Povstání v NDR 1953

Situace v NDR

V roce 1953 povstali pracující v NDR proti stalinistické tyranii. Kapitalistická propaganda to popisuje povstání za přechod NDR ke státům „svobodného Západu“, stalinisté jako pokus o fašistický převrat. Jak ale probíhalo ve skutečnosti?

Na 2. konferenci SED (Socialistická sjednocená strana Německa), vládnoucí strany NDR, v červenci 1952, byla vyhlášena „urychlená výstavba socialismu“: podpora těžkého průmyslu, kolektivizace zemědělství a vybudování Národní lidové armády. Nedostatky konzumního zboží, které se brzo vyskytly, byly nejdřív vyřešeny na úkor soukromého sektoru. Potom však strana a vláda také snižovaly životní úroveň dělníků mj. zvyšováním cen a snižováním sociálních dávek. Mnoho lidí utíkalo na Západ.

9. června 1953 pak SED změnila svou politiku. „Nový kurs“ přinesl velké ústupky bohatým a střední třídě: výhodné úvěry, větší svobodu pro opoziční strany a církev, částečný návrat továren bývalým majitelům, uvolnění povinnosti dávek od rolníků, právo na vystoupení ze zemědělských družstev. Naopak dělnická třída byla zvyšováním norem a zdražováním dodatečně zatížena. Vládní dekret z 28. května stanovil nové akordní sazby pro stavební a kovozpracovatelský průmysl. Kampaň SED za „dobrovolné“ zvýšení norem se setkala s tuhým odporem zejména berlínských stavebních dělníků, kteří přes dobrovolné přesčasy plán nařízený SED splnili jen na 77%.

Generální stávka

Na rezoluci dělníků ze staveniště Stalinallee „své“ vládě, aby zvýšení norem vzala zpět, nebylo odpovězeno. Poté, co stalinistické odborářské noviny zvýšení obhajovaly, se toto staveniště přidalo 16. června k berlínským stavebním dělníkům, kteří stávkovali od předchozího dne. Po zatčení dvou stávkujících bylo rozhodnuto rezoluci předat vládě osobně. 6000 lidí však marně čekalo před ministerstvem na vládní představitele Ulbrichta a Grotewohla.

Mluvčí přečetl požadavky: „Okamžité snížení norem o 10%, snížení základních cen o 40%, odvolání funkcionářů, kteří se dopustili hrubých chyb, demokratizaci strany a odborů zdola. Nemělo by se čekat na iniciativu západoněmecké vlády ke znovusjednocení Německa, ale vláda NDR by měla co nejrychleji strhnout rozdělující bariéry. Je třeba zemi sjednotit všeobecnými, svobodnými a tajnými volbami a usilovat o vítězství dělníků při těchto volbách.“

Jiný dělník vyzval ke generální stávce následující den v celém Berlíně. Delegace k západoberlínskému rozhlasu RIAS mohla sice oznámit své požadavky, ale nesměla se zmínit o generální stávce!

17. června 1953 stávkovalo asi 150 000 pracujících ve Východním Berlíně. 30 000 z nich požadovalo na sportovním stadionu svržení vlády a její nahrazení vládou dělnickou, která měla znovusjednocení nepřenechat reakci a prakticky ho provést. Stávkující měli obdivuhodnou disciplínu. To se však změnilo s příchodem provokatérů ze západní části města, kteří strhli rudou vlajku z Braniborské brány, vyprovokovali rvačky s policií a páchali výtržnosti na Postupimském náměstí. Ve 13 hodin vyhlásil sovětský městský komandant výjimečný stav. Přestože městem jezdily tanky, ulice se vyprázdnily teprve večer. Podle různých zdrojů zemřelo 16 - 19 lidí. Některé podniky přesto stávkovaly dál do 21. června.

17. červen nebyl žádným povstáním za přechod NDR ke státům „svobodného Západu“, jak tvrdí kapitalistická propaganda, ani pokus o fašistický převrat, jak tvrdí stalinisté. Bylo to čistě dělnické povstání. Ne náhodou tvořil strategicky důležitý surovinový a těžký průmysl centrum odporu.

Organizace odporu

První nezávislý krok pracujících spočíval ve svolání shromáždění, často ještě „služební“ cestou přes odbory. Potom byly ustanoveny nezávislé stávkové výbory. Tyto výbory většinou odvolaly ředitele, zrušily buňky SED v podnicích, chránily podniky před sabotáží a organizovaly jejich nouzový chod.

V celé zemi se konaly stávky a solidární shromáždění ve velkých podnicích průmyslových center, ve kterých již před válkou měli komunisté silnou podporu. I v jiných městech došlo k násilným střetům s policií, útokům na kanceláře SED, pálení spisů, napadání stranických funkcionářů, otevírání věznic, obsazování radnic a správních budov. Pracující z obsazených podniků byli vysláni do Berlína, aby podpořili generální stávku. V některých městech kontrolovaly bojovné skupiny dělníků celé čtvrtě.

Výzva ke generální stávce platila pro celý Berlín. I západoněmecká vláda však dostala strach. Západoberlínským odborům bylo zakázáno vyzývat k solidární stávce, ba dokonce jenom veřejně vyslovit toto slovo! Zakázány byly také solidární akce, které požadovaly Socialistická mládež a některé podniky. Jenom státem schválené protestní shromáždění společně se západními spojenci a pravicovými stranami byla povolená.

převzato z http://blog.lide.cz/jurgenz/