Nic neovlivňuje náš každodenní život, sociální podmínky a ekonomiku tak jako vývoj za našimi hranicemi

Rozhovor Haló novin s Lubomírem Ledlem, místopředsedou SDS a kandidátem do Evropského parlamentu za KSČM

Jste místopředsedou Strany demokratického socialismu, kandidujete však do Evropského parlamentu na kandidátce KSČM. Znamená to, že se ztotožňujete s programem této strany?
Asi nejjednodušší by bylo říci ano – jinak bych nekandidoval. Ale souhlasím, že je to třeba trochu rozvést. Podstatné asi je, že vzhledem k velikosti naší strany se musíme soustředit na daleko užší okruh priorit. A těmi hlavními je jednak úsilí o hledání cest, jak spojovat komunistickou a nekomunistickou levici, levicové občanské iniciativy a sdružení, odbory apod. na platformě akční spolupráce, jednak podobné úsilí na evropské úrovni. Dokonce bych řekl, že to vypadá, jako by kapitolu V. volebního programu KSČM do evropských voleb Rudozelená alternativa pro Evropu psal někdo od nás nebo někdo, kdo zná dobře naši činnost. Takže ano.
V čem se vlastně liší SDS od KSČM?
Nejvíce asi v počtu členů. Ale vážně. Trochu to vyplývá i z našich klíčových priorit. Myslím, že věnujeme méně času obsáhlým ideologickým diskusím (i když i ty k životu každé strany samozřejmě patří), asi jsme tolerantnější k marxismu jako základu pro politickou činnost a program obecněji, myslím, že máme kritičtější pohled na léta 1948-89 a otevřeně přiznáváme, že ve jménu našich ideálů byla v minulosti spáchána i řada skutků, na které asi nejsme zrovna pyšní. Jsme tudíž také o něco tolerantnější k východiskům našich potenciálních partnerů a spojenců. Obecně ale platí, že spíše hledáme, co nás spojuje, než v čem se lišíme.
Jak se Strana demokratického socialismu účastní na práci evropské levice vůbec?
Nejvýznamnější platformou naší mezinárodní činnosti je bezesporu Evropská levice (EL), kde patříme k zakládajícím členům. Mimochodem, KSČM se její činnosti také aktivně účastní, jako pozorovatel. A – také mimochodem - myslím, že to byla právě spolupráce SDS a KSČM na přípravě a uskutečnění 2. sjezdu EL, organizovaném naší stranou, která byla výrazným impulzem k prohloubení důvěry a spolupráce mezi našimi stranami.
Kromě samozřejmé účasti na práci orgánů Evropské levice se naši členové a sympatizanti poměrně aktivně zúčastňují altersummitů, konferencí a seminářů, z nichž některé sami organizujeme, letních univerzit, pracují v různých »pracovních skupinách« a »sítích«. SDS je také organizátorem pravidelné účasti delegací stran Evropské levice na slavnosti Haló novin a podobně. Musím ale také říci, že jsme dlouhodobě kritičtí k malé pozornosti, kterou EL věnuje regionu střední a východní Evropy. Pro letošek jsme si na sjezdu vynutili alespoň zřízení pracovní skupiny k tomuto tématu.
Jste také pražským zastupitelem za KSČM. Jak se vám pracuje v tomto zastupitelstvu?
Toto volební období (2010-2014) je v lecčems zvláštní a nové. Nejen, že jsme v zastupitelstvu jen tři z 63 členů, což samo o sobě říká leccos, ale zhruba posledního dva a půl roku, tedy od doby, kdy se faktické vlády v Praze ujala TOP 09, dá se vztah k našemu klubu nazvat spíše politickým apartheidem. Z hlediska přístupu k jednání Rady hlavního města, kontrolních orgánů městských podniků - nula. Z 26 komisí RHMP máme zástupce snad ve čtyřech, naši zástupci jsou dokonce »nežádoucí« i ve školských radách městem zřizovaných škol. Taková situace zatím nikdy od roku 1990 v ZHMP nebyla. Takže si umíte představit, jak se nám pracuje. Ale samozřejmě se snažíme a myslím, že na naší práci se to nějak negativně neprojevuje a že jsme slyšet.
Kandidujete však do Evropského parlamentu. Pokud byste byl zvolen, co by bylo vaší prioritou?
Česká veřejnost nevnímá tradičně otázky mezinárodních vztahů a mezinárodní politiky jako důležité, významné. A to ať už v pozitivním, nebo negativním smyslu. Přitom možná nic neovlivňuje náš každodenní život, sociální podmínky a ekonomiku tak, jako právě vývoj za našimi hranicemi. Rád bych využil svých schopností a zkušeností mimo jiné také k částečné rehabilitaci mezinárodních souvislostí a politiky v očích české veřejnosti. Poslanci EP k tomu mají, podle mne, lepší příležitost než většina ostatních politiků.
Myslím si, že celý můj životní příběh, zkušenosti, jazykové znalosti, ale i osobní kontakty s řadou bývalých kolegů z evropských mládežnických organizací mi dávají dost široký prostor k tomu, abych výrazně přispěl k vytváření širší spolupráce levicových a dalších pokrokových sil na úrovni EU i mimo ni.
Plnění běžných povinností poslance je přitom samozřejmostí.
Proč, podle vás, by občané měli vůbec jít volit do EP?
Jen tak na okraj: levice v EP reprezentuje v současnosti jen třetinu všech poslanců. A to počítám k levici nejen náš klub GUE/NGL, ale také klub Zelených a sociálnědemokratickou frakci (pokroková frakce demokratů a socialistů). Přitom o orientaci posledně jmenovaného klubu svědčí i to, že čeští sociální demokraté tam patří k nejlevicovějším a Ficův Směr je čas od času pomalu na vyloučení. Je tedy vidět, že změna by byla žádoucí.
U nás (a bohužel nejen u nás) ale převládá dlouhodobě taková iluze, že o tom, co se u nás děje nebo bude dít, jaký bude další společenský a ekonomický vývoj, se rozhoduje jenom nebo hlavně ve Strakově akademii anebo v Parlamentu. Z toho podle mého vyplývá i nízká popularita a účast ve volbách do EP. Málo si uvědomujeme, že možná daleko důležitější je vývoj za našimi hranicemi, zejména v Evropě. Doufám, že ukrajinská krize - kdy bylo zřejmé, že jediný, o koho vlastně nikomu moc nejde, jsou prostí Ukrajinci - snad řadě lidí otevřela oči.
Obávám se také, že řada našich potenciálních voličů bude zklamána z chování špiček EU v tomto období natolik, že budou váhat, jestli vůbec k eurovolbám jít. Musíme se pokusit přesvědčit co největší část z nich, že je tomu právě naopak, že právě tato krize ukázala, že tyto volby jsou daleko důležitější, než jsme si mysleli. Pojďme se o to společně pokusit mezi svými přáteli, známými, v blízkém i vzdálenějším okolí.

Jaroslav KOJZAR, Haló noviny 31.3.2014