Stalinův dlouhý stín

Tu knihu stojí zato si přečíst a popřemýšlet nad ní, napsal Volksstimme o „Černé knize komunismu“ Stéphana Courtoise, která se konečně objevila v němčině. Konrad Paul Liessmann si ovšem nepotřebuje rozmýšlet nic. Jeho rozsudek nad světovým komunismem a jeho duchovními komplici, levičáky a liberálními intelektuály, byl hotov dříve, než bylo možno přečíst si první nátisky Courtoisova obžalovacího spisu.

Na jaké rozpory však může narazit dogmaty nedeterminovaná práce s dějinami, to teď dává Komunistické straně Rakouska (KPÖ), která se chce obnovit, látku k přemýšlení a vnitřní diskusi. Skutečnost, že nemálo lidí, kteří se přidali ke straně ve 20. a 30. letech, se dostalo do soukolí stalinského teroru, mezi nimi alespoň 16 členů tehdejšího předsednictva strany a ústředního výboru.

V roce 1991 zveřejnili Barry McLoughlin a Walter Szevera z podnětu tehdejšího předsedy KPÖ (Franz Muhri - pozn. překladatele) na základě spisů získaných z archívů bývalého SSSR data o 150 stalinských obětech (McLoughlin, Szevera, „postum rehabiliert“). Mezitím získala KPÖ (stav k dubnu 1997) z Ruska údaje o osudu dalších 328 Rakušanů a Rakušanek. Dokumentace o snaze KPÖ vyjasnit osud rakouských obětí stalinismu se připravuje.

Courtois a Liesmann, kteří oba staví komunismus jako zločin století vedle nacismu, znají pouze pachatele. Druhá strana, patřící komunistickým obětem stalinismu, se jim do tohoto obrázku nehodí a tak pro ně neexistuje. Měli by mít však právě tito, z nichž mnozí na svém přesvědčení setrvali, menší právo být označeni za komunisty než jejich mučitelé a pronásledovatelé? Z takto položené otázky odvodilo vedení KPÖ, nebo lépe řečeno jeho část, již uprostřed 50. let morální povinnost začít s podporou rehabilitace proti vůli sovětských úřadů, a to nezávisle na tom, zda oběti patřily straně nebo ne.

Vnitřní rozpory

Dlouholetému předsedovi strany Muhrimu je třeba poděkovat za to, že tuto problematiku ve vztazích sovětské a rakouské komunistické strany neustále udržoval otevřenou. Přitom bylo zkoumání stalinismu i v KPÖ obtížné. Ještě na počátku 90. let se rozpadla kvůli nepřijatelným vnitřním rozporům a eskalujícím názorovým rozdílům pracovní skupina, zabývající se tímto tématem. Dva její členové se rozhodli pracovat na tomto tématu mimo KPÖ. Jejich rozsáhlá práce se mezitím objevila v Nakladatelství společenské kritiky (McLoughlin, Schafranek, Szevera, „Průlom, naděje, konečná“).

Stéphane Courtois vyčísluje celosvětové oběti komunismu na 85 milionů lidí. Toto číslo, které se zdá téměř srovnatelné s nacismem, vzniká součtem všech přímých a nepřímých obětí občanských válek, přesídlení a hladomorů v SSSR a Číně, genocidy v Kambodži a obětí poprav a procesů ve východní Evropě. Ptám se na smysl takového sčítání. Byla by snad bilance sama méně děsivá, kdyby se vyšlo i z dnes nejnižších odhadů?

Jen jedna pravda?

Bylo by však neúnosné přijít s jiným výpočtem. Jádro sporu je v následujícím: Courtois sděluje nepoučitelným obráncům stalinismu jednu ústřední tezi: stalinský model, jeho totalitarismus a teror nejsou žádnou odchylkou , nýbrž přímým důsledkem nejen ruské říjnové revoluce, nýbrž všech komunistických snah od Karla Marxe. Přitom se ovšem vynechá spousta různých a rozporuplných proudů marxismu a komunismu. Jsou ignorovány vnitrokomunistické pokusy zlomit stalinistický korzet. Důležité kapitoly komunismu však psali právě zástupci antistalinistické tradice, kteří své disidentství zaplatili vyhnáním a často životem.

Kdo považuje stalinismus za jedinou, absolutní pravdu komunismu, musí stejně důsledně vidět v inkvizici nebo ve vyhubení indiánských kultur Latinské Ameriky jedinou pravdu křesťanství a popírat tak mnohokrát opakovanou sebekritiku a snahu o spravedlnost uvnitř křesťanských církví.

Přesně vzato: existoval „komunismus„ útlaku s lidskými tragédiemi, ale i jiný, který usiloval o svobodu, existoval Stalin, ale i Rosa Luxemburgová, Gramsci, Dubček, Fischer nebo Berlinguer. I v Rakousku bylo mnoho statečných a upřímných lidí, kteří ne kvůli Stalinovi, ale na základě vlastního přesvědčení bránili lidství a demokracii proti hitlerovskému fašismu. Nejde však jen o historii, nýbrž, a tady dnes stojí KPÖ před stejným problémem jako její větší „sestry“ ve Francii, Itálii nebo ve Španělsku: jak vybudovat nový, demokratický komunismus jako fundamentální výzvu neoliberálně vyhraněnému kapitalismu.

Článek předsedy KPÖ Waltera Baiera vyšel v „Standard“, 15. prosince 1997
Originál na stránkách spolkového předsednictva Komunistické strany Rakouska
přeložil Milan Neubert, 23. 1. 2003