Za nejdůležitější považuji změny fungování Evropské unie

Jste kandidátem na poslance Evropského parlamentu, ač člen Strany demokratické levice, na kandidátce KSČM. Proč?

Naši účast na kandidátce KSČM (kromě mne je zde ještě Lubomír Ledl) chápeme jako podporu úsilí o akční jednotu levicových sil. Jsme přesvědčeni, že samostatná kandidátka SDS by měla jen malou naději na úspěch, a přitom by získané hlasy mohly v konečném účtování chybět. Naše účast na kandidátce KSČM je také logickým důsledkem programových shod mezi KSČM, Evropskou levicí a SDS - priority programů pro volby do Evropského parlamentu jsou velmi podobné. A nepochybně se zde také zúročila dobrá spolupráce mezi KSČM a SDS při zajišťování a organizaci 2. sjezdu EL v Praze v listopadu 2007. Myslím si, že z dlouhodobého hlediska by se KSČM měla orientovat na spolupráci s dalšími radikálně levicovými skupinami - a z tohoto hlediska chápu naši účast na kandidátce pro eurovolby jako první krok na cestě správným směrem.

Kritika prezidenta Klause a některých dalších směřuje k Evropské unii jakožto levicové instituci. Chápete to také tak?

Myslím si, že mezi základními principy EU jsou skutečně ideje, které mají levicový charakter: solidarita mezi státy a regiony, vyrovnávání rozdílů v jejich úrovni. Vedle toho ovšem se uplatňují principy ekonomického liberalismu, důraz na ziskovost a konkurenceschopnost apod., které jsou spíše pravicové nebo zcela pravicové. A tady přichází jeden z bodů, kde se moje vidění Evropské unie rozchází s viděním pana prezidenta: zatímco jemu se zdá, že tyto řekněme pravicové principy jsou evropskou legislativou zatlačovány nebo přinejmenším nedostatečně chráněny, podle mého názoru (a názoru Evropské levice) je naopak zejména v poslední době patrný důraz na pravicové neoliberální přístupy. To patří k našim hlavním výtkám vůči Lisabonské smlouvě, ale i vůči další evropské legislativě. Ale důležité myslím ani tak není, zda je EU levicová nebo pravicová, ale zda funguje tak, aby prospívala občanům.

Jako vysokoškolský učitel se stýkáte se studenty. Jak oni vidí Evropskou unii a vnímají její zaměření?

Musím předeslat, že se studenty o politických tématech hovořím velmi málo a jen velmi výjimečně; řeč na tyto otázky přijde spíše někde při mimoškolních aktivitách nebo snad při společné jízdě tramvají. Ale zdá se mi, že mladí lidé obecně jsou eurooptimisty, přijímají zejména některé pozitivní aspekty EU (větší možnosti a svoboda pohybu, studium a práce v zahraničí) a případná negativa nebo sporné a problematické otázky (suverenita rozhodování, demokratický deficit EU atd.) je většinou nechávají chladnými. Asi by si těchto problémů povšimli až v situaci, kdy by se projevily nějakou konkrétní kauzou. Tzv. velká politika studenty příliš nezajímá, alespoň mám ten pocit.

Co byste právě jako vysokoškolský učitel, pokud byste měl tu možnost, na EU změnil?

Nevím, zda je v mém katalogu změn důležité, že jsem vysokoškolský učitel. Za nejdůležitější bych považoval změny mechanismu fungování Evropské unie, její demokratizaci a větší podíl všech občanů na rozhodování, samozřejmě při zachování zásad subsidiarity, při přesném rozdělení pravomocí mezi orgány EU, národních států, regionů i měst a obcí. Pokud jde o oblast mého profesního zájmu, důležité je spíše zabránit takovým změnám v systému vzdělávání, které by vylučovaly sociálně slabší skupiny. Jde hlavně o zavádění školného a podobných plateb, ale obecně o komercionalizaci vzdělávání. Nedá mi to, abych se také nedotkl své odbornosti - jako biochemika mne vysloveně dráždí všudypřítomné nabídky na různé všeléky , oficiálně přípravky zvláštní výživy . Myslím, že by EU měla aktivněji vystupovat a zabránit různým šarlatánům, aby doslova tahali lidem peníze z kapes - bohužel velmi často starším a nemocným lidem, kteří penězi nijak neoplývají.

Myslíte, že EU je schopna pro vzdělávání svých obyvatel něco významného udělat nebo jde o slova, slova, slova?

Nemyslím, že by vliv EU na vzdělávání byl zanedbatelný. Jde spíše o to, aby pěkná slova z různých dokumentů nebyla jen fíkovým listem pro postupující komercionalizaci vzdělání a nesloužila k zastírání skutečných záměrů. Vedle vytyčování strategie a její realizace je také mnoho drobnějších kroků, kde může EU sehrávat pozitivní roli (a myslím, že ji i reálně sehrává) - zejména při usnadnění pohybu studentů i učitelů. Jen by bylo třeba tyto formy (např. výměnný program Erasmus pro vysokoškoláky) plně dotáhnout také organizačně a z hlediska financování.

Máte zkušenosti z komunální politiky, jste zastupitelem v jednom pražském obvodu. Jak vlastně svou profesní a zastupitelskou funkci zvládáte?

Musím přiznat, že to není vždy snadné. Samotná funkce člena zastupitelstva není velmi náročná, přibývá k ní ale členství v komisi a s tím spojená práce. Navíc mi spolubydlící před lety při privatizaci dali důvěru a zvolili mne do představenstva vznikajícího bytového družstva, časově náročná je i moje funkce ve Výkonném výboru Evropské levice, před několika měsíci mne spolupracovníci zvolili do Akademického senátu fakulty. Zkrátka někdy to je těžké a musím nastavit den ještě nočními hodinami.

Stále se u nás diskutuje o Lisabonské smlouvě, i když byla potvrzená i Senátem. Nikoli však prezidentem republiky. Jak ji chápete vy?

Nejvíce mi vadí fakt, že se prakticky nediskutovalo o jednotlivých bodech smlouvy. Stejně tomu ostatně bylo předtím i s takzvanou ústavní smlouvou. Namísto věcné diskuse se nálepkuje, a nevěšení vlajky je zdánlivě důležitější než skutečná argumentace. Proto se nechci připojovat k všeobecnému rituálnímu odsuzování prezidenta Klause. Na druhou stranu se neztotožňuji s jeho obavami o suverenitu ČR. Jsem přesvědčen, že prosazujeme-li jako levice odstraňování tzv. demokratického deficitu, prosazujeme současně určité omezení moci národních států. Vždyť mají-li jednou rozhodovat např. občané EU ve všeobecném referendu (fandím v tomto směru přímé demokracii), není to nepochybně možné bez jistého omezení suverenity členských států.

Byl jste již vícekrát na stážích v zahraničí. Proto otázka: Kdybyste srovnával tamější přístupy k vědě a výchově, myslíte, že zaostáváme?

Po pravdě nemám ten pocit. Velký rozdíl ale je v podmínkách, ve kterých se pracuje u nás a jaké jsem zažil v zahraničí (pracovně jsem opakovaně pobýval v Německu a několikrát dlouhodobě v Japonsku). Nejde jen o výši platu, ale za ještě důležitější považuji celkovou úroveň materiálního zázemí, a zejména organizační podmínky. U nás musí člověk věnovat mnoho času různým administrativním úkonům a zbytečnému papírování, v zahraničí jsem si užíval možnosti opravdu vědecky pracovat.

A pokud jde o váš obor?

Myslím, že patříme k dobrému průměru. Možná to na první pohled nepůsobí příliš dobře, ale vezmu-li v úvahu celkové podmínky, považuji naši vědu za celkem kvalitní. Máme málo výsledků, které patří ke skutečné světové špičce, ale velká věda ve většině případů, bohužel, také potřebuje velké peníze. Poměrně snadno a levně by ale dle mého soudu šlo zlepšit situaci, kdyby se racionalizovalo využití přístrojových kapacit. Někdy je paradoxně snazší realizovat určité náročné měření v cizině než v jiném městě v ČR. Tady by se šlo poučit i ze zahraničních zkušeností. Např. ústav, ve kterém jsem pracoval v Japonsku, vznikl jako určité servisní zastřešení pro univerzity - a skutečně v něm během každého z mých pobytů pracovalo mnoho vědců z různých japonských univerzit.

Nechme stranou politiku. Co čtete?

Jsem docela knihomol, mám velkou knihovnu, kterou jsem vybudoval ponejvíce antikvárními nákupy v dobách svých studií. Dnes mi moc času na čtení nezbývá, i když se snažím trochu si odpočinout od odborné literatury a sáhnu po nějaké detektivce nebo literatuře faktu (nejraději čtu o moderních dějinách, občas sáhnu i po knihách politologických apod.). Momentálně čtu Bělohradského Společnost nevolnosti.

Jaké vůbec máte koníčky?

Moc prostoru pro koníčky mi nezbývá, příležitostně si rád vyrazím na turistickou vycházku někam do lesů nebo zahoubařit. Nejsem motorista, cestuji nejraději vlakem, a cestování vlakem je pro mne také svého druhu koníček.

Které místo na světě je vám nejbližší a proč?

Zapůsobila na mne mnohá krásná místa, ale nejvíc mne vždy při návratu z ciziny vzalo u srdce Posázaví, cesta vlakem z Mnichovic do Čerčan. Je to krajina, která se blíží mému ideálu - pestrá a proměnlivá, a přitom kulturní a lidmi zušlechtěná.

Máte dvě děti. Čím se zabývají?

Mám dva dospělé syny, mladší studuje informatiku na matematicko-fyzikální fakultě a momentálně je na stáži v Amsterdamu, kde zpracovává svou diplomovou práci. Ačkoliv v minulosti nic podobného nenaznačoval, nakonec se trochu vydal v mých stopách a poslední dva roky se specializuje na bioinformatiku, využití počítačů v biochemii.

Starší vystudoval současně sinologii na Filozofické fakultě UK v Praze a dopravní inženýrství na Dopravní fakultě ČVUT a svou trochu neobvyklou kombinaci využívá k bádání o dějinách čínské matematiky. Tomuto pro mne trochu abstraktnímu oboru se věnuje jako doktorand v britské Cambridgi. Trochu jsme tedy doma osiřeli.

Jste Jihočech, pracujete a žijete v Praze. Zvykl byste si také na Brusel?

Zvykl jsem si zatím všude (bydlel jsem nějakou dobu také v Košicích, odkud pochází moje manželka), Brusel by snad nebyl výjimkou. Zatím mne toto město nijak neuchvátilo (spíše mne odpuzuje špínou a sešlostí na jedné straně, a skleněnými krabicemi úředních budov na druhé), ale znalci říkají, že má také své kouzlo a najdou se tam pěkná místa.

Haló noviny, Naše Pravda, 1. 6. 2009, Jaroslav KOJZAR