Proč kandiduji do senátu?

Věřím tomu, že společenská změna je možná, protože je nutná. A patřím mezi ty, kteří dávají přednost řešení v rámci stávajícího právního rámce, i když všechny formy nenásilných veřejných projevů zcela podporuji. Kandidaturu do Senátu PČR jsem přijal, protože považuji za nutné posílit jeho skutečně levicovou část.

Práci je třeba vrátit její smysl a důstojnost
Narodil jsem se v roce 1955 v Praze v Podskalí a od svých čtyř let bydlím s několikaletou přestávkou na Vinohradech. Dlouhodobě pracuji v průmyslovém výzkumu a vývoji a dnes vedu malou soukromou výzkumnou organizaci. Celostátní politice jsem se začal paradoxně věnovat až po roce 1990, když jsem to začal vnímat jako svou občanskou povinnost, tak trochu proti proudu a bez nároku na odměnu. Jsem dnes předsedou Strany demokratického socialismu, která je zakládajícím členem strany Evropské levice. Jsem ženatý, mám dceru a dva syny.

Cesta ke vzdělání a dospívání
Patřím ke generaci, která měla to štěstí, že mohla strávit vcelku šťastné a bezstarostné dětství. Po základní škole s rozšířenou výukou jazyků a po tehdy prestižním gymnáziu na třídě Wilhelma Piecka jsem úspěšně vystudoval biofyziku na matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy, kde jsem pak až do počátku 90. let vědecky pracoval a jako mladý elév i učil. Mým hlavním oborem se stala fyzika makromolekulárních soustav –tedy polymerů. A měl jsem to štěstí, že vedle teoretické a experimentální práce jsem měl možnost zcela aktivně zažít období nástupu počítačové techniky a současně přímou
spolupráci s průmyslem, tehdy formou vedlejší hospodářské činnosti. Politika – ta lokální – mne dostihla téměř mimochodem. Měl jsem vždy snahu napravovat věci, které v mém okolí podle mého názoru moc nefungovaly, a tak od 18 let pracoval dlouhá léta jako pionýrský vedoucí 21. PS Střelka, který se svým turistickým oddílem trávil víkendy a pak léto na pionýrském táboře s podsadami. Snažil jsem se vždy vytvářet přátelské vztahy založené na vzájemné důvěře, které se staly základ přesgeneračních přátelstvím.

V produktivním věku
Období po roce 1990 bylo plné otázek a nových odpovědí. Profesně jsem se věnoval vzdělávání,ale při první příležitosti jsem se vrátil k výzkumu a vývoji, tentokrát přímo v průmyslu. Mám-li to říci krátce, věnuji se zejména vývoji nových měřicích metod a provozních zařízení vybavených nově vznikajícími senzory a mikrokontrolerovou technikou. Vznikly patenty a užitné vzory, odborné příspěvky v časopisech a na konferencích, ale život mne donutil naučit se spoustě dalších dovedností včetně podnikové ekonomiky. Celoživotní vzdělávání se pro mne stalo klíčovým jevem v zaměstnání, ale i v politice. Snažil jsem se a snažím neustále porozumět společenským procesům v naší zemi, v Evropě i ve světě. Záhy jsem pochopil, že je třeba zbavit se nejen závislosti na starých překonaných schématech, ale i na tlaku médií, která začala popisovat nastoupenou cestu jako jedinou možnou, ke které neexistuje alternativa. Velkou politickou školou pro mne byly procesy spojené se vznikem i zánikem platformy Levý blok a následně při hledání cesty k spravedlivé a zároveň odpovědné společnosti, která bude založena na co nejvyšším možném spolurozhodování a spoluodpovědnost všech lidí.

Alternativa existuje vždycky, jen je třeba ji hledat spolu s ostatními
Jako předseda Strany demokratického socialismu (SDS) mohu prohlásit, že už dnes vůbec nehledáme odlišnosti na levici, ale že se snažíme dobrat toho, co
nás spojuje a co může být společným minimálním programem. Jak v Česku, tak v Evropě. Hledání cest, jak spojovat komunistickou a nekomunistickou levici,
levicová sdružení a občanské iniciativy na platformě akční spolupráce je dnes hlavním cílem SDS. Proto dnes také věnujeme velkou pozornost aktivitám
Spojenectví práce a solidarity (SPaS),kde jsem jedním ze třech mluvčích. Jsem přesvědčen, že to musí být občanská veřejnost, která se stane motorem
budoucí společenské přeměny.

Milan Neubert, medailon přo Desítku, občasník OV KSČM Praha 10