Odsun Němců z Československa

Bylo mi jasno hned po Mnichově, že až jednou půjde o odstranění mnichovské dohody a jejích důsledků, bude musit být řešena zásadně a definitivně pro náš stát i otázka menšinová a specielně otázka našich Němců. Promýšlel jsem bolestně a nesčetněkrát problém našich Němců a jeho smysl a význam pro existenci našeho státu a národa. Už první má literární práce v době mých právnických studií v Paříži a v Dijonu v letech 1905-08 byla otázce té věnována. Během bojů a diskusí za první světové války znovu jsem o ní uvažoval a častokrát jsem ji probíral s T. G. Masarykem.
A po osvobození roku 1918 nebylo dne, abych o ní s Masarykem nemluvil, abych denně na ni nenarážel a přímo co nejbolestněji ji neprožíval v tehdejších Masarykových a svých bojích s dr. Kramářem, s národními demokraty i agrárníky. A hlavně jako zahraniční ministr jsem s ní měl celá desetiletí snad daleko větší starosti nežli celá naše vnitřní politika vůbec: co tu bylo výkladů a domluv našim politikům a stranám, aby věci ty chápali s širšího mezinárodního hlediska, co tu bylo akcí propagačních a informačních přátelské i nepřátelské ciziny, co tu bylo krajně vyčerpávajících bojů v Ženevě, abychom se světu jevili jako národ a stát vyspělý a světově politicky vzdělaný! Vcelku se nám to dařilo.
A když roku 1926 Německo vstoupilo do Společnosti národů a spojilo se brzo poté nejdříve s Madary a pak s Italy k rozsáhlé akci v užívání národnostních menšin k politickému boji proti všem svým sousedům a ovšem i proti nám, nemohl jsem nevidět celý ten problém v jeho veliké hloubce a šíři a nemohl jsem si opět a opět neklást otázku: jak dlouho to vydržíme? Náš stát se s touto otázkou zrodil a musí ji stůj co stůj vyřešit nebo podlehnout! A když pak v letech třicátých přišel agresivní fašismus, pak ještě agresivnější nacismus a hitlerismus, nemohl tuto pravdu nevidět leda jen ten, kdo byl politicky úplně hluchý a slepý. A takových lidí bylo i u nás dost a dost!
Proto Masaryk jako president republiky věnoval těmto otázkám tolik úsilí a proto já i jako ministr i jako president jsem je nikdy s očí nespouštěl a vědomě jsem je posunoval vpřed krok za krokem k jejich skutečnému řešení. Kladl jsem je mnohdy vědomě i před řešení otázek sociálních, neboť jsem jasně viděl, že pro ně bude pod­niknut nejdříve a na prvním místě útok na naši samostatnost, existenci a na náš stát vůbec.
Tato všecka naše úsilí jsou známa a nebudu se jimi zde obírat; dotknu se těchto otázek znovu až v knize, v níž se budu podrobně zabývat krisí mnichovskou. Neboť Mnichov otázku menšin a našich Němců zvlášť položil s kategoričností, jež nenechávala nikoho na po­chybách, a s oslňující jasností řekl, že jde o otázku osudu našeho státu a naší existence vůbec.
Odcházeje v říjnu 1938 do ciziny, kladl jsem si tudíž znovu tento náš osudový otazník: jak řešit definitivně a pokud možno spravedlivě náš národnostní problém až půjde o likvidaci Mnichova po nové strašné krisi a válce evropské? A jako vždy, řekl jsem si i při tomto tak těžce řešitelném problému, že musím hledat především methodu, jak na to jít, t. j. uvědomit si postup a politickou taktiku, kterou budu musit důsledně a nezměněně zachovávat od prvního počátku až do konce celého boje, určiv si současné anebo předtím zásadní řešení problému, jež bude musit zůstat naším nezměnitelným cílem jak v této nové válce, tak i po ní. Jen všeobecnému politickému vývoji a pokroku doby - t. j. i vývoji událostí válečných - se bude nutno stále a stále přizpůsobovat.
V tom smyslu jsem se rozhodl především pro kontinuitu politiky předválečné. To pro mne znamenalo, že řešení našeho národnostního problému musí vycházet, pokud možno, z našich podmínek historických a místních, že musí být vedeno absolutní dobrou vůlí a loyalitou ke všem našim partnerům a že musí navázat na náš postup z doby boje o Mnichov, kdy jsme šli až na poslední hranici možností a kompromisů. Musí však být zároveň věcně i politickým postupem vedeno tak, aby se řešení, jež námi bude zvoleno a hájeno, dalo uplatnit všeobecně, evropsky, a aby tudíž bylo řešením, které by mohlo být přijatelné všem za nových poválečných poměrů v evropských státech, jež docela určitě po této nové katastrofě podlehnou velikým revolučním změnám sociálním. To znamenalo, že řešení národnostní otázky u nás bude nutno logicky spojit se změnami sociálními a hospodářskými, čili revoluci nacionální sloučit s revolucí sociálně hospodářskou.
Jinými slovy: musí to býti i v národnostních otázkách pokrok, lidsky a vývojově opravdový pokrok. Prakticky to znamenalo: bude třeba přesvědčit Angličany, Francouze, Američany i Rusy - a možno-li i Němce samé - že při zásadním zachování předmnichovského Československa bude třeba zmenšit velmi radikálně počet jeho menšin; a bude třeba přesvědčit Čechoslováky, že tomuto cíli budou musit i oni přinést některé oběti.
Tato politická směrnice, kterou jsem skutečně po celou dobu války důsledně zachovával, se pak podle poměrů přizpůsobovala válečným událostem: byla opatrná a umírněná před válkou a na počátku války, vývojem války stávala se pak rozhodnější a zásadovější; byla přizpůsobována sociálním a hospodářským změnám, jež válka nutně vyvolávala ve struktuře nově se rodící poválečné společnosti; brutálním postupem Němců proti národu doma byla však fundamentálně ovlivňována a byla hlásána neústupně bez rozdílu všem zúčastněným, velkým i malým. Byla uplatňována rozhodně a důsledně i ke všem našim uvnitř a byla přirozeně také nesena celým bojem o likvidaci Mnichova. Kdekdo z nás cítil, že tu opravdu jde nově o bezprostřední a brzký osud národa.
Při každé mezinárodní nesnázi za boje o naši thesi položil jsem pak rozhodně a vždy s naprostou jasností a s vědomím plné odpovědnosti otázku, před níž se vždy každý zarazil: Chcete připravovat nový Mnichov? Důsledky Mnichova pro celou Evropu byly opravdu už po celou dobu války celým světem tak dobře chápány, že tato otázka takřka každému postačila.
Od chvíle, kdy jsem viděl, že s Angličany k nějakému uspokojivému řešení otázky Mnichova patrně dojdeme, byl jsem o správnosti svého uváženého a rozhodnutého politického postupu ve věcech národnostních tím více přesvědčen. Zdálo se mi však, že o těchto otázkách musí být mezi námi naprostá jednota, a to: v naší emigraci české a slovenské v cizině, mezi námi a domovem, mezi námi a našimi Němci (pokud byli v emigraci zastoupeni, to znamená německými komunisty a sociálními demokraty, eventuelně i s ostatními). A umínil jsem si nikomu nic netajit, a přestože to byly velmi delikátní otázky diplomatické, otevřeně — zejména našim Němcům — vše předložit a pokusit se s nimi vše napřed dohodnout. ,,Fair play" byla i zde moje politická zásada.
V tom smyslu jsem začal svá jednání s německými sociálními demokraty, prakticky s poslancem W.Jakschem a jeho druhy. Stejně jsem mluvíval o této věci se skupinou německých komunistů (poslanec Karel Kreibich) a pak se skupinou Zinner-Lenk-Kirpalová. Jaksch mne navštívil po prvé v Putney už 3. srpna 1939, brzo po mém návratu ze Spojených států do Londýna. Vyprávěl mi o svých těžkých osobních osudech, obtížích a nesnázích,s nimiž se dostal s britskou pomocí z Československa a líčil mi situaci v Německu, v Rakousku a ovšem i mezi svými straníky v Čechách.
Vykládal, že jsou v Anglii v německé emigraci z Čech dva stejně silné tábory: 50% pro Velkoněmecko, 50% pro obnovení Československa se starými předmnichovskými hranicemi. Sociální demokraté z Říše i z Rakouska a jejich politické plány silně prý na naše Němce působí. Mezi Němci samými, a to z Říše i z Rakouska, je však podobný spor: jsou u nich dva tábory a oba počítají s brzkou válkou, při čemž jedni očekávají rychlou porážku Třetí říše a v nejlepším případě obnovení výmarského Německa, druzí však počítají s velikou velkoněmeckou revolucí (k nim náležejí zejména rakouští sociální demokraté) a ve shodě s tím plánují reorganisaci Evropy, t. j. s uplatněním všech cílů velkoněmeckých.
V této atmosféře horkých hlav mají to prý naši Němci velmi těžké. Kdyby mohli jejich vůdcové předložiti své emigraci aspoň nějaký český konstruktivní program o federalisaci Československa i se zvláštním územím pro sudetské Němce, aspoň tak, jak zněl t. zv. čtvrtý plán, nabídnutý mnou Henleinovi - pak by se snad mohl Jaksch a jeho druhové zasadit o toto řešení a vybojovat v emigraci přijetí tohoto plánu na definitivní dohodu mezi Čechy a Němci. Nemohli by ovšem přijmout znovu nějaký diktát s naší strany, neboť nikdo z nich nepřijme situaci takovou, jaká byla v republice před Mnichovem.
Vyslechl jsem názory Jakschovy, který se zjevně opíral o plány ostatních Němců, sdílel jejich veliké naděje a počítal s rychlým spádem válečných událostí a s velikou politickou revolucí všeho německého dělnictva. K naší ryze české věci byl Jaksch zatím zdrženlivý. Zachoval jsem tudíž i já zdrženlivost a své plány jsem mu nerozvíjel; vyzval jsem ho jen, abychom zůstali ve styku a postupně si vyměňovali své názory podle toho, jak se budou vyvíjet další události, a zejména jakmile dojde k válce. Jen jsem odmítl jeho plány a naznačil mu, že k starým theoriím a názorům v žádném případě se vracet už nebudeme, zejména také ne k žádné dvojjazyčnosti okresů a krajů. Válku jsme ovšem čekali my „emigranti" všichni.
Po začátku války a po mém návratu z Francie mne navštívil Jaksch znovu (4. prosince 1939). Zase si stěžoval, jak v jeho straně řešení o budoucím osudu českých Němců bude těžké. Předložil mi otázku, zdali by se vedoucí činitelé naší emigrace mohli sejít a společně s našimi Němci prodiskutovat celou situaci. Události půjdou prý rychle a mohli bychom být překvapeni předčasným mírem. Nesouhlasil jsem se schůzkou s Němci, pokládaje ji zatím za předčasnou, ale vyzval jsem ho, aby sami o celé situaci Německa, Rakouska i své pojednali a formulovali si podle toho politický program pro budoucnost. A aby nám jej pak předložili.
Věděl jsem tehdy, že Jaksch hned na počátku války rozsáhlý program o Velkoněmecku — t. j. o Německu a celé střední Evropě - už vypracoval, že jej v anglické politické společnosti - zejména v Labour Party — rozšiřoval a že v něm nejen o českých Němcích jako samostatném celku na nás nezávislém, nýbrž i o Československu celém už vlastně rozhodl, umisťuje nás do zvláštní středoevropské federace s převahou německou. Vyčkával jsem tudíž, věda, že s našimi Němci bude účelná a rozumná řeč, až jim válečné události ukáží, v jaké situaci se celé Německo nachází, jak se svět k němu staví a jak těmito skutečnostmi budou nevyhnutelně dotčeni i naši Němci sami.
Tehdy jsme měli kromě toho už velmi podrobné zprávy, jak se vyvíjejí poměry u nás v „protektorátě", co se stalo 28. října v Praze, co bylo 17. listopadu s našimi studenty a s našimi vysokými školami — a vůbec: jak se nakládá s našimi lidmi, s našimi politickými činiteli, s naším prostým lidem, s politickými stranami, s našimi spolky, s naším celým kulturním životem, kolik je už našich lidí v koncentračních táborech atd., atd.
Moje očekávání se splnilo. Dalších šest měsíců války nás i naše Němce o mnohém poučilo, i když doba ta byla vyplněna velkými válečnými vítězstvími Německa ve válce proti Polsku a Francii. Jaksch přišel znovu ke mně  na rozmluvu bezprostředně před uznáním naší prozatímní vlády londýnské. Bylo to 4. července 1940, kdy věc našeho uznání byla dosud tajná a kdy veškerý politický svět byl zaměstnán porážkou Francie a očekáváním, co se bude dít dál.

(Zvýraznění, pravopis a interpunkce podle originálu.)

Pokračování ZDE a ZDE.