Co lze nyní napsat

„Vůle Československa nepřipustit revisi jest dosti jasná. Pokud na něm bude, pokud ono bude míti dosti sil, k revisi nedojde, a můžeme býti spokojeni. Ale je možno zcela vyloučit, že se jednou, nikoliv ovšem ze své vůle, octne uprostřed revisionistické situace, jíž se vzpíralo, ale neubránilo? Ne jen my události připravujeme. Také jiní je pro nás připravují. Vše bude záležeti na tom, která fronta bude míti více sil, zda ta naše, nebo ona druhá, revisi příznivá.“

„Přítomnost“, 12. dubna 1933

„Několikrát jsme už označili za největší chybu tu okolnost, že světové veřejné mínění si zvyklo na Německo tak, jak je vidělo několik let po válce, bezmocné a odzbrojené, a že si jednak nedovedlo a nechtělo uvědomit, že tato velká říše, naplněná četným, pracovitým a po mnohé stránce neobyčejně talentovaným obyvatelstvem, se za všech okolností zase vrátí k svému bývalému velmocenskému postavení, jednak že si neumělo dost plasticky představit, jak takový návrat bude vypadat. Zajisté, bylo by bývalo možno, aby tento nevyhnutelný návrat se odehrál v jiných, méně bouřlivých formách, než jsou ty, které nás dnes znepokojují. Ale k tomu by bylo bývalo třeba, aby evropské lidstvo bylo více, než ve skutečnosti jest, ovládáno jednotným, předvídajícím a organisujícím rozumem. Bylo by bylo bývalo možno, když návrat Německa k bývalé síle už mohl být odhadnut jako nevyhnutelný, svolat velkou konferenci, která by se podobala konferenci mírové a na které by se dobrovolně odstranila všechna ta ustanovení mírové smlouvy, jež z Německa činila stát jaksi méněcenný, a taková, o nichž bylo zřejmo, že je znovu zesílivší Německo natrvalo nesnese. Není třeba snad dnes zvláště vykládati, jakým štěstím pro lidstvo by bylo, kdyby taková konference byla jednala s Německem ještě demokratickým.

Ale v Evropě bylo tehdy ještě příliš mnoho předsudků (na příklad: jeden Němec je jako druhý), příliš málo státnické odvahy, příliš málo vědomí nutnosti, příliš mnoho strachu před voličstvem a domácími demagogy, aby taková cesta mohla býti nastoupena. Konference taková, která by ovšem byla musila být revisionistická — právě před tím slovem panoval největší strach — se tedy nesešla. Jaký jest osudný následek toho? Volentem facta ducunt, nolentem trahunt: toho, kdo chce, osud vede, toho, kdo nechce, vleče. Máme nyní zajisté pocit, že jsme vlečeni. Bylo by bývalo možno věci tak zařídit, aby demokratická Evropa měla daleko vznešenější pocit, že vede.

Poněvadž Německu nebyl jednotným odhodláním ostatních umožněn klidný návrat k minulosti, vrací se k ní nyní svým vlastním pořádkem, který ovšem pro celý ostatní svět má pronikavou a nepříjemnou příchuť anarchie. To, co nyní prožíváme, není nic jiného než chaotické, výhrůžné a nervy drásající jednání o základy nového míru, takového, který by se hodil také pro Německo, jež se opět stalo mohutným. Nějaká konference, svolaná a vedená odhodlanými státníky, byla by ušetřila nervům evropských lidí mnohou katastrofu. Ale na neštěstí místo metody vyjednávání zvolila si Evropa nesmírně nebezpečnější metodu přijímání fait accompli, metodu, která by snad mohla Německo svésti k leckterým ilusím. Metoda tato, která ovšem jest právě tak málo metodou jako kymácení podle toho, jak se loď naklání, zplodila ještě další a to velmi nepříjemnou nevýhodu: umožnila, aby výbojný a pangermanistický nacionální socialismus ovládl Německo; způsobila, že nemáme nyní co činiti už jen s Německem, které chce odstranění versaillského míru, nýbrž s Německem, které se možná více rozmáchlo.“

„Přítomnost“, 23. března 1938

V nervovém a diplomatickém souboji, který se odehrával v posledním půl roce, bylo jen tak dlouho možno předvídati, dokud obě strany zůstanou v dobrém stavu. Ovšem, jestliže jedna z nich se více nebo méně roztřese, zhroutily se také všechny předpoklady našeho předvídání. Nebyli jsme to my, kterým v kritickém okamžiku se zachvěla kolena, ačkoliv jsme dobře znali své nesmírné risiko. Nikdy se snad žádný lid nehotovil bez váhání do boje za okolností tak nebezpečných. Každý z nás je dnes plným právem hrd na svůj národ. I když nikdo z nás nedostane nyní podvazkový řád, je zde lid, který by zasluhoval řád meče.

To jsou věci, které se týkají nás a za které sami odpovídáme. Tyto věci byly v dobrém pořádku. Pokud se pak týká jiných věcí, které záležely na jiných, tu jsou možnosti našeho výkladu a kritiky nyní značně přistřiženy, a čtenář nechť omluví známými vnějšími okolnostmi, jestliže mu zatím nemůžeme podati plný obraz toho, co se stalo a jak se to stalo. Neboť o Německu zajisté již není dovoleno psáti s onou otevřeností, s jakou se to dosud dělo, a lord Runciman dokonce, zdá se, přímo doporučoval, aby to bylo zakázáno. K Francii a Anglii musíme se chovati umírněně, poněvadž přese všechno, co se stalo, budeme jich ještě mnoho potřebovat a budeme zase dále musit v ně doufat. Itálie, pokud kusé zprávy z Mnichova a z berlínské mezinárodní konference docházejí, chovala se k nám v poslední chvíli celkem slušně a oponovala tomu, aby linie našeho vynuceného ústupu byla prohlubována. Nebylo by vhodno ji dráždit. Všelicos jiného pak psáti zakáže asi censura jen tak, poněvadž má teď mnoho moci. Můžeme tedy nyní naprosto otevřeně posuzovat poměry v takových státech, jako je Persie, a ve všem ostatním si musíme ukládat reservu. Tak si novinář v této zemi připadá jako strom přes noc oškubaný a musí teprve přemýšlet o prostředcích, jak dopraviti k svým čtenářům pravdu, jak býval zvyklý.

Ostatně ani nepředstírejme, že už známe plnou pravdu o posledních událostech. Od Berchtesgadenu přes Godesberg do Mnichova stalo se mnohé, čeho pravý význam nám teprve vysvitne. Vytvořila se jakási nová mezinárodní situace, jejíž obrysy jsou ještě zamlženy. Zdá se, že se pohnulo více, než jen hranice československého státu. Podáme o těchto nových poměrech pravdivou informaci, až ji sami budeme míti.

•

Bude se nyní mnoho diskutovat o tom, brala-li se naše zahraniční politika správným směrem, zakládajíc bezpečí státu na úmluvách se spojenci. Po výsledku, který není povzbuzující, jest lehko ji odsouditi. Avšak vraťme se bez těch předsudků, jež povzbuzuje znalost výsledku, do minulosti. Sám patřím k těm, kteří od první chvíle, co vzali politické pero do ruky, se exponovali pro dobré vztahy k Německu, uváživše naši zeměpisnou polohu. Několik rušných episod mé žurnalistické kariéry vzniklo právě pro tuto otázku. Přes to, dívaje se do minulosti, nedovedu si dobře představiti, jak by se byla mohla naše politika vyhnouti jedné ze dvou chyb. Neboť i jíti se západem i jíti s Německem bylo v jistém smyslu riskantní a po určité stránce chybou. Třetí možnosti jsme pak jako malý stát asi neměli. Malý stát, který se nemůže sám uhájiti proti sousedu mnohokráte silnějšímu, je vždy v té situaci, že se musí spoléhati na něčí slovo. Otázka byla, máme-li se více spoléhati na slovo západu, nebo na slovo Německa, v poslední době dokonce Německa hitlerovského, čili, jak se věci na konec vyjevily, máme-li více důvěřovati v odvahu Francouzů a Angličanů, či v milosrdenství Němců. Kdo to může rozsoudit? Snad nás zklamalo slovo, jež nám bylo dáno na západě. Ale Rakousko bylo zklamáno slovem, jehož se mu dostalo v Německu. Kdo zná program Třetí říše, směřující k spojení všech Němců v jedněch hranicích, jak může považovati za jisté, že by nám bylo Německo vůbec dalo slovo nikdy neusilovati o anšlus sudetských krajů? Zdá se tedy spíše, že jsme měli na vybranou jen mezi dvěma chybami, mezi dvěma risiky, mezi dvojím spoléháním.

Srovnávati se s Polskem nebo Jugoslávií nemůžeme, poněvadž jednak v těchto zemích nebyla pro Třetí říši kořist tak lákavá, jako u nás, jednak ani pro tyto státy není vývoj se všemi nepříjemnostmi ještě uzavřen, jak nepochybně dosti brzo uvidíme. Nebylo tedy asi pro nás vůbec jediné, nepochybné, spásné metody. Každá měla své risiko, jako ostatně celý historický život našeho národa nepřestával míti risiko, vyplývající z naší polohy a nevyléčitelné jakýmikoliv prostředky. Měli jsme za tisíc let zajisté mnoho znamenitých mužů: žádnému z nich se nepodařilo zabezpečiti svůj národ navždy; nebyla to vina jejich, nýbrž vina středoevropské politické přírody a zeměpisu. Vzpomeňme si nyní, že Masaryk, vraceje se r. 1918 jako president do vlasti, podle svědectví mnohých nejásal, nýbrž byl hluboce starostliv.

•

Mluvíce o spojenectví se západem, dodávali jsme obyčejně: toto vše platí, jestliže ovšem západní velmoci nezmalomyslněly a nezresignovaly. Tuto věc nemůžeme dále rozváděti. Ale tolik jest jisto: Francie na příklad neobětovala v posledních zářijových dnech jen naše hranice, obětovala také neobyčejně mnoho — uvidí se ještě, kolik — ze svého velmocenského postavení.

Dovedli bychom ještě pochopit, že Francie a Anglie, které opravdu málo věděly o našich poměrech, dospěly jedné chvíle k názoru, že všechny menší prostředky nepomohou a že zbývá jedině oddělit německá území od naší republiky; že svět nesnese ještě rok nebo dva takových rozruchů, jakým byl vystavován za posledního půl roku; že není možno trvale udržovat stav takový, pro který by bylo třeba snad každé tři měsíce znovu mobilisovat; je snad i možno, že západní velmoci skutečně se domnívaly, že nám svým rozhodnutím spíše poslouží a donutí nás žiti život sice skromnější, ale bezpečnější; věřily snad, že ani my sami bychom nervově neunesli stav permanentní krise; byly snad i z jakési milosrdnosti přesvědčeny, že jest třeba zabrániti nám zničiti se ve válce proti přesile, a nenechat dojít k boji, po kterém by nás mohly už jen pomstít. To vše by bylo možno pochopiti. Avšak méně pochopitelný jest způsob, který zvolily k tomu, aby tento plán byl proveden.

Ostatně, pravda, nezvolily jej, byl jim vnucen. Nepochopitelné jest tedy, že si jej daly vnutiti. Nikdo ze západních státníků nemohl věřiti, že stačí dvouhodinová konference k rozloučení zemí, které po tisíc let patřily k sobě, a že za týden lze všechno i fakticky provésti. Jestliže tomu žádný ze západních státníků nemohl věřiti, čemu tedy věřili jinému, než tomu, že jest třeba ustoupiti hrozbám?

                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                 Obáváme se, že velká lavina byla uvolněna, jestliže německý vůdce ze svých tří jednání se západem nabyl přesvědčení, že ve světě jest postavena německá síla proti slabosti ostatních. To by byla okolnost, která by ještě převyšovala dosah naší státní tragedie. Proti národu, který jest odhodlán se za své cíle, ať jsou jakékoliv, bít, je krajně neprozřetelno nestavěti nic jiného, než živočišný strach z války.

Teprve uvidíme, jak tím vším, co se stalo, se posunula evropská půda. My, doufám, budeme na ní za všech okolností státi jako muži. Připravovali jsme se jako muži na těžkou válku. Jako muži se musíme chovat i v těžkém míru.

•

Napsal jsem zde před čtrnácti dny, že po všem, co se stalo, budeme nyní provozovati jediné, co nám zbývá: politiku nacionálního egoismu. Jeden známý a radikální český básník mne za to v dopise dosti hrubě pokáral. Pane, přes to jsem přesvědčen, že nám nic jiného nezbývá, a k ničemu jinému raditi nebudu. Se silami, jež nám zbývají, nemůžeme si činiti nárok na to, abychom určovali běh světa. Máme nyní hlavní úkol: zachovati se. Nacionální egoismus ovšem neznamená, že by nyní do našeho života měla vpadnouti sprostota a nízkost. Naopak, právě nyní musíme tím usilovněji pěstovati všechny ctnosti občanské a lidské. Jako muž, kterému se zbořil dům, musíme se shýbnouti a začíti budovat znovu. Nejlépe jest beze vzdechů.

Naše vláda, ať bude jakákoliv, musí míti na paměti především to, že jest třeba jednati rychle. Nikdo v těchto chvílích nechť nevěří, že čas pracuje pro nás. Spíše proti nám. Problém, který dnes nedovedeme řešit, může se zítra rozrůsti dvojnásob. Musíme se zbaviti těch překážek, které znesnadňují rychlé rozhodování. Jsou-li mezi těmi překážkami zlozvyky stran, zvyklých na hlemýždí tempo, tedy také těchto překážek. Není dnes čas na to, aby strany, jako činívaly, řešení věcí o měsíce a týdny protahovaly, nemohouce se dohodnout o nějaké výhodě nebo osobě. Slyšíme, že strany nepřestaly za kulisami sem tam nějaké své zájmičky postrkovat. Nechť pamatují, že musí se také v této době osvědčit, nechtějí-li v myslích lidu podkopat svou existenci. Lid se v posledních dnech změnil. Změněný lid a nezměněné strany by se dlouho nesnesly.

Ze všeho nejvíce jest nyní třeba vedoucím lidem klásti na srdce toto: jednejte rychle; nezapomínejte, jak nebezpečným faktorem může býti ve chvíli nepříznivé čas. S tímto skvělým lidem se můžete odvážit všeho. Mohli jste se odvážit kruté války, můžete se tím spíše odvážit poctivě pro národ pracovat v míru.

F. Peroutka

Přítomnost, ročník XV, v Praze 5. října 1938, číslo 40