Stalinismus

Nejprve a především je třeba chápat stalinismus jako politiku určité politické vrstvy. Výslovně je stalinismus politikou byrokracie, která se „vznáší“ nad státem dělníků. Poprvé se objevil v Sovětském svazu, kde stalinismus vznikl, když části byrokracie začaly vyjadřovat své vlastní zájmy proti zájmům dělnické třídy, která vytvořila revolucí stát dělníků, aby sloužil jejím zájmům.

Sovětské Rusko bylo izolovaným dělnickým státem a mělo značné rozvojové problémy. Socialistické hnutí - včetně bolševických vůdců v Rusku - před takovými problémy nikdy nestálo. Jedním z hlavních byla skutečnost, že Rusko bylo zaostalou, rolnickou zemí, „nejslabším článkem kapitalistického řetězu“ a že muselo bojovat o přežití uprostřed imperialistického světa. Tento problém se skládal z porážky revoluce v Evropě, zejména v Německu, a z izolace sovětského dělnického státu od materiální pomoci, kterou by mu byl mohl poskytnout nějaký silnější dělnický stát. Avšak tlaky imperialismu byly příliš veliké.

Ze společenského hlediska je pak stalinismus výrazem těchto tlaků imperialismu uvnitř dělnického státu. Politika stalinismu z těchto tlaků vyplývá.

Politické principy stalinismu se točí kolem teorie socialismu v jedné zemi - vyvinuté Stalinem, aby čelila bolševické teorii, že přežití Ruské revoluce závisí na proletářských revolucích v Evropě. V protikladu k ní stalinistická teorie stanoví, že socialistické společnosti lze dosáhnout v jediné zemi.

V dubnu 1924, v prvním vydání své knihy Základy leninismu, zavrhl Stalin explicitně myšlenku, že by mohl být socialismus vybudován v jedné zemi. Napsal: „Je možné dosáhnout konečného vítězství socialismu v jedné zemi bez spojené snahy proletariátu několika pokročilých zemí? Ne, to není. Úsilí jedné země může stačit k svržení buržoazie. Tomu nás učí historie naší revoluce. Pro konečné vítězství socialismu, pro organizaci socialistické výroby ale úsilí jedné země, zvláště rolnické země, jako je naše, nestačí. K tomu potřebujeme úsilí proletariátu několika pokročilých zemí. Takové jsou v celku charakteristické rysy leninské teorie proletářské revoluce.“

V srpnu 1924, jakmile Stalin zkonsolidoval svou moc v Sovětském svazu, bylo vydáno druhé vydání téže knihy. Právě citovaný text byl částečně nahrazen následujícím: „Jakmile konsolidoval svou moc a ujal se vedení rolnictva, proletariát vítězné země může a musí budovat socialistickou společnost“. A v listopadu 1926 revidoval Stalin historii kompletně, když napsal: „Strana si vždy brala za počáteční bod myšlenku, že vítězství socialismu... může být uskutečněno silami jediné země.“

Lev Trockij ve Třetí internacionále po Leninovi nazval stalinistickou koncepci „socialismu v jedné zemi“ „reakční teorií“ a charakterizoval její „základy“ jako koncepci, která „spojuje na jedné straně sofistické interpretace několika Leninových řádek a na druhé straně scholastickou interpretaci 'zákona nerovnoměrného vývoje'. Správnou interpretací historického zákona a podobně i relevantních citací [z Lenina],“ pokračoval Trockij, „dospějeme k právě opačnému závěru, tedy závěru, k němuž dospěli Marx, Engels, Lenin a my všichni včetně Stalina a Bucharina před rokem 1925.“

Stalinismus vyvrátil samotné kořeny marxismu a leninismu.

Ze „socialismu v jedné zemi“ vyplývají dva další hlavní principy stalinistické politiky. První je, že se dělnické hnutí - soustředíme-li se na budování socialismu v jedné zemi (tj. v Sovětském svazu) - musí přizpůsobit čemukoliv, co je v nejlepším zájmu toho, na co se v danou chvíli soustředíme. Proto pozorujeme, jak stalinisté provedli „řadu rozporuplných cikcaků“ (Trockij, Zrazená revoluce), od konfrontace s imperialismem po uvolnění napětí a od zdánlivé podpory boje dělnické třídy po otevřenou zradu dělníků. Jinými slovy, nejprve jde o vlastní ekonomický vývoj samotného Ruska, a to před mezinárodní politikou revoluce - což bylo bolševickou perspektivou.

Druhým principem je myšlenka revoluce v „etapách“ - že „národně-demokratická revoluce“ musí být ukončena dříve, než začne socialistická revoluce. To je taky v rozporu s marxismem. Ale kvůli této teorii a jako výraz imperialismu uvnitř dělnického státu - a potažmo uvnitř dělnického hnutí - nacházíme stalinisty, jak připisují národní buržoazii revoluční roli.

Případ Indonésie v roce 1965 poskytuje ideální ilustraci úpadku a zrady „teorie dvou etap“. Když narůstalo třídní napětí mezi dělníky a rolníky a když masy začaly povstávat proti chatrnému režimu prezidenta Sukarna, stalinistické vedení v Pekingu řeklo indonéským masám a jejich masové organizaci - Indonéské komunistické straně (PKI), aby spojili svůj osud s národní buržoazií. V říjnu pak bylo zabito skoro 1 milion dělníků a rolníků při převratu inscenovaném CIA a vedeném generálem Suhartem, který smetl Sukarna, rozdrtil vznikající masové hnutí a zavedl brutální vojenskou diktaturu.

Teorie „dvou etap“ nahnala stalinisty také do „lidových front“ s tzv. „progresivními“ prvky buržoazní třídy, aby se „napomohlo“ první revoluční etapě. Příkladem je stalinistická podpora (přes Komunistickou stranu USA) prezidentu Roosveltovi ve 30. letech. A dovedeme-li tuto orientaci k logickému závěru, Komunistická strana USA neustále podporuje kandidáty Demokratické strany do úřadů, včetně prezidentského.

Teorie „socialismu v jedné zemi“ a politika, která z ní vyplývá, měla za Stalina za následek změnu sovětské zahraniční politiky. Bolševická revoluční strategie, založená na podpoře dělnické třídy všech zemí a na snaze vytvořit komunistické strany po celém světě pomocí Komunistické internacionály, ustoupila dohodám a manévrům kolem buržoazních vlád, koloniálních „demokratů“, jako byl Čankajšek v Číně, a kolem byrokracie odborových svazů.

Ve své eseji z roku 1937 „Stalinismus a bolševismus,“ Trockij napsal: „Zkušenost stalinismu nevyvrací učení marxismu, ale naopak ho potvrzuje. Revoluční doktrína, která učí proletariát, aby se správně orientoval v situacích a měl z nich zisk, neobsahuje samozřejmě automatickou garanci vítězství. Ale vítězství je možné pouze aplikací této doktríny.“ V nejlepším případě se dá povědět, že stalinistická orientace nebyla tou, která by orientovala „správně.“

V rámci organizace státu byla stalinistická politika docela jasná: demokratická práva ohrožují postavení byrokracie, a tak byla demokracie se stalinismem neslučitelná. Ve světovém měřítku pak dělaly v zásadě stalinistické síly, co mohly, aby zabránily socialistické revoluci.

Scott Cooper, prosinec 2000

Z marxistické encyklopedie na www.marxists.org
http://www.marxists.org/glossary/terms/s/t.htm#stalinism
přeložil Milan Neubert, 31. 10. 2004