Čtvrtý článek jedenáctidílného pátečního seriálu Miroslava Šišky „Bílá místa naší historie – padesátá léta“, který publikovalo Rudé právo počátkem roku 1990. Zabývá se klíčovými vnitřními podmínkami stalinismu.Jestliže původ politických procesů lze vcelku bezpečně najít ve vnějších tlacích, pak východisko i rámec, v němž se mechanismus jejich výroby v padesátých letech rodil, tvořil tehdejší politický systém. Jeho poúnorová přestavba na monopol jedné strany a princip převodových pák představovaly nejdůležitější vnitřní zdroj, který k realizaci politických procesů přispěl. Proto je užitečné přiblížit si jeho strukturu a fungování, neboť i to nás posouvá k pravdivé odpovědi na základní otázky: V čem spočívaly příčiny a mechanismus deformací? Jak to vlastně všechno bylo možné?
Je známou skutečností, že v Československu docházelo v poúnorovém období k odporu jednotlivců i skupin proti politické linii KSČ. Část odporu měla nesporně charakter a znaky třídního boje, jiná část však byla obrannou reakci na způsob, jakým KSČ svůj program výstavby socialistické společnosti uskutečňovala. Dlužno říci, že se tak nejednou dálo v rozporu s jejími dřívějšími sliby a představami (např. pokud šlo o vztah k drobnému řemeslu a živnostem, k rolníkům, k nestranické i stranické inteligenci, k politickým odpůrcům a nestraníkům vůbec). Přitom v důsledku předcházejícího vývoje měla KSČ velkou příležitost získat na svou stranu skutečně většinu národa. Přijala však stalinskou teorii zostřování třídního boje, jejímž přirozeným důsledkem bylo zařazení politických odpůrců mezi nepřátele, agenty a zrádce, které je třeba likvidovat.
Jiným vnitřním zdrojem politických procesů bylo také určité sociální napětí a hospodářské potíže. Politicky nejaktivnější a na tehdejším chápání socialismu nejsilněji zainteresované části pracujících tříd měly již brzy po Únoru 1948 pocit ohrožení těch hodnot, které s ním spojovaly. Bylo to období základních přeměn čs. ekonomiky, kdy v zemi vzniklo i v sociálním postavení lidi velké napětí a kdy politické procesy mohly působit do jisté míry jako ventil.
Systém osobní moci
Nový politický systém se tedy rodil v období naplněném třídními srážkami a sociálním napětím. Vyrůstal z výsledků února 1948, a to především z toho, že komunistická strana se stala jedinou rozhodující vládnoucí silou v zemi a politický systém měl novým způsobem vyjádřit její mocenské postavení.
K nejvýraznějším rysům politického systému patřila do té doby neznámá koncentrace moci. Struktura vládnoucích orgánů a mechanismus vládnutí vedly k tomu, že veškerá moc v politické, ekonomické i kulturní oblasti se soustřeďovala v rukou úzké skupiny stranických funkcionářů. Z orgánů KSČ vycházely směrnice pro výkonnou moc a ty se tak stávaly hlavním tvůrcem linie, přičemž strana ovlivňovala její uskutečňování do nejmenších podrobností.
Veškeré vazby kontroly moci, které politický systém musí mít, byly zcela rozrušeny. Systém osobní moci je úplně rozvrátil. Z rukou početně malé skupiny moc postupně přecházela na jednu osobu – představitele strany a státu. Období spojené s posledním úsekem života Kl. Gottwalda (1949–1953) – nazývané též kultem osobnosti – se vyznačovalo přirozenou autoritou a důvěrou v něho, a současně vírou ve správnost jeho rozhodování. (Systém osobní moci se projevoval i v dalším období, byl však charakterizován tím, že jeho nositelé postrádali tuto přirozenou autoritu a důvěru, a museli používat jiných forem k upevnění své vedoucí pozice.)
Nekontrolovatelnost moci se uplatňovala nejen u vládnoucí skupiny, ale i u jiných mocenských orgánů i útvarů (jako Bezpečnost, i nižších orgánů moci apod.). Takový stav byl v rozporu s ústavou i platnými zákony, a to i s těmi, které byly dílem strany. Současně s tím se nemohla uplatňovat přirozená politická odpovědnost za činy ústavních činitelů i politických funkcionářů, neboť ti byli odpovědni ne příslušným státním orgánům či orgánům a občanům, kteří je volili, ale stranickým orgánům v posledním stupni politického vedení.
Mechanismus systému osobní moci ovšem nelze redukovat na neomezenou moc jednotlivce. Jeho moc se mohla uplatňovat pouze prostřednictvím celého ústrojí orgánů stranických a státních. Ty se stávaly často poslušným vykonavatelem pokynů nositele osobní mocí bez ohledu na normy stranického života a zákony. Bez tohoto ústrojí by systém osobní moci nemohl fungovat. Současně tento systém vytvářel takové vztahy ve vedoucích orgánech strany a státu, že potlačování demokratických principů ve společnosti vedlo i ke stejnému jevu ve vládních orgánech.
Funkcionáři, kteří pracovali ve zmíněném ústrojí, plnili svoji úlohu z nestejných osobních motivů. Někteří v přesvědčení, že slouží socialismu, věřili ve správnost svého jednání, jiní v zájmu zabezpečení svého společenského postavení, další neměli dostatek odvahy vystoupit nebo nepovažovali za příhodné vystupovat, ačkoli věděli či cítili nesprávnost různých rozhodnutí. Celý vývoj systému osobní moci byl provázen postihem řady stranických, a to i nejvyšších funkcionářů.
Za takovéhoto klimatu se přirozeně ztrácela odvaha říkat pravdu a mizelo střetávání politických názorů. Vytrácela se odpovědnost při politických jednáních i kontrola politických rozhodnutí. Systém osobní moci dával politickému rozhodování ideologické zdůvodnění a velmi často se neprávem dovolával záštity marxismu-leninismu, dělnické třídy apod.
Vztah rozkazu a poslušnosti
V důsledku koncentrace moci došlo k porušení suverenity ve výkonu funkce vlády, parlamentu i nezávislosti soudů.
Vláda nevládla, neřídila a neutvářela politickou linii státu. Ta se formovala v orgánech komunistické strany. Kromě toho byly z pravomoci vlády celé oblasti postupně vyjímány. Vláda tedy fungovala jen jako výkonný úřad pro provádění rozhodnutí. Na tomto faktu nic nemění skutečnost, že mnozí členové vlády byli současně členy vedení strany. Vývoj směřoval ke kumulování funkce členů předsednictva vlády a politického sekretariátu ÚV KSČ. Došel tak daleko, že v roce 1953 byli členové obou orgánů titíž lidé, a tak se dohodli, že zasedání obou orgánů spoji, aby se důležité materiály mohly projednávat na jednom zasedání a neztrácel se čas.
Také parlament pozbyl svou funkci v politickém systému. Přestal být vrcholným zákonodárným sborem, který by projednával, měnil, schvaloval zákony a kontroloval vládu. Zůstala mu jen funkce schvalovací. Jeho úloha v politickém mechanismu byla naprosto nedůstojná. Naplnila se tak slova R. Slánského, který ho již krátce po únoru 1948 prohlásil za bezvýznamný orgán, „neboť se bude rozhodovat u nás“, tj. v orgánech strany. Národní fronta přestala být půdou, na níž se politická linie státu tvořila vzájemným dohadováním zúčastněných sil, a stala se pouhým nástrojem její realizace, bez možnosti ji nějak podstatně ovlivnit a kontrolovat.
Komunistická strana se začala izolovat a vydělovat ze společnosti, stavět se nad ni a přitom o ní rozhodovat. Vnitrostranický život směřoval k vytváření výjimečně mocné pozice stranického aparátu, který v sobě koncentroval rozhodující vliv na mocenské páky i na rozhodování. Někteří vedoucí si přisvojili velký díl moci, jiní menší.
Na různých stupních struktury KSČ se rozhodovalo o všech hlavních a někdy i podružných otázkách politického, hospodářského i kulturního života. Vždy se seskupila vládnoucí skupina osob, která tuto moc vykonávala a reprezentovala. Současně s tím, jak se rozšiřovala mocenská sféra strany, oslabovala se její soudržnost se společností a její demokratická vnitrostranická kontrola. Ochabovaly a postupně mizely demokratické principy a prvky vnitrostranického života.
Demokratičnost byla vytlačována a nahrazována stranickou kázní, která se často zaměňovala slepou poslušností. Tento princip se stával jedním z klíčových při výstavbě strany. Soustava podřízenosti ve všem a bez výhrad se budovala hlavně na základě principu „služby straně“. Opírala se tudíž o nejčistší vztahy, a proto téměř nenarazila na odpor či meze. Prostupovala celý stranický organismus.
Za takovéto situace byl zcela deformován princip demokratického centralismu, v němž se slovo „demokratický“ stalo pouhým ozdobným přívlastkem. Za rozhodnutí většiny se vydávala rozhodnutí úzké vládnoucí skupiny ve straně, jež si osobovala právo mluvit za celou KSČ. Demokratický centralismus byl využit k tomu, že řadovým členům se pod jeho rouškou vnutily deformace a taková usnesení, na základě jejichž přijetí se stávali spoluviníky, ač byli oklamáni.
Tato vázanost stranickou disciplínou a bezvýhradné plnění direktivně stanovených úkolů se nesporně podílely na umožnění nezákonností, neboť komunisté – soudci, pracovníci Bezpečnosti i komunisté-poslanci museli provádět příkazy svých vedoucích a případně pro ně hlasovat, i když byly v přímém rozporu s programem a cílem strany. Nic na této skutečnosti nemění, že většina členů KSČ si tento rozpor vůbec neuvědomovala.
Ústřední výbor v autu
Mechanismus vnitřního života strany vyústil v neomezenou moc ústředních orgánů, která se ještě navíc přenášela pouze na některé osoby. Ty pak rozhodovaly o hlavních otázkách československé politiky.
Ústřední výbor jako vrcholový volený orgán neměl odpovídající vliv. Dostal se postupně do postavení, v němž jen pasivně schvaloval rozhodnutí a politickou linii předsednictva (či později ještě užšího politického sekretariátu). Nikdy se nevzepjal, neučinil ani pokus uplatnit svou pravomoc a funkci. Je však třeba říci, že v podmínkách působení teorie zostřujícího se třídního boje a v rámci existujícího stranického systému to bylo možné jen se značným rizikem pro každého jednotlivce.
Ale ani předsednictvo ÚV zvolené na IX. sjezdu KSČ v květnu 1949 se jako celek nepodílelo na utváření a uskutečňování politiky. Jednak nikdy neprojednávalo nejdůležitější otázky - jako například Bezpečnosti, armády, zahraniční politiky i jiné - a jednak se v systému jeho práce ustálila praxe, kdy poslední a rozhodné slovo měl Kl. Gottwald. Jeho názory všichni chápali jako závazné a vždy správné. Záhy se radil už jen s okruhem svých nejbližších spolupracovníků, nejčastěji s R. Slánským, A. Zápotockým a V. Širokým.
Právě tato čtveřice tvořila od ledna 1951 neoficiálně zřízený politický sekretariát, který pak byl oficiálně ustaven v září téhož roku. K existujícím členům přibyli ještě K. Bacílek, J. Dolanský a A. Čepička. Po odvolání R. Slánského (6. 12. 1951) byli dodatečně zvoleni také A. Novotný a V. Kopecký. V rukou těchto sedmi, respektive osmi funkcionářů se koncentrovala veškerá moc v hospodářství, politice i kultuře. Nikým nekontrolovaná a nekontrolovatelná.
Tuto institucionální centralizaci doplňovaly ve stanovách nezakotvené útvary (trojky, čtyřky, pětky) vytvářeně z příslušných stranických orgánů při předsednictvu ÚV. Mnohdy samostatně rozhodovaly i ve velmi závažných otázkách a nahrazovaly volené orgány. Tyto útvary však
brzy zanikly a jejich úlohu v poněkud pozměněné podobě převzal bující stranický aparát. Některé trojky či pětky (například bezpečnostní) však zůstaly a sehrály významnou roli.
Znal někdo pravdu?
Zvláštní postavení v politickém systému měla Bezpečnost, přesněji její složky. Již před únorem 1948 se Bezpečnost vymykala kontrole vlády. Po Únoru se tento proces prohluboval. O otázkách Bezpečnosti vláda nejednala a o její činnosti nevěděla. Také vedoucí stranické orgány nebyly informovány a neprováděly kontrolu její činnosti. Řídícím orgánem se stala bezpečnostní pětka a rozhodující byly především porady s Kl. Gottwaldem.
Situace se vyvíjela tak, že složky Státní bezpečnosti se postupně vzdalovaly jakékoli kontrole. Jejich emancipace od státních a stranických orgánů se změnila v nadřazenost nad ně. Zvláště po příchodu sovětských expertů se tento pochod urychlil. Ovšem tím se i vztah mezi bezpečnostní pětkou a úzkým okruhem funkcionářů (později politickým sekretariátem) na jedné a bezpečnostními orgány na druhé straně stával složitějším. Bezpečnostní orgány obdržely právo rozhodovat o mnoha kádrových otázkách i o řadě vysokých státních a stranických funkcionářů. Ve skutečnosti však nepřímo ovlivňovaly celou politickou linii státu, neboť zaměřovaly výslechy a zatýkáni na určité skupiny funkcionářů, které převážně určovala sama Bezpečnost.
Mimořádné postavení ve Státní bezpečnosti měla skupina pro potírání nepřátel ve straně. Její členové se necítili absolutně nikomu podřízeni. Svou pozici spatřovali ještě nad vedením strany a byli vůči všem stranickým funkcionářům, orgánům i komunistům nedůvěřiví a podezřívaví. Cítili se být jedinými vykonavateli Gottwaldových pokynů o ochraně strany a socialismu. Jedinou pro ně uznávanou autoritou byli sovětští poradci.
Na čelné místo v mocenském mechanismu státu se tak prosadila Bezpečnost, armáda a vůbec potlačovací orgány. Ty pak měly schopnost neustále samy reprodukovat napětí, obnovovat zdroje své existence a zdůvodňovat si tak své opodstatnění. Společenské napětí a neklid se staly politickému systému vlastní. Napětí je zrodilo a politický systém je zase násobil, vyhrocoval do střetnutí a neustále opakoval. Tak se vytvořila vzájemná vazba politického, sociálního napětí a politického systému, z jejichž syntézy vyrůstaly politická střetnutí a politické procesy, bez nichž nemohl systém existovat.
Systém vládnutí si vše podřizoval – zákonodárství, justici, bezpečnost, organizaci řízení společnosti. Vytvořil takové vztahy a poměry, které znemožňovaly dobrat se pravdy a prosadit spravedlnost. Mohl existovat jenom proto, že měl toto „zázemí“; z druhé strany toto zázemí představovalo součásti jeho mechanismu. Mnozí pak rozhodovali, aniž znali pravdu, ale současně byli článkem řetězu, který poznat pravdu znemožňoval. Tak se přijímala rozhodnutí nejen u soudů, ale i v politické oblasti, nejen v Bezpečnosti, ale i v hospodářství. Byl to způsob rozhodování, který si mechanismus moci vytvořil, byl to způsob vládnutí, který uplatňoval a který jej držel u moci.
A bylo pak přirozené i nemilosrdně logické, že důsledky takovéhoto mechanismu postihovaly i ty, kteří tvořili jeho článek, ač nechápali, jak je to možné. Počátečním vylučováním demokratických principů ze života společnosti, přes eliminování systému kontroly uvnitř samotné strany se dával do pohybu mechanismus, který nakonec nezvládli ani ti, kteří měli největší část moci ve svých rukou.
Rudé právo, 2. února 1990, Miroslav Šiška
(mezititulky a zvýraznění jsou původní)
Karol Bacílek – jeden ze zakladatelů KSČ na Slovensku, účastník SNP, v letech 1950–1951 předseda sboru pověřenců, později ministr národní bezpečnosti a náměstek předsedy vlády. Od září 1953 první tajemník ÚV KSS, 1954–63 člen politického byra, později předsednictva ÚV KSČ. V dubnu 1963 byl pro svou činnost v období kultu osobnosti zproštěn stranických funkcí vyjma člena ústředního výboru.
Alexej Čepička – člen KSČ od roku 1929, za nacistické okupace vězněn. Ministr vnitřního obchodu a poté spravedlnosti. V letech 1950–1956 ministr národní obrany a náměstek předsedy vlády. Zeť Kl. Gottwalda. Člen předsednictva a politického sekretariátu, od roku 1954 politbyra ÚV KSČ. V dubnu 1956 pro chyby ve své činnosti odvolán ze stranických a státních funkcí. V dubnu 1963 byl vyloučen z KSČ pro značný podíl na organizování politických procesů v období kultu osobnosti.
Na stránkách SDS naleznete následující díly seriálu: