Všechno je relativní, pane nadporučíku!

Navštívila mě v bytě kriminální policie. Nikoli že bych byl podezřelý z trestného činu, ale abych podal vysvětlení ve věci Směrnice ÚV KSČ č.j. P8854 z 8. 1. 1971. Tato směrnice ukládala okresním a krajským výborům KSČ "založení a vedení jednotné evidence představitelů, exponentů a nositelů pravicového oportunismu, organizátorů protistranických, protisocialistických a protisovětských kampaní a akcí".
Jelikož bylo, jak mi sdělil důstojník kriminální policie, na seznamech těchto osob uvedeno i moje jméno, požádala mne kriminálka, abych se k tomu vyjádřil. Tak jsem uvedl do protokolu, že jsem byl evidován zřejmě kvůli svým tehdejším politickým názorům. Ty nepochybně byly po roce 1968 z hlediska tehdejší ideologie pravicové, protistranické a protisovětské. Ale důrazně odmítám, že šlo o názory protisocialistické. Jsem pouze ochoten uznat, že byly protireálněsocialistické, neboť se domnívám, že mezi socialismem a reálným socialismem je asi takový rozdíl jako mezi porodnicí a krematoriem.
Policejní důstojník mi položil otázku, zda se cítím být poškozen, když jsem se v důsledku těchto názorů ocitl v kotelně. Odpověděl jsem po pravdě, že se poškozen necítím být, neboť mne k těmto názorům nikdo nenutil, a jelikož jsem k jejich prezentaci došel na základě vlastního svobodného rozhodnutí, musel jsem tedy nutně předpokládat, že s těmito názory nebudu moci být tím, čím vším bych byl rád. Dokonce ani tím, čím bych byl nerad.
Také jsem byl tázán policejním důstojníkem v souvislosti se seznamy nepřátelských osob, zda mám nějaké doklady o tom, že jsem byl svého času perzekvován. Pravil jsem, že ani strana, ani vláda, ba dokonce ani všemocná StB nevystavovaly tehdy v tomto smyslu žádné potvrzení. Alespoň ne mně. Možná že jiným ano, protože se dneska nestačím divit, kdo všechno byl tehdy perzekvován.
Za následek svých politických postojů nemohu pokládat ani fakt, že se v roce 1977 se mnou rozvedla moje žena, což jí tehdy vřele doporučovaly některé členky uliční organizace KSČ. Podotýkám jen v této souvislosti, že tytéž dámy jsou dneska (jako členky či sympatizantky jiné politické strany) stejně pohoršeny tím, že jsem redaktorem Rudého práva a že se diví mé nynější ženě, že doposud nepožádala o rozvod. Rozdíl je pouze v tom, že zatímco tehdejší RP špatně psalo o mých kamarádech a zmíněné dámy ho odebíraly, tak dneska ho neodebírají, ale já i moji kamarádi do něj píšeme.
Pokud se týče mých dětí, tak ty na rozdíl od chudáčků dětí, o nichž se dneska dočítám, že žily v té době ve veliké schizofrenii (neboť doma od rodičů slyšely něco jiného než ve škole), touto schizofrenií netrpěly. U mého syna Davida (1968) to způsobila zřejmě poznámka učitelky v žákovské knižce: "Váš syn má příliš dlouhé vlasy!" a moje následná odpověď, že "Karel Marx je měl delší!". Pokud se týče dcery Dominiky (1971), tak učitelce, která do její žákovské knížky napsala, že "neustále vyrušuje v hodinách ruštiny", jsem okamžitě odepsal, že "neustále doma nejí polévku".
A děti měly pokoj, neboť pedagogové usoudili, že když vlastní takového otce, je zbytečné na ně ideologicky působit. A tak se do Pionýra dostaly, protože chtěly a nikoli že musely. A stejně tak z něj dobrovolně odešly, když zjistily, že je to lepší u Bobříků, což byli zakuklení skauti.
Také jsem se důstojníka kriminální policie po provedeném vysvětlení zeptal mimo protokol, zda nemá kriminální policie jiné starosti než zjišťovat, zda mi minulý režim ublížil či nikoli. Odpověděl mi, že samozřejmě jiných starostí je dost. Ale že rozkaz je rozkaz, a tak se místo o vrahy a lupiče (kterých se bojím víc než v minulosti StB) musí starat o nepřátelské osoby uvedené na seznamech ÚV KSČ. Zeptal jsem se ho, co ale říká na to, že například Petr Uhl evidovaný mezi nepřáteli minulého režimu je dneska údajně veden pro změnu zase na jiných seznamech. Na to mi neodpověděl. Tak jsem mu řekl: "Vidíte, pane nadporučíku, jak je všechno relativní! Bůhví, jaké vysvětlení budete požadovat zítra. A po kom."

Pavel Dostál
Rudé právo 8. 4. 1995