Krize v „socialistickém táboře“ a jeho rozpad

4. oddíl X. kapitoly „Svět v období dovršení druhé průmyslové revoluce“ samizdatového učebního textu „Svět a Československo ve 20. století“ z roku 1988, který vyšel v únoru 1990 v Nakladatelství Horizont. Vedle Miloše Hájka se na textech podíleli Jarmila Ryšánková, Vojtěch Mencl, Milan Otáhal a Erika Kadlecová.

Nové vedení KSSS si již v době Stalinovy smrti bylo vědomo, že situace v evropských satelitních zemích je velmi labilní a že i tam je nutný obrat v politice. Upozornilo na to stranické vedení v těchto státech. Avšak ve všech zůstaly u moci staré garnitury, proces destalinizace byl pomalý a polovičatý a země byly těhotné novými krizemi. Ty propukly v roce 1953 v ČSR (vlna stávek a demonstrací na protest proti měnové reformě) a v NDR a v roce 1956 v zemích se silnou tradicí protiruského nacionalismu – v Polsku a Maďarsku.

Povstání v NDR

Ústřední výbor SED vyhlásil v roce 1953 tzv. nový kurs, spočívající ve snížení investic a zvýšení životní úrovně. Tato změna však přišla pozdě. Několik dní po vyhlášení nového kursu začali berlínští stavbaři stávkovat proti zvýšení norem a jejich demonstrace přerostly 17. června 1953 v lidové povstání, které zachvátilo celý stát, ale bylo potlačeno sovětskými vojsky.

Změna ve vedení v Polsku 1956

Chruščovovo odhalení a zejména přiznání skutečnosti, že vůdci polských komunistů byli před válkou vyvražděni v sovětských věznicích, otřáslo slabými pozicemi režimu. Propukla hluboká politická krize a v červnu došlo ke vzbouření dělníků v Poznani. Povstání bylo potlačeno, ale krize tím zažehnána nebyla. V ústředním výboru došlo k diferenciaci, většina se rozhodla nastoupit cestu demokratizace a zvolila prvním tajemníkem Wladyslawa Gomulku, v té době ještě vyloučeného ze strany.

W. Gomulka

Gomulka se stal národním hrdinou. Byla přijata opatření ke zvýšení životní úrovně, bylo umožněno drobné soukromé podnikání, rolníci mohli vystoupit z družstev. takže se jich většina rozpadla, zlepšil se vztah mezi státem a církvi, tisk mohl volněji psát a lidé svobodně mluvit. Gomulka však zklamal naděje svých stoupenců. Rozešel se postupně se svými spolupracovníky a ukázal se neschopným demokratizovat stranu a stát.

Povstání v Maďarsku

Mnohem dramatičtějšího spádu nabyly události v Maďarsku. V červnu 1953 se stal předsedou vlády Imre Nagy, podrobil dosavadní politiku drtivé kritice a vyslovil se pro demokratizaci strany i státu. Generálním tajemníkem ÚV však zůstal Mátyás Rákosi a tomu se o dva roky později podařilo dosáhnout Nagyova vyloučení ze strany.

Po XX. sjezdu KSSS se Rákosiho pozice ukázala neudržitelná. Když strana neprojevila schopnost politické iniciativy, chopil se jí Petöfiho kroužek. Tato původně malá skupina intelektuálů – komunistů i nekomunistů – organizovala diskuse, jichž se brzy účastnily tisíce lidí a z nichž vzešel požadavek odchodu Rákosiho. Ten se rozhodl zatknout předáky opozice. Ale politbyro KSSS se takového postupu zaleklo a doporučilo Rákosiho demisi. Rákosi odstoupil, UV zvolil několik rehabilitovaných komunistů do politbyra a Jánose Kádára tajemníkem UV. Prvním tajemníkem se však stal Ernö Gerö – Rákosiho pravá ruka.

Zásah Sovětské armády

Gomulkův návrat do čela polské strany elektrizoval i vývoj v Maďarsku. Dne 23. října demonstrovalo v Budapešti čtvrt miliónu lidí, žádalo nezávislou politiku na základě socialismu a demokracie, svobodné volby a návrat Nagye do vedoucích funkcí. Gerö promluvil v rozhlase a označil přívržence demokratizace a nezávislosti za protisocialistické živly. Tím přilil olej do ohně – demonstrace přerostla v povstání. Ani okamžité jmenování Nagye předsedou vlády nezastavilo boj, a protože vedení nemělo sílu zvládnout situaci, požádalo o zákrok sovětské jednotky. Jejich zásah však vyvolal ještě větší vlnu odporu s převážně nacionálním nábojem. Nagyova vláda neměla moc; tu měla na jedné straně sovětská vojska, na druhé straně různé rady (nazývající se dělnické, revoluční nebo národní), které ne vždy a ne zcela stály za Nagyem. Ani vystřídání Geröho Kádárem ve funkci prvního tajemníka nepřineslo očekávané uklidnění. Po pěti dnech bylo dosaženo dohody o zastavení bojů, ale pozice Nagyovy vlády se tím neupevnila. Naopak, pohyb mas (který jedni nazývali revolučním, jiní kontrarevolučním) nabíral nadále obrátky, na mnoha místech byli komunisté lynčováni. Když Nagy ohlásil přechod k systému více politických stran a proklamoval neutralitu, rozhodlo se politbyro KSSS pro novou intervenci. Současně se Kádár rozešel s Nagyem a odletěl do SSSR.

V noci na 4. listopad – po konzultaci Chruščova s Titem – nastoupily sovětské divize k útoku; legitimací k tomuto kroku byla žádost „dělnicko-rolnické vlády“ vedené Kádárem. Ozbrojený odpor Maďarů byl zlomen po několika dnech, některé skupiny kladly odpor ještě několik týdnů, stávky trvaly v některých závodech až tři měsíce.

Vláda J. Kádára

Kádárova vláda začala vládnout prakticky od nultého bodu. Země ztratila jednu čtvrtinu ročního národního důchodu, ztráty na životech byly oficiálně vyčísleny na 1800–2000 (bez ztrát sovětské armády). Nagy byl popraven, desetitisíce lidí byly ve vězeních. Strana se za povstání rozpadla a začala se vytvářet znovu pod názvem Maďarská socialistická dělnická strana. Nechuť spolupracovat s vládou opadávala jen pomalu. Kádár však nepřipustil návrat Rákosiho a jeho společníků do země, postupně upevňoval svou pozici a vytvářel předpoklady, aby v budoucnu získal podporu značné části společnosti.

Upevnění revoluční moci v Číně

První léta existence ČLR byla vyplněna bojem proti zbytkům kuomintangských vojenských oddílů v různých oblastech a pozemkovou reformou. Statkářům byla vyvlastněna půda, někdy byli i fyzicky likvidováni. Kampaň za zničení kontrarevolucionářů postihla terorem skutečné i domnělé nepřátele revoluce. Avšak navzdory této tvrdosti si nová moc získala širokou lidovou podporu. Poprvé v dějinách měla země silnou ústřední vládu a její obyvatelé nebyli již v dřívější míře vydáni na pospas libovůli místních a provinčních vládců a vojenských velitelů. V právní oblasti byly zrušeny všechny staré zákony a vydáno jen málo nových. Právní případy se od té doby rozhodují podle zvykového práva nebo v souladu s vládnoucí ideologií. Tato nová praxe byla v mnohém směru čínské tradici bližší než západní.

Čínsko-sovětská roztržka

Po Stalinově smrti SSSR zvýšil svou hospodářskou pomoc Číně. Po XX. sjezdu KSSS odmítlo čínské vedení Chruščovovo odsouzení Stalina, začalo se však o něm vyjadřovat také kriticky a pokusilo se liberalizovat poměry. Když však kritika zdola překročila meze, které bylo vedení ochotno připustit, otočil Mao kormidlo politiky prudce doleva a v roce 1958 zahájil politiku tzv. velkého skoku.

Pod dojmem úspěchů v zemědělství byla ekonomika jednostranně zaměřena na rozvoj těžkého průmyslu. Ryly zřízeny tzv. lidové komuny, v nichž byla sloučena zemědělská družstva z jednoho i více okresů. Komuny byly stroze centralizovány a řídily i průmysl, obchod a školství; odměňovalo se rovnostářsky. Tento experiment spolu s růstem populace a třemi neúrodnými roky způsobil vážnou hospodářskou krizi a v zemi se opět šířil hlad.

Rozpad socialistického tábora

V roce 1958 zároveň s „velkým skokem“ nastala i změna v čínské zahraniční politice. Čínští vůdcové ve svých projevech zdůrazňovali nutnost boje proti americkému imperialismu, kdežto Moskva akcentovala nutnost mírového soužití. V roce 1959 se stal tento rozpor znatelný. V červnu odmítla sovětská vláda poskytnout Číně dokumentaci pro výrobu jaderné zbraně, v září se Čína z prestižních důvodů střetla v ozbrojeném pohraničním konfliktu s Indií a Sovětský svaz se od jejího jednání veřejně distancoval. V příštím roce SSSR odvolal své hospodářské odborníky. V roce 1963 zahájili představitelé Komunistické strany Číny otevřenou polemiku s KSSS a celým mezinárodním komunistickým hnutím a obvinili je z revizionismu.

Čínsko-sovětskou roztržkou skončila existence útvaru nazývaného „socialistický tábor“. Albánie se v čínsko-sovětském sporu postavila za Čínu, ostatní země Varšavské smlouvy s výjimkou Rumunska na stranu Sovětského svazu. Rumunsko, Korea a Vietnam zůstaly neutrální. Pro země Varšavské smlouvy se pak začalo užívat názvu „socialistické společenství“.