkovo vedení dokázat tzv. rudým dnem; k subjektivisticky naplánované
demonstraci však vůbec nedošlo. Tento bankrot vedl k vnitrostranické
krizi, při níž se zformovala levá opozice. Byla to převážně mladá generace, Klementu
Gottwaldovi bylo 32 let, Janu Švermovi, Rudolfu Slánskému a Josefu
Guttmannovi necelých třicet. Odsuzovali Jílkovu skupinu, ještě více však
obviňovali z „oportunismu“ Šmerala, Kreibicha a Zápotockého, označované za „historickou
pravici“.
Pátý sjezd KSČ — tzv. bolševizace strany
Levá opozice měla podporu německých, slovenských a
maďarských krajů, v českých oblastech za ní stála mládež. Žádala i volnost
kritiky zdola. Když však podzimní diskuse ukázala, že v českém členstvu nezíská
většinu, levice, která již převzala vedení výkonných orgánů, zmanipulovala
přípravu V. sjezdu (svolaného na únor 1929) a dosáhla na něm
většiny nedemokratickou cestou. Došlo k tomu v době, kdy Stalin již odstavil
Bucharina na vedlejší kolej a kdy se v Kominterně s jeho pomocí prosadila levá
orientace, označující sociální demokraty za sociálfašisty, a kdy
zmizely poslední prvky vnitřní demokracie. Nové vedení KSČ tuto linii s
entuziasmem přijalo, nebezpečí fašismu v ČSR spatřovalo mimo sociální
demokracii i v Hradu. Generálním tajemníkem byl zvolen Klement Gottwald.
K. Gottwald v čele KSČ
Původem truhlář, byl typem dělnického funkcionáře-samouka, v
KSČ byl největším politickým talentem po Šmeralovi. Vypracoval se vlastními
schopnostmi z nižších funkcí až na člena politbyra. Ve své frakci a
později v celé straně měl přirozenou autoritu, postupně vyrostl ve vyzrálého
politika. Byl ovšem politikem stalinské Kominterny (jejímž se později stal
sekretářem), a nebyl proto schopen překročit jednu mez: oponovat Stalinovi.
Jeho prioritou bylo vždy držet se v sedle. Byl ochoten proti vlastnímu
vnitřnímu přesvědčení obětovat své přátele. V tom byl také kořen jeho
tragického osobního konce.
Nové vedení mělo slabou podporu. Strana ztratila
převážnou většinu svého členstva: jeho stav klesl ze 138 000 v
říjnu 1927 na 21—30 000 v prvním pololetí 1930. Odešla velká část jejích
zakladatelů (Muna, Jílek). Počet hlasů, který měl již dříve sestupnou tendenci,
poklesl v mnohem menší míře: v parlamentních volbách v říjnu 1929 dostala
KSČ 10,6 % hlasů, což byl relativní úspěch. Tento stupeň si v dalších letech
udržela, počet členů začal opět stoupat.
3. Období velké hospodářské krize (1930—1933)
Hospodářská krize
Po parlamentních volbách z října 1929 skončila svou
existenci panská koalice a do nové vlády vstoupily československé i německé,
buržoazní i socialistické strany. Tato vláda nastoupila krátce po „černém
čtvrtku" na newyorské burze, který signalizoval začátek světové
hospodářské krize. Také Československo bylo zasaženo velmi těžce, ani v
jeho minulosti neměla tato krize pro svou délku a hloubku obdoby. Průmyslová
výroba klesala až do roku 1933, kdy byla o 40% nižší než koncem
dvacátých let. Nezaměstnanost dosáhla v onom roce v průměru 733 000
osob, což činilo 31% průmyslových dělníků. (Viz tabulku č. 4.) Nezaměstnaností
trpěla též inteligence, rolníci se masově zadlužovali, drobní podnikatelé
hromadně bankrotovali. Katastrofální byl pokles rozsahu zahraničního obchodu,
který se v uvedeném období snížil o 71%. Důležitým faktorem byla i slabost
vnitřního trhu, způsobená nízkými mzdami a malými rolnickými výnosy. Při
citelném poklesu mezd zaměstnanců, katastrofální nezaměstnanosti a prudkém pádu
výnosů rolnických hospodářství nepředstavoval vnitřní trh potřebný zdroj
poptávky.
Zatímco v USA našel Roosevelt východisko v New Dealu, u nás
se neobjevil ani politický směr, ani výrazná, pružně ekonomicky myslící
osobnost, která by takovou politiku prosadila proti ekonomickému
konzervatizmu vlády a Živnobanky. Teprve blížící se válka a s ní
nastupující zbrojní konjunktura, na níž se ČSR živě podílela jak vývozem, tak
vlastním vnitřním nákupem, poněkud zmírnily vleklý ráz ekonomického kolapsu
třicátých let.'
Vzestup role KSČ
Bída, která byla ve dvacátých letech okrajovým jevem,
se prudce rozrostla. Rodiny nezaměstnaných, ale též rodiny postižených
rolníků žily pod úrovní existenčního minima a mnohdy trpěly podvýživou. Tíseň a
obavy ze zítřejšího dne se zmocňovaly všech vrstev a nad zaměstnanými visel
Damoklův meč nezaměstnanosti, nad obchodníky a řemeslníky bankrotu, studenti na
vysokých a středních školách měli malou naději na umístění. Zástupy lidí před
branami továren působily depresivně na zaměstnané dělníky, obava před ztrátou
práce způsobila, že počet stávek značně poklesl. Nejrozšířenější formou
třídního boje se tehdy staly demonstrace nezaměstnaných. Zákroky státní
moci proti demonstrantům se zostřily, počet lidí zabitých četnickými výstřely
se proti dvacátým letům značně zvýšil (za 4 roky 29 zastřelených).
Mostecká stávka
Při organizaci demonstrací a stávek začal opět stoupat vliv
komunistické strany. Komunisté postupně poznávali, zejména vzhledem k
narůstajícímu fašismu v Německu, slepou uličku „teorie sociálfašismu“. Nebylo
však snadné tuto politiku změnit, protože za ní stála Stalinova autorita. Mezi
těmi, kteří se v roce 1932 na zasedání Kominterny o jistou změnu pokusili, byli
i Gottwald, Guttmann a Šverma. Opírali se o zkušenosti ze stávky mosteckých
horníků, která byla tehdy nejvýznamnější třídní srážkou ve střední Evropě a
při níž komunisté spolupracovali s reformistickými funkcionáři, ačkoli linie
Kominterny jakákoli jednání s těmito „sociálfašisty“ nepřipouštěla. Kritika
československých delegátů byla však odmítnuta.
Vliv KSČ rostl, nikoli však v německých oblastech. Tam vedla
krize především ke vzestupu fašismu.
Růst fašismu
Ve dvacátých letech, kdy mezinárodní situace byla stabilní a
hospodářský růst téměř nepřetržitý, byly i příznivé podmínky pro zlepšování
vztahů mezi Čechy a ostatními národy obývajícími republiku. V roce 1929
dala převážná většina německých voličů své hlasy stranám, které se účastnily
vlády, pouze pětina volila krajně nacionalistické strany, které dávaly najevo
své negativní stanovisko k ČSR. Hospodářská krize však vytvořila novou situaci,
protože zasáhla německé oblasti, Slovensko a Podkarpatsko mnohem tíže než české
kraje.
V německých oblastech byl soustředěn především
sklářský, porcelánový a dřevařský průmysl. Výroba v těchto odvětvích poklesla
více než jinde, proto tam byla nezaměstnanost takřka dvojnásobná proti
celostátnímu průměru. Slovenský průmysl byl slabý a v prudkém konkurenčním
boji, který krize vyhrotila, nebyl schopen obstát proti silnějšímu průmyslu
českému. Na Slovensku a Podkarpatsku vznikly souvislé oblasti
hladu. Tato situace velmi vyhrotila národnostní rozpory. A nacionální
radikalismus nabýval fašistické podoby.
Pod vlivem krize a volebních úspěchů Hitlerovy strany v
Německu rostla od roku 1930 i německá nacionálněsocialistická strana v Československu.
Fašistické tendence na Slovensku
Na Slovensku našly fašistické tendence živnou půdu v ľudové
straně. Na jejím chování a jednání byla od vzniku republiky patrná vážnost
problému vztahů mezi Čechy a Slováky. Luďáci byli nejsilnější a jedinou čistě
slovenskou stranou, jejich programem byl vedle klerikalismu vyhraněný slovenský
nacionalismus, od počátku neuznávali čechoslovakismus a záhy vytyčili požadavek
autonomie, který Slovákům slíbila Pittsburská dohoda. V roce 1927 vstoupili do
vlády panské koalice, ale po dvou letech ji opustili na protest proti odsouzení
svého předáka Vojtěcha Tuky za vojenskou zradu k patnáctiletému
žaláři.
Mimořádně silný dopad krize na slovenskou ekonomiku byl
vodou na mlýn luďácké agitaci. Krize vyhrotila navíc i další problém: ze škol
vyšla za deset let republiky početná nová inteligence, jež však těžce
snášela, že mnoho vedoucích míst ve státním aparátě a ve školství bylo obsazeno
Čechy, kteří tam přišli po převratu.
Slabé projevy českého fašismu
Český fašismus se objevil na scéně již ve dvacátých
letech, zůstával však na okraji politického života jako velmi slabá skupina. Na
podzim 1930 upoutali na sebe pražští fašisté pozornost demonstracemi, které
skončily drancováním německých kaváren a německých a židovských obchodů. Cílem
celé akce bylo znemožnit česko-německou spolupráci a oslabit jejího hlavního
zastánce — Hrad. V národním měřítku zůstávali čeští fašisté slabí, ale měli
vlivnou podporu v pravicových křídlech národní demokracie a agrární strany.
Pokračování IV. kapitoly
ZDE.
První Československá republika
