Také dnes jsem se v marné snaze dohnat neúprosný čas promarněný hledáním kamsi založených klíčů, čekáním na stále obsazený výtah atp., vydal za svojí obživou. Dvě maminky, za vydatné pomoci svých nejistě vykračujících potomků, vířily košťaty prach na dětském hřišti, ve spíše symbolickém úkrytu za živým plotem jako obvykle hlouček školáků halasil nad ranní cigaretou a pan (snad) Novák z vedlejšího vchodu o kousek dál ošetřoval sadbu letošních letniček na skromném záhonku pod okny družstevních bytů.
Nepřipadlo mi, že by někdo z nich nesl ve tváři známky probdělé noci či jiného niterného strádání nad zprávami o povolebním dění v naší širší domovině. Ostatně, obdobných příznaků by bylo těžko dohledat se i kdekoliv jinde, rozuměno v každodenním občanském obcování, s výjimkou stránek tiskových či webovských, jakož i vln šířených vysílači pozemními i satelitními a v neposlední řadě ventilátory v restauračních místnostech. Otázkou jedině zůstává, zda tento stav je důsledkem spořádaných a pevně usazených poměrů společenských, kterých se výsledek hlasování o zástupcích v zákonodárném sboru dotýká tolik, jako volba miss Kamerunu, či více (pod)vědomí, že události, a občas i dějiny, zkrátka kráčejí vedeny pevnou rukou jiných mimo nás, aniž by se příliš ohlížely na náš úsudek.
Pokud jde o možnost první, je taková spíše zbožným přáním a nanejvýš svéhlavě hájenou iluzí občana průměrně zadluženého u hypotéčního peněžního ústavu nebo poskytovatele rychlých půjček, který potajmu a v ústraní nacvičuje prostocviky k rozhýbání páteře, aby se stala dostatečně ohebnou pro potřeby flexibilního pracovního trhu. Jako pravděpodobnější se jeví být možnost druhá, podpořená mnohou zkušeností z dob dávno i sotva minulých.
Přes tuto neradostnou dedukci zde zůstává něco nadějného a uchopitelného: třeba ty dvě mladé ženy s dětmi nebo nějaký ten Pan Novák znovu a znovu, jen z vlastního rozhodnutí a vlastní vůle, bránící před zpustnutím kousek společného prostoru, i ti náctiletí se zjevnou radostí ze vzájemného setkávání. Viděn pod tímto zorným úhlem, nejeví se právě tento okamžik věčnosti nijak obzvláště bezvýchodným. Zákonitosti, ať již přírodní či boží, potažmo společenské, fungují zcela bez ohledu na aritmetické eskapády, jimiž se má zodpovědět otázka, kterých že 100 (z dvou set do poslaneckých lavic pro teď povolaných) je vlastně více. Nejvíc je stejně nakonec těch v národě zbývajících X milionů hlav obtížených starostmi i radostmi všedního dne. Nejvíc je se svým životem každý jeden z nás.
Matúš Bóna, 14. 6. 2006