V souvislosti s úspěchem německé Levicové strany.PDS se objevují srovnání s KSČM. Podstatu shod a rozdílů může asi pomoci objasnit také srovnání stanovisek obou stran k srpnu 1968, proto si myslím, že stojí za to si tyto dokumenty (již dříve publikované na stránkách SDS) připomenout. Toto srovnání řekne více, než dlouhé rozbory - považuji je přitom také za velevýznamný příspěvek k současné diskusi na téma "stalinismus a KSČM".
KSČM k 21. srpnu 1968
DOKUMENT
Výkonný výbor ÚV KSČM přijal v roce 1998 stanovisko k tehdejšímu 30. výročí 21. srpna 1968, kde se mimo jiné uvádí:
Datum 21. 8. 1968 je součástí československé, ale i evropské historie, kterou nelze vytrhnout z celkových souvislostí. Neblahé události srpna 1968 v Československu byly spojeny s působením řady sil. Byly poznamenány především tehdejším blokovým rozdělením Evropy i světa. Výrazná část členů KSČ s podporou většiny společnosti usilovala v předchozím období o překonání společenských nedostatků a chyb minulosti, o nastartování nového ekonomického rozvoje a širokou demokratizaci společnosti. Většina společnosti si přála lepší, efektivnější socialismus. Komunistická strana měla tehdy v ČSSR důvěru většiny občanů, danou především relativně nejstabilnější sociální i ekonomickou úrovní země ve srovnání s ostatními státy Varšavské smlouvy. Některá uskupení v ČSSR sice i tehdy skutečně usilovala o převrat a změnu společenského systému, nikoli o demokratizaci socialismu, ale neměla širokou podporu občanů ČSSR. Přes dočasné udržení poměru sil a rovnováhy v mezinárodním měřítku, které respektovaly i velmoci NATO, srpnový vstup vojsk česká společnost nepřijala a jako celek se s ním neztotožnila. Stín mocenského zásahu pak hluboce ovlivnil možnosti rozvoje socialismu u nás a negativně ovlivnil i postavení levice v Evropě.
Haló noviny, 21. 8. 2002 (http://www.sds.cz/docs/prectete/hn_2108.htm)
PDS a Pražské jaro 1968
Prohlášení k 30. výročí vojenské intervence států Varšavské smlouvy v ČSSR
Když před 30 lety vojska Varšavské smlouvy vpochodovala do ČSSR, uzavřela se jedna kapitola historie státního socialismu. Nejen proto, že tím byla porušena národní práva, že zvolení představitelé byli zatčeni, odvlečeni a posléze donuceni ponížit se před moskevskými mocipány. Nejen proto, že se NDR fakticky podílela na intervenci, i když nakonec se divize NLA přímo na vpádu nepodílely. Rozhodující bylo, že vedení SED si účast NDR přálo.
PDS se plně připojuje k prosbě o odpuštění za spoluúčast NDR na vojenských akcích států Varšavské smlouvy, se kterou se obrátila 1. prosince 1989 sněmovna NDR k lidu a Federálnímu shromáždění ČSSR, a kterou jednomyslně podpořili i poslanci za SED.
Pro nás jako demokratické socialistky a socialisty označuje 21. srpen 1968 především konec pokusu - jak se ukazuje dnes, posledního pokusu - o demokratickou obnovu reálného socialismu. Vládnoucí komunistická strana nejenže zaváděla z vlastní moci "reformu shora", ale získala pro tuto politiku i podporu nejširších vrstev obyvatelstva. Pražští reformátoři se chtěli radikálně rozejít se sovětským modelem, který se od r. 1944/45 prosazoval ve všech východoevropských státech. Přes mnohé změny po Stalinově smrti se stále jednalo o administrativně-centralistický model socialismu, který omezoval demokratické aktivity lidu stejnou měrou, jakou potlačoval individuální svobody. Reformátoři v ČSSR to pochopili. I když se původně pokoušeli o překonání hospodářské krize tržně orientovanými reformami, rychle poznali, že tyto reformy budou odsouzeny k neúspěchu, nepřinesou-li více demokracie, rezignaci KSČ na monopol pravdy i moci, rozvoj socialistického parlamentarismu a hospodářské demokracie.
Ortodoxní vedení v Moskvě, Varšavě, Sofii, Budapešti a Berlíně viděla v pražském pokusu nebezpečí pro celou Varšavskou smlouvu. Protože tady šlo nejen o pokus pohnout ekonomikou v zájmu výkonnosti, efektivity a zlepšení životního postavení lidí. Svou politikou pražští reformátoři sahali po všemocnosti politbyr a tehdejších generálních tajemníků. Současně zpochybňovali i vedoucí úlohu Sovětského svazu. Vedení zúčastněných států se obávala, že se reformní proces Pražského jara vymkne kontrole, celkově tak destabilizuje systém a ohrozí status quo v Evropě, a tím by mohl ohrozit i existenci socialismu v jejich pojetí. Chápali tedy zahájený reformní proces jako protisocialistickou výzvu a již na jaře 1968 začali hovořit o "kontrarevoluci" a začali s přípravami na její rozbití. Když se toho nepodjalo samo Dubčekovo vedení, zbývalo jen sáhnout k intervenci. Stranické a státní vedení NDR se plně účastnilo, protože nekontrolovaný reformní proces, způsobilý destabilizovat poválečné uspořádání Evropy, by mohl zpochybnit existenci NDR jako státu.
K mezinárodním souvislostem vojenské intervence patří také její nejednoznačné důsledky na vztahy Východu a Západu. Přinesla porážku procesu uvolňování. Současně ozřejmila, že uvolňování není možné bez respektování logiky mocenských bloků.
Protože tento zápas o lepší socialismus probíhal v podmínkách boje mocenských bloků, protože mnohé pražské argumenty nacházely cestu do NDR prostřednictvím západních médií a pražský reformní proces rozhodně nebyl přímočarý a bezesporný, nemálo lidí na levici přijalo označení Pražského jara za kontrarevoluci. Také to patří k tragice nezdařené politiky - a nejen vedení v NDR.
"Vedlejšími účinky" odsouzení Pražského jara bylo i pro NDR nakonec potlačování těch členů SED a bezpartijních, kteří projevovali sympatie pokusu o demokratický socialismus. Výsledkem byla zatčení, vyloučení ze škol a znemožnění studia. Především ale byl v té době v NDR definitivně ukončen vlastní projekt "Nové ekonomické soustavy".
Pro vývoj v socialistických zemích měl tento vojenský zásah zhoubné důsledky, protože se stalo evidentním, že reformní potřeby socialismu, které by nutně vyžadovaly korekturu sovětského modelu, nejsou shora realizovatelné. Reálný socialismus se vzdal vlastní teorie, myšlenek na vývoj, kritického ducha, vůle k myšlení o protikladech. S Prahou bylo možno prolomit tento ďábelský kruh. Intervence na dvě desetiletí zachránila sovětský model, cenou za to byl ale socialismus jako takový.
Porážka Pražského jara měla katastrofální důsledky také pro spolupráci, přitažlivost a akční možnosti různých socialistických sil v západoevropských zemích, např. v NSR, Francii a Itálii. O roku 1968 se tam mezi socialisty diskutovalo a hledání systémové alternativy mezi kapitalismem a reálným socialismem prožilo velký rozvoj. Dočasně určovalo politické klima, zejména v mladé generaci. Praha 1968 se stala ve světovém měřítku předělem v socialistickém a komunistickém hnutí.
Vojenským vpádem byla zmařena v přelomovém historickém okamžiku šance na hlubokou proměnu reálného socialismu. Na dlouho byla opuštěna demokratizace a prvky tržní orientace. Až v perestrojce a p5i hledání východiska z krizových procesů 80. let se znovu objevila potřeba takových reforem. Tehdy ovšem nebyl k dispozici ani čas, ani koncepce. Především ale už byl definitivně zlikvidován vývojový potenciál této společnosti. Místo ke změně modelu tak došlo ke změně systému.
Po 30 letech od onoho srpna 1968 jde stále o bolestnou, ale velmi poučnou událost: socialismu je možno dosáhnout jen z vůle a díky demokratické účasti většiny při utváření společenských alternativ ke kapitalistickému systému.
Berlín, 14. srpna 1998
Lothar Bisky, předseda PDS
Sylvia-Yvonne Kaufmannová, Wolgang Gehrcke, místopředsedové PDS,
Gregor Gysi, předseda poslanecké skupiny PDS ve spolkovém sněmu.
Přeložil Jiří Hudeček, 11. 3. 2003
(http://www.sds.cz/docs/prectete/e_kolekt/pds_jaro.htm)
Origininál textu naleznete zde:
http://sozialisten.de/partei/geschichte/view_html?zid=19&bs=1&n=22
V čem jsou jiní?
