logo SDS
Dnešní datum: 23. 09. 2019   | Hlavní stránka | Tématické skupiny | Seznam rubrik | Download |  
zelené návěští   Hlavní menu zelený nadpis
Hlavní stránka
Kdo jsme - něco o SDS
Stanoviska SDS
Tiskové zprávy SDS
International
Staré stránky SDS

Ankety
Download
TOP 50
Tématické skupiny
Seznam rubrik (témat)

červené návěští   Rubriky červený nadpis

zelené návěští   Čtenář zelený nadpis

Jméno (přezdívka)
Heslo


Úprava osobního účtu

červené návěští   Evropská levice červený nadpis


Na web SEL

Manifest SEL
Čtěte o SEL u nás


zelené návěští   Nejčtenější/rok zelený nadpis
Používá generální štáb naše vojáky v Afghánistánu v souladu s mandátem operace?
(19. 10. 2018, 592x)

Zástupce SDS v pořadu "Politické spektrum"
(23. 11. 2018, 476x)

V jaké kondici je naše školství? (Politické spektrum s účastí SDS).
(25. 01. 2019, 374x)

K situaci ve Venezuele
(25. 01. 2019, 335x)

Nový web SDS
(11. 02. 2019, 332x)

Snaha činských komunistů o vlastní cestu má podporu české levice
(18. 01. 2019, 275x)


červené návěští   SDS červený nadpis
Strana demokratického socialismu
Přípotoční 869/19
101 00 Praha 10
Návštěvy po předchozí dohodě
tel.:
(420) 608 630 506
(420) 608 181 054
(420) 728 074 253 (nejlépe SMS)
Bankovní spojení - transparentní účet pro příjem darů: 2101181284/2010
Případné dárce žžádáme, aby ve "zprávě pro příjemce" uvedli účel daru, např.: "příspěvek na činnost SDS" a identifikovali se jménem a příjmením. Děkujeme.
secret@sds.cz
(c) SDS

Kanál RSS

TOPlist

zelené návěští   Interní statistika zelený nadpis
Denni
Max. 28
Prům. 18.2
21 denni
Max. 410
Prům. 366.7

Nyní si čte web : 92 uživ.

10. Části knih a dalších textů

* Československo pod nacistickým panstvím (1939-1945)

Vydáno dne 18. 05. 2015 (3026 přečtení)

Kapitola VI. samizdatového učebního textu Svět a Československo ve 20. století z roku 1988, který vyšel v únoru 1990 v Nakladatelství Horizont. Vedle Miloše Hájka se na textech podíleli Jarmila Ryšánková, Vojtěch Mencl, Milan Otáhal a Erika Kadlecová.

Po okupaci českých zemí přijel Hitler do Prahy a na Hradčanech vyhlásil Protektorát Čechy a Morava. (Protektorát je forma koloniální nadvlády; do roku 1939 byly protektoráty jen v Africe a Asii.) Tento protektorát byl součástí tzv. Velkoněmecké říše, kdežto Slovensko zůstalo formálně samostatným, ve skutečnosti loutkovým státem. Nicméně režim v obou částech ujařmeného Československa byl odlišný a osudy obou národů se v nejbližších letech ubíraly různými cestami.

1. České země pod nacistickým protektorátem

Protektorátní zřízení

Nacisté ponechali Čechům jejich vlastní správu. Státní aparát byl po politické a rasové "čistce" ponechán ve službě, s výjimkou armády, která byla rozpuštěna. Nejvyšším představitelem české správy byl státní prezident, kterým zůstal E. Hácha, výkonnou moc měla protektorátní vláda. Hácha i protektorátní vláda byli podřízeni říšskému protektoru, od roku 1943 též německému státnímu ministru pro Čechy a Moravu Karlu Hermannu Frankovi, který se stal hlavní postavou okupačního režimu. Dozor nad činností českých orgánů vykonávaly úřady tzv. Oberlandrátů a na klíčová místa protektorátní správy a do vedení důležitých podniků byli dosazováni Němci. Role politické policie připadla gestapu, jemuž bylo podřízeno i protektorátní četnictvo a policie. Obyvatelé protektorátu se dělili na dvě hlavní kategorie: Němce, kteří byli říšskými občany, a občany protektorátu (především Čechy). Tyto dvě skupiny měly nestejné právní postavení - a po zavedení lístkového systému i nestejné příděly potravin.

Cíle nacistů

Konečným cílem nacistů bylo vyhladit česky národ. "Rasově vhodní" Češi měli být germanizováni, odbojní vyhlazeni a ostatní vysídleni do území mimo Říši. Plán však nebylo možné uskutečnit za války, naopak, český průmysl byl pro Německo velmi důležitý a nacisté potřebovali maximálně využít české pracovní síly.

Proto jejich represe postihovala mimo židy jen aktivní odbojáře nebo ty lidi, kteří svůj nesouhlas s režimem dali najevo před udavačem. V tom byly poměry v protektorátu odlišné od okupačního režimu v Polsku, kde občas nacisté uzavřeli celou varšavskou ulici a všechny chycené osoby poslali do koncentračního tábora. Český občan, který se nestavěl na odpor, neměl židovské prarodiče, pracoval a veřejně nenadával, měl velkou šanci přežít válku. Jeho potravinové příděly, i když se stále snižovaly a klesaly pod hranici podvýživy, stačily spolu s černým trhem k tomu, aby mohl dále pracovat. Ne každý mohl ovšem pracovat ve svém domově. 600 000 mladých mužů muselo z rozhodnutí úřadů práce odejít do Německa.

První projevy odporu

Národ zbavený svobody sdružování a shromažďování si našel formy, jak vyjádřit svůj nesouhlas s okupací. Převozu ostatků Karla Hynka Máchy (původně pohřbeného v Litoměřicích) na vyšehradský hřbitov se zúčastnily statisíce lidí. Podobný demonstrační ráz měla i oslava výročí Jana Husa a tradiční katolické pouti. Ve výroční den mnichovské dohody bojkotovali Pražané tramvajovou dopravu.

V prvních měsících byly české země přímo zaplaveny ilegálními tiskovinami. Velký počet letáků a celá řada časopisů, opisovaných na stroji i cyklostylovaných, se dostaly do rukou miliónů lidí.

Demonstrace 28. října 1939

Ve výroční den vzniku republiky 28. října 1939 došlo v Praze k masovým a v několika dalších městech k menším demonstracím. Demonstranty většinou rozehnala protektorátní policie bez použití střelných zbraní, hodně účastníků však zatklo gestapo a jednotky SS několik lidí zastřelily. Když zraněný student Karlovy univerzity Jan Opletal po dvou týdnech zemřel, stal se jeho pohřeb velkou studentskou demonstrací. Nacisté reagovali brutálně: 17. listopadu 9 studentů zastřelili, přes 1 000 uvěznili v koncentračním táboře Sachsenhausen a české vysoké školy zavřeli.

J. Opletal – 17. listopad 1939

Sedmnáctý listopad se stal symbolem odporu (později byl v Anglii prohlášen za Mezinárodní den studentstva), zároveň však znamenal konec dosavadních forem hromadného odporu. Demonstrace ustaly, ilegální tisk se stal raritou. Hlavním projevem vůle po národní svobodě se od té doby stává organizovaný odboj. Jako ve všech zemích fašistické diktatury se i v Čechách a na Moravě odboje zúčastnila jen menšina národa. Tvořili ji lidé, kteří byli ochotni v dlouhém zápase s gestapem obětovat i svůj život. Většina okupanty nenáviděla - a tato nenávist s postupem času a stupňováním teroru rostla - v kruhu známých lidí na ně nadávala, hodně poslouchala Londýn (což se trestalo káznicí), ale dalším rizikům se vyhýbala. Jejím hlavním heslem bylo: přežít válku.

Kolaborace

Protipólem menšiny odbojářů byla menšina kolaborantů. Tábor kolaborace byl ovšem diferencovaný. Uvědomělých fašistů byla hrstka a jejich vliv na společnost byl zanedbatelný, Němci je proto nebrali vážně. Vedoucí místa v protektorátní správě svěřili starým byrokratům, protože potřebovali, aby hladce fungovala. A našlo se dosti těch, kteří - aniž by měli Němce rádi - sloužili horlivě.

Generál Eliáš

V nejvyšší sféře byla však situace natolik složitá, že nebylo snadné rozeznat hranici mezi kolaborací a odbojem. Hácha a předseda protektorátní vlády generál Alois Eliáš byli ve spojení s Benešem a jednali v dohodě s ním. Gestapo o jejich kontaktu vědělo a tolerovalo ho. Ale jen do té doby, dokud to okupanti považovali za vyhovující svým zájmům. Po příchodu Heydricha do Prahy byl Eliáš zatčen a odsouzen k smrti. Hácha a zbytek protektorátní vlády rezignovali a zůstali ve funkcích proti Benešovu přání. Hranice, za níž začínala kolaborace, se stala zřetelnou. Nejvýraznějším kolaborantem se stal ministr školství Emanuel Moravec, bývalý plukovník generálního štábu československé armády.

Vznik odbojových organizací

V boji proti dokonale organizované nacistické policejní a vojenské mašinérii mohl větších výsledků dosáhnout pouze organizovaný odboj. Proto se od prvních dnů okupace vytvářely odbojové organizace. Vznikaly shora i na nižších úrovních, slučovaly se a zanikaly; po prvních měsících formování působily v českých zemích tři velké odbojové organizace: Obrana národa, Petiční výbor Věrni zůstaneme a Komunistická strana Československa.

Obranu národa (ON) založili důstojníci. Snažili se vytvořit zakonspirovanou velitelskou strukturu, sahající až do jednotlivých míst, která by v kritické situaci byla doplněna na plné stavy a mohla vojensky vystoupit proti okupantům. Mimo strukturu ON vznikla i řada vojenských zpravodajských organizací.

Jádrem Petičního výboru Věrni zůstaneme (PVVZ) byla skupina intelektuálů, kteří již dříve tvořili opoziční skupinu v sociální demokracii a organizovali akce na obranu demokratického Španělska. Jejich čelným představitelem byl docent Josef L. Fischer. Byl také hlavním autorem programu PVVZ, který nežádal pouhé obnovení první republiky, ale považoval za nutné, aby po válce došlo k hlubokým politickým a sociálním změnám.

Ústředí vedení domácího odboje

Brzy se s PVVZ sblížila druhá vedoucí garnitura Obrany národa, vedená podplukovníkem Josefem Balabánem. Výsledkem tohoto sblížení bylo vytvoření jednotné organizace nekomunistického odboje, nazvané Ústřední vedení odboje domácího (ÚVOD), která přijala socialistický program navržený PVVZ.

Postoj ilegální KSČ

Komunistickou stranu zastihl 15. březen již v podzemí. Avšak ilegalita v zemi, nad kterou rozprostřelo své sítě gestapo, byla něčím zcela novým a KSČ musela svou organizaci přebudovat, tj. znovu vytvářet. Po podepsání sovětsko-německého paktu o neútočení se KSČ samozřejmě podřídila linii Kominterny, což se projevilo tím, že odmítla spolupracovat s jinými odbojovými skupinami a ve svém tisku útočila i na Beneše a západní velmoci. Údery gestapa ji však postihovaly nadále. Tato izolace skončila, když počátkem roku 1941 komunisté navázali kontakt s odbojem orientovaným na londýnskou vládu. V září 1941 se KSČ a UVOD dohodly na vytvoření společného vrcholného orgánu odboje. Ten však nemohl rozvinout činnost vzhledem k tomu, že atentátem na R. Heydricha vznikla zcela nová situace.

Formy odboje

Po 17. listopadu 1939 přestali lidé pomýšlet na demonstrace a začaly se uplatňovat nové formy odporu. Zpočátku došlo k několika krátkým stávkám, v nichž dělníci žádali zvýšení mezd nebo zlepšené zásobování. Po zdích se psala protifašistická hesla. Postupně se rozšířily i sabotáže a diverze, a to jak v továrnách, tak na železnicích: železničáři přeřezávali brzdové hadice a sypali písek do ložisek.

Nejúčinnějším výkonem českého odboje, zejména nekomunistického, byla zpravodajská činnost. Díky jí dostaly spojenecké mocnosti, především Velká Británie, řadu vojensky velmi důležitých informací. K nejvyšší formě odporu, k ozbrojenému boji, došlo až v poslední fázi války, neboť podmínky pro něj byly mimořádně nepříznivé. V zemích, které se postavily hitlerovskému vpádu na odpor, zůstala i po porážce jistá část zbraní mezi lidmi. V Čechách a na Moravě padly téměř všechny zbraně do rukou okupantů. Ani zeměpisné podmínky nebyly příznivé pro partyzánskou vá]ku. Charakteristickým rysem českého hnutí odporu byla skutečnost, že to byl převážně odboj beze zbraní.

Atentát na Heydricha

Heydrich patřil k lidem z blízkého okolí Hitlera. Když se po napadení Sovětského svazu zvedla v českých zemích vlna odporu, byl poslán do Prahy ve funkci zastupujícího říšského protektora. Vyhlásil stanné právo a dal popravit řadu již dříve zatčených odbojových předáků.

Beneš ve spolupráci s britskou tajnou službou rozhodl zorganizovat na Heydricha atentát. S tímto úkolem byla v Čechách vysazena skupina československých vojáků-parašutistů a 27. května 1942 dva její příslušníci atentát úspěšně provedli. Odplata nacistů byla hrozná: tisíce lidí povraždili, Lidice a Ležáky srovnali se zemí. Údery gestapa zasáhly těžce i odboj. ÚVOD byl zlikvidován a nekomunistickému odboji se nepodařilo vytvořit nový ústřední orgán. Vznikla však rozvětvená organizace Rada tří, která působila až do konce války.

Významnou ilegální organizací se po rozbití ÚVOD stala KSČ. Již do heydrichiády sice ztratila dva ústřední výbory, ale podařilo se jí vytvořit třetí vedení. I to však vydrželo jen do léta 1943. Téměř všichni zatčení členové ústředních výborů byli zavražděni, nejvýznamnějšími postavami mezi nimi byli Jan Zika a Karel Aksamit - oba zahynuli při zatýkání. V roce 1943 byla již pozatýkána převážná většina komunistů, kteří na začátku okupace začali ilegálně pracovat. Řady KSČ se včak doplnili mladou generací, která teprve za války dospěla. Tato generace také vytvořila nezávisle na staré struktuře skupinu Předvoj, která se stala nejpočetnější a nejrozvětvenější ilegální organizací. I ta však byla gestapem na konci války rozbita.

Zahraniční odboj

Každá okupovaná země měla v zahraničí svou politickou reprezentaci, ale v případě Československa měla jeho politická emigrace mimořádný význam. Zatímco z většiny obsazených zemí odešli jejich ústavní představitelé do Británie, ústavními činiteli ČSR v březnu 1939 byli Hácha a Beranova vláda a ti s diplomatickou zdvořilostí pozdravili Hitlera na Hradčanech. Beneš byl soukromou osobou. Vláda, kterou v exilu ustavil, byla teprve po pádu Francie uznána Británií za prozatímní československou vládu. Až o rok později, když vstoupil SSSR do války a uznal ji za jedinou a skutečnou představitelku Československa, přiznala jí tento status i britská vláda.

Samostatné čs. vojenské jednotky

Po boku spojeneckých armád bojovaly i samostatné československé vojenské jednotky. Jednotka ve Francii měla před jejím pádem přes 10 000 mužů, jednotka na Blízkém východě 1 000. Významná byla zejména její účast v bojích o Tobruk pod vedením generála Karla Klapálka. V závěru války tvořili českoslovenští vojáci na západě tankovou brigádu, která obléhala Dunkerque v severní Francii. Téměř 1 000 našich letců bojovalo v řadách britského letectva. V Sovětském svazu se utvořila z československých občanů vojenská jednotka, která se časem, zejména přílivem přeběhnuvších vojáků slovenské armády a vstupem volyňských Čechů, rozrostla na armádní sbor; na podzim 1944 měl 17 000 mužů. Zúčastnili se řady významných bitev, zejména o Kyjev a o Duklu. Velitelem sboru byl generál Ludvík Svoboda. V řadách jugoslávských partyzánů bojovalo 7 500 Čechů a Slováků.

2. Vývoj ve slovenském státě

Situace na Slovensku se velmi lišila od českých zemí. Češi viděli v Háchovi a v protektorátních ministrech jen dosazený nástroj německé nadvlády, kdežto Slováci získali poprvé v dějinách svůj národní stát. Jejich většina totiž oprávněně nepovažovala první republiku za národní slovenský stát a ztotožňovala ji s pražským centralismem a oficiálním čechoslovakismem. Proto měl prezident Jozef Tiso a vláda v čele s Vojtěchem Tukou u značné části národa prestiž. Ideologie luďácké diktatury byla směsí klerikalismu, protičeského a protimaďarského nacionalismu a fašismu. Spisovatel Dominik Tatarka nazval slovenský stát výstižně farskou republikou.

Klerofašistická luďácká diktatura

Loutkový charakter slovenského státu byl zjevný - německá vojska vstupovala na jeho území, kdykoliv uznala za vhodné, a spory mezi luďáckými vůdci řešil sám Hitler. Tato podřízenost však zdaleka nebila do očí tak jako v českých zemích, kde byly německé posádky umístěny trvale a všechny nápisy byly německo-české.

Ve slovenském odboji nemohl proto protiněmecký nacionalismus se-hrát tak významnou roli jako v českém. Slovenský odboj byl od počátku především antifašistický, tj. zaměřený proti domácímu luďáckému režimu, a sociální. Došlo k řadě stávek za lepší postavení dělníků, z nichž mnohé nabývaly i politického zabarvení. Charakter slovenského státu se odrazil i na struktuře odboje. Politický katolicismus, který byl tvůrcem státu a vládl v něm, nebyl v odboji zastoupen. Agilní ilegální organizací byla od počátku komunistická strana, odbojovou činnost vyvíjely také organizace spjaté s londýnskou emigrací; ty se opíraly hlavně i o evangelíky.

Vypovězení války Slovenského státu SSSR

Přepadení SSSR bylo pro Slovensko ještě výraznějším mezníkem než pro Čechy a Moravu. Slovenská vláda vypověděla Sovětskému svazu válku: účast slovenské armády na východním tažení přinesla zkušenost války do každé vesnice. Přechod k válečnému hospodářství a s ním spojené zásobovací potíže postihly část městského obyvatelstva. Nucený výkup zemědělských výrobků vyvolával od léta 1941 určitou nespokojenost také u rolnictva. Na druhé straně tzv. arizace židovského majetku a snadná politická kariéra připoutávala k režimu jak arizátory, tak značnou část inteligence.

Odpor proti válce se projevil zejména mezi vojáky: postupně se množily případy ignorování rozkazů, opožděného nástupu k útvarům i přebíhání k Rudé armádě.

Slovenští odbojáři byli zatýkáni a vězněni. Ovšem ve srovnání s protektorátem byla perzekuce mírná: do povstání nebyl vykonán ani jeden rozsudek smrti. Rozdíl je zjevný z osudů pozatýkaných komunistických předáků. Do roku 1943 byly zlikvidovány tři ústřední výbory KSČ a čtyři ÚV KSS. Ze Slováků nepřežil vězení jeden - Ján Osoha, z Čechů téměř žádný.

Vánoční dohoda 1943

Mezi komunisty a ostatními odpůrci režimu nebyla dlouho žádná spolupráce; příčiny byly zejména v sektářství vůdců KSS. Teprve pátý ústřední výbor pod vedením Karola Šmidkeho a Gustáva Husáka začal spolupracovat s bývalými agrárníky, soustředěnými kolem Jozefa Lettricha. O vánocích 1943 utvořili společně Slovenskou národní radu s paritním zastoupením. Tato instituce však nezahrnovala všechny slovenské odbojáře, stranou zůstali zpočátku zejména protiluďáčtí vojáci, jejichž mluvčím byl podplukovník Ján Golian.

Vánoční dohoda, na jejímž základě byla vytvořena Slovenská národní rada (SNR), vyŹtyčovala především úkoly národně osvobozeneckého boje v jeho poslední fázi. To znamenalo vést jednotně ve spolupráci s londýnskou vládou a celým zahraničním odbojem zápas proti německé a domácí fašistické diktatuře, převzít ve vhodném okamžiku moc a předat ji svobodně zvoleným zástupcům slovenského národa či orgánům Československé republiky.

3. Slovenské národní povstání

Slovenská národní rada

Jak se Rudá armáda blížila ke slovenským hranicím, začalo se v protiluďáckých důstojnických kruzích i ve Slovenské národní radě uvažovat o přípravě povstání. V červnu 1944 se dosáhlo dohody, podle níž přežlo vedení celého odboje do rukou SNR. Ta vyslala 4. srpna do Moskvy svou delegaci - Karola Šmidkeho a podplukovníka Mikuláše Ferjenčíka - aby projednala koordinaci povstání s postupem sovětských vojsk.

Partyzánské oddíly

Mezitím přistálo na Slovensku 26 desantů z SSSR, které se staly jádry partyzánských oddílů; koncem srpna čítaly asi 15 000 mužů.

Jejich úkolem bylo zejména ničit spoje, jichž užívala německá armáda. Od 25. srpna začali partyzáni obsazovat některá města (Martin, Liptovský Mikuláš, Brezno, Podbrezovou, Liptovský Hrádok), v Martině zajali a při pokusu o odpor postříleli německou vojenskou misi. Němci na to reagovali tím, že 29. srpna překročili u Čadce a Púchova slovenské hranice. V této situaci vyzval J. Golian slovenské posádky k odporu proti německé armádě. Povstalecká vojska a partyzáni ovládali v té době většinu země, SNR se rozšířila o další odbojáře a převzala veškerou moc. Centrem povstání se stala Banská Bystrica.

Vypuknutí SNP -Banská Bystrica

Povstání vypuklo živelně, předčasně, bez koordinace s postupem Rudé armády. Dvě divize, umístěné na východním Slovensku, které měly sovětským vojskům otevřít karpatské průsmyky, byly Němci odzbrojeny. Sovětská vláda poskytla povstání největší možnou pomoc. Rudá armáda změnila svůj operační plán a zahájila útok na Dukelský průsmyk. Němci se však úporně bránili, způsobili sovětským vojskům i dvěma československým brigádám těžké ztráty a jejich postup v průsmyku zadrželi. Ani vyslání československé paradesantní brigády a velkého množství zbraní nemohlo zachránit povstání před porážkou. Přesila nepřítele byla velká, Němci krok za krokem postupovali a 27. října obsadili Banskou Bystricu. Partyzáni ustoupili do hor a s nimi i někteří příslušníci povstalecké armády. (V řadách partyzánů byli také Češi, Francouzi, Američané a příslušníci dalších národů.) Byli zajati velitelé povstání v čele s generály Golianem a Viestem a později popraveni. Německé oddíly rozpoutaly s pomocí Pohotovostních oddílů Hlinkový gardy masový teror. V hromadných hrobech byly nalezeny 4 000 obětí, téměř 30 000 osob bylo odvlečeno do koncentračních táborů.

Význam SNP

Přes svou porážku přispělo Slovenské národní povstání významně k vítězství nad Německem. Rozrušilo v týlu německé fronty komunikační systém a vázalo jistý počet německých divizí. Politický vývoj na povstaleckém území se stal počátkem národní a demokratické revoluce a vytváření nové československé státnosti. Porážkou povstání ozbrojený boj neskončil: v závěru roku působily na Slovensku partyzánské oddíly v síle 13 000 mužů.

4. Vyvrcholení českého odboje

Slovenské národní povstání mělo velký ohlas v českých zemích. Mnoho mladých mužů odešlo na Slovensko k povstalcům. Karl Hermann Frank vydal nařízení, aby každý, kdo se pokusí překročit slovenskou hranici, byl odsouzen k smrti.

Rozvoj partyzánské činnosti v českých zemích

Po porážce slovenského povstání přešla řada partyzánských oddílů na Moravu, sovětská a britská letadla vysadila další skupiny, které se staly jádrem nových partyzánských oddílů. Tak se v několika oblastech protektorátu, zejména v Beskydech a na Českomoravské vrchovině, rozvinula partyzánská činnost. Celkem operovalo přes 90 skupin s 8 000 příslušníky ve vlastních řadách nebo v pomocných ilegálních sítích.

Od října do dubna 1945 osvobozovala Rudá armáda postupně Slovensko, do konce dubna obsadila velkou část Moravy, včetně Brna a Ostravy. V té době pronikla již americká armáda do západních Čech.

Česká národní rada

V dubnu se dovršil proces vytváření vrcholného orgánu národního odboje - České národní rady (ČNR). Spojily se v ní komunistická strana, ilegální odborové hnutí, Rada tří a hnutí zemědělců a mládeže. S mnoha odbojovými organizacemi však ČNR neměla kontakt.

V prvních květnových drnech se lid dostal na pokraj povstání. Začalo živelně v různých městech, často strháváním německých nápisů a vyvěšováním vlajek. Teprve brutální zásahy okupantů zbořily iluzi mnoha lidí, že půjde o reprízu 28. října 1918.

Pražské povstání

Vyvrcholením bylo pražské povstání. I ono vypuklo živelně - 5. května. Do jeho čela se postavila Česká národní rada, vedená profesorem Albertem Pražákem, která však neměla spojení se všemi bojujícími jednotkami, případně vůbec nevěděla o jejich existenci. Pražané se vrhli do ulic a postavili tisíce barikád, ztěžujících pohyb německých tanků. Proti barikádníkům bojovaly především oddíly SS, které měly velkou převahu, zejména v technice. Pomoc bojovníkům pražského p vstání poskytli vlasovci (oddíly Němci zajatého ruského generála Andreje Vlasova), kteří odmítli bojovat na straně hitlerovců. Celkem zahynulo 3 700 Pražanů, z toho polovina padla a polovina byla barbarsky zavražděna. Čtvrtého dne povstání podepsala Česká národní rada s německým velitelstvím dohodu, jež zaručovala německým vojákům volný odchod k Američanům s tím, že si podrží lehké zbraně, kdežto těžké zanechají na okraji Prahy. 9. května, den poté, co Německo bezpodmínečně kapitulovalo, vstoupila Rudá armáda do Prahy a zakončila tak válku v Evropě.

5. Ustavení vlády Národní fronty

V březnu 1945 odjela londýnská vláda do Moskvy, kde byla při jednáních s vedením KSČ ustavena Národní fronta Čechů a Slováků a bylo dosaženo dohody o složení první domácí vlády a o jejím programu. Ten byl vyhlášen na prvním zasedání vlády, které se konalo 5. dubna v Košicích.

Košický program

Košický program byl přijat na základě návrhu komunistů a znamenal, že osvobozená republika se bude podstatně lišit od předmnichovské ve čtyřech hlavních oblastech: v národnostní struktuře, v soustavě politických stran, v hospodářském systému a v zahraničněpolitické orientaci. Tyto zásadní změny nebyly něčím zcela novým; košický program byl vyústěním programové činnosti domácího i zahraničního odboje, jejímž nejvýznamnějším dokumentem byl program ÚVOD, vypracovaný především Josefem L. Fischerem. Konečná podoba vládního programu vznikla po bouřlivých diskusích mezi představiteli našeho zahraničního odboje.

Nová národnostní struktura

Na rozdíl od první republiky bylo Československo prohlášeno za národní stát Čechů a Slováků. To znamenalo, že se opustila koncepce čechoslovakismu a Slováci byli uznáni za svébytný národ; vztah Čechů a Slováků se měl řídit zásadou rovnosti. Toto pojetí česko-slovenského vztahu bylo výsledkem konfliktního procesu. Program ÚVOD chápal ještě slovenský problém spíše regionálně než národně a Beneš hájil do poslední chvíle tezi o jednotném československém národě. Na druhé straně byla mezi slovenskými odbojáři dlouhou dobu dosti silná orientace na samostatné Slovensko. Myšlenka společného státu s Čechy se prosadila nejdříve v armádě, a to hlavně v československém vojsku v SSSR. Masa slovenských vojáků ztratila iluze o nezávislosti Slovenska a o národním rázu bratislavské vlády a začala se spontánně hlásit k Československé republice.

Také řešení německé otázky bylo výsledkem dlouhého procesu. Myšlenka odsunu se zrodila v řadách ÚVOD. Beneš ji zprvu odmítal, ale pod tlakem jak domácího odboje, tak britských oficiálních míst s ní vyslovil souhlas. Při jednáních v Moskvě v prosinci 1943 o tomto záměru informoval jak vedení KSČ, tak Stalina. Českoslovenští komunisté souhlasili pouze s odsunem nacistů, Stalin však zásadu násilného vystěhování všech Němců schválil. Po válce vyslovila s tímto řešením souhlas postupimská konference Velké trojky; byli vysídleni všichni Němci s výjimkou antifašistů.

Maďarská menšina byla v Košickém programu postavena na roveň Němcům. Požadavek jejího odsunu však mírová konference neschválila a po roce 1948 dostali Maďaři občanská a menšinová práva obdobná těm, které Košický program zaručil menšině ukrajinské a polské. Zakarpatská Ukrajina byla odstoupena Sovětskému svazu.

Politické strany

Soustava mnoha (nejméně deseti) českých a slovenských politických stran za první republiky byla v očích lidí značně zdiskreditována. Všechny programové úvahy v řadách odboje počítaly s tím, že se po válce nemá obnovit. Vojáci z Obrany národa chtěli po válce přechodně nastolit vojenskou diktaturu, v programu ÚVOD se návrat k předmnichovskému stranictví zcela vylučoval. Beneš se vyslovoval pro redukci počtu stran na tři: levicovou, konzervativní a střed. Komunisté se však nehodlali sloučit s ostatními socialistickými stranami a existenci pravicové strany odmítli, takže do osvobozené republiky vstoupily čtyři české politické strany: komunistická, sociálnědemokratická, národněsocialistická a lidová. Na Slovensku byly jen dvě: komunistická, k níž se připojili za povstání i sociální demokraté, a demokratická, utvořená z agrárních členů SNR. Strany žudová a agrární, strana národního sjednocení a jiné pravicové strany byly vzhledem ke své fašistické nebo polofašistické minulosti Košickým programem zakázány.

Sociální přeměny

Odbojové hnutí se silně přiklánělo k názoru, že v obnovené republice musí být omezena moc kapitálu. Toto stanovisko nevycházelo jen z pohnutek sociálních, ale i národních a demokratických. Bylo reakcí na roli, kterou mnoho českých a slovenských kapitalistů sehrálo svou podporou fašistických tendencí a snah o dohodu s henleinovci. ÚVOD ve svém programu žádal zespolečenštění důležitých výrobních prostředků, Beneš formuloval svůj postoj tezí o socializující demokracii. Košický program stanovil, že majetek Němců a kolaborantů bude vyvlastněn a dán pod prozatímní národní správu a že klíčový průmysl a banky budou postaveny pod všeobecné státní vedení.

Zahraniční orientace

Zahraničněpolitická orientace Československa byla předurčena již v prosinci, kdy Beneš navštívil Moskvu a uzavřel tam československo-sovětskou spojeneckou smlouvu. Toto rozhodnutí londýnské vlády bylo logickým závěrem z Mnichova. Beneš se obával, že by se německý imperialismus mohl i po porážce znova vzkřísit, a ze zkušenosti roku 1938 vyvodil, že se nelze spoléhat jen na Západ. Podpis smlouvy byl doma přijat s naprostým souhlasem, souhlas daly Benešovi po jistém váhání i západní mocnosti. Ve velmocenském myšlení to ovšem znamenalo, že Československo je považováno za součást sovětské zájmové sféry. Košický program označil spojenectví s SSSR za základ československé zahraniční politiky.

Vláda byla sestavena paritně, každá strana dostala tři křesla. Předsedou se stal sociální demokrat Zdeněk Fierlinger, do té doby československý vyslanec v Moskvě, ministerstvo vnitra, z mocenského hlediska klíčové, dostali komunisté.

Výsledky revoluce 1945

Porážka fašistického Německa znamenala pro Československo vítězství národní, demokratické a sociální revoluce. Nová státní moc, budovaná na troskách protektorátu a slovenského státu, nebyla obnovou první republiky. Moc velkého kapitálu byla zlomena a o osudu země začali rozhodovat mnohem více než v minulosti drobní lidé. Namísto agrární hegemonie nastala hegemonie komunistická. Závislost na spojenecké Francii byla vystřídána závislostí na spojeneckém Sovětském svazu.

6. Česká a slovenská kultura za druhé světové války na pozadí kultury ostatních zemí

Druhá světová válka znamenala jedno z dalších selhání kultury civilizovaného světa, zároveň však pozvedla síly na její záchranu.

Věda ve válečných službách, uplatnění techniky

V oblasti přírodních věd lze hovořit o období urychlené a plánované aplikace vědeckých poznatků, zejména z oblasti fyziky, elektroniky a chemie, do praxe. Ve válečných službách bylo navázáno úzké spojení mezi pracovníky vědeckého výzkumu a průmyslovými organizacemi. Nejvýrazněji se tento trend uplatnil v USA. Hlavního technického pokroku bylo dosaženo ve spojích, dopravě a ve válečné výrobě. Přenosná přijímačka a vysílačka, buldozery, obojživelný vůz a jeep jsou pro druhou světovou válkou stejně charakteristické jako raketové zbraně, létající pevnosti a posléze atomová bomba. S jejím vznikem a použitím jsou spojena zvláště jména Nielse Bohra a Jacoba Roberta Oppenheimera. Na základě fyziky radiace a teorie informací se rozvíjela telekomunikace, byly vyvinuty stopovací protiletadlové granáty, radar aj. Československý průmysl přispěl k válečnému arzenálu těžkým kulometem Bren. Potřeba chránit vojáky před nedostatkem a nemocemi, zvláště v tropických a pouštních oblastech, a snaha snížit na minimum následky zranění vedly k pokroku v biologii a v medicíně. V podstatě válečnými výrobky jsou DDT, penicilin, paludrin a streptomycin.

Humanistické vědy

Humanitní vědy, včetně filozofie se vyznačují dvojím trendem - návraty a úniky. Nejtypičtejším filozofickým (a nejen filozofickým) směrem se stává existencialismus, který v průběhu války vrcholí zejména ve Francii. A protože jeho francouzská modifikace vyjadřuje víru v možnost úniku individua z drsné reality, proběhne téměř celou nacisty okupovanou Evropou. V adaptované podobě zasahuje především slovesné umění.

Umění v průběhu druhé světové války většinou ustupuje do pozadí a válečné prožitky jsou zúročeny až v době poválečné. To, které se navzdory válečné vřavě udržuje při životě, má ve válčících zemích rozdílný charakter.

Umění Třetí říše

V agresivních fašistických státech je umění zcela podřízeno ideologickým hlediskům, což znamená, že moderní umění s humánním obsahem je završeno i se svými tvůrci. V německé třetí říši hoří na hranicích vyřazené knihy, cenzura řádí v knihovnách, tisku, rozhlase i filmu. Umělci hodni toho jména emigrují nebo rezignují. Dočasní vítězové v okupovaných zemích rabují a odvážejí do Německa umělecké památky všeho druhu (v tomto směru neblaze proslul H. Göring) nebo je ničí. Ministr propagandy Goebbels přikládal velkou důležitost působení filmu, takže pro kina neplatila ani v Německu, ale ani například v Protektorátu Čechy a Morava omezení, která jinak postihovala kulturní a společenský život (zákaz shromažďování, vytápění veřejných místností apod.). Výtvarné umění zde mělo ráz hrubého naturalismu, slovesné umění zcela sloužilo propagandistickým účelům. Zneužívána byla i hudba (ceněn byl Richard Wagner) a její interpreti (Herbert von Karajan).

Itálie

Poněkud mírnější dopad má fašistická ideologie na umění v Itálii. Na filmový festival v Benátkách jsou přijímána alespoň v prvních letech války i díla z některých okupovaných států, postupně jsou ovšem - jako v celé Evropě - zakázány filmy z USA, Velké Británie, Polska a SSSR. Také cenzura není tak tvrdá a jsou publikováni autoři sice konformní nebo režimu oddaní, ale přece jen vytvářející umělecky hodnotná díla; například Curzio Malaparte — umělecké reportáže z ruské fronty Kaput (1941), Alberto Moravia — satira na diktátora Maškaráda (1940), Gianni Stuparich — válečný román Nevrátí se (1944). Pro ideové a umělecké formování italské literatury a pro modifikaci některých literárních směrů má význam období tzv. resistence od října 1943 do dubna 1945. Kromě filmu hraje v Itálii velkou roli i divadlo (Luigi Pirandello).

Francie

V obsazených zemích se umělci snaží využít k prezentování svých děl legálních možností, aniž by upadli do kolaborace s okupanty, nebo vydávají svá díla ilegálně. Ve Francii vzniká slavná Půlnoční edice. Alegorického charakteru nabývají díla ovlivněná existencialismem [Jean Paul Sartre — povídka Zeď (1939), Simone de Beauvoirová román Návštěvnice (1943), Albert Camus — novela Cizinec (1942)] i díla realistická, vracející se často do minulosti [Louis Aragon — román Cestující z imperiálu (1943), Jean Anouilh — tragédie Antigona (1952), hrána 1944, Vercors, vydávající své novely zčásti ilegálně aj.]. Velké účinnosti dosahuje poezie, rovněž často vydávaná nelegálně (Paul Éluard, Louis Aragon, Jacques Prévert). Jen malá část umělců sklouzává do pozice kolaborace. Řada autorů tvoří díla, která vycházejí bezprostředně po ukončení války.

Ostatní okupované země

Obdobná situace jako ve Francii je i v Norsku, Nizozemí a Belgii, v Řecku, Jugoslávii a Albánii. Specifický charakter má umění v neválčících státech s fašistickým režimem — ve Španělsku a Portugalsku, kde je využíváno legálních, pololegálních i ilegálních forem jeho zveřejňování.

Za druhé světové války je dokonce i v prostředí věznic a koncentračních táborů vyvíjeno mezi vězni nesmírné úsilí udržet mezi sebou a zejména pro děti kulturní život (školní vyučování v Terezíně a Osvětimi, organizování divadelních představení, koncertů apod.); vznikají zde však i umělecká díla (za včechny jmenujme verše francouzského básníka Roberta Desnose). O udržení základní vzdělanosti se snaží ve své okupované, vlasti také polští intelektuálové, což má charakter ilegální činnosti stejně jako každé další kulturní působení.

SSSR

V Sovětském svazu je kultura značně oslabena stalinskými čistkami z konce třicátých let. Ještě v lednu 1940 je zastřelen Isaak Babel a v únoru Michail Kolcov a Vsevolod Mejerchold. Úděl svých bližních a útoky na svou osobu neunesla básnířka Marina Cvetajevová, končící sebevraždou. Nicméně v průběhu války vzniká řada vynikajících děl ovlivněných utrpením a statečným bojem národů Sovětského svazu (například verše Alexandra Tvardovského a Konstantina Simonova, reportáže a povídky Ilji Erenburga, román Mladá garda Alexandra Fadějeva, jejž ovšem musel autor po válce přepracovat v duchu socialistického realismu). Řada děl, která vzniká v době válečné, se objevuje těsně po jejím skončení. Úspěchy zaznamenalo výtvarné umění, fotografie a dokumentární film, válka inspirovala i hudební tvůrce.

Anglie a USA

Anglie a USA se staly azylem mnoha vynikajících umělců ze zemí okupovaných fašisty. Pouze někteří z nich byli schopni překonat trauma z emigrace a tvořit. Ani velký improvizátor Salvador Dalí se nedokázal zcela adaptovat na odlišný způsob života americké společnosti. Přesto v tomto období vznikala vynikající umělecká díla, tvořená vlastními umělci i emigranty, a to v oblasti výtvarného, hudebního i slovesného umění, fotografie a filmu.

V Anglii reagují domácí autoři na válečné události bezprostředně, ale všímají si spíše vnější stránky - mnohá z těchto děl se stala předlohou k úspěšným filmům (například Monsarratovo Kruté moře). K těm, kteří dospěli k hlubšímu pohledu, patří například válečný dopisovatel australského původu James Aldridge. Překvapivý pohled do zákulisí zbrojařských společností otevřela Balchinova kniha Pokojík vzadu (1943). William Golding sledoval v řadě románů osudy židovských rodin v Anglii a hitlerovské Evropě. Také u představitele "románu-řeky" Charlese Percy Snowa najdeme ohlasy tohoto období. Svá nejvýznamnější básnická díla vydal za války Thomas Stearns Eliot. Herbert George Wells ve svém posledním významném díle Rozum v koncích vyjádřil své zoufalství z rozvratu společnosti a obavu z věcí budoucích, a přiřadil se tak myšlenkově ke kritikům společnosti, zejména Georgu Orwellovi.

Na události druhé světové války reaguje také celá řada amerických autorů, z nichž mnozí se jich přímo účastní jako váleční dopisovatelé (Ernest Hemingway a John Steinbeck). Ve svých dílech citlivě reflektují pocity Američanů a jejich prožitky. Například Steinbeck píše za válkv příběh posádky bombardovaného letadla Vypusťte bomby a krátký román Měsíc zapadá.

Exulantská literatura

Díky poskytnutému azylu v USA mohli dále tvořit Heinrich a Thomas Mannové, z nichž Thomas dokončil biblickou románovou tetralogii O Josefovi a jeho bratřích. Lion Feuchtwanger dopsal trilogii o životě Josefa Flavia a vytvořil řadu dalších románů. Na amerických scénách je uváděno dílo levicového dramatika Bertolta Brechta, který z válečné tematiky čerpá náměty i pro své nové hry Strach a bída třetí říše, Matka Kuráž a její děti, Galileo Galilei (otázka svědomí), Kavkazský křídový kruh a Dobrý člověk ze Sečuanu. Mohli bychom jmenovat řadu dalších, a to nejen z oblasti slovesného umění. Díky postoji USA byly za druhé světové války zachráněny nesmírné kulturní hodnoty i řada jejich tvůrců.

Architektura té doby u nás — a prakticky v celé Evropě — pochopitelně stagnuje.

České sochařství

České sochařství se umlčet nedalo. Pyšnou tečku za krásným dvacetiletím masarykovské republiky učinilo v roce 1938 plastikou Přepadení Československa, vytvořenou spoluprací Jana Laudy a Jana Baucha. V následujících letech se - ostatně jako veškeré umění - uchyluje k jinotajným alegoriím a symbolům. Uveďme alespoň dva příklady: Karel Dvořák vytváří nadčasová torza České řeky, Osud a Život, Poesie; Karel Pokorný modeluje návrhy na pomníky Boženy Němcové a Aloise Jiráska.

Malířství

Také pokud jde o české malířství, múzy se neodmlčely, naopak. Vedle renomovaných představitelů generace starší vstupuje na scénu generace mladá a nejmladší. Skupiny Sedm v říjnu, Skupina 42 a Ra daly českému malířství celou řadu vynikajících jmen: Antonín Hudeček, Kamil Lhoták, Karel Souček, František Jiroudek, Zdeněk Sklenář, Josef Liesler, Jiří Trnka aj.

Na Slovensku vystupuje s originální tvorbou řada malířů, z nichž někteří se sdružují ve skupině Mikuláše Galandy, jako například Vladimír Kompánek a Andrej Barčík, jiní symbolicky vytvářejí Skupinu výtvarných umelcov 29. augusta, jako Peter Matejka, Orest Dubaj, Vincent Hložník aj.

Překladová literatura

Jestliže jsme si řekli, že malířské múzy nemlčely, pak literatura, divadlo a film slavily v tomto období nejeden triumf. Byly to především návraty k tomu nejlepšímu, co česká kultura v minulosti vytvořila a na co se dříve - dost nevděčně - zapomínalo. Pokud to ještě bylo možné, zůstávala nadále dokořán okna do Evropy i ostatního světa. Bestsellery prvních válečných let se staly zvláště romány Když nastaly deště Louise Bromfielda, K domovu se dívej, anděli Thomase Claytona Wolfa, Jih proti Severu Margarety Mitchellové, Hrozny hněvu Johna Steinbecka a severská trilogie Věčně zpívají lesy, Vane vítr z hor a Není jiné cesty Trygveho Gulbranssena.

Česká válečná reportáž

V nacisty neokupovaném světě, zvláště ve druhém období války, slavily triumf válečné reportáže. Ani my jsme nezůstali stranou. Velmi dobrým válečným zpravodajem se stal v londýnském exilu Jiří Mucha. Jako všechny další válečné reportáže mohly u nás vyjít pochopitelně až po válce.

Česká poezie

Světlou stopu zanechává v tomto období česká poezie. Nové vynikající sbírky vydávají Vítězslav Nezval (Pět minut za městem a skvělá básnická adaptace Manon Lescaut), Josef Hora (Jan Houslista, Zahrada Popelčina), František Halas (Naše paní Božena Němcová), Jaroslav Seifert (Vějíř Boženy Němcové, Světlem oděná) i František Hrubín (Země sudička). Souběžně vystupuje mladá básnická generace, o níž Václav Černý napsal, že její poezie připomínala vysoko planoucí ohně. (A že to i trochu děsilo: tak planou jen ohně před zánikem.)

Mluvčím této generace byl Kamil Bednář a Zdeněk Urbánek a patřili k ní zejména Ivan Blatný, Pavel Bojar, Alena Vrbová, Zdeněk Kriebel, Jan Pilař a nesporně největší a nejnadanější příslušník této generace Jiří Orten, který, žel, ve svých dvaadvaceti letech umírá. Tvorba této básnické generace nese - spíš neuvědoměle než uvědoměle - silnou stopu existencialismu. A vyznačuje se též velkou úctou k rodné řeči a básnickému slovu. Vytváří jinotaje, jimiž však jazyk neochuzuje, ale naopak obohacuje. To platí zejména o Jiřím Ortenovi, zvláště o jeho sbírkách Ohnice a Elegie a vynikající novoročence Jeremiášův pláč.

Česká próza

Česká próza se, jak už bylo řečeno, vyznačuje návraty ke klasikům. (Poezie se zase často vracela k Máchovi, i když to nejlepší, co bylo na toto téma vytvořeno, byly Horovy Máchovské variace, napsané ke stému výročí básníkovy smrti.) Ale také ona vydala několik skvostů původních, i když na tom pod drobnohledem cenzury byla hůře než poezie. A tak jmenujme především velké, žel nedokončené Vančurovy Obrazy dějin národa českého (skvěle ilustrované Karlem Svolinským), jejichž cena pro posilování národního sebevědomí je nedocenitelná. K dalším nezanedbatelným prózám patří Poláčkův Hostinec u Kamenného stolu. Musel vyjít pod jménem malíře Vlastimila Rady, protože Poláčka už postihla okupační antisemitská opatření. Z obdobných důvodů vyšly také Ortenovy sbírky pod jeho vlastním jménem teprve po válce. Čtenářský úspěch mělo Drdovo Městečko na dlani, Schulzův Kámen a bolest, Kožíkův Největší z pierotů a Bassův Cirkus Humberto.

Nelze ovšem tvrdit, že vycházely jen dobré knihy. Hlad po české knize a s ním spojená nakladatelská ochota vynesly občas na světlo i poezii a prózu druhého a třetího řádu. Představovalo to ovšem téměř zanedbatelné minimum a nic to nemění na faktu, že česká literatura se v tomto období nejen nezpronevěřovala, ale naopak dosahovala vrcholů.

České i slovenské knihy vycházely v této době také v cizině, především v Londýně. Nejvýznamnějším českým exilovým spisovatelem byl Egon Hostovský.

Slovenská literatura

Slovenská literatura na území tzv. slovenského státu pokračovala v rozvíjení slovenské poetisticko-surrealistické varianty — tzv. nadrealismu. Na druhé straně ovšem splácela, chtěně i nechtěně, také daň luďáckému etablissmentu. Avšak značná část především mladých básníků záhy zaujímala ostře protifašistický postoj, zvláště poté, co byli slovenští vojáci posíláni po boku Němců na frontu. Dvousvazková antologie této poezie vyšla za války pod názvem Hnev svätý v Londýně. Uspořádal ji a zasvěceným komentářem doprovodil Vladimír Clementis. Dále tvoří, aniž by se zkompromitovali, Emil Boleslav Lukáč, Ján Kostra, Janko Jesenský, Margita Figuli a další.

České divadlo a film

Čestnou kapitolu psalo v této době i české divadlo. Vracelo se k domácím i světovým klasikům, zejména španělským; méně úspěchů slavilo v tvorbě původní. Ale pamětníci jistě nikdy nezapomenou na uvedení Nezvalovy Manon Lescaut, na Srnkovo Rozmarné zrcadlo a zvláště na Přecechtělovu Pohádku o tanci, která měla tragickou dohru v uvěznění Emila Františka Buriana a Niny Jirsíkové v koncentračním táboře; jednatel Kruhu přátel D 41 Anton Straka ji dokonce zaplatil smrtí.

V těžkých podmínkách se dobře držela i česká kinematografie. Vzniklo několik filmů trvalé hodnoty, jako Tulák Macoun, Městečko na dlani, To byl český muzikant, Humoreska aj.

Česká hudba

Národní povědomí utvrzovala, jako nejednou v těžkých obdobích našich dějin, také hudba. I ona se vracela ke klasikům - k Smetanovi a Dvořákovi. A byla tu ještě celá generace Dvořákových žáků - i z jejich díla a odkazu se čerpalo. Některá operní představení, především Smetanovy Libuše a Prodané nevěsty, Dvořákovy Rusalky aj., se stávala manifestacemi, které okupační moc nesla více než nelibě. V emigraci tvořil Bohuslav Martinů a zemřeli tam nadaní skladatelé Vítězslava Kaprálová a Jaroslav Ježek.


Související články:
(ČR - historie)

Československo od Května do Února (1945-1948) (20.02.2018)
Největší český disident – Jan Hus (07.07.2017)
Mír! Suverenitu! Demokracii! (11.11.2016)
14. říjen (29.10.2016)
Ako to s rozbitím Československa popravde bolo (29.10.2016)
Dík pražské německé university (16.03.2016)
Praha v noci na čtvrtek (15.03.2016)
Německo přijímá ochranu nad českými zeměmi (15.03.2016)
Mistr Jan Hus a Svobodova trilogie (04.06.2015)
Co lze nyní napsat (21.04.2015)
Odsun Němců z Československa (22.03.2015)
Sejdeme se 15. března v 15 hodin (12.03.2015)
Tabulky - Svět a Československo ve 20. století (17.01.2015)
První Československá republika (2) (17.01.2015)
První Československá republika (17.01.2015)
Odsun Němců z Československa (3) (19.08.2014)
Pietní akt u Hlávkovy koleje (10.11.2013)
Odsun Němců z Československa (2) (20.08.2013)
Nepřepisujme dějiny (10.05.2012)
Ustavující sjezd KSČ a výtky Kominterny (11.07.2011)
Třetí odboj v "Politickém spektru" (22.10.2010)
Fenomén Rusko (07.05.2010)
Sněhová bouře v polovině března (15.03.2010)
Masarykovi k narozeninám. (09.03.2010)
Dvacátý první srpen potřetí (21.08.2009)
Nástup mladé levice (06.04.2008)
Výnos Vůdce a říšského kancléře Adolfa Hitlera, kterým se vyhlašuje "Protektorát Čechy a Morava" (17.03.2008)
Všechno je relativní, pane nadporučíku! (05.03.2008)
Beseda o tématu národní identity (13.03.2007)
Setkání v Českém Krumlově (20.10.2006)
Protokol o ukončení platnosti Varšavské smlouvy podepsán (01.07.2006)
Vyhlazení Lidic (10.06.2006)
Atentát pozvedl prestiž českého národa (29.05.2006)
Projev Reinharda Heydricha o plánech na likvidaci českého národa (29.05.2006)
Volby v roce 1946 vyhrál favorit (27.05.2006)
O zlém brouku Bramborouku (12.05.2006)
Pražské květnové povstání roku 1945 (08.05.2006)
Český lid povstal proti okupantům (07.05.2006)
Zemřel bývalý diplomat Rudolf Slánský (18.04.2006)
Zpráva ÚV KSČS o činnosti strany od mimořádného sjezdu KSČ (2) (09.04.2006)
Podpisy pod prezidentskými dekrety (27.03.2006)
Zánik první republiky (1933–1939) (14.03.2006)
Cesty podivných reforem (11.03.2006)
Cesty podivných reforem (2) (11.03.2006)
Svět a Československo ve 20. století (04.03.2006)
Dopis Závodnímu výboru ROH (22.02.2006)
TK ministra zahraničních věcí ČSSR (14.12.2005)
Císař a král František Josef I. zemřel (20.11.2005)
Národní výbor ujímá se vlády v Československém státě! (28.10.2005)
Projev po podpisu mnichovské smlouvy (14.10.2005)
Nobelova cena J. Seifertovi (12.10.2005)
Peněžní reforma a zrušení lístků - cesta k dalšímu rozvoji našeho hospodářství (31.05.2005)
Fakta nejsou důležitá (28.04.2005)
Američané mohli dobýt Prahu (26.04.2005)

[Akt. známka (jako ve škole): 0 / Počet hlasů: 0] 1 2 3 4 5

Celý článek | Autor: Miloš Hájek | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek

červené návěští   Hlavní zprávy červený nadpis

zelené návěští   Novinky zelený nadpis
16.04.2018: Letní univerzita Evropské levice 2018
Letní univerzita EL se koná ve dnech 11. až 15. července 2018 ve Vídni pod mottem "Dialog pro pokrok v Evropě. 200 let od narození Karla Marxe, 100 let od konce 1. světové války. Bližší informace o účastnickém poplatku a registrační formulář jsou k dispozici na stránkách Evropské levice.

16.06.2017: Opět útoky spamovacích robotů
Došlo k opakovaným útokům robotů sázejících do komentářů texty s podivnými "inzeráty" (podle všech známek činskými). Jen poslední dvě dávky představovaly více než 200 těchto pseudokomentářů, které mažeme.

16.06.2017: Někdo/něco zde krade ž a š?
V uplynulých dnech došlo k technické závadě, v jejímž důsledku se "beze stop" z některých článků (ale i z většiny komentářů) ztratila všechna písmena "ž" a "š" (nebo jenom jejich část). Za závadu se omlouváme a na jejím odstranění pracujeme (zatím pátráním po příčině).

09.05.2017: Pietní akt na Olšanech
Jako každoročně, i letos položila 9. 5. v 9 hodin delegace zástupců CV SDS a výboru pražské organizace SDS květiny k památníku padlých rudoarmějců na olšanském hřbitově. Při té přiležitosti jsme pietně vzpomněli i padlých dalších armád (včetně československé), kteří jsou na Olšanech uloženi.

červené návěští   Anketa červený nadpis
V současnosti rozvířil hladinu návrh přijmout do ČR 50 syrských válečných sirotků. Co si o něm myslíte?

V Sýrii ani žádní váleční sirotci nejsou.
242 (242 hl.)
Nebrat! Ještě by nás podřezávali.
233 (233 hl.)
Konečně někdo uvažující lidsky.
195 (195 hl.)
Ať se každý stará o sebe, nic nám do nich není.
193 (193 hl.)
Je to sice politikum, ale krok správným směrem.
367 (367 hl.)
Raději bychom měli zvýšit svou ostudně nízkou rozvojovou pomoc.
205 (205 hl.)
Prohnilý humanismus !!
152 (152 hl.)

Celkem hlasovalo: 1587


zelené návěští   Vyhledávání zelený nadpis


na nových stránkách

Rozšířené vyhledávání
Tématické skupiny
Seznam autorů


Google

web
sds.cz
blisty.cz
bbc.co.uk

zelené návěští   Vaše komentáře zelený nadpis
[15.05.2018 19:15:23]
josef mikovec
Bohumír Šmeral - Mučedník ztracených a vysněných příležitostí http://www.novarepublika.cz/2018/0 5/frantisek-ferdinand-s ...

[15.05.2018 18:54:53]
josef mikovec
Zde jest zkušební kámen, na němž se dokáže, zdali jsme opravdu v dost zralí, dost socialističtí, abychom opravdu stali se v Rako ...

[21.03.2018 17:10:12]
n
Snad se něco doví,!

[19.11.2016 10:28:45]
l&s
Doplnění k Peroutkovi - Zemanův projev byl míněn dobře, bohužel se v něm dopustil dehonestujícího přešlapu, když prohlásil, že Per ...

[27.02.2016 10:01:56]
l&s
Článek pana Bělohradského není k dispozici, tak jen pár postřehů k této stati. Paní Neudorflová sice správně píše, že je chyba, k ...

[28.10.2015 09:08:14]
-ik
Dobrý den pane Šlemendo! To, co jste napsal, je konstatování stavu. A co navrhujete jako pokus o naznačení cesty? Já mysl ...

[04.09.2015 14:20:12]
n
Samozřejmě, že již těším na shromáždění, jako posledně na Václaváku. Doufám, že nebude chybět pán Šafr, kterého tímto srdečně zvu. ...

[13.08.2015 13:11:01]
n
SDS leží v žaludku tomu zoufalému tapetáři, takže je moc známá a okolí se musí postarat o její prosazení. Prohra s US a tím i se s ...

[13.08.2015 01:44:03]
-ik
Jestli že se mi zdá, že militantní skupiny dosahují lepších výsledků, měl byc se podívat na sebe, zda nepracuji špatně. Oni mohou ...

[08.06.2015 21:05:37]
-ik
"význam evropské levice pro vývoj ve světě a její podíl na jeho spoluutváření (globalizace, přenos zkušeností z jiných čá ...

[25.05.2015 14:58:27]
n
Lidstvo v rozvinutých zemích a tím myslím i naši zemi, již dosáhli hranic dalšího materiálního pokroku a jeho další zvyšování je n ...

[25.05.2015 08:21:23]
l&s
"Proč se myšlenka lidové fronty boje proti fašismu prosadila v našem hnutí, až když bylo fakticky pozdě? Bylo vůbec možné, ab ...

[13.05.2015 09:45:10]
Milan Neubert
-iku, napsal jste víc věcí, s řadou souhlasím. Jednu námitku ale mám: dospěli jsme k závěru, že virtuální diskuse na webu nebo na ...

[10.05.2015 23:25:51]
-ik
Mám pocit, pane Neuberte, že jste se o kontakt s lidmi ani moc nesnažil. Diskuse na stránkách SDS je nulová. A i v minulosti jst ...

[06.05.2015 10:38:48]
n
Vítám tapetáře. Čest tvoji práci. Podle množství zbytečné práce opravdu stojíš ...


Teze programu SDS
Teze programu SDS

Tyto stránky byly vytvořen prostřednictvím redakčního systému phpRS.