Gottwald – padouch nebo hrdina?

Odpověď by neměla alibisticky znít tak i tak. Přes to, že nám chybí větší časový odstup, který umožňuje objektivněji hodnotit (viz např. strůjci jakobínského teroru po francouzské revoluci), vodítkem je zobecnění opřené o konkrétní historická fakta. Demytizovat naši nedávnou minulost včetně postavy Klementa Gottwalda je proto především úkolem pro historickou analýzu. Svou odpovědnost za stav historického vědomí národa ale mají jako spolutvůrci veřejného mínění i politici, včetně těch komunistických. Odbýt toto výročí stereotypem pietních či naopak hanlivých rituálů je rozhodně málo.

Pohled na Klementa Gottwalda je neodmyslitelně spjat s pohledem na vývoj české levice v 20. století. Už secese šmeralovské většiny od ČSSD v roce 1921 bylo výsledkem objektivních diferenciačních procesů po I. světové válce. Příchod Klementa Gottwalda však souvisí až s dalším posunem čs. komunistů od původních šmeralovských ideálů, které se lišily od elitářské strategie ruských bolševiků. Gottwald totiž od roku 1928 pracoval v exekutivě moskevské Kominterny a v zdejších podmínkách v podstatě absorboval určitý mocenský kompromis se sílícím moskevským centralismem. Ten se po prohře německé radikální levice a v souvislosti s mocenským stabilizováním sovětského Ruska převzal roli hegemona hnutí. Rozpor mezi zkušeností dělnického vůdce sbírající politické zkušenosti v podmínkách první republiky a stalinistickými direktivami Gottwalda už provázel po celý život.

Když v roce 1929 Gottwald se svými příznivci vnutil KSČ na tzv. bolševizačním V. sjezdu moskevskou politiku třídy proti třídě, spadl počet členů KSČ ze 150 tisíc na 25 tisíc a způsobil KSČ konflikt s levicovou inteligencí. Jenom neschopnost sociálních demokratů vypořádat se s následky velké krize a Gottwaldova taktická obratnost oživila perspektivu KSČ a její domácí podporu. Schopnost šikovně manévrovat mezi direktivami Moskvy a domácími vlivy osvědčil při realizaci taktiky lidové fronty proti fašismu v 30. letech minulého století. V ní se Gottwald inspiroval pro pozdější specifikum svého pokusu o československou cestu k socialismu, tj. politiku národní fronty. Po roce 1945 se Gottwald stal předsedou Národní fronty, v poválečných podmínkách však už nenaplnila svou úlohu nástroje politické plurality a v době zavedení jednotných kandidátek po roce 1948 se stala pouhým převodním mechanismem tzv. diktatury proletariátu realizované mocenským monopolem KSČ (šlo spíše o diktaturu strany a represivních složek státu).

Myslím, že za vrchol osobní politické kariéry Klementa Gottwalda lze označit období spojené s Košickým vládním programem. Mezi jeho devizy patřil rozhodný odpor vůči fašismu a boj s mnichovským diktátem. Po krachu paktu Molotov – Ribbentrop, během kterého vedení KSČ nesrozumitelně manévrovalo, Gottwald vsadil zcela na úspěch osvoboditelské mise SSSR, který se zapojil do protihitlerovské koalice. Kredit prosovětských komunistů posilovala i statečnost domácího komunistického odboje. Příznivou poválečnou atmosféru pak dotvářely radikální vize nového počátku, spojené s návrhy na znárodnění a hlubokou pozemkovou reformu (uznávané i v jiných evropských zemích). Košický vládní program byl pokus jak budovat stát Čechů a Slováků na lepším základě, než kterým byla první republika. Těmto tendencím také odpovídal volební program KSČ, se kterým zvítězila v demokratických volbách v roce 1946. A Klement Gottwald se stal „prvním dělnickým premiérem“. Na této vlně ještě vytyčil VIII. sjezdu KSČ lidem otevřenější československou cestu k socialismu. Ne náhodou statě Gottwalda z období 1946-1947 v jeho pozdějších spisech chybí.

V následujícím období ale už začínají nabývat tragické rysy Gottwaldovi životní dráhy navrch. Tehdy se v Československu rozhodovalo jak o geopolitickém začlenění země, tak o tom, jak má proces založený košickým vládním programem pokračovat. Ukazovalo se, že buď bude v zemi uniformní socialismus převzatý od sovětských stalinistů a nebo žádný. Československá cesta byla opuštěna. I volnost KSČ doznala omezení – v roce 1947 bylo založeno moskevské Informbyro, které plnilo v podstatě úlohu Kominterny jako centrály. Velmocenské prsty SSSR byli znát i v době ústavní krize – viz nabídka velvyslance V. Zorina. Tyto změny ale lidé vnímali zprostředkovaně. I když preference KSČ od voleb 1946 začaly klesat, lze říci že na přelomu roku 1948 ještě stála většina národa na straně Gottwaldem navrhovaného socialistického řešení a vnímala ho jako možnost života vyšší sociální kvality.

Únorem 1948 se Gottwaldovi splnil sen – definitivní převzetí moci a cesta k budování vytouženého socialismu. Gottwald tehdy ještě využil poválečné prestiže KSČ a obratně legalizoval převzetí moci. Přes mimoparlamentní nátlakové akce a politické využití bezpečnostních struktur nelze mluvit o tzv. Vítězném únoru jako o neústavním puči. Budovatelský étos řady lidí se však záhy začal mísit s projevy revoluční tyranie, která zejména v 50. letech měla často rysy státního terorismu, zakrývající neadekvátním pleonasmem lidově demokratický režim. Tomu odpovídal i charakter voleb v květnu 1948.

V červnu 1948 následovala vynucená a v podstatě likvidační fůze se sociální demokracii - s jejím fierlingerovským křídlem. Gottwald jistě vnímal posun od ideálů socialismu, omezení modelu socialismu vnucovaného i se sovětskými poradci. Ale nemohl a nejspíš ani nechtěl vynutit si na Moskvě změny. A tak stále více popíral i sám sebe. Na konci svého života se z něj stal zlomený, v alkoholu se utápějící člověk.

Vrcholem tragedie bylo, když se začal zneužívat zákon na ochranu republiky v zinscenovaných politických procesech. Vzhledem k naprosté absence práva na spravedlivý soud lze doslova hovořit o justičních vraždách a tehdy už prezident Gottwald byl pod rozsudky smrti podepsán. Šibenici tak v roce 1950 dostala Milada Horáková, do roku 1948 poslankyně za národně socialistickou stranu, jejíž pohled na socialistickou cestu se pochopitelně od sovětského vzoru lišil a svůj nesouhlas dávala jasně najevo. Na popraviště v roce 1950 kráčel i levičácký intelektuál Záviš Kalandra, do roku 1936 členem KSČ (vedl v mládí Komunistickou studentskou frakci), ale vyloučený za kritiku stalinských monsterprocesů v 30. letech v SSSR. Šlo o lidi s levicovými názory, lidi kteří strávili II. světovou válku v nacistických vězeních, aby nakonec skončili na komunistickém popravišti. A rozjetá mašinérie požírala další a další oběti. V roce 1952 byl popraven i bývalý generální tajemník KSČ a Gottwaldův rodinný přítel Rudolf Slánský spolu s dalšími předními komunistickými funkcionáři.

Gottwald umírá v roce 1953 bezprostředně po pohřbu J. V. Stalina, zřejmě mu v letadle z Moskvy praskla pod tlakem výduť srdeční aorty. Zemřel tak muž, který zavedl v Československu režim, jenž nabídl lidem celou řadu sociálních jistot, dokázal provést razantní industrializaci a vyrovnat rozdíly zaostalé východní části země. Ale také režim, který se zdiskreditoval tím, jak se udržoval násilím, jak se vytrácely ideály spravedlnosti a svobody a nakonec se vytratila i schopnost dynamického rozvoje. Okřídlené „bičem do ráje“ nemohlo fungovat a také nefungovalo.

Gottwaldovi se stal jeho mocenský kompromis se stalinismem osudným.

A v tom je možná hlavní poučení z jeho životního příběhu. Část radikální levice neustále odmítá pojem stalinismu jako nevědecký, jako ideový nástroj anikomunismu. Přitom právě ve stalinismu (ten se sám schovává za umělý konstrukt „marxismus-leninismus“ pocházející z doby Stalina), dochází k vývoji od vědeckosti k mýtu. Stalinismus byl zpracován jako lexikální heslo dokonce už v starém režimu a je jen na nás, zda tento pojem dokážeme bez zbytečných alergií aktuálněji vymezit. Bez systematické kritické reflexe myslím nebude objektivnějšího pohledu na minulost, ani na osobu Klementa Gottwalda. A po tímto břemenem bude trpět i nová perspektiva.

Autor je poslancem KSČM

Britské listy, 24.11.2006, Jiří Dolejš

Poznámky SDS:

1. Doporučujeme porovnat tento příspěvek s aktuálními články Miloslava Ransdorfa a Karla Klimši.
2. Připomínáme seriál historika Miroslava Šišky v Rudém právu z počátku roku 1990 Složitá cesta k pravdě.
3. Nabízíme výňatky z diskuse v politickém byru ÚV KSČ v roce 1962, jak se politbyro dovědělo, že Gottwald byl grázl.