Třetí kapitola knihy Pavla Reimanna Dějiny KSČ z roku 1931Ve znamení vzmáhajícího se revolučního masového hnutí se přiblížil říjen 1918. Revoluční krise dostoupila vrcholu. Fronta byla blízka zhroucení. Již kapitulovaly bulharské oddíly, již začala kolísat a drobit se i fronta rakouská. V říši panoval hlad. Kde kdo věděl, že v příští zimě musí zásobování úplně uváznout. Měšťáctvo potlačených národností, které bylo dosud jakž takž zdrželivé, vystoupilo s požadavkem úplné státní samostatnosti, a odmítlo jednat s rakouským absolutismem. Nadešel konec Rakousko-Uherska.
Tehdy se také rozřešila rozhodující otázka české revoluce: Bude to revoluce proletářská nebo jen měšťácko-národní převrat, provedený pod patronací Dohody? Tuto otázku rozřešil 14. říjen.
Pokud pak jde o politickou stránku akce ze 14. října, je ze všech zpráv jasno, že nikde nešlo o žádnou proklamaci nějaké bolševické diktatury a že nikde nešlo o žádnou akci proti národnímu výboru. Všude byly vyvěšovány prapory v barvách národních, všude se zpívaly nejen dělnické, nýbrž i národní hymny.
A v jednotlivých proslovech, pokud se mluvilo o československém státě nebo československé republice, všude bylo zdůrazněno, že jde o stát demokratický, založený na všeobecném a rovném právu hlasovacím, tedy za účasti všeho občanstva v zákonodárství a správě státu.
Tak vylíčil historický význam 14. října Soukup ve své knize "14. říjen". Sociálnědemokratičtí dějepisci se horlivě snaží zbavit 14. říjen rázu bojovného proletářského dne a dát mu všenárodní smysl. Jenže, tak prosté to není. Přes slabiny a nedostatky byl 14. říjen dnem boje proletariátu a mohl pod revolučním vedením přerůst v proletářskou revoluci.
14. října stály proti sobě dvě síly: dělnictvo, které vystupovalo nejen pro národní, ale i pro sociální osvobození, a české měšťáctvo, které zasáhlo do událostí "Socialistickou radou", korporací, složenou ze zástupců všech socialistických stran. Dělnictvo bylo politicky neujasněné. Jsouc utlačeno sociálně i národně, žilo v domnění, že příští československý stát bude státem socialistickým, a veliké řeči socialistických vůdců o socialisování velikých podniků a velkostatků byly brány za bernou minci. Dělnictvo věřilo, že lze uskutečnit socialismus v demokratické republice. V tom také byl rozpor mezi lidem a vedením nacionálního hnutí. Značná část měšťáctva byla naladěna monarchicky. Ani Masaryk za hranicemi, ani domácí zástupci měšťáctva se nevyjádřili určitě, jaká bude forma českého státu. Mluvilo se povšechně o ťčeskoslovenském státuŤ. Měčťáctvo doma se dovolávalo toho, že o formě státní možno rozhodnout jediné v dohodě s Masarykem a s pařížskou Národní radou. Ani socialističtí vůdcové nedávali určité odpovědi na otázku: monarchie či republika? V původním znění resoluce, předložené pro 14. říjen "Socialistické radě", se mluvilo jen o "svobodném československém státu". Teprve k návrhu soudr. Landové-Štychové bylo tam pojato otevřené prohlášení republiky. Slůvkem "republika" se měl lid odvést od skutečného boje za socialistickou republiku.
Jaké příčiny mělo ohromné říjnové hnutí, které rozhodlo o rázu československé revoluce? Počátkem října se zhroutilo zásobování českých průmyslových středisek, zejména Prahy. Zde nebylo mouky, bramborů ani uhlí. Ale, zatím co města hladověla, jezdily ještě dlouhé vlaky s potravinami na frontu. Denně se vyváželo z Čech na 40 vagonů mouky. O tom věděl lid, který měl hladovění už po krk. Nechtěl hladovět a mrznout. Chtěl vyjít na ulice, aby živelnou akcí zabránil dalšímu vývozu potravin. Nálada mas byla tak napjatá, že co chvíli mohl nastat výbuch revolučních sil. Již v minulých měsících byly veliké stávky. V září stávkovaly znovu Vítkovice, ač úřady hromadně zatýkaly, stávkoval Chomutov, Poldina huť, Škodovka. Nemělo-li se toto hnutí vymknout českému měšťáctvu z rukou, musila se provést nějaká akce, v níž by se sociální patrioté postavili v čelo mas a pomohli hnutí zákeřně potlačit. To se jim vskutku podařilo krajní demagogií. Ve dnech 28. září až 1. října se konal 6. sjezd Československého odborového sdružení. Ježto masy byly naladěny revolučně, zaujal sjezd i stanovisko k socialisování. Referent Škatula řekl zřetelně, co vlastně vůdcové tím "socialisováním" zamýšlejí:
Nikdo rozumný nebude slepě následovati ruského příkladu; doba, okolnosti a poměry nejsou všude stejný a podle knížek revoluci dělat nelze, ježto nelze jich dělat vůbec. Bezpečnou, prozatím vyzkoušenou je cesta, kterou bychom nazvali revolučně-evoluční; spočívá v tom, že do kapitalistické společnosti uváděny jsou takové formy vlastnictví, které této společnosti odporují.
Mluvilo se tedy o socialisování jen proto, aby se mu vlastně zabránilo.Konečným výsledkem byla podvodná resoluce o socialisování, která měla vzbudit v dělnictvu víru, že československý stát bude opravdu socialistický. Resoluce 6. odborového sjezdu zněla:
V uvážení, že soukromokapitalistický řád výrobní podal za války a za poměrů jí vyvolaných, nové a nezvratné důkazy své neschopnosti a neudržitelnosti, prohlašujeme, že důkladná náprava je možná jedině zavedením nového řádu výrobního, řádu socialistického, jehož předpokladem je převod soukromých výrobních prostředků ve vlastnictví kolektivní, při čemž zvláštní důraz klademe na vyvlastnění půdy, jmenovitě velkostatků. Potvrzujíce opětně zásadu třídního boje, jakožto hospodářské skutečnosti, považujeme dobytí politické moci proletariátem za mocný a účinný prostředek tohoto boje. Nový řád výrobní představujeme si založený na organisaci socialisované, jejímiž nositeli jsou hospodářské organisace proletariátu, účelně zakládané ve smyslu socialistických zásad, řízené a kolektivně prospěšně sloužící; prostředkem a cenným nástrojem k dosažení této socialisace jsou nám organisace odborové a družstevní, postupující ruku v ruce s politickými organisacemi proletariátu, za stejným cílem cestou politickou pracujícími. Záruku zdárného provedení našich úkolů spatřujeme v posilování odborových organisaci a v solidární a socialistické výchově členstva.
Tak vrhli socialističtí zrádcové mezi hladovějící heslo socialisování. Tak vzbudili iluse, že chtějí bojovat o socialismus, ale současně varovali před "napodobením ruského příkladu". Ký div, že o čtrnáct dní později, 14. října, byli dělníci připraveni k boji pro socialismus, a představovali si příští československou republiku jen ve formě socialistické republiky. Jinak smýšleli vůdcové.
11. října zasedala ťSocialistická radaŤ. Poněvadž mohlo co chvíli vypuknout živelné vzbouření lidu následkem vylíčených okolností, radila se o hromadné akci v celé české oblasti. Usneseno, bez meškání sorganisovat pasivní resistenci železničářů, aby se z Čech přestaly vyvážet potraviny. 14. října se měla provést generální stávka s hromadnými demonstracemi. Když se "Socialistická rada" rozhodla požadovat republiku, vypracována prohlášení pro projevy na 14. říjen. Nejdůležitějším prohlášením byla proklamace "Socialistické rady", zřetelně svědčící o tom, že hromadné hnutí 14. října se mělo svést do kolejí republiky demokratické.
Statisíce pracujícího lidu českého ve všech českých krajích vznášíme dnes nejslavnější protest proti vývozu potravin a uhlí, proti pustošení našich zemí, proti vraždě národa.
Z nezlomné vůle vlastní a za sankce všeho demokratického světa prohlašujeme, že tu dnes stojíme jako vykonavatelé nové státní svrchovanosti, jako občané svobodné republiky československé.
Každé nové násilí proti nám bude novou naši obžalobou před tribunálem mezinárodním!
Věc naše jest věcí celého světa! Věc ta již slavně zvítězila.
Lid demonstroval, pro socialismus, vůdcové jej utěšovali "mezinárodním tribunálem" imperialistických lupičů. Vůdcové se-spojili s měšťáctvem, ale lidu řekli, že jeho věc zvítězila. Postavili se v čelo hnutí a zradili boj mas o nové uspořádání socialistické společnosti. 14. října stávkovaly statisíce, uposlechnuvše výzvy "Socialistické rady". Ohromné projevy lidu ve všech větších městech svědčily o bojovnosti mas. V Praze, v Brně, v Plzni i ve venkovských městečkách, všude ustala práce, všude se prohlašovala republika. 16. října byla v Moravské Ostravě, veliká demonstrační všeobecná stávka. Byla to akce vskutku ohromná, na jakou nikdo nepomyslil. Bylo nasnadě, že se hnutí dělnictva rozšíří v boj proletariátu o moc.
Jenže vůdcové "Socialistické rady" nechtěli, aby došlo k akci, která by přesáhla třídní cíle českého měšťáctva, a české měšťáctvo se bálo revoluce jako ohně. Nedlouho před 14. říjnem došla do Prahy důvěrná zpráva Benešova, v níž se o revoluci pravilo:
Nesmějí však dovolit rozdmýchat vzpouru a revoluci, dokud my jim nedáme odtud znamení, ať se zatím rozhodně organisují a připravují. Nastane patrně příštího jara doba, kdy se spojenci pokusí rozbít frontu německou a italskou najednou. Pak bude okamžik u nás k akci.
Tuto zprávu dal poslat Beneš 11. září dru Šámalovi v Praze. Tuto zprávu dostal i dr. Soukup. Hlad, který pudil dělnictvo k revoluci, nebyl v Benešově programu "zahraniční revoluce" předvídán, neboť Beneš se bál revolučního vystoupení širokých vrstev. Socialističtí vůdcové 14. října o tom věděli.
Věděli, že možnosti revolučního vystoupení lidu jsou veliké. Ale právě proto dali v důvěrném oběžníku - pamětlivi Benešových rad - tyto pokyny:
Pondělní manifestace nechť se neděje jako dříve v průvodech vojensky seřaděných, neb není ku prospěchu věci, aby už tentokráte snad došlo k násilnostem.
Pro tentokráte jest rozhodnuto nastoupiti v úterý zase na práci.
Akce byla tedy nejen politicky, ale i organisačně tak založena, že je dobře vidět úmysl, dát ji do rukou měšťáctva a splnit Benešovy pokyny o zabránění revoluci.
Malá, ale charakteristická episoda osvětluje protivy, které se ukázaly 14. října mezi vůdci a masami. Cílem československé revoluce, jako revoluce měšťácké, bylo, podrobit si mil. Němců, Slováků a Ukrajinců podkarpatských. Československá revoluce mohla zvítězit jako revoluce proletářská jen tehdy, kdyby se vzdala potlačení jiných národností a přiznala dělnictvu německému, maďarskému a slovenskému právo sebeurčení. Pod tlakem lidu, který se chtěl sbratřit s německým dělnictvem, musila být vydána proklamace k německým dělníkům. Socialistickým zrádcům ovšem nenapadlo vzdát se programu českého měšťáctva, podle něhož se německé obvody měly včlenit do českého státu. Dopustili se však neopatrnosti, že vypracování proklamace k německým dělníkům svěřili soudr. Šmeralovi. A ten, ač byl proklet jako rakušák, ukázal, že má v této věci stokráte více mezinárodního smýšlení než ostatní vůdcové hnutí 14. října. V proklamaci, kterou vypracoval, stálo:
žádajíce pro sebe právo národního sebeurčení až do posledních důsledků samostatnosti československého státu, uznáváme toto právo na sebeurčení též pro vás a jsme toho názoru, že zástupcové českého i německého lidu v této dějinné době jsou povoláni k tomu, aby smluvní cestou rozhodovali pro budoucnost o vzájemném poměru obou národů.
Tato proklamace, kterou uznáno právo sebeurčení německého dělnictva, měla z projevů 14. října udělat mezinárodní proletářský projev. Proto se zajídala šovénským vůdcům sociální demokracie. I pospíšil Soukup ve své knize s prohlášením, že soudr. Šmeral vypracoval proklamaci sám a sám ji dal do tisku, že ji nečetli národní socialisté Franke a Stříbrný, ani sociální demokraté Bechyně a Stivín. Je-li to pravda, tím lépe pro soudr. Šmerala, jehož leták byl mezinárodním činem.*)
Nicméně ani tento, leták, ani bouřlivé požadavky lidu, který 14. října provolával na ulicích slávu socialistické republice a socialisování, nepřinesly rozhodnutí. Rozhodla ťSocialistická radaŤ, která začala jednat, až ji k tomu donutilo masové hnutí, až ji dělnictvo začalo podezírat, proč je tak nečinná. "Socialistická rada" převedla 14. října hnutí nadobro do kolejí měšťácky demokratické republiky.
Za několik dní po 14. říjnu se zhroutila rakousko-uherská monarchie. 28. října byla klidně prohlášena československá republika.
*) Mezitím soudr. Šmeral sdělil autorovi průběh této události. Deklaraci skutečně napsal soudr. Šmeral, byla však jednomyslně přijata v "Socialistické radě". Teprve když přišel p. Soukup, zástupce sociální demokracie v Národní radě, se sdělením, že měšťácké noviny vystoupí proti provolání, byla deklarace sociálními patrioty v "Socialistické radě" anulována.