Tyto volby jsou přelomové - jde o střet dvou koncepcí

Projev předsedy ÚV KSČM Vojtěcha Filipa na celostátním shromáždění komunistů k zahájení volební kampaně dne 4. 3. 2006

Vážené soudružky a soudruzi, vážení a milí hosté,

poprvé se scházíme v tomto složení, kandidáti na poslance, zástupci okresních výborů a krajských rad naší strany, starostové, místostarostové, ale i volení funkcionáři celé stranické struktury až po členy ústředního výboru a naši hosté, kteří jsou pro nás příkladem poctivé a obětavé práce na nejrůznějších místech života společnosti, od dělníků přes řídící pracovníky, sportovce a umělce až po přední politiky aktivní v minulosti i současnosti včetně těch, kteří budou předními politiky KSČM po těchto volbách. Nevidíme se takto naposled, spíš je to začátek a budeme se takto vídat častěji, i když třeba ne jen tady v Praze, ale v jednotlivých krajích. Všechny Vás tady srdečně vítám.

Dnešní shromáždění je startem volební kampaně naší Komunistické strany, je ale zároveň setkáním skutečného předního aktivu strany -  tedy těch - na kterých zejména bude záležet výsledek v letošních volbách. Bude prostě záležet jen na nás. Jsou to volby v mnohém přelomové. Situace v ČR , ale i v Evropě se vyostřila. A to jak z pohledu vnitřních poměrů u nás a v celé EU, jejíž jsme rozhodnutím občanů v referendu členy, ale zejména z pohledu vnějších politických a ekonomických souvislostí.

Prožíváme dobu, kdy jsme svědky zápasu, který vyvolávají nejen teoretici, ale i skuteční strůjci konfliktů civilizací, kteří nestojí o dialog, ale o spor.

Mnoho z nich je přesvědčeno, že mohou postupovat dále podle hesla rozděl a panuj, ale rozdělovali nás už dlouho. My se přes jejich útoky nebo právě pro tyto útoky začínáme spojovat, protože už je nás hodně, kteří to pochopili a nechceme na tento souboj zůstat osamoceni. Považujte prosím toto shromáždění nikoli pouze za nástup do voleb parlamentních, ale také do komunálních a senátních, které budou na podzim letošního roku. Všechny jsou nesmírně důležité.

Já vím, že se to říká téměř vždy, že právě tyto volby jsou přelomové, ale tentokrát je pro takové tvrzení ještě víc důkazů než jindy. Budeme totiž rozhodovat o dalším směřování naší vlasti v ekonomické a sociální oblasti. Už se nikdo nebude moci vymlouvat na to, že je důležitější vojenská nebo ekonomická integrace do mezinárodních struktur. Politické strany musí odpovědět jak budou řešit dlouho opomíjené problémy vlastních občanů. A věřte, že jde o střet dvou koncepcí. Koncepce solidární, která si neplete solidaritu mezi lidmi, mezi generacemi, mezi zaměstnanci a zaměstnavateli s charitou proti koncepci individualistické, která preferuje zájem jednotlivce a pro tento zájem je ochotna zničit zájmy celku, ať už v míře komunální, společenské nebo státní.

Stojíme  na straně celé společnosti, na straně občanů a máme zájem na rozvoji všech - nikoli pouze jednotlivců. Jsme skutečným a důsledným motorem řešení solidárního.

Naší výhodou je, že máme z čeho vycházet, lednové zasedání ÚV KSČM schválilo konkrétní osobnosti, které garantují plnění našich slibů občanům. Tyto sliby jsme po dopracování připomínek výkonným výborem jako zásadní dokument schválili a zveřejnili jako námi předkládaný volební program.

Vím, že volby vnímáte v celých společensko politických souvislostech a z tohoto pohledu mohu prohlásit, že jsme schopni jednotně usilovat o dosažení co nejlepšího výsledku.

Kapitalismus není pro komunisty perspektivou do budoucna

V lednu jsme řekli, že naše strana na rozdíl od jiných, nepůjde cestou povrchních hesel a předvolebních frází, které občany spíše odrazují, než připoutávají. Přijali jsme úkol veřejnosti jasně a srozumitelně říci v čem vidíme význam těchto voleb a jaké společenské východisko my sami nabízíme.

Liší se volby v roce 2006 od těch které známe z minulých let? Bezesporu ano. Lze je dokonce co do významu srovnávat s volbami z roku 1990. Letos v lednu neoliberální pravice konstatovala, že v uplynulých 15ti letech byly v České republice vytvořeny základy kapitalistické společnosti. Z hlediska jednotlivých etap vývoje tak bylo podle nich ukončeno přechodné období od socialismu. Nyní vyvstává otázka, jakým směrem se má společenský systém dále vyvíjet. A proto je tu takový zásadní střet.

V současné době se vedou spory o samotný pojem kapitalismus. Ekonomové, politici a žurnalisté blízcí Václavu Klausovi se k tomuto slovu hrdě hlásí. Jiní si uvědomují, že výraz kapitalismus nemá v této zemi dobrý zvuk a proto hovoří o sociálně tržním hospodářství. Miloš Zeman užívá výraz sociální stát. Tyto názorové postoje vyjadřují více vizi budoucnosti, nejen hodnocení současného stavu. Přitom nejde o hledání vědecky nejsprávnější kategorie, ale o slovník užívaný při působení na určitou konkrétní část voličského spektra. Představitel ODS může o kapitalismu mluvit, protože ho kapitalisté budou volit. Oproti tomu kandidáti sociální demokracie by se užitím stejného výrazu v očích svých voličů do značné míry zdiskreditovali.

KSČM tyto problémy nemá. Není důvod, proč bychom měli kapitalistickou podstatu stávajícího společenského systému zastírat, i když v něm přetrvává řada prvků sociálního státu. Komunisté kapitalismus nechtěli v roce 1989, nechceme ho dnes a není pro nás perspektivou ani do budoucna. Přitom nejde o názor pouze příslušníků jedné politické strany. Václav Klaus letos v lednu otevřeně přiznal, že před 16 lety nebyl pro většinu lidí kapitalismus alternativou komunismu a abychom byli přesní ani prvého pokusu o socialismus. Připomeňme si, že i Václav Havel koncem loňského roku uvedl, že pokud by v listopadu 1989 vystoupil s voláním po kapitalismu, lidé by ho vypískali.

Bez ohledu na mínění veřejnosti však byl jak u nás tak v dalších zemích střední a východní Evropy takový společenský řád nastolen a existuje jeho realita.

Ekonomickým základem kapitalismu bylo a je soukromé vlastnictví výrobních prostředků a celé přechodné období bylo charakteristické převodem dříve společenského vlastnictví do soukromých rukou. Přitom podstatnou část českého výrobního potenciálu získal do vlastnictví zahraniční kapitál. Dnes patří zahraničním firmám více než polovina tržeb z české průmyslové výroby a jejich prostřednictvím se uskutečňují 73% průmyslového exportu. Čeští podnikatelé poukazují na skutečnost, že vláda cizince do země láká naprosto nepřiměřenými investičními pobídkami a české firmy se ocitají v diskriminovaném druhořadém postavení.

Ekonomiku však netvoří pouze výrobní prostředky, ale především lidé.

Během uplynulých 16 let se u nás vytvořila ať chcete nebo nechcete nová sociálně třídní struktura. Základními nositeli tvorby hodnot nezbytných pro život společnosti jsou zaměstnanci, kterých bylo ve 4. čtvrtletí loňského roku 4 miliony 26 tisíc. Na druhé straně sociálního spektra stojí podnikatelé, tedy zaměstnavatelé, kterých bylo ve stejné době 176 tisíc. Z celkového počtu ekonomicky činných osob je zaměstnanců 83,8% a zaměstnavatelů 3,7%. Zvláštní skupinu tvoří podnikatelé bez zaměstnanců, tedy živnostníci, kteří se podle původních představ měli stát hlavní oporou nového společenského systému. V současné sobě je jich statisticky vykazováno přes půl milionu, ale sami členové vlády přiznávají, že značná část živností existuje pouze administrativně, nepodílejí se na ekonomické aktivitě a všichni přiznávají, že jejich počet klesá. Dlouhodobým útlumem prochází skupina produkčních družstevníků jejichž počet se postupně snížil na 18 tisíc.

Ke kapitalismu neodmyslitelně patří početná skupina lidí nemajících práci. Během 2. poloviny 90. let došlo v České republice k raketovému nárůstu nezaměstnanosti a v posledních letech se počet lidí bez práce trvale udržuje na hranici okolo půl milionu. Na této skutečnosti nemohou nic změnit účelové změny v metodice výpočtu nezaměstnanosti, které mají vládě přinášet krátkodobý propagandistický efekt. Podle oficiálního sdělení bylo v republice koncem uplynulého roku 510 tisíc nezaměstnaných, při součtu dílčích údajů pocházejících rovněž z oficiálních zdrojů však dojdeme k číslu 670 tisíc. Počátkem letošního roku nezaměstnanost opět vzrostla. Pro srovnání lze připomenout, že v nejkritičtějším únoru 1933 vykázaly úřady 920 tisíc nezaměstnaných v celém Československu, tedy včetně Slovenska a Podkarpatské Rusi. Ani dnes se nikdo neodváží zpochybňovat, že tehdy šlo o hlubokou krizi. V souvislosti s tím a s přihlédnutím k současné české nezaměstnanosti vyznívá velmi podivně názor premiéra Paroubka, že uplynulý rok byl nejúspěšnějším v historii českého národa.

Rozvrstvení společnosti se přirozeně odráží i v příjmové oblasti. V republice je asi 22 tisíc milionářů avšak majetkovou a tedy i vlivovou elitu tvoří něco přes tisíc osob. Zcela jinou příjmovou a majetkovou skupinu tvoří 4 miliony zaměstnanců, i když i mezi nimi existuje diferenciace. Nejhůře je oceněna tvorba materiálních hodnot, přestože je pro život společnosti naprosto nezbytná. V roce 2004 se příjmy zaměstnanců v zemědělství, průmyslu a stavebnictví pohybovaly pod úrovní průměrné hrubé měsíční mzdy zaměstnanců v národním hospodářství, která tehdy činila 16.931 Kč. Oproti tomu příjmy zaměstnanců v oblasti finančního zprostředkování byly ve srovnání s průměrnou mzdou dvojnásobné.

Z obecnějšího pohledu se příjmy více než dvou třetin občanů pohybují pod úrovní průměrné mzdy a nadále se rozevírají nůžky mezi nízkými a vysokými příjmy. Úměrně k tomu se vyvíjí i životní úroveň lidí.

Listopadové iluze o rychlém a snadném zbohatnutí všech pouhým zrušením socialismu, se rozplynuly. Zdaleka ne každý si však uvědomuje své postavení ve společnosti z hlediska současnosti a zejména budoucnosti. Lidem je stále vnucována představa, že každý jedinec sám rozhoduje o tom, zda bude patřit mezi chudé nebo bohaté, a že příslušnost k nízkopříjmové sociální skupině je důsledkem osobní neschopnosti.

Skutečnost je přitom jiná. Společnost potřebuje tvůrce hodnot a jejich práce by měla být spravedlivě ohodnocena. Příslušnost k určité sociální skupině je dána na dlouhou dobu a postavení jednotlivých příslušníků skupiny se zlepší pouze při změně postavení skupiny jako celku.

Proces uvědomování si vlastního postavení ve společnosti je dlouhý a složitý

Stabilitu a pokud možno bezporuchové fungování rozvrstvené společnosti udržuje politický systém prostřednictvím státního mechanismu, jehož činnost ovlivňují politické strany. Přitom každá politická strana i když se navenek tváří všelidově, obhajuje a prosazuje zájmy těch či oněch sociálních skupin.

Proces uvědomování si vlastního postavení ve společnosti je dlouhý a složitý. Obdobně je tomu s formováním osobních politických postojů. Nízká životní úroveň ještě není zárukou, že dotyčný bude uvažovat levicově. Takový člověk musí být osloven, musí uslyšet, že jeho životní podmínky nevyplývají z jeho osobní neschopnosti, ale že jsou dány systémem, který není sociálně spravedlivý.

Tato nelehká vysvětlovací a přesvědčovací práce je úkolem komunistické strany jako celku i každého jednotlivého člena. Jde o trvalý úkol, jehož význam pak mimořádně vzrůstá zejména v předvolebním období.

Připomenutí neoliberálů, že žijeme v kapitalismu, má i svou pozitivní stránku. Občas užívané výrazy postsocialistická či dokonce postkomunistická společnost jsou široké, vágní a různě vyložitelné. Oproti tomu slovo kapitalismus je mnohem srozumitelnější. Mnohé také inspiruje k ohlédnutí do minulosti.

Dnes je minulost většinou politicky zneužívaná, zkreslovaná a s její pomocí jsou veřejnosti předkládány zcela nesmyslné účelové spekulace. Nejčastěji slyšíme strašidelné hrozby, že výrazný volební úspěch KSČM by vedl ke krvavému třídnímu boji, k celoplošnému zestátnění všeho a podobné nesmysly.

Jsme dialektičtí materialisté a víme, že společenský vývoj probíhá po vzestupné spirále a že je nemožné přenášet minulé a překonané politické modely do nových, vývojem zcela změněných společenských podmínek. Přesto může zamyšlení nad některými historickými tendencemi či příčinnými souvislostmi pozitivně přispět k racionálnímu hodnocení současnosti.

Když už nám tak často připomínají minulost můžeme si také vypůjčit skutečnou podobu bývalých zápasů o spravedlivější svět. Celé období československého kapitalismu v letech mezi dvěma světovými válkami bylo v politické oblasti charakteristické panováním pravice bez ohledu na to, zda byli či nebyli v jednotlivých vládách zastoupeni sociální demokraté a socialisté. KSČ tenkrát hledala odpověď na otázku, zda v její politické práci má být upřednostňován zápas o každodenní dílčí požadavky pracujících lidí, nebo o socialismus. Jednostranná orientace na dílčí požadavky by vedla k ústupu od strategického cíle a k sociáldemokratizaci strany, oproti tomu pouhé soustředění na konečný cíl by znamenalo odtržení strany od pracujících a pokles jejího vlivu. Výsledkem diskuse bylo vymezení vyváženého vztahu mezi oběma přístupy.

I tenkrát řešení aktuálních úkolů vyžadovalo společný postup všech levicových sil v zemi, což však odmítalo pravicové vedení sociálních demokratů a spor obou stran nebyl překonán. Připomenu, že Gottwald na adresu sociálnědemokratických předáků řekl:
„Nyní jsou vaši ministři ve vládě. Šli tam podle svého vlastního ujišťování proto, aby hájili zájmy pracujícího lidu. Nuže, obhajujme tyto zájmy společně. Ať sociálně demokratičtí ministři ve vládě navrhují taková opatření, která budou mít za účel převalit alespoň část následků hospodářské krize na bedra kapitalistů. My každý krůček v tomto směru budeme v parlamentě i mimo parlament ze všech sil podporovat. Ať sociálně demokratičtí ministři ve vládě prosazují, že pracujícímu lidu nesmí být brán ani kousek demokratických práv, že mu musí být zajištěna úplná svoboda shromažďovací, spolková, tisková atd….“

Opakuji, že tato slova zazněla z úst Klementa Gottwalda v srpnu 1935 (na VII. světovém kongresu KI v Moskvě). Ke skutečně jednotnému levicovému postupu však došlo až po válce.

Teď nám připomínají volby před 60 lety. Ano tenkrát tehdejší hodnocení znělo:
„Celkový výsledek voleb je dobrý. V průměru máme v republice 38% hlasů, se sociálními demokraty máme těsnou většinu. A zejména důležité je, že zkrachovaly naděje reakce těmito volbami přivodit zvrat v dosavadním vývoji republiky. V tomto smyslu můžeme být s volbami spokojeni“.

Ohlédnutí do minulosti je často velmi zajímavé a mnohdy může přispět k nalezení odpovědí na otázky, které se z dnešního pohledu mohou jevit jako složité a nepřehledné.

Dnes stojí společnost na rozcestí a v letošních volbách se bude rozhodovat jakou základní podobu bude příští vývoj mít. Vítězství pravice by znamenalo nástup dravého asociálního kapitalismu se všemi výhodami pro majetné vrstvy a s těžkými dopady na životní podmínky pracujících lidí. Vítězství levicových stran by sice neznamenalo, že po volbách vznikne Česká socialistická republika. To vnitřní a zejména vnější podmínky v současné době neumožňují, ale bylo by zabráněno totálnímu zbídačení nízkopříjmových skupin, jejichž zájmy naše strana hájí.

Uvedené skutečnosti si plně uvědomují i levicově orientovaní sociální demokraté. Miloš Zeman nedávno vyzval levicové voliče zklamané dosavadní politikou ČSSD, aby místo ODS raději volili KSČM. Přitom to neřekl ze sympatií ke komunistům, ale z politicky pragmatických důvodů. Je si totiž dobře vědom toho, že sociálně demokratická koncepce sociálního státu je v praxi realizovatelná jen při společném postupu ČSSD a KSČM.

Sociální stát je pro komunisty přijatelnější, než divoký kapitalismus, negarantující lidem žádné sociální jistoty. Nemůžeme a nechceme se řídit heslem – Čím hůře, tím lépe, bez ohledu na konkrétní dopady na každodenní život statisíců a milionů lidí žijících za podprůměrnou mzdu z vlastní poctivé práce.

Jedině posílení vlivu KSČM zajistí demokratický vývoj

Sociální stát je téma, které ČSSD a KSČM vzájemně přibližuje, ale současně i ukazuje v čem je mezi oběma politickými stranami zásadní rozdíl. Pro sociální demokraty je sociální stát stojící na kapitalistickém základě konečným a nejvyšším cílem. Oproti tomu pro komunisty je to prostředek k řešení existenčních problémů prostých lidí na cestě k sociálně spravedlivé společnosti, tedy k socialismu. Pokud by se KSČM vzdala socialistické perspektivy, stala by se sociálnědemokratickou stranou a jak ukazuje polistopadový vývoj politického spektra, existence dvou stran stejného typu není dlouhodoběji možná. My se nechceme stát zbytečnými , proto budeme dál posilovat svou komunistickou identitu, budeme vystupovat nejen jako svébytná strana, ale zejména jako sebevědomý subjekt, který má možnost nabídnout občanům naší země více než ostatní.

Jsou-li v současné době zájmy KSČM a ČSSD v mnohém blízké, může být položena otázka, zda není jedno, kterou z obou stran budou levicově orientovaní občané volit. V žádném případě to jedno není. Čím silnější bude KSČM, tím více ze svého programu v praxi prosadí a o to přijatelnější bude příští vládní politika. Naopak pokles komunistického vlivu by posílil pravicové síly uvnitř ČSSD a ani idea sociálního státu by se vůbec nerealizovala. Tady si dovolím tvrdit, že jedině posílení vlivu KSČM zajišťuje další demokratický vývoj v zemi. Všichni přece vidíme snahu pravice omezit sociální, ale i občanská práva, pod pláštíkem boje proti terorismu a někteří by nejraději pořádali politické procesy, vyřazovali celé skupiny z podílu na řízení státu nebo alespoň kádrovali partyzány a bojovníky proti fašismu podle toho v jaké politické straně jsou.

Dvě hrozby nadcházejících voleb

A tak jsou v těchto volbách jsou před námi dvě základní hrozby

1. hrozba vlády pravice modro-černé koalice případně modro-černo-zelené koalice
2. velká koalice

Varování před programem ODS není pouhou planou hrozbou, nebo předvolební rétorikou. Následky zahraničně modifikované Modré šance dnes můžeme vidět na Slovensku a jsou tady mezi námi přátelé z KSS jako očití svědkové. Nezaměstnanost je u našich východních sousedů podle různých údajů 15%, nebo dokonce ve srovnání s ČR dvojnásobná. Slovenská vláda vykazuje sice nižší počty, neuvádí však, že došlo ke dramatickému zpřísnění pravidel pro evidenci, v důsledku čehož je značné množství Slováků bez práce, přičemž stát se od nich distancuje. Úroveň nezaměstnanosti se liší podle regionů a zejména na východním Slovensku to má drastické důsledky. Průměrná mzda je o třetinu nižší než v ČR což se přirozeně odráží v životní úrovni lidí. Snížení daní pro bohaté zaplatili všichni ostatní ve vyšších cenách zboží a služeb. Reforma zdravotnictví přinesla poplatky za návštěvu u lékaře a nadstandardní připojištění. Zbídačení prostých Slováků dosáhlo stupně, který velký slovenský básník Milan Rúfus charakterizoval následovně –
„… chudoba si opět našla svůj domov. Jeho adresa zní Slovensko“.

Bez ohledu na existující sociální realitu zahraniční ekonomové Dzurindovu vládu chválí a předpovídají, že SR se v dohledné době stane středoevropským ekonomickým tygrem. Tato skutečnost ukazuje na absurdnost neoliberálního kapitalismu. Makroekonomické růstové ukazatele jsou příznivé, ale většina národa se propadá do čím dál hlubší bídy. To se může odehrát i u nás a tomu musíme jako KSČM pomoci zabránit.

Vůdce slovenských pravicových reformátorů, ekonomický ministr Mikloš je častým hostem pražské ODS a tvůrci Modré šance ho považují za následováníhodného odborníka. Chce-li tedy kdokoliv na vlastní oči uvidět co by pro ČR znamenalo vítězství Modré šance, ať se jede podívat na dnešní Slovensko.

Druhým letošním největším nebezpečím je Velká koalice ODS – ČSSD.

Dosavadní vládnutí s KDU-ČSL a Unií svobody znamenalo pro sociální demokraty značný ústup od levicové politiky. Koalice s ODS by přivodila zcela pravicové vládnutí. Je všeobecně známo, že ČSSD není vnitřně jednotná a uvnitř této strany existuje dosti silná skupina ochotná podílet se na realizaci Modré šance, nebo jako koaliční partner tuto realizaci tolerovat. Jiná praxe by ani nemohla být možná, neboť nelze jít cestou neoliberálního kapitalismu a přitom rozvíjet sociální stát.

ODS zveřejnila loni v listopadu Černou knihu hříchů ČSSD obsahující i přehledný seznam afér a skandálů představitelů sociální demokracie. Ve stejné době vyšla naše publikace opačného zaměření, mapující obdobné prohřešky představitelů ODS. Je podivné, že ČSSD nebyla schopna v době kdy je u moci drží resort vnitra přinést mnohem podrobnější výčet hříchů hlavní opoziční strany – proč asi.Ve „Velké koalici“ by se tito lidé stejné krevní skupiny společně podíleli na moci, nikým reálně neomezovaní by vládli jako na dobytém území a přitom by si navzájem neměli co vyčítat. Tato koalice by vedla ke snahám o zakonzervování dosaženého stavu, ke změně volebního systému na většinový, aby obě strany trvale držely vliv bez ohledu na to, která z nich dosáhne ve volbách lepšího výsledku. Pravici by takový vývoj vyhovoval, ale levicově orientovaní občané by ztratili vliv na politické dění v zemi.

Všechny politické strany, které se po roce 1989 podílely na vládnutí mají značně pošramocenou pověst a všechny prokázaly, že účelovost a zištnost jsou jim bližší než odpovědnost vůči programu a voličům. Na rozdíl od nich KSČM nefiguruje v žádných aférách 90. let, v neprůhledných privatizacích, restitucích a majetkových převodech, které byly součástí procesu dělení společnosti na bohaté a chudé.

Všechny ostatní strany se navzájem obviňují, že v parlamentu hlasují shodně s komunistickými poslanci. Tato skutečnost je dokladem, že KSČM se na parlamentní půdě rozhoduje důsledně a pouze na základě svého programu, bez ohledu na to, jak hlasují ostatní.

Antikomunismus si hledá nové formy, i když už není věrohodný

KSČM si po celých uplynulých 16 let uchovala čistý štít i když proti ní byla po celou tuto dobu vedena nenávistná kampaň, kterou by žádná jiná strana politicky a existenčně nepřežila. Dosavadní halasný antikomunismus se do značné míry vyčerpal, jeho nositelé však stále hledají nové formy svého působení. ODS ze značné části a KDU-ČSL zcela postavily svoji volební kampaň na antikomunismu. Buď jim nic jiného nezbývá, nebo nemají k dispozici poznatky soudobých sociologů. Podle šéfa agentury STEM Hartla:
„Šestnáct let po pádu totality není téma antikomunismu od politiků věrohodné, lidé to berou jako předvolební špek“.

Proti komunistům se snaží vystupovat i některé osobnosti známé z veřejného života. Organizují neúspěšné podpisové akce, pořádají pseudokulturní pořady, nebo se snaží prosadit ve sdělovacích prostředcích. Premiér Paroubek o těchto aktivitách řekl:
„Já nevím, k čemu jsou tyto antikomunistické akce, pouze rozdělují společnost. Jestliže jsou v této společnosti tři miliony bývalých komunistů, co s nimi uděláme, to je postřílíme?“

Jinou věcí je, když se pravicoví senátoři pokoušejí zlikvidovat KSČM pomocí nedemokratického zákona, nebo když ministerstvo vnitra zkouší kam až může zajít ve svém tlaku na Komunistický svaz mládeže. K takovým jevům docházelo ve 30. letech minulého století a tehdy se tomu říkalo nástup fašismu.

Pro nás je podstatné, že antikomunismus nemá oporu ve většině české společnosti a proto je třeba aby naši členové veřejně vystupovali s odpovídající dávkou zdravého sebevědomí. Vedle toho musíme stále připomínat, že případné volební vítězství pravice by přineslo nejen dramatické dopady v ekonomické a sociální oblasti, ale vedlo by i k útokům na demokratická práva a svobody.

Neplatí na nás žádné osočování, nálepkování, nebo zastrašování. Do voleb jdeme s vědomím, že KSČM je plnohodnotnou součástí českého politického spektra a významnou stranou v rámci radikální levice v Evropě.

KSČM neuvažuje o účasti v jakékoli vládní koalici

Premiér Paroubek před několika dny novinářům řekl:
„Já beru KSČM jako druhého nejvýznamnějšího soupeře ve volbách, hned po ODS a neuvažuji o tom, že bychom s KSČM vytvořili vládní koalici“. Toto vyjádření je zcela jasné a vypovídá o mnohém.“

Ani KSČM neuvažuje o své účasti v jakékoliv vládní koalici a pokud to někdo tvrdí, pak hovoří z neznalosti nebo špatného úmyslu. Ani bychom nemohli sedět ve vládě podřízené centrále NATO, ministerstvu zahraničí USA a libovůli nevypočitatelných byrokratů v institucích Evropské unie.

Program Naděje pro ČR, schválený na VI. sjezdu KSČM, byl přetvořen do politického programu na 4 roky. Chceme-li v budoucnu dosáhnout sociálně spravedlivé společnosti, musíme dnes a v následujících letech soustředit veškeré své úsilí na řešení současných problémů prostých lidí žijících z vlastní poctivé práce, nezaměstnaných, důchodců a všech sociálně slabých skupin.

Proto jsou našimi ústředními programovými prioritami zaměstnanost, mzdy, byty a péče o zdraví občanů. Komu jsou naše programové cíle blízké a je připraven je v praxi realizovat, toho v levicové politice podpoříme.

Před volbami zveřejníme alternativní program našich voličů

A nyní mi dovolte se vyjádřit k vedení samotné kampaně, když se mne ptali novináři na naši kampaň, slíbil jsem překvapení. Je na místě , abych na otázku dnes odpověděl, ale nejdříve Vám přednímu aktivu KSČM, novináři jistě rádi odpověď na svou otázku snad se souhlasem svých vydavatelů zveřejní. Ano máme překvapení. Naši veřejnou kampaň povedeme zcela novým způsobem, ale podle dnes již ve společnosti přijímaného hesla „S lidmi pro lidi“. Budeme první stranou, která může říci: Náš program děláme společně s našimi voliči. Naše kampaň totiž nabízí náš politický program jako otevřený, kdy každý občan, který bude mít chuť se opravdu podílet na změně neutěšených poměrů spolu s námi nám bude moci nejen napsat o svých prioritách , ale na jejich realizaci se také podílet. Nabízíme, aby nám každý kdo má opravdový zájem napsal co by on sám prosazoval kdyby byl poslancem. Nebojíme se vytvořit vedle našeho reálného a realistického volebního programu i alternativní program našich voličů. Jde o soutěž myšlenek voličů levice. Jde o skutečné vztahy mezi voliči a politiky, kdy voliče – občany stavíme na první místo a to nikoli jen v dny voleb. Pokud tuto soutěž voliči vezmou za svou, zveřejníme ještě před volbami i tento alternativní program , který z návrhů voličů vzejde a jsme odhodláni ho i realizovat a dodržovat. Podněty, které budou mít jiný než celostátní charakter využijeme i pro naše volební programy pro volby do obcí a zároveň i pro naše kandidáty do Senátu. Každým návrhem se budeme seriózně zabývat.

To vše budeme muset nějakým způsobem sdělit občanům, přitom podmínky máme stále těžší .Media nám nejsou nakloněna , ale nestěžujme si a pokusme se spolehnout na vlastní úsilí. Mluvit s lidmi nebo chcete-li osobní agitace to je naše zbraň - informační bojkot nebo zkreslené informace o naší práci budeme vyvracet všichni jak tu jsme tak, že všude budeme říkat pravdu o naši práci , beze strachu s hrdostí na naši práci, kterou jsme v posledních 15 letech vykonali. Nemáme se za co stydět.

Pár slov k zahraniční politice

A nyní mi dovolte se krátce zastavit u zahraničně politického zakotvení ČR v současném světě, musíme se zármutkem konstatovat, že ještě nikdy v historii česká zahraniční politika nehrála tak ponižující roli jakou hraje dnes. Působení pravicových fundamentalistů v Černínském paláci jako byl pan Zielenec a je pan C. Svoboda nás přivedla v rovině diplomacie na ne pouze nepatrný přínos strukturám ve kterých působíme ale na pozici kontraproduktivního působení. Cokoli udělali nebo udělají spíše poníží náš význam v mezinárodně politickém rozměru. Oni už do politiky nepatří.

Haló noviny, příloha Parlamentní volby, 6. 3. 2006, Vojtěch Filip