
O tomto víkendu jsem se musel pohybovat trochu více po Praze, a tak jsem měl možnost více si všimnout nejvýraznější stránky předvolební kampaně - velkoplošných billboardů. A porovnával jsem si své dojmy s pár dní starým komentářem Alexandra Mitrofanova
Soc. dem. vede v nápadech. Pondělní cesta autem do Mostu a zpět mi pak celý obrázek už jen dokreslila.
Mitrofanov ve svém článku psal, že „účelovosti pseudosociálního obratu občanských demokratů by si nevšiml jen slepý nebo zaslepený“. Musím mu dát za pravdu. V sobotu na mne na sídlišti z postranních ploch paneláků civěly černomodré obří plochy, které mi sdělovaly: „Společně pro naše zdraví“, „Společně pro naše děti“ nebo „Společně pro naši Prahu“. V jiných částech Prahy se pak objevovala ta samá hesla v menším plakátovém formátu - s podpisy Talmanové, Bürgermeistra a Topolánka.
Slovo „společně“ si ODS přetáhla z předchozí vlny volební kapaně, kdy začala představovat svůj volební program pod značkou „ODS Plus“. Na řadě billboardů na vás kromě usměvavých tváří shlížejí i slušné čtyřciferné částky, kolik že to vlastně ušetříte na daních, bude-li je po červnových volbách určovat ODS. Vedle toho ale - všimněte si, že na ORAŽOVÉM pozadí - sděluje ODS voliči podprahově slovem „společně“ informaci, že je stranou nejen občanskou, demokratickou, ale i sociální.
V aktuální fázi kampaně ODS nyní přidává slovo „náš“, a to v nejrůznějších číslech, rodech i pádech. Nikde se - pravda - neříká, jak velkou skupinu má ODS pod slovem „náš“ vlastně na mysli, ale z kontextu to musí být něco většího než rodina. Možná obec, možná národ, možná sám lid. Ví to jen sama ODS. Ještě že to nevidí „železná lady“ Margaret Thatcherová. Tu by musela tahle občanskodemokratická kampaň v Čechách dost znechutit, vždyť něco jako „společnost“ přece vůbec neexistuje!
Během víkendu jsem však přišel i na to, že nám Mitrofanov ve svém článku sice servíroval pravdu, ale ne celou pravdu. Narazil jsem totiž i na billboardy a plakáty dalších politických stran. Nejvíce peněz investuje evidentně ČSSD. Seznámil jsem se s její hlavní volební sérií „Jistoty a prosperita“. Moc dobrý pocit jsem z těhle oranžových velkoploch neměl. Důvodem nebyla ani tak barva, ani domalované tváře soc. dem. politiků (mimochodem - být Paroubkem, tak svou opravdu šílenou fotografii reklamuji), ale hloupá vtíravost slova „prosperita“. Zkrátka ČSSD stejně jako ODS loví prokazatelně v „cizích“ vodách. Bojují o nerozhodnuté voliče pokusem o jejich zmatením.
Z toho důvodu se mi naopak líbí nová sada billboardů z dílny ČSSD, které parodují kampaň ODS. Sérií „ODS mínus“ totiž soc. demokraté říkají veřejnosti jasně, jaké pozice sami hájí. Proto považuji tenhle počin nejen za nápaditý, ale hlavně za informačně přínosný. A že k tomu používají modré turistické značky, zavedené na billboardech samotnou ODS pro naznačení směru „doprava“, proti tomu snad nebude mít nic ani Klub českých turistů. Ono se v přírodě ostatně „do pekla“ ani „do nebe“ nechodí. Doufám jen, že si to uvědomí i český volič.
Nemohu se ještě nezastavit u billboardové kampaně KSČM, která na mne působila docela dobrým dojmem. Je založena na heslu „Máme jiné řešení“. Šedé fotografie z šedého každodenního života a červené texty (trochu do oranžova), které jednou větou vystihují vybrané společenské problémy.
I v tomto případě by se mohlo zdát, že slovo „jiné“ může kolemjdoucího zmást. Jaké konkrétní řešení KSČM předkládá, to se totiž z těchto billboardů nedozvíte. Osobně si však myslím, že o jeho radikálnosti nebude nikdo na pochybách. Působení médií v tomto případě KSČM spíše pomáhá a radikálnost řešení v očích čtenářů-voličů jen posiluje. O působivosti komunistických billboardů svědčí mimo jiné skutečnost, že přitahují antikomunisty jako plamen svíčky můry. Velká část plakátů a níže položených billboardů je totiž doplněna jejich grafickými „dodělávkami“ typu nápisů „vrazi“ a hákovými kříži.
Patřím mezi ty, kteří jsou přesvědčeni, že letošní volby (a to nejen ty Čechách) mohou dlouhodobě rozhodnout o dalším politickém směřování země, že jsou důležitější než ty minulé. Na druhou stranu je třeba mít neustále na paměti, že se zatím pohybujeme v prostoru téměř čisté zastupitelské demokracie, v politickém prostoru partokracie, která mixuje potřeby lidí s potřebami politických stran a jejích členů.
Budu-li parafrázovat Vladimíra Vančuru, tak tento způsob politického života zdá se mi poněkud nešťastným. Nevede podle mne k potřebné aktivizaci občanské společnosti, ale naopak k jejímu postupnému uzavírání, ke společenské frustraci, k „blbé náladě“ a ve svém důsledku k možnému oklešťování lidských a občanských práv. Hrozí dokonce nebezpečí, že se bude opakovat historie římské říše.
Cestou ven z uzavřeného kruhu je podle mne prosazování prvků přímé demokracie a bezpodmínečná možnost odvolatelnosti politiků-služebníků. Protože ti dnešní jsou přesvědčeni - a dávají to veřejně najevo -, že společenské procesy jsou schopni řídit „jedině oni...“.
Milan Neubert, 25. 4. 2006