Levicový antikomunismus

Není teď vůbec podstatné, co bylo obsahem naší soukromé korespondence, v níž jsme se oba snažili – a to marně – přesvědčit se navzájem o odlišných pohledech na historii a současnost levicového hnutí a na jeho aktuální úkoly. Diskuse to byla slušná v obou smyslech toho slova, škoda že ji ti „bedřichové“ a „miloslavové“, diskutující poslední dobou na webových stránkách SDS, zřejmě nikdy neuvidí.

Přemýšlel jsem nad tím, co bylo skutečným důvodem jednostranného ukončení naší korespondence. Formálně jím byl totiž jeden Tejklův článek na našich stránkách, pochopený jako „jasný pokus o urážku“ jiného autora-komunisty. Moc mi to ale nehrálo, protože s kulturou diskuse na levici to bylo v minulosti v nepořádku skoro vždycky – renegáty a zaprodanci se to jenom hemží.

Napadlo mne, jestli to nakonec není jen existence jiného, zřetelně artikulovaného názoru, který může být jako nekomunistický chápán spíše jako antikomunistický. Možná i to patří k tragedii radikální levice, že své ideově blízké partnery vnímala mnohdy jako největší nebezpečí, kolikrát větší než celou pravicovou frontu.

Není to poprvé, kdy jsem na něco podobného narazil, nikdy to však nebylo v takové čisté, neagresivní formě. To je také důvod, proč svůj soukromý zážitek svěřuji Vám, čtenářům, abychom se nad tímto jevem mohli společně zamyslet.

Pojem levicového antikomunismu je dosud českému kulturnímu prostředí cizí, ale krátkým zkoumáním jsem zjistil, že se s ním za našimi hranicemi občas, byť sporadicky pracuje. Např. Michael Parenti tak dokonce pojmenoval třetí kapitolu své knihy „Blackshirts & Reds“. Z ní jsem se dozvěděl, že levicoví antikomunisté redukují revoluci na akademickou diskusi, která je založena na ahistorické a v zásadě infantilní analýze, že se angažují jen za „čistý socialismus“, který nikdy neexistoval, zatímco se vyhýbají jakékoliv formě „reálného socialismu“, jež byl ve skutečnosti „bránícím se socialismem“ („siege socialism“).

Po zjištění uvedené definice jsem začal přemýšlet nad tím, zda takovým levicovým antikomunistou jsem nebo nejsem. Dospěl jsem k závěru, že ta definice je sice poněkud účelová, že se však právě takhle mohu jevit těm, kteří ji bez výhrad přijmou. A nic na tom nezmění skutečnost, že patřím mezi zásadní odpůrce dogmatu „s komunisty se nemluví“, což laskavý čtenář už dobře ví hned od prvního odstavce tohoto textu.

Od tohoto „poznání sebe sama“ byl už jen krůček k rozhodnutí, že nejsprávnější bude, když pojem „levicový antikomunista“ do českého kulturního prostředí přinese – no přece levicový antikomunista, který rafinovaně mluví o nutnosti spolupráce celé levice včetně komunistické.

Mimochodem, dostal jsem se nechtě do docela dobré společnosti: Parenti za klíčové levicové antikomunisty považuje lidi jako Noam Chomsky a Murray Bookchin.

Hezký den všem.

Milan Neubert, 5. 10. 2007