Pokaždé, když to na Ukrajině vypadalo na zklidnění situace, přišla nějaká událost, která mírové řešení vyloučila. Pražský zastupitel a expert na zahraniční politiku Lubomír Ledl pro ParlamentníListy.cz mluví nejen o dění za našimi hranicemi, ale také o situaci na pražském magistrátu a stavu, v jakém se Praha nachází po vládě TOP 09.
-->
Pane
doktore, ucházíte se o post člena pražského zastupitelstva, kde dosud
působíte. Co současné vedení hlavního města? Jaké máte coby dosavadní
aktivní zastupitel zkušenosti?
O
každých volbách se vždycky říká, že jsou strašně důležité,
důležitější než jakékoli jiné volby v minulosti. V Praze je to ale
myslím skutečně důležité. Říká se, že to, co je v Praze dnes, bude ve
zbytku republiky zítra, že je Praha o krok napřed. No, jestli je to
pravda z hlediska toho, co se děje na pražské radnici, tak pánbůh s
námi a zlé pryč...
Poslední čtyři roky, kdy jsem jako aktivní
účastník byl členem zastupitelstva, jsou v Praze potvrzením toho
rčení, že všechny demokratické principy, zvyklosti a pravidla jsou
naprosto bezmocné, když se jich chopí antidemokraté. V Praze se ale
před volbami nevědělo, že to jsou antidemokraté, protože před tím
nikdo z nich nic nedělal. Mluvím samozřejmě o pražské TOP 09
“úspěšně“ reprezentované současným primátorem. Jsem velmi
zvědav, co se bude dít, až prvním dnem voleb skončí zastupitelstvo a
nad radou nebude mít nikdo žádnou kontrolu, dokud nebude zvolena
nová. Z toho mám obavy.
Celé volební období bylo
charakterizováno čistkami. V okamžiku, kdy se topka dostala k moci,
zhruba po roce fungování zastupitelstva, hned začaly čistky všude.
Nejdřív si to samozřejmě vyřídili s komunisty, ale vzápětí i se
sociálními demokraty a zlobivou částí ODS. Když se zhruba po roce a
půl dostali k moci jako menšinová vláda, odnesl to i zbytek ODS. ČSSD
byla vzata trošku na milost, ale začaly i čistky uvnitř TOP 09. V
podstatě s polovinou svých spolustraníků zametli a vůbec nejsou ani
na kandidátce. Shodou okolností to ale odnesli takoví, o kterých si
zbytek zastupitelstva myslel, že šlo o ty, kteří o řízení města aspoň
něco věděli a byli trošku pracovitější a méně
zfanatizovaní.
Vzpomeňte si před rokem a půl, když se
rozhodovalo, kdo z TOP 09 bude primátorem, tak nikoho ani nenapadlo
jméno Hudeček. Rozhodovalo se mezi Nouzou a Vávrou. Ale přišel
dědeček hříbeček, pohladil ho po hlavě, ostatní trošku dostali za uši
a najednou bylo vymalováno. V Praze je dnes hrozný chaos, lidé se
vyhazují z různých funkcí. Dokud se čistky týkaly jen politických
představitelů, ještě by se dalo mávnout rukou. Problém je v tom, že
oni začali destruovat i úřednický aparát magistrátu, což je
katastrofa.
Předpokládal
jste, že budou takto postupovat?
Musím
se přiznat, že jsem trošku “za vola“, jak se říká lidově,
protože jsem zpočátku věřil tomu, že většina ze zastupitelů TOP 09
přišla s přesvědčením, že zatočí s korupcí a vyřeší to. S Tomášem
Hudečkem jsem rok seděl v kontrolním výboru, on byl předseda a já
místopředseda a chtě nechtě jsme museli spolupracovat, protože jsme
měli společný zájem a šlo nám o fungování kontrolních mechanismů.
Podařilo se, myslím, některé korupční struktury ne zcela zlikvidovat,
ale aspoň narušit. Jenže hned začaly vznikat nové. Především v
oblasti stavebních předpisů, povolení, prodeje a pronájmu majetku -
všeho, co zajímá developery. Začaly se množit stížnosti, které chodí
na kontrolní výbor, že zejména na IPR (Institut plánování a rozvoje -
jedno z dětí primátora Hudečka) se začíná rozhodovat zase způsobem
“tomu ano, tomu ne“. Už člověk vidí, že tam něco smrdí.
Velké pochybnosti jsou také o oblasti rozdělování, prodeje a pronájmu
majetku hlavního města, to má zase pod sebou paní radní Vorlíčková.
Přestože jsem v politice zkušený, byl jsem trošku zbytečně naivní.
Nejhorší ale je celkový rozvrat a to, že lidé v radě mají obrovské
kompetence, ale většina z nich je naprosto nekompetentní.
Kolem
pražských voleb stojí za zmínku ještě jedna věc a bylo by dobré, aby
si to lidé uvědomili. Hlasovací lístek bude katastrofa, protože
kandiduje 31 subjektů, každý by měl mít 65 kandidátů, takže 2 tisíce
lidí na jednom kandidátním lístku. Lidé mohou panašovat, jak říká pan
prezident. To znamená, že tentokrát se nekroužkuje, ale křížkuje. A
křížkovat lze na celém tom obrovském hlasovacím lístku napříč
stranami a vybírat lidi. Pro nás je samozřejmě nejcennější, když dá
někdo křížek u názvu KSČM, tím pádem dává všechny hlasy nám. Ale ať
hlasuje pro kohokoliv, má možnost si z naší kandidátní listiny vybrat
ty, kteří vzbuzují důvěru. Jde o to, aby se do zastupitelstva dostalo
co nejvíc lidí, kteří něco umí, a co nejméně těch, kteří jen mluví.
Vím, že to jsou takové knížecí rady, ale málo lidí si to opravdu
uvědomuje. Tyto volby jsou v tom výjimečné. V Praze mohou voliči
křížkovat dohromady 65 lidí napříč všemi jednatřiceti kandidujícími
politickými subjekty.
Kandidujete
také do Senátu na Praze 5, takže zřejmě nesdílíte názor, že je pro
takovou zemi jako Česká republika druhá komora Parlamentu
zbytečná?
Skutečně
si myslím, že Senát není a neměl by být jen opravářem zákonů vzešlých
z Poslanecké sněmovny, ale měl se sám aktivně účastnit. Podle mě je
to povinností senátorů. Tím, že je senátor volen většinovým systémem
a má relativně malý obvod a on zná hodně svých voličů a především
všichni voliči mají možnost znát jeho, měl by hrát roli určitého
tribuna svých voličů. Nejen těch, kteří mu dali hlas, ale i těch,
kteří za ním přijdou s nějakým problémem. Protože kdo jiný by měl za
daný volební obvod plédovat ať už na zastupitelstvu městské části, v
městském zastupitelstvu nebo na celostátní úrovni. Kdo má větší
přístup k médiím než senátor? Určitě větší než řadový občan.
Dále
jde o prezentaci názorů voličů v tom, jak politika vypadá. Navíc v
Senátu je víc osobností nebo lidí, kteří už něco dokázali, (a nechci,
aby to vyznělo špatně) než pro voliče amorfní a neidentifikovatelná
skupina poslanců té či oné strany, kterou volič podporuje.
Mou
parketou v Senátu by byla především zahraniční politika, kde nějaké
zkušenosti a vzdělání v tomto směru mám, a rád bych využil to, co
jsem se naučil za osm let v komunální politice a nakonec i ve
Federálním shromáždění v devadesátých letech.
Zmínil
jste, že vaší doménou je zahraniční politika. Na co by bylo potřeba
se podle vás nejvíc zaměřit?
Život
běží rychle a říká se, že volič miluje tyátr a nic si nepamatuje.
Blíží se nám datum 27. září loňského roku, kdy Spojené státy americké
přišly do Rady bezpečnosti OSN s podporou Ruska s návrhem (následně
schválené) rezoluce, která umožnila USA se ctí vycouvat z blamáže, do
níž se dostali údajným chemickým útokem v Sýrii. Všichni si
vzpomínáme na prohlášení, že Asad překročil červenou čáru a je třeba
začít bombardovat Sýrii, použít tam libyjský scénář a tak dále.
Francouzské stíhačky už měly nastartované motory, Holland už se
nemohl dočkat, až tam vlítnou jako první.
Všichni si umíme
představit, co by se dělo, kdyby tehdy Rusové neklepli Američany
obrazně řečeno přes prsty a kdyby skutečně k útoku došlo. Každý to
asi dnes vidí, co by se stalo. Islámský stát by byl dvakrát třikrát
větší než teď, měl by dvakrát tolik zbraní, protože by Asad padl, ale
nakonec by se ukázalo, že protiasadovská opozice se vlastně skládá
primárně z radikálních islamistů. Ti by natolik zesílili, že bychom
si s nimi nevěděli rady.
A Rusko za to “klepnutí přes
prsty“ podle mého názoru zaplatilo tím, že plány na
destabilizaci Ukrajiny se urychlily a byly zrealizovány o něco dříve.
To zmíněné výročí bychom si měli připomenout a uvědomit si, jak se
nyní najednou shromažďují všechny síly proti islamistům. Z druhé
strany ale americký Kongres schválil půl miliardy dolarů na podporu
umírněných bojovníků proti Asadovi. Nakonec jako vždycky uvidíme, že
Američané cpou peníze do svých budoucích nepřátel. Jako
vždycky.
Nejde mi na rozum, jak nás mohla Evropská komise v
podstatě za našimi zády dostat do takové spirály sankcí, které
poškodí primárně Evropskou unii. To nás poškodí rozvratem. Podívejte
se třeba na Visegrádskou čtyřku, která vlastně neexistuje, protože
Česko, Slovensko a Maďarsko nesdílejí ten polský krvelačný
přístup.
Pevně věřím, že ukrajinská krize spoustě lidí u nás
otevřela oči. A ti si uvědomili, jak obrovskou roli pro náš
vnitrostátní vývoj hraje dění za našimi hranicemi. Je potřeba, aby
naši politici vnímali, co se děje.
Je
tedy možné aplikovat nějakou šablonu, které by se měly naše vlády v
zahraniční politice držet?
Každý
se chová nějak jinak. Třeba Američané mají nějakou svoji historii,
principy, priority a zvyklosti. Když se Spojené státy rodily, pravdu
měl vždycky ten, kdo první tasil kolt a první střílel. Už od těch dob
Američané velmi striktně odlišují lež od lsti. To vidíme neustále.
Vzpomeňte si, když tehdy podepsali s Indiány smlouvu, že dokud slunce
svítí a tráva je zelená, tato rezervace bude vaše. Když ji pak
Američané potřebovali, tak útočili v noci, když slunce nesvítilo, a v
zimě, když tráva zelená nebyla, a bylo to všechno v pořádku. Říkám to
trochu jako legraci, ale za posledních 40 let jediný americký
prezident, kterému hrozil impeachment kvůli lži, byl Bill Clinton a
jeho lež o dodržování zákazu kouření v Bílém domě...
Nemůžeme
vycházet z toho, že Česko je pupek světa a my jsme ti nejdůležitější
a všichni ostatní jen čekají na naše stanovisko. Musíme také brát
trošku v úvahu to, že Američané se jinak na věci dívají, totéž
Britové i my. Proto musíme do určité míry chápat i kořeny, z nichž
rostou ta hysterická rusofóbní stanoviska některých polských
politiků. Můžeme je pochopit, ale neznamená to, že je budeme
podporovat, protože je to v rozporu jak se zájmy EU, tak v rozporu se
zájmy naší vlastní země.
A
co ukrajinská krize? Vidíte nějakou naději na brzké ukončení
konfliktu? Jak to může dopadnout?
Situace
na Ukrajině je pořád ještě hodně výbušná. To teatrální schválení
asociační dohody nepovažuji za krok správným směrem. Počkal bych s
tím, až bude na Ukrajině parlament, o kterém půjde říct, že aspoň
nějakým způsobem reprezentuje názory všech občanů. Na druhou stranu
došlo ke schválení určitých postupů ve vztahu k východním oblastem,
kde probíhá občanská válka a momentálně příměří, to považuji za
pozitivní.
Kyjevská vláda podporovaná Západem bojovala proti
“separatistům“ do určité míry podporovaným z Ruska. To
bylo určitě nejhorší řešení a ještě horší by bylo vyústění do
mezinárodního vojenského konfliktu mezi těmi, kdo obě strany na
Ukrajině podporovali, o což podle mého leckomu šlo. Mám ale velké
obavy, jak to celé dopadne. Kolikrát už od doby, kdy se fašizující
síly chopily moci a začaly to přetvářet do otevřeného protistátního
převratu s jasně protiruským zaměřením. Kdykoli od té doby došlo k
nějakému náznaku uklidnění, v tom okamžiku se stalo něco, co situaci
okamžitě rozvrátilo a zabránilo jakémukoli mírovému řešení.
Ať
to bylo v lednu, kdy někdo údajně unesl jednoho z vůdců Majdanu, jenž
byl prý mučen, řezali mu uši. Za pár dní byl viděn zázračně
uzdravený. A stačilo to k tomu, aby se něco dohodlo. Když došlo k
dohodě v únoru, někdo postřílel stejnými zbraněmi a stejnou municí z
jednoho místa osmdesát lidí na Majdanu. Nakonec když se říkalo, že
německá diplomacie našla nějaké řešení s Ruskem, tak “někdo“
sestřelil letadlo, což spustilo stavidla všech sankcí a radikálního
zhoršení celkové situace. Uvidíme, zda reálné síly, které za tím
konfliktem stojí, mají zájem o uklidnění. Já mám spíše obavy, že
“akční výbor Majdan“ zase řekne, že takhle to dál
nepůjde. A buď budou pochodovat na prezidenta Porošenka, nebo na
parlament. Ty fašizující síly totiž vědí, že v normálních volbách
nedostanou takový vliv jako teď. Oni nechtějí uklidnění situace,
protože se svými čtyřmi procenty by po normálních demokratických
volbách moc “parády“ v parlamentu neudělali. Oproti tomu,
co teď řeknou, to platí. Porošenko je asi v komplikované situaci,
myslím, že si toho moc dovolit nemůže. Hned po zvolení šel na Majdan
a dostal tam za uši, že by chtěl uvažovat o nějakém mírovém řešení, a
musel okamžitě říct, že se věci budou řešit vojensky. a od té doby
vzplála občanská válka.
Takhle to možná vypadá komplikovaně,
ale když si to dáte do řady - Jugoslávie, Irák, Sýrie, Ukrajina - tak
metody jsou podobné. Když je zle a vypadá to, že by se mohla situace
zlepšovat, tak se obrazně řečeno objeví krvavá skvrna na bílé halence
nejlépe mladé demonstrantky. Bohužel od těch červených skvrn jsme se
dostali až k sestřelenému letadlu, ale ten účel to má vždycky stejný.
Zní to trošku cynicky, ale pokud se na to podíváme reálně, je to tak.
Z tohoto hlediska je v Senátu velmi málo lidí, kteří by
reprezentovali podobné názory, jako mám já, které sdílí velká část
české veřejnosti.
A poslední věc. Podívejte se, jak roste
počet členských zemí EU, které se snaží nějakým způsobem zastavit tu
spirálu a kritizovat to. Není jim to ale nic platné, protože to běží.
Je tedy otázka, zda by se politici v EU už neměli zamyslet nad tím,
čím to je, že Evropská unie je hospodářský obr, politický trpaslík,
který nikoho nezajímá a je vláčen událostmi. I v tomto ukrajinská
krize snad evropským politikům otevřela
oči.
http://www.parlamentnilisty.cz/article.aspx?rubrika=1337&clanek=336149