Československo pod nacistickým panstvím (1939-1945)

Kapitola VI. samizdatového učebního textu Svět a Československo ve 20. století z roku 1988, který vyąel v únoru 1990 v Nakladatelství Horizont. Vedle Miloąe Hájka se na textech podíleli Jarmila Ryąánková, Vojtěch Mencl, Milan Otáhal a Erika Kadlecová.

Po okupaci českých zemí přijel Hitler do Prahy a na Hradčanech vyhlásil Protektorát Čechy a Morava. (Protektorát je forma koloniální nadvlády; do roku 1939 byly protektoráty jen v Africe a Asii.) Tento protektorát byl součástí tzv. Velkoněmecké říąe, kdeľto Slovensko zůstalo formálně samostatným, ve skutečnosti loutkovým státem. Nicméně reľim v obou částech ujařmeného Československa byl odliąný a osudy obou národů se v nejbliľąích letech ubíraly různými cestami.

1. České země pod nacistickým protektorátem

Protektorátní zřízení

Nacisté ponechali Čechům jejich vlastní správu. Státní aparát byl po politické a rasové "čistce" ponechán ve sluľbě, s výjimkou armády, která byla rozpuątěna. Nejvyąąím představitelem české správy byl státní prezident, kterým zůstal E. Hácha, výkonnou moc měla protektorátní vláda. Hácha i protektorátní vláda byli podřízeni říąskému protektoru, od roku 1943 téľ německému státnímu ministru pro Čechy a Moravu Karlu Hermannu Frankovi, který se stal hlavní postavou okupačního reľimu. Dozor nad činností českých orgánů vykonávaly úřady tzv. Oberlandrátů a na klíčová místa protektorátní správy a do vedení důleľitých podniků byli dosazováni Němci. Role politické policie připadla gestapu, jemuľ bylo podřízeno i protektorátní četnictvo a policie. Obyvatelé protektorátu se dělili na dvě hlavní kategorie: Němce, kteří byli říąskými občany, a občany protektorátu (předevąím Čechy). Tyto dvě skupiny měly nestejné právní postavení - a po zavedení lístkového systému i nestejné příděly potravin.

Cíle nacistů

Konečným cílem nacistů bylo vyhladit česky národ. "Rasově vhodní" Čeąi měli být germanizováni, odbojní vyhlazeni a ostatní vysídleni do území mimo Říąi. Plán vąak nebylo moľné uskutečnit za války, naopak, český průmysl byl pro Německo velmi důleľitý a nacisté potřebovali maximálně vyuľít české pracovní síly.

Proto jejich represe postihovala mimo ľidy jen aktivní odbojáře nebo ty lidi, kteří svůj nesouhlas s reľimem dali najevo před udavačem. V tom byly poměry v protektorátu odliąné od okupačního reľimu v Polsku, kde občas nacisté uzavřeli celou varąavskou ulici a vąechny chycené osoby poslali do koncentračního tábora. Český občan, který se nestavěl na odpor, neměl ľidovské prarodiče, pracoval a veřejně nenadával, měl velkou ąanci přeľít válku. Jeho potravinové příděly, i kdyľ se stále sniľovaly a klesaly pod hranici podvýľivy, stačily spolu s černým trhem k tomu, aby mohl dále pracovat. Ne kaľdý mohl ovąem pracovat ve svém domově. 600 000 mladých muľů muselo z rozhodnutí úřadů práce odejít do Německa.

První projevy odporu

Národ zbavený svobody sdruľování a shromaľďování si naąel formy, jak vyjádřit svůj nesouhlas s okupací. Převozu ostatků Karla Hynka Máchy (původně pohřbeného v Litoměřicích) na vyąehradský hřbitov se zúčastnily statisíce lidí. Podobný demonstrační ráz měla i oslava výročí Jana Husa a tradiční katolické pouti. Ve výroční den mnichovské dohody bojkotovali Praľané tramvajovou dopravu.

V prvních měsících byly české země přímo zaplaveny ilegálními tiskovinami. Velký počet letáků a celá řada časopisů, opisovaných na stroji i cyklostylovaných, se dostaly do rukou miliónů lidí.

Demonstrace 28. října 1939

Ve výroční den vzniku republiky 28. října 1939 doąlo v Praze k masovým a v několika daląích městech k menąím demonstracím. Demonstranty větąinou rozehnala protektorátní policie bez pouľití střelných zbraní, hodně účastníků vąak zatklo gestapo a jednotky SS několik lidí zastřelily. Kdyľ zraněný student Karlovy univerzity Jan Opletal po dvou týdnech zemřel, stal se jeho pohřeb velkou studentskou demonstrací. Nacisté reagovali brutálně: 17. listopadu 9 studentů zastřelili, přes 1 000 uvěznili v koncentračním táboře Sachsenhausen a české vysoké ąkoly zavřeli.

J. Opletal – 17. listopad 1939

Sedmnáctý listopad se stal symbolem odporu (později byl v Anglii prohláąen za Mezinárodní den studentstva), zároveň vąak znamenal konec dosavadních forem hromadného odporu. Demonstrace ustaly, ilegální tisk se stal raritou. Hlavním projevem vůle po národní svobodě se od té doby stává organizovaný odboj. Jako ve vąech zemích faąistické diktatury se i v Čechách a na Moravě odboje zúčastnila jen menąina národa. Tvořili ji lidé, kteří byli ochotni v dlouhém zápase s gestapem obětovat i svůj ľivot. Větąina okupanty nenáviděla - a tato nenávist s postupem času a stupňováním teroru rostla - v kruhu známých lidí na ně nadávala, hodně poslouchala Londýn (coľ se trestalo káznicí), ale daląím rizikům se vyhýbala. Jejím hlavním heslem bylo: přeľít válku.

Kolaborace

Protipólem menąiny odbojářů byla menąina kolaborantů. Tábor kolaborace byl ovąem diferencovaný. Uvědomělých faąistů byla hrstka a jejich vliv na společnost byl zanedbatelný, Němci je proto nebrali váľně. Vedoucí místa v protektorátní správě svěřili starým byrokratům, protoľe potřebovali, aby hladce fungovala. A naąlo se dosti těch, kteří - aniľ by měli Němce rádi - slouľili horlivě.

Generál Eliáą

V nejvyąąí sféře byla vąak situace natolik sloľitá, ľe nebylo snadné rozeznat hranici mezi kolaborací a odbojem. Hácha a předseda protektorátní vlády generál Alois Eliáą byli ve spojení s Beneąem a jednali v dohodě s ním. Gestapo o jejich kontaktu vědělo a tolerovalo ho. Ale jen do té doby, dokud to okupanti povaľovali za vyhovující svým zájmům. Po příchodu Heydricha do Prahy byl Eliáą zatčen a odsouzen k smrti. Hácha a zbytek protektorátní vlády rezignovali a zůstali ve funkcích proti Beneąovu přání. Hranice, za níľ začínala kolaborace, se stala zřetelnou. Nejvýraznějąím kolaborantem se stal ministr ąkolství Emanuel Moravec, bývalý plukovník generálního ątábu československé armády.

Vznik odbojových organizací

V boji proti dokonale organizované nacistické policejní a vojenské maąinérii mohl větąích výsledků dosáhnout pouze organizovaný odboj. Proto se od prvních dnů okupace vytvářely odbojové organizace. Vznikaly shora i na niľąích úrovních, slučovaly se a zanikaly; po prvních měsících formování působily v českých zemích tři velké odbojové organizace: Obrana národa, Petiční výbor Věrni zůstaneme a Komunistická strana Československa.

Obranu národa (ON) zaloľili důstojníci. Snaľili se vytvořit zakonspirovanou velitelskou strukturu, sahající aľ do jednotlivých míst, která by v kritické situaci byla doplněna na plné stavy a mohla vojensky vystoupit proti okupantům. Mimo strukturu ON vznikla i řada vojenských zpravodajských organizací.

Jádrem Petičního výboru Věrni zůstaneme (PVVZ) byla skupina intelektuálů, kteří jiľ dříve tvořili opoziční skupinu v sociální demokracii a organizovali akce na obranu demokratického ©panělska. Jejich čelným představitelem byl docent Josef L. Fischer. Byl také hlavním autorem programu PVVZ, který neľádal pouhé obnovení první republiky, ale povaľoval za nutné, aby po válce doąlo k hlubokým politickým a sociálním změnám.

Ústředí vedení domácího odboje

Brzy se s PVVZ sblíľila druhá vedoucí garnitura Obrany národa, vedená podplukovníkem Josefem Balabánem. Výsledkem tohoto sblíľení bylo vytvoření jednotné organizace nekomunistického odboje, nazvané Ústřední vedení odboje domácího (ÚVOD), která přijala socialistický program navrľený PVVZ.

Postoj ilegální KSČ

Komunistickou stranu zastihl 15. březen jiľ v podzemí. Avąak ilegalita v zemi, nad kterou rozprostřelo své sítě gestapo, byla něčím zcela novým a KSČ musela svou organizaci přebudovat, tj. znovu vytvářet. Po podepsání sovětsko-německého paktu o neútočení se KSČ samozřejmě podřídila linii Kominterny, coľ se projevilo tím, ľe odmítla spolupracovat s jinými odbojovými skupinami a ve svém tisku útočila i na Beneąe a západní velmoci. Údery gestapa ji vąak postihovaly nadále. Tato izolace skončila, kdyľ počátkem roku 1941 komunisté navázali kontakt s odbojem orientovaným na londýnskou vládu. V září 1941 se KSČ a UVOD dohodly na vytvoření společného vrcholného orgánu odboje. Ten vąak nemohl rozvinout činnost vzhledem k tomu, ľe atentátem na R. Heydricha vznikla zcela nová situace.

Formy odboje

Po 17. listopadu 1939 přestali lidé pomýąlet na demonstrace a začaly se uplatňovat nové formy odporu. Zpočátku doąlo k několika krátkým stávkám, v nichľ dělníci ľádali zvýąení mezd nebo zlepąené zásobování. Po zdích se psala protifaąistická hesla. Postupně se roząířily i sabotáľe a diverze, a to jak v továrnách, tak na ľeleznicích: ľelezničáři přeřezávali brzdové hadice a sypali písek do loľisek.

Nejúčinnějąím výkonem českého odboje, zejména nekomunistického, byla zpravodajská činnost. Díky jí dostaly spojenecké mocnosti, předevąím Velká Británie, řadu vojensky velmi důleľitých informací. K nejvyąąí formě odporu, k ozbrojenému boji, doąlo aľ v poslední fázi války, nebo» podmínky pro něj byly mimořádně nepříznivé. V zemích, které se postavily hitlerovskému vpádu na odpor, zůstala i po poráľce jistá část zbraní mezi lidmi. V Čechách a na Moravě padly téměř vąechny zbraně do rukou okupantů. Ani zeměpisné podmínky nebyly příznivé pro partyzánskou vá]ku. Charakteristickým rysem českého hnutí odporu byla skutečnost, ľe to byl převáľně odboj beze zbraní.

Atentát na Heydricha

Heydrich patřil k lidem z blízkého okolí Hitlera. Kdyľ se po napadení Sovětského svazu zvedla v českých zemích vlna odporu, byl poslán do Prahy ve funkci zastupujícího říąského protektora. Vyhlásil stanné právo a dal popravit řadu jiľ dříve zatčených odbojových předáků.

Beneą ve spolupráci s britskou tajnou sluľbou rozhodl zorganizovat na Heydricha atentát. S tímto úkolem byla v Čechách vysazena skupina československých vojáků-paraąutistů a 27. května 1942 dva její přísluąníci atentát úspěąně provedli. Odplata nacistů byla hrozná: tisíce lidí povraľdili, Lidice a Leľáky srovnali se zemí. Údery gestapa zasáhly těľce i odboj. ÚVOD byl zlikvidován a nekomunistickému odboji se nepodařilo vytvořit nový ústřední orgán. Vznikla vąak rozvětvená organizace Rada tří, která působila aľ do konce války.

Významnou ilegální organizací se po rozbití ÚVOD stala KSČ. Jiľ do heydrichiády sice ztratila dva ústřední výbory, ale podařilo se jí vytvořit třetí vedení. I to vąak vydrľelo jen do léta 1943. Téměř vąichni zatčení členové ústředních výborů byli zavraľděni, nejvýznamnějąími postavami mezi nimi byli Jan Zika a Karel Aksamit - oba zahynuli při zatýkání. V roce 1943 byla jiľ pozatýkána převáľná větąina komunistů, kteří na začátku okupace začali ilegálně pracovat. Řady KSČ se včak doplnili mladou generací, která teprve za války dospěla. Tato generace také vytvořila nezávisle na staré struktuře skupinu Předvoj, která se stala nejpočetnějąí a nejrozvětvenějąí ilegální organizací. I ta vąak byla gestapem na konci války rozbita.

Zahraniční odboj

Kaľdá okupovaná země měla v zahraničí svou politickou reprezentaci, ale v případě Československa měla jeho politická emigrace mimořádný význam. Zatímco z větąiny obsazených zemí odeąli jejich ústavní představitelé do Británie, ústavními činiteli ČSR v březnu 1939 byli Hácha a Beranova vláda a ti s diplomatickou zdvořilostí pozdravili Hitlera na Hradčanech. Beneą byl soukromou osobou. Vláda, kterou v exilu ustavil, byla teprve po pádu Francie uznána Británií za prozatímní československou vládu. Aľ o rok později, kdyľ vstoupil SSSR do války a uznal ji za jedinou a skutečnou představitelku Československa, přiznala jí tento status i britská vláda.

Samostatné čs. vojenské jednotky

Po boku spojeneckých armád bojovaly i samostatné československé vojenské jednotky. Jednotka ve Francii měla před jejím pádem přes 10 000 muľů, jednotka na Blízkém východě 1 000. Významná byla zejména její účast v bojích o Tobruk pod vedením generála Karla Klapálka. V závěru války tvořili českoslovenątí vojáci na západě tankovou brigádu, která obléhala Dunkerque v severní Francii. Téměř 1 000 naąich letců bojovalo v řadách britského letectva. V Sovětském svazu se utvořila z československých občanů vojenská jednotka, která se časem, zejména přílivem přeběhnuvąích vojáků slovenské armády a vstupem volyňských Čechů, rozrostla na armádní sbor; na podzim 1944 měl 17 000 muľů. Zúčastnili se řady významných bitev, zejména o Kyjev a o Duklu. Velitelem sboru byl generál Ludvík Svoboda. V řadách jugoslávských partyzánů bojovalo 7 500 Čechů a Slováků.

2. Vývoj ve slovenském státě

Situace na Slovensku se velmi liąila od českých zemí. Čeąi viděli v Háchovi a v protektorátních ministrech jen dosazený nástroj německé nadvlády, kdeľto Slováci získali poprvé v dějinách svůj národní stát. Jejich větąina totiľ oprávněně nepovaľovala první republiku za národní slovenský stát a ztotoľňovala ji s praľským centralismem a oficiálním čechoslovakismem. Proto měl prezident Jozef Tiso a vláda v čele s Vojtěchem Tukou u značné části národa prestiľ. Ideologie luďácké diktatury byla směsí klerikalismu, protičeského a protimaďarského nacionalismu a faąismu. Spisovatel Dominik Tatarka nazval slovenský stát výstiľně farskou republikou.

Klerofaąistická luďácká diktatura

Loutkový charakter slovenského státu byl zjevný - německá vojska vstupovala na jeho území, kdykoliv uznala za vhodné, a spory mezi luďáckými vůdci řeąil sám Hitler. Tato podřízenost vąak zdaleka nebila do očí tak jako v českých zemích, kde byly německé posádky umístěny trvale a vąechny nápisy byly německo-české.

Ve slovenském odboji nemohl proto protiněmecký nacionalismus se-hrát tak významnou roli jako v českém. Slovenský odboj byl od počátku předevąím antifaąistický, tj. zaměřený proti domácímu luďáckému reľimu, a sociální. Doąlo k řadě stávek za lepąí postavení dělníků, z nichľ mnohé nabývaly i politického zabarvení. Charakter slovenského státu se odrazil i na struktuře odboje. Politický katolicismus, který byl tvůrcem státu a vládl v něm, nebyl v odboji zastoupen. Agilní ilegální organizací byla od počátku komunistická strana, odbojovou činnost vyvíjely také organizace spjaté s londýnskou emigrací; ty se opíraly hlavně i o evangelíky.

Vypovězení války Slovenského státu SSSR

Přepadení SSSR bylo pro Slovensko jeątě výraznějąím mezníkem neľ pro Čechy a Moravu. Slovenská vláda vypověděla Sovětskému svazu válku: účast slovenské armády na východním taľení přinesla zkuąenost války do kaľdé vesnice. Přechod k válečnému hospodářství a s ním spojené zásobovací potíľe postihly část městského obyvatelstva. Nucený výkup zemědělských výrobků vyvolával od léta 1941 určitou nespokojenost také u rolnictva. Na druhé straně tzv. arizace ľidovského majetku a snadná politická kariéra připoutávala k reľimu jak arizátory, tak značnou část inteligence.

Odpor proti válce se projevil zejména mezi vojáky: postupně se mnoľily případy ignorování rozkazů, opoľděného nástupu k útvarům i přebíhání k Rudé armádě.

Slovenątí odbojáři byli zatýkáni a vězněni. Ovąem ve srovnání s protektorátem byla perzekuce mírná: do povstání nebyl vykonán ani jeden rozsudek smrti. Rozdíl je zjevný z osudů pozatýkaných komunistických předáků. Do roku 1943 byly zlikvidovány tři ústřední výbory KSČ a čtyři ÚV KSS. Ze Slováků nepřeľil vězení jeden - Ján Osoha, z Čechů téměř ľádný.

Vánoční dohoda 1943

Mezi komunisty a ostatními odpůrci reľimu nebyla dlouho ľádná spolupráce; příčiny byly zejména v sektářství vůdců KSS. Teprve pátý ústřední výbor pod vedením Karola ©midkeho a Gustáva Husáka začal spolupracovat s bývalými agrárníky, soustředěnými kolem Jozefa Lettricha. O vánocích 1943 utvořili společně Slovenskou národní radu s paritním zastoupením. Tato instituce vąak nezahrnovala vąechny slovenské odbojáře, stranou zůstali zpočátku zejména protiluďáčtí vojáci, jejichľ mluvčím byl podplukovník Ján Golian.

Vánoční dohoda, na jejímľ základě byla vytvořena Slovenská národní rada (SNR), vy¬tyčovala předevąím úkoly národně osvobozeneckého boje v jeho poslední fázi. To znamenalo vést jednotně ve spolupráci s londýnskou vládou a celým zahraničním odbojem zápas proti německé a domácí faąistické diktatuře, převzít ve vhodném okamľiku moc a předat ji svobodně zvoleným zástupcům slovenského národa či orgánům Československé republiky.

3. Slovenské národní povstání

Slovenská národní rada

Jak se Rudá armáda blíľila ke slovenským hranicím, začalo se v protiluďáckých důstojnických kruzích i ve Slovenské národní radě uvaľovat o přípravě povstání. V červnu 1944 se dosáhlo dohody, podle níľ přeľlo vedení celého odboje do rukou SNR. Ta vyslala 4. srpna do Moskvy svou delegaci - Karola ©midkeho a podplukovníka Mikuláąe Ferjenčíka - aby projednala koordinaci povstání s postupem sovětských vojsk.

Partyzánské oddíly

Mezitím přistálo na Slovensku 26 desantů z SSSR, které se staly jádry partyzánských oddílů; koncem srpna čítaly asi 15 000 muľů.

Jejich úkolem bylo zejména ničit spoje, jichľ uľívala německá armáda. Od 25. srpna začali partyzáni obsazovat některá města (Martin, Liptovský Mikuláą, Brezno, Podbrezovou, Liptovský Hrádok), v Martině zajali a při pokusu o odpor postříleli německou vojenskou misi. Němci na to reagovali tím, ľe 29. srpna překročili u Čadce a Púchova slovenské hranice. V této situaci vyzval J. Golian slovenské posádky k odporu proti německé armádě. Povstalecká vojska a partyzáni ovládali v té době větąinu země, SNR se roząířila o daląí odbojáře a převzala veąkerou moc. Centrem povstání se stala Banská Bystrica.

Vypuknutí SNP -Banská Bystrica

Povstání vypuklo ľivelně, předčasně, bez koordinace s postupem Rudé armády. Dvě divize, umístěné na východním Slovensku, které měly sovětským vojskům otevřít karpatské průsmyky, byly Němci odzbrojeny. Sovětská vláda poskytla povstání největąí moľnou pomoc. Rudá armáda změnila svůj operační plán a zahájila útok na Dukelský průsmyk. Němci se vąak úporně bránili, způsobili sovětským vojskům i dvěma československým brigádám těľké ztráty a jejich postup v průsmyku zadrľeli. Ani vyslání československé paradesantní brigády a velkého mnoľství zbraní nemohlo zachránit povstání před poráľkou. Přesila nepřítele byla velká, Němci krok za krokem postupovali a 27. října obsadili Banskou Bystricu. Partyzáni ustoupili do hor a s nimi i někteří přísluąníci povstalecké armády. (V řadách partyzánů byli také Čeąi, Francouzi, Američané a přísluąníci daląích národů.) Byli zajati velitelé povstání v čele s generály Golianem a Viestem a později popraveni. Německé oddíly rozpoutaly s pomocí Pohotovostních oddílů Hlinkový gardy masový teror. V hromadných hrobech byly nalezeny 4 000 obětí, téměř 30 000 osob bylo odvlečeno do koncentračních táborů.

Význam SNP

Přes svou poráľku přispělo Slovenské národní povstání významně k vítězství nad Německem. Rozruąilo v týlu německé fronty komunikační systém a vázalo jistý počet německých divizí. Politický vývoj na povstaleckém území se stal počátkem národní a demokratické revoluce a vytváření nové československé státnosti. Poráľkou povstání ozbrojený boj neskončil: v závěru roku působily na Slovensku partyzánské oddíly v síle 13 000 muľů.

4. Vyvrcholení českého odboje

Slovenské národní povstání mělo velký ohlas v českých zemích. Mnoho mladých muľů odeąlo na Slovensko k povstalcům. Karl Hermann Frank vydal nařízení, aby kaľdý, kdo se pokusí překročit slovenskou hranici, byl odsouzen k smrti.

Rozvoj partyzánské činnosti v českých zemích

Po poráľce slovenského povstání přeąla řada partyzánských oddílů na Moravu, sovětská a britská letadla vysadila daląí skupiny, které se staly jádrem nových partyzánských oddílů. Tak se v několika oblastech protektorátu, zejména v Beskydech a na Českomoravské vrchovině, rozvinula partyzánská činnost. Celkem operovalo přes 90 skupin s 8 000 přísluąníky ve vlastních řadách nebo v pomocných ilegálních sítích.

Od října do dubna 1945 osvobozovala Rudá armáda postupně Slovensko, do konce dubna obsadila velkou část Moravy, včetně Brna a Ostravy. V té době pronikla jiľ americká armáda do západních Čech.

Česká národní rada

V dubnu se dovrąil proces vytváření vrcholného orgánu národního odboje - České národní rady (ČNR). Spojily se v ní komunistická strana, ilegální odborové hnutí, Rada tří a hnutí zemědělců a mládeľe. S mnoha odbojovými organizacemi vąak ČNR neměla kontakt.

V prvních květnových drnech se lid dostal na pokraj povstání. Začalo ľivelně v různých městech, často strháváním německých nápisů a vyvěąováním vlajek. Teprve brutální zásahy okupantů zbořily iluzi mnoha lidí, ľe půjde o reprízu 28. října 1918.

Praľské povstání

Vyvrcholením bylo praľské povstání. I ono vypuklo ľivelně - 5. května. Do jeho čela se postavila Česká národní rada, vedená profesorem Albertem Praľákem, která vąak neměla spojení se vąemi bojujícími jednotkami, případně vůbec nevěděla o jejich existenci. Praľané se vrhli do ulic a postavili tisíce barikád, ztěľujících pohyb německých tanků. Proti barikádníkům bojovaly předevąím oddíly SS, které měly velkou převahu, zejména v technice. Pomoc bojovníkům praľského p vstání poskytli vlasovci (oddíly Němci zajatého ruského generála Andreje Vlasova), kteří odmítli bojovat na straně hitlerovců. Celkem zahynulo 3 700 Praľanů, z toho polovina padla a polovina byla barbarsky zavraľděna. Čtvrtého dne povstání podepsala Česká národní rada s německým velitelstvím dohodu, jeľ zaručovala německým vojákům volný odchod k Američanům s tím, ľe si podrľí lehké zbraně, kdeľto těľké zanechají na okraji Prahy. 9. května, den poté, co Německo bezpodmínečně kapitulovalo, vstoupila Rudá armáda do Prahy a zakončila tak válku v Evropě.

5. Ustavení vlády Národní fronty

V březnu 1945 odjela londýnská vláda do Moskvy, kde byla při jednáních s vedením KSČ ustavena Národní fronta Čechů a Slováků a bylo dosaľeno dohody o sloľení první domácí vlády a o jejím programu. Ten byl vyhláąen na prvním zasedání vlády, které se konalo 5. dubna v Koąicích.

Koąický program

Koąický program byl přijat na základě návrhu komunistů a znamenal, ľe osvobozená republika se bude podstatně liąit od předmnichovské ve čtyřech hlavních oblastech: v národnostní struktuře, v soustavě politických stran, v hospodářském systému a v zahraničněpolitické orientaci. Tyto zásadní změny nebyly něčím zcela novým; koąický program byl vyústěním programové činnosti domácího i zahraničního odboje, jejímľ nejvýznamnějąím dokumentem byl program ÚVOD, vypracovaný předevąím Josefem L. Fischerem. Konečná podoba vládního programu vznikla po bouřlivých diskusích mezi představiteli naąeho zahraničního odboje.

Nová národnostní struktura

Na rozdíl od první republiky bylo Československo prohláąeno za národní stát Čechů a Slováků. To znamenalo, ľe se opustila koncepce čechoslovakismu a Slováci byli uznáni za svébytný národ; vztah Čechů a Slováků se měl řídit zásadou rovnosti. Toto pojetí česko-slovenského vztahu bylo výsledkem konfliktního procesu. Program ÚVOD chápal jeątě slovenský problém spíąe regionálně neľ národně a Beneą hájil do poslední chvíle tezi o jednotném československém národě. Na druhé straně byla mezi slovenskými odbojáři dlouhou dobu dosti silná orientace na samostatné Slovensko. Myąlenka společného státu s Čechy se prosadila nejdříve v armádě, a to hlavně v československém vojsku v SSSR. Masa slovenských vojáků ztratila iluze o nezávislosti Slovenska a o národním rázu bratislavské vlády a začala se spontánně hlásit k Československé republice.

Také řeąení německé otázky bylo výsledkem dlouhého procesu. Myąlenka odsunu se zrodila v řadách ÚVOD. Beneą ji zprvu odmítal, ale pod tlakem jak domácího odboje, tak britských oficiálních míst s ní vyslovil souhlas. Při jednáních v Moskvě v prosinci 1943 o tomto záměru informoval jak vedení KSČ, tak Stalina. Českoslovenątí komunisté souhlasili pouze s odsunem nacistů, Stalin vąak zásadu násilného vystěhování vąech Němců schválil. Po válce vyslovila s tímto řeąením souhlas postupimská konference Velké trojky; byli vysídleni vąichni Němci s výjimkou antifaąistů.

Maďarská menąina byla v Koąickém programu postavena na roveň Němcům. Poľadavek jejího odsunu vąak mírová konference neschválila a po roce 1948 dostali Maďaři občanská a menąinová práva obdobná těm, které Koąický program zaručil menąině ukrajinské a polské. Zakarpatská Ukrajina byla odstoupena Sovětskému svazu.

Politické strany

Soustava mnoha (nejméně deseti) českých a slovenských politických stran za první republiky byla v očích lidí značně zdiskreditována. Vąechny programové úvahy v řadách odboje počítaly s tím, ľe se po válce nemá obnovit. Vojáci z Obrany národa chtěli po válce přechodně nastolit vojenskou diktaturu, v programu ÚVOD se návrat k předmnichovskému stranictví zcela vylučoval. Beneą se vyslovoval pro redukci počtu stran na tři: levicovou, konzervativní a střed. Komunisté se vąak nehodlali sloučit s ostatními socialistickými stranami a existenci pravicové strany odmítli, takľe do osvobozené republiky vstoupily čtyři české politické strany: komunistická, sociálnědemokratická, národněsocialistická a lidová. Na Slovensku byly jen dvě: komunistická, k níľ se připojili za povstání i sociální demokraté, a demokratická, utvořená z agrárních členů SNR. Strany ľudová a agrární, strana národního sjednocení a jiné pravicové strany byly vzhledem ke své faąistické nebo polofaąistické minulosti Koąickým programem zakázány.

Sociální přeměny

Odbojové hnutí se silně přiklánělo k názoru, ľe v obnovené republice musí být omezena moc kapitálu. Toto stanovisko nevycházelo jen z pohnutek sociálních, ale i národních a demokratických. Bylo reakcí na roli, kterou mnoho českých a slovenských kapitalistů sehrálo svou podporou faąistických tendencí a snah o dohodu s henleinovci. ÚVOD ve svém programu ľádal zespolečenątění důleľitých výrobních prostředků, Beneą formuloval svůj postoj tezí o socializující demokracii. Koąický program stanovil, ľe majetek Němců a kolaborantů bude vyvlastněn a dán pod prozatímní národní správu a ľe klíčový průmysl a banky budou postaveny pod vąeobecné státní vedení.

Zahraniční orientace

Zahraničněpolitická orientace Československa byla předurčena jiľ v prosinci, kdy Beneą navątívil Moskvu a uzavřel tam československo-sovětskou spojeneckou smlouvu. Toto rozhodnutí londýnské vlády bylo logickým závěrem z Mnichova. Beneą se obával, ľe by se německý imperialismus mohl i po poráľce znova vzkřísit, a ze zkuąenosti roku 1938 vyvodil, ľe se nelze spoléhat jen na Západ. Podpis smlouvy byl doma přijat s naprostým souhlasem, souhlas daly Beneąovi po jistém váhání i západní mocnosti. Ve velmocenském myąlení to ovąem znamenalo, ľe Československo je povaľováno za součást sovětské zájmové sféry. Koąický program označil spojenectví s SSSR za základ československé zahraniční politiky.

Vláda byla sestavena paritně, kaľdá strana dostala tři křesla. Předsedou se stal sociální demokrat Zdeněk Fierlinger, do té doby československý vyslanec v Moskvě, ministerstvo vnitra, z mocenského hlediska klíčové, dostali komunisté.

Výsledky revoluce 1945

Poráľka faąistického Německa znamenala pro Československo vítězství národní, demokratické a sociální revoluce. Nová státní moc, budovaná na troskách protektorátu a slovenského státu, nebyla obnovou první republiky. Moc velkého kapitálu byla zlomena a o osudu země začali rozhodovat mnohem více neľ v minulosti drobní lidé. Namísto agrární hegemonie nastala hegemonie komunistická. Závislost na spojenecké Francii byla vystřídána závislostí na spojeneckém Sovětském svazu.

6. Česká a slovenská kultura za druhé světové války na pozadí kultury ostatních zemí

Druhá světová válka znamenala jedno z daląích selhání kultury civilizovaného světa, zároveň vąak pozvedla síly na její záchranu.

Věda ve válečných sluľbách, uplatnění techniky

V oblasti přírodních věd lze hovořit o období urychlené a plánované aplikace vědeckých poznatků, zejména z oblasti fyziky, elektroniky a chemie, do praxe. Ve válečných sluľbách bylo navázáno úzké spojení mezi pracovníky vědeckého výzkumu a průmyslovými organizacemi. Nejvýrazněji se tento trend uplatnil v USA. Hlavního technického pokroku bylo dosaľeno ve spojích, dopravě a ve válečné výrobě. Přenosná přijímačka a vysílačka, buldozery, obojľivelný vůz a jeep jsou pro druhou světovou válkou stejně charakteristické jako raketové zbraně, létající pevnosti a posléze atomová bomba. S jejím vznikem a pouľitím jsou spojena zvláątě jména Nielse Bohra a Jacoba Roberta Oppenheimera. Na základě fyziky radiace a teorie informací se rozvíjela telekomunikace, byly vyvinuty stopovací protiletadlové granáty, radar aj. Československý průmysl přispěl k válečnému arzenálu těľkým kulometem Bren. Potřeba chránit vojáky před nedostatkem a nemocemi, zvláątě v tropických a pouątních oblastech, a snaha sníľit na minimum následky zranění vedly k pokroku v biologii a v medicíně. V podstatě válečnými výrobky jsou DDT, penicilin, paludrin a streptomycin.

Humanistické vědy

Humanitní vědy, včetně filozofie se vyznačují dvojím trendem - návraty a úniky. Nejtypičtejąím filozofickým (a nejen filozofickým) směrem se stává existencialismus, který v průběhu války vrcholí zejména ve Francii. A protoľe jeho francouzská modifikace vyjadřuje víru v moľnost úniku individua z drsné reality, proběhne téměř celou nacisty okupovanou Evropou. V adaptované podobě zasahuje předevąím slovesné umění.

Umění v průběhu druhé světové války větąinou ustupuje do pozadí a válečné proľitky jsou zúročeny aľ v době poválečné. To, které se navzdory válečné vřavě udrľuje při ľivotě, má ve válčících zemích rozdílný charakter.

Umění Třetí říąe

V agresivních faąistických státech je umění zcela podřízeno ideologickým hlediskům, coľ znamená, ľe moderní umění s humánním obsahem je zavrąeno i se svými tvůrci. V německé třetí říąi hoří na hranicích vyřazené knihy, cenzura řádí v knihovnách, tisku, rozhlase i filmu. Umělci hodni toho jména emigrují nebo rezignují. Dočasní vítězové v okupovaných zemích rabují a odváľejí do Německa umělecké památky vąeho druhu (v tomto směru neblaze proslul H. Göring) nebo je ničí. Ministr propagandy Goebbels přikládal velkou důleľitost působení filmu, takľe pro kina neplatila ani v Německu, ale ani například v Protektorátu Čechy a Morava omezení, která jinak postihovala kulturní a společenský ľivot (zákaz shromaľďování, vytápění veřejných místností apod.). Výtvarné umění zde mělo ráz hrubého naturalismu, slovesné umění zcela slouľilo propagandistickým účelům. Zneuľívána byla i hudba (ceněn byl Richard Wagner) a její interpreti (Herbert von Karajan).

Itálie

Poněkud mírnějąí dopad má faąistická ideologie na umění v Itálii. Na filmový festival v Benátkách jsou přijímána alespoň v prvních letech války i díla z některých okupovaných států, postupně jsou ovąem - jako v celé Evropě - zakázány filmy z USA, Velké Británie, Polska a SSSR. Také cenzura není tak tvrdá a jsou publikováni autoři sice konformní nebo reľimu oddaní, ale přece jen vytvářející umělecky hodnotná díla; například Curzio Malaparte — umělecké reportáľe z ruské fronty Kaput (1941), Alberto Moravia — satira na diktátora Maąkaráda (1940), Gianni Stuparich — válečný román Nevrátí se (1944). Pro ideové a umělecké formování italské literatury a pro modifikaci některých literárních směrů má význam období tzv. resistence od října 1943 do dubna 1945. Kromě filmu hraje v Itálii velkou roli i divadlo (Luigi Pirandello).

Francie

V obsazených zemích se umělci snaľí vyuľít k prezentování svých děl legálních moľností, aniľ by upadli do kolaborace s okupanty, nebo vydávají svá díla ilegálně. Ve Francii vzniká slavná Půlnoční edice. Alegorického charakteru nabývají díla ovlivněná existencialismem [Jean Paul Sartre — povídka Zeď (1939), Simone de Beauvoirová román Návątěvnice (1943), Albert Camus — novela Cizinec (1942)] i díla realistická, vracející se často do minulosti [Louis Aragon — román Cestující z imperiálu (1943), Jean Anouilh — tragédie Antigona (1952), hrána 1944, Vercors, vydávající své novely zčásti ilegálně aj.]. Velké účinnosti dosahuje poezie, rovněľ často vydávaná nelegálně (Paul Éluard, Louis Aragon, Jacques Prévert). Jen malá část umělců sklouzává do pozice kolaborace. Řada autorů tvoří díla, která vycházejí bezprostředně po ukončení války.

Ostatní okupované země

Obdobná situace jako ve Francii je i v Norsku, Nizozemí a Belgii, v Řecku, Jugoslávii a Albánii. Specifický charakter má umění v neválčících státech s faąistickým reľimem — ve ©panělsku a Portugalsku, kde je vyuľíváno legálních, pololegálních i ilegálních forem jeho zveřejňování.

Za druhé světové války je dokonce i v prostředí věznic a koncentračních táborů vyvíjeno mezi vězni nesmírné úsilí udrľet mezi sebou a zejména pro děti kulturní ľivot (ąkolní vyučování v Terezíně a Osvětimi, organizování divadelních představení, koncertů apod.); vznikají zde vąak i umělecká díla (za včechny jmenujme verąe francouzského básníka Roberta Desnose). O udrľení základní vzdělanosti se snaľí ve své okupované, vlasti také polątí intelektuálové, coľ má charakter ilegální činnosti stejně jako kaľdé daląí kulturní působení.

SSSR

V Sovětském svazu je kultura značně oslabena stalinskými čistkami z konce třicátých let. Jeątě v lednu 1940 je zastřelen Isaak Babel a v únoru Michail Kolcov a Vsevolod Mejerchold. Úděl svých bliľních a útoky na svou osobu neunesla básnířka Marina Cvetajevová, končící sebevraľdou. Nicméně v průběhu války vzniká řada vynikajících děl ovlivněných utrpením a statečným bojem národů Sovětského svazu (například verąe Alexandra Tvardovského a Konstantina Simonova, reportáľe a povídky Ilji Erenburga, román Mladá garda Alexandra Fadějeva, jejľ ovąem musel autor po válce přepracovat v duchu socialistického realismu). Řada děl, která vzniká v době válečné, se objevuje těsně po jejím skončení. Úspěchy zaznamenalo výtvarné umění, fotografie a dokumentární film, válka inspirovala i hudební tvůrce.

Anglie a USA

Anglie a USA se staly azylem mnoha vynikajících umělců ze zemí okupovaných faąisty. Pouze někteří z nich byli schopni překonat trauma z emigrace a tvořit. Ani velký improvizátor Salvador Dalí se nedokázal zcela adaptovat na odliąný způsob ľivota americké společnosti. Přesto v tomto období vznikala vynikající umělecká díla, tvořená vlastními umělci i emigranty, a to v oblasti výtvarného, hudebního i slovesného umění, fotografie a filmu.

V Anglii reagují domácí autoři na válečné události bezprostředně, ale vąímají si spíąe vnějąí stránky - mnohá z těchto děl se stala předlohou k úspěąným filmům (například Monsarratovo Kruté moře). K těm, kteří dospěli k hlubąímu pohledu, patří například válečný dopisovatel australského původu James Aldridge. Překvapivý pohled do zákulisí zbrojařských společností otevřela Balchinova kniha Pokojík vzadu (1943). William Golding sledoval v řadě románů osudy ľidovských rodin v Anglii a hitlerovské Evropě. Také u představitele "románu-řeky" Charlese Percy Snowa najdeme ohlasy tohoto období. Svá nejvýznamnějąí básnická díla vydal za války Thomas Stearns Eliot. Herbert George Wells ve svém posledním významném díle Rozum v koncích vyjádřil své zoufalství z rozvratu společnosti a obavu z věcí budoucích, a přiřadil se tak myąlenkově ke kritikům společnosti, zejména Georgu Orwellovi.

Na události druhé světové války reaguje také celá řada amerických autorů, z nichľ mnozí se jich přímo účastní jako váleční dopisovatelé (Ernest Hemingway a John Steinbeck). Ve svých dílech citlivě reflektují pocity Američanů a jejich proľitky. Například Steinbeck píąe za válkv příběh posádky bombardovaného letadla Vypus»te bomby a krátký román Měsíc zapadá.

Exulantská literatura

Díky poskytnutému azylu v USA mohli dále tvořit Heinrich a Thomas Mannové, z nichľ Thomas dokončil biblickou románovou tetralogii O Josefovi a jeho bratřích. Lion Feuchtwanger dopsal trilogii o ľivotě Josefa Flavia a vytvořil řadu daląích románů. Na amerických scénách je uváděno dílo levicového dramatika Bertolta Brechta, který z válečné tematiky čerpá náměty i pro své nové hry Strach a bída třetí říąe, Matka Kuráľ a její děti, Galileo Galilei (otázka svědomí), Kavkazský křídový kruh a Dobrý člověk ze Sečuanu. Mohli bychom jmenovat řadu daląích, a to nejen z oblasti slovesného umění. Díky postoji USA byly za druhé světové války zachráněny nesmírné kulturní hodnoty i řada jejich tvůrců.

Architektura té doby u nás — a prakticky v celé Evropě — pochopitelně stagnuje.

České sochařství

České sochařství se umlčet nedalo. Pyąnou tečku za krásným dvacetiletím masarykovské republiky učinilo v roce 1938 plastikou Přepadení Československa, vytvořenou spoluprací Jana Laudy a Jana Baucha. V následujících letech se - ostatně jako veąkeré umění - uchyluje k jinotajným alegoriím a symbolům. Uveďme alespoň dva příklady: Karel Dvořák vytváří nadčasová torza České řeky, Osud a ®ivot, Poesie; Karel Pokorný modeluje návrhy na pomníky Boľeny Němcové a Aloise Jiráska.

Malířství

Také pokud jde o české malířství, múzy se neodmlčely, naopak. Vedle renomovaných představitelů generace starąí vstupuje na scénu generace mladá a nejmladąí. Skupiny Sedm v říjnu, Skupina 42 a Ra daly českému malířství celou řadu vynikajících jmen: Antonín Hudeček, Kamil Lhoták, Karel Souček, Frantiąek Jiroudek, Zdeněk Sklenář, Josef Liesler, Jiří Trnka aj.

Na Slovensku vystupuje s originální tvorbou řada malířů, z nichľ někteří se sdruľují ve skupině Mikuláąe Galandy, jako například Vladimír Kompánek a Andrej Barčík, jiní symbolicky vytvářejí Skupinu výtvarných umelcov 29. augusta, jako Peter Matejka, Orest Dubaj, Vincent Hloľník aj.

Překladová literatura

Jestliľe jsme si řekli, ľe malířské múzy nemlčely, pak literatura, divadlo a film slavily v tomto období nejeden triumf. Byly to předevąím návraty k tomu nejlepąímu, co česká kultura v minulosti vytvořila a na co se dříve - dost nevděčně - zapomínalo. Pokud to jeątě bylo moľné, zůstávala nadále dokořán okna do Evropy i ostatního světa. Bestsellery prvních válečných let se staly zvláątě romány Kdyľ nastaly deątě Louise Bromfielda, K domovu se dívej, anděli Thomase Claytona Wolfa, Jih proti Severu Margarety Mitchellové, Hrozny hněvu Johna Steinbecka a severská trilogie Věčně zpívají lesy, Vane vítr z hor a Není jiné cesty Trygveho Gulbranssena.

Česká válečná reportáľ

V nacisty neokupovaném světě, zvláątě ve druhém období války, slavily triumf válečné reportáľe. Ani my jsme nezůstali stranou. Velmi dobrým válečným zpravodajem se stal v londýnském exilu Jiří Mucha. Jako vąechny daląí válečné reportáľe mohly u nás vyjít pochopitelně aľ po válce.

Česká poezie

Světlou stopu zanechává v tomto období česká poezie. Nové vynikající sbírky vydávají Vítězslav Nezval (Pět minut za městem a skvělá básnická adaptace Manon Lescaut), Josef Hora (Jan Houslista, Zahrada Popelčina), Frantiąek Halas (Naąe paní Boľena Němcová), Jaroslav Seifert (Vějíř Boľeny Němcové, Světlem oděná) i Frantiąek Hrubín (Země sudička). Souběľně vystupuje mladá básnická generace, o níľ Václav Černý napsal, ľe její poezie připomínala vysoko planoucí ohně. (A ľe to i trochu děsilo: tak planou jen ohně před zánikem.)

Mluvčím této generace byl Kamil Bednář a Zdeněk Urbánek a patřili k ní zejména Ivan Blatný, Pavel Bojar, Alena Vrbová, Zdeněk Kriebel, Jan Pilař a nesporně největąí a nejnadanějąí přísluąník této generace Jiří Orten, který, ľel, ve svých dvaadvaceti letech umírá. Tvorba této básnické generace nese - spíą neuvědoměle neľ uvědoměle - silnou stopu existencialismu. A vyznačuje se téľ velkou úctou k rodné řeči a básnickému slovu. Vytváří jinotaje, jimiľ vąak jazyk neochuzuje, ale naopak obohacuje. To platí zejména o Jiřím Ortenovi, zvláątě o jeho sbírkách Ohnice a Elegie a vynikající novoročence Jeremiáąův pláč.

Česká próza

Česká próza se, jak uľ bylo řečeno, vyznačuje návraty ke klasikům. (Poezie se zase často vracela k Máchovi, i kdyľ to nejlepąí, co bylo na toto téma vytvořeno, byly Horovy Máchovské variace, napsané ke stému výročí básníkovy smrti.) Ale také ona vydala několik skvostů původních, i kdyľ na tom pod drobnohledem cenzury byla hůře neľ poezie. A tak jmenujme předevąím velké, ľel nedokončené Vančurovy Obrazy dějin národa českého (skvěle ilustrované Karlem Svolinským), jejichľ cena pro posilování národního sebevědomí je nedocenitelná. K daląím nezanedbatelným prózám patří Poláčkův Hostinec u Kamenného stolu. Musel vyjít pod jménem malíře Vlastimila Rady, protoľe Poláčka uľ postihla okupační antisemitská opatření. Z obdobných důvodů vyąly také Ortenovy sbírky pod jeho vlastním jménem teprve po válce. Čtenářský úspěch mělo Drdovo Městečko na dlani, Schulzův Kámen a bolest, Koľíkův Největąí z pierotů a Bassův Cirkus Humberto.

Nelze ovąem tvrdit, ľe vycházely jen dobré knihy. Hlad po české knize a s ním spojená nakladatelská ochota vynesly občas na světlo i poezii a prózu druhého a třetího řádu. Představovalo to ovąem téměř zanedbatelné minimum a nic to nemění na faktu, ľe česká literatura se v tomto období nejen nezpronevěřovala, ale naopak dosahovala vrcholů.

České i slovenské knihy vycházely v této době také v cizině, předevąím v Londýně. Nejvýznamnějąím českým exilovým spisovatelem byl Egon Hostovský.

Slovenská literatura

Slovenská literatura na území tzv. slovenského státu pokračovala v rozvíjení slovenské poetisticko-surrealistické varianty — tzv. nadrealismu. Na druhé straně ovąem splácela, chtěně i nechtěně, také daň luďáckému etablissmentu. Avąak značná část předevąím mladých básníků záhy zaujímala ostře protifaąistický postoj, zvláątě poté, co byli slovenątí vojáci posíláni po boku Němců na frontu. Dvousvazková antologie této poezie vyąla za války pod názvem Hnev svätý v Londýně. Uspořádal ji a zasvěceným komentářem doprovodil Vladimír Clementis. Dále tvoří, aniľ by se zkompromitovali, Emil Boleslav Lukáč, Ján Kostra, Janko Jesenský, Margita Figuli a daląí.

České divadlo a film

Čestnou kapitolu psalo v této době i české divadlo. Vracelo se k domácím i světovým klasikům, zejména ąpanělským; méně úspěchů slavilo v tvorbě původní. Ale pamětníci jistě nikdy nezapomenou na uvedení Nezvalovy Manon Lescaut, na Srnkovo Rozmarné zrcadlo a zvláątě na Přecechtělovu Pohádku o tanci, která měla tragickou dohru v uvěznění Emila Frantiąka Buriana a Niny Jirsíkové v koncentračním táboře; jednatel Kruhu přátel D 41 Anton Straka ji dokonce zaplatil smrtí.

V těľkých podmínkách se dobře drľela i česká kinematografie. Vzniklo několik filmů trvalé hodnoty, jako Tulák Macoun, Městečko na dlani, To byl český muzikant, Humoreska aj.

Česká hudba

Národní povědomí utvrzovala, jako nejednou v těľkých obdobích naąich dějin, také hudba. I ona se vracela ke klasikům - k Smetanovi a Dvořákovi. A byla tu jeątě celá generace Dvořákových ľáků - i z jejich díla a odkazu se čerpalo. Některá operní představení, předevąím Smetanovy Libuąe a Prodané nevěsty, Dvořákovy Rusalky aj., se stávala manifestacemi, které okupační moc nesla více neľ nelibě. V emigraci tvořil Bohuslav Martinů a zemřeli tam nadaní skladatelé Vítězslava Kaprálová a Jaroslav Jeľek.