Nepochopit minulost znamená prohrát budoucnost

Jsou slova, na které nelze mlčet, jsou omyly, které je nutno vyvracet, nemá-li lidstvo zjistit, že potom, co prohrálo jednu šanci, je na nejlepší cestě prohrát i šanci druhou.

Nejde vůbec o kapitalismus - tady bych asi Jardovi Kučerovi bianco podepsal jeho „uhlířskou víru“ v zánik kapitalismu, byť i vstoupivšího do nové fáze globálního kapitalismu. Plně podepisuji i jeho přesvědčení, že „progresivní změny, včetně revolucí, nelze dlouhodobě zastavit či zvrátit“ a že „vždycky se najdou síly, které je prosadí“. Bohužel mne však celoživotní studium díla klasiků marxismu, včetně V. I. Lenina, nenaučilo takovémuto bezhraničnému fatalismu - dějinný pokrok je tendence prosazující se jen „konec konců“, v dlouhodobé perspektivě a ve společenském průměru - zkrátka jako statistický zákon.

Lidská hloupost, zaujatost ideologií reakčních dějinných sil nebo jenom pohodlnost a nechuť revidovat obecně přijímané závěry mohou celý proces buď značně zbrzdit a nebo dokonce přivést lidstvo do slepé uličky, končící jeho zánikem. Moje generace zažila zrození a pád jedné velké naděje. O to více je povinna všemi silami bránit tomu, aby další iluze a naděje nemusely ztrácet generace následující.

To vyžaduje především vykonat nepříjemné, nicméně nevyhnutelné dílo - zhodnotit důsledky činů vlastních i činů otců a matek - v daném případě první heroický pokus lidstva o nekapitalistickou vývojovou alternativu - socialismus. Zdůrazňuji pokus, protože patřím mezi ty, které Jarda Kučera nemá rád proto, že historickou realitu za skutečný socialismus nepovažují, dokonce pro něj vymysleli (já ne, to profesor Mencl) termín „protosocialismus“, jakousi (slovy Jardy Kučery) „jeskynní odnož“.

K těm, kdo termín protosocialismus nejen přijímají, ale i aktivně prosazují, se hrdě přihlašuji. Musím však odmítnout další tvrzení Jardy Kučery, že ti, kteří tento termín prosazují, jsou toho názoru, že „Říjnová revoluce a následující vývoj byly vlastně omyly dějin“. Nevím, kde Jarda tento názor vzal, ale slyšel jsem ho už od různých odpůrců termínu „protosocialismus“.

Zdá se, že žádný z nich není schopen pochopit pro mne naprosto samozřejmou logiku - že totiž kapitalismus dospěl do určité krize, ve které se ukázala jako dobově reálná pouze určitá forma jeho zániku a přetvoření, a to tím, co je spojeno s výše zmíněným prvním historickým pokusem o socialismus, státně byrokratickým vlastnictvím provozovaným řídícím aparátem, diktaturou aparátu místo diktaturou proletariátu, monopolem moci v rukou jedné politické strany, tj. zase jejího aparátu, přetrváváním staré společenské dělby práce (před jejímiž riziky klasikové varovali) a tudíž privilegovaným postavením řídícího aparátu.

Zkrátka, vznikla jediná v dané historické etapě reálná a proveditelná možnost vytvoření společnosti v čele s vládnoucí třídou řídícího aparátu zahrnujícího jak nestraníka-inženýra ve fabrice, tak generálního tajemníka KSČ. Jinak to na počátku 20 století a později znovu ve čtyřicátých a padesátých let tohoto století, a zase o něco později na Kubě, nešlo.

Dějiny se však valí jako rozvodněná řeka. Nemohou se zastavit a vtékají s dravostí přírodního živlu do těch koryt, která se jim namanou. Proto se vevalily do zmíněného koryta protosocialismu a účastníci tohoto dějinného toku neměli ani čas přemýšlet, zda nedělají chybu a nemají snad počkat, až budou podmínky pro socialismus příznivější. Mnozí z těch, kteří takto přemýšleli, naopak zjistili, že je dějinný proud nechal za sebou a že vlastně slouží těm, proti nimž stáli, totiž kapitalistům. Někteří z takových váhavců nakonec dávali povel ke střílení do dělnických mas nebo pracovali pro rozvědky kapitalistických zemí.

Ne, ne, ne, vážení, ne, ne, ne Jardo Kučero, takto dějiny nefungují. Jestliže je příležitost k prolomení kapitalismu, je nutno se jí chopit, a proto zaplať náš marxistický pánbůh za Velkou říjnovou revoluci a vznik SSSR, ČLR, později ČSSR či socialistické (protosocialistické) Kuby. Dějinné šance musí být využity, jinak hrozí slepé dějinné zákruty, rizika stagnace, fašismu, to, co velký sovětský scifista Jefremov ve svém díle Hodina Býka nazývá „zákonem Ahrimanovy střely.“

V tomto smyslu je jasné, že je povinností komunisty, marxisty i prostě levicového člověka podporovat snahy neprivilegovaných vrstev v Latinské Americe, i kdybychom se sebevíce obávali toho, že tamnější levicové režimy skončí jako řada jiných před nimi v pasti byrokratické diktatury, neefektivního zestátňování, kultu osobnosti a korupce. V každém případě pro nás zatím získávají cenný historický čas a vážou síly nadnárodního kapitálu a jeho nejspolehlivějšího nástroje - USA. Bez vedení nejvyspělejším proletariátem - kognitariátem z vyspělých kapitalistických zemí a bez tvořivé marxistické, nestalinské teorie však významný krok dopředu nemohou uskutečnit.

Ale moment, vážený Jardo Kučero, jestliže toto uznávám, nemusím ještě uznávat, že to, co vzniklo, byla jediná možná forma socialismu a už vůbec neuznávám, že je nutné se k této formě vrátit, což implicitně vyplývá z tvého textu. Jen idiot opakuje stejné chyby, má-li možnost se jim vyhnout. K tomu však potřebuje především je poznat. Tohoto úkolu jsem se vědomě podjal po zkušenostech z roku 1968, kdy jsem na konkrétní praxi poznal, že proti krásným snům a nadějím lidí stojí bezohledná moc zosobněná ulicí projíždějícími tanky, která je při obraně svých omezených zájmů schopná převálcovat každého, kdo by se jí postavil na odpor. Ve svém životě jsem byl sice s touto mocí nucen uzavírat různé kompromisy, nikdy však v rovině pravdivého poznávání společenských dějů. To mi, Jardo, nedokážeš.

Proto bych si snad nejprve dovolil načrtnout určitou globální představu o dějinách a o místě, které v jejich toku zaujímá „protosocialismus“. Z této představy vypadá trochu jinak otázka „záruční lhůty kapitalismu“.

Na počátku byla jeskyně a prvobytně pospolná společnost, jako univerzální začátek každého lidského společenství v jakékoli oblasti naší matičky zeměkoule. V různém čase, různými formami a různým tempem se tento prvotní „ráj“ rozkládal. Se vznikem staré společenské dělby práce (oddělení duševní a fyzické práce, města a venkova, řídící a řízené práce, výrobní i nevýrobní činnosti, tvořivé a monotónní práce) nastoupilo lidstvo různé paralelní cesty třídně vykořisťovatelské společnosti - antické otrokářství, asijský výrobní způsob, feudalismus a prostou zbožní malovýrobu, která si vlastní formaci nevytvořila a prostupovala ty ostatní. Přesto se stala základem kapitalismu, který posléze zlikvidoval všechny konkurenční formy a sjednotil svět na vlastní bázi a dal se cestou k budoucímu globalismu.

Když tento kapitalismus dospěl do stadia imperialismu popsaného Leninem, otřásaly jím jeho vnitřní rozpory již tak mohutně, že vznikla reálná možnost nekapitalistické varianty. Industriální proletariát s rolnickými a maloburžoazními spojenci vedený profesionálním aparátem a inteligencí dokázal kapitalismus prolomit, bohužel pouze v zaostalejších oblastech světa (s výjimkou Československa a části Německa) a bohužel pouze v podobě „protosocialismu“ - prototypu či „jeskynní varianty“ socialismu, vyznačující se diktaturou řídícího aparátu a vlastnictvím zprostředkovaným řídícím aparátem.

Tato varianta byla určitým krokem lidstva dopředu a přinesla řadu pozitivních momentů, např. určité vázání sil kapitalismu a účinnou podporu silám, které v jeho lůně usilovaly o zlepšení osudu lidových mas. Bohužel však z této varianty také kapala krev, protože v zemích typu Ruska, Číny apod. musela plnit řadu nenaplněných úkolů za buržoazii, střetávala se se zaostalostí, negramotností a pochopitelně také s tlakem svého silnějšího a staršího kapitalistického protivníka.

Varianta protosocialismu, tvořící určitý relativně ucelený společenský systém, jakousi „skorospolečenskoekonomickou formaci“ však měla především své vlastní výrazné vnitřní rozpory, vedoucí k odcizení systému širokým lidovým masám, především dělnické třídě, k ekonomické neefektivnosti, k nižší společenskosti využívání zdrojů živé i mrtvé práce, než současně prokázal kapitalismus. Byly to především tyto vnitřní rozpory a ne uzbrojení ze strany kapitalismu, činnost různých vnitřních nepřátel, zrádců a posléze zrada M. Gorbačova a jeho věrných, které tuto formaci handicapovaly v soutěži se silnějším a daleko více se realitě přizpůsobujícím kapitalismem a posléze ji přivedly k zániku.

Zejména neustálé opakované konstatování těch, kdo se jinak houževnatě brání, aby byli označováni za stalinisty,včetně Jardy Kučery, že to byl Gorbačov a část jeho mocenské elity, která je hlavní příčinou destrukce protosocialismu, ukazuje, že tito autoři zřejmě na přednáškách marxismu nebo nad knížkami klasiků spali. Jestliže car a část jeho šlechty neumí najít jiné řešení jak si uchovat moc, než zničit celý systém a přeběhnout k novým vládcům, nesvědčí to jen o jejich morální problematičnosti. Svědčí to především o míře rozkladu systému, který tento car zachránit nedokázal, o neochotě lidí v tomto systému dále pokračovat.

Vraťme se však k naší představě o „stromu dějin“. Protosocialismus byl větví, která vyrašila bočně a zpočátku směřovala vzhůru, pak se ale zkroutila a uschla. Ve světě převzal znovu monopolní roli kapitalismus. Námitky, že zánik evropského protosocialismu nebyl zánikem socialismu jako takového, jen hauzírují s neznalostí faktů o vývoji v Číně, KLDR, Vietnamu či na Kubě. Zatímco v Číně a ve Vietnamu dnes úspěšně probíhá rekapitalizace a jejich vládnoucí třídy se transformují v novou buržoazii, v KLDR protosocialismus degeneruje do obzvláště podivného systému vracejícího se až k feudalismu a Kuba standardně zápolí s těmi problémy, které měl protosocialismus u nás. Připomínám, že nijak netoužím po tom, aby byl vývoj v těchto zemích vržen zpět ke kapitalismu a že bych zejména v Číně velmi přivítal např. rozmach samosprávného společenského vlastnictví. Realita je ovšem taková - protosocialismus zemřel.

Podle lidí z názorového okruhu Jardy Kučery by můj názor měl asi zákonitě vyústit v kapitulaci před kapitalismem. Ale proč? Rozpory kapitalismu dále narůstají - v mezinárodní rovině i ve vnitřní kvalitě kapitálového vztahu, o níž se bohužel stalinsky orientovaní vědci nemají ani tu nejmenší snahu něco dovědět. V této době, kdy i různí dříve bohatě otitulovaní ředitelé a pracovníci ústavů marxismu-leninismu mluví o faktickém konci marxismu a zastaralosti názorů klasiků (dostalo se mi od nich hanlivého označení „ortodoxního marxisty“, od jiných ovšem zase „revizionisty“, „zaprodance“ apod. - takže nevím, co vlastně jsem), je nejvyšší čas vytěžit maximum z poznatků klasiků, které jsou i nadále tím nejlepším prostředkem k analýze kapitalistického systému.

Je především třeba se vrátit k teorii pracovní hodnoty, kterou jen zdánlivě vyvrátily různé neomarxistické a také pseudomarxistické směry na Západě. Je třeba analyzovat úlohu všeobecné vědecké práce, která začíná ve výrobě převládat, a to, jakou paseku dělá v kapitalistických zhodnocovacích mechanismech.

Je třeba si položit otázku: Jestliže nechceme kapitalismus a jestliže protosocialistické státní vlastnictví prokázalo svou neschopnost, co ještě zbývá? Odpověď je zcela jednoznačná - zbývá samosprávné zaměstnanecké vlastnictví dovedené do podoby velkých nadnárodních komplexů, prorůstající kapitalismus, překonávající ho v rovnoprávné soutěži, za dělostřelecké podpory masové demokratické aktivity, rozvíjené pluralitní demokratickou frontou pokládající základy pro novou, humanistickou a demokratickou podobu socialismu.

Revoluce, proti které dnes všemi prostředky a za pomoci naprosto podvodných a amorálních triků bojují ideologové a propagandisté naší vládnoucí třídy, nemusí být násilná. Může a troufám si říci, že musí, proběhnout demokraticky a humánně, musí i příslušníkům současných vládnoucích vrstev nabídnout atraktivní životní perspektivu a roztříštit jejich kolektivní odpor proti změně systému. Nedělám si iluzi o dobrotivosti buržoazie, ale připomínám, že i v éře přechodu od feudalismu ke kapitalismu dokázaly značné části bývalých feudálů pochopit, že je pro ně daleko lepší být bohatým buržoou než chudým feudálem. Nebyla tu jen krvavá revoluce v Nizozemí, Anglii a Francii, částečně i v USA, ale byl tu i relativně pokojný přechod ke kapitalismu v Rakousku, Německu, Skandinávii apod. Zapomeňme na tezi, kterou jsem i já svého času učil, že při přeměně od vykořisťovatelské společnosti k nevykořisťovatelské toto není možné - vždyť by nás tato teze osudově vedla k válce a vraždění, jež by snad nechtěl ani Jarda Kučera, ani další „stalinisté“.

Boj za samosprávné vlastnictví a demokracii v lůně kapitalismu není jen boj za omezené reformy, je to revoluční boj o budoucnost světa. Nedejme si ho komplikovat nostalgickým vzpomínáním na minulost, ignorováním systémových vad protosocialismu a hlavně - a v tom je podstata stalinismu - odmítáním existence privilegované vládnoucí třídy v protosocialismu. Pro řadu z nás, kteří jsme objektivně byli příslušníky této třídy, připomínám, že nešlo o třídu vykořisťovatelů, zlodějů, vrahů apod., ale o třídu nedokonale společenských správců, naplňující Marxovy předpovědi z Ekonomicko-filozofických rukopisů o „hrubém komunismu“.

Názory, které existenci této třídy zuřivě odmítají, vycházejí právě z prostředí této třídy, jež sice dnes už neexistuje ve své plné slávě, ale zanechala po sobě řadu pozůstatků, především dožívajících příslušníků bývalého ideologického, politického, ekonomického i mocenského aparátu. Toto dědictví minulé vládnoucí třídy je zbytečnou historickou komplikací, která brání sešikování sil schopných čelit soudobému kapitalismu a získávat si masovou podporu ve společnosti.

Stalinská nostalgie je dnes objektivním spojencem kapitalismu; odmítněme ji se vší rozhodností. Tím zasadíme největší ránu antikomunismu a otevřeme si cestu k vědomí a cítění neprivilegovaných vrstev i současné mladé generace.

Dějiny daly socialismu jednu šanci, která z objektivních i subjektivních důvodů nemohla být využita, přesto však přispěla k posunu vpřed. Druhou šanci však už promarnit nesmíme.

Obrys-Kmen, 27/2007, 14. 7. 2007, Josef Heller