O stalinismu (1)

Syn jednoho známého účastníka únorových bojů, který strávil dětství a mládí v Moskvě, mi napsal v polovině letošního [2001] dubna: „Ostatně by bylo už dávno na čase, otevřeně rozpracovat dlouhodobě odkládané problémy strany, například vydat ono často slibované stanovisko ke stalinskému teroru («Rakouské oběti a jejich rehabilitace»).“

Otevřeně rozpracovat dlouhodobě odkládané problémy strany - vydáním předložené knihy splácí spolkové předsednictvo KPÖ část tohoto politického a morálního dluhu.

Jde snad o téma možná důležité pro historiky, ale sotva zajímavé z hlediska aktuální politiky? V žádném případě, neboť zkušenosti, které sbírá KPÖ při obnově své identity, ukazují, že se nový komunismus  nemůže vyvíjet, zůstane-li tabuizována otázka stalinistického chybného vývoje historického komunismu. Každá nivelizace, relativizace či snižování přečinů a zločinů, k nimž docházelo za zneužití komunistických ideálů - např. srovnáváním se způsoby a rozsahem historicky jedinečných zločinů fašismu - je přitom nepřijatelná.

Program, přijatý KPÖ r. 1982, tuto otázku obcházel^[1]. O tři roky dříve uveřejnil Ernst Wimmer, v té době rozhodující teoretik strany, na výzvu svazu komunistických studentů v časopise Weg und Ziel kritický článek ke 100. výročí narození Stalina. Pokud je mi známo, byl to až posud jediný oficiální stranický text k danému tématu. Charakterizují jej dva aspekty: za prvé pro tohoto autora nezvyklá zaujatost, s níž hledá přiměřený výraz; mluvit o „kultu osobnosti“, to už v roce 1979 dávno nebylo možné, ale pojem „stalinismus“ byl ideologicky stále zakázaný. Stejně tak nápadné bylo také, jak striktně se Wimmer vyhýbal tomu, aby přesně pojmenoval byť jen jedinou ze skutečností, jejichž obtížnému hodnocení se jeho text měl věnovat.

Dnes, o více než 20 let později, je snadné vidět, že tento nedostatek odrážel především jedno: argumentační trojúhelník, tvořený „obrovskými obtížemi“, „chybami v jednotlivostech“ ALE: „přitom správnou generální linií“! - to už se nedalo uvést do věrohodného souladu s fakty známými v roce 1979. Musela tomu tedy fakta v pravém smyslu slova „uvěřit“^[2].

Teprve v příspěvku k dějinám KPÖ z roku 1987 mohla být tato fakta uvedena aspoň v hrubém náčrtu^[3]

Některá fakta

Obraťme se tedy ke faktům. Podle údajů KGB bylo mezi roky 1930 a 1953 odsouzeno k smrti pro „kontrarevoluční zločiny“ a zastřeleno zhruba 800 000 lidí. Dnešní ruské orgány, které se zabývají otázkami rehabilitací, odhadly celkový počet uvězněných a internovaných na více než deset milionů osob^[4].

Devět desetin rozsudků smrti bylo vyneseno a vykonáno v letech 1937/38, tj. v době moskevských monstrprocesů^[5]. Během těchto procesů se objevili na lavici obžalovaných také všichni muži, kteří tvořili Leninovo politbyro - s výjimkou Stalina a Trockého.

Monstrprocesy byly ale jen špičkou ledovce. V letech 1937/38 bylo denně zastřeleno 1000 lidí. Z 1996 delegátů 17. sjezdu KSSS (v únoru 1934) nepřežilo tento teror 1108, 98 ze 139 zvolených členů ÚV bylo zatčeno, vypovězeno nebo odsouzeno k smrti. Ze 102 členů ukrajinského ÚV přežili vlnu zatýkání v r. 1937 jen tři.

Mluvit o stalinismu znamená tedy začít hovořit o pronásledování, věznění, mučení a vraždění komunistů komunisty. Je třeba konstatovat, že na oběti nejbohatší pronásledování komunistů a komunistek ve 20. století se odehrávalo tragicky ve jménu „výstavby socialismu v jedné zemi“. Už jen z tohoto důvodu je stalinismus systematicky praktikovaným antikomunismem. Na plénu v únoru/březnu 1937 udal Stalin dokonce „plánované počty“ komunistů, které bude třeba eliminovat: teprve 18 000 z 30 000 „pravičáků a trockistů“ bylo zatčeno, poznamenal kriticky při této příležitosti.

Masové pronásledování mělo především důsledky pro charakter komunistické strany. Už mnoho let před válkou byla okresní vedení tvořena z 80% kooptací shora dolů. V polovině 30. let nebyl jediný oblastní tajemník strany, který by byl do funkce zvolen^[6]. Politbyro, formálně mocenské centrum strany, existovalo jen na papíře. Místo něj působily různě Stalinem sestavené komise, především organizační výbor a sekretariát. Od března 1939 do října 1952 se ostatně nekonal žádný sjezd strany.

Opakování těchto skutečností neslouží k vyvolávání rozhořčení, ale k tomu, aby se ozřejmilo: nehovoříme o těch či oněch autoritářských deformacích KSSS, ale o prosazování stalinské diktatury ve straně prostřednictvím NKVD a ve státě a společnosti prostřednictvím strany.

Nikdo nezasadil socialismu tak smrtící údery jako Stalin, napsal Lev Trockij r. 1937^[7]. Strukturální stránka stalinismu, „strukturální stalinismus“, spočívala ve spoutání a umlčení strany, která tak sama vykonávala jen podle jména diktaturu, kterou měla podle teorie vykonávat ve jménu proletariátu,. V čích rukou ale spočívala opravdová moc, neměl-li ji ani proletariát, ani strana? Trockij popsal „panující vrstvu“ jako přibližně 500 000 lidí zahrnující elitu, složenou z vedoucího personálu stranického a státního aparátu na úrovni centra a republik, aparátu odborových a družstevních ústředí, tajné policie a vedení armády. „Tato půlmilionová špička spočívá na široké pyramidě vedení městských a okresních sovětů, ředitelů a administrátorů, velitelských kádrů armády a námořnictva (...) Celou tuto vrstvu, která se nepodílí přímo na produktivní práci, ale vede, řídí a přikazuje, uděluje milost a trestá ... je možno odhadnout na pět až šest milionů lidí.“ Od 20 do 80 procent této „vrstvy řízení v různých patrech“ připadalo na komunisty a komsomolce, „kostru státní moci“.

„Když jsou dobrý pokoj, dostatečná výživa, čisté oblečení přístupné stále jen malé menšině, usilují miliony byrokratů, velkých i malých, o to, aby používali moc především k zajištění vlastního blaha. Z toho plyne kolosální sobectví této vrstvy (...) její silná vnitřní soudržnost (...) a konečně i její licoměrně nábožné uctívání „vůdce“, který ztělesňuje moc a privilegia nových pánů.“^[8]

Vyjádřeno teoreticky: „ Stalinismus jako zvláštní jevový typ rané socialistické společnosti se projevoval nejúplněji v praxi výkonu moci (...) Veškerá rozhodovací pravomoc ve státě i ve straně a «masových organizacích» (především v odborech) se soustřeďovala nyní «nahoře», koncentrovala se ve velmi úzkém kruhu skutečných vůdců, který sám sebe doplňoval otevřenými nebo skrytými kooptacemi. Princip všeobecných voleb a nakonec také odvolatelnosti funkcionářů, jak jej předvedl Marx na příkladu Pařížské komuny, upadal.“^[9]

Stalin sám to ostatně neviděl o mnoho jinak a dovozoval: „ Tři až čtyři tisíce lidí, to jsou generálové naší strany, třicet až čtyřicet tisíc středních velitelů je jejím důstojnickým sborem. A konečně sto až stopadesát tisíc stranických vedoucích, to jsou poddůstojníci strany.“^[10] Diktátorsky řízená strana jako vojenský řád!

Pokud jde o hospodářskou základnu, je charakteristickým poznávacím znamením stalinismu „tendenční omezení vlastnictví výrobních prostředků na jedinou formu, státní vlastnictví“. Zespolečenštění, které je přece zásadním znakem socialistických přeměn, se scvrkává na zestátnění bez samosprávy. Družstevní vlastnictví je považováno za „nižší“ formu, která má být v delší perspektivě překonána. Roku 1952, ve své poslední publikované práci, soudil Stalin, že „takové ekonomické jevy jako kolektivní hospodářské vlastnictví a oběh zboží (...) začínají už nyní brzdit mocný rozvoj výrobních sil (...) Proto je naší úlohou odstranit tyto rozpory pozvolnou přeměnou kolchozního vlastnictví na všeobecné lidové vlastnictví a - právě tak pozvolným - postupným zaváděním směny výrobků, která musí nastoupit na místo zbožní výroby.“^[11] Takto inspirované sociální experimenty, jako např. o zhruba dvě desetiletí později v ČLR, byly po ohromných ztrátách na životech spěšně ukončeny.

Regulace ekonomických procesů tržními mechanismy je v takto založeném systému právě tak vyloučena jako na státu nezávislé střetávání protichůdných hospodářských zájmů. Odbory a jiné organizace fungují jako „převodní páky“ politické moci. Informační monopol a výlučná kompetence strany – a tím jejího vrcholného vedení – definovat společensko politické cíle doplňuje tuto centralizovanou moc, která vylučuje existenci autonomních politických sfér jako je nezávislá justice nebo média. Kulturní život, včetně umění, vědy, estetiky a životního způsobu jsou podrobovány politické a byrokratické kontrole.^[12] I když je důležité odlišovat stalinismus v jeho vražedně teroristické fázi od jiných vývojových období, přesto je nutné postřehnout, že základní struktury stalinistické ražby působily až do konce reálného socialismu, ba co víc: jsou v podstatě zodpovědné za jeho konec.

Cesta ke stalinismu

Stalinismus se ve straně a společnosti prosazoval krok za krokem. Lenin požadoval krátce před svou smrtí jednoznačně odstranění Stalina z postavení generálního tajemníka strany^[13]. K tomu už z ohledu na mimořádně zvláštní poměry nedošlo.

Hans Kalt, někdejší tajemník ÚV KPÖ, podtrhuje v mnoha studiích, že rozhodujícím bod není možné vidět jen v mocenských bojích ve vedení strany, ale ještě mnohem spíše v obratu, který provedl generální tajemník od r. 1927/28 v agrární politice, a který se projevil radikálním převratem v doposud platné koncepci společenské politiky.^[14]

V jednom projevu v prosinci 1929 se Stalin obrátil, aniž by někoho jmenoval, proti (Bucharinově) myšlence snažit se o rovnováhu v růstu různých sektorů hospodářství. Je prý třeba jen „vynést z pokladnice marxismu teorii reprodukce“, aby bylo jasné, že to „nemá nic společného s leninismem“.^[15]

Ve skutečnosti vycházelo Stalinem nařízené prosazování kolektivizace pomocí „mimořádných metod“ z návratu k prostředkům válečného komunismu a teroru. Z toho vyplýval faktický rozchod s Leninem rozvíjenou myšlenkou, totiž se „socialismem jako systémem civilizovaných družstev“.^[16]

Podobně tomu bylo i se Stalinovým odvržením představy „občanského míru místo občanské války“. Bucharin navrhoval jako alternativu k „hospodářské politice s trestním zákoníkem“ spojovat individuální zájmy s cílem urychlené industrializace, tedy řekněme uvést do chodu ve vztahu mezi městem a venkovem hospodářské zákonitosti. To odpovídalo zřetelně také Leninovým politickým představám. Stalin naproti tomu prohlásil: „Věc je jasná. Teorie „samopohybu“ socialistické výstavby je antimarxistická teorie“.^[17]

Tím se dostáváme k rozhodujícímu bodu. Z hlediska odborně ekonomického položení otázky nešlo, jak to líčilo dodatečné stalinistické překrucování dějin, o „zda“ rychle industrializovat, ale o to „jak“. Stalin popíral, „že by toho mohlo být dosaženo metodami ekonomické stimulace“.^[18]

Tuto odborně ekonomickou otázku je dnes možné považovat za jednoznačně rozřešenou proti Stalinovi. Avšak spor nelze omezit na pole ekonomické vědy. Jeho jádro utváří teoretickou a filosofickou základnu společenské politiky. Stalinova pozice odporovala na jedné straně logice společenské vědy, na druhé straně ovšem také – a především – humanistickému obsahu marxistického světového názoru. Marxismus jako světový názor je ale materiálně podložený radikálně prosazený humanismus - nebo není ničím.^[19]

V uplynulých desetiletích byly podniknuto mnoho pokusů charakterizovat teoretická stanoviska stalinismu. Zdá se mi, že jeho jádrem je negace humanistického obsahu komunistického světového názoru. Všude kde se projevil stalinismus, vyznačoval se v prvé řadě nikoliv svým teoretickým vztahem k marxismu, ale praktikovaným pohrdáním a podceňováním člověka. O některých následcích této negace pojednává tato kniha. Jinými, mezi nimiž je řada mnohem méně dramatických, trpí komunistické hnutí dodnes.

Nucená kolektivizace a voluntarismus v ekonomice byly jedním z následků. Dalším: „O nic méně směšná není otázka, zda je možné přijmout kulaky do kolektivního hospodářství. Přirozeně to možné není (...) To je ale snad jasné“, vyvozoval První muž.^[20] Nevíme, zda všem jeho posluchačům už bylo skutečně jasné, k čemu to povede: mezi lety 1930 a 1932 bylo v průběhu „likvidace kulaků jako třídy“ (podle nejopatrnějších odhadů) násilím přesídleno do odlehlých končin Sovětského svazu kolem jednoho milionu rodin, tedy nejméně čtyři až pět milionů lidí. Z kolektivizace se stala vojenská akce, občanská válka. V důsledku chaosu a odporu, který vyvolala, a protože v zájmu financování industrializace bylo rozhodnuto o velkém vývozu obilí, došlo v letech 1932 a 1933 k hladomorům, jimž - opět podle nejstřízlivějších odhadů - padly za oběť tři až čtyři miliony lidí.^[21]

K nejtemnějším stránkám stalinismu patří plánovité využívání teroru jako nástroje industrializace. První pětiletý plán byl vypracován ještě r. 1929 v podstatě na základě „Nové ekonomické politiky“. Potom byl rok 1929 vyhlášen Stalinem za „Rok obratu“ - a plány byly upraveny směrem vzhůru. „Obratu“ padli za oběť také političtí exponenti dosavadní politiky, zejména Bucharin. Podařilo se sice dosáhnout pozoruhodného růstu průmyslu, přesto ale vznikla stále rostoucí trhlina mezi vyhlašovanými cíli a skutečnými výsledky, kterou nebylo samotnou propagandou možno zacelit.

Roku 1930 požadoval Stalin, aby byly těžba uhlí a výroba oceli zvýšeny o polovinu, dosaženo bylo však „jen“ - za daných podmínek pozoruhodného - nárůstu o šest až deset procent.^[22] Růst měl být nyní urychlen také masovým nasazením nucené práce. Berija, který následoval ve vedení NKVD Jagodu a Ježova - oba byli zastřeleni jako „kontrarevolucionáři“ - musel poskytnout pracovní síly k zvládnutí úkolů třetího pětiletého plánu. Začátkem r. 1940 se skládal GULAG z 53 pracovních táborů, 425 pracovních převýchovných kolonií (z toho bylo 170 průmyslových podniků) a 50 kolonií pro mladistvé, s celkem 1,7 milionu vězňů. NKVD v tomto roce poskytovalo pracovní síly 17 hospodářským odvětvím a 13 procentům investičních akcí v Sovětském svazu. Politická převýchova byla degenerována na otrockou práci, při níž se neslýchaným způsobem plenily lidské životy.

Je zřejmé, že tento rozměr nucené práce nemůže zůstat bez vlivu na naše pojetí pojmů oběť a počet obětí.

Pokračování ZDE.

[1] Komunistická strana Rakouska (KPÖ) : Socialismus v rakouských barvách. Vídeň 1982.

[2] E. Wimmer: Gedanken zum 100. Geburtstatg Stalins. Weg und Ziel 1979 (12)

[3] W. R. Garscha: Die österreichische Arbeiterbewegung ..., in: KPÖ. Beitrage zu ihrer Geschichte und Politik, Globus Verlag, Vídeň 1987, s. 236-245.

[4] K číselným údajům: používal jsem v první řadě sovětské resp. ruské prameny. Kde to bylo možné, srovnal jsem více zdrojů a vždy citoval nejnižší z údajů (ne abych věci relativizoval, ale protože výsledný obraz je už tak dost hrozný). Citoval jsem především podle Wl. Hedeler: Die Szenarien der Moskauer Schauprozesse 1936 bis 1938, R. Müller: Die Antikomintern-Block - Prozessstruktur und Opferperspektive, A. Watlin: Die technologie stalinistischen Terrors. Neue Aspekte, S. Serebrjakowa: Die Hledentat von Martemjan Nikititsch Rjutin. Tyto texty jsou shrnuty v UTOPIEkreativ: Diskussion sozialistischer Alternativen. 1997 (81/82).

[5] Srpen 1936: „proces šestnácti“, mj. proti Zinovjevovi, někdejšímu předsedovi Komunistické internacionály a předsedovi petrohradského/leningradského sovětu, Kameněvovi, někdejšímu předsedovi moskevského sovětu; leden 1937: „proces sedmnácti“ mj. proti Pjatakovovi a Radkovi; březen 1938: „proces jednadvaceti“ mj. proti Bucharinovi, nástupci Zinovjeva v čele KI, znovu Radkovi a Rykovovi. Ve stejné době s vyloučením veřejnosti procesy proti maršálu Tuchačevskému a skupině nejvyšších generálů Rudé armády.

[6] Srv. mj.: I. Deutscher: Stalin. Politický  životopis. Dietz Verlag, Berlin 1990.

[7] L. Trotzki: Stalins Verbrechen. Dietz Verlag, Berlin 1990.

[8] L. Trotzki: Verratene Revolution. Was ist die Sowjetunion und wohin treibt sie? Verlag Ergebnisse u. Perspektiven 1936 (bez ozn. místa) s. 132 a násl. - Kniha vědecky i literárně stejně pozoruhodná. Trockij charakterizuje Stalinovo panství jako „vítězství byrokracie nad masami“ (s. 102) v „totalitárně-byrokratickém státě“ (s. 105) „mnoho let předtím, než přišlo toto slovo z Německa“ (s. 98). Samostatnou kapitolu věnuje postavení rodiny resp. žen: Revoluce provedla gigantický pokus o zničení tzv. „rodinného krbu“, tj. onoho archaického zatuchlého a nehybného zařízení, v němž musí žena (...) vykonávat skutečnou nucenou práci. Dokud nebude tato úloha úloh vyřešena, zůstává 40 milionu sovětských rodin v drtivé většině semeništěm středověkého bytí, ženské poroby a hysterie, každodenního ponižování dětí, ženských a dětinských pověr (...) Právě proto jsou následné změny postoje k rodině příznačné pro podstatu sovětské společnosti a vývoj její vládnoucí vrstvy“. (s. 140)

Příznačné pro desetiletí trvající úpadek diskuse v tomto směru je následující srovnání: „Dnes se ženy podílejí na vědě a výzkumu, pracují na stavbách, v průmyslu a ve službách (...) a přitom nemají dost času, aby se vypořádaly se svými denními úkoly v domácnosti (...) Perestrojkou jsme začali překonávat také tyto nedostatky (...) (Diskutujeme) ostře o tom, co je třeba udělat, aby se umožnilo ženám, aby se mohly vrátit zpět (!) k sobě vlastní (!) ženské životní úloze.“ M. Gorbatschow: Perestroika. Die zweite russische Revolution. Droemer/Knaur Mnichov 1987, s. 145.

[9] W. Hofmann: Was ist Stalinismus, Distel Verlag Heilbronn 1984, s. 51.

[10] Ibid. s. 54.

[11] J. Stalin: Die ökonomische Probleme des Sozialismus in der UdSSR. Vídeň 1953, s. 84.

[12] J. Ehmer. Tese o stalinismu, předložené k diskusi na zasedání pracovní skupiny KPÖ pro historii, 15. 9. 1990 (nepubl. rukopis).

[13] W. Lenin: Die letzten Briefe und Artikel, Dietz Verlag Berlin 1982 - „Rozhodnutí strany, ponechat přesto Stalina ve funkci generálního tajemníka, nevycházelo zřejmě z podceňování Leninova názoru, ale mnohem spíše z kolektivního pocitu, že se strana, sovětská moc a celá věc socialismu nachází v mimořádně těžké a ohrožující situaci.“ (cit. 2) Ve skutečnosti zmařili tehdejší Stalinovi spojenci Zinovjev a Kameněv, proti odporu Leninovy vdovy N. Krupské, přečtení Leninova dopisu na plénu 12. sjezdu strany a diskusi k němu. Srv. L. Trotzki: Mein Leben. Versuch einer Autobiographie. Frankfurt a.M. 1974 a cit. 6, s. 354.

[14] H. Kalt: Neubeginnen mit Marx. Die politische Ökonomie und die Veränderung der Welt. Payrossa Verlag, Köln 1993, s. 135.

[15] J. Stalin: Fragen des Leninismus. Berlin 1951, s. 336.

[16] W. Lenin: Über das Genossenschaftswesen, in: cit 13. „Zbylo nám vlastně „jen“ jedno: „zcivilizovat“ naše obyvatelstvo , aby vidělo všechny výhody všeobecné účasti v družstevnictví ... Ale k tomu naplnit toto „jen“ je nutný úplný převrat, celé období kulturního vývoje všech lidových mas (...) (k tomu) je zapotřebí celého historického období (...) Bez dostatečně vysokého rozhledu, bez toho aby si na něj obyvatelstvo zvyklo a bez materiální základny toho všeho (...) nemůžeme svého cíle dosáhnout. (s. 43) Tolik Lenin!

[17] Cit. 15, s. 340.

[18] Cit. 14.

[19] „Teorie může pohnout masami, pokud se prokazuje ad hominem (na člověku, zvýraznění v orig.), a prokazuje se ad hominem, pokud je radikální. Být radikální znamená jít ke kořenu věci. Kořenem pro člověka je ale člověk sám.“ - K. Marx: Kritik der Hegelschen Rechtphilosophie. Einleitung. Marx/Engels Werke, Dietz Verlag Berlín 1983, Sv. I. s. 385.

„Teoretický antihumanismus“ Louise Althussera a „epistemologický předěl“ mezi mladým a zralým Marxem představují podle mého názoru (neskromný) pokus o záchranu toho ze stalinismu, co bylo považováno za zachránitelné. Je zaznamenáníhodné, že cesta některých Althusserových žáků vedla přes marxismus k „Černé knize komunismu“.

[20] Cit. 15, s. 356.

[21] Smirnow/Danilow/Tepzow: Kolektivierung: Was geschah wirklich? Prawda 16. 9. 1988, Smirnow/Bordjugow: Schwerwiegende Fragen. Die Geschichte der 20er und 30er Jahre aus heutigen Sicht, Prawda 30. 9. 1988, Smirnow/Bordgjugow: Zeit schwierigen Fragen, Prawda 3. 10. 1988, Smirnow/Iljin/Leitschuk/Koscheljowa: Die Industrialisierung der UdSSR: Wahl des Kurses. Prawda 28. 10. 1988 (Tyto texty jsou soustředěny v dokumentaci, připravené z německého vydání Pravdy v lednu 1989 pro politbyro KPÖ oddělením práce s veřejností ÚV KPÖ.)

[22] Cit. 6, s. 427.