Demokracie bez sociálního státu je protimluv

* V předvolebním období se na trhu objevila vaše ‘Nová kniha o volbách’, která se stala hitem politologické literatury. Jak jste vůbec dospěl k řešení takového tématu?

Je to tematika, která mě láká už čtvrt století. Naleznete v ní nejpestřejší témata od využití matematiky v politice až po politickou psychologii. Navíc patří otázka voleb k jádru definice demokracie.

* Podle vašeho názoru, jaký volební systém se jeví jako nejspravedlivější?

Hledat spravedlnost v politické matematice vyžaduje stanovení kritérií. Chápeme-li spravedlnost jako zásadu ‘podíl hlasů se rovná podílu mandátů’, pak je cílem voleb vytvořit v zákonodárném sboru zmenšenou kopii názorového rozdělení společnosti. Z tohoto hlediska se jako spravedlivější jeví systém poměrného zastoupení. Jenže to nesmíte přemýšlet o tom, že smějí kandidovat pouze strany, hnutí a koalice, že tento systém je ‘dolaďován’ pomocí kvora, tedy prahu, který určuje minimum hlasů nutných k získání prvního mandátu, je upravován stupněm vázanosti kandidátních listin, že různé výsledky přináší různé metody dopočítávání nerozdělených mandátů atd.

Je-li ale cílem voleb vytvoření pevné vlády, jeví se jako správnější většinový systém. Je ale cílem demokratických voleb pevná vláda, která vládne špatně? Někteří teoretici už od dob J. S. Milla pokládají za nejspravedlivější systém jednojmenného přenosného hlasování, nazývaný též někdy irský systém či systém jediného přenosného hlasování nebo kvótně preferenční systém. Je určitou variací poměrného systému, ale je velmi složitý. V současné době jej užívá pouze Irsko a Malta; roku 1990 byl použit v Estonsku. Znám je též z Austrálie, kde se podle něho volí v Tasmánii a federální Senát, v Severním Irsku se užívá při volbách do místních samospráv. Jiní autoři rezignují na hledání ideálního řešení a za nejspravedlivější pokládat kompromis v podobě paralelního užívání obou systémů, kdy se část poslanců volí poměrným, část většinovým systémem.

* A jaký, dejme tomu v současné Evropě, se vám zdá nejméně spravedlivý?

Téměř vždy je volební systém k někomu nespravedlivý. Nejhorší je pak ten, který umožňuje manipulaci. Což je každý, když jej nehlídá vyspělá politická kultura.

* Jaký je z tohoto hlediska volební systém u nás?

Výzkumy hlásí, že ve světě narůstá především využívání systému poměrného zastoupení, v němž se ale posilují většinové prvky v podobě kvora. To znamená, že způsob užívaný u nás patří k základnímu trendu ve světě. Samozřejmě mám na mysli volby do Poslanecké sněmovny. Už jsem mluvil o tom, jaké limity spravedlnosti či férovosti jsou v případě systému poměrného zastoupení v podobě omezení možnosti kandidovat a pomocí vázaní listin. Problémem je ale i matematika. Například při posledních volbách při počtu platných hlasů 5 348 976 platných hlasů získala KSČM důvěru 685 328, což znamená 26 mandátů. Ovšem jen při stanovení kvora pět procent a použití d’Hondtovy metody, která slouží k rozdělení mandátů nepřidělených v prvním skrutiniu. Při použití metody Imperiáli by komunistická strana získala 20 mandátů, ale při modifikované d’Hondtově metodě 29 mandátů, při Hagenbach-Bischoffově či Hareově metodě shodně 27, při Huntingtonově 23 křesel ve Sněmovně atd. To nejsou malé rozdíly - a platí, že každý přidaný mandát musí být někomu odebrán, každý ztracený mandát se někomu přičítá.

* Jenže tento systém při paritě hlasů velmi komplikuje sestavení vlády. Je cestou přejít na většinový systém, anebo lze ten současný nějak zlepšit, aby se to mohlo podařit?

Tradiční výtka směrem k systému poměrného zastoupení, že vyžaduje složité koaliční jednání, není ničím jiným než účelovým fňukáním politiků z velkých stran. Ti samozřejmě požadují systém, který je pro ně nejpohodlnější. Současné komplikace při sestavování vlády by odstranil lichý počet poslanců. Ovšem při dané ideově-politické bipolaritě. Stačí od této bipolarity ustoupit a komplikace mizí - a jistě se objeví jiné. Jednoduchým řešením by bylo hledání skutečné většinové koalice. Ostatně nikdo neví, jaká je budoucnost zelených -zatím se v politice chovají jako násilně převzatá firma. Problém není ve volebním systému, ale v nízké politické kultuře elity.

* Jaké jsou vůbec volební systémy v Evropě a které jsou podle vašeho názoru nejdemokratičtější?

Volební systém souvisí se současnou změnou definice demokracie - od antické přímé demokracie se přešlo k reprezentativní demokracii s volným mandátem, kdy poslanec není vázán názory voličů. Antika pokládala volby za aristokratický, nikoliv demokratický princip výběru. Volební systém je nedostatečným prvkem pro vyjádření toho, zda režim je demokratický či nikoliv. Podle mne je nutné posilovat samosprávu, přímou demokracii, hledat nástroje vytvoření vázaného mandátu poslance a otevírat kandidátní listiny, aby se dalo mluvit o větší demokracii.

* Pokud některá země zavedla většinový systém, jaký vliv na dění v zemi mohou mít malé strany anebo i ty poražené? Nelikviduje to vlastně demokratický vývoj? Víme totiž, že sdělovací prostředky v rukou silné strany jsou schopny rozhodujícím způsobem ovlivnit mínění čtenářů určitým směrem...

Záleží na tom, jaký většinový systém. Zda jednokolový, nebo dvoukolový. Zda budou moci kandidovat nestraníci. A jak středně velké strany zareagují pomocí předvolebních koalic. Proti nešvarům většinového systému se lze bránit různým způsobem.

* Prezident Klaus a ODS většinový systém prosazují. Jde vlastně o pokus občanských demokratů za současné situace, přičemž počítají s tím, že se situace i za několik let či měsíců bude opakovat a oni zvítězí ve volbách, získat absolutně vše. Myslíte, že mají šanci nějaký systém prosadit?

ODS právě teď potřebuje podporu středně velkých či malých stran, KDU-ČSL a SZ, které jsou proti změně sytému. Navíc nechápu, odkud čerpají zastánci přechodu na většinový systém jistotu, že vytvoří podmínky pro lepší postavení ODS a ČSSD. Složení Senátu jasně ukazuje, že ve většinovém systému - při kandidatuře nezávislých a menších volebních obvodech - v Česku uspěje více subjektů než při poměrném systému ve sněmovně. Při současném odporu naší veřejnosti ke stranictví a při schopnosti středně velkých stran měnit volební chování v reakci na změněné podmínky nelze očekávat, že většinový systém automaticky povede k úspěchu dvou stran.

* Může být u nás většinový systém přijatelný i pro malé strany, které by pro něj, pokud by ČSSD se k němu postavila neutrálně, daly hlas?

Pro malé strany je smrtící už systém poměrného zastoupení s pětiprocentním kvorem. Existují obranné mechanismy středně velkých stran. Vytvoření čtyřkoalice je jasnou ukázkou toho, jak menší strany účinně reagují na snahy o změnu systému a jak veřejnost vnímá tento tah jako neférový. Stále je nutné připomínat, že předchozí snaha ČSSD a ODS přejít na většinový systém vedla ke zrodu čtyřkoalice, která byla v senátních volbách velmi úspěšná. Ze středně velkých stran by na tom nejhůře byla komunistická strana. Bylo by asi v této fázi vývoje nálad veřejnosti nutné vybírat kandidáty s přirozenou regionální autoritou a při obecném odporu k politickým stranám, třeba i nestraníky sympatizující s KSČM. Komunistická strana by měla být proti zavedení většinového systému, neboť v této chvíli je v rozporu s jejími zájmy. V každém případě by měla spojovat tyto úvahy s větší reformou Ústavy, a to především se zrušením Senátu.

* A co ČSSD?

Sociální demokracie bude lavírovat. Ve dvoukolovém systému by nejohrozenější byla KSČM, protože pravicové strany jsou v druhém solidárnější než levicové - přesněji řečeno, není jisté, že snaha Jiřího Paroubka sjednocovat levici pronikla i do nižších složek ČSSD.

* Nebyl by to, pokud by takový systém byl přijat, i konec demokracie u nás?

Jaké demokracie? Poslanecká sněmovna by byla méně přesným odrazem názorů veřejnosti, než je tomu v současnosti. Ale už dnes platí, že největším problémem demokracie u nás není volební systém, ale netolerantnost a nedostatek občanských ctností, jejichž samozřejmou součástí je sociální cítění. Nemluvě o tom, že ve volbách v liberální demokracii má větší šanci ten, kdo má více peněz nejen na kampaň, ale i na financování tzv. nezávislých institutů, a kdo má lepší přístup do televize. Ostatně masmédia právě u nás ukázala, že jsou samotným tvůrcem předvolební kampaně - tvůrcem, který nectí demokratická pravidla, pouze se žene za sledovaností, jež utváří cenu reklamy. Právě televize vytvořily onu bipolaritu soustředěnou na tváře Mirka Topolánka a Jiřího Paroubka, která vytáhla dvě strany nad 32 % odevzdaných hlasů - což je v systému poměrného zastoupení nebývalý úkaz.

Definování demokracie jako svobodných voleb, kdy mají všichni stejná práva, ale silní tato práva mohou využít lépe než slabí, to je liberální zúžení problému. Takto pracují analytici i propagandisté pracovišť jako je Freedom House a manipulátoři ‘barevných revolucí’. Demokracie bez sociálního státu je ale protimluv.

Haló noviny, 3. 7. 2006, Jaroslav Kojzar