Pryč se stranou!

Historie antikomunistického a antisovětského hnutí za svobodu ve Východním bloku, které triumfovalo teprve v r. 1989 nad zhrouceným moskevským systému, začíná v našich učebnicích většinou povstáním ze 17. června 1953 v NDR, jehož 50. výročí se blíží. I když byla tato revolta odvážná - sláva z prvního vzbouření se po Stalinově smrti náleží dělníkům v české Plzni. I jejich protest vzplál na hospodářských nesnázích a rychle přerostl v povstání proti režimu, které zasáhlo i jiná města. Policie a armáda ho nakonec krvavě potlačili.

Stalin byl sotva tři měsíce po smrti, když na západním konci jeho impéria vzplanul odpor proti sovětské nadvládě. 17. června 1953 demonstrovali dělníci ve východním Berlíně a všude v NDR; o tři roky později pak došlo v Polsku ke generální stávce a v Maďarsku k lidovému povstání. Úvod k tomu však udělali Češi. Dělníci v západočeské Plzni byli první, kdo se právě před 50 lety, v posledních květnových dnech roku 1953 postavili diktatuře.

Od převzetí moci KSČ v Praze přitom uplynulo teprve 5 let. Pomocí výhružek, teroru a v neposlední řadě i vlivem Moskvy na sebe strhli komunisté (kteří vyšli z prvních svobodných voleb v Čechách v roce 1946 se 40% hlasů a na Slovensku se 30%) vládu a 7. června 1948 vytlačili z úřadu také prvního poválečného presidenta Československa Edvarda Beneše. Komunistický režim teroru brzo ovládl celou zemi a státní policie si vytvořila stát ve státu. Členové jiných politických stran byli vyřazeni, pronásledováni, zavíráni, mnozí dokonce zavražděni. Benešův následovník, komunistický vůdce Klement Gottwald se nezastavil ani před svým nejbližším souputníkem Rudolfem Slánským, obhájcem „národní cesty ke komunismu“. Na pokyn z  Moskvy ho nechal - usvědčeného z „trockismu-titoismu“ v prosinci 1952 popravit.

Slánského myšlenky zavrhl už IX. sjezd KSČ v roce 1949, který se rozhodl úplně opustit tradiční lehký průmysl (textil, sklo atd.), díky němuž zaujímala předválečná ČSR 10. místo mezi všemi průmyslovými státy světa, a místo toho budovat těžký průmysl a vsadit především na zbrojení. Tato nová orientace však vedla v krátké době k bezpříkladnému ekonomickému úpadku, dokonce k pravidelnému hroucení hospodářského života a k rostoucímu chudnutí obyvatelstva. To pocítilo velmi citelně právě dělnictvo a bylo stále nespokojenější. Ani Gottwaldova smrt (dodnes ne zcela objasněná) 14. března 1953 po návratu z Moskvy, kde se vůdce KSČ zúčastnil Stalinova pohřbu, neotevírala nové perspektivy.

Jsou trhány rudé prapory a osvobozováni vězňové

Gottwaldovi nástupci, konfrontováni s tísnivým nedostatkem potravin (zemědělství se právě kolektivizovalo), s inflací 28% a s rostoucím odpíráním pracovat, si nevěděli rady jinak než provést drastickou měnovou reformu, která 31. května 1953 znehodnotila hotové peníze v poměru 50:1 (výplaty, důchody a úspory 5:1). Tyto ztráty byly ale znásobeny zrušením potravinových lístků a enormním zdražením na nově zavedeném „volném trhu“. Současné zvýšení stanovených pracovních norem o 23% a nový systém odměňování navázaný na vyšší výkony dále přitápěl pod výbušnou náladou mezi dělníky. Ti se navíc viděli i podvedeni: pouhých 36 hodin před oznámením měnové reformy totiž prezident republiky Antonín Zápotocký ještě veřejně ujišťoval, že takový krok vůbec nepřichází v úvahu, protože je koruna „pevná“.

Večer 31. května ve 22 hodin přináší rozhlas tu zprávu poprvé. Bleskově se šíří v halami tradičního plzeňského strojírenského podniku Škoda; 17 000 dělníků noční směny vstupuje spontánně do stávky. Po příchodu ranní směny v 6 hodin se dohodlo táhnout do města. Ještě předtím měli být alarmováni kolegové ze železáren v Ostravě a na Kladně stejně jako v dalších podnicích. A nyní dochází k prvnímu vážnému incidentu: padá výstřel - je krátce po sedmé, popuzený člen závodní stráže se pokusil zastavit rozhořčené dělníky před útokem na zavřenou hlavní bránu továrny. Muž je rozhněvanými dělníky zlynčován, celá stráž je odzbrojena a vrata prolomena. Krátce po deváté hodině se dostává protestní průvod na hlavní plzeňské náměstí.

Protestujícím lidem jde - podobně jako později i demonstrantům ve východním Berlině - především o ekonomické cíle. Ale hněv se však záhy obrací zcela všeobecně proti pražskému režimu, jakmile co se jeden funkcionář KSČ pokusil rozhněvané lidi okřiknout a nutit k návratu do fabrik. Nedopadl dobře: vzteky soptící masa ho udupává k smrti.

Už se to nedá zastavit. K poledni zaútočí 6 000 dělníků na nádhernou starou radnici, vytahují ven dokumenty a pálí je veřejně na ulici. Otevřeně revoltující dav posílený o téměř 2 000 studentů plzeňské strojnické fakulty ovládne do večera celé město. Lidé staví na příjezdových ulicích barikády, obsazují telefonní a telegrafní ústředny, krajské správy orgánů strany, státu a bezpečnosti a ničí i jejich spisovou agendu; budova Státní bezpečnosti vzplane. Jsou odzbrojeny městská policie i Lidová milice, které nekladly velký odpor, a všechny výsostné znaky režimu, které se dostanou lidem do rukou, jsou veřejné spáleny.

Vedení přebírá dělnický revoluční výbor a s pomocí ukořistěných zbraní zaútočí odpoledne na blízké vězení Bory - druhé největší v Československu. Přes sto politických vězňů je osvobozeno; většině z nich se pak podaří útěk přes hranici do Rakouska a do Spolkové republiky Německo.

Politická hesla, která vyplňují vzduch a pokrývají stěny plzeňských domů, ukazují, jak se mění protest od demonstrace proti špatnému hospodářství k povstání proti režimu: „Žádáme zvýšení platů!“, „Žádáme snížení cen!“, „Pryč s vykořisťováním dělníků!“, „Pryč s rudou buržoazií!“, „Pryč s komunisty!“, „Chceme svobodu!“, „Chceme svobodné volby!“, „Pryč s diktaturou!“, „Chceme svobodné Československo!“, „Pryč se stranou!“, „Pryč s vládou!“, „Pryč s katy národa!“, „Smrt lidem od bezpečnosti!“, „Vrazi!“, „Upalte je zaživa!“, „Fašisti, esesáci, gestapáci!“, „Smrt zločincům!“

Rudé prapory jsou trhány, stranické legitimace páleny. Nenávist mas se soustřeďuje především na Státní bezpečnost a její konfidenty - zbity jsou tucty tajných policistů, samosoudnictví si žádá oběti na životech. Z arzenálu již dobytého vězení jsou dovlečeny další pušky. Místní protest hrozí rozhořet se v národní pochodeň.

Vláda v Praze propadá panice. Stávkují už i dělníci na Kladně a v Ostravě. Je rozhodnuto zasáhnout okamžitě násilím. Krátce po 20. hodině se dostávají z Prahy do Plzně dva policejní pluky o síle 8 000 mužů, posílené armádní jednotkou s 2 500 vojáky a 80 tanky. Jenže dělníci se brání: pokouší se lahvemi s benzínem zapalovat tanky, a i když jsou vyzbrojeni jen bídně, daří se rebelům zcela zničit devět tanků a dalších 20 podpálit. Dochází k opravdové pouliční bitvě, z mnoha domů, domovních vchodů a střech práskají výstřely. Pár policistů a vojáků umírá, ale je zabito i 40 povstalců. Teprve ke druhé hodině ráno se pražským oddílům daří vytlačit dělníky že středu města; o den později, dopoledne 2. června, se kapitulují i poslední, kteří se stáhli do výrobních prostor Škodovky.

Následuje vlna masového zatýkání, které padá za oběť 650 lidí, údajný vůdce je popraven na podzim 1954. Mnohem mírněji dopadá odveta v Ostravě a na Kladně, protože většina tamějších dělníků - bylo to dohromady přes 50 000 lidí - se při svém povstání omezila na podnikové areály a nepochodovala do města.

Věc měla ještě krvavou dohru: v jednom z řady trestních táborů v uranových dolech Jáchymově (Sankt Joachimsthal) se dozvěděla o plzeňském povstání v ranních hodinách 2. června skupina dvaceti vězňů. V domnění, že nadešla hodina svobody, napadli své strážce, tři z nich zabili, vyloupili sklad zbraní a prchali se 14 nabitými samopaly směrem k hranici. Než jí ale mohli dosáhnout, byli dodopadeni pátracím oddílem a došlo k mnohahodinové přestřelce mezi zabarikádovanými uprchlíky a ve volném terénu operujícími tajnými policisty. Zemřelo 7 policistů a 9 vězňů; zbylým jedenácti se útěk podařil.

Přes drakonickou reakci režimu se chopilo stávky a demonstrace dalších 19 velkých podniků v Čechách a na Moravě (jen na Slovensku zůstalo vše v klidu): podniky těžkého strojírenství ČKD v Praze (Českomoravská Kolben-Daněk) a ČKD v Blansku, západně od Brna, železárny a hutě v Třinci a v Bohumíně, nedaleko od ostravského uhelného revíru, kde se stávkovalo také v hutích v Karviné (blízko polských hranic). Kromě toho to byla automobilka a zbrojovka ve Strakonicích v jižních Čechách, zbrojařský velkopodnik v Brně, chemická a muniční továrna v Pardubicích, automobilky Škoda v Mladé Boleslavi, obrovské hutě NHKD ve Vítkovicích u Ostravy, komplex výroby leteckých motorů v Jinonicích u Prahy, výroba strojů v Hradci Králové a v Olomouci, továrna Tatra v Kopřivnici a vagónka ve Studénce, obě východní Morava, továrna na výrobu pneumatik v Otrokovicích u Zlína, Stalinovy závody - chemický kombinát - se sídlem v Záluží u Mostu a v Horním Litvínově, nakonec i strojírny v Jablonci nad Nisou.

Všude pokračovaly stávky a demonstrace ještě skoro týden, až do noci z 5. na 6. června. Celkově stávkovalo v celých Čechách a na Moravě přibližně 360 000 dělníků. Počet těch, kteří ve městech navíc vyšli i do ulic, byl nižší; bylo to asi čtvrt miliónu. Bylo to povstání, které otřáslo celým státem a které vyvolalo v pražském ústředí moci hlubokou krizi - vůbec první od komunistického převzetí moci.

Pravá tvář „sociálního demokratismu“

Vedení strany určitě poznalo, že „nepřátelsky vůči státu“ nejednali jen dělníci, nýbrž že při demonstracích spolupochodovali i členové KSČ. Straničtí tajemníci konstatovali se zděšením na konferenci 10. června, že „ve velkých závodech stáli komunisté na špičce protistátních akcí a Lidová milice proti nim odmítla zakročit“.

Prezident republiky Antonín Zápotocký dal najevo svou nevoli, současně však stranické soudruhy omlouval jako svedené nepřítelem: nepokoje měly být dílem „imperialistických agentů“. Vyhlásil politiku tvrdé ruky a se souhlasem odborové centrály bylo rozhodnuto rozhodně pronásledovat vůdce i lidi v pozadí. Navíc ministr obrany 14. srpna (tedy dva a půl měsíce po bouřlivých událostech) přísně rozhodl, že každé budoucí povstání nebo odpor proti státní moci bude okamžitě potlačen nasazením armády.

Plzeň se ale považovala za tradiční baštu české sociální demokracie, a skutečně velká část stávkujících se hlásila k této straně, která byla pět let před tím oficiálně zlikvidována straně (byla nuceně sjednocena s komunisty podobně jako v NDR). Pro KSČ tedy dostatečný důvod, aby proti sociálním demokratům  postupovala ještě tvrději. Okresní sekretariáty dostaly nařízeno, aby „důsledně odhalovaly pravou tvář reakce, především sociálního demokratismu“. Rovněž ve svých Tezích o hospodářsko-politické situaci v ČSR, které byly schváleny vedením strany 2. srpna 1953, se objevuje zjištění, že prý je KSČ „značně oslabena vinou nositelů buržoazní ideologie, především sociálního demokratismu“.

Komunistická strana došla o pár dní později (5. srpna) v jedné rezoluci s konečnou platností k závěru, že „reakce v Plzni používala těch samých hesel, metod a forem boje jako to později 17. června dělala reakce v Berlíně. To prokazuje, že její protistátní vystupování bylo vedeno plány západních imperialistů“. Nic z toho není přirozeně pravda - ze závěrečné zprávy samotné plzeňské Státní bezpečnosti se lze doslova dozvědět, že se při stávce a následném povstání ve městě jednalo o nepřipravené a neplánované akce. Nebyly patrny nejmenší příznaky pro řízení ze zahraničí.

Vzpoura však přece jen nezůstala zcela bez účinku: již 8. června se otřesený režim rozhodl stáhnout všechna nařízení z 31. května (s výjimkou měnové reformy) a vyjít vstříc rozhořčenému obyvatelstvu několika málo hospodářskými ústupky. Potud přineslo povstání také zcela hmatatelný úspěch.

Vlastní historický význam je ovšem jiný. Neboť se zde v přechodu od hospodářsko-sociálního protestu k odporu proti systému, poprvé projevilo klasické schéma všech pozdějších dělnických nepokojů ve východním bloku - od 17. června k nepokojům v Polsku v roce 1976, které nakonec po druhé vlně stávek roku 1980 vedly k založení svobodných odborů Solidarność. Mocenský aparát jednoho ze států východního bloku byl poprvé konfrontován s odporem lidu, s masovými stávkami a demonstracemi. A režim musel pochopit, že ho může zachránit pouze násilí. Avšak dělnický stát, který nechává do dělníků střílet - to byl dokonalý morální bankrot.

Především se ale prokázalo, že se český národ nestal ani po téměř 14 letech diktatury (nejprve obsazení německými nacisty, pak komunistický režim) žádnou „apatickou“ masou, nýbrž že si uchoval sílu k odporu proti zvůli a diktatuře. Osamocené povstání Plzně stojí na počátku dlouhé cesty východoevropských států ke svobodě. A když se dnes ohlédneme zpět, na tu dobu, kterou už našim dětem musíme vysvětlovat obtížně se vší její absurditou, zmatkem a trápením, pak můžeme při pohledu na ony plzeňské dělníky říci: oni byli ti první, oni šli v čele.

Autor je historik a žije v Heidelbergu

Ivan Pfaff

Článek „Weg mit der Partei!“ z Die Zeit ze dne 22. 5. 2003 pro SDS přeložil Milan Neubert