Úvodní článek jedenáctidílného pátečního seriálu Miroslava Šišky „Bílá místa naší historie – padesátá léta“, který publikovalo Rudé právo počátkem roku 1990.Československem prochází revoluce. Zvykáme si ji nazývat sametovou. Nebo něžnou. Nebo také veselou. Může však být pro každého sametová, něžná či veselá? I když jsem vcelku přesvědčen, že většina komunistů vítá její demokratický charakter a uvědomuje si její nezbytnost, domnívám se, že právě mnozí z nich ji vnímají z té drsnější, rubové strany sametu.
Je zřejmě nezjistitelné a konečně není až tak důležité, kdo ještě z nedávno půldruhamiliónové členské základny KSČ vstoupil do této politické organizace z přesvědčení nebo – snad přesněji řečeno – „pro ideály vize spravedlivé společnosti“ (přičemž zdaleka ne každý byl schopen domýšlet všechny projevy a důsledky minulých metod k jejich dosažení), kdo třeba ze zištnosti a kdo se prostě musel víceméně přizpůsobit, zapřít či sklonit, aby se mohl v zaměstnání a vůbec v životě seberealizovat a totéž umožnit případně i svým potomkům. Ale ať již to bylo z těch či oněch (a možná i některých dalších) důvodů, seskupila se postupně početná část obyvatelstva naší země v komunistické straně, jejíž ideologii představuje marxismus-leninismus. A právě v této souvislosti je myslím na místě položit si základní otázku.
Marxismus jako světonázor se objevil a zkonstituoval v druhé polovině 19. století. Leninismus jako jeho tvůrčí rozvinutí na přelomu 19. a 20. století. Nalezneme ve 20. století další tvůrčí (a tudíž životaschopné) teoretické rozvinuti marxismu-leninismu v nových podmínkách? A je tu hned i další otázka: jakou má lidstvo zkušenost s praktickým uplatňováním této teorie, neboli s budováním socialistické společnosti? A ještě další: co je vlastně socialismus? Prosadilo se jeho humanistické poslání?
Konečně uzavřít nezákonnosti
Připouštím, že pro běžného občana a řadového komunistu mohou mít předchozí řádky přídech obecnosti až akademičnosti. To však, doufám, překonáme, promítneme-li dosavadní úvahy do konkrétních československých poměrů, do posledních čtyřiceti let.
Byla to nepochybně i doba pozitivních činů, ale o ty v tomto zamyšlení nepůjde.
Čtyři poválečná desetiletí dělí události z let 1968–1989 na dva pomyslné úseky. Víme, že teprve zcela nedávno odsoudila strana protiprávní vstup vojsk pěti států Varšavské smlouvy v srpnu 1988 do Československa a zrušila i platnost dokumentu Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ, schváleného na zasedání ÚV KSČ v prosinci 1970. Otevřela se tím cesta k politické rehabilitaci neprávem postižených, což však pochopitelně představuje pouze jednu rovinu problému. Bezesporu náročná práce čeká vznikající komise historiků, ale mnohem obtížnější bude asi vstřebávání této nové reality pro nejednoho řadového člena KSČ. A za jak dlouho a zda ji do krevního oběhu dostanou všichni komunisté? To si odhadnout netroufám. Přitom nepochybně existuji i ti, kteří takový problém vůbec nepociťují.
Srpnu 1968 předcházelo také dvacetiletí. I to představuje „budování socialismu“. A právě do tohoto období bude směřovat dnes moje a v zamýšlených příštích pokračováních naše společná pozornost. Pro obrodu strany (ať již zůstane u současného či přijme jiný název) je totiž životně důležitě s konečnou platností uzavřít nezákonnosti padesátých let a zároveň důsledně přikročit k otevřené kritice stalinských deformací. Jedině tak si vytvoří příležitost konečně překonat ono přetěžké břímě minulosti.
Nemusím snad zvlášť připomínat, že tentokráte už nebudou (jak se to stávalo v minulosti) stačit ani slavnostní prohlášení, ani poctivé úmysly politiků. Jde totiž o samotnou existenci strany jako natolik vlivné síly, která by byla schopna konstruktivně působit v rodícím se politickém spektru společnosti.
Je nesporné, že současné podmínky pro zbavení se stalinské zátěže jsou kvalitativně jiné než před dvaadvaceti lety. Řekl bych, že nadějnější. Především se strana zřekla mocenského monopolu, a tudíž nemá přímou zodpovědnost za celospolečenský pohyb. Přistoupila na pluralitní politický systém (byť nikoli na základě vlastního rozhodnutí) a konečně, přijetím nového organizačního řádu změnila do značné míry pravidla svého vnitřního života. To vše ve svém souhrnu však ještě vůbec neznamená, že při prosazování svých politických cílů, jakkoli napříště odpovídajících zájmům lidu naši země, bude ušetřena vytrvalých připomínek minulých těžkých chyb a tragických omylů. Považuji proto v zájmu celé členské základny za potřebné, ba přímo žádoucí, aby se právě na stránkách Rudého práva otevřel prostor pro vyjasnění i této smutně součásti vlastní historie strany – a de facto i celé země – a pravdivě o ní informovat. Bez znalosti včerejška nepochopíme dnešek a cesta do budoucnosti by mohla být i slepá. Nebo ještě jinak – nevíme-li, odkud jdeme, nevíme ani kam.
Ani ojedinělý, ani náhodný jev
Bylo by mylné domnívat se, že problematika vykonstruovaných nezákonných politických procesů i dalších přehmatů z 50. let představuje v naší novodobé historii trvale bílé místo. Není tomu tak. Bílá místa spíše existují v našem poznání. U někoho menší, u jiného větší.
Bez nároku na vyčerpávající přehled připomenu některé skutečnosti v tomto směru. V roce 1968 napsal Eugen Löbl knihu Svědectví o procesu s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským (publikaci vydalo bratislavské Vydavatelství politické literatury). Autorův pohled na tragické události byl skutečně z první ruky, neboť patřil mezi trojici, která byla v tomto monstrózním procesu odsouzena „pouze“ k trestu odnětí svobody na doživotí, zatímco dalších jedenáct souzených dostalo trest smrti, jenž byl na začátku prosince 1952 vykonán.
V roce 1969 vyšlo v Praze české vydání knihy druhého z této trojice: Doznání od Artura Londona. Dále k těmto otázkám existuje literatura exilového a samizdatového původu vznikající v minulých čtyřiceti letech, ale dostávající se k adresátovi jen velmi sporadicky. Ti starší mezi námi si jistě dobře pamatují na záplavu příspěvků v dobovém tisku krátkého období let 1968 až 1969, který problematice nezákonných procesů a tehdy již uskutečněných nebo probíhajících rehabilitací jejich obětí věnoval značnou pozornost. Existují také protokoly některých procesů, mnohé z nich vycházely ve velkých nákladech.
I přes právě uvedená je, žel, pravdou, že pro drtivou většinu našeho obyvatelstva byl během posledních dvaceti let přístup k těmto pramenům o smutné realitě 50. let prakticky znemožněn, a to nikoli náhodou. Odrostly zatím jedna, dvě nebo tři nevědomé generace? Domnívám se, že především v řadách členů KSČ je potřebných informací a znalostí, jež by umožňovaly solidní orientaci v této nesmírně složité a citlivé problematice, méně než v ostatní části společnosti. Příčin tohoto stavu bude asi více a jejich rozpoznání nebude rozhodně ani snadnou, ani přímočarou záležitostí.
Dokumenty dokazují zcela přesvědčivě, že problém politických procesů v Československu nebyl ojedinělým ani náhodným jevem. Prvními oběťmi zvůle byli příslušníci jiných politických stran a nekomunisté. Procesy s nimi představovaly jakousi generální zkoušku a úvod k procesům s komunisty. Ty zase byly pokračováním obdobných procesů v Maďarsku, Polsku, Bulharsku a Rumunsku.
Tehdejší vedení KSČ v čele s Kl. Gottwaldem jim nemohlo zabránit, pokud se nechtělo postavit na odpor (a to nechtělo) proti sovětskému tlaku způsobem, jakým to učinila Jugoslávie.
A zde vzniká mj. také otázka, na niž se pokusíme v jednom z pokračování odpovědět, a totiž, proč právě v Československu, kde došlo k politickým procesům v době, kdy v ostatních zemích již vlastně končily, měly tak obludný a masový rozsah a přinesly více rozsudků smrti než ve zmíněných zemích.
První krok v roce 1955
Jiným velkým okruhem otázek je celý průběh revize politických procesů a rehabilitace postižených. Zvláštní pokračování proto bude věnováno činnosti prošetřovací komise KSČ vedené Rudolfem Barákem, které byla vytvořena v roce 1955, právě tak i tzv. Kolderovy komise zřízené v roce 1962. Ta měla přešetřit zbývající případy a dokončit stranické rehabilitace. Činnost obou byla provázena neochotou některých členů vedení KSČ k radikálnímu přehodnocení a důslednému odčinění napáchaných křivd.
Největší pozornost si však zaslouží činnost komise pro dokončení stranických rehabilitací v čele s Janem Pillerem. Byla zvolena na dubnovém zasedání ÚV KSČ v roce 1968 a měla k dispozici početný tým kompetentních odborníků. To se projevilo i v provedeném šetření, jež zahrnovalo i analýzu doby, v níž docházelo k těmto nezákonnostem. Závěrečná zpráva objektivně objasňuje různé aspekty represívních postihů, jejich příčiny a důsledky, ale i role hlavních aktérů nezákonností. Protože závěry Pillerovy komise nebyly u nás dosud nikde publikovány, bude bezesporu objevné její významné části uveřejnit. Neméně zajímavé bude i seznámení se s dosud rovněž nepublikovanými závěry zasedání ÚV KSČ z května 1971, které „teprve stanovilo i míru odpovědnosti některých funkcionářů za nezákonné a uměle vykonstruované politické procesy, jednoznačně se od nich distancovalo a tuto záležitost uzavřelo“ (Přehled dějin KSČ, Praha 1976, s. 277).
Gottwaldovo dilema?
Politické procesy byly vnějším vyvrcholením deformací 50. let, které spočívaly v bezvýhradném přijetí stalinského modelu. Nejednou se v této souvislosti hovoří o opuštění vlastní, československé cesty k socialismu. Víme, že Kl. Gottwald skutečně před únorem 1948 při několika příležitostech o československé cestě k socialismu mluvil.
Často se například uvádějí jeho slova ze zasedání ÚV KSČ v září 1946: „My jdeme svou vlastní cestou k socialismu, máme vzor v Sovětském svazu, ale ani Stalin, ani my nezastíráme, že tato cesta je naše vlastní, speciální, delší, zdlouhavější, komplikovaná a klikatější. Stalin výslovně řekl: „Naše cesta byla krátká, rychlá a stála mnoho krve a obětí. Můžete-li se tomu vyhnout, vyhněte se!“… My jsme tady dohromady ústřední výbor KSČ a nevěřím, že nikdo z nás, ať je ta cesta jakákoliv, že nikdo z nás nechtěl by se nedostati k tomuto konečnému cíli.“
Při úvahách nad rozporuplností vývoje poválečného a poúnorového období stále citelně chybí jeho důkladná historická analýza. Nelze v poznání pokročit, pokud nadále postrádáme rekonstrukci dobového myšlení, dobového pojetí pojmů a problémů. Jak jde například v tomto i dalších tehdejších výrocích Kl. Gottwalda jednoznačně rozpoznat, zda lze „specifickou cestu k socialismu“ chápat jako hledání a vytváření nového, našim podmínkám odpovídajícího československého modelu socialismu, nebo zda to byla pouze naše „specifická“ cesta k tomu, jak v konkrétních československých podmínkách vést společnost co nejblíže k hranici, z níž je možné přikročit k formulování úkolů socialistické výstavby, byť (jak se později ukázalo) v podstatě sovětského (stalinského) vzoru?
V letech 1945–1948 se v pluralitním Československu uskutečňovaly socialistické přeměny takovým způsobem, který z našich vlastních podmínek vycházel. I po únorových událostech se ještě při volbě přístupů krátce projevovala určitá míra samostatnosti. Záhy však byli Klement Gottwald a vedení KSČ nemilosrdně postaveni před nutnost zásadního rozhodnutí: Odmítnout stalinský model a snášet důsledky, nebo jej přijmout a zase snášet důsledky. Víme, že Kl. Gottwald váhal a rozhodoval se dlouho. Příklad Tita a Jugoslávie byl čerstvý a jistě uvažoval i o této variantě. Zahájený kolotoč vykonstruovaných politických procesů v Československu však prozrazuje, jak se rozhodl.
Dva měsíce po skončení největšího z nich pronesl 23. ledna 1953 Kl. Gottwald při otevření Muzea V. I. Lenina v Praze i tato slova: „Je přirozené, že na naší cestě k socialismu, podobně jako v ostatních zemích lidové demokracie, je nemálo odlišného od cesty Sovětského svazu… Avšak tyto odlišnosti se týkají pouze forem, a nikoli samé podstaty nového řádu, jíž je vláda pracujícího lidu pod vedením dělnické třídy, jíž je diktatura proletariátu… Na druhé straně by však bylo zločinnou hloupostí, kdybychom chtěli některé z oněch „odlišností“, které byly pouze přechodného rázu a postupně odumírají, konzervovat. Stále širší a hlubší využívání sovětských zkušeností, a tedy stále větší přibližování se sovětskému příkladu, toť jeden z hlavních zákonů rozvoje lidově demokratických zemí. Tedy každé těsnější přiblížení se k sovětskému vzoru, k společnosti, která již vybudovala socialismus… je naším úspěchem, je významným pokrokem na cestě k socialismu… Naopak: vystrkování a konzervování nižších přechodných forem a vydávání jich za neměnnou „specifiku“, stejně jako nedbání a odmítání sovětského příkladu a zkušeností, vede nakonec k popření a zvrácení samé podstaty lidové demokracie a k restauraci kapitalismu.“
V souvislosti s Gottwaldovým jménem je známou skutečností, že dosud nemáme ani jeho vědecký životopis, ani kritické zpracování jeho spisů. Není proto nepochopitelné, že obzvláště skromné je postižení jeho činnosti v posledních pěti letech života (1949–1953). Ocituji v této spojitosti záměrně názor, jaký nebyl v Československu v posledních dvou desítkách let legálně publikován. Pochází z úvodní stati Jiřího Pelikána, kterou je doplněna v roce 1970 ve Vídni česky vydaná zpráva zmíněné Pillerovy komise.
V části, v níž se J. Pelikán zamýšlí nad rozsahem perzekucí a procesů v poúnorovém Československu, spatřuje vysvětlení především v „logickém důsledku Gottwaldova rozhodnutí podřídit se Stalinovu tlaku a zříci se ‚československé cesty k socialismu‘“. Dále pokračuje: „Stalin se nespokojil jen slovním odsouzením této specifické cesty, která pro něho znamenala kacířskou úchylku. Žádal, aby byla odsouzena v podobě lidí, kteří ji spolu s Gottwaldem připravovali, prováděli, hájili a plánovali. A Gottwald tuto úlohu – byť zpočátku jistě s těžkým srdcem – přijal. Zřekl se nejen své myšlenky specifické cesty k socialismu, ale i svých nejbližších přátel a soudruhů. Souhlasil – opět zpočátku s váháním – aby byli zatčeni a potom i odsouzeni a popraveni. Neboť jejich popravou musel Gottwald vykoupit sám sebe. A on sám považoval záchranu své osoby za záchranu i celé země. Možná, že později pochopil, jak tragicky se mýlil. Ale bylo již pozdě. Zbývalo mu jen pokračovat v této falešné hře a ubíjet v sobě červa pochybností i výčitek – alkoholem a uzavíráním se sám do sebe. Tak lze mnohé z jeho postojů vysvětlit, ale v žádném případě omluvit.“ Tolik Jiří Pelikán k poslednímu období Gottwaldova života.
Jistě jsou mezi čtenáři takoví; kteří s tímto náhledem nesouhlasí. Souhlasit však určitě budou s tím, že potřebujeme znát celou pravdu. A ta nevyvstane sama od sebe, bez diskusí a výměny názorů. Dopracovat se k ní je možné pouze tříbením různých, byť i zdánlivě extrémních stanovisek. Je to v zájmu objektivního hodnocení naší historie.
Rudé právo, 17. ledna 1990. Miroslav Šiška
(mezititulky a zvýraznění jsou původní)
Na stránkách SDS naleznete následující díly seriálu:
Složitá cesta k pravdě
