Ustavující sjezd KSČ a výtky Kominterny

Hlavním sjezdovým řečníkem byl vůdce strany, soudruh Bohumír Šmeral. Jeho obsáhlý a podrobný referát byl otištěn v Rudém právu pod názvem „Jsme komunisty!“ a stal se předmětem všeobecné pozornosti a zájmu.

Je nespornou skutečností, že Šmeral se ve své řeči dopustil řady drobných politických chyb, z nichž největší byla ta, že se stavěl proti urychlenému splynutí čs. strany se stranou německou v jedinou, centralisovanou, jednotnou Komunistickou stranu Československa. Považoval tento akt za předčasný a snažil se dokázat, že čs. proletariát má ještě mnoho národnostních výhrad vůči Němcům, kteří byli po staletí jeho utlačovateli, a že neuvážené a předčasné spojení českých a německých komunistů v jedinou stranu by se mohlo projevit v odchodu značného po českých dělníků ze strany a mohlo by odvrátit od strany neorganisované dělníky, kteří se stranou sympatisují, ale podléhají ještě mnohým národnostním ilusím. Tyto Šmeralovy obavy pramenily z jeho vytrvalé snahy udržet a budovat komunistickou stranu jako stranu co nejmohutnější a nejmasovější. Nechtěl ztratit ani jediného přívržence, ani jediného dělníka a strachoval se, že předčasným převedením 60.000 německých komunistů do strany by strana mohla ztratit několik desítek tisíc českých dělníků.

Zvláště ostré kritice byl Šmeralův sjezdový projev podroben na zasedáni III. kongresu Komunistické internacionály, který se-konal v červenci 1921 v Moskvě, kde zejména pozdější trockisté a zrádci označili Šmeralovu řeč za projev oportunisty a polocentristy.

Záštity na III. kongresu Kominterny se však dostalo soudruhu Šmeralovi od samotného Lenina. I Lenin vytýkal Šmeralovi některé nesprávné názory a formulace, v mnohém se ho však zastal. Když mluvil soudruh Lenin o taktice Komunistické strany Ruska, řekl mimo jiné:

„Neustále říkáme — na II. sjezdu KI se o tom také hovořilo — že revoluce vyžaduje oběti. Vyskytují se soudruzi, kteří ve své propagandě argumentují tak: jsme ochotni provést revoluci, nesmí však být příliš těžká. Nemýlím-li se, vyslovil se takto soudruh Šmeral ve své řeči na sjezdu čs. strany. Jestliže to Šmeral řekl, pak není v právu. Někteří řečníci kteří vystoupili na zmíněném sjezdu po Šmeralovi, řekli: ‚Ano, půjdeme se Šmeralem, protože se tak vyhneme občanské válce...‘
Jestli je to vše pravda, pak musím říci, že taková agitace je nekomunistická, nerevoluční. Je jisté, že každá revoluce vyžaduje ohromných obětí od třídy, která revoluci provádí.“

V. I. Lenin, kritisuje takto Šmeralův sjezdový projev, postavil se za Šmerala v jeho snaze vybudovat co nejmasovější komunistickou stranu, která by měla vliv na co největší počet pracujících a vedla je. Stalo s tak v souvislosti s vystoupením italského komunisty Terraciniho, který jménem tří delegací, italské, německé a rakouské, vystoupil proti ruskými soudruhy navrhovaným thesím a proti taktice KI. Vyslovil se zejména proti zásadě, že komunisté mohou přejít k boji o moc teprve tehdy, když získali pro stanovisko většinu dělnické třídy. Terracini velmi nebezpečným způsobem zleva napadl toto stanovisko a tvrdil, že k boji o moc je podle jeho názoru možno přistoupit i tehdy, máme-li malou, avšak dobrou komunistickou stranu, neboť ostatní dělnictvo se během boje již „přidá“. Přitom podceňoval a kritisoval snahu českých komunistů a jmenovitě soudr. Šmerala ještě více rozšířit a rozmnožit svoji, podle Terraciniho názoru beztak ohromnou, spolu s Němci více než 400.000 členů čítající stranu. Svoji nesprávnou theorii se Terracini pokoušel podepřít tvrzením, že i ruští bolševici šli do boje o moc s poměrně velmi malou stranou.
Proti Terracinimu a jím představovaným levičáckým tendencím tří delegací vystoupil na kongresu velmi rozhodně soudruh Lenin. Se vší tvrdostí a bezohledností rozbil jejich nesprávné theorie, které označil za krajně nebezpečné i škodlivé pro Komunistickou internacionálu Mezi jiným pravil:

„Kdo v Evropě, kde jsou téměř všichni dělníci organisováni, nechápe, že musíme získat většinu dělnické třídy, ten je ztracen pro komunistické hnutí, ten se nikdy nic víc nenaučí, když tři léta po Říjnové revoluci ani toto nepochopil...
Soudruh Terracini nepochopil mnohé z ruské revoluce. My jsme byli v Rusku malá strana, měli jsme však většinu v sovětech dělnických a rolnických zástupců v celé zemi. Kde to máte vy? Měli jsme nejméně polovinu armády, která tehdy čítala nejméně deset milionů mužů. Máte vy většinu armády? Ukažte mně takovou zemi!“

Takovým způsobem odsoudil a rozmetal soudruh Lenin theorie a názory Terraciniho a jeho druhů, které byly v zásadě nekomunistické, nesprávné a poškozovaly komunistické hnutí. Jmenovaní soudruzi kromě toho dosud neviděli a nepostihli zásadní změnu, která nastala v politické situaci, že totiž poválečná revoluční vlna již značně ochabla a je na sestupu. Terracini a s ním stejně smýšlející soudruzi byli stále ještě v zajetí představ, že se přibližuje nová revoluční ofensiva a snili o přechodu od pasivity k aktivitě.

Tak se dostalo zadostiučinění i soudruhu Šmeralovi, jehož snahy vytvořit masovou stranu a získat většinu dělnické třídy pro komunismus považovali někteří soudruzi až dosud za oportunistické a přehnaně opatrnické.

Soudruh Lenin se nepřímo zastal soudruha Šmerala i v otázce ocenění mezinárodní politické situace. Soudruhu Šmeralovi bylo totiž vytýkáno, že popírá revolučnost situace tvrzením, proneseným na ustavujícím sjezdu KSČ, že se nenacházíme bezprostředně před revolučním výbuchem, před bezprostřední katastrofou. Soudruh Lenin sám ve svém referátě o dalších úkolech a taktice Komunistické strany Ruska vyslovil mínění, že vzájemný poměr třídních sil ve světě je v určité rovnováze, že nemůžeme počítat s bezprostřední revoluční krisí.

Konečně soudruh Lenin v osobním rozhovoru se Šmeralem a Kreibichem dal za pravdu soudruhu Šmeralovi v otázce opatrného postupu při určování nejbližších strategických a taktických úkolů strany. Odmítl útoky některých delegátů kongresu na Šmerala pro jeho opatrnost poukazem, že vůdce revoluční strany má být rozvážný a opatrný. Dodal k tomu, že i bolševici byli v době revolučního nástupu k moci nanejvýš opatrní. Takovým způsobem se soudruhu Šmeralovi dostalo zastání z nejpovolanějších úst.

Ostatně ustavující sjezd čs. komunistické strany i se soudruhem Šmeralem si byl vědom toho, že splnit požadavek EKI i převážné většiny komunistů Československa, aby byla vytvořena jednotná strana, jediná komunistická sekce v ČSR, je jen otázkou krátké doby. Svědčí o tom jednomyslné sjezdové usnesení:
„Sjednocovací sjezd komunistických stran Československa budiž konán v době co nejbližší.“

Svědčí o tom i příslušná část odpovědi Exekutivě Kominterny na její pozdravný přípis ke sjezdu, kde se pravilo:
„Můžeme Vás, soudruzi, ujistit, že. vybudování jednotné Komunistické strany Československa, sekce III. internacionály, jest od dnešního dne již jen-problémem organisační techniky, který bude v nejbližší době rozřešen a proveden.“

Dokazuje to i další sjezdové usnesení, které zní:
„Výkonnému výboru se ukládá, aby delegoval ze svého středu soudruhy, kteří spolu s delegáty německého oddělení Komunistické strany Československa utvoří akční výbor. Tento akční výbor má za úkol provést přípravné práce pro sloučení národnostních stran, jmenovitě
1. vypracovat společný organisační řád,
2. vypracovat společný akční program,
3. připravit společný sjezd.“

Třetí kongres Komunistické internacionály, který zasedal dva měsíce později, projednal přihlášky československé i německé komunistické strany v Československu a přijal je za členy KI, položil však podmínku, aby
„všechny komunistické strany Československa splynuly v nejkratší lhůtě a vytvořily jednotnou centralisovanou komunistickou stranu podle podmínek II. kongresu KI“.

Jindřich Veselý, O vzniku a založení KSČ, SNPL, 1953