Socialismus nebo smrt

Budou to i poznámky sice od stejné řeky, ale z jiné strany (měli byste vědět, že do češtiny se Seite a Partei překládají stejně). Já jsem totiž odešel z KSČM spolu s frakcí Levého bloku v roce 1994; dnes existujeme jako malá (ale šikovná) Strana demokratického socialismu.

V rozhovoru se Stanislavem jste se dotkli klíčové události moderních českých dějin - Pražského jara. Stanislav správně konstatuje, že si o roce 1968 většina v dnešní KSČM myslí, že to „byl pokus o revizionizmus socialistických idejí a o sociáldemokratizaci. Kromě toho se chápe vpád sovětských jednotek jako nutná internacionální intervence, jako akce pomoci. Kdyby byla Sovětská armáda nepřišla, byl by se pak prosadil kapitalismus.“ Toto konstatování je zapotřebí trochu rozvinout a podívat se na příčiny tohoto stavu, které jsou klíčové pro další dnešní chování KSČM jako politického subjektu.

Pro německého čtenáře bude možná vhodné připomenout, že KSČ, československá předchůdkyně dnešní KSČM, byla v roce 1989 nejsilnější komunistickou stranou na světě z hlediska počtu svých členů na 1000 obyvatel; k 1. 10. 1989 měla 1 697 745 členů a kandidátů. Považte jen, že Československo mělo 15 miliónů obyvatel! Při pohledu na tak vysoké číslo je třeba se ptát, jak to bylo možné? Vždyť v období po roce 1968 došlo k čistkám namířeným proti „pravicovému oportunismu a revizionizmu“. Strana při nich přišla o 20% svých členů, kteří většinou nedokázali odpovědět správně na otázku, jak se dívají na internacionální pomoc vojsk Varšavské smlouvy. Jaký byl asi potom poměr v počtech nově vstupujících lidí s ohledem na důvody jejich členství?

Po listopadu 1989 opustilo během půl roku stranu 55% jejích členů. Odešli především ti, pro které byla strana výtahem k jejich pozicím, zejména v hospodářské sféře. V tomto ohledu není patrně rozdílu mezi KSČ a SED. Hlavní rozdíl je však v tom, že KSČ měla oproti SED kvůli normalizaci po Pražském jaru významně oslabené reformní křídlo. Tento handicap se projevil především ve vztahu ke stalinismu. Obě strany se s ním sice jednoznačně rozešly, ale i zde platí známá pravda, že když dva říkají totéž, není to totéž. V obou stranách byl a dodnes je vnímám stalinismus mezi členy statisticky poněkud jinak.

Zatímco pro PDS sahá stalinismus hluboko do 20. let a je pro ni systémovým porušením Marxovy vize sdružení, v němž je „svobodný rozvoj každého podmínkou svobodného rozvoje všech“, chápe KSČM většinově stalinismus poněkud úžeji, jen jako deformace v zásadě správného postupu vpřed. Období reálného socialismu zůstává pro KSČM nejlepšími lety českých dějin a je pro ni nadále společensko-ekonomickou formací se všemi nutnými důsledky pro strategii a taktiku. Menšinový neokomunistický proud si je sice patrně vědom teoretických zjednodušení zavedených již Leninem a později rozvinutých Stalinem, ale do osvěty ve straně se příliš nehrne.

Pražské jaro tak ještě po pětatřiceti letech ovlivňuje v zemi svého vzniku politiku na levici, ale paradoxně v negativním smyslu. Místo aby se stalo mohutnou inspirací, které by mohla rozumět i celá česká veřejnost, zůstává nedostupnou zamčenou skřínkou. Vždyť by mohla patřit Pandoře!

Druhá poznámka se týká vztahu KSČM ke vznikající Straně evropské levice (SEL) a souvisí s poznámkou předchozí. V rozhovoru Stanislav říká, že zapojení KSČM do SEL urychlí otevření se strany, a usuzuje, že právě to je důvodem, proč se „stalinistické síly v KSČM brání jak otevření, tak integraci“. Tady se podle mého názoru trochu mýlí, lépe řečeno nevystihuje celou podstatu věci.

Především není v pořádku označení „stalinistické síly“, i když jsem schopen to akceptovat jako zjednodušující označení pro zbytky zvláštní byrokratické třídy z dob reálného socialismu, které zůstaly v komunistické straně. Oni totiž nejsou stalinisty v tom smyslu slova, jak ho sami chápou a jak jsem se snažil výše naznačit. A já chápu je, že se tomuto označení brání a že ho cítí jako neodůvodněnou urážku.

Na tomto místě mi však jde spíše o to zdůraznit, že jejich dnešní negativní postoj k SEL není dán především odporem k otevřenosti. Je samozřejmě pravda, že byla KSČM včetně postkomunistických stran nahnána do ghetta, ve kterém si trochu masochisticky libuje (tomu bude jistě každý psycholog rozumět) a z něhož s pocitem zadostiučinění pozoruje své rostoucí volební preference. To ale neznamená, že má odpor k otevřenosti vůbec. Podle mého názoru většina členů KSČM opravdově vyznává socialistický internacionalismus. Jsou přesvědčeni, že je třeba se otevřít vůči pokrokovým komunistickým stranám a společně s nimi znovu připravovat podmínky pro opětovný „příchod“ socialismu.

Evropskou integraci chápou jako kapitalistickou integraci a poučeni historií se ptají „qui bono?“. Podobně se dívají na procesy vedoucí ke vzniku SEL, podporované některými evropskými komunistickými a socialistickými stranami, a ptají se, zda se nejedná o oportunistickou taktiku před volbami do Evropského parlamentu. Současně podvědomě chápou jinakost těchto stran (a tady se obava z otevření uplatňuje), v níž vidí sociálně demokratizující tendence. Když to zjednoduším, tedy říkají: internacionalismus ano, ale ten náš. Proto i Stranu evropské levice ano, ale až po volbách do EP, až se ukáže naše síla, až budeme moci my určovat obsah procesů integrace.

Poznámka třetí, závěrečná a nejkratší, navazuje na předchozí. Stanislav v rozhovoru diplomaticky říká, že „PDS nevěnuje svým sousedům dost pozornosti“. Osobně si myslím, že je to oblast, kterou PDS dlouhodobě podcenila. Žádná jiná postkomunistická strana přitom nedostala od historie tu jedinečnou šanci, aby byla schopna sledovat evropské integrační procesy „ze západu“ a aby současně měla téměř identické zážitky a zkušenosti z období reálného socialismu. Říkám to při plném vědomí toho, že z její strany existovaly oficiální i neoficiální pokusy o spolupráci se stranami východní Evropy, že v PDS jsou jedinci, kteří se snahou pomoci „východu“ nesmazatelně zapsaly do historie zlatým písmem. Přesto považuji aktivity PDS v tomto směru za nedostatečné, a to i k její škodě, jak dnes bude pomalu vycházet najevo.

V Evropě se schyluje k velkým změnám. Nejen že letos k 1. květnu skončí jedno významné období budování společného evropského domu a začne další - „budování státu“. Děje se cosi víc. Neoliberální ofenzíva se všeobecně zastavuje, jakoby se dostala ke Stalingradu. Sociálně demokratická třetí cesta se opravuje a její protagonisté přeskupují své síly. Změny jsou ale cítit i jinde. Popularita prezidenta Bushe v USA k radosti levice klesá a na obzoru se rýsuje administrativa Demokratické strany. Kubánský prezident Fidel Castro letos poprvé ve svém projevu k 45. výročí vítězství svých barbudos ani jednou nezmínil socialismus a ani na konci nezaznělo obvyklé „Socialismo o muerte!“. Kde zazní příště? Zdá se, že jsme v uzlovém bodu dějin.

Milan Neubert, 22. 2. 2004, psáno pro www.lavka.info
Autor je předsedou Strany demokratického socialismu v ČR
německý překlad naleznete zde