logo SDS
Dnešní datum: 26. 06. 2019   | Hlavní stránka | Tématické skupiny | Seznam rubrik | Download |  
zelené návěští   Hlavní menu zelený nadpis
Hlavní stránka
Kdo jsme - něco o SDS
Stanoviska SDS
Tiskové zprávy SDS
International
Staré stránky SDS

Ankety
Download
TOP 50
Tématické skupiny
Seznam rubrik (témat)

červené návěští   Rubriky červený nadpis

zelené návěští   Čtenář zelený nadpis

Jméno (přezdívka)
Heslo


Úprava osobního účtu

červené návěští   Evropská levice červený nadpis


Na web SEL

Manifest SEL
Čtěte o SEL u nás


zelené návěští   Nejčtenějąí/rok zelený nadpis
Z Afghánistánu se dnes vrátí domů tři čeątí vojáci...
(08. 08. 2018, 695x)

Praľské jaro i jeho dozvuky a ohlasy na stránkách SDS
(26. 08. 2018, 654x)

Chinese Reaction to the 1968 Occupation of Czechoslovakia
(10. 09. 2018, 609x)

Praha není stádo?
(25. 08. 2018, 553x)

Praľské jaro mohlo prokázat přednosti „socialismu s lidskou tváří“
(12. 09. 2018, 539x)

Sovětská revizionistická renegátská klika bezostyąně posílá jednotky k okupaci Československa
(10. 09. 2018, 532x)

Socialismus, nový pohled a strategie
(06. 09. 2018, 516x)

Pouľívá generální ątáb naąe vojáky v Afghánistánu v souladu s mandátem operace?
(19. 10. 2018, 410x)


červené návěští   SDS červený nadpis
Strana demokratického socialismu
Přípotoční 869/19
101 00 Praha 10
Návątěvy po předchozí dohodě
tel.:
(420) 608 630 506
(420) 608 181 054
(420) 728 074 253 (nejlépe SMS)
Bankovní spojení - transparentní účet pro příjem darů: 2101181284/2010
Případné dárce žľádáme, aby ve "zprávě pro příjemce" uvedli účel daru, např.: "příspěvek na činnost SDS" a identifikovali se jménem a příjmením. Děkujeme.
secret@sds.cz
(c) SDS

Kanál RSS

TOPlist

zelené návěští   Interní statistika zelený nadpis
Denni
Max. 23
Prům. 21.7
21 denni
Max. 514
Prům. 442.6

Nyní si čte web : 93 uživ.

02. Články, statě, projevy

* Složitá cesta k pravdě

Vydáno dne 08. 03. 2006 (5445 přečtení)

Úvodní článek jedenáctidílného pátečního seriálu Miroslava Šišky „Bílá místa naší historie – padesátá léta“, který publikovalo Rudé právo počátkem roku 1990.

Československem prochází revoluce. Zvykáme si ji nazývat sametovou. Nebo něžnou. Nebo také veselou. Může však být pro každého sametová, něžná či veselá? I když jsem vcelku přesvědčen, že většina komunistů vítá její demokratický charakter a uvědomuje si její nezbytnost, domnívám se, že právě mnozí z nich ji vnímají z té drsnější, rubové strany sametu.

Je zřejmě nezjistitelné a konečně není až tak důležité, kdo ještě z nedávno půldruhamiliónové členské základny KSČ vstoupil do této politické organizace z přesvědčení nebo – snad přesněji řečeno – „pro ideály vize spravedlivé společnosti“ (přičemž zdaleka ne každý byl schopen domýšlet všechny projevy a důsledky minulých metod k jejich dosažení), kdo třeba ze zištnosti a kdo se prostě musel víceméně přizpůsobit, zapřít či sklonit, aby se mohl v zaměstnání a vůbec v životě seberealizovat a totéž umožnit případně i svým potomkům. Ale ať již to bylo z těch či oněch (a možná i některých dalších) důvodů, seskupila se postupně početná část obyvatelstva naší země v komunistické straně, jejíž ideologii představuje marxismus-leninismus. A právě v této souvislosti je myslím na místě položit si základní otázku.

Marxismus jako světonázor se objevil a zkonstituoval v druhé polovině 19. století. Leninismus jako jeho tvůrčí rozvinutí na přelomu 19. a 20. století. Nalezneme ve 20. století další tvůrčí (a tudíž životaschopné) teoretické rozvinuti marxismu-leninismu v nových podmínkách? A je tu hned i další otázka: jakou má lidstvo zkušenost s praktickým uplatňováním této teorie, neboli s budováním socialistické společnosti? A ještě další: co je vlastně socialismus? Prosadilo se jeho humanistické poslání?

Konečně uzavřít nezákonnosti

Připouštím, že pro běžného občana a řadového komunistu mohou mít předchozí řádky přídech obecnosti až akademičnosti. To však, doufám, překonáme, promítneme-li dosavadní úvahy do konkrétních československých poměrů, do posledních čtyřiceti let.

Byla to nepochybně i doba pozitivních činů, ale o ty v tomto zamyšlení nepůjde.

Čtyři poválečná desetiletí dělí události z let 1968–1989 na dva pomyslné úseky. Víme, že teprve zcela nedávno odsoudila strana protiprávní vstup vojsk pěti států Varšavské smlouvy v srpnu 1988 do Československa a zrušila i platnost dokumentu Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ, schváleného na zasedání ÚV KSČ v prosinci 1970. Otevřela se tím cesta k politické rehabilitaci neprávem postižených, což však pochopitelně představuje pouze jednu rovinu problému. Bezesporu náročná práce čeká vznikající komise historiků, ale mnohem obtížnější bude asi vstřebávání této nové reality pro nejednoho řadového člena KSČ. A za jak dlouho a zda ji do krevního oběhu dostanou všichni komunisté? To si odhadnout netroufám. Přitom nepochybně existuji i ti, kteří takový problém vůbec nepociťují.

Srpnu 1968 předcházelo také dvacetiletí. I to představuje „budování socialismu“. A právě do tohoto období bude směřovat dnes moje a v zamýšlených příštích pokračováních naše společná pozornost. Pro obrodu strany (ať již zůstane u současného či přijme jiný název) je totiž životně důležitě s konečnou platností uzavřít nezákonnosti padesátých let a zároveň důsledně přikročit k otevřené kritice stalinských deformací. Jedině tak si vytvoří příležitost konečně překonat ono přetěžké břímě minulosti.

Nemusím snad zvlášť připomínat, že tentokráte už nebudou (jak se to stávalo v minulosti) stačit ani slavnostní prohlášení, ani poctivé úmysly politiků. Jde totiž o samotnou existenci strany jako natolik vlivné síly, která by byla schopna konstruktivně působit v rodícím se politickém spektru společnosti.

Je nesporné, že současné podmínky pro zbavení se stalinské zátěže jsou kvalitativně jiné než před dvaadvaceti lety. Řekl bych, že nadějnější. Především se strana zřekla mocenského monopolu, a tudíž nemá přímou zodpovědnost za celospolečenský pohyb. Přistoupila na pluralitní politický systém (byť nikoli na základě vlastního rozhodnutí) a konečně, přijetím nového organizačního řádu změnila do značné míry pravidla svého vnitřního života. To vše ve svém souhrnu však ještě vůbec neznamená, že při prosazování svých politických cílů, jakkoli napříště odpovídajících zájmům lidu naši země, bude ušetřena vytrvalých připomínek minulých těžkých chyb a tragických omylů. Považuji proto v zájmu celé členské základny za potřebné, ba přímo žádoucí, aby se právě na stránkách Rudého práva otevřel prostor pro vyjasnění i této smutně součásti vlastní historie strany – a de facto i celé země – a pravdivě o ní informovat. Bez znalosti včerejška nepochopíme dnešek a cesta do budoucnosti by mohla být i slepá. Nebo ještě jinak – nevíme-li, odkud jdeme, nevíme ani kam.

Ani ojedinělý, ani náhodný jev

Bylo by mylné domnívat se, že problematika vykonstruovaných nezákonných politických procesů i dalších přehmatů z 50. let představuje v naší novodobé historii trvale bílé místo. Není tomu tak. Bílá místa spíše existují v našem poznání. U někoho menší, u jiného větší.

Bez nároku na vyčerpávající přehled připomenu některé skutečnosti v tomto směru. V roce 1968 napsal Eugen Löbl knihu Svědectví o procesu s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským (publikaci vydalo bratislavské Vydavatelství politické literatury). Autorův pohled na tragické události byl skutečně z první ruky, neboť patřil mezi trojici, která byla v tomto monstrózním procesu odsouzena „pouze“ k trestu odnětí svobody na doživotí, zatímco dalších jedenáct souzených dostalo trest smrti, jenž byl na začátku prosince 1952 vykonán.

V roce 1969 vyšlo v Praze české vydání knihy druhého z této trojice: Doznání od Artura Londona. Dále k těmto otázkám existuje literatura exilového a samizdatového původu vznikající v minulých čtyřiceti letech, ale dostávající se k adresátovi jen velmi sporadicky. Ti starší mezi námi si jistě dobře pamatují na záplavu příspěvků v dobovém tisku krátkého období let 1968 až 1969, který problematice nezákonných procesů a tehdy již uskutečněných nebo probíhajících rehabilitací jejich obětí věnoval značnou pozornost. Existují také protokoly některých procesů, mnohé z nich vycházely ve velkých nákladech.

I přes právě uvedená je, žel, pravdou, že pro drtivou většinu našeho obyvatelstva byl během posledních dvaceti let přístup k těmto pramenům o smutné realitě 50. let prakticky znemožněn, a to nikoli náhodou. Odrostly zatím jedna, dvě nebo tři nevědomé generace? Domnívám se, že především v řadách členů KSČ je potřebných informací a znalostí, jež by umožňovaly solidní orientaci v této nesmírně složité a citlivé problematice, méně než v ostatní části společnosti. Příčin tohoto stavu bude asi více a jejich rozpoznání nebude rozhodně ani snadnou, ani přímočarou záležitostí.

Dokumenty dokazují zcela přesvědčivě, že problém politických procesů v Československu nebyl ojedinělým ani náhodným jevem. Prvními oběťmi zvůle byli příslušníci jiných politických stran a nekomunisté. Procesy s nimi představovaly jakousi generální zkoušku a úvod k procesům s komunisty. Ty zase byly pokračováním obdobných procesů v Maďarsku, Polsku, Bulharsku a Rumunsku.

Tehdejší vedení KSČ v čele s Kl. Gottwaldem jim nemohlo zabránit, pokud se nechtělo postavit na odpor (a to nechtělo) proti sovětskému tlaku způsobem, jakým to učinila Jugoslávie.

A zde vzniká mj. také otázka, na niž se pokusíme v jednom z pokračování odpovědět, a totiž, proč právě v Československu, kde došlo k politickým procesům v době, kdy v ostatních zemích již vlastně končily, měly tak obludný a masový rozsah a přinesly více rozsudků smrti než ve zmíněných zemích.

První krok v roce 1955

Jiným velkým okruhem otázek je celý průběh revize politických procesů a rehabilitace postižených. Zvláštní pokračování proto bude věnováno činnosti prošetřovací komise KSČ vedené Rudolfem Barákem, které byla vytvořena v roce 1955, právě tak i tzv. Kolderovy komise zřízené v roce 1962. Ta měla přešetřit zbývající případy a dokončit stranické rehabilitace. Činnost obou byla provázena neochotou některých členů vedení KSČ k radikálnímu přehodnocení a důslednému odčinění napáchaných křivd.

Největší pozornost si však zaslouží činnost komise pro dokončení stranických rehabilitací v čele s Janem Pillerem. Byla zvolena na dubnovém zasedání ÚV KSČ v roce 1968 a měla k dispozici početný tým kompetentních odborníků. To se projevilo i v provedeném šetření, jež zahrnovalo i analýzu doby, v níž docházelo k těmto nezákonnostem. Závěrečná zpráva objektivně objasňuje různé aspekty represívních postihů, jejich příčiny a důsledky, ale i role hlavních aktérů nezákonností. Protože závěry Pillerovy komise nebyly u nás dosud nikde publikovány, bude bezesporu objevné její významné části uveřejnit. Neméně zajímavé bude i seznámení se s dosud rovněž nepublikovanými závěry zasedání ÚV KSČ z května 1971, které „teprve stanovilo i míru odpovědnosti některých funkcionářů za nezákonné a uměle vykonstruované politické procesy, jednoznačně se od nich distancovalo a tuto záležitost uzavřelo“ (Přehled dějin KSČ, Praha 1976, s. 277).

Gottwaldovo dilema?

Politické procesy byly vnějším vyvrcholením deformací 50. let, které spočívaly v bezvýhradném přijetí stalinského modelu. Nejednou se v této souvislosti hovoří o opuštění vlastní, československé cesty k socialismu. Víme, že Kl. Gottwald skutečně před únorem 1948 při několika příležitostech o československé cestě k socialismu mluvil.

Často se například uvádějí jeho slova ze zasedání ÚV KSČ v září 1946: „My jdeme svou vlastní cestou k socialismu, máme vzor v Sovětském svazu, ale ani Stalin, ani my nezastíráme, že tato cesta je naše vlastní, speciální, delší, zdlouhavější, komplikovaná a klikatější. Stalin výslovně řekl: „Naše cesta byla krátká, rychlá a stála mnoho krve a obětí. Můžete-li se tomu vyhnout, vyhněte se!“… My jsme tady dohromady ústřední výbor KSČ a nevěřím, že nikdo z nás, ať je ta cesta jakákoliv, že nikdo z nás nechtěl by se nedostati k tomuto konečnému cíli.“

Při úvahách nad rozporuplností vývoje poválečného a poúnorového období stále citelně chybí jeho důkladná historická analýza. Nelze v poznání pokročit, pokud nadále postrádáme rekonstrukci dobového myšlení, dobového pojetí pojmů a problémů. Jak jde například v tomto i dalších tehdejších výrocích Kl. Gottwalda jednoznačně rozpoznat, zda lze „specifickou cestu k socialismu“ chápat jako hledání a vytváření nového, našim podmínkám odpovídajícího československého modelu socialismu, nebo zda to byla pouze naše „specifická“ cesta k tomu, jak v konkrétních československých podmínkách vést společnost co nejblíže k hranici, z níž je možné přikročit k formulování úkolů socialistické výstavby, byť (jak se později ukázalo) v podstatě sovětského (stalinského) vzoru?

V letech 1945–1948 se v pluralitním Československu uskutečňovaly socialistické přeměny takovým způsobem, který z našich vlastních podmínek vycházel. I po únorových událostech se ještě při volbě přístupů krátce projevovala určitá míra samostatnosti. Záhy však byli Klement Gottwald a vedení KSČ nemilosrdně postaveni před nutnost zásadního rozhodnutí: Odmítnout stalinský model a snášet důsledky, nebo jej přijmout a zase snášet důsledky. Víme, že Kl. Gottwald váhal a rozhodoval se dlouho. Příklad Tita a Jugoslávie byl čerstvý a jistě uvažoval i o této variantě. Zahájený kolotoč vykonstruovaných politických procesů v Československu však prozrazuje, jak se rozhodl.

Dva měsíce po skončení největšího z nich pronesl 23. ledna 1953 Kl. Gottwald při otevření Muzea V. I. Lenina v Praze i tato slova: „Je přirozené, že na naší cestě k socialismu, podobně jako v ostatních zemích lidové demokracie, je nemálo odlišného od cesty Sovětského svazu… Avšak tyto odlišnosti se týkají pouze forem, a nikoli samé podstaty nového řádu, jíž je vláda pracujícího lidu pod vedením dělnické třídy, jíž je diktatura proletariátu… Na druhé straně by však bylo zločinnou hloupostí, kdybychom chtěli některé z oněch „odlišností“, které byly pouze přechodného rázu a postupně odumírají, konzervovat. Stále širší a hlubší využívání sovětských zkušeností, a tedy stále větší přibližování se sovětskému příkladu, toť jeden z hlavních zákonů rozvoje lidově demokratických zemí. Tedy každé těsnější přiblížení se k sovětskému vzoru, k společnosti, která již vybudovala socialismus… je naším úspěchem, je významným pokrokem na cestě k socialismu… Naopak: vystrkování a konzervování nižších přechodných forem a vydávání jich za neměnnou „specifiku“, stejně jako nedbání a odmítání sovětského příkladu a zkušeností, vede nakonec k popření a zvrácení samé podstaty lidové demokracie a k restauraci kapitalismu.“

V souvislosti s Gottwaldovým jménem je známou skutečností, že dosud nemáme ani jeho vědecký životopis, ani kritické zpracování jeho spisů. Není proto nepochopitelné, že obzvláště skromné je postižení jeho činnosti v posledních pěti letech života (1949–1953). Ocituji v této spojitosti záměrně názor, jaký nebyl v Československu v posledních dvou desítkách let legálně publikován. Pochází z úvodní stati Jiřího Pelikána, kterou je doplněna v roce 1970 ve Vídni česky vydaná zpráva zmíněné Pillerovy komise.

V části, v níž se J. Pelikán zamýšlí nad rozsahem perzekucí a procesů v poúnorovém Československu, spatřuje vysvětlení především v „logickém důsledku Gottwaldova rozhodnutí podřídit se Stalinovu tlaku a zříci se ‚československé cesty k socialismu‘“. Dále pokračuje: „Stalin se nespokojil jen slovním odsouzením této specifické cesty, která pro něho znamenala kacířskou úchylku. Žádal, aby byla odsouzena v podobě lidí, kteří ji spolu s Gottwaldem připravovali, prováděli, hájili a plánovali. A Gottwald tuto úlohu – byť zpočátku jistě s těžkým srdcem – přijal. Zřekl se nejen své myšlenky specifické cesty k socialismu, ale i svých nejbližších přátel a soudruhů. Souhlasil – opět zpočátku s váháním – aby byli zatčeni a potom i odsouzeni a popraveni. Neboť jejich popravou musel Gottwald vykoupit sám sebe. A on sám považoval záchranu své osoby za záchranu i celé země. Možná, že později pochopil, jak tragicky se mýlil. Ale bylo již pozdě. Zbývalo mu jen pokračovat v této falešné hře a ubíjet v sobě červa pochybností i výčitek – alkoholem a uzavíráním se sám do sebe. Tak lze mnohé z jeho postojů vysvětlit, ale v žádném případě omluvit.“ Tolik Jiří Pelikán k poslednímu období Gottwaldova života.

Jistě jsou mezi čtenáři takoví; kteří s tímto náhledem nesouhlasí. Souhlasit však určitě budou s tím, že potřebujeme znát celou pravdu. A ta nevyvstane sama od sebe, bez diskusí a výměny názorů. Dopracovat se k ní je možné pouze tříbením různých, byť i zdánlivě extrémních stanovisek. Je to v zájmu objektivního hodnocení naší historie.

Rudé právo, 17. ledna 1990. Miroslav Šiška
(mezititulky a zvýraznění jsou původní)


Na stránkách SDS naleznete následující díly seriálu:


Související články:
(Problémy - stalinismus)

Překonat dědictví stalinismu (26.10.2014)
Oříšek k rozlousknutí (20.08.2009)
Metodologická východiska analýzy prvního historického pokusu o nekapitalistickou společnost - protosocialismu (14.01.2008)
Levicový antikomunismus (05.10.2007)
Nepochopit minulost znamená prohrát budoucnost (18.07.2007)
Antikomunisté a represe padesátých let (03.07.2007)
Co je to „stalinismus“? (03.06.2007)
Několik poznámek k vymezení podstaty stalinismu (03.06.2007)
Pryč se stranou! (30.05.2007)
Československo za stalinismu (1948-1953) (30.05.2007)
Otevřený dopis Raskolnikova Stalinovi (04.02.2007)
Gottwald – padouch nebo hrdina? (26.11.2006)
Krize v „socialistickém táboře“ a jeho rozpad (18.06.2006)
Remont systému (11.06.2006)
Zpráva ÚV KSČS o činnosti strany od mimořádného sjezdu KSČ (09.04.2006)
Hlavní rysy sovětského systému před rokem 1953 (08.04.2006)
Levice nikam nezmizela (27.03.2006)
Politický systém oporou nezákonností (10.03.2006)
Gangréna stalinismu (09.03.2006)
KSČM – doleva za Gottwaldem? (07.03.2006)
Československo na cestě destalinizace (1953–1961) (04.03.2006)
Záznam procesu s Horákovou možná bude národní památkou (04.03.2006)
Rozhodný krok k obraně lidové moci v Polsku (13.12.2005)
K událostem v Maďarsku (24.10.2005)
O nedostatcích stranické práce a opatřeních k likvidaci trockistických a jiných obojetníků (16.10.2005)
Je načase vymanit se z pasti antistalinismu (16.10.2005)
Jak vysvětlujeme omyl (13.10.2005)
O Stalinovi a stalinismu (12.10.2005)
Dezorientace z nostalgie (04.10.2005)
V čem jsou jiní? (20.09.2005)
Zinověvovi druhové před soudem mas (16.08.2005)
Opatření vlády NDR v Berlíně, zavedení kontroly na hranicích západního Berlína (11.08.2005)
Radikální levice a stalinismus jsou neslučitelné (25.06.2005)
Krach provokačních pokusů cizích agentů v Berlíně (16.06.2005)
Povstání v NDR 1953 (16.06.2005)
Spravedlivý rozsudek nad rozvratníky (06.06.2005)
O stalinismu (2) (09.05.2005)
Stalin a my (28.04.2005)
O stalinismu (1) (28.04.2005)
O slušnosti a omluvě (16.02.2005)
K otázce stalinismu (30.01.2005)
Komunismus jako materiální lidské společenství (31.10.2004)
Stalinismus (31.10.2004)
Moje slunce - Stalin (06.07.2004)
Socialismus nebo smrt (22.02.2004)
Nejen Horáková, ale i Kalandra (22.10.2003)
Stalin jako produkt systému nekontrolované moci (12.03.2003)
Stalinův dlouhý stín (23.01.2003)
PDS ke 40. výročí postavení berlínské zdi (02.07.2001)

[Akt. známka (jako ve škole): 0 / Počet hlasů: 0] 1 2 3 4 5

Celý článek | Autor: Miroslav ©iąka | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: Rudé právo

červené návěští   Hlavní zprávy červený nadpis

zelené návěští   Novinky zelený nadpis
16.04.2018: Letní univerzita Evropské levice 2018
Letní univerzita EL se koná ve dnech 11. aľ 15. července 2018 ve Vídni pod mottem "Dialog pro pokrok v Evropě. 200 let od narození Karla Marxe, 100 let od konce 1. světové války. Bliľąí informace o účastnickém poplatku a registrační formulář jsou k dispozici na stránkách Evropské levice.

16.06.2017: Opět útoky spamovacích robotů
Doąlo k opakovaným útokům robotů sázejících do komentářů texty s podivnými "inzeráty" (podle vąech známek činskými). Jen poslední dvě dávky představovaly více neľ 200 těchto pseudokomentářů, které maľeme.

16.06.2017: Někdo/něco zde krade ľ a ą?
V uplynulých dnech doąlo k technické závadě, v jejímľ důsledku se "beze stop" z některých článků (ale i z větąiny komentářů) ztratila vąechna písmena "ľ" a "ą" (nebo jenom jejich část). Za závadu se omlouváme a na jejím odstranění pracujeme (zatím pátráním po příčině).

09.05.2017: Pietní akt na Oląanech
Jako kaľdoročně, i letos poloľila 9. 5. v 9 hodin delegace zástupců CV SDS a výboru praľské organizace SDS květiny k památníku padlých rudoarmějců na oląanském hřbitově. Při té přileľitosti jsme pietně vzpomněli i padlých daląích armád (včetně československé), kteří jsou na Oląanech uloľeni.

červené návěští   Anketa červený nadpis
V současnosti rozvířil hladinu návrh přijmout do ČR 50 syrských válečných sirotků. Co si o něm myslíte?

V Sýrii ani ľádní váleční sirotci nejsou.
188 (188 hl.)
Nebrat! Jeątě by nás podřezávali.
159 (159 hl.)
Konečně někdo uvaľující lidsky.
126 (126 hl.)
A» se kaľdý stará o sebe, nic nám do nich není.
118 (118 hl.)
Je to sice politikum, ale krok správným směrem.
110 (110 hl.)
Raději bychom měli zvýąit svou ostudně nízkou rozvojovou pomoc.
135 (135 hl.)
Prohnilý humanismus !!
106 (106 hl.)

Celkem hlasovalo: 942


zelené návěští   Vyhledávání zelený nadpis


na nových stránkách

Rozšířené vyhledávání
Tématické skupiny
Seznam autorů


Google

web
sds.cz
blisty.cz
bbc.co.uk

zelené návěští   Vaąe komentáře zelený nadpis
[15.05.2018 19:15:23]
josef mikovec
Bohumír ©meral - Mučedník ztracených a vysněných příleľitostí http://www.novarepublika.cz/2018/0 5/frantisek-ferdinand-s ...

[15.05.2018 18:54:53]
josef mikovec
Zde jest zkuąební kámen, na němľ se dokáľe, zdali jsme opravdu v dost zralí, dost socialističtí, abychom opravdu stali se v Rako ...

[21.03.2018 17:10:12]
n
Snad se něco doví,!

[19.11.2016 10:28:45]
l&s
Doplnění k Peroutkovi - Zemanův projev byl míněn dobře, bohuľel se v něm dopustil dehonestujícího přeąlapu, kdyľ prohlásil, ľe Per ...

[27.02.2016 10:01:56]
l&s
Článek pana Bělohradského není k dispozici, tak jen pár postřehů k této stati. Paní Neudorflová sice správně píše, že je chyba, k ...

[28.10.2015 09:08:14]
-ik
Dobrý den pane ©lemendo! To, co jste napsal, je konstatování stavu. A co navrhujete jako pokus o naznačení cesty? Já mysl ...

[04.09.2015 14:20:12]
n
Samozřejmě, ľe jiľ těąím na shromáľdění, jako posledně na Václaváku. Doufám, ľe nebude chybět pán ©afr, kterého tímto srdečně zvu. ...

[13.08.2015 13:11:01]
n
SDS leží v žaludku tomu zoufalému tapetáři, takže je moc známá a okolí se musí postarat o její prosazení. Prohra s US a tím i se s ...

[13.08.2015 01:44:03]
-ik
Jestli že se mi zdá, že militantní skupiny dosahují lepších výsledků, měl byc se podívat na sebe, zda nepracuji špatně. Oni mohou ...

[08.06.2015 21:05:37]
-ik
"význam evropské levice pro vývoj ve světě a její podíl na jeho spoluutváření (globalizace, přenos zkušeností z jiných čá ...

[25.05.2015 14:58:27]
n
Lidstvo v rozvinutých zemích a tím myslím i naąi zemi, jiľ dosáhli hranic daląího materiálního pokroku a jeho daląí zvyąování je n ...

[25.05.2015 08:21:23]
l&s
"Proč se myšlenka lidové fronty boje proti fašismu prosadila v našem hnutí, až když bylo fakticky pozdě? Bylo vůbec možné, ab ...

[13.05.2015 09:45:10]
Milan Neubert
-iku, napsal jste víc věcí, s řadou souhlasím. Jednu námitku ale mám: dospěli jsme k závěru, že virtuální diskuse na webu nebo na ...

[10.05.2015 23:25:51]
-ik
Mám pocit, pane Neuberte, že jste se o kontakt s lidmi ani moc nesnažil. Diskuse na stránkách SDS je nulová. A i v minulosti jst ...

[06.05.2015 10:38:48]
n
Vítám tapetáře. Čest tvoji práci. Podle množství zbytečné práce opravdu stojíš ...


Teze programu SDS
Teze programu SDS

Tyto stránky byly vytvořen prostřednictvím redakčního systému phpRS.