Česko je taková laboratoř pro sociální pokusy

Kandidát KSČM do senátu Lubomír Ledl pro PRÁVO:

* V kampani hlásáte, že změna je nutná. Není to příliš otřepané heslo? Co byste chtěl vlastně změnit?

Každé heslo je vlastně otřepané. Možná by bylo lepší říct, že tři měsíce od sněmovních voleb stačily. Koalice, která ve Sněmovně málem získala ústavní většinu, hlásá záměry odmítané většinou populace. Tyto senátní volby jsou obzvlášť důležité, jejich ústavní většina hrozí v celém parlamentu.

* Jste členem Strany demokratického socialismu (SDS). Proč kandidujete za komunisty?

Jednou ze základních myšlenek SDS je hledání mostů mezi komunistickou a nekomunistickou, radikální a sociálnědemokratickou levicí. Problém schizmatu české levice se vlastně týká levice evropské, čelíme pak hůře problémům.

* Je integrace levice v českých poměrech vůbec možná?

Když je něco nezbytně nutné, musí to být bezesporu i možné. Jde o to se zamyslet, proč je tak velký tlak na rozeštvávání levice, stavění radikální levice proti té sociálnědemokratické. Senátor má přece jen určitý prostor, dostane se do médií, chtěl bych se s mimořádnou vehemencí věnovat překonávání rozporů. Jeden z vysokých funkcionářů ČSSD po vyhlášení volebních výsledků začal volat po ještě větších restrikcích na spolupráci s KSČM a ostatními radikálními levicovými stranami. To, řekněme přiblblé schéma uvažování, není jen na soc. dem. straně, je i u nás, u radikální levice. Vždycky to tak v historii bylo, hádáme se na levici mezi sebou, dokud neskončíme v jedné cele zpravidla s nějakým protestantským farářem.

* Zúčastnil jste se úterní demonstrace 40 tisíc odborářů?

Bohužel jsem tam nebyl, ale myslím si, že takových, kteří by rádi přišli, ale z různých důvodů se nedostali, bylo hodně. I z toho pohledu je 40 tisíc lidí úžasný úspěch. Viděli jsme, jak je důležité, že když se lidé spojí, nenechají si vnutit desolidarizaci společnosti. Demonstrace z 21. září vůbec neorganizoval odborový svaz. K iniciativě policejních odborů se spontánně připojili všichni ostatní. Mám z toho mimořádně dobrý pocit.

* Co podle vás tlak na Nečasovu vládu společnosti přinesl?

Je správné, že lidem vadí, že krize naplňování rozpočtů je formulována jako krize výdajů a že příčina je vydávána za následek. Problém, jemuž čelíme v Česku, existuje v celé Evropě. Snažíme se využít našeho členství v evropské levici, kde je KSČM pozorovatelem, abychom otevírali pohledy přes ohrádku českého pískoviště. Žijeme v iluzi, že o tom, co se v této zemi děje, se rozhoduje ve Strakově akademii. Spíš si myslím, že Česko je taková laboratoř, kde se zkoušejí různé věci, aby se aplikovaly jinde. V Evropě by neprošlo to, co se děje u nás se Zákoníkem práce, se zkracováním smluv učitelům na deset měsíců. Jen se zdá, že jsme se dostali do spárů šílených účetních, Miroslava Kalouska a spol., kteří nevidí nic jiného, než má dáti či dal a červená či černá čísla. Myslím si však, že pracují v souladu s kolegy v jiných zemích, kteří také hájí zájmy určitých finančních skupin.

* Na webu SDS visí prohlášení evropské levice, podle něhož posílit solidaritu „znamená boj v každém městě, firmě a instituci“. O jakém boji je tu řeč, třídním či snad ozbrojeném? A má takový konflikt ještě vyznavače u radikální levice?

Vždycky si říkám, co to je za pitomost, když slyším, že dělnická třída má být pokrokovější. Chápalo se to tak, že kdo chodí v montérkách, je pokrokový, a to je samozřejmě nonsens. V době, kdy se to formulovalo – a myslím, že to bylo formulováno správně – dělnická třída byla početná. Úvaha zněla, že nemůže zlepšit svůj status jako celek bez toho, aby se zlepšil status všech ostatních skupin, že je jediná, která nemůže žít na úkor ostatních. Akorát kdo je dnes dělnickou třídou? Bílé, modré či zlaté límečky? Je to i zaměstnanec velkého koncernu, který může dostat zlatý padák ve výši 2 miliónů? Ano, je to zaměstnanec. Většinou se vypíchne slovo, které má pejorativní nádech z historických důvodů a začnou se jím lidi fackovat. Nechci se pasovat na nějakého velkého znalce programu KSČM, ale slovo boj nepoužíváme. Získání moci násilím odmítáme. Boj je tedy striktně veden demokratickými prostředky podle pravidel, která jsou ve společnosti stanovena. Nevidím na tom nic špatného.

Právo, 29. 9. 2010, Praha - Střední Čechy, Petr Janiš