Volby v krizové době

Lidové noviny, kdysi intelektuální deník, nyní pokleslý bulvár, vedly zuřivou kampaň proti ČSSD i KSČM. Krátce před volbami radily svým čtenářům, kam by měli emigrovat, když zvítězí levice a nabízely jim různé prosperující země, v případě vítězství pravice pak vyzývaly levičáky k emigraci na Kubu, do Severní Koreje a podobných zemí. Obraz jim jen trochu kazila současná Itálie.

Tato snaha o naprosté zdiskreditování každého, kdo se byť i jen formálně hlásí k levicovému smýšlení, vytváří mentální atmosféru, v níž jsou vylučováni ze společenství lidí, neboť do něj jako nositelé nejhorších morálních vlastností ani nemohou patřit. Vůči takto stigmatizovaným je každé obvinění, i z těch nejtěžších zločinů, uvěřitelné a, dovedeno do důsledků, je vůči nim dovoleno vše, protože cokoliv je ospravedlnitelné v boji s těmito veřejnými nepřáteli.

Atmosféra stupňované nenávisti pak vytváří systémové schválení a systémový podnět i k fyzickému násilí, jehož jsme byli již několikrát svědky. To, že Miroslav Macek zvolil veřejnou prezentaci své kulturní pokleslosti a svého příklonu k právu silnějšího, jen zapadá do tohoto obrazu. Sama o sobě by tato událost nebyla tak významná, kdyby se ihned po činu v sále plném vysokoškolsky vzdělaných lidí neozvaly výkřiky bravo a potlesk.

Pravice takto rázně nakročila směrem ještě dál doprava a zbývá již jen otázka, jak daleko to bude a jestli bude směřovat až někam k pinochetovskému stylu řešení. To se zdá být za dané situace jistě přehnané. Ovšem takto se to jeví jen tehdy, když předpokládáme, že se vše po volbách vrátí ke svému dosavadnímu normálu.

Existují však vážné obavy, že tomu tak nebude.

Přesněji řečeno, svět se zvolna, ale nezadržitelně mění a výše popsaný růst agresivity a nenávisti v naší zemi je součástí této změny. České volby tak zapadají do kontextu růstu celosvětového napětí a jsou jeho lokálním projevem stejně jako lokálním zdrojem.

Globální souvislosti českých voleb

Přes katastrofální úpadek Lidových novin až někam k úrovni normalizačního Rudého Práva, se v jejich sobotní příloze občas objeví článek, jehož kvalitní autor zatím nemá morální zábrany zde publikovat. Tak zde byl minulou sobotu otištěn text ředitele Ústavu pro politiku a hospodářství v Hamburku Petra Robejška s názvem „Globalizaci zvoní hrana“. Jeho argumentace vychází z analýzy fungování současného kapitalismu, která ukazuje jisté konstanty v jeho chování. Tou hlavní je úsilí o maximalizaci soukromého zisku podnikatelských subjektů.

Mohu dodat, že se tyto subjekty za historii kapitalismu poněkud proměnily, a to od individuálních kapitalistů vlastnících jednotlivé firmy po současnou formu akciových společností a vynoření nové vrstvy globálních investorů. To však nic nemění na výše zmíněné cílové funkci maximalizace zisku.

Co se však také nezměnilo, je národní zakotvení těchto subjektů. Firmy i investoři sice působí globálně a hledají své tržní příležitosti kdekoliv, kde se dá více vydělat, ale jejich centrály sídlí v konkrétní zemi, v níž také platí daně a v níž jen nerady propouštějí.

Současná fáze globalizace přináší firmám i jednotlivcům v jejich čele obrovské zisky. Každý, kdo čte hospodářskou rubriku novin, se běžně setkává se zprávami o rekordních výsledcích za loňský rok. Např. generální ředitel ČEZu vydělal za rok 2005 více než 282 milionů Kč. Ve světle těchto čísel se stává pochopitelným, proč roste průměrný příjem, i když na něj nedosáhnou 2/3 zaměstnanců.

Příjmy podniků rostou a diskuze o důchodové reformě se stává stále naléhavější, jak nás ujišťují různí politikové a ekonomové.

Vysvětlení tohoto rozporu je podle Robejška, ale také mnoha jiných (viz např. Bauman, Z.: Globalizace), v tom, že klesají příjmy státních rozpočtů a současně i reálné mzdy. Firmy, při své snaze o maximalizaci zisku, hledají země s nejnižšími náklady na pracovní sílu a opouštějí proto země s drahou pracovní silou. To vede k zostřování sociálního napětí ve vyspělých zemích a nutí národní vlády k přijímání ochranářských opatření.

Dalším rozporem je konkurence mezi kapitalisty navzájem. Význam sídla firemní centrály pak spočívá i v tom, že podniky se stejnou zemí původu tíhnou k vytváření národních koalic a ke spojenectví s národními vládami, což jim přináší nemalé výhody. Kapitalistická globalizace tedy vede paradoxně k růstu nacionalismu a vyhrocování napětí mezi těmito zájmovými bloky.

Tato situace zde již jednou byla, a to, jak píše Robejšek, před I. světovou válkou, která byla jejím logickým vyústěním.

I dnes by se bojovalo o obsazení dosud volného prostoru v Africe, na Středním východě, v Latinské Americe a části Asie a o kontrolu tam se nacházejících trhů a zdrojů surovin. Domnívám se ale, že subjekty tohoto konfliktu by se poněkud proměnily. Již dnes lze odhadnout, že to budou slábnoucí, ale stále dominantní USA, rychle rostoucí Čína (možná připomínající Německo z konce 19. st.) a konsolidující se Rusko. Evropa, vlivem své nejednoty a naprosté závislosti Británie na USA (hodný pozornosti je také fakt, že Afghánistán, Irák i Írán jsou bývalé britské kolonie) bude tentokrát hrát pravděpodobně druhořadou roli.

Tato vize budoucí války je založena na zde vyložené logice fungování kapitalistického systému, jejíž odhalení umožnilo B. Engelsovi předpovědět vznik první světové války více jak 20 let před rokem 1914.

Aby bylo válečné řešení rozporů mezi kapitalistickým zájmovými bloky politicky průchodné, je nutné nějak pacifikovat sociální napětí v domácí společnosti a současně získat souhlas občanů, v jejichž zájmu válka není. A není v jejich zájmu především proto, že, jak již velmi dobře pochopil filozof I. Kant, celkové náklady na válku překračují vždy její celkové výnosy. Vést útočnou válku je proto možné jen tehdy, když je společnost rozdělena na ty, kteří platí náklady a ve válce umírají, a na ty, kteří inkasují zisky. Což ovšem vytváří další rozpor.

K němu se přidává i rozpor mezi tzv. volným trhem a demokracií (blíže viz Gray, J.: Marné iluze), což jsou dva principiálně neslučitelné systémy. To jsme již viděli na Robejškově příkladu finančních potíží národních vlád ustavovaných na základě všeobecného volebního práva a snahy firem přenést své aktivity do zemí s co nejnižšími náklady na pracovní sílu. Dalším příkladem napětí mezi demokracií a kapitalismem je rozpor mezi hierarchickou povahou řízení kapitalistického podniku s jejím systémem podřízenosti zaměstnanců majitelům na straně jedné, a demokratické ideje samosprávy občanů na základě rovnosti, svobody a vzájemné solidarity. Občané se tak pohybují ve dvou světech, ve světě svého zaměstnání a ve světě svého občanství, v nichž platí protikladné principy mezilidských vztahů.

Očekávaný a již probíhající růst těchto rozporů hrozí sociálním výbuchem (viz např. poslední události ve Francii).

Pokud tedy chce kapitalistický systém odvrátit toto nebezpečí sociální revoluce a současně získat občany pro válku, musí ideologicky zastřít pravou příčinu konfliktu. To může udělat, a udělal to jak za první světové války, tak i v totalitních zemích za války druhé, pomocí ideologie nacionalismu a korporativismu – nejsme zaměstnanci a kapitalisté, ale všichni jsme Italové, Rakušané, Němci atd. – spojenou s pocitem národního (ve vyhrocené podobě pak rasového) ohrožení. Díky tomuto pocitu ohrožení se i útočná válka kouzlem emocionální manipulace stává válkou obranou.

Můžeme si všimnout, že i válka proti Iráku byla podobně zdůvodněna, a to pocitem národního ohrožení vyvolaného u velké části občanů USA událostmi z 11.9. a následnou propagandou většiny sdělovacích prostředků. Měli bychom si také všimnout, že tato emoce postrádá racionální kontrolu a může být proto využita i k ospravedlnění války proti státu, který s jejím původním zdrojem, tj. v tomto případě teroristickým útokem, neměl vůbec nic společného.

Toto pseudořešení protikladu mezi zaměstnanci a zaměstnavateli na základě jejich ideologicky konstruované a proto jen iluzorní jednoty, neodstraňuje sociální napětí, ani pocity frustrace u zaměstnanců a musí být proto odvedeno, kanalizováno ve formě agrese namířené vůči vnějšími nepříteli. Tento nepřítel nemusí být nutně vnější i územně, jak je velmi dobře patrné na příkladu nacistického pronásledování německých židů. Zpravidla se však jedná jen o přípravu vnější agrese, v níž boj kapitalistických zájmových skupin teprve dosahuje svého cíle, kterým je nové rozdělení trhů. V tom se jednak potvrzuje to, co kdysi napsal americký ekonom a sociolog A. Etzioni o povaze trhu, jako systému se sklonem k všeobecné eskalaci konfliktu a tudíž i sebedestrukci (viz Morální dimenze ekonomiky) či to, co ve své analýze osobností Adolfa Hitlera a Josefa Visarjonoviče Stalina napsal A. Bulok (viz Hitler a Stalin. Paralelní životopisy) o podobném řešení třídních rozporů formou vnější agrese. Toto chování nazval sociálním imperialismem s nemilosrdným ničením těch, kdož jsou označeni jako nepřátelé.

Zde již můžeme zahlédnout konkrétní obrysy příčin vulgarity a nenávisti naší poslední volební kampaně.

Sociálními aktéry této agrese pak mohou být lidé z různých sociálních skupin a s různým podílem na výsledném násilí, jako tomu bylo i v nacismu. Mezi jeho přívržence patřil jak špičkový německý filozof Heidegger, tak drtivá většina německých právníků a lékařů, ale také pouliční rváči a zabijáci z řad SA.

Ti pak byli ukázněni vyvražděním svého vedení na příkaz Adolfa Hitlera v „noci dlouhých nožů“, o níž nedávno hovořil předseda Topolánek a již sliboval po svém příchodu k moci.

Logika maximalizace zisku nutně stupňující rozpory mezi jednotlivými kapitalistickými skupinami již dvakrát vedla ke světovým válkám a mnoha válkám lokálním. To, co v našem prostředí vyslovil jako první (pokud vím) Petr Robejšek, je jen upozorněním na to, že tato logika stále platí a napětí stoupá.

Mohli bychom tuto úvahu shrnout do krátkého konstatování, že můžeme mít buď mír ve světě i mezi lidmi navzájem, nebo kapitalismus. Obojí mít nemůžeme.

České souvislosti českých voleb

Výše řečené jsou ovšem úvahy o vývoji v delším horizontu o rozměru spíše desetiletí než jednotlivých roků. Ze střednědobého hlediska u nás stále probíhá boj o mocenské ovládnutí vznikající kapitalistické společnosti a o konkrétní rozložení sil. I to je dlouhodobější proces sestávající z více etap. Po kořistnické fázi zakladatelů připomínajících nejspíše španělské conquistadory beroucí vše a netvořící nic, nastává nyní fáze konsolidace, kdy je již téměř vše rozebráno a boj se vede o poslední, dosud nezprivatizované zbytky a pak stále a zřejmě již nadlouho, o přístup ke státním a obecním zdrojům tvořeným z našich daní. I tento boj je nutné maskovat a především je nutné ideologicky zaštítit vybojované.

Poté, co se ČSSD začala vzpamatovávat ze své špidlovsko-grossovské epizody, hrozilo pro pravici nebezpečí opakovaného vítězství sociálních demokratů. Nebezpečí o to vážnější, že pod Paroubkovým vedením se začala strana radikalizovat a posouvat více doleva. A nebezpečí o to reálnější, že ekonomika vykazuje nebývalý růst.

K tomu je nutné ovšem podotknout, že stále patříme k té méně rozvinuté části světa, přesněji pak jsme v zóně mezi vyspělými a zaostalými státy. Proto nadnárodní firmy umístí výrobu raději u nás než např. v Rakousku, ale ještě raději půjdou na Ukrajinu, jakmile to bude možné (z hlediska stability právního a politického prostředí apod.), či do Číny, kde to již ve velké míře možné je. Naše postavení je tedy přechodné a dosavadní důraz na zahraniční montážní závody či výrobu s nízkou mírou přidané hodnoty je efektivní jen krátkodobě.

Je tedy jen otázkou nepříliš dlouhého času, kdy i na nás dolehnou výše popsané důsledky kapitalistické globalizace.

Ve skutečnosti tomu tak ale již je. Jako drobný příklad si připomeňme požadavek americké administrativy, která podmiňuje zrušení víz pro naše občany vojenskou účastí českých vojáků na jejich válečných výbojích v Afghánistánu a Iráku, i vážnější zatajovaný záměr umístit na území ČR americkou vojenskou základnu.

Vrátíme-li se k postavení samotné ČSSD, bylo vzhledem k jejímu začínajícímu znovuzrození nutné zničit ji co nejdříve a co nejdůkladněji, a to za použití jakýchkoliv prostředků. Obvinění Kubiceho, že Paroubek je pedofil a že je snad on a další členové vedení strany zapleteni do vražd, jen ukazuje na zoufalství této snahy. Rovněž to dokazuje, že, jak jsem uvedl v úvodu k tomuto textu, jde o naprostou morální likvidaci protivníka.

Současný politický pat má i své hlubší kořeny ve vývoji české společnosti. V jeho zkoumání bychom museli jít až do 19. století a místy až k násilné rekatolizaci Čech (ve větší míře než na Moravě, což může vysvětlovat i některé rozdíly ve volebních výsledcích). Zde se však spokojme se stručným náčrtem jen několika rysů toho, co se u nás dělo po roce 1989.

Především pád komunistické totality otevřel nejen cestu k nebývalému osobnímu obohacení připravených, ale také vymetl mnoho tzv. starých struktur a uprázdnil tedy jejich místa pro nově příchozí. Ale nejen to. Přechod ke kapitalismu vytvořil mnoho míst nových, které mohli obsadit relativně mladí zájemci, a to za vysoce nadprůměrné platy. Zákonitě pak u těchto lidí vzniká pocit vlastní vyvolenosti a přesvědčení, že režim, v němž dosáhli takového úspěchu, je tím nejlepším ze všech možných. Ne náhodou pak připomíná jejich černobílé vidění světa a přesvědčení o vlastní neomylnosti svazáky z padesátých let.

Tento charakterový rys se spojuje s malou úctou k abstraktním pravidlům, která je české společnosti vlastní. Jestli je něco spravedlivé či pravdivé není pak zdaleka tak důležité jako to, jestli je to výhodné.

Dalším důležitým rysem je atomizace české společnosti, která je nutným důsledkem každého útlaku, pokud mu společnost nedokáže aktivně čelit. Atomizace znamená, že se každý stará jen sám o sebe a na druhé lidí hledí jako na soupeře v boji o soukromý prospěch. To je především dědictví normalizace, polistopadovým vývojem jen zesílené.

Zde již dostáváme logické zdůvodnění pokleslé úrovně velké části českých novinářů a redaktorů vůbec včetně jejich ideologického zaujetí.

Pro konkrétní příklad není třeba chodit příliš daleko. Dává nám jich dost údajně veřejnoprávní televize. Možná by v této souvislosti stála za vysvětlení podivná pravidla předvolebních debat, kde se na ČT vždy zúčastnily parlamentní strany a zástupce Strany zelených.

Dalším vážným faktorem je socioprofesní vývoj české společnosti. Nejen vznik nových redakcí otevřel cestu ke strmé kariéře mnoha lidem, ale také příchod mnoha zahraničních firem dal vzdělaným lidem nebývalé příležitosti. Dosud nízký poměr počtu vysokoškolsky vzdělaných lidí k ostatní populaci, společně s prudkým růstem jazykové vybavenosti u mladších absolventů otevřel pro tuto skupinu rovněž cestu vzhůru.

I to je však jen dočasná výhoda. S růstem počtu takto vzdělaných a vybavených lidí zmizí tato komparativní výhoda a VŠ diplom přestane být zárukou dobré kariéry. V budoucnosti lze tedy očekávat, že se politická orientace této skupiny populace změní (nyní z velké části pro ODS).

Podstatnou charakteristikou současnosti je rovněž absence vážné debaty společenských vědců i širší veřejnosti o podstatě a příčinách vzniku komunismu. Tato absence pak umožňuje stále znovu a znovu strašit voliče hrozbou návratu bývalého komunismu, což je v dnešní době již zcela vyloučeno. A vyloučeno je to především proto, že by s nastolením tohoto typu totalitního systému většina českých občanů nesouhlasila. Bez tohoto souhlasu je ovšem takový vývoj nemožný.

Kdyby se KSČM dostala někdy do vlády, způsobilo by to nejpravděpodobněji její zánik či alespoň marginalizaci. To je ovšem to, co si pravice vůbec nepřeje. Zmizel by jí snadný nepřítel. Ale jelikož tento vývoj reálně hrozí, je nutné již nyní přenést negativní emocionální stereotyp z komunistů na sociální demokraty.

Marginalizace KSČM by velmi pravděpodobně nastala proto, že část jejich voličů se skutečně rekrutuje ze stalinistů. Jejich odpadnutí od strany, která přijala účast ve vládě kapitalistického státu, je logická. Stejně by ovšem reagovali ti, kteří volí KSČM jako protestní stranu. Množství nutných kompromisů a v podstatě souhlas se systémem daný najevo účastí ve vládě, by zničil její obraz jako strany antisystémové a tito voliči by ztratili důvod ji volit. Tento vývoj proběhl přesně s tímto výsledkem již ve více západních zemí.

Rozpornou roli sehrává i rekordní hospodářský růst, který se mohl paradoxně obrátit proti ČSSD. Růst životní úrovně snižuje napětí ve společnosti a potenciální voliči ČSSD ji přestávají vidět jako svého nutného ochránce. Současně růst kvalifikace zaměstnanců s pojený s ekonomickým růstem je odvrací od potřeby ochránců vůbec a touží spíše po straně, která jim bude nabízet prostor pro jejich svobodnou aktivitu.

Selhání při získávání hlasů v této skupině zaměstnanců je způsobeno značnou sebestředností a elitářstvím sociálních demokratů. Předpokládali, že přízeň voličů získají automaticky. Samotná sociální demokracie potřebuje důkladnou transformaci, podstatné posílení vnitřních kontrolních mechanismů a zkvalitnění cest kariérního růstu, ale to již ponechám stranou a povolanějším.

Chci se však zmínit o jedné podstatné chybě ČSSD, a to je naprosté podcenění dlouhodobé strategie při utváření příznivého veřejného mínění. Na stránkách Britských listů byly již několikrát zmíněny metody, jimiž si pravice vytváří příznivé intelektuální a morální klíma, a to ať již cestou různých nadací, financujících pak jí příznivé „nevládní“ organizace, či utvářením think-tanků, produkujících pravicově orientovanou odbornou literaturu. Uvedu-li jen namátkově dvě poslední aktivity Liberálního institutu zapadající do této strategie, tak je to vydání knihy A. Smithe Teorie mravních citů a podíl na vydání knihy B. Lomborga Skeptický ekolog. Díky takovýmto a podobným aktivitám se daří ovlivňovat smýšlení tzv. opinion leaders či gate keepers ve společnosti, tj. především zmíněných redaktorů, ale i mnoha dalších. Tito lidé pak dále působí na veřejné mínění a ovlivňují jej v „žádoucím směru“ a jako držitelé bran – vstupů do sdělovacích prostředků a významných nakladatelství, rozhodují o tom, co bude publikováno a co ne.

Především však sociální demokracie neprojevuje strategickou iniciativu a nenabízí pozitivní řešení pro nastávající turbulentní dobu krizí. Po několik generací se soustřeďovala na údržbu kapitalismu tam, kde k tomu měla příležitost, a na snahu činit jej snesitelnějším. Na to, co s velkou pravděpodobností přijde, není proto vůbec připravena.

Politický pat, co s ním

Nechci zde řešit otázky, kterého poslance ČSSD se podaří ODS podplatit, či jestli to bude výsledkem zákulisní dohody vedení těchto stran, případně jestli najdou technické řešení patu ve stylu něco za něco. Na krizi našeho politického systému to nic nezmění. Její podstata totiž spočívá v odcizení občanů od společné správy věcí veřejných, které říkáme politika. Ta strana, která si vážně a seriozně vezme tento úkol jako svou programovou prioritu, té bude patřit budoucnost.

Odcizení nastává tam, kde je většina ovládána menšinou. Jeho odstranění proto předpokládá převzetí rozhodující moci ve společnosti občany samotnými. Jediná známá cesta, jak to učinit, je založena na metodách přímé demokracie. Přímá demokracie sama je autentickou a původně levicovou ideou, levicí jen na čas zapomenutou a často také zrazovanou. Je na čase, aby se levice na ni opět rozpomenula.

Poznámka na konec

Jistou hodnověrnost alespoň části těchto obvinění by bylo možné přiznat, kdyby nebyly proneseny tak bezprostředně před volbami a kdyby na celé akci nebyla tak okatě účastna ODS. Do korupce jsou zapleteni členové všech stran, které měly možnost obsadit lukrativní posty. Takže na každou stranu se již něco našlo a ještě najde. Ale u těch „nejzávažnějších“ obvinění považuji nulový výsledek vyšetřování za nejpravděpodobnější, a to i za vlády ODS.

Britské listy, 7. 6. 2006, Milan Valach