Československo za stalinismu (1948-1953)

Kapitola IX. samizdatového učebního textu Svět a Československo ve 20. století z roku 1988, který vyšel v únoru 1990 v Nakladatelství Horizont. Vedle Miloše Hájka se na textech podíleli Jarmila Ryšánková, Vojtěch Mencl, Milan Otáhal a Erika Kadlecová.

1. Únor

Vedení KSČ vypracovalo promyšlenou strategii rozhodující mocenské srážky. Počátkem února 1948 vytyčilo požadavek znárodnění všech továren nad 50 zaměstnanců, velkoobchodu a provedení pozemkové reformy nad 50 ha. Znárodnění středního průmyslu zdůvodnili komunisté skutečností, že tento soukromokapitalistický sektor dodával velkou část svých výrobků na černý trh.

Role ROH, zemědělců a SNB

Na podporu těchto požadavků svolala Ústřední rada odborů na 22. února sjezd závodních rad. Na konec února byl svolán sjezd rolnických komisí, v nichž se sdružili uchazeči o půdu. V polovině měsíce bylo osm velitelů SNB zbaveno funkcí a nahrazeno komunisty.

Demise části vlády

Většina vlády se usnesla, aby ministr vnitra toto rozhodnutí zastavil, a když se tak nestalo, podali 20. února národně socialističtí, lidovečtí a slovenští demokratičtí ministři demisi. Dohodli se předem s Benešem, že ten jejich demisi nepřijme a posílí je tak svou autoritou před blížícími se volbami. Jejich plán by byl úspěšný, pokud by komunisté neopustili půdu parlamentní demokracie.

Ti však přenesli boj na mimoparlamentní půdu. Prohlásili, že ministři, kteří v obtížné situaci opustili vládu, se do ní nesmějí vrátit. Uspořádali masové demonstrace, sjezd závodních rad jejich návrh na řešení vládní krize podpořil, 24. února proběhla jednohodinová generální stávka. Na závodech se utvořily ozbrojené lidové milice, které obsadily sekretariáty nekomunistických stran a redakce jejich listů. Úřadovny sociální demokracie převzala levice. Demokratická strana na Slovensku přestala existovat, za nová vedení národně socialistické a lidové strany se prohlásily ma skupinky lidí ochotné ke spolupráci s komunisty v podřízeném postavení.

Nastolení komunistické diktatury

Do 25. února Beneš tomuto tlaku odolával a vyzýval všechny strany ke vzájemné dohodě. Toho dne byla na odpoledne svolána demonstrace na Václavské náměstí a KSČ pohrozila generální stávkou, nebude-li demise přijata. Za těchto podmínek, v situaci, kdy sovětská vláda dala jasně najevo, že stojí za komunisty, Beneš kapituloval. Přijal demise a jmenoval novou vládu navrženou Gottwaldem. Její člen, ministr zahraničí Jan Masaryk, zahynul za dosud neobjasněných okolností.

Pětadvacátým únorem skončilo krátké období poválečné demokracie a byla nastolena - se značnou podporou lidu - komunistická diktatura.

2. Zformování poúnorového politického a ekonomického systému

Potlačení nekomunistických stran

V únoru dosáhla KSČ monopolu politické moci. V průběhu vládní krize a v prvních dnech po jejím vyřešení byly potlačeny pravicové strany Národní fronty. Milice obsadila jejich sekretariáty a stoupenci spolupráce s komunisty, kteří mezi národními socialisty a lidovci tvořili nepatrnou menšinu, utvořili akční výbory a „očistili“ své strany od jejich vůdců. Zároveň však komunisté potlačili jejich základní organizace, takže od té doby o nich není možné mluvit jako o politických stranách v pravém slova smyslu; byly degradovány na pouhé vývěsní štíty.

Složitější byl vývoj v sociální demokracii. Tam existovalo silné, i když menšinové levé křídlo stoupenců spolupráce s komunisty. Leví sociální demokraté obsadili spolu s komunisty stranické budovy, zmocnili se násilně a v rozporu se stanovami vedení a vyloučili pravicové vůdce. V červnu se konalo shromáždění, na němž se sociální demokracie a KSČ sloučily; ve skutečnosti šlo o vstup jedné třetiny sociálních demokratů do KSČ. Pravicová většina strany tak byla zbavena možnosti legální politické činnosti.

Akční výbory Národní fronty

V obcích i na závodech se vytvořily akční výbory Národní fronty, v nichž měli většinu komunisté. Tyto výbory odstraňovaly aktivní činitele protikomunistických stran z pracovišť a z veřejných funkcí. Celkem bylo v českých zemích takto postiženo asi 25 000 osob. Ve školním roce 1948/49 bylo v prověrkách vyloučeno ze studia 20% vysokoškoláků, převážně z politických důvodů.

Charakter únorového zvratu

Únorový zvrat byl revolučním aktem a svého druhu státním převratem; nikoli v tom smyslu, že by opoziční síly svrhly vládu, ale že jedna část vlády vyloučila druhou. Nestalo se tak palácovým převratem, ale masovými akcemi. Nová vláda byla podle ústavy jmenována prezidentem republiky, ale již v průběhu vládní krize byly potlačeny ústavní svobody: svoboda tisku a sdružování. Formálně se však únorovému řešení vládní krize dostalo ústavního posvěcení. Část poslanců emigrovala, část byla akčními výbory zbavena funkce. Ale zbývající většina Ústavodárného národního shromáždění vyslovila nové vládě důvěru. 9. května schválila i novou ústavu. Tato ústava prohlásila československý stát za lidově demokratickou republiku, zaručila právo na práci, na vzdělání, na odpočinek, zaručila soukromé podnikání do 50 zaměstnanců i tradiční demokratické svobody – shromažďovací, spolčovací a tiskovou, ale byla přijata v době mocenského monopolu, který tyto svobody potlačil.

Schválením ústavy skončilo Ústavodárné národní shromáždění svou činnost, nový parlament byl zvolen na základě jednotné kandidátní listiny. 70% kandidátů bylo komunistů, volby nebyly tajné a výsledky byly ještě navíc falšovány; podle nich dostala Národní fronta 89% odevzdaných hlasů. Krátce po volbách Beneš abdikoval a prezidentem byl zvolen Gottwald; v čele vlády stanul Zápotocký. V červnu 1948 měla tak KSČ veškerou státní moc ve svých rukou.

Změna složení KSČ

KSČ se stala stranou jiného typu než před únorem. Ihned po únoru zahájila masový nábor, který na rozdíl od dřívějších získávacích kampaní postrádal prvek dobrovolnosti. V mnoha úřadech, školách a jiných podnicích položili komunisté jednoduše všem zaměstnancům na stůl přihlášku a dali jim najevo, že jestliže ji nepodají, budou propuštěni. Počet členů tak stoupl z 1 410 000 koncem února na 2 268 000 koncem srpna. Vedení strany záhy poznalo, že velké části členstva je komunistická ideologie cizí. Usneslo se proto provést prověrku, při níž stav členstva klesl o 150 000 a většina poúnorových členů byla převedena do stavu kandidátů.

Zostření sociálního a politického konfliktu

Sociální a. politický konflikt se únorem přiostřil. Stoupenci pravicových stran se s novými poměry nesmířili a opírali se nadále o většinu středních vrstev. Komunisté měli za sebou většinu dělníků - v tomto smyslu byl poúnorový režim v prvních letech diktaturou proletariátu - s podporou části inteligence. Odpůrci režimu využili v červenci sokolského sletu a v září Benešova pohřbu k demonstracím, jež nepřekročily rámec pokojného protestu. Státní moc však odpověděla tvrdou represí: nově zřízené státní soudy odsuzovaly k drakonickým trestům, např. za rozšiřování letáků k mnohaletému vězení.

Emigrace

Ihned po Únoru se zvedla vysoká emigrační vlna. 150 200 000 lidí odešlo na Západ. Někteří vstoupili do služeb americké CIA a vraceli se přes snadno překročitelnou hranici zpět s úkolem provádět špionáž nebo ozbrojené akce. Československá státní bezpečnost (StB) opět posílala své agenty opačným směrem, aby infiltrovali výcvikové centrály CIA. Výsledkem bylo zatýkání, procesy, těžké tresty a stále rostoucí síť zpravodajců, agentů-provokatérů i těch, kteří hráli na obě strany. V letech 1948 1954 padlo 113 příslušníků SNB v přestřelkách (počet zastřelených na druhé straně není znám).

Sovětští poradci

Úpornost konfliktu rostla a spolu s ním i význam orgánů Státní bezpečnosti, ve kterých hráli stále větší úlohu nejen sovětští poradci, ale i různé, jen na nich závislé skupiny. Ty nejen shromažďovaly materiál proti skutečným protivníkům, ale také infiltrovaly státní a stranické orgány podle principů a metod, které byly běžné v podmínkách stalinistické mocenské koncentrace.

Hospodářský vývoj

Krátce po Únoru následovalo druhé znárodnění. Po něm zahrnoval socialistický sektor již 95% průmyslové výroby. Snaha podřídit všechny podniky jednomu centrálnímu řízení vedla k tomu, že mnohé malé a střední závody byly zařazovány do působnosti velkopodniků. To sice na jedné straně usnadňovalo materiální zásobování, regulaci odbytu a kontrolu zisků, ale na druhé straně se tyto podniky podřídily potřebám velkopodniků, a to bez ohledu na tradici výroby a dosavadní směry odbytu jak na export, tak pro vnitřní trh. Silně se tím také podlomila podnikavost. Zásobování průmyslovým zbožím vázlo, černý obchod neustal. Vláda se rozhodla vyřešit zásobovací obtíže likvidací soukromého obchodu a řemesel a zavedením tzv. volného trhu. Zboží, které se prodávalo na lístky, bylo možné koupit i volně za podstatně vyšší ceny. Tím byla černému trhu zasazena rána, zásobování se zlepšilo.

První pětiletka

Pro hospodářskou politiku byla v prvních letech charakteristická snaha postupovat střízlivě a respektovat konkrétní podmínky. Tato snaha se projevila i v koncepci první pětiletky (1949-1953). Průmyslová výroba měla vzrůst o 87%‚ zemědělská o 16%‚ stavebnictví o 130%. Plán počítal s rostoucí bytovou výstavbou, s růstem spotřeby, s odstraněním přídělového systému. To byly naprosto reálné úkoly. První dva roky také stoupala životní úroveň: v roce 1949 se zvýšila osobní spotřeba o 3%, v dalším roce o 16%.

Počátek združstevňování vesnice

Nejnáročnějším úkolem, který si KSČ v té době vytyčila, bylo združstevnění vesnice. Na konci roku 1949 existovalo již 2 099 jednotných zemědělských družstev, ale vesměs I. typu, v němž ještě každý rolník obdělával svou půdu samostatně. Tato družstva vznikla převážně cestou přesvědčování. Byla to však menšinová družstva, složená z bezzemků, kovorolníků a chudých rolníků; většinu členů tvořili komunisté.

3. Vyvrcholení hospodářských obtíží a politického teroru

Zvýšení úkolů 1. pětiletky

V lednu 1951 se v Kremlu konala porada představitelů zemí sovětského bloku; Stalin vydal směrnici urychleně se připravit na válku. Tato linie měla dopad i na Československo. Ústřední výbor KSČ se rozhodl zcela opustit původní koncepci pětiletky a nasadil řádově vyšší tempo růstu: průmyslová výroba měla místo o 57% vzrůst o 98%‚ zemědělská o 53%. To vše bylo nad reálné možnosti československé ekonomiky. Znamenalo to především obrovskou a nezvládnutelnou kumulaci investic do odvětví s dlouhou výstavbou a pozdní návratností. Rostl těžký průmysl a hlavně vojenská výroba na úkor výroby spotřebního zboží a zemědělství. Takřka se zastavila bytová výstavba, zejména v Praze.

Sovětský model řízení

V té době byla převzata sovětská soustava řízení a plánování národního hospodářství. Plán se začal zpracovávat výhradně centrálně, stal se direktivním a jeho hlavním ukazatelem byla hrubá výroba. Tento hospodářský mechanismus, který plnil svou funkci při závratné industrializaci zaostalé země, neodpovídal podmínkám industrializované země a stal se kořenem všech hospodářských obtíží v dalších desetiletích.

V těchto letech docházelo k velkým přesunům mezi sociálními vrstvami. Tváří v tvář obtížným hospodářským úkolům se vedení KSČ snažilo upevnit svou mocenskou základnu. Ve státním a hospodářském aparátě byla provedena velká čistka podle politických kritérií, na místa propuštěných úředníků přišlo 200-250 000 komunistů z řad dělníků. Záměr učinit řídící aparáty politicky spolehlivější se do jisté míry zdařil: kádry s nedostatečnou kvalifikací byly nutně poslušné, konformní, z jejich strany se nebylo třeba obávat opozičnosti. Ale také od nich nebylo možné očekávat iniciativu: kvalita řídících aparátů se nutně snížila. Počet dělníků přitom vzrostl: do jejich řad přišli propuštění úředníci, řada bývalých živnostníků, ale hlavně statisíce lidí ze zemědělství.

Pokles životní úrovně

Plánovaného růstu průmyslové výroby bylo v první pětiletce v podstatě dosaženo. Trvalým přínosem byla pokračující industrializace Slovenska, které se ze zaostalé agrární země změnilo v zemi průmyslově agrární. V roce 1953 byla průmyslová výroba v celém státě ve srovnání s předválečnou úrovní zhruba dvojnásobná, na Slovensku čtyřnásobná. (Viz tabulku č. 13.) Toho všeho však bylo dosaženo za cenu těžkých ekonomických disproporcí a poklesu životní úrovně. Překotná výstavba těžkého průmyslu na úkor výroby spotřebního zboží způsobila, že lidé měli příliš mnoho peněz, ale neměli za ně co koupit. Vedení se rozhodlo řešit tuto situaci měnovou reformou spojenou se zrušením lístkového systému. Byla přijata 30. května 1953 a znamenala, že větší úspory, pokud nebyly uloženy ve spořitelnách, byly z devíti desetin znehodnoceny. Nové ceny potravin i oděvů byly zhruba dvojnásobně vyšší, než byly ceny tohoto zboží na lístky. Vcelku znamenala měnová reforma další snížení životní úrovně: reálné mzdy, které již v roce 1953 byly o 8% nižší než v roce 1948, klesly o dalších 12%.

Protesty

To vše vedlo k růstu nespokojenosti. Již dříve docházelo ke krátkým místním stávkám, na podzim 1951 demonstrovali brněnští dělníci proti odbourání vánočních přídavků a po měnové reformě dosáhla protestní vlna svého vrcholu. 32 000 dělníků ve 129 závodech vstoupilo do jednodenní stávky, v Plzni, v Praze-Vysočanech, v Třinci a ve Vimperku přerostla stávka v pouliční demonstrace. Plzeňské demonstrace se zúčastnilo na 20 000 lidí, většinou dělníků ze Škodovky. Demonstranti ovládali celý den město a revolta byla potlačena teprve po příchodu zvláštních bezpečnostních jednotek a milicí z Prahy.

Násilná kolektivizace

Dramatický obraz skýtal v těchto letech také vývoj zemědělství. Urychlená kolektivizace probíhala bez potřebné mechanizace. Místo plánovaných 30 000 traktorů jich dostalo zemědělství jen 6 400. V roce 1953 nejenže nebyly splněny plány růstu zemědělské výroby, ale její celková úroveň činila jen 88% předválečného stavu. Na tomto pozadí probíhala kolektivizace; v roce 1952 už 6 679 JZD vyšších typů hospodařilo na 2,17 miliónu ha zemědělské půdy.

Tak rychlé tempo združstevňování, odehrávající se za podmínek, kdy pro něj prakticky neexistovaly materiální předpoklady, bylo možné pouze pod silným tlakem. Některé rolníky vedlo do družstev i přesvědčení a naděje, že tak snadněji zvládnou nedostatek pomocných pracovních sil, ale daleko více působilo násilí: daňový šroub, vysoké povinné dodávky a hlavně zvůle páchaná na tzv. kulackých živlech, za něž byli označování bohatší, a často i střední rolníci. Ti nejodolnější z nich byli násilně vystěhováni z obcí, někteří uvězněni. Čtvrtina osob pracujících v zemědělství odešla z vesnic. Ani ti, kteří v družstvech zůstali, nenabyli přesvědčení, že družstevní hospodaření je výhodné a perspektivní. Po roce 1953, když tlak povolil, vystoupilo 80 000 rolníků z JZD. Ale zůstalo jich na 300 000 a to byl po změně hospodářské politiky dostatečně pevný základ pro další vzestup družstev.

Růst role Bezpečnosti

Výrazná vlna násilí, která provázela kolektivizaci, dále posílila v celkovém politickém systému roli bezpečnostních sil a center. Týmž směrem postupovala i militarizace, která se urychlila poté, co se v dubnu 1950 stal ministrem národní obrany místo Ludvíka Svobody Alexej Čepička. Také zřízení samostatného ministerstva národní bezpečnosti oprostilo StB od svazků s Veřejnou bezpečností a umožnilo jí pracovat prakticky bez jakékoli kontroly. Zprvu se činnost StB zaměřovala na skutečné agenty západních zpravodajských služeb a na osoby, které skutečně porušily zákony (a soudy jim pak vyměřovaly neúměrně vysoké tresty). Brzy se však hlavní náplní její práce stala příprava „divadelních procesů“.

První politické procesy proběhly v Bratislavě již na jaře 1948 a byli v nich odsouzeni někteří vůdci Demokratické strany, zatčení již před Únorem.

Proces s Miladou Horákovou

K velkému „divadelnímu procesu“ došlo v červnu 1950. Skupina obžalovaných byla vybrána podle předlohy stalinistických procesů: dvě národně socialistické poslankyně, jeden sociálně demokratický senátor, jeden trockista, jeden továrník a další byli obviněni z rozvracení republiky, z vyzvědačství a z dalších zločinů. Čtyři obžalovaní byli odsouzeni k smrti, mezi nimi i Milada Horáková, poslankyně, za války vězněná v koncentračním táboře, a trockista Záviš Kalandra. Krutost rozsudku vzbudila v celém světě rozhořčení, slavný anglický filozof Bertrand Russel a řada dalších předních osobností světové kultury i veřejného života protestovali, ale marně: rozsudky byly vykonány. Všichni odsouzení byli nevinní a později byli rehabilitováni.

Poté následovaly další procesy s aktivními odpůrci režimu, s duchovními, s důstojníky, s diplomaty, s účastníky nekomunistického protinacistického odboje. Vyvrcholením této policejně politické zvůle byly procesy proti vedoucím funkcionářům KSČ. I při nich, podobně jako při procesu s Horákovou či s církevními představiteli, nešlo o to, odhalit skutečnou trestnou činnost, ale dosáhnout předem chtěného politického účelu, ke kterému byly předem vypracovány scénáře. Až pak, dodatečně, byli pro jednotlivé „role“ vyhledáni, zatčeni a pro veřejný proces „zpracováni“ potřební herci.

Proces s Rudolfem Slánským

Smyslem toho všeho, jak ukázal budapešťský proces proti Lászlu Rajkovi ze září 1949, bylo odstranit z vedení komunistických stran lidi, kteří by snad byli schopni prosazovat samostatnou politiku, a tím i oponovat Stalinovu diktátu. Tyto justiční vraždy měly urychlit proces plného okopírování sovětského modelu politického a ekonomického systému.

Sovětští poradci a jejich domácí pomocníci si nejdříve vyhlédli za oběti slovenské předáky Vladimíra Clementise, Gustáva Husáka a Ladislava Novomeského, několik krajských tajemníků, několik náměstků ministrů (Josefa Pavla, Josefa Smrkovského aj.) a zástupkyni generálního tajemníka Marii Švermovou. To však Stalinovi nestačilo a nakonec rozhodl, že československým Rajkem bude generální tajemník strany Rudolf Slánský. Gottwald po počátečních námitkách kapituloval a dal souhlas se zatčením svého osobního přítele.

Výslechy

Jak vypadaly výslechy v podzemí zámku v Kolodějích, líčí Artur London, jeden z těch, kteří přežili:

„V pátek mě vyvedou z cely, jako vždy s maskou, a vedou mne nekonečnými chodbami a neustále po schodech dolů... Dveře se otevírají a jakýsi hlas nařizuje: ‚Choďte!‘ Jsem ve sklepě v díře, obklopen ze dvou stran zdí... podlaha je blátivá. Chodím, jak mi nařídili, spíš se točím v kruhu jako zvíře v kleci na čtyřech čtverečních metrech‚ pohybuji se stále obtížněji. Trup, záda, ramena, paže, nohy - jedna bolest. Zhroutím se.

Za několik okamžiků někdo vztekle kope do dveří: ‚Vstaňte, choďte. A kdybyste chtěl zůstat tvrdohlavý, máme ještě jiné prostředky.‘ Nadávají mi, dělají oplzlé vtipy, urážejí mou rodinu. Nevím, jak dlouho se pořád točím dokola. Jsem nesmírně ospalý, pozvolna se vše zamlžuje jako závojem. Opět ležím na zemi. Znovu se mne chápou ruce, kopají mne do žeber, donutí mne, abych se svlékl do půl těla, a polévají mne ledovou vodou. Spím ve stoje, budím se, když narazím na stěnu. Neumím už rozlišit skutečnost od představ...

A stále výslechy, nejen s hrozbami a urážkami, ale i radami, že přiznání k nespáchaným zločinům je způsob, kterým ty, starý a oddaný komunista, teď můžeš pomoci straně. Na konci je člověk bez vůle, bez osobnosti, očekávající smrt jako úlevu a snad i věřící ve svou vinu.“

Justiční vraždy

Takový byl mechanismus přípravy procesů. Výsledkem byl bezchybný průběh před zvědavou, vzrušenou, uměle rozvášněnou veřejností. Ta v obžalovaných, kteří se přiznávali k úmyslně způsobeným miliardovým škodám, ke špionáži i k přípravě vražd, viděla viníky nepochopitelné skutečnosti, že při plnění úkolů pětiletky není dostatek potravin a spotřebního zboží. Tragédie není jen v tom, že jedenáct obžalovaných bylo odsouzeno k smrti - mezi nimi i Slánský a Clementis - ale že mnoho lidí věřilo v oprávněnost tak absurdních rozsudků. Nelze zjistit, kolik to bylo procent. Ale je faktem, že na schůzích v závodech bylo přijato 10 500 rezolucí žádajících nemilosrdný trest pro obviněné. Ti, kteří pro ně hlasovali, nečinili tak pouze ze strachu. Prohlédnout obludnost rozsudku znamenalo uvidět pravého zločince - ve Stalinovi. To vyžadovalo takovou myšlenkovou odvahu, k níž někteří lidé, pro něž byl Stalin symbolem osvobození od nacismu, neměli sedm let po válce dostatek sil.

Růst antisemitismu

Slánského procesem byl též do politiky KSČ zanesen prvek, který byl tradiční socialistické ideologii bytostně cizí: antisemitismus. V minulosti byli sociální demokraté a komunisté největšími bojovníky proti antisemitismu, stranami, kde se mohli židé bez jakékoli diskriminace plně uplatnit. Avšak součástí ideologie a politiky stalinismu byl skrytý antisemitismus, maskovaný jako tzv. antisionismus. Režiséři Slánského procesu vybrali své oběti tak, aby mezi 14 obviněnými bylo 11 původem ze židovských rodin. V obžalobě nebyli označeni za Čechy či Slováky, ale lidi „židovského původu“. Tím se ve společnosti znovu oživila vlna antisemitismu, která v předcházejících desetiletích díky působení dělnického hnutí a demokratů Masarykova typu postupně opadávala.

Oběti politických procesů a perzekuce

Obětí politických procesů se stalo celkem 80 000 lidí, 179 z nich bylo popraveno. Politickou perzekucí bylo postiženo ještě mnoho dalších lidí. Tisíce branců nenastoupily z politických důvodů službu ve zbrani, ale byly zařazeny do tzv. pomocných technických praporů, kde nejméně 3 roky žili jako polovězni (tzv. černí baroni).

Vyhrocení politické krize

Absurdita politických procesů a reakce veřejnosti na ně byly symptomy patologičnosti doby. Lidé však nepřestali myslet. Procesy proti včera uznávaným předákům při vší složitosti této problematiky nakonec spolu s hospodářskými neúspěchy otřásly autoritou komunistické strany. Přes železnou oponu pronikaly informace o životní úrovni na Západě. Dělníci, kteří pamatovali první republiku, sice oceňovali plnou zaměstnanost, ale zvyklí na bezvadně fungování kapitalistických továren se nemohli smířit s do očí bijícími a nepochopitelnými výrobními ztrátami. Komunisté se dostávali do izolace a následkem toho v nich sílila mentalita lidi v obležené pevnosti. I ideologická práce stavěla mezi stranu a ostatní společnost nové přehrady. Jestliže od počátku padesátých let mluvila komunistická propaganda o Masarykovi kriticky, ale s úctou, později se jejím heslem stal boj proti masarykismu, provázený odstraňováním jeho soch. Ve straně se stále méně diskutovalo a veškerá rozhodnutí dělal politický sekretariát ve složení Klement Gottwald, Alexej Čepička, Antonín Zápotocký, Viliam Široký, Karol Bacílek, Václav Kopecký, Jaromír Dolanský a Antonín Novotný. A ti žili v neustálém strachu, aby se nestali příští Stalinovou obětí.

Smrt J. V. Stalina a K. Gottwalda

V březnu 1953 Stalin zemřel a brzy po něm i Gottwald. Prezidentem republiky byl zvolen Zápotocký, prvním tajemníkem ÚV Novotný, předsedou vlády byl jmenován Široký. Nové vedení zprvu pokračovalo ve starých kolejích. Na lidové protesty proti měnové reformě reagovalo zpočátku pouze represemi. Ale nové vedení v Sovětském svazu pozorovalo situaci v zemích střední Evropy se znepokojením a podrobilo Rákosiho politiku v Maďarsku tvrdé kritice. 17. června došlo k lidovému pozdvižení v NDR. V tomto rámci musela i vedoucí skupina v Československu změnit kurs.