Závěrečný článek jedenáctidílného pátečního seriálu Miroslava Šišky „Bílá místa naší historie – padesátá léta“, který publikovalo Rudé právo počátkem roku 1990. Přebíráme včetně redakční omluvy.Po jedenáct týdnů nacházeli čtenáři Rudého práva na tomto místě seriál o „bílých místech“. Jak bylo uvedeno hned v prvním pokračování 17. 1. 1990, padesátá léta nepředstavují v pravém slova smyslu bílá místa naší novodobé historie, ale spíše v poznání mnohého z nás - nebo jak ve svém dopise redakci (4. 3. 1990) uvedla jedna čtenářka z východních Čech, „místa černá, neboť normální členové KSČ o nich asi mnoho nevědí“.
Určitý protipól zosobňuje ve svém názoru J. Šimeček z Liberce, který do redakce 19. 2. 1990 mj. napsal: „Autor ve svých statích znovu přežvykuje a vynáší známé skutečnosti – nejde tedy o žádná bílá místa – ke kterým strana nejednou zaujala jednoznačné stanovisko, kategoricky je odsoudila a postižené plně rehabilitovala. Proč se tedy Rudé právo znovu hrabe v tomto složitém, revolučním období, silně ovlivněném napjatou mezinárodní situací a agresivním zahraničním vměšováním a blokádou ze Západu a znovu začíná osvětlovat osvětlené? Komu to slouží?“
Proč věnovalo Rudé právo relativně tolik pozorností této smutné součásti historie komunistické strany a celé země vůbec? Bylo skutečně „stranou zaujato jednoznačné stanovisko, kategoricky odsouzeny nezákonnosti padesátých let a postižení plně rehabilitováni“, jak je přesvědčen – a zřejmé asi ne ojediněle – čtenář z Liberce?
K odpovědi jemu i dalším snad alespoň trochu napomohly některá z pokračování tohoto seriálu. To však ale určitě nebude v této souvislosti to nejpodstatnější. Daleko důležitější zřejmě bude odpovědět na otázku, zda se recidiva nezákonností padesátých let v nějaké podobě neprojevila v letech dalších – šedesátých, sedmdesátých, osmdesátých? Padl v nich systém osobní moci, zmizely nezákonné metody? Podařilo se vyvrátit stalinismus, který se v Československé společnosti silně zakořenil, a to i v té jeho nekomunistické části (byť v podobě všelijakých totalitních neopodob)? Nakolik poznamenalo dědictví politických procesů a masových nezákonností života podobu československé společnosti, když celá její vládnoucí garnitura, od ústředí až po nejnižší články moci, v tomto období vyrůstala, osvojila si metody vládnutí a předávala je svým nástupcům? – Byla připomínka padesátých let samoúčelná? 17. listopad 1989 prokázal, že nikoliv.
Je třeba říci, že mezi písemnou i telefonickou odezvou čtenářů na jednotlivá pokračování výrazně převládal souhlas s jejich obsahem (objektivnost, neskandalizování) a často kvitovali, že „alespoň v něčem nejsme na chvostě dění“. Kromě malé části zamítavých postojů (žel téměř vždy anonymních) se ovšem vyskytly třeba i takové názory a obavy: proč očerňujeme svou stranu, když to v jiných politických stranách nedělají?; je teď (vzhledem k blížícím se volbám) ta pravá chvíle na zveřejňování „bílých míst“?; má vůbec Rudé právo takové (byť i podle dotyčného čtenáře pravdivé) příspěvky morální právo otiskovat?
Pillerova komise
V předchozích dvou pokračováních byla věnována pozornost činnosti a výsledkům práce ustavených komisí ÚV KSČ (tzv. Barákovy z r. 1955 a tzv. Kolderovy z r. 1962), které měly nezákonnosti padesátých let prošetřit a vyvodit důsledky. Byly přitom objasněny příčiny toho, proč byla rehabilitace nezákonně odsouzených brzděna ještě dlouho poté, kdy již bylo dobře známo, že procesy byly uměle vykonstruované.
Skutečný obrat v posuzování nezákonných praktik a odčiňování křivd přinesly až podmínky polednového vývoje v roce 1968. V první polovině tohoto roku přinášel tisk mnoho informací, které představovaly dosud nejostřejší kritiku minulosti. V důsledku toho sílilo volání nejen po důkladné rehabilitaci, ale i po určení politické a trestní odpovědnosti za nezákonnosti padesátých let.
Důsledná rehabilitace postižených stála na předním místě programových záměrů obrodného procesu tzv. pražského jara. Akční program KSČ z 5. dubna 1968 k tomu jasně uváděl:
„Vážnou skutečností je i to, že doposud nebyla do všech politických a občanských důsledků provedena vždy ani rehabilitace lidí – komunistů i nekomunistů – kteří byli obětí nezákonností v minulých letech. Z iniciativy orgánů KSČ se přezkoumává, proč stranická usnesení v tomto směru nebyla důsledně splněna, a zajišťuje se, aby tam, kde ještě k nápravě křivd nedošlo, byla náprava zjednána.
Ani v politických orgánech, které mají minulé nezákonnosti napravovat, ani v celém bezpečnostním, prokurátorském a soudním aparátu nesmí sedět nikdo, kdo by mohl mít ve své vlastní minulé činnosti sebemenší osobní zájem nápravu brzdit. Strana si je vědoma, že nevinně odsouzeným a pronásledovaným lidem nikdo nevrátí ztracená léta jejich života; bude však prosazovat, aby zmizely jakékoliv stíny nedůvěry a ponižování, důsledky, které nezákonné zásahy měly často pro rodinu a příbuzné postižených, a bude důsledně dbát na to, aby všichni pronásledovaní lidé měli plnou možnost uplatnit se v práci, ve veřejném životě i v politické činnosti.“
Tentýž den, kdy byl přijat na zasedání ÚV KSČ akční program, bylo také schváleno zřízení v pořadí již třetí komise pro dokončení stranické rehabilitace. I před ní stál staronový úkol „s konečnou platností prozkoumat nezákonnosti z období politických procesů v letech 1949–1954 i příčiny přetrvávajícího oddalování rehabilitací postižených“. Jejím vedením byl pověřen J. Piller – proto tzv. Pillerova komise.
Měl jsem 5. února 1990 příležitost v Praze hovořit s někdejším tajemníkem této komise, K. Kaplanem. Ke složení, činnosti a výsledkům práce Pillerovy komise mi mj. řekl: „Pokud bychom brali za základ tehdejší ideovou strukturu strany, pak bylo složení komise optimální. Zpočátku byla většina členů pro zásadu ‚padni, komu padni‘, ale po 21. srpnu 1968 se začaly projevovat silné politické vlivy a politické diferenciace, nastal zásadní zlom.
Vlastní práce se však nikdo z komise prakticky nezúčastnil (kromě K. Kaplana – pozn. M. Š.), její členové dostávali k dispozici hotové verze zprávy. Tu připravovala pracovní skupina asi čtyřiceti historiků, ekonomů, právníků, politologů. Jimi byly vypracovány dílčí studie k jednotlivým problémům a na základě nich pak byla sestavována zpráva. K dispozici jsme měli vlastní archiv, jehož hlavní zdroj tvořil archív ÚV KSČ. Všichni členově pracovní skupiny projevovali obrovskou chuť do práce. I když jako odbornici ledacos tušili, byli i tak mnohými fakty překvapeni. Pro mě osobně byly velikým překvapením dějiny rehabilitací, zvláště to, že ač vedoucí funkcionáři dobře věděli, o co jde, přesto tak brzdili jejich průběh. Pro členy politické (tj. Pillerovy – M. Š.) komise bylo překvapením téměř vše, pro některé velmi skličujícím.“
Zájem strany?
Komise svůj úkol splnila a připravila podkladovou zprávu, návrh referátu na zasedání ÚV KSČ a návrh příslušného usnesení. Výsledkem intenzívní práce byla nejen obsáhlá zpráva o provedení šetření s analýzou doby, v níž docházelo k nezákonnostem, ale i objektivní objasnění různých aspektů represivních postihů, jejich příčin a důsledků i role hlavních aktérů nezákonnosti. (Připomínám, že zpráva i dílčí studie – uložené v archívu ÚV KSČ – byly rozhodujícím pramenným podkladem při zpracování všech pokračování seriálu.)
První verze závěrečné zprávy byla předložena v původně určeném termínu na přelomu let 1968–1969, druhá a později třetí (obě po drobných úpravách) pak v březnu, resp. v dubnu 1969. Termín projednávání na ÚV KSČ byl za souhlasu části členů předsednictva ÚV od začátku roku několikrát odkládán. Nakonec se závěrečná zpráva neprojednávala vůbec. Jak vyplývá ze zápisu schůze předsednictva ÚV KSČ z 6. 5. 1969 (tedy tři týdny po zvolení G. Husáka generálním tajemníkem ÚV KSČ), bylo k bodu 6. (Zpráva rehabilitační komise ÚV KSČ – J. Piller) usneseno, že „předsednictvo ÚV ukládá G. Husákovi předložil ještě před zasedáním ÚV KSČ návrh dalšího postupu“. Na žádném dalším zasedání ÚV KSČ ani jeho předsednictva však již tato záležitost na programu nebyla, alespoň to není zachyceno v žádném zápise z jednání těchto orgánů. Neoficiálně je naopak známo, že úkolem „přepracovat“ zprávu Pillerovy komise do „polohy možného zveřejnění“ byl pověřen B. Graca (pravděpodobné z podnětu G. Husáka). Když však byl v roce 1970 vyloučen z KSČ, celá věc jakoby ‚usnula‘.
Teprve 23. dubna 1971 rozhodlo předsednictvo ÚV KSČ na svém zasedání o zřízení komise ve složení J. Kempný, O. Švestka, D. Kolder a V. Šalgovič, která měla připravit návrh na ukončení práce Pillerovy komise s tím, že závěry měly být posouzeny na zasedání ÚV KSČ ještě před XIV. sjezdem. Stalo se tak 19. 5. 1971.
V předložené zprávě „dochází komise předsednictva ÚV KSČ k poznání, že komise vedená J. Pillerem ve své podstatě nepřinesla žádná nová zjištění o politických procesech proti zprávě komise z roku 1963… a naopak již dříve zjištěných a v ÚV KSČ v roce 1963 projednaných faktů bylo hrubě a tendenčně zneužito proti zájmům strany a našim vztahům k Sovětskému svazu.“ (Archív ÚV KSČ, fond 01, sv. 222, ar. J. 136.)
Přijaté usnesení zasedání ÚV KSČ z 18. 5. 1971 mělo tajný charakter a nebylo určeno k publikování. Tak zůstalo mj. tajemstvím, že „ÚV KSČ ruší usnesení z 29. května 1968 o pozastavení členství A. Novotnému, V. Širokému, K. Bacílkovi, P. Davidovi, B. Köhlerovi, Š. Raisovi a J. Urválkovi“. G. Husák to ve svém projevu na tomto zasedání ÚV zdůvodnil podle stenografického záznamu takto:
„…Chceme ty věci ukončit bez šumu, bez bengálu, bez publikování, abychom nepoškodili znovu nějakým způsobem naši stranu … Tito lidé a především Novotný měli už v roce 1954 a 1955 na stole jasné doklady o tom, že jsou to konstrukce … a přesto měli to svědomí nechával lidi šest i více let ve vězení, ničit jejich rodiny, pokračovat ve špinavě kampani proti stovkám komunistů, dezinformovat a ohlupovat celou stranu tím, že je všechno v pořádku. Jsou to provinění takového druhu, že normální, jediné východisko by bylo jejich vyloučení ze strany. To by byl skutečně jediný normální závěr. Vylučovali jsme ze strany za daleko menší věci. Proč tedy, soudruzi, navrhuje předsednictvo zrušit to usnesení o přerušení členství a členství vrátit? Máme na mysli zájem struny… Je to velkorysé gesto, jestliže to ústřední výbor schválí, velkorysé gesto ústředního výboru vůči těmto lidem, vůči zodpovědnosti, politickým i trestným zločinům, jichž se v těch letech dopustili… (Archiv ÚV KSČ, stejný fond.)
Pokolikáté v dějinách KSČ byl zájem (zájmy) osobní vydávány za zájmy strany?
Rehabilitace i nerehabilitace
Nástup Husákova vedení KČ se projevil nejen na poli stranické rehabilitace, ale obdobnou změnu v postupu pří očišťování nevinně postižených lze zaznamenat v rehabilitačním procesu vůbec.
Předtím, v první polovině roku 1968, vznikaly na úřadech a institucích v rychlém sledu rehabilitační komise a také soudy a prokuratury urychlovaly rehabilitační řízení. V tisku se objevovala jména pracovníků bezpečnosti, justice i politických procesů. Vcelku se tak vytvořily dosud nejpříznivější podmínky pro důslednou a úplnou rehabilitaci, která se stala nejen prvořadou věcí veřejnou a politickou, ale legalizovala se zákonem o soudní rehabilitaci č. 82/1968 Sb. s účinností 1. 8. 1968. Na jeho základě vznikaly zvláštní rehabilitační senáty, které nejen jednaly o právní platnosti jednotlivých politických procesů, ale také určovaly osoby odpovědné za nezákonný postup. Jak uvádí K. Kaplan, „požádalo podle oficiálního sdělení o rehabilitaci kolem 18 tisíc postižených, tj. asi pětina obětí politických procesů. Z nich bylo do jara 1970 rehabilitováno 3500“. (Viz Nekrvavá revoluce, Toronto, Sixty Eight Publishers 1975, s. 366.)
Na pořad přicházely procesy závažné a dosud nedotknutelné. Byl například rehabilitován gen. Píka, ministr P. Drtina, zrušen byl rozsudek v procesu s dr. M. Horákovou a spol. a další. Rehabilitační proces bezprostředně nezastavila ani nezákonná intervence vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. K obratu došlo až po změně ve vedení KSČ v dubnu 1969.
Brzy přestaly fungovat rehabilitační komise ústředních instituci, roli rehabilitačních senátů převzaly řádné soudy, které případy řešily jako stížnosti po porušení zákona. Měřítka těchto soudů se zpřísnila, mnoho nezákonných rozsudků rehabilitovat odmítly, i když bylo porušení zákona prokázáno. Rehabilitace přestala být věcí veřejnou a politickou.
Tento postup byl v souladu se snahou nového vedení KSČ o obnovu mocensko-politické situace z počátku 60. let, charakterizovanou bojem proti liberalismu a oportunismu na straně jedné a upevněním autority státní moci (a především bezpečnosti) na straně druhé. V rámci této politické linie přestávalo vedení KSČ a funkcionáři odsuzovat nezákonnosti minulých let a začalo se naopak obhajovat tažení proti tzv. třídním nepřátelům v letech 1948–1954, jehož součásti byly i politické procesy.
K řízení o rehabilitacích z let 1968 a 1969 se nedávno vyjádřila ministryně spravedlností D. Burešová. Řekla, že ve většině případů svůj účel nesplnilo a nenapravilo důsledné křivdy zejména z padesátých let. Na otázku, kde hledat příčinu, odpověděla:
„Samotný zákon o soudní rehabilitaci nebyl špatný. Také první etapa činnosti rehabilitačních soudů plnila humánní poslání tohoto zákona. Zásadní obrat ale nastal po přijetí zákona č. 70/1970 Sb. (s účinnosti k 8. 7. 1970 – M. S.), který měnil a doplňoval původní rehabilitační zákon a byl poplatný době svého vzniku.
Na jeho základě a pod silným politickým tlakem se neměnila pouze rozhodovací praxe, nýbrž i samotné složení rehabilitačních senátů. Navíc řada rehabilitačních rozhodnutí byla znovu podrobena přezkoumání. Upravovalo se, měnilo, a mám i takové poznatky, že soudy i jiné orgány vyvíjely na některé žadatele o rehabilitaci nevybíravý nátlak, aby žádosti vzali zpět. Mnozí z nich tak také v obavě z nepříjemností učinili. Některé rozsudky, které již pravomocně poškozeným nárok na náhradu škody přiznaly, byly napadeny stížností na porušení zákona a poté zrušeny. Až do 17. listopadu potom postižení dokonce vraceli ministerstvu ve splátkách poskytnutou náhradu škody jako neoprávněný majetkový prospěch.
… Amnestie, obnova řízení, stížnost pro porušení zákona – tyto prostředky řeší jen menší část problémů nesprávných či nezákonných rozhodnutí, která se v posledních čtyřiceti letech v činnosti trestního úseku justice nahromadila. Zásadní řešení může přinést pouze přijetí nového zákona o soudní rehabilitaci… Předpokládám, že zákon nabude účinností v nejbližších měsících.“ (Svobodný zítřek, č. 9, 15. 3. 1990, s. 3.)
* * *
Co říci závěrem? Když se před 21–22 lety problematika nezákonných politických procesů 50. let objevila před veřejností v té prvotní a syrové podobě, nechyběl v ní i přídech senzačnosti a někdy i zjednodušující pohled. Dnes potřebujeme proniknout hlouběji pod povrch této tragické součásti naší minulosti a chceme rozmotat klubko příčin a následků.
Některé z nich se v seriálu podařilo ukázat, jiné naznačit, na další třeba jen upozornit. Nepředkládal jsem však odbornou vědeckou studii nárokující si monopol na konečné definitivní závěry a pravdy, ale - v souladu s názvem úvodní části - spíše příspěvek k hledání „složité cesty k pravdě“, která bude pro nejednoho občana naší republiky velice komplikovaná.
Miroslav Šiška
* * *
Miroslava Kunštátová z Prahy 7 se obrátila na redakci RP s dopisem, v němž popírá pravdivost vět: „Jeho (K. Inemanna – pozn. red.) i poslední členku komise, M. Kunštátovou, prosadil do jejího složení osobně A. Novotný, Fungovala v ní jako zapisovatelka a na předešlé výrobě procesů se podílela výběrem materiálů z archívu ÚV KSČ pro potřeby Bezpečnosti.“, obsažené v článku M. Šišky v RP ze dne 16. 3. t. r.
V tomto dopise M. Kunštátová dále uvádí: „Členkou komise, kterou tehdy vedl býv. člen PB ÚV KSČ Rudolf Barák, jsem nikdy nebyla. Jako pracovnice aparátu ÚV KSČ jsem zabezpečovala pouze technickou stránku práce komise. Vykonstruované je i to, že bych se vůbec kdy podílela na „předešlé výrobě procesů“. V dotyčném období jsem sice pracovala v archívu ÚV KSČ, ale ze svého postavení jsem nemohla (tak jako nikdo z pracovníků archívu) jakýkoliv druh procesu ovlivňovat. V článku uváděná tvrzení jsou samozřejmě velmi nebezpečná a jako nepravdivá mne samozřejmě i poškozují.“
Informace v dotyčném článku M. Šišky jsou čerpány z těchto pramenů: z knihy K Kaplana Nekrvavá revoluce, v níž se na straně 350 doslovně píše: „Také Kunštátovou, která v komisi fungovala jako zapisovatelka, vyslal Novotný, na výrobě procesů s komunistickými funkcionáři se podílela výběrem materiálů z archívu Úv KSČ pro potřeby bezpečnosti,“ a ze závěrečné zprávy tzv. Pillerovy komise, uložené v archivu ÚV KSČ a vydané česky v roce 1970 ve Vídni, v níž se na s. 92 uvádí toto: „M. Kunštátová. pracovnice aparátu ÚV KSČ, se stala zapisovatelkou komise,“ (Barákovy – pozn. red.) a na s. 150 potom toto: „Sekretářkou komise ÚV KSČ (tzv. Kolderovy v roce 1962 – pozn. red.) a současně její členkou byla jmenována M. Kunštátová, která pracovala již v bývalé komisi Barákově (Archiv ÚV KSČ, fond 02/2, sv. 363, ar. j. 455.)“
Pokud jsou tyto informace nepravdivé, M. Kunštátové se omlouváme.
(Redakce)
Rudé právo, 30. března 1990, Miroslav Šiška
(mezititulky a zvýraznění jsou původní)
Na stránkách SDS naleznete následující díly seriálu: