logo SDS
Dnešní datum: 14. 12. 2018   | Hlavní stránka | Tématické skupiny | Seznam rubrik | Download |  
zelené návěští   Hlavní menu zelený nadpis
Hlavní stránka
Kdo jsme - něco o SDS
Stanoviska SDS
Tiskové zprávy SDS
International
Staré stránky SDS

Ankety
Download
TOP 50
Tématické skupiny
Seznam rubrik (témat)

červené návěští   Rubriky červený nadpis

zelené návěští   Čtenář zelený nadpis

Jméno (přezdívka)
Heslo


Úprava osobního účtu

červené návěští   Evropská levice červený nadpis


Na web SEL

Manifest SEL
Čtěte o SEL u nás


zelené návěští   Nejčtenějąí/rok zelený nadpis
Desatero pro okupovaného intelektuála
(01. 03. 2018, 5704x)

Stanovisko SDS k volbě prezidenta republiky
(08. 01. 2018, 1054x)

Československo od Května do Února (1945-1948)
(20. 02. 2018, 902x)

®ádnou válku naąím jménem !
(15. 04. 2018, 788x)

Začátek byl nenápadný
(30. 12. 2017, 768x)

Socialismus a Praľské jaro
(10. 06. 2018, 730x)

Čím začít? (Po lednu 1968)
(28. 02. 2018, 674x)

Projev prezidenta Miloąe Zemana na X. sjezdu KSČM
(23. 04. 2018, 596x)


červené návěští   SDS červený nadpis
Strana demokratického socialismu
Přípotoční 869/19
101 00 Praha 10
Návątěvy po předchozí dohodě
tel.:
(420) 608 630 506
(420) 608 181 054
(420) 728 074 253 (nejlépe SMS)
Bankovní spojení - transparentní účet pro příjem darů: 2101181284/2010
Případné dárce žľádáme, aby ve "zprávě pro příjemce" uvedli účel daru, např.: "příspěvek na činnost SDS" a identifikovali se jménem a příjmením. Děkujeme.
secret@sds.cz
(c) SDS

Kanál RSS

TOPlist

zelené návěští   Interní statistika zelený nadpis
Denni
Max. 21
Prům. 17.1
21 denni
Max. 541
Prům. 428.1

Nyní si čte web : 78 uživ.

10. Části knih a dalších textů

* První Československá republika

Vydáno dne 17. 01. 2015 (3692 přečtení)

Kapitola IV. samizdatového učebního textu Svět a Československo ve 20. století z roku 1988, který vyšel v únoru 1990 v Nakladatelství Horizont. Vedle Miloše Hájka se na textech podíleli Jarmila Ryšánková, Vojtěch Mencl, Milan Otáhal a Erika Kadlecová.

1. Formovaní nového státu (1918—1921)

Ústava z roku 1920

V prvních týdnech a měsících po převratu převládala mezi Čechy radost z toužebně očekávaného míru a z nabyté národní svobody. V této atmosféře se ustavovaly orgány nového státu. Národní výbor postupně rozšiřoval své složení, zejména o představitele Slováků, a 14. listopadu se prohlásil za Národní shromáždění. To na své ustavující schůzi rozhodlo, že nový stát bude republikou, jejím prezidentem zvolilo Tomáše Garrigua Masaryka a jmenovalo vládu v čele s Karlem Kramářem, složenou ze všech politických stran. Revoluční Národní shromáždění plnilo funkci zákonodárného a ústavodárného orgánu až do prvních parlamentních voleb v dubnu 1920 a svou činnost dovršilo přijetím ústavy. Ústava potvrdila všechny demokratické svobody vydobyté již za Rakousko-Uherska a dále je rozšířila. Všeobecné, přímé a tajné hlasovací právo, podle něhož se před válkou volila pouze říšská rada, bylo doplněno rovným právem hlasovacím a rozšířeno i na místní a okresní zastupitelstva. Hlavou státu se stal prezident volený Národním shromážděním; prezident jmenoval vládu odpovědnou Národnímu shromáždění.

Stanovení hranic a národnostní složení republiky

Nový stát neměl stanovené a mezinárodně uznané hranice — k tomu došlo až při podepsání mírových smluv. Hlavní problém vyplýval ze skutečnosti, že v českých zemích žily 3 milióny Němců. Tito příslušníci dříve hegemonního národa se nechtěli stát v novém státě menšinou. Ustavili v okrajových oblastech své vlastní vlády a považovali se za součást nové rakouské republiky. Česká vojska však do konce roku 1918 celé německé území bez vážného odporu obsadila. V březnu 1919 se Němci chtěli zúčastnit voleb do rakouského Národního shromáždění, a když pražská vláda tuto účast zakázala, došlo v německých oblastech ke generální stávce a k demonstracím. České vojsko demonstrace potlačilo, přičemž bylo zabito 40 Němců, zejména v Kadani a ve Šternberku na Moravě; tam byli Němci částečně ozbrojeni a zastřelili dva vojáky.

Němci nebyli zastoupeni v revolučním Národním shromáždění, ústava byla vypracována bez jejich účasti.

Ani na Slovensku se autorita nového státu neprosadila lehce. Slovensko zůstávalo i po rozpadu habsburské monarchie v rukou staré uherské správy a bylo teprve postupem legionářských a sokolských jednotek připojeno k republice. Národní vědomí většiny Slováků bylo na nízké úrovni, Masaryk proto odmítl hlasy, které žádaly, aby Slováci rozhodli o svém osudu plebiscitem.

Zatímco hranice českých zemí s Německem a Rakouskem byly stanoveny podle hranic historických, mezi maďarským a slovenským osídlením historická ani správní hranice neexistovala. Pro určení státní hranice na jižním Slovensku se stal rozhodujícím Benešův návrh maršálu Fochovi, podle něhož připadlo novému státu 700 000 maďarských obyvatel. Situace se na Slovensku stabilizovala po ukončení konfliktu s maďarskou Rudou armádou a po pádu Slovenské republiky rad, která existovala jeden měsíc.

V únoru 1919 byla do správy pražské vlády svěřena Dohodou rusínská oblast Uher, jejíž domácí i američtí představitelé (považující se za Rusíny, Ukrajince nebo Rusy) se vyslovili pro připojení k ČSR; stalo se pak její součástí pod názvem Podkarpatská Rus.

Nejkonfliktnější byl spor o hranici s Polskem. Za války ohlásili jak čeští, tak polští politici nároky na celé Těšínské Slezsko. Poláci je po převratu takřka celé obsadili, v lednu 1919 však začala ofenzíva československé armády, při níž byl zabrán celý uhelný revír a železnice spojující Moravu se severním Slovenskem. Toto území bylo pak v létě 1920 arbitráží přiznáno Československu. Tím se ovšem ocitlo v jeho hranicích 70 000 Poláků a vztahy s Polskem zůstaly trvale napjaté.

ČSR — národnostní stát

ČSR tak vznikla jako národnostní stát. 51% obyvatel tvořili Češi, 16% Slováci, 23% Němci, 5% Maďaři, 3% Rusíni a necelé 1% Poláci. Mírové smlouvy zavázaly Československo k ochraně národnostních menšin a tento princip byl zakotven v ústavě. Menšinová práva byla v první republice respektována, v tomto smyslu patřilo Československo ke vzorným státům. Nicméně vztah Němců ke státu, do něhož byli začleněni proti své vůli, zůstal bolestným problémem, který se české politice nepodařilo vyřešit.

Čechoslovakismus

Němci se nemohli smířit s označením za menšinu, neboť byli po Češích nejsilnějším národem, větším než Slováci. Ekonomicky byli přinejmenším stejně silní jako Češi. Za menšinu mohli být označeni pouze na základě koncepce čechoslovakismu (tj. označování Čechů a Slováků za jeden národ). Tuto koncepci sice vytvořili slovenští představitelé, ale nevžila se ani do cítění Čechů, ani Slováků, z nichž většina ji odmítala.

Češi a Slováci

Vznik Československa znamenal osvobození Čechů z nerovnoprávného postavení v habsburské monarchii a záchranu Slováků před násilnou maďarizací. To ovšem znamenalo, že dva hlavní pilíře nového státu — český a slovenský národ — byly na velmi rozdílném stupni vývoje. Češi měli silnou dělnickou třídu, inteligenci i buržoazii a rozvinuté národní vědomí. Slováci byli převážně rolnickým národem, před převratem měli pouze 265 obecných škol, jejich národní uvědomění nebylo na úrovni českého. Školství a veřejnou správu nebylo možné na Slovensku zřídit bez českých učitelů a úředníků.

Politické strany

Česká společnost byla už za Rakouska diferencována na řadu politických stran. Ty přešly do nového státu, došlo jen k malým přesunům a ke změnám názvů. Mladočeši se sloučili s menšími stranami v národní demokracii; ta zůstávala reprezentantkou buržoazie a volila ji též velká část inteligence. Tři české katolické strany se spojily v lidovou stranu, která se opírala hlavně o rolnictvo a o městské střední vrstvy. Agrárníci se přejmenovali na republikány a byli představiteli zemědělců, od malorolníků až po velkostatkáře. Národní socialisty volili dělníci, zaměstnanci a živnostníci, na levém křídle politické škály stála nadále sociální demokracie jako představitelka většiny dělnické třídy.

České strany se staly československými, na Slovensku však získali větší vliv jen sociální demokraté a agrárníci; vlivnou silou tam zůstala slovenská strana ľudová, v níž se nejvýznamnější osobou stal katolický farář z Ružomberka Andrej Hlinka.

A. Hlinka

Hlinka měl za sebou dlouholetý boj za národní práva Slováků a mnohaměsíční maďarský žalář. Spolupodepsal Martinskou deklaraci a vyslovil se pro československý stát. Byl velmi temperamentní a ctižádostivý, dostal se brzy do konfliktu s pražskou vládou a se slovenskými evangelickými politiky. Usiloval o slovenskou autonomii a dával občas najevo, že spojení obou národů v jednom státě považuje za podmíněné. „Poláci nám nejsou o nic méně bratry než Češi,“ napsal roku 1922. „Ba katolická a křesťanská mentalita Poláků je nám o mnoho bližší než český husitismus, pokrokářství a erotický materialismus …“ V poslední fázi svého života — ve třicátých letech — se obklopil profašistickými živly a spolčil s Henleinem.

Politické začlenění Němců

Také Němci byli rozděleni do pěti politických stran. Z prvních parlamentních voleb v dubnu 1920 vyšla jako nejsilnější strana československá sociální demokracie s 26% hlasů (Překvapivý byl její úspěch na Slovensku, kde získala 38%!) Následovali agrárníci s 12%. (Viz tabulku č. 2.)

Radikalizace dělnického hnutí

Vznik samostatné republiky byl provázen vlnou národního opojení, která zachvátila všechny vrstvy české společnosti. Účast dělnických stran ve vládě — tento zcela nový historický jev — budila u prostého lidu naděje, že po národním osvobození bude následovat i osvobození sociální. Opojení však vyprchávalo při konfrontaci se skutečností všedního dne: s bídou, která ani koncem války nepominula, s nezaměstnaností, jež postihovala pětinu průmyslových dělníků, se špatným zásobováním a s černým trhem. Od listopadu docházelo na mnoha místech k demonstracím a hladovým bouřím.

Vláda si byla vědoma nutnosti vyjít lidovému hnutí vstříc a uskutečnila řadu sociálních reforem: byl uzákoněn osmihodinový pracovní den, státní, podpora v nezaměstnanosti a ochrana nájemníků, zlepšilo se nemocenské pojištění. Tato významná opatření však nemohla odstranit bídu; hladové bouře pokračovaly a způsobily pád Kramářovy vlády. Národní demokraté, lidovci a část agrárníků žádali rázná mocenská opatření, což však odmítali nejen socialisté, ale i rozhodující křídlo agrární strany vedené Antonínem Švehlou a prezident Masaryk. Národní demokracie a lidová strana přešly v červenci 1919 do opozice. Utvořila se vláda tzv. rudozelené koalice v čele se sociálním demokratem Vlastimilem Tusarem, do níž vstoupili i národní socialisté a agrárníci. (Viz tabulku č. 3.)

Pozemková reforma

Největším zásahem do hospodářské struktury byla pozemková reforma. Její nutnost byla všeobecně uznávána: šlechtický velkostatek vlastnil 4 milióny hektarů veškeré a 1,37 miliónu hektarů zemědělské půdy, zatímco pět šestin rolníků nemělo víc než 5 hektarů. Brzy po válce byly přijaty zákony, podle nichž se zemědělská půda nad 150 ha zabírala. Mezi sociálními demokraty a agrárníky vznikl spor, jak se zabranou půdou naložit. Sociální demokraté navrhovali, aby byla zestátněna a pronajímána nemajetným a méně majetným zemědělcům; doporučovali též vytváření zemědělských družstev nájemců. Agrární navrh byl realistický, vycházel vstříc tužbám rolnictva a prosadil se: zabraná půda byla prodána rolníkům.

K parcelaci a přídělu půdy docházelo v průběhu dvacátých let — 638 000 rolníků dostalo v průměru něco přes 1 ha. Bylo též vytvořeno přes 2 000 zbytkových statků o průměrné výměře asi 100 ha. I když zdaleka ne všichni zájemci dostali půdu, oněch 638 000 rodin znamenalo významné posílení pozic agrární strany, která měla přidělování ve svých rukou. Při přidělování půdy byli Češi zvýhodněni před Němci. Československá pozemková reforma byla nejvýznamnější agrární reformou, ke které v poválečném období došlo ve střední a východní Evropě.

Rozkol sociální demokracie

Tusarova vláda pokračovala v politice reforem, prosadila v parlamentě zákon o závodních radách v hornictví, ale v boji proti černému obchodu a inflačnímu růstu cen selhala. Dělníci a zejména sociální demokraté žádali mnohem více. Chtěli, aby jejich ministři plnili usnesení stranického sjezdu o socializaci dolů a velkých průmyslových podniků. Ve straně narůstala levá opozice, která odmítala spolupráci ve vládní koalici s agrárníky a dávala přednost masovému třídnímu boji. Navrhovala vystoupit z Druhé internacionály a připojit se ke Třetí internacionále. Většina vůdců setrvávala na politice účasti ve vládě, ale do čela levice se postavil nejschopnější předák — Bohumír Šmeral. Jistou, nikoli však hlavní roli v levici hráli navrátilci z Ruska, zejména Alois Muna.

Spor o Lidový dům a generální stávka

Před XIII. sjezdem strany, svolaným na září 1920, stála již většina za levicí. Pravice se proto sjezdu nezúčastnila a strana se rozštěpila. Po rozkolu strany Tusarova vláda odstoupila a udělala místo úřednickému kabinetu. K rozhodné srážce mezi revolučním dělnictvem a státní mocí došlo v prosinci 1920. Podnětem byl spor mezi sociálně demokratickou pravicí a levicí o pražský Lidový dům. Levice ho po XIII. sjezdu převzala jako stranický majetek, pravice však využila skutečnosti, že byl formálně veden jako vlastnictví jednoho z jejích předáků, a dala ho obsadit policií. Levice odpověděla výzvou ke generální stávce. Zúčastnilo se jí na milión dělníků, v některých místech, jako na Kladensku a v Oslavanech, převzali stávkující moc. Vláda však v řadě okresů vyhlásila stanné právo a stávku zlomila; 13 dělníků bylo zabito, 3 000 uvězněno.

Založení KSČ

V průběhu roku 1921 se sociálně demokratická levice všech národů v republice spojila v jednotné Komunistické straně Československa, která se stala sekcí Komunistické internacionály. Rozkol dělnického hnutí v Československu byl tak dovršen. Radikální většina sociálních demokratů se stala komunisty, umírněná menšina zůstala v původní straně. Vztahy mezi oběma dělnickými stranami byly velmi nepřátelské, především mezi jejich vůdci. V očích komunistů byli sociální demokraté zrádci, kteří poslali proti dělníkům policii. V očích sociálních demokratů byli komunisté nezodpovědnými hazardéry s dělnickými životy a s osudem mladé republiky.

Rozkol dělnického hnutí byl výsledkem neschopnosti sociálně demokratické pravice udržet si svou politikou důvěru většiny členů a stoupenců i výsledkem omylu levice, která nedocenila skutečnost, že podmínky v Československu se podstatně liší od ruských. Síla dělnické třídy se tím oslabila, politika sociální demokracie, která se nadále účastnila koaličních vlád, se posunula dále doprava a musela přistupovat na kompromisy se svými buržoazními partnery.

Zahraniční politika

Pro mladý a malý stát nacházející se v sousedství Německa bylo nutné, aby zabezpečil svou existenci i zahraniční politikou. Po převratu se mohla ČSR opřít pouze o to velmocenské seskupení, jehož vítězství ve válce vděčila za svůj vznik, tj. o Dohodu, a především o její vojensky nejsilnější moc — o Francii. Československo bylo od svého vzniku francouzským spojencem, i když spojenecká smlouva mezi oběma státy byla podepsána až v lednu 1924. V Praze sídlila od dubna 1919 francouzská vojenská mise, jejíž velitel byl až do roku 1925 zároveň náčelníkem generálního štábu československé armády.

Tvůrcem československé zahraniční politiky byl — v duchu celkové Masarykovy koncepce — ministr zahraniční Edvard Beneš. Pochopil nutnost orientace na Francii, ale zároveň nechtěl, aby ČSR hrála roli pouhého francouzského satelitu. Jeho politika byla svou podstatou zaměřena proti Německu a proti SSSR, ale Beneš nebyl ochoten exponovat republiku v krajním protiněmeckém či protisovětském kursu francouzské pravice.

Z Benešovy iniciativy se v letech 1920—1921 vytvořila aliance Československa, Jugoslávie a Rumunska, nazvaná Malou dohodou; ta se však v budoucnosti ukázala jako neúčinná. Se Sovětským svazem neměla ČSR až do roku 1934 diplomatické styky, kdežto dohodové státy je navázaly již v roce 1924. Beneš o tuto normalizaci vztahů usiloval, ale překážkou byla jednak Malá dohoda, jednak národní demokracie.

2. Stabilizace dvacátých let (1921—1929)

Porážkou revolučního dělnického hnutí v prosincové generální stávce se politické poměry stabilizovaly. I hospodářství se zkonsolidovalo a po krátké krizi roku 1922 průmyslová výroba až do konce desetiletí téměř nepřetržitě stoupala. Nezaměstnanost klesala až na minimum (2%), reálné mzdy a platy se zvyšovaly. (Viz tabulku č. 4.)

Hospodářská politika

Hospodářství mladé republiky stálo před nelehkými problémy. České země zdědily 75% průmyslového potenciálu bývalého Předlitavska, což znamenalo, že československý průmysl byl do značné míry odkázán na vývoz. Přitom však technická úroveň a energetická vybavenost našeho průmyslu zaostávala za Německem a vyspělými zeměmi západní Evropy, což velmi ztěžovalo schopnost konkurovat na zahraničních trzích. Hospodářská politika se tak musela vyrovnat s potřebou překonat zaostávání za nejpokročilejšími zeměmi. Vážným úkolem byla též industrializace Slovenska, neboť nebylo trvale únosné, aby mezi ekonomickou úrovní obou hlavních národů republiky zůstával tak veliký rozdíl.

Rozhodující centra ekonomického řízení, které představovalo sedm největších bank a zejména Živnobanka, volilo politiku nikoli levného investičního úvěru, ale deflačního zhodnocování měny.

Deflace

Deflací získaly podniky těžkého průmyslu, které z levněji nakupovaných dovážených surovin vyráběly zboží prodávané na vnitřním trhu za vyšší ceny, ale utrpěl jí především lehký exportní průmysl. Československé zboží bylo v cizině drahé, zejména na tradičních trzích střední a jihovýchodní Evropy, kde probíhala inflace. Deflace však dlouhodobě poškozovala všechna průmyslová odvětví. Deviz a zahraničních půjček se použilo k měnovým operacím na burzách místo k nákupu nové technologie, tak potřebné pro modernizaci.

Podniková sféra

Ani podniková sféra nebyla připravena a ochotna provést pronikavou modernizaci a strukturální přestavbu, která by jí pomohla získat středoevropské a jihoevropské trhy, a tím i možnost vysoké sériovosti výroby a produktivity, jež by opět působila na růst investičních zdrojů, na zprůmyslnění Slovenska, na zvýšení životní úrovně. Československá republika jako celek ani ve dvacátých letech nedosáhla průměru světového růstu, což způsobilo pokles podílu ČSR na světové průmyslové produkci.

Jedinou výjimkou byly Baťovy podniky, které prokázaly, že lze vybudovat moderní systém výroby a vnitřního i zahraničního odbytu i bez velkých bankovních úvěrů. Těchto výsledků dosáhl Baťa vysokou intenzitou práce a mimořádně tvrdou pracovní kázní; ve svém podniku nedovolil existenci svobodných odborů. Na druhé straně měli zaměstnanci vyšší mzdy a mohli užívat vyspělých sociálních a kulturních zařízení; bytová úroveň byla ve Zlíně vysoká. Baťovy podniky byly jediné, které výrazně — o 57% — převýšily průměr světového růstu ve svém oboru.

Industrializace Slovenska nejenže nenabrala potřebné tempo, ale ve dvacátých letech došlo dokonce k poklesu výroby o 30%. Slovenské zemědělství se za českým opožďovalo o půl století a tento rozdíl se nezmenšil.

Politický systém první republiky

Komunistická strana pevně zakotvila ve značné části dělnictva, získala ji pro trvalou opozici a vytrhla tak její hlasy ze sféry kombinací, které nutně provázely každé sestavování vlády. Na druhé straně většina německých stran — sociálně demokratická, agrární a křesťansko-sociální — upustila od negativního vztahu k novému státu a požadavek sebeurčení nahradila požadavkem autonomie. Tím se vytvořily předpoklady pro jejich spolupráci ve vládě. Za těchto podmínek se dotvořil politický systém první republiky.

Mocenskou strukturu utvářely tři základní sféry, do jisté míry na sobě nezávislé: Hrad, vládní koalice a bankovně-ekonomické centrály.

Hrad

Hradem bylo nazýváno mocenské a politické centrum kolem prezidenta republiky. Masarykovi se podařilo nemalý okruh pravomocí, které mu poskytovala ústava, ještě podstatně rozšířit. Nepřímo převzal otěže ministerstva zahraničí, vytvořil si úzký vztah k Živnobance prostřednictvím jejího generálního ředitele Jaroslava Preisse, přímo jednal s francouzskou vojenskou misí a dovedl kolem sebe vytvořit okruh velmi vlivných a schopných spolupracovníků, které pak prosazoval na klíčová místa administrativy i do vedení politických stran, zejména levého středu. Jeho autoritu zvyšovaly i kontakty s německými a slovenskými politiky a odborníky, jakož i schopnost nacházet všem přijatelné kompromisy. Masarykova prestiž byla obrovská. Spočívala na přirozené autoritě, neboť převyšoval všechny současné československé politiky svým rozhledem. Byla však navíc uměle zvyšována: československá demokracie byla mladá, mnohé prvky v uctívání „pana prezidenta“ připomínaly mentalitu staré monarchie, Masarykovy narozeniny se každoročně ve školách oslavovaly zpěvem: „Tatíčku starý náš, ať se nám zachováš! Dokud žije Tvoje hlava, bude dobrá naše správa.“ Druhým mužem v hradním seskupení byl Edvard Beneš.

E. Beneš

Pocházel z rolnické rodiny, vystudoval filozofii a práva. Pro formování jeho názorů byl rozhodující jeho několikaletý studijní pobyt na Západě, kde se stal stoupencem demokratického zřízení západního typu. Vstoupil do realistické strany. Za války byl po Masarykově odjezdu do zahraničí jeho důvěrníkem v domácím protirakouském odboji, po odchodu do emigrace měl významný politický, organizační a diplomatický podíl na zahraniční akci. V první československé vládě se stal ministrem zahraničí a řídil v souladu s Masarykem zahraniční politiku po celou první republiku. Zpočátku stál stejně jako Masaryk mimo politické strany, ty však žádaly, aby do některé vstoupil. Beneš inklinoval k sociální demokracii, ale na Masarykovo přání se rozhodl pro národní socialisty, v jejichž straně se stal místopředsedou a protiváhou jejího nejvlivnějšího předáka — Jiřího Stříbrného. (Mezi oběma muži došlo brzy ke sporům, Stříbrný se přiklonil k fašismu a byl ze strany vyloučen.) Politika byla takřka jedinou náplní Benešova života, značně asketického. Vhodně doplňoval Masaryka systematičností a ovládáním taktiky. Masaryk ho již od prvních let samostatnosti považoval za svého nástupce.

Ve sféře hradního vlivu stáli národní socialisté, sociální demokraté, skupiny v agrární, lidové a národně demokratické straně.

Vládní koalice

V národnostním státě při existenci nejméně 14 politických stran byla nezbytností vládní koalice, zvláště když po radu let stály německé, maďarské i slovenské politické strany v opozici a český politický tábor byl rozdělen na devět stran. Bez koalice nejméně pěti stran by žádná vláda neměla parlamentní většinu. Každá z nich ovšem vstupovala do vlády jen za určitých podmínek, které odpovídaly jejímu programu a volebním slibům. Proto bylo nutné vypracovat vždy takový kompromis vládního programu, který by vyhovoval všem, a zároveň s ním i seznam ústupků, které uspokojovaly ty, kteří příliš slevili ze svých požadavků. Šlo obvykle o funkce v administrativě, přednosti při udělování státních zakázek, různé osobní protekce. Toto koaliční dohadování rozvíjelo na jedné straně korupci, ale současně přispívalo k prosazování potřebných zájmů jednotlivých sociálních skupin a reagovalo na jejich postoje a sklony k nespokojenosti. V každém případě však tento systém vedl k oslabování demokratických forem a institucí. Politická rozhodnutí mezi sebou dohadovali vůdcové politických stran v kolegiu nazývaném pětkou (či jinak podle počtu koaličních stran). Poslanci vládních stran, vázaní stranickou disciplínou, mohli v parlamentě jen formálně hlasovat pro rozhodnutí pětky a hájit je v rozpravě, ať s nimi vnitřně souhlasili nebo ne.

Bankovně ekonomické centrály

Velké banky, Svaz průmyslníků a další vrcholové ekpnomické struktury ovládaly československou ekonomiku a měly rozhodující slovo při určování hospodářské politiky vlády. Tato sféra byla však zároveň součástí politického systému, účastnila se faktického rozhodování o všech důležitých otázkách vnitřní a zahraniční politiky, pokud ovšem byla s to zaujmout k nim jednotné stanovisko, což se vždy nepodařilo. Prakticky se zcela vymykala jak demokratickým ústavním formám, tak i vlivu veřejného mínění. Její role vzrostla ve třicátých letech.

Hegemonie agrární strany

Po rozkolu sociální demokracie se stali agrárníci nejsilnější politickou stranou. Měli stabilní voličskou základnu v rolnictvu, kterou si upevnili pozemkovou reformou. Opírali se o agrární kapitál (Agrární banku, lihovary, cukrovary) a rozvinutou síť družstev. Byli stálou součástí vládní koalice a jejím jádrem. Hegemonie agrárníků v průmyslové zemi byla československým paradoxem. Dlouholetým předsedou strany byl Antonín Švehla.

Byl bohatým sedlákem z Hostivaře {která se teprve po převratu stala součástí Prahy), neměl akademické vzdělání, přinesl si však do politiky selský rozum, nesmírnou pracovitost i svéráznou řeč plnou šťavnatých výrazů. Nebyl člověkem široké popularity nebo davovým řečníkem, dával přednost jednáním mezi čtyřma očima nebo v malých kroužcích — to byl terén, na němž vynikal svou obratností. V Kramářové vládě si vybral ministerstvo vnitra, v této mocensky klíčové pozici se stal vlivnějším mužem než ministerský předseda a vyrostl v jednoho z největších českých politiků. Poznal, že proti rozbouřenému davu se musí státní moci užívat s rozvahou, velmi opatrně.

Švehla již za Rakouska pochopil, že má-li se agrární strana stát masovou, nesmí hájit jen zájmy středních a velkých sedláků, kteří tvořili její původní kádr, ale musí svou politikou získat i chudé rolnictvo. Po válce čelil ekonomicky nejsilnějším agrárním kruhům (statkářům, lihobaronům) a prosazoval politiku, která brala ohled i na zájmy jiných společenských vrstev. Proto velmi úzce spolupracoval s Hradem. V agrární straně bylo však vždy silné protihradní křídlo, opírající se o statkáře. Jeho nejvýznamnějším představitelem byl Milan Hodža.

Politický katolicismus

Parlamentní volby v roce 1925 znamenaly jen jednu výraznou změnu — značné posílení všech tří klerikálních stran. Tento jev signalizoval, že trend k oslabení katolické církve, který charakterizoval první popřevratová léta, není trvalý.

Sekularizační proces, příznačný pro evropské 19. století, byl první světovou válkou velmi posílen. Tváří v tvář nevídaným hrůzám si prostí lidé kladli otázku: „Mohl by se na to Bůh dívat?“ V Rakousku-Uhersku, kde katoličtí kněží žehnali zbraním a církev plně podporovala habsburskou korunu, její autorita velmi utrpěla, a to nejsilněji v českých zemích, kde se klerikální strany do poslední chvíle stavěly proti osvobozeneckému hnutí. Ve srovnání s hlasy pro katolické strany před válkou kleslo procento hlasů pro lidovou stranu na polovinu (a jen díky volebnímu právu žen nebyl pokles větší), vznikla československá církev, lidé bez vyznání přestali být bílými vránami a stali se nikoli zanedbatelnou menšinou. Hlavním projevem úpadku náboženského cítění byla však skutečnost, že katolicismus značně širokých mas zůstal matrikovým, zejména v průmyslových oblastech Čech.

V politickém životě se tato tendence projevila silnou vlnou antiklerikalismu. Symbolickým aktem bylo stržení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí demonstranty, kteří se pátý den po převratu vraceli z tábora lidu na Bílé hoře. Hlavními nositeli antiklerikalismu byli národní socialisté a sociální demokraté, ale i mezi buržoazními stranami a matrikovými katolíky byl tento proud silný.

Snahy o odluku církve od státu

V prvních popřevratových dnech se většina poslanců revolučního Národního shromáždění klonila k myšlence odluky církve od státu, setrvaly na ní však pouze socialistické strany a Masaryk. Záhy se totiž ukázalo, že katolicismus má hlubší kořeny, zejména v zemědělských krajích a na Slovensku.

Napětí v této oblasti neskončilo ani poté, co odluka církve od státu padla. Znovu se zvýšilo začátkem roku 192S, když biskupové v pastýřském listě zakázali katolíkům členství v socialistických stranách a v Sokole. Vyvrcholilo pak v létě, kdy papežský nuncius odjel z Prahy na protest proti účasti prezidenta Masaryka a ministerského předsedy Švehly na Husových oslavách. Zesílení katolických stran v podzimních parlamentních volbách pak jasně ukázalo, že účinky protiklerikálních kampaní jsou nejen omezené, ale že mohou být i opačné. Vztahy mezi státem a církví se pak urovnaly a v roce 1928 sjednal Beneš s Vatikánem modus vivendi.

Panská koalice

Do poloviny dvacátých let tvořily vládu jen československé strany. V roce 1926 se však české a německé agrární a klerikální strany sblížily natolik, že se dohodly na společné vládní koalici. Touto dílčí česko-německou dohodou se buržoazní strany staly nezávislými na podpoře socialistů, kteří přešli do opozice. Vytvořila se vláda tzv. panské koalice v čele se Švehlou, která řídila stát v letech 1926—1929. Podporovali ji i luďáci a národní demokraté, později do ní obě strany vstoupily. (Viz tabulku č. 3.)

Panská koalice byla prvním kabinetem, v němž zasedly vedle sebe strany české, německé a ryze slovenská strana — strana ľudová. Znamenala posun doprava — přijala řadu hospodářských opatření na úkor širokých vrstev, které by socialističtí ministři těžko mohli schválit. Učinila i řadu kroků omezujících demokracii. Zbavila vojáky volebního práva a zúžila volitelnost okresních a zemských zastupitelstev: napříště byla volena pouze ze dvou třetin, jedna třetina byla jmenována. Tato samosprávná zastupitelstva a měla pouze poradní funkci, rozhodnutí mohl činit pouze jmenovaný zemský prezident a okresní hejtman.

Ačkoli spojená účast Čechů a Němců ve vládě byla příznakem vzájemného sblížení obou národů, zákon o zemském zřízení naopak zklamal naděje Němců na dosažení rovnoprávnosti. Místo župního systému, uzákoněného v roce 1920, ale v praxi neuplatněného, byly zřízeny čtyři země. Tím se zamezilo tomu, aby vzniklo několik správních celků (žup) s německou většinou. A protože i ve Slezsku měli Němci převahu nad Čechy, nebylo zachováno jako samostatné správní území, nýbrž byla zřízena země moravskoslezská.

Vývoj komunistické strany

Postupná hospodářská a sociální stabilizace zákonitě oslabovala revoluční tendence v dělnictvu, proto vliv KSČ během dvacátých let klesal, i když zůstával i nadále značný. Tento pokles vlivu byl však způsoben také vnitřním vývojem strany.

V prvních letech své existence, za Šmeralova vedení, uplatňovala strana politiku jednotné fronty, tj. snažila se o společný postup se socialistickými stranami. Setrvat na takovéto politice vyžadovalo ovšem vytrvalosti a té se zejména mladým členům a funkcionářům nedostávalo. Většina českého členstva stála sice za Šmeralem, ale o politice KSČ se stále méně rozhodovalo v Praze a stále více ve vedení Kominterny. Tam se s konečnou platností řešily vnitřní spory v jednotlivých komunistických stranách.

Zkušení lidé, schopní vytvářet politické koncepce, jako Bohumír Šmeral a vůdce německých komunistů Karel Kreibich, byli postupně zatlačováni do pozadí a vedení strany se ve druhé polovině dvacátých let dostalo do rukou skupiny kolem Bohumila Jílka. Byl to politik podprůměrných kvalit, typický stranický byrokrat. Svou akceschopnost chtělo Jílkovo vedení dokázat tzv. rudým dnem; k subjektivisticky naplánované demonstraci však vůbec nedošlo. Tento bankrot vedl k vnitrostranické krizi, při níž se zformovala levá opozice. Byla to převážně mladá generace, Klementu Gottwaldovi bylo 32 let, Janu Švermovi, Rudolfu Slánskému a Josefu Guttmannovi necelých třicet. Odsuzovali Jílkovu skupinu, ještě více však obviňovali z „oportunismu“ Šmerala, Kreibicha a Zápotockého, označované za „historickou pravici“.

Pátý sjezd KSČ — tzv. bolševizace strany

Levá opozice měla podporu německých, slovenských a maďarských krajů, v českých oblastech za ní stála mládež. Žádala i volnost kritiky zdola. Když však podzimní diskuse ukázala, že v českém členstvu nezíská většinu, levice, která již převzala vedení výkonných orgánů, zmanipulovala přípravu V. sjezdu (svolaného na únor 1929) a dosáhla na něm většiny nedemokratickou cestou. Došlo k tomu v době, kdy Stalin již odstavil Bucharina na vedlejší kolej a kdy se v Kominterně s jeho pomocí prosadila levá orientace, označující sociální demokraty za sociálfašisty, a kdy zmizely poslední prvky vnitřní demokracie. Nové vedení KSČ tuto linii s entuziasmem přijalo, nebezpečí fašismu v ČSR spatřovalo mimo sociální demokracii i v Hradu. Generálním tajemníkem byl zvolen Klement Gottwald.

K. Gottwald v čele KSČ

Původem truhlář, byl typem dělnického funkcionáře-samouka, v KSČ byl největším politickým talentem po Šmeralovi. Vypracoval se vlastními schopnostmi z nižších funkcí až na člena politbyra. Ve své frakci a později v celé straně měl přirozenou autoritu, postupně vyrostl ve vyzrálého politika. Byl ovšem politikem stalinské Kominterny (jejímž se později stal sekretářem), a nebyl proto schopen překročit jednu mez: oponovat Stalinovi. Jeho prioritou bylo vždy držet se v sedle. Byl ochoten proti vlastnímu vnitřnímu přesvědčení obětovat své přátele. V tom byl také kořen jeho tragického osobního konce.

Nové vedení mělo slabou podporu. Strana ztratila převážnou většinu svého členstva: jeho stav klesl ze 138 000 v říjnu 1927 na 21—30 000 v prvním pololetí 1930. Odešla velká část jejích zakladatelů (Muna, Jílek). Počet hlasů, který měl již dříve sestupnou tendenci, poklesl v mnohem menší míře: v parlamentních volbách v říjnu 1929 dostala KSČ 10,6 % hlasů, což byl relativní úspěch. Tento stupeň si v dalších letech udržela, počet členů začal opět stoupat.

3. Období velké hospodářské krize (1930—1933)

Hospodářská krize

Po parlamentních volbách z října 1929 skončila svou existenci panská koalice a do nové vlády vstoupily československé i německé, buržoazní i socialistické strany. Tato vláda nastoupila krátce po „černém čtvrtku" na newyorské burze, který signalizoval začátek světové hospodářské krize. Také Československo bylo zasaženo velmi těžce, ani v jeho minulosti neměla tato krize pro svou délku a hloubku obdoby. Průmyslová výroba klesala až do roku 1933, kdy byla o 40% nižší než koncem dvacátých let. Nezaměstnanost dosáhla v onom roce v průměru 733 000 osob, což činilo 31% průmyslových dělníků. (Viz tabulku č. 4.) Nezaměstnaností trpěla též inteligence, rolníci se masově zadlužovali, drobní podnikatelé hromadně bankrotovali. Katastrofální byl pokles rozsahu zahraničního obchodu, který se v uvedeném období snížil o 71%. Důležitým faktorem byla i slabost vnitřního trhu, způsobená nízkými mzdami a malými rolnickými výnosy. Při citelném poklesu mezd zaměstnanců, katastrofální nezaměstnanosti a prudkém pádu výnosů rolnických hospodářství nepředstavoval vnitřní trh potřebný zdroj poptávky.

Zatímco v USA našel Roosevelt východisko v New Dealu, u nás se neobjevil ani politický směr, ani výrazná, pružně ekonomicky myslící osobnost, která by takovou politiku prosadila proti ekonomickému konzervatizmu vlády a Živnobanky. Teprve blížící se válka a s ní nastupující zbrojní konjunktura, na níž se ČSR živě podílela jak vývozem, tak vlastním vnitřním nákupem, poněkud zmírnily vleklý ráz ekonomického kolapsu třicátých let.'

Vzestup role KSČ

Bída, která byla ve dvacátých letech okrajovým jevem, se prudce rozrostla. Rodiny nezaměstnaných, ale též rodiny postižených rolníků žily pod úrovní existenčního minima a mnohdy trpěly podvýživou. Tíseň a obavy ze zítřejšího dne se zmocňovaly všech vrstev a nad zaměstnanými visel Damoklův meč nezaměstnanosti, nad obchodníky a řemeslníky bankrotu, studenti na vysokých a středních školách měli malou naději na umístění. Zástupy lidí před branami továren působily depresivně na zaměstnané dělníky, obava před ztrátou práce způsobila, že počet stávek značně poklesl. Nejrozšířenější formou třídního boje se tehdy staly demonstrace nezaměstnaných. Zákroky státní moci proti demonstrantům se zostřily, počet lidí zabitých četnickými výstřely se proti dvacátým letům značně zvýšil (za 4 roky 29 zastřelených).

Mostecká stávka

Při organizaci demonstrací a stávek začal opět stoupat vliv komunistické strany. Komunisté postupně poznávali, zejména vzhledem k narůstajícímu fašismu v Německu, slepou uličku „teorie sociálfašismu“. Nebylo však snadné tuto politiku změnit, protože za ní stála Stalinova autorita. Mezi těmi, kteří se v roce 1932 na zasedání Kominterny o jistou změnu pokusili, byli i Gottwald, Guttmann a Šverma. Opírali se o zkušenosti ze stávky mosteckých horníků, která byla tehdy nejvýznamnější třídní srážkou ve střední Evropě a při níž komunisté spolupracovali s reformistickými funkcionáři, ačkoli linie Kominterny jakákoli jednání s těmito „sociálfašisty“ nepřipouštěla. Kritika československých delegátů byla však odmítnuta.

Vliv KSČ rostl, nikoli však v německých oblastech. Tam vedla krize především ke vzestupu fašismu.

Růst fašismu

Ve dvacátých letech, kdy mezinárodní situace byla stabilní a hospodářský růst téměř nepřetržitý, byly i příznivé podmínky pro zlepšování vztahů mezi Čechy a ostatními národy obývajícími republiku. V roce 1929 dala převážná většina německých voličů své hlasy stranám, které se účastnily vlády, pouze pětina volila krajně nacionalistické strany, které dávaly najevo své negativní stanovisko k ČSR. Hospodářská krize však vytvořila novou situaci, protože zasáhla německé oblasti, Slovensko a Podkarpatsko mnohem tíže než české kraje.

V německých oblastech byl soustředěn především sklářský, porcelánový a dřevařský průmysl. Výroba v těchto odvětvích poklesla více než jinde, proto tam byla nezaměstnanost takřka dvojnásobná proti celostátnímu průměru. Slovenský průmysl byl slabý a v prudkém konkurenčním boji, který krize vyhrotila, nebyl schopen obstát proti silnějšímu průmyslu českému. Na Slovensku a Podkarpatsku vznikly souvislé oblasti hladu. Tato situace velmi vyhrotila národnostní rozpory. A nacionální radikalismus nabýval fašistické podoby.

Pod vlivem krize a volebních úspěchů Hitlerovy strany v Německu rostla od roku 1930 i německá nacionálněsocialistická strana v Československu.

Fašistické tendence na Slovensku

Na Slovensku našly fašistické tendence živnou půdu v ľudové straně. Na jejím chování a jednání byla od vzniku republiky patrná vážnost problému vztahů mezi Čechy a Slováky. Luďáci byli nejsilnější a jedinou čistě slovenskou stranou, jejich programem byl vedle klerikalismu vyhraněný slovenský nacionalismus, od počátku neuznávali čechoslovakismus a záhy vytyčili požadavek autonomie, který Slovákům slíbila Pittsburská dohoda. V roce 1927 vstoupili do vlády panské koalice, ale po dvou letech ji opustili na protest proti odsouzení svého předáka Vojtěcha Tuky za vojenskou zradu k patnáctiletému žaláři.

Mimořádně silný dopad krize na slovenskou ekonomiku byl vodou na mlýn luďácké agitaci. Krize vyhrotila navíc i další problém: ze škol vyšla za deset let republiky početná nová inteligence, jež však těžce snášela, že mnoho vedoucích míst ve státním aparátě a ve školství bylo obsazeno Čechy, kteří tam přišli po převratu.

Slabé projevy českého fašismu

Český fašismus se objevil na scéně již ve dvacátých letech, zůstával však na okraji politického života jako velmi slabá skupina. Na podzim 1930 upoutali na sebe pražští fašisté pozornost demonstracemi, které skončily drancováním německých kaváren a německých a židovských obchodů. Cílem celé akce bylo znemožnit česko-německou spolupráci a oslabit jejího hlavního zastánce — Hrad. V národním měřítku zůstávali čeští fašisté slabí, ale měli vlivnou podporu v pravicových křídlech národní demokracie a agrární strany.

Pokračování IV. kapitoly ZDE.


Související články:
(ČR - historie)

Československo od Května do Února (1945-1948) (20.02.2018)
Největąí český disident – Jan Hus (07.07.2017)
Mír! Suverenitu! Demokracii! (11.11.2016)
14. říjen (29.10.2016)
Ako to s rozbitím Československa popravde bolo (29.10.2016)
Dík praľské německé university (16.03.2016)
Praha v noci na čtvrtek (15.03.2016)
Německo přijímá ochranu nad českými zeměmi (15.03.2016)
Mistr Jan Hus a Svobodova trilogie (04.06.2015)
Československo pod nacistickým panstvím (1939-1945) (18.05.2015)
Co lze nyní napsat (21.04.2015)
Odsun Němců z Československa (22.03.2015)
Sejdeme se 15. března v 15 hodin (12.03.2015)
Tabulky - Svět a Československo ve 20. století (17.01.2015)
První Československá republika (2) (17.01.2015)
Odsun Němců z Československa (3) (19.08.2014)
Pietní akt u Hlávkovy koleje (10.11.2013)
Odsun Němců z Československa (2) (20.08.2013)
Nepřepisujme dějiny (10.05.2012)
Ustavující sjezd KSČ a výtky Kominterny (11.07.2011)
Třetí odboj v "Politickém spektru" (22.10.2010)
Fenomén Rusko (07.05.2010)
Sněhová bouře v polovině března (15.03.2010)
Masarykovi k narozeninám. (09.03.2010)
Dvacátý první srpen potřetí (21.08.2009)
Nástup mladé levice (06.04.2008)
Výnos Vůdce a říšského kancléře Adolfa Hitlera, kterým se vyhlašuje "Protektorát Čechy a Morava" (17.03.2008)
Všechno je relativní, pane nadporučíku! (05.03.2008)
Beseda o tématu národní identity (13.03.2007)
Setkání v Českém Krumlově (20.10.2006)
Protokol o ukončení platnosti Varšavské smlouvy podepsán (01.07.2006)
Vyhlazení Lidic (10.06.2006)
Atentát pozvedl prestiž českého národa (29.05.2006)
Projev Reinharda Heydricha o plánech na likvidaci českého národa (29.05.2006)
Volby v roce 1946 vyhrál favorit (27.05.2006)
O zlém brouku Bramborouku (12.05.2006)
Pražské květnové povstání roku 1945 (08.05.2006)
Český lid povstal proti okupantům (07.05.2006)
Zemřel bývalý diplomat Rudolf Slánský (18.04.2006)
Zpráva ÚV KSČS o činnosti strany od mimořádného sjezdu KSČ (2) (09.04.2006)
Podpisy pod prezidentskými dekrety (27.03.2006)
Zánik první republiky (1933–1939) (14.03.2006)
Cesty podivných reforem (11.03.2006)
Cesty podivných reforem (2) (11.03.2006)
Svět a Československo ve 20. století (04.03.2006)
Dopis Závodnímu výboru ROH (22.02.2006)
TK ministra zahraničních věcí ČSSR (14.12.2005)
Císař a král František Josef I. zemřel (20.11.2005)
Národní výbor ujímá se vlády v Československém státě! (28.10.2005)
Projev po podpisu mnichovské smlouvy (14.10.2005)
Nobelova cena J. Seifertovi (12.10.2005)
Peněžní reforma a zrušení lístků - cesta k dalšímu rozvoji našeho hospodářství (31.05.2005)
Fakta nejsou důležitá (28.04.2005)
Američané mohli dobýt Prahu (26.04.2005)

[Akt. známka (jako ve škole): 1,00 / Počet hlasů: 1] 1 2 3 4 5

Celý článek | Autor: Miloš Hájek | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek

červené návěští   Hlavní zprávy červený nadpis

zelené návěští   Novinky zelený nadpis
16.04.2018: Letní univerzita Evropské levice 2018
Letní univerzita EL se koná ve dnech 11. aľ 15. července 2018 ve Vídni pod mottem "Dialog pro pokrok v Evropě. 200 let od narození Karla Marxe, 100 let od konce 1. světové války. Bliľąí informace o účastnickém poplatku a registrační formulář jsou k dispozici na stránkách Evropské levice.

16.06.2017: Opět útoky spamovacích robotů
Doąlo k opakovaným útokům robotů sázejících do komentářů texty s podivnými "inzeráty" (podle vąech známek činskými). Jen poslední dvě dávky představovaly více neľ 200 těchto pseudokomentářů, které maľeme.

16.06.2017: Někdo/něco zde krade ľ a ą?
V uplynulých dnech doąlo k technické závadě, v jejímľ důsledku se "beze stop" z některých článků (ale i z větąiny komentářů) ztratila vąechna písmena "ľ" a "ą" (nebo jenom jejich část). Za závadu se omlouváme a na jejím odstranění pracujeme (zatím pátráním po příčině).

09.05.2017: Pietní akt na Oląanech
Jako kaľdoročně, i letos poloľila 9. 5. v 9 hodin delegace zástupců CV SDS a výboru praľské organizace SDS květiny k památníku padlých rudoarmějců na oląanském hřbitově. Při té přileľitosti jsme pietně vzpomněli i padlých daląích armád (včetně československé), kteří jsou na Oląanech uloľeni.

červené návěští   Anketa červený nadpis
V současnosti rozvířil hladinu návrh přijmout do ČR 50 syrských válečných sirotků. Co si o něm myslíte?

V Sýrii ani ľádní váleční sirotci nejsou.
77 (77 hl.)
Nebrat! Jeątě by nás podřezávali.
61 (61 hl.)
Konečně někdo uvaľující lidsky.
58 (58 hl.)
A» se kaľdý stará o sebe, nic nám do nich není.
43 (43 hl.)
Je to sice politikum, ale krok správným směrem.
43 (43 hl.)
Raději bychom měli zvýąit svou ostudně nízkou rozvojovou pomoc.
46 (46 hl.)
Prohnilý humanismus !!
36 (36 hl.)

Celkem hlasovalo: 364


zelené návěští   Vyhledávání zelený nadpis


na nových stránkách

Rozšířené vyhledávání
Tématické skupiny
Seznam autorů


Google

web
sds.cz
blisty.cz
bbc.co.uk

zelené návěští   Vaąe komentáře zelený nadpis
[15.05.2018 19:15:23]
josef mikovec
Bohumír ©meral - Mučedník ztracených a vysněných příleľitostí http://www.novarepublika.cz/2018/0 5/frantisek-ferdinand-s ...

[15.05.2018 18:54:53]
josef mikovec
Zde jest zkuąební kámen, na němľ se dokáľe, zdali jsme opravdu v dost zralí, dost socialističtí, abychom opravdu stali se v Rako ...

[21.03.2018 17:10:12]
n
Snad se něco doví,!

[19.11.2016 10:28:45]
l&s
Doplnění k Peroutkovi - Zemanův projev byl míněn dobře, bohuľel se v něm dopustil dehonestujícího přeąlapu, kdyľ prohlásil, ľe Per ...

[27.02.2016 10:01:56]
l&s
Článek pana Bělohradského není k dispozici, tak jen pár postřehů k této stati. Paní Neudorflová sice správně píše, že je chyba, k ...

[28.10.2015 09:08:14]
-ik
Dobrý den pane ©lemendo! To, co jste napsal, je konstatování stavu. A co navrhujete jako pokus o naznačení cesty? Já mysl ...

[04.09.2015 14:20:12]
n
Samozřejmě, ľe jiľ těąím na shromáľdění, jako posledně na Václaváku. Doufám, ľe nebude chybět pán ©afr, kterého tímto srdečně zvu. ...

[13.08.2015 13:11:01]
n
SDS leží v žaludku tomu zoufalému tapetáři, takže je moc známá a okolí se musí postarat o její prosazení. Prohra s US a tím i se s ...

[13.08.2015 01:44:03]
-ik
Jestli že se mi zdá, že militantní skupiny dosahují lepších výsledků, měl byc se podívat na sebe, zda nepracuji špatně. Oni mohou ...

[08.06.2015 21:05:37]
-ik
"význam evropské levice pro vývoj ve světě a její podíl na jeho spoluutváření (globalizace, přenos zkušeností z jiných čá ...

[25.05.2015 14:58:27]
n
Lidstvo v rozvinutých zemích a tím myslím i naąi zemi, jiľ dosáhli hranic daląího materiálního pokroku a jeho daląí zvyąování je n ...

[25.05.2015 08:21:23]
l&s
"Proč se myšlenka lidové fronty boje proti fašismu prosadila v našem hnutí, až když bylo fakticky pozdě? Bylo vůbec možné, ab ...

[13.05.2015 09:45:10]
Milan Neubert
-iku, napsal jste víc věcí, s řadou souhlasím. Jednu námitku ale mám: dospěli jsme k závěru, že virtuální diskuse na webu nebo na ...

[10.05.2015 23:25:51]
-ik
Mám pocit, pane Neuberte, že jste se o kontakt s lidmi ani moc nesnažil. Diskuse na stránkách SDS je nulová. A i v minulosti jst ...

[06.05.2015 10:38:48]
n
Vítám tapetáře. Čest tvoji práci. Podle množství zbytečné práce opravdu stojíš ...


Teze programu SDS
Teze programu SDS

Tyto stránky byly vytvořen prostřednictvím redakčního systému phpRS.