logo SDS
Dnešní datum: 14. 12. 2018   | Hlavní stránka | Tématické skupiny | Seznam rubrik | Download |  
zelené návěští   Hlavní menu zelený nadpis
Hlavní stránka
Kdo jsme - něco o SDS
Stanoviska SDS
Tiskové zprávy SDS
International
Staré stránky SDS

Ankety
Download
TOP 50
Tématické skupiny
Seznam rubrik (témat)

červené návěští   Rubriky červený nadpis

zelené návěští   Čtenář zelený nadpis

Jméno (přezdívka)
Heslo


Úprava osobního účtu

červené návěští   Evropská levice červený nadpis


Na web SEL

Manifest SEL
Čtěte o SEL u nás


zelené návěští   Nejčtenějąí/rok zelený nadpis
Desatero pro okupovaného intelektuála
(01. 03. 2018, 5705x)

Stanovisko SDS k volbě prezidenta republiky
(08. 01. 2018, 1054x)

Československo od Května do Února (1945-1948)
(20. 02. 2018, 902x)

®ádnou válku naąím jménem !
(15. 04. 2018, 788x)

Začátek byl nenápadný
(30. 12. 2017, 768x)

Socialismus a Praľské jaro
(10. 06. 2018, 730x)

Čím začít? (Po lednu 1968)
(28. 02. 2018, 674x)

Projev prezidenta Miloąe Zemana na X. sjezdu KSČM
(23. 04. 2018, 596x)


červené návěští   SDS červený nadpis
Strana demokratického socialismu
Přípotoční 869/19
101 00 Praha 10
Návątěvy po předchozí dohodě
tel.:
(420) 608 630 506
(420) 608 181 054
(420) 728 074 253 (nejlépe SMS)
Bankovní spojení - transparentní účet pro příjem darů: 2101181284/2010
Případné dárce žľádáme, aby ve "zprávě pro příjemce" uvedli účel daru, např.: "příspěvek na činnost SDS" a identifikovali se jménem a příjmením. Děkujeme.
secret@sds.cz
(c) SDS

Kanál RSS

TOPlist

zelené návěští   Interní statistika zelený nadpis
Denni
Max. 26
Prům. 17.1
21 denni
Max. 541
Prům. 429.1

Nyní si čte web : 78 uživ.

02. Články, statě, projevy

* Cesty podivných reforem

Vydáno dne 11. 03. 2006 (13599 přečtení)

Československo 1956–1967
První část studie Karla Kaplana z přílohy Reportéra 5/1990. Text jsme převzali včetně ilustračních fotografií.

Změny politické atmosféry

Zakladatelské období režimu, zahájené v únoru 1948, skončilo společenskou krizi v letech 1953–57. Měla za následek, že československá společnost vstupovala do nového období změněná. Změny postihly všechny oblasti jejího života a staly se zárodkem společenských procesů, které se stávaly určujícím faktorem společenského pohybu. Politické vedení nebylo schopno příčiny a podstatu nových jevů včas poznat, nebo přiznat jejich existenci a reagovalo na ně nedůsledně, s obavami, pod tlakem. Komunistickému vedení trvalo deset let, než se pokusilo na 13. sjezdu charakterizovat novou „etapu vývoje společnosti“ a reagovat koncepcí své politiky[1]. Desetileté zpoždění způsobilo, že trvalé napětí mezi režimem mocenského monopolu a společností se vyhrocovalo ve vážné rozpory a to téměř ve všech oblastech společenského života. Během desetiletí se společenské změny a politické vědomí obyvatel vyvíjely tempem, kdy koncepce 13. sjezdu nedostačovala k řešení nakupených problémů a způsob její realizace se navíc stával jedním z rozporů v politických kruzích.

K rozpornému vývoji přispěly skutečnosti, které lze nazvat dědictvím roku 1956. Předně se změnila politická atmosféra ve společnosti vůbec a v komunistické straně zvláště. Režim skončil s masovým používáním nezákonných procesů a s jinými hroznými druhy politické a sociální perzekuce a proklamoval, že politické a ideové rozpory bude řešit politickými prostředky a ideovým bojem. Perzekuce kritiků politiky však nezmizela, ale její rozsah a tvrdost se zmenšily. Navíc její účinnost oslabovala solidarita přátel a okolí s postiženými, jev dříve neznámý Celkem lze říci, že jeden z tvůrců politické atmosféry a účinný nástroj moci – psychologie strachu, pozbývala dřívějšího účinku[2].

Druhou skutečností byla krize ideologie a to v nejširším rozsahu. Odsouzení a kritika teorií, spojovaných se Stalinem, fungovala pouze jako východisko. Z něho se krize ideologie rozlévala jako řetězová reakce do všech oblastí, do politiky, ekonomiky, kultury, zasáhla teorii i praxi. Projevila se v rozkolísání a zpochybňování stávajících ideových a teoretických kritérii a hodnot, byla jednou z příčin neschopnosti vytýčit směr dalšího vývoje, promítala se v častých změnách politických cílů, hospodářských koncepci, organizačních opatření. Rozrušovala dřívější ideologické základy režimu[3].

Krize ideologie vytvářela jakési vakuum a uvolňovala prostor pro pronikání nových myšlenek; podněcovala k tvořivému myšlení a k hledání; posunovala hranice autocenzury. Myšlenkový pohyb byl permanentní a dosáhl už takové síly, že je nemohla různá protiopatření moci, i administrativní, zastavit. Promítly se v něm dva rysy: jednak se myšlení osamostatňovalo, oddělovalo od sovětského, vracelo k domácí realitě, k národním tradicím, a jednak obnovovalo přetržené kontakty s pokrokovou Evropou. Krizí ideologie prohlubovala vědecko technická revoluce. Přinášela nové společenské problémy, jejichž řešení nebylo možné bez aktivní účasti věd, včetně společenských, jejichž význam a role rychle rostly. Politické vedení reagovalo jen na některé momentální projevy krize ideologie a tak prošla třemi etapami. V letech 1957–61 dominoval boj proti revisionismu, poté do roku 1965 boj proti dogmatismu a konservatismu, a potom boj proti oběma „nebezpečím“. Společenská situace však způsobila, že „boj na dvou frontách“ se změnil ve vzájemný zápas směrů a to i uvnitř vládnoucí strany. V jejich řadách vyvolával ideový zmatek a rozkolísanost jejich funkcionářských sborů. Dlouhodobě do života společnosti zasáhla hospodářská krize 1961–63 a zveřejnění (1963) částečné pravdy o výrobě politických procesů z poloviny 50. let. Obě události způsobily otřes, první především u funkcionářů. Druhá u mnohem širšího okruhu obyvatel, její vliv byl ostřejší, hlubší a trvalejší a v politické straně přerostl v politickou krizi. Přesto se události nestaly impulsem veřejných projevů nespokojenosti. Komunistické vedení zabránilo, aby hospodářská krize vedla k poklesu životní úrovně většiny obyvatel a odhalení o nezákonnostech bylo prezentováno jako součást oficiálního tažení proti dogmatismu a důsledkům kultu osobností. Tažení nacházelo příznivou odezvu mezi obyvateli a vyvolávalo u nich naděje, že jde o politiku dlouhodobou a důslednou.

Také ve vnějších vlivech na československou společnost došlo v šedesátých letech ke změně. Vyznačovala se znatelným poklesem autority Sovětského svazu, která se udržovala jen u části komunistických funkcionářů. Pokles, který se rychle šířil i v řídících strukturách, zaznamenali i sovětští funkcionáři a stěžovali si u svých československých kolegů[4]. Naproti tomu politika mírové koexistence pootevřela československou společnost Západu. Jeho vliv zaznamenal během krátké doby prudký vzestup. Pronikal prostřednictvím umění, sdělovacích prostředků, odborných, pracovních i osobních kontaktů, turistiky a dalšími způsoby. Přímo či nepřímo působil na všechny vrstvy obyvatel, zvláště pak na mládež. Politické vedení stavělo ofenzivní boj proti buržoazní ideologii na přední místo stranické práce[5].

Nové rysy v sociální struktuře

Charakteristickým rysem sociální struktury koncem 50. let byla nivelizace. Projevovala se jednak v jednotných pracovních a vlastnických vztazích a v této oblasti slibovala výraznější změny ekonomická reforma. Jednak se projevovala ve mzdové nivelizaci, postavené na hrubém podcenění kvalifikované práce. Program denivelizace, který měl tento už hrozivý stav odstranit, nepřinesl očekávané výsledky, stále převažovala tendence udržet příjmy kolem průměru. Došlo však k celkovému posunu k vyšším příjmovým kategoriím, zejména přibývalo rodin, jejichž příjmy stále více překračovaly výdaje na základní potřeby. A tak i v rámci sociální nivelizace se prohlubovala diferenciace zájmů a potřeb společnosti[6].

Ve společenském životě 60. let vzrůstala váha nové, mladé generace, která vyrůstala a získávala zkušenosti už v poválečném Československu. V roce 1961 představovala téměř polovinu obyvatel v produktivním věku[7]. K dalším změnám ve společenské struktuře patřil příliv kvalifikovaných dělníků, vyškolených po roce 1948. V letech 1953–63 jich bylo 704 tisíc, v letech 1964—67 406 tisíc, přitom téměř polovina nepocházela z dělnických rodin. „Noví“ už tvořili většinu vyučených dělníků, z nich se formovalo nové jádro kvalifikovaných dělníků, které ovlivňovalo tvářnost celé sociální skupiny. Mezi mladými dělníky zaznívala nespokojenost s pracovními poměry, s technickým vybavením závodů, stěžovali si na překážky při uplatnění své kvalifikace a jí neodpovídající mzdy[8].


Nadšení z dobrovolných brigád se postupně měnilo v hluboké rozčarování

Od konce 50. let znatelnými změnami procházela inteligence. Počet absolventů středních a vysokých škol prudce stoupal. V letech 1960–66 se počet duševních pracovníků zvýšil o téměř 340 tisíc, z toho bylo vysokoškoláků téměř 72 tisíce, středoškoláků více než 266 tisíc. K nejrychleji se vyvíjející složce patřili technickohospodářští pracovníci – technická inteligence ve výrobě i v řídícím aparátě. V celé sociální skupině měla početní převahu. Hlavně však nabývala na společenském významu. Byla spjata s výrobou a nikoliv s administrativním výkonem moci či správy, s ní se dostávala často do rozporu. Její územní rozložení nezáviselo na správní struktuře státu, ale na průmyslu a tak vznikalo více středisek inteligence. Mladá inteligence pronikala převážně do politického života. Počet jejich příslušníků v KSČ a jejich podíl na funkcích ve straně, odborech prudce stoupal. Tvořili v nich početnou a pro své odborné znalosti důležitou skupinu, v závodech, obcích, městech se stávali důležitým faktorem společenského života. I v řadách technické inteligence přibývala nespokojenost s metodami řízení hospodářství i závodu, s technickou zaostalostí a s vlastním sociálním postavením; s platy, které neodpovídaly kvalifikaci, s omezenými perspektivami růstu, s obsazováním vyšších funkcí nekvalifikovanými[9].

Potřeba kvalifikovaných odborníků rostla takovým tempem, že je školy nemohly uspokojit, a tak stále zůstávala početná vrstva, tzv. nové inteligence, z řad dělníků. Ve funkcích, určených pro inteligenci, jich v polovině 60. let byla jedna třetina. Celá tato skupina reprezentující kolem 400 tisíc osob se mohla stát velmi vážnou brzdou společenských reforem. Nemalá její část studiem při zaměstnání získávala požadované vzdělání, což bylo jedním z hlavních důvodů, že se „nová inteligence“ jako společenská skupina postupně drobila a neudržela. Část se sbližovala s mladou technickou inteligencí[10].

Změny ve struktuře společnosti od konce 50. let – nástup nové generace, příliv kvalifikovaných dělníků a inteligence, zejména technické – vytvářely příznivé podmínky pro reformní úsilí, jeho sociální základnu. Z jejich řad vyrůstali angažovaní příznivci reforem v závodech i řídících strukturách. Rozklad „nové inteligence“ jako sociální skupiny oslaboval možnost využít ji jako celek proti reformám.

Od konce 50. let se změnilo pořadí důležitosti sociálních problémů, potřeb a požadavků. Základní potřeby obyvatel se dařilo vcelku uspokojovat. Ze starých sociálních problémů zůstávalo jako palčivé postavení velké části penzistů a rodin s více dětmi a zejména bytová krize. Také se ohlašovala sociální nejistota, vyvolávaná reorganizací úřadů a očekávanými důsledky ekonomické reformy. Objevovaly se nové problémy sociálního rázu, o kterých se dosud mlčelo – nízká mzdová úroveň v kultuře, školství, zdravotnictví a také v armádě Závažným se stával nedostatek učebních míst, zejména na Slovensku. Vznikala celá řada požadavků a potřeb, spojených s rodícími se prvky „nové kvality života“. Šlo o zlepšení pracovního a životního prostředí, o demokratické vztahy na pracovištích, řešení kritického stavu školských, kulturních, sportovních, zdravotnických zařízení, narůstala neuspokojená potřeba prostředků pro volný čas, např. osobních aut[11].

Ekonomická reforma

Ekonomika byla trvalým zdrojem obtíží a problémů, které způsobovaly napětí ve společnosti. Základním rysem vývoje ekonomiky od roku 1948 byla ztráta schopnosti plnit svou roli – uspokojovat potřeby společnosti. Ty od konce 50. let vystoupily zřetelně ve dvou směrech. Za prvé: ekonomika s rozsáhlým průmyslem vyvolávala, ale neuspokojovala potřeby obyvatel běžné v průmyslových státech. Za druhé a hlavně: nevytvořila předpoklady pro vybudování ekonomické základny moderní průmyslové společnosti, tzn. pro přeměnu silné průmyslové v moderní průmyslovou společnost. Ekonomická teorie i praxe si potřebu takové změny dlouho neuvědomovaly. Příčiny existujícího stavu byly dvě; jednak rázné přerušení kontinuity ekonomiky a její struktury vytvářené sto let a jednak stejné rázné přetržení dřívějších rozsáhlých ekonomických vazeb s průmyslovými státy západu. Za oběma příčinami stál politický motiv, především příslušnost země k sovětskému bloku a jeho hospodářským institucím. Postavení Československa v mezinárodní dělbě práce se tak v 50. letech změnilo, byla mu vnucena role strojírenské velmoci v rámci RVHP; role, která příslušela SSSR. Českoslovenští představitelé se zpočátku bránili této změně, nakonec se podřídili. Posléze ji přeměnili v koncepci své hospodářské politiky, které se drželi až do poloviny 60. let. Koncepce strojírenské velmoci přímo vedla k privilegované až monopolní pozici strojírensko-hutního odvětví, zejména těžkého strojírenství v hospodářství. Potřebám odvětví se podřizovalo celé hospodářství. V krátké době se změnila ekonomická struktura, a to v rozporu s tradicemi a možnostmi země. Nová struktura se stala trvalým zdrojem disproporcí a rozporů a příčinou neschopnosti uspokojovat potřeby obyvatel. V ní také kořenily hlavní brzdy přechodu k moderní průmyslové společnosti. K tomuto poznání dospěli mnozí představitelé ekonomické teorie i praxe až v polovině 60. let a tvořilo obsah ekonomické reformy.


K oblíbeným politickým kratochvílím bývalých vůdců patřilo fotografování s pionýry: A. Novotný s dětmi v Lánech (1958)

Československá ekonomika se vyvíjela v trvalých disproporcích, a to rozličného druhu a intenzity. Dvakrát vyhrotily v krizi, v letech 1953–55 a v 1961–63. Obě krize měly některé společné rysy. Předcházely jim: nereálně vysoké investice do těžkého průmyslu, selhání strojírensko-hutního odvětví, abnormální výdaje na armádu a zbrojení[12], rozrušení vnějších ekonomických vazeb, smluv se socialistickými státy. V obou krizích se východisko spatřovalo v omezení investic, výdajů na armádu a jako ozdravující faktor se projevila výroba spotřebního zboží dlouhodobé potřeby. Hospodářské krize se staly zdrojem rozdílných ponaučení. Po první krizi politické vedení pokračovalo v koncepci strojírenské velmoci a nereagovalo na náměty změn v ekonomické struktuře. Po druhé krizi sílily mezi pracovníky ekonomické teorie a praxe výhrady k hospodářské politice a v polovině 60. let přesvědčení o nutnosti strukturálních změn převážilo. Existovaly však rozpory o jejich charakteru a rozsahu. Zejména představitelé plánovacího úřadu se jim bránili a poté počítali pouze s dílčími úpravami. Proti nim vystupovali zastánci takových změn, které by směřovaly k moderní průmyslové společnosti. Od roku 1965 vypracovávaly skupiny odborníků analýzy technickoekonomického stavu jednotlivých hospodářských úseků. Měly za úkol srovnat domácí stav s vyspělými průmyslovými státy a navrhnout směr vývoje do roku 1980. Analýzy podaly velmi neutěšený obraz o hospodářství, stupeň technické zaostalosti ve většině oborů byl značný. Jednoznačné se vyslovovaly pro hluboké strukturální změny a naznačovaly základní tendence této přestavby. Klíčový problém ekonomiky stál před vyřešením, prozatím v teoretické podobě a první kroky se měly promítnout do příštího pětiletého plánu. Z analýz bylo zřejmé, že přestavba bude dlouhodobým a náročným procesem, který nemůže uskutečnit Československo samo, zejména bez technické spolupráce s vyspělými průmyslovými státy. I tento fakt podtrhoval nezbytnost korektur v postavení v mezinárodní dělbě práce[13].

Mnohem dále postoupila ekonomická reforma v oblasti plánování a řízení. Dospěla k teoretickému formulování cílového stavu, ke zpracování řady konkrétních problémů a k prvním důležitým krokům realizace.

Od svého vzniku v roce 1957 procházelo československé plánování nepřetržitými změnami. Při tom politické vedení trvalo na upevnění autority pětiletých plánů, které však byly fikcí. Ve skutečnosti neexistovaly, hospodářství se řídilo ročními nebo dvouletými plány[14]. Až do roku 1953 se českoslovenští tvůrci plánů snažili vypracovat vlastní metodiku plánování a řízeni. Do roku 1950 aplikovali dřívější metody kapitalistického podnikání a do roku 1948 dominovala snaha o syntézu plánu a trhu. Poté začaly sílit centralistické a direktivní metody plánování a řízení. K rozhodujícímu zlomu došlo v letech 1950–51, kdy se centralistické tendence přeměnily v záměr a cíl: z centra řídit a určovat co největší díl hospodářství. Protože ani ohromný rozsah centrálních ukazatelů nezabránil disproporcím, tak se politické vedení pod různými tlaky rozhodlo převzít od roku 1953 sovětský model plánování. Na plnění hospodářských úkolů se nic nezměnilo, a to z jednoduchého důvodu: úkoly byly nereálné a žádný způsob řízení nemohl zajistit jejich plnění. Prudký nástup centralismu v plánování byl produktem strukturální přestavby v počátcích 50. let. Prosazení monopolní pozice strojírensko-hutního komplexu ve velmi krátké době bylo možno realizovat jen cestou centrálních direktiv. A ekonomická struktura, která nepřetržité plodila disproporce, vytvářela podmínky pro uchování centralistického řízení a ohrazovala pokusy o jeho rozrušení či odstranění. Potvrdil to osud první významnější reformy řízení z roku 1958.

Reforma 1958 měla s reformou 1965 společný motiv zrodu – kritický poměr k centrálně direktivnímu modelu. Obě usilovaly o vytvoření prostoru pro samostatné rozhodování podniků, zvýšení jejich, jakož i zaměstnanců hmotné zainteresovanosti na výsledcích hospodaření a uplatnění hodnotových kategorií. Rozdílné byly ideově politické podmínky, teoretická východiska a zejména koncepce, nástroje, hloubka změn a cíl reformy, její cílový model. Reforma 1958 se rodila v době boje proti revisionismu vůbec a jugoslávskému zvláště, reforma 1965 vznikla naopak v období boje proti dogmatismu, což ovlivnilo směr i odvahu myšlení. Reforma 1958 se nemohla opřít o teoretickou frontu, která trpěla dogmatismem a dokonce z jejich řad vycházely hlasy varující před oslabením autority plánu a odmítnutí návrhu z roku 1959 na prohloubení reformy. Tvůrcem reformy 1958 byli hlavně odborníci v plánování. Reforma 1965 se opírala či vycházela z ekonomické teorie, která mezitím učinila značný myšlenkový posun. U jejího zrodu, při tvorbě její koncepce i při její realizaci stála skupina teoretiků. Účinek a výsledek reformy 1958 nelze posoudit, protože se plně nerealizovala. Její likvidace v roce 1961 nespočívala v ní, v její koncepci, ale byla výsledkem politické reakce na hospodářskou krizi. Politické vedení spatřovalo jednu z příčin hospodářských obtíží v nesprávně uplatňované reformě, a tedy ji zrušilo. Ve skutečnosti podniky jen využily uvolněného prostoru a jednaly podle svých zájmů, které se nekryly s představami centra. Obdobná situace postihla v roce 1967, v souvislosti s přestavbou velkoobchodních cen i druhou reformu, avšak pro úplný ústup už neexistovaly podmínky. V roce 1961 se ekonomové nepostavili za udržení a rozvíjení reformy, dokonce i dodatečně dodávali její politické likvidaci „ekonomické argumenty“.

Impulsem reformy 1958 byla myšlenka decentralizace řízení, bezprostředním podnětem reformy 1965 se stala hospodářská krize. Ale i bez ní by se zřejmě dospělo ke stejným závěrům, protože se tímto směrem ubíral jeden proud ekonomického myšlení. Krize proces jen urychlila. Již v roce 1962 vznikaly úvahy a diskuse o změnách plánování. Omezovaly se však na korektury ekonomických ukazatelů. V tomto duchu vyznělo i usnesení 12. sjezdu KSČ v prosinci 1962, které uložilo „zdokonalit soustavu plánovacích i hodnotících ukazatelů“. Usnesení podnítilo další diskusi, která zpočátku nepřekročila rámec reformy ukazatelů. V tomto duchu vyzněla i analýza stavu ekonomiky z června 1963 pro vedení KSČ. V rozsáhlé diskusi zazněly názory přesahující reformu ukazatelů a zejména názory o funkci zbožně tržních vztahů v socialismu. Již první článek tohoto druhu (R. Komenda v RP 28. 3. 1963) vyvolal značný ohlas, ozvali se odpůrci, ale další články (Z. Kodet, Č. Kožušník, O. Kýn a další) a zejména rozsáhlá stať Oty Šika (RP 22. 11. 1963) výrazně ovlivnily diskusi. Do popředí posunuly nové pohledy, problém vzájemného vztahu plánu a trhu a zbožních vztahů za socialismu. Mezitím komunistické vedení uložilo v červnu 1963 ustavit komisi pro zdokonalení soustavy plánování a řízení a 22. 10. schválilo, v jakých směrech se má její práce urychlit. Zásady nové ekonomické reformy nebyly ještě prosazeny. Nadále trvaly spory s jejími odpůrci a zásluhou tvůrců a příznivců zásad reformy získávala převahu i v politických kruzích, kde působil účinně Šik. Významným byl i kladný postoj Antonína Novotného. Stranická komise teoretiků a odborníků praxe v čele se Šikem, pověřená vypracováním zásad nové soustavy řízení, předložila v polovině září 1964 koncepci předsednictvu ÚV KSČ a v lednu 1965 zásady schválil ÚV KSČ. Další rozpracovávání prováděly odborné komise a ministerstva, jejich výsledky zpracovávala Státní komise pro řízení a organizaci, ve které měla mimořádné postavení teoretická skupina vedená Šikem.

Nová soustava byla od počátku provázena ostrými spory. Nejprve museli její tvůrci prosadit uznání existence a funkce zbožně-tržních vztahů za socialismu. Souběžné proti obhájcům pouhého vylepšování direktivní soustavy prosadit nezbytnost zcela nové koncepce. Tyto spory byly ukončeny přijetím zásad ÚV KSČ v lednu 1965. Odpůrci či pochybovači se nevzdali. Usilovali, aby reforma se zaváděla po vyřešení věcných a strukturálních problémů, zejména po dosažení ekonomické rovnováhy. Tvůrci reformy správně prosadili, že jde o procesy souběžné, vzájemně spojené. Mnozí si však plně neuvědomovali hrozbu, kterou věcné a strukturální problémy obsahovaly pro realizaci reformy. Sporným se stalo i tempo zavádění nové soustavy. Všichni se shodovali, že půjde o proces dlouhodobý. V roce 1965 se experimentálně zkoušel v některých závodech a od roku 1966 se začalo s postupným zaváděním dalších zásad[15]. Příznivý ohlas reformy ve veřejnosti, převážně úspěšné výsledky experimentů, ale též liknavost některých řídících orgánů v zavádění zásad byly podnětem návrhu na urychlenou realizaci. Návrh vypracovala zmíněná teoretická skupina, schválila vláda a orgány ÚV KSČ, včetně 13. sjezdu. Šlo především o toto: přestavba velkoobchodních cen, která byla podmínkou další realizace reformy, se původně připravovala k 1 1.1968: nyní byla o rok urychlena. Někteří příznivci reformy (O. Černík, D. Kolder) nebyli přesvědčeni o správnosti urychlení.

Od 1. ledna 1967 se nová soustava aplikovala v zemědělství, ač se původně počítalo s datem pozdějším. Proto zde zůstávalo mnoho otázek nevyřešených. Funkcionáři zemědělských závodů se však chopili iniciativy, vytvářeli okresní zemědělská sdružení a sami vypracovali systém jejich řízení. V některých směrech, zejména v rozvíjení prvků demokratické kontroly činnosti sdružení, předběhli reformu v průmyslu[16].

Tvůrci ekonomické reformy naopak neprosadili některé své návrhy vůči centrálním institucím, zejména předsednictvu ÚV KSČ. Neuspěli s požadavkem dobrovolného sdružováni podniků na podkladě jejich zájmů v oborová sdružení. Místo toho se sdružování provedlo administrativním způsobem a z centra. Rovněž neprosadili přestavbu struktury centrálního řízení, především šlo o zrušení hospodářských ministerstev. Proti tomu se vyslovili i příznivci reforem (Černík, Kolder), nikoliv zásadně, ale nepovažovali situaci pro takový krok za příznivou. Rozhodným odpůrcem byl Novotný. Hubeným kompromisem skončily požadavky, které se týkaly uplatňování vedoucí úlohy strany v hospodářství. Šlo o omezení až zrušení práva kontroly stranických organizací vůči vedení podniku a jejich pravomocí v kádrové politice. Vedení KSC návrhy v předloženém rozsahu odmítlo, zároveň však korigovalo dosavadní praxi uplatňování vedoucí role strany[17].

Tvůrcům ekonomické reformy se dařilo prosadit její základní koncepci i urychlenou realizaci, s některými návrhy, i důležitými, neuspěli. K jejich úspěchu přispěla i skutečnost, že od prvních diskusí vystupovali iniciativně a ofenzivně. V roce 1967 se situace změnila. Ekonomická reforma měla značný a příznivý ohlas ve společnosti. Naprostá většina obyvatel ji považovala za správnou, spatřovala v ní cestu k překonání technicko-ekonomické zaostalosti, lék na hospodářské neduhy. Probouzela naděje a vyvolávala iluze. Hlas odpůrců umlkl, ale nezmizeli pochybovači ani ti, kteří nevěřili v ozdravující moc reformy. Někteří se obávali o svou sociální jistotu, jiní poukazovali na zhoršení, které důsledně uplatňovaná reforma přinese[18]. Pochyby, nedůvěra, obavy zanikaly v převažujícím souhlasu, který ve skutečnosti však byl s cílovými zásadami.


Koláž Karel Trinkewitz

K 1. 1. 1967 učinila reforma dosud nejvýznamnější krok – přestavbu velkoobchodních cen a zavedení jednotných odvodů podniků. Přestavba cen nedopadla podle předpokladů (místo o 19% stouply ceny o 29%), podniky snadno získaly mnoho peněžních prostředků. Místo vytváření trhu spotřebitele se upevnil trh výrobce, očekávaný ekonomický tlak na podniky se nedostavil, napětí mezi zdroji (nabídkou) a potřebami (poptávkou) se prohloubilo. Zkrátka důsledky přestavby cen ztížily realizaci reformy, působily nepříznivě. Vláda přijala protiinflační opatření a porušila zásadu o dlouhodobé záruce ekonomických pravidel. Proud pochybovačů a nedůvěřivých se rychle rozrostl, také se ozvali nespokojenci – postižení; odpůrci a kritikové reformy oživili dřívější diskuse[19]. Tvůrci ekonomické reformy ztratili dosavadní ofenzivu a také iniciativu. Tu dočasně převzal plánovači úřad a ti, kteří varovali před urychlováním realizace. Novotný kritizoval (březen 1967) přehlížení politické stránky a cílů strany při realizaci reformy. Ekonomická reforma prožívala dosud nejkritičtější chvíli, ale byla už natolik zakotvená ve společnosti, že ji překonala.

Zrod a realizace ekonomické reformy znatelně ovlivnily společenský vývoj v letech 1964–67.

  1. Její vliv se neomezoval na ekonomickou oblast, měla dosah celospolečenský. Protože se týkala přímo či nepřímo téměř všech obyvatel, vyvolávala jejich zájem. Oživila naděje, iluze i obavy. Podnítila řetězovou reakci – vynutila si revizí právních norem, změny v postavení národních výborů, zasáhla ekonomickou stránku kultury, armády, bezpečnosti a dalších oblasti veřejného života.
  2. Dala impulsy společenským vědám, zvláště se rozvinula teoretická práce v ekonomických vědách. Celkové stoupla úroveň ekonomického myšlení pracovníků řídících aparátů a rozšířily se ekonomické znalosti obyvatel, o což se přičinila rozsáhlá propagace reformy. Přesto však průzkumy ukazovaly, že i mnozí hospodářští funkcionáři nedostatečně znali principy reformy.
  3. Stala se jednou, nikoliv jedinou, z důležitých základen rozvíjejícího se hnutí za společenskou reformu. Angažovaní zastánci a příznivci soustavy tvořili významný proud hnutí. Mezi nimi na předních místech stáli příslušnicí nejen mladé technické inteligence. Reforma, jako každá významná reforma v komunistickém režimu, vyvolala názorovou diferenciaci i konflikty v řídicích a mocenských strukturách včetně stranického vedení a jeho aparátu.
  4. Představa, že nová soustava automaticky povede k reformě politického systému, se sice neuskutečnila, i v této oblasti však způsobila změny. Oslabila pozici komunistické strany v hospodářství, posílila autonomní tendence v odborech, znatelně podlomila mocenské postavení plánovacího úřadu, a zejména rozšířila přesvědčení o nutnosti podobné změny i politického systému. Tvůrci ekonomické reformy nenavrhovali zavedení hospodářské samosprávy, někteří vystupovali proti ní. Přesto však diskuse o té to věci začala, zůstávala v obecné poloze námětů na možné alternativy.
  5. Nová soustava způsobila přesun „mocenských pozic“ v ekonomice. Autonomie podniků značně stoupla a také moc oborových ředitelství. Vše na úkor centra. Proces nebyl ukončen, podniky požadovaly ještě větší samostatnost vůči oborovým ředitelstvím, která totéž prosazovala vůči ministerstvům. „Pluralismus“ v ekonomice se rozšiřoval a převažovala tendence dalšího vývoje v tomto směru.
  6. Přes celospolečenské důsledky byl hlavní význam ekonomické reformy v ekonomice. Zde položila základy k přechodu v moderní průmyslovou společnost, vymezila jeho koncepci. Vstupovala na nové, dosud neprobádané cesty, šlo tedy o velký experiment, o jehož výsledku nebylo ještě rozhodnuto.

Politický systém

Od roku 1956 zaznamenal politický systém nemalé úpravy. Netýkaly se jeho základního principu – mocenského monopolu komunistické strany, ale způsobu jeho uplatnění, postavení jeho jednotlivých článků a jejich role při tvorbě a realizaci politiky. Již v roce 1956 se pro změny vytvářely příznivé předpoklady: byla podlomena dosavadní obrovská moc bezpečnosti, výrazně omezena politická moc armády, z politického systému byli vyřazeni sovětští poradci jako samostatný článek, utvářel se nový způsob ovládání zemí sovětského bloku Moskvou, oficiálně byl vyhlášen návrat k zákonnosti a uplatněna decentralizace rozhodování z centra na nižší orgány.

Ve změnách politického systému se promítaly a střetávaly dva protichůdné procesy: 1. snaha po centralizaci, tj. řídit společnost z jednoho centra a uplatnit vůli stranického vedení co nejrozsáhlejším přímým řízením a kontrolou všech článků politického systému, 2. u nich se prosazovala tendence k autonomii, rozšiřování prostoru pro vlastní aktivitu a snaha vymknout se dirigování a kontrole stranických orgánů. Nositelem úsilí o centralizaci byly především vedení KSČ a jeho aparát, které ve stejném duchu usměrňovaly i činnost nižších složek strany. Své počínání zdůvodňovaly tezí o upevňování vedoucí úlohy strany a zejména tím, že strana, především její ústřední výbor je jediným centrem politické, hospodářské, kulturní a ideologické činnosti. Vnitrostranické poměry, zejména v ústředí, se od konce 50. let utvářely tak, že se rozhodování soustřeďovalo v úzkém okruhu funkcionářů, v němž si postupné monopolní pozicí vybudoval první tajemník ÚV Antonín Novotný.

Centralizace řízení se rozrůstala dvěma způsoby. Jednak stranické orgány projednávaly čím dál více a zároveň méně významných záležitostí, jednak se rozšiřoval okruh činností a institucí, přímo řízených stranickým aparátem a vznikaly stranické komise s právem ukládat úkoly mimostranickým institucím. V polovině 60. let dosáhlo přímé stranické řízení značného rozsahu[20]. Tendence k centralizaci se opírala o mocenskou pozici strany, tendence k autonomii měla jiné zdroje. Především vyrůstala ze společenských procesů, zejména z postupující diferenciace zájmů skupin obyvatel, které nemohli představitelé režimu zcela ignorovat. Za druhé působila i některá politická rozhodnutí a vyhlašované zásady, které bylo lze využívat proti centralizaci. Také v úvahách odborníků o reformě politického systému hrálo prosazování diferencovaných zájmů při tvorbě a realizaci politiky, jakož i autonomní postavení institucí důležitou roli.

Tendence k centralizaci v oblasti státní moci a správy byla položena už v ústavě 1960. Avšak původní představa o pevném jednotném řízení a úplné likvidací tradiční dělby moci dostávala trhliny. Rozšiřování pravomoci národních výborů figurovalo ve stranických záměrech jako hlavní forma demokratizace režimu. V rámci decentralizace 1956 došlo k prvému rozšíření jejich pravomoci. Další následovalo za čtyři roky: zákon o národních výborech a nová územní organizace státu vedla k vytvoření velkých krajů a okresů. V letech 1961–62 došlo k přechodnému omezení jejich pravomoci v ekonomice, poté následoval návrat k původnímu stavu. Ekonomická reforma 1965 znovu vyvolala postavení národních výborů a přípravu zákona č. 59/1967 Sb. Z hlediska politického systému lze ve vývoji národních výborů pozorovat dva rysy:

  1. Územní reorganizace 1960 a decentralizace učinily z krajských a okresních národních výborů ekonomicky silné útvary s velkou pravomocí v kulturní oblasti a také jejich politická váha stoupla. Kraje vystupovaly jako rovnocenný partner ústředních úřadů, nezůstávaly bez vlivu na tvorbu mnoha politických rozhodnuti a ovlivňovaly realizaci politických směrnic. Při tom si stranické orgány stěžovaly, že národní výbory nesledují vždy jejich linii.
  2. Zejména od roku 1965 narůstala tendence prosadit v postavení národních výborů samosprávné prvky. Zákon z roku 1967 je charakterizoval jako státní orgány samosprávného charakteru a obsahoval mnohé principy samosprávy. V diskusi o návrhu zákona odborníci už doporučovali důsledně vymezit národní výbory pouze jako orgány samosprávy.

Také postavení Národního shromáždění zaznamenalo od konce 50. let změny. Přestávalo být pasivní institucí, která poslušné schvalovala návrhy zákonů a politická rozhodnutí. Zejména od usnesení Předsednictva ÚV KSČ o prohloubení činnosti parlamentu (12. 5.) a po vlastním usnesení (12. 9. 1964) se zvýšil počet poslanců na přípravě zákonů, množila se jejich kritika ministerstev a jejich interpelace. Parlamentní výbory měnily návrhy zákonů a byly případy, dříve nezvyklé, že je vrátily ministerstvu. Rovněž ojediněle se poslanci dostali do rozporu se stranickými směrnicemi, a teprve na výslovný „příkaz strany“ ustoupili. Celkově: zvýšená aktivita parlamentu se projevila jak v zákonodárné, tak i kontrolní činnosti. Obdobným procesem procházela i Slovenská národní rada. Ústava 1960 ji degradovala na bezvýznamnou instituci. Politický vývoj na Slovensku si vynutil revizi tohoto stavu. Po usnesení ÚV KSČ a KSS (7. 5. 1964) se Slovenská národní rada stala národním orgánem a článkem ústředního řízení. Podílela se tak na tvorbě celostátních rozhodnutí a jejich realizaci.

Pokračování - druhou část studie - naleznete ZDE.

Autor této studie Karel Kaplan se narodil 28. srpna 1928, v letech 1943–48 se vyučil a pracoval jako dělník u Bati ve Zlíně, v r. 1949–64 byl v aparátě komunistické strany a současně vystudoval Institut společenských věd. Zabýval se čs. historií, účastnil se práce v tzv. barnabitské komisi, která prováděla rehabilitaci „slovenského buržoazního nacionalismu“. Z této komise byl uvolněn pro liberalismus, pracoval v Hist. ústavu ČSAV, v l. 1968–69 byl tajemníkem rehabilitační komise ÚV KSČ, od r. 1970 byl zaměstnán jako dělník v Mitasu a od 1976 žije v západním Německu. Vydal téměř 20 knih a řadu studií v různých jazycích.

Příloha Reportéra, č. 5/1990


Poznámky

[1] 13. sjezd KSČ (31. 5. - 4. 6. 1966) potvrdil a rozvedl některé už dřívější zásady, např. o změně sociální struktury společnosti, ve které už neexistují neantagonistické třídy a třídní boj není hybnou silou společenského pohybu. Jako hlavní rys etapy vymezil budování vyspělé socialistické společnosti, ve které na předním místě stojí upevňování jednoty společnosti a respektování rozdílných zájmů jejich vrstev a skupin. Sjezdu předcházela rozsáhlá příprava, podíleli se na ní v dosud nezvyklém rozsahu pracovníci vědy, kultury, praxe. Od nich přicházely návrhy a náměty na pronikavější a zásadnější řešení mnoha problémů, než politické vedení vtělilo do sjezdových dokumentů. Také v předsjezdové diskusi, která otevřeností, stupněm i rozsahem kritiky a názorovou různosti připomínala obdobnou diskusi před 8. sjezdem KSČ v roce 1946, zaznívaly požadavky i návrhy radikálnějšího řešení problémů.

[2] Změny ve zmíněné trestní a represivní politice režimu se uskutečňovaly pomalu a nechyběly tendence opačné. V r. 1958 proběhla poslední represivní akce masového charakteru – třídně politická prověrka, která existenčně postihla několik tisíc úředníků a vědeckých pracovníků. – V rámci amnestie 1960 byly až na výjimky propuštěny oběti politických procesů padesátých let. Ústava 1960 a vyhlašovaná teorie o přechodu od diktatury proletariátu k všelidovému státu byly podnětem k novele trestního zákona a řízení (140 a 141/1961 Sb.), kterou se snižovaly trestní sazby za protistátní činnost. 12. sjezd KSČ v prosinci 1962 však kritizoval mírné posuzování trestných činů a fakticky prohlásil uplatňování teorie o všelidovém státu za předčasné, neboť oslabilo funkci bezpečnosti, prokuratury, soudů. Novela trestního zákona 53/1963 Sb., která zostřovala stíhání tzv. protistátních činů, byla zdůvodňována přeceňováním výchovné funkce státu. – V dubnu 1963 schválil ÚV KSČ
rehabilitaci vedoucích komunistických funkcionářů a následovaly ojedinělé případy dalších rehabilitací.

[3] Nelze vyjmenovat všechny změny či obraty v politické linii a organizaci. Z nejdůležitějších: více než dva roky trvala linie o urychlené výstavbě základů komunismu pod heslem, že ještě tato generace bude žít v komunismu. Podobně to dopadlo i s heslem o ekonomické soutěži socialismu s kapitalismem, které pražské vedení rovněž převzalo od KSSS. Nešlo jen o propagandistická hesla, ale pod jejich vlivem se vypracovávaly hospodářské plány, upravovala školská, sociální, mzdová politika a prováděly úpravy v dalších oblastech. Terčem kritiky byla neustálá reorganizace ministerstev a změny v jejich vedení. Za 14 let se vyměnil ministr zemědělství 7x, hutí rovněž 7x apod.

[4] Archív ÚV KSČ, fond 01, schůze 19. 12. 1967 (J. Piller) a 3. – 5. 1. 1968 (O. Pavlovský, K. Městek).

[5] Prudce poklesla např. návštěvnost sovětských filmů a naopak západních stoupla. Také stoupal počet překládaných knih západních autorů a pokles sovětských.
Návštěvníci Československa ze západních států

1964 1965 1966 1967
744 255 618 204 754 566 838 247

Českoslovenští návštěvníci západních států

1964 1965 1966 1967
x 168 506 209 490 303 379

[6] Téměř 80% pracujících bylo zaměstnáno v podnicích a institucích ve vlastnictví státu a kolem 18% v družstvech, nepřímo řízených státem.
Mzdové relace, mzdy dělníků – 100

  1955 1960 1965 1966 1967
technici 126,3 132,9 135,3 140,5 142,2
administrativa 85,0 87,1 86,3 88,6 90,2

V polovině 60. let kolem 10% obyvatel, většinou důchodců, dosahovalo příjmy na úrovni životního minima, čtvrtina obyvatel tuto úroveň nepatrně přesahovala (500 – 700 Kčs na osobu měsíčně), více než třetina dosahovala příjmy přes 900 Kčs na osobu, z toho byla početná vrstva s více než 1200 Kčs (u zaměstnanců 15,5%, dělníků 11,1%, družstevníků 10,8%). Základní potřeby se na výdajích rodin podílely v roce 1955 72,5% a v roce 1965 67,5%. Přes tento relativně rychlý růst nadále relace překračovaly stav v průmyslově vyspělých zemích.

[7] Vývoj společnosti ČSSR, Praha 1975, 109. – Demografická příručka Praha 1982, 60–62.

[8] V roce 1967 pocházelo 42,1% mladých dělníků z dělnických rodin.

[9] Kvalifikace odborníků v průmyslu, střední a vysokou školu měli ve funkcích (v %)

  1957 1960 1966
vedoucí technických útvarů 64,6 66,5 85,5
pracovníci funkčních útvarů 57,8 63,5 82,7
vedoucí výrobních provozů 57,2 53,4 72,3
ostatní techničtí pracovníci v provozu 48,8 53,8 75,0

V roce 1965 mělo předepsané vzdělání v hospodářsko technických funkcích v průmyslu 49,2% pracovníků, z toho ředitelů podniků 46.2%, mistrů 48,6%.
Počet technicko hospodářských pracovníků v KSČ
1958: 165 592; 1962: 241 218; 1966: 293 277
Ve výborech základních organizaci KSČ v průmyslu bylo v r. 1966 37,2% technickohospodářských pracovníků, ve vesnických 16.3%. V roce 1958 jich bylo ve výborech všech základních organizací 18,9%, v okresních výborech 27% a v krajských 23,2%.

Počet členů KSČ se vzděláním

středoškolským

vysokoškolským

1962 1966 1962 1966
327 162 404 930 70 109 100 458

V roce 1967 bylo v závodních organizacích KSČ 40% členů s vyšším než základním vzděláním.
Průzkumy na různých pracovištích se shodovaly v tom, že kolem třetiny vysokoškoláků a o něco méně středoškoláků je v průmyslu zařazeno na nižší funkce, než odpovídalo jejich kvalifikaci.

[10] Počet studujících při zaměstnání:

  1960 1961 1962 1963 1964 1965 1966
Střední školy 98 539 120 582 143 692 142 326 131 769 115 810 103 682
Vysoké školy 26 740 35 341 40 216 47 228 52 095 49 967 46 225

[11] V roce 1967 bylo 498 967 žádostí o byt, 106 173 nevyřízených žádostí o telefon.
Žádostí o osobní auta:

1961 1962 1963 1964 1965 1966 1967
75 072 101 667 91 781 102 251 131 691 164 529 168 908

Každoročně rostly částky za práci ve ztížených pracovních podmínkách
v miliónech Kčs

1961 1962 1963 1964 1965
463 496 500 513 540

V roce 1964 se nedostávalo 10 737 učeben v základních školách, 13,8% žáků (na Slovensku 26,6%) mělo dvousměnný provoz. Polovina klinik byla v havarijním stavu, stejně tomu bylo i v divadlech a v dalších kulturních zařízeních. Průměrná norma sportovních zařízení na obyvatele byla 11m2, v Československu byla 3,67 m2, tj, 33,33% normy.

[12] Vysoké výdaje na armádu, rozsah zbrojního průmyslu a jeho požadavky v 50. a 60. letech významné ovlivňovaly ekonomický vývoj. Působily tu zejména tři faktory: 1. tradice vyspělé a relativně rozsáhlé zbrojní výroby, 2. v Československu jako jediné zemi sovětského bloku na hranicích s NATO nebyla sovětská armáda, 3. v krátké době vybudovaný rozsáhlý uranový průmysl. První hospodářské krizi předcházela urychlená výstavba armády, výdaje na ni vyvrcholily v r. 1955, činily 10,7% národního důchodu. V druhé hospodářské krizi probíhalo přezbrojení a modernizace armády, kdy výdaje na armádu se pohybovaly mezi 56% národního důchodu. V r. 1964 stranické vedení schválilo zásadu, navrženou Novotným, že výdaje na armádu se musí pohybovat úměrně s národním důchodem.

[13] V srpnu 1965 uložilo předsednictvo ÚV KSČ zahájit práce na výhledu dlouhodobého ekonomického vývoje do r. 1980 a na plánu 1971–75. Práce měla skončit v r. 1968 a jejím podkladem byly technicko-ekonomické koncepce jednotlivých oborů. Práce byla rozdělena do tří etap a podílely se na ní vědecké ústavy, vládní komise i úřady, kolem tři tisíc odborníků. V první etapě, která trvala přes rok, vypracovali první analýzy. Koncem roku 1967 končila druhá etapa prací, v listopadu projednávala plánovací komise 17 souhrnných studií o možných kvalitativních změnách v ekonomice a rozhodla zahájit třetí etapu prací na souhrnné variantě do r. 1980. – Srovnání analýz s dřívějšími – z roku 1953, 1957, 1962, 1963 – dokumentuje značný posun v ekonomickém myšlení.

[14] První plán byl dvouletý (1947–48). Následovala první pětiletka (1949–53), avšak již v únoru 1950 došlo k první změně, za rok k druhé, a tak podstatné, že původní plán přestal existovat a vypracovávaly se jen roční plány. Poté byly dva roční plány – 1954 a 1955. Druhá pětiletka (1956–60) byla schválena až v r 1956, tedy na dva roky, před tím existovaly roční plány. Třetí pětiletka (1961 – 65) se měnila již první rok, druhý fakticky zanikla a bylo uloženo vypracovat sedmiletý plán, což se nepodařilo. Opět nastoupily roční plány. Čtvrtá pětiletky (1965–70) byla schválena v průběhu r. 1965 s úkolem dopracovat ji.

[15] Experimenty se uskutečňovaly ve 440 organizacích, z toho ve 142 průmyslových podnicích. Převážně pozitivní hodnocení výsledků experimentů poukazovalo též na některé možné negativní jevy, které se později projevily, např. chování podniků při přestavbě velkoobchodních cen k r. 1967.

[16] Okresní zemědělské sdružení ve Znojmě vypracovalo tuto organizaci: v čele bude předseda a představenstvo, volené na valné hromadě delegátů zemědělských podniků a bude rozhodovat o všech hlavních otázkách sdružení. V čele výkonného aparátu bude ředitel, vybraný na základě konkursu a schvalovaný valnou hromadou delegátů.

[17] V r. 1965 zrušilo vedení KSČ směrnice sekretariátu ÚV KSČ z 24. 10. 1962 k realizaci článku 70 stanov strany. Šlo o účast stranických a odborových organizací při jmenování hospodářských vedoucích. Sekretariát ÚV KSČ rovněž schválil využití konkursu při obsazování funkcí, jež spadají do kádrové nomenklatury. Vedení KSČ dále zrušilo dosavadní závaznost usnesení stranických organizací pro vedení závodů.

[18] Obavy o sociální jistotu se zvláště projevily tam, kde se očekávalo uzavírání neefektivních závodů. Zejména slovenští ekonomové varovali před pravděpodobným poklesem investic na Slovensku a na hospodářské a sociální důsledky tohoto jevu.

[19] V r 1967 se s kritikou ozývali zaměstnanci obchodu, protože jejich pozice proti výrobě se zhoršila; všeobecně se poukazovalo na zhoršený stav v dodavatelsko-odběratelských vztazích a odtud zaznívalo volání po návratu k dřívější, třeba přechodně, direktivní praxi. Funkcionáři zemědělských podniků byli nespokojeni s neúměrným vzestupem cen zemědělských strojů, pracovníci v kulturní oblasti se obávali komercionalizace kultury, vzestup cen ohrožoval zajištění výzbroje pro armádu. Cenový pohyb nepříznivě pocítily rodiny s více dětmi, mj. i snahou podniků zastavit výrobu zboží cenově výhodného pro spotřebitele.

[20] Některá z typických usnesení orgánů ÚV: Zásady nové organizace posudkové služby sociálního zabezpečení, Zásady pro práci sdružení rodičů a přátel školy, Opatření k zajištění výroby brambor, Organizace odchovu telat, Budování malých vodních nádrží a závlah, O příčinách nedostatků v SONP Kladno, Rozbor politicko-výchovné práce na školách II. stupně, O některých otázkách dramaturgie čs. divadel, O rozvoji sociologie, O organizačních a ekonomických otázkách výtvarného umění.
Ústřední stranické orgány přímo řídily: tisk, rozhlas, televizí, katedry marxismu-leninismu na vysokých školách, oblast společenských věd v akademii, stranickou práci na ministerstvech a ústředních úřadech, v armádě, bezpečností, cenzuru, úřad pro nižní kulturu, systém státní kontroly. Novináři a umělci-komunisté byli považováni za nejbližší aktiv strany.
V září 1963 byly ustaveny stranicko-státní komise ÚV – ideologická, ekonomická, zemědělská, později právní a pro životní úroveň, šlo o komise s právem ukládat úkoly příslušným institucím mimostranickým. Předsednictvo ÚV KSČ kromě toho rozhodovalo všechny základní problémy mezinárodní politiky, armády a bezpečnosti (mělo vojenskou komisi obrany), stranický aparát i problémy méně významné - tzn. tyto oblasti byly vyjmuty z pravomoci vlády. Podle usnesení ÚV KSČ z r. 1959 se uplatňovalo přímé řízení Svazu mládeže stranou na všech stupních. V nižších orgánech se přímé stranické řízení přizpůsobovalo rozsahu jejich působnosti.


Související články:
(ČR - historie)

Československo od Května do Února (1945-1948) (20.02.2018)
Největąí český disident – Jan Hus (07.07.2017)
Mír! Suverenitu! Demokracii! (11.11.2016)
14. říjen (29.10.2016)
Ako to s rozbitím Československa popravde bolo (29.10.2016)
Dík praľské německé university (16.03.2016)
Praha v noci na čtvrtek (15.03.2016)
Německo přijímá ochranu nad českými zeměmi (15.03.2016)
Mistr Jan Hus a Svobodova trilogie (04.06.2015)
Československo pod nacistickým panstvím (1939-1945) (18.05.2015)
Co lze nyní napsat (21.04.2015)
Odsun Němců z Československa (22.03.2015)
Sejdeme se 15. března v 15 hodin (12.03.2015)
Tabulky - Svět a Československo ve 20. století (17.01.2015)
První Československá republika (2) (17.01.2015)
První Československá republika (17.01.2015)
Odsun Němců z Československa (3) (19.08.2014)
Pietní akt u Hlávkovy koleje (10.11.2013)
Odsun Němců z Československa (2) (20.08.2013)
Nepřepisujme dějiny (10.05.2012)
Ustavující sjezd KSČ a výtky Kominterny (11.07.2011)
Třetí odboj v "Politickém spektru" (22.10.2010)
Fenomén Rusko (07.05.2010)
Sněhová bouře v polovině března (15.03.2010)
Masarykovi k narozeninám. (09.03.2010)
Dvacátý první srpen potřetí (21.08.2009)
Nástup mladé levice (06.04.2008)
Výnos Vůdce a říšského kancléře Adolfa Hitlera, kterým se vyhlašuje "Protektorát Čechy a Morava" (17.03.2008)
Všechno je relativní, pane nadporučíku! (05.03.2008)
Beseda o tématu národní identity (13.03.2007)
Setkání v Českém Krumlově (20.10.2006)
Protokol o ukončení platnosti Varšavské smlouvy podepsán (01.07.2006)
Vyhlazení Lidic (10.06.2006)
Atentát pozvedl prestiž českého národa (29.05.2006)
Projev Reinharda Heydricha o plánech na likvidaci českého národa (29.05.2006)
Volby v roce 1946 vyhrál favorit (27.05.2006)
O zlém brouku Bramborouku (12.05.2006)
Pražské květnové povstání roku 1945 (08.05.2006)
Český lid povstal proti okupantům (07.05.2006)
Zemřel bývalý diplomat Rudolf Slánský (18.04.2006)
Zpráva ÚV KSČS o činnosti strany od mimořádného sjezdu KSČ (2) (09.04.2006)
Podpisy pod prezidentskými dekrety (27.03.2006)
Zánik první republiky (1933–1939) (14.03.2006)
Cesty podivných reforem (2) (11.03.2006)
Svět a Československo ve 20. století (04.03.2006)
Dopis Závodnímu výboru ROH (22.02.2006)
TK ministra zahraničních věcí ČSSR (14.12.2005)
Císař a král František Josef I. zemřel (20.11.2005)
Národní výbor ujímá se vlády v Československém státě! (28.10.2005)
Projev po podpisu mnichovské smlouvy (14.10.2005)
Nobelova cena J. Seifertovi (12.10.2005)
Peněžní reforma a zrušení lístků - cesta k dalšímu rozvoji našeho hospodářství (31.05.2005)
Fakta nejsou důležitá (28.04.2005)
Američané mohli dobýt Prahu (26.04.2005)

[Akt. známka (jako ve škole): 1,00 / Počet hlasů: 1] 1 2 3 4 5

Celý článek | Autor: Karel Kaplan | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: Reportér

červené návěští   Hlavní zprávy červený nadpis

zelené návěští   Novinky zelený nadpis
16.04.2018: Letní univerzita Evropské levice 2018
Letní univerzita EL se koná ve dnech 11. aľ 15. července 2018 ve Vídni pod mottem "Dialog pro pokrok v Evropě. 200 let od narození Karla Marxe, 100 let od konce 1. světové války. Bliľąí informace o účastnickém poplatku a registrační formulář jsou k dispozici na stránkách Evropské levice.

16.06.2017: Opět útoky spamovacích robotů
Doąlo k opakovaným útokům robotů sázejících do komentářů texty s podivnými "inzeráty" (podle vąech známek činskými). Jen poslední dvě dávky představovaly více neľ 200 těchto pseudokomentářů, které maľeme.

16.06.2017: Někdo/něco zde krade ľ a ą?
V uplynulých dnech doąlo k technické závadě, v jejímľ důsledku se "beze stop" z některých článků (ale i z větąiny komentářů) ztratila vąechna písmena "ľ" a "ą" (nebo jenom jejich část). Za závadu se omlouváme a na jejím odstranění pracujeme (zatím pátráním po příčině).

09.05.2017: Pietní akt na Oląanech
Jako kaľdoročně, i letos poloľila 9. 5. v 9 hodin delegace zástupců CV SDS a výboru praľské organizace SDS květiny k památníku padlých rudoarmějců na oląanském hřbitově. Při té přileľitosti jsme pietně vzpomněli i padlých daląích armád (včetně československé), kteří jsou na Oląanech uloľeni.

červené návěští   Anketa červený nadpis
V současnosti rozvířil hladinu návrh přijmout do ČR 50 syrských válečných sirotků. Co si o něm myslíte?

V Sýrii ani ľádní váleční sirotci nejsou.
77 (77 hl.)
Nebrat! Jeątě by nás podřezávali.
61 (61 hl.)
Konečně někdo uvaľující lidsky.
58 (58 hl.)
A» se kaľdý stará o sebe, nic nám do nich není.
43 (43 hl.)
Je to sice politikum, ale krok správným směrem.
43 (43 hl.)
Raději bychom měli zvýąit svou ostudně nízkou rozvojovou pomoc.
46 (46 hl.)
Prohnilý humanismus !!
36 (36 hl.)

Celkem hlasovalo: 364


zelené návěští   Vyhledávání zelený nadpis


na nových stránkách

Rozšířené vyhledávání
Tématické skupiny
Seznam autorů


Google

web
sds.cz
blisty.cz
bbc.co.uk

zelené návěští   Vaąe komentáře zelený nadpis
[15.05.2018 19:15:23]
josef mikovec
Bohumír ©meral - Mučedník ztracených a vysněných příleľitostí http://www.novarepublika.cz/2018/0 5/frantisek-ferdinand-s ...

[15.05.2018 18:54:53]
josef mikovec
Zde jest zkuąební kámen, na němľ se dokáľe, zdali jsme opravdu v dost zralí, dost socialističtí, abychom opravdu stali se v Rako ...

[21.03.2018 17:10:12]
n
Snad se něco doví,!

[19.11.2016 10:28:45]
l&s
Doplnění k Peroutkovi - Zemanův projev byl míněn dobře, bohuľel se v něm dopustil dehonestujícího přeąlapu, kdyľ prohlásil, ľe Per ...

[27.02.2016 10:01:56]
l&s
Článek pana Bělohradského není k dispozici, tak jen pár postřehů k této stati. Paní Neudorflová sice správně píše, že je chyba, k ...

[28.10.2015 09:08:14]
-ik
Dobrý den pane ©lemendo! To, co jste napsal, je konstatování stavu. A co navrhujete jako pokus o naznačení cesty? Já mysl ...

[04.09.2015 14:20:12]
n
Samozřejmě, ľe jiľ těąím na shromáľdění, jako posledně na Václaváku. Doufám, ľe nebude chybět pán ©afr, kterého tímto srdečně zvu. ...

[13.08.2015 13:11:01]
n
SDS leží v žaludku tomu zoufalému tapetáři, takže je moc známá a okolí se musí postarat o její prosazení. Prohra s US a tím i se s ...

[13.08.2015 01:44:03]
-ik
Jestli že se mi zdá, že militantní skupiny dosahují lepších výsledků, měl byc se podívat na sebe, zda nepracuji špatně. Oni mohou ...

[08.06.2015 21:05:37]
-ik
"význam evropské levice pro vývoj ve světě a její podíl na jeho spoluutváření (globalizace, přenos zkušeností z jiných čá ...

[25.05.2015 14:58:27]
n
Lidstvo v rozvinutých zemích a tím myslím i naąi zemi, jiľ dosáhli hranic daląího materiálního pokroku a jeho daląí zvyąování je n ...

[25.05.2015 08:21:23]
l&s
"Proč se myšlenka lidové fronty boje proti fašismu prosadila v našem hnutí, až když bylo fakticky pozdě? Bylo vůbec možné, ab ...

[13.05.2015 09:45:10]
Milan Neubert
-iku, napsal jste víc věcí, s řadou souhlasím. Jednu námitku ale mám: dospěli jsme k závěru, že virtuální diskuse na webu nebo na ...

[10.05.2015 23:25:51]
-ik
Mám pocit, pane Neuberte, že jste se o kontakt s lidmi ani moc nesnažil. Diskuse na stránkách SDS je nulová. A i v minulosti jst ...

[06.05.2015 10:38:48]
n
Vítám tapetáře. Čest tvoji práci. Podle množství zbytečné práce opravdu stojíš ...


Teze programu SDS
Teze programu SDS

Tyto stránky byly vytvořen prostřednictvím redakčního systému phpRS.