Remont systému

„Ponjal, Váňuška?“ „Ponjal, děduška!“ „A čto ty ponjal, Váňuška?“ „Vot, ničevo, děduška.“ (Ruský vtip)

Gorbačov není jen vědomým výrazem generační propasti, jež se rozevírá mezi starými bolševiky revoluční víry a oportunismem zabydlených aparátníků moci, je zároveň prvním politikem, jenž s pozoruhodnou naivitou, srovnatelnou s Dubčekem, otevírá propast mezi socialismem a komunismem, mezi otevřenou společností a byrokratickou diktaturou, mezi rigidním totalitním systémem a demokratickými procesy, založenými na samosprávě a lidských právech.

Zatím co Gorbačov nechápe, co dělá, když zřizuje jakousi správkárnu systému (rusky remont), v němž se na roztrhané láptě přišije záplata, ale jeho protivníci chápou přesně propasti, jež bezděky otevírá před nomenklaturní elitou. Remont despocie není možný, protože shovívavější, ba osvícený panovník dá do pohybu ony latentní síly, jež produkují už dnes konflikty na okrajích impéria (Afghánistán, Polsko, Arménie, Estonsko), ne v Moskvě, kde produkují jen entusiasmus intelektuálů.

Gorbačov byl a je leninský elitista až do morku kostí. Marx je pro něj stejně bezvýznamný jako pro Číňany a usiluje-li o reformu komunismu, pak usiluje o fungující totalitní stát, v němž nenastane žádný pokrok v lidských právech. Povaha systému se nezmění, i když se bude modifikovat skládka institucí. Remont institucí, nazývaný perestrojka, zvýší antagonismus mezi obyvatelstvem a elitou, protože reálné zlepšení bude vyžadovat dekády; vágní pluralismus, nazývaný demokratizace, má být jen obratnější manipulace, přičemž občanská práva jsou dále na příděl; a glasnost je průhledný podvod, protože teroristická organizace, jež se nazývá komunistická strana, dále určuje, co lidé smějí číst.

Gorbačov se snaží zavést fungující spotřební společnost, aniž by změnil podstatně pravidla hry politické manipulace. Snad usiluje i o naroubování západních hodnot na mrtvý kmen sovětského komunismu, ale v obou případech usiluje o kulatý čtverec. O možnou a reálnou alternativu usiluje naopak skupina, která v Moskvě založila minulý týden demokratickou stranu – a byla ihned zatčena – v rámci demokratizace.

V našem národním zájmu není fandit Gorbovi, ale vidět pravdu, padni komu padni, a využit ji pro nás samé, protože pouhá strategie přežití a oportunismu už nestačí. V tomto směru jsou pro nás nejpodnětnější tendence v neruských republikách SSSR, kde se vyčerpaly možnosti pokrytecké kolaborace s komunistickými stranami a kde se národní zájem dostává do stále příkřejšího rozporu s politikou moskevského centra. Pro český národ není však ani v těchto nejradikálnějších myšlenkách Gorbačova naprosto nic nového, protože nás vrhají k pseudoproblémům, jež máme za sebou.

Jasněji řečeno, my víme o demokracii a socialismu dost z vlastních dějin a nepotřebujeme jít do učení k ruským začátečníkům. To znamená, že musíme být schopni oddělit skvostnou myšlenku demokracie od liberálního pokrytectví kapitalismu, podobně jako musíme být schopni oddělit humanistickou myšlenku socialismu od sovětského komunismu, jež je parodií Marxe.

Těchto základních myšlenek evropských dějin bychom se neměli vzdávat za žádnou cenu, protože jsou to pilíře západní kultury, nenahraditelné ekologickými žalmy, sexuologickým velkopodnikáním, nečinným vzlykáním nad národním osudem a televizí, onou „žvejkačkou pro oči“, jež vytváří dnešní ideologii dětí ráje.

V Praze je dnes myšlenka socialismu nepopulární, ba směšná, ale jen lidem, kteří fandí Gorbačovovi, nechápajíce, že právě sovětům se podařilo zruinovat myšlenku komunismu a revoluce. Trvalo to asi padesát let, ale podařilo se to skvěle – nikoli protisovětské propagandě, nýbrž sovětům samým.

Dnes chápe na Západě jak levice, tak pravice i střed, že Sovětský svaz je imperialistická soustava útlaku, od níž není žádný návrat k Leninovi možný. Systém je založen na permanentním stanném právu, jež a priori neuznává právo lidu na sebeurčení, na vyjádření politické vůle, volbu zástupců lidu; vedoucí úloha strany je jen obdobou fašismu. Ruský nacionální socialismus nevyláká ani Alíka od boudy, je to mrtvá doktrína, ale pozor, to není konec evropského socialismu ani hodnot, kterými byl vyvolán v život padesát let před Leninem.

Marx se v mnoha aspektech kapitalismu podstatně mýlil, ale byl z prvních filosofů, kteří jasně pochopili převratné změny, které materiální blahobyt minulého věku nezbytně vyvolá v národech i třídách, v jejich hodnotách. Zatím co lidský druh sdílel po tisíciletí biologické zákonitosti boje o přežití a pak v civilizacích řešily společnosti urputnou otázku bídy a hladu, moderní doba a její technika připravily teprve revoluci v rozvoji jednotlivce a hedonismus spotřebních civilizací, v nichž žijeme dnes.

Husákovo Všetkoslovensko vešlo do dějin jako trapná kapitola naší historie, ale Husák sám byl mimořádně schopný politik. S jeho pomocí dosáhli Rusové toho, co by pouhá vojenská okupace nedokázala. Husák zlomil odpor nikoli vězněním a popravami, ale postupným vytvořením klimatu beznaděje, z něhož zdánlivě není východiska. Pod jeho vedením dosáhla demoralizace, desevropeizace a sovětizace takového stupně, jaký nebyl docílen snad nikde jinde – díky denní destrukci lidské identity a obratnou manipulací pocitu, že nejsme zodpovědni za své dějiny.

Prokleté dědictví Mnichova znovu padlo na váhu, když byla abnormalizace prohlášena za normální stav a kapitulace před silou za věrnost myšlence. Všichni dnes dobře vědí, že je to podvod, ale co dělat, jestliže jedinou naději zdánlivě poskytuje demokratizační vítr z Východu, plodící iluzi, že komunisté se mohou a chtějí reformovat sami?

Jestliže český exil není schopen identifikovat tuto iluzi jako omyl, pak nemá ani oprávnění k existenci. Naší povinností je říkat hrůzné pravdy, totiž že nenastává žádný zásadní obrat v sovětských ambicích, že je debilní považovat demokracii za cíl komunistických reforem a že instituce mají své nepřekročitelné meze.

Našimi nepřáteli nejsou Rusové, ale komunistické strany jako páteře byrokratických diktatur, jež po desetiletí uvalují stanné právo na národy a „legitimitu“ vlády si vynucují pomocí koncentráků. Nenastává žádná repríza jara v Moskvě, dialektika podvodu pokračuje a reformy mají za účel normalizovat abnormální stav – vedoucí úlohu policie – tak, aby vláda útlaku byla snesitelnější.

Avšak jak se zrychlují moderní dějiny, tyto tradiční podvody přestávají být úspěšné a nová generace chápe zhoršování svých vlastních životních podmínek daleko zřetelněji než starší generace. Nesmíme tedy kramařit s nadějemi, protože jsou stejně zbytečné, jako banální triviality, které sovětská propaganda šíří s pompézností Wagnerových oper. Osvobozující síla pravdy nakonec vítězí nad falešným patosem vždy čerstvých lží.

Vláda sovětských kolaborantů v Československu padne, jakmile sověti odejdou a jestliže se probudíme z ruské mlhy. Politikové, kteří tvořili naše dějiny během posledních padesáti let, jsou před soudnou stolicí dějin, které se na nich mstí zlomyslněji nežli všichni historikové. Pravda je to nejhorší antiafrodisiakum pro vlastence, zamilované do všeho, co je české a ergo hezké. Pravda o nás samých je depressant, zejména uvěříme-li, že nejsme zodpovědni za své dějiny. A to je konečně to nejsmutnější.

Ivan Sviták, 1988
Druhá část epilogu knihy „Národ na křižovatce (Dialektika dějin)“, nakladatelství Index, 1989

SDS doporučuje:
přečíst si práci S. Holubce „Ivan Sviták v letech 1990 - 1994“