Hlavní rysy sovětského systému před rokem 1953

Sociálně politický systém sovětského typu se zformoval v SSSR před druhou světovou válkou. Jeho vytvoření je nerozlučně spjato s obdobím vlády J. V. Stalina. Revoluce v Rusku roku 1917 vytvořila spíše jen podmínky pro jeho vznik, nikoli však samotný tento systém jako komplex ekonomických, sociálních a politických vztahů a institucionalizovaných struktur. Zejména ekonomické a sociální vztahy, nezbytné pro existenci tohoto systému, byly definitivně vytvořeny až násilnou kolektivizací soukromých rolníků na přelomu dvacátých a třicátých let.

Příčiny a podmínky zformování systému sovětského typu byly různorodé a historicky konkrétní. Leninova interpretace marxismu a systému „diktatury proletariátu“ (která v praxi nutně zplodila monopolní moc komunistické strany) byla jen jedním z významných faktorů při tvorbě tohoto systému. Druhým faktorem byla skutečnost, že Leninovy ideologické koncepce byly realizovány v polofeudální zemi, která neprodělala ekonomický, sociální, politický a kulturní vývoj západoevropského kapitalismu 19. a počátku 20. století; chyběla tu zejména rozvinutá sociální struktura kapitalismu a tradice jakékoli formy politické demokracie, vyrůstající z občanské společnosti. Třetím faktorem byla atmosféra války – jak první světové, tak později občanské války v Rusku – která vývoj nového politického systému silně determinovala. Čtvrtým významným faktorem byla izolace nového sociálně politického systému od ostatního světa (zprvu jako důsledek blokády ze strany západních států, později jako důsledek Stalinovy politické doktríny „budování socialismu v jedné zemi“). Pátým podstatným faktorem pak byla hospodářská krize kapitalismu ve třicátých létech, provázená krizí politické demokracie a nástupem totalitních diktatur fašisticko-nacistického typu v Evropě.

Za těchto podmínek vytvořila koncem třicátých let komunistická strana, řízená autokraticky a diktátorsky Stalinem, politický systém SSSR, který lze charakterizovat několika hlavními obecnými rysy. Tyto rysy mají rozhodující význam jak pro samu kvalitu a funkčnost politického systému sovětského typu, tak také pro vznik krizí tohoto systému; hrají tak podstatnou roli i při snahách o zvládnutí těchto krizí a při úsilí o systémové změny. V celé této práci bude jim proto ještě mnohokrát v různých souvislostech a z různých hledisek věnována pozornost. Na tomto místě se tedy pokusím jen o jejich velmi stručnou a schematickou charakteristiku:

a) Úplné splynuti politické a ekonomické moci. V rukou center politické moci se soustředila i moc, plynoucí z vlastnictví základních výrobních prostředků; politická moc v podstatě přebrala regulační funkce kapitálu a trhu v celém ekonomickém reprodukčním procesu. Politická moc ovládá lidi nejenom mimoekonomickými prostředky jako občany, ale zároveň i prostředky ekonomického působení a donucování jako zaměstnance státních a družstevních podniků a institucí. Ekonomické vztahy ve společnosti nedávají žádné ovládané sociální skupině možnost existovat nezávisle na vůli (a přímých direktivách) politické moci.

b) Podstatná závislost sociálního postavení společenských skupin a jednotlivců na politické moci. Sociální jistoty, privilegia nebo naopak sociální znevýhodnění různých společenských skupin, které vytváří společenská dělba práce (sociální vrstvy spjaté převážně s prací fyzickou nebo naopak duševní, s prací v průmyslu, obchodě, dopravě a v sektoru služeb nebo s prací v zemědělství, s prací ve sféře řízení a tvorby rozhodnutí nebo naopak ve sféře výkonu těchto rozhodnutí atd.) jsou v praxi rozhodující měrou závislá na preferencích politické moci. Politická moc je schopna účinně podle svých potřeb měnit postavení celých sociálních skupin (a samozřejmě kteréhokoli jednotlivce), přidělovat nebo odnímat jim sociální jistoty a privilegia.

c) Koncepce moci v rukou aparátu komunistické strany a centralizace rozhodovacích procesů. Vedle formální, právními normami konstituované struktury orgánů moci a řízení, je vytvořena právem neregulovaná faktická struktura skutečných center absolutní moci na půdě komunistické strany. Pro tato centra moci (řídící orgány a aparát komunistické strany) neplatí žádná omezení, plynoucí z principů dělby mocí: rozhodují o otázkách ze sféry zákonodárství i ze sféry exekutivy, zasahují do tvorby i výkonu práva (včetně soudnictví), rozhodují v oblasti politické, hospodářské, sociální i kulturní. Tato centra moci nejsou odpovědna nikomu kromě své vlastní hierarchie a nečlenové komunistické strany nemají ani formální možnost volat je k odpovědnosti, kontrolovat jejich činnost nebo jim oponovat. Žádnou významnější funkci na jakémkoli úseku řízení (od politického a správního úseku přes policii, armádu a justici až po oblast řízení hospodářství, sociálních služeb, školství, sdělovacích prostředků, vědy a kultury) nemůže nikdo zastávat bez výslovného souhlasu těchto center absolutní moci. (To v praxi zajišťuje systém tzv. „nomenklatury“: je to seznam funkčních míst – od centrálních orgánů až po vedoucí funkce v podnicích a institucích – do nichž konkrétní funkcionáře musí schvalovat stranický orgán).

Tato koncentrace moci dovádí v praxi ad absurdum i bez toho mimořádně silnou centralizaci v rozhodovacím procesu. Zásady tzv. demokratického centralismu, platné uvnitř komunistické strany, jsou přeneseny do všech rozhodovacích procesů ve státních i jiných strukturách řízení. Hlavní význam těchto zásad spočívá v tom, že žádná jiná alternativa postupu v kterékoli otázce než ta, která byla už jednou schválena vyšším rozhodovacím orgánem, se nemůže uplatnit jinak než tím, že tento orgán své původní rozhodnutí změní. Kritika dříve přijatých rozhodnutí a snaha o jejich změnu je tak považována nikoli za nezbytný prvek rozhodovacího procesu, nýbrž za snahu o jeho destrukci; rozhodovací proces tu není pochopen jako proces hledání optimální alternativy postupu podle měnících se okolností (a tedy jako proces učení se), nýbrž jako proces prosazení jediné, centrálně schválené alternativy (a tedy jako proces uplatnění jediné vůle).

d) Institucionalizovaný politický systém nezajišťuje důležité zpětné vazby mezi společností a politickou mocí. Všechny instituce politického systému stalinského typu jsou budovány tak, aby byly nástrojem prosazování vůle mocenských center, nemohou však v dostatečné míře vyjadřovat odlišné a rozporné zájmy společnosti a formovat je jako politicky významný kritický či opoziční tlak různých vrstev společnosti na centra politické moci. Tomu je přizpůsobena jak procedura voleb, tak také organizační výstavba a obsahové zaměření činnosti tzv. masových společenských organizací (odborové organizace, organizace mládeže, různé zájmové organizace a pod.); stejnému cíli jsou podřízeny i masové sdělovací prostředky. Systém politických institucí je v zásadě vytvářen jako nástroj výkonu mocenskými centry přijatých rozhodnutí, nikoli jako nástroj uplatnění různorodých zájmů a potřeb společnosti v procesu tvorby těchto rozhodnutí: politické instituce tvoří soustavu „převodů a pák“, které spojují komunistickou stranu „s dělnickou třídou a masami obyvatelstva“ (výslovná terminologie Stalinova, opírající se o některé formulace Leninovy).

e) Masový politickopolicejní teror. Jak samotný vznik, tak také další reprodukce ekonomických, sociálních a politických vztahů i struktur nebyly možné bez násilného potlačení odporu, který proti nim vznikal zprvu hlavně z řad předrevolučních sociálních a politických sil, později se strany částí dělnické třídy a většiny rolnictva a konečně i u určitých skupin samotné nové mocenské elity (v hospodářském aparátě, v armádě a přímo v komunistické straně). Politicko-policejní teror, zajišťovaný obrovským policejním (a z části vojenským) aparátem a sítí koncentračních táborů s desítkami milionů politických vězňů, jemuž padly za oběť miliony lidských životů, se stal pro sovětský politický systém nezbytným a v některých vývojových fázích hlavním prostředkem k prosazování politických rozhodnutí mocenského centra. Aparát, spjatý s tímto terorem, se stal nejvýznamnější složkou institucionálního politického systému; byl v zásadě nástrojem center absolutní moci uvnitř komunistické strany, avšak v praxi nebyl často ani těmto centrům podřízen a vymykal se z jejich kontroly. Skupiny a jednotlivci, kteří vládli tímto aparátem, si jeho pomocí zajišťovali rozhodující pozice i v centrech moci; skutečnou rozhodující moc měli jenom ti, kdo byli schopni uvádět tento aparát do chodu v souladu se svými zájmy.^[1] (Stalinova osobní diktatura i uvnitř komunistické strany byla možná mimo jiné právě proto, že si udržel pozici vládce tohoto aparátu masového teroru).

f) Informační izolace společnosti. Sovětský sociálněpolitický systém ve své stalinistické vývojové fázi dosáhl jiným systémům nedostupnou míru informační izolace, a tím i manipulační schopnosti. Tato informační izolace je zajišťována trojím způsobem:

1. cenzurou veškerých veřejně šířených informací (od masových sdělovacích prostředků přes kulturní a vědeckou produkci až po policejní dohled nad jakýmkoli slovním projevem i v malých kolektivech a v soukromém životě lidí);
2. znemožněním jakýchkoli forem interakce mezi sociálními skupinami a jednotlivci, které by se vymykaly politicko-policejní kontrole (zrušením svobody sdružovací a shromažďovací mimo oficiálně kontrolované formy, omezením svobody pohybu jak do zahraničí, tak uvnitř SSSR - např. cestování z vesnic do měst bylo za Stalinových dob nemožné bez zvláštního povolení a pod.);
3. zavedením takových ekonomických a sociálních vztahů, v nichž lidé nemohou získat jiné než státem kontrolované informace o výsledcích své vlastní činnosti (např. výrobní podniky nehodnotí svou činnost podle toho, jak odpovídá skutečným ekonomickým potřebám a možnostem, ale podle toho, zda byly či nebyly splněny „ukazatelé státního plánu“).

g) Politická moc předepisuje určitý povinný způsob myšlení a potlačuje vše, co mu odporuje. Svorníkem sovětského politického systému je oficiální ideologie (nazývaná „marxismem-leninismem“) jakožto soubor určitých názorů, hodnotových orientací a myšlenkových postupů; hlavním cílem této ideologie je ospravedlnit praxi politické moci a všechna její opatření ukázat jako jedině možné a správné prostředky k dosažení vzdáleného budoucího cíle: komunistické společnosti, která zajistí hmotný blahobyt a maximální svobodu pro každého jednotlivce i pro společnost jako celek. Jak víra v tento cíl, tak přesvědčení o správnosti všech politickou mocí užitých prostředků jsou státem vymáhanou povinností; jiné hodnotové orientace (např. náboženství), názory a způsob myšlení, které požadavkům oficiální ideologie odporují (od dílčí kritiky přes vědeckou skepsi až po jinou než oficiální interpretaci samotné marxistické teorie), jsou diskriminovány a potlačovány, případně trestně stíhány jako „protisovětská propaganda“. Oficiální sovětská ideologie se snaží využít toho, že proti jejím abstraktně formulovaným cílům (sociální spravedlnost, beztřídní společnost, osvobození člověka z tlaku materiální nouze, odumření státu a politického násilí, vyloučení válek z dějin lidstva atd.) nevzniká odpor, nýbrž že tyto obecné cíle jsou s to získávat silný sociální konsensus, k tomu, aby se tento konsensus alespoň zčásti přenesl i na vztah k existujícímu sociálně politickému systému.

h) Sovětský sociálně politický systém sám sebe považuje za nadřazený jiným systémům. Svůj vztah ke konkurenčním sociálně politickým systémům chápe stalinský systém na základě své vlastní ideologie jako vztah „proletářské socialistické revoluce“ ke „kapitalismu a imperialismu“. Všechny své zahraničně politické zájmy prohlašuje za zájmy „světové socialistické revoluce“ a naopak - všechny zájmy jemu odporující za zájmy „imperialismu a kontrarevoluce“. Stalinský systém se považuje za předobraz budoucnosti všeho lidstva. Pomocí těchto ideologických konstrukcí ospravedlňuje sovětský systém jak potlačování snah národů v rámci SSSR o národní (a státní) autonomii, tak také omezování a popírání suverenity jiných států v případě jejich konfliktu s mocenskými zájmy sovětského systému.

Tyto hlavní rysy sovětského sociálně politického systému se v SSSR zformovaly v polovině třicátých let (v době přijetí tzv. stalinské ústavy SSSR 1936) a byly ještě upevněny náporem policejního teroru proti prvkům opozice uvnitř mocenské elity v létech 1937 – 1938. V politologické literatuře věnovaly těmto rysům nejvíce pozornosti teoretické analýzy, vycházející z koncepce tzv. totalitarismu. Tato koncepce, převládající při analýze sovětských systémů na Západě v padesátých létech, byla později podrobena oprávněně kritice pro přílišnou jednostrannost a pro spekulativní závěry.^[2] Tato jednostrannost ztěžovala a mnohdy znemožňovala analýzu vnitřně rozporných vývojových tendencí sovětských systémů po roce 1956. Aniž se však k této jednostrannosti chceme vracet, domníváme se, že charakter politické moci sovětského typu nejlépe vystihuje pojem moci totalitní: tento typ moci ovládá společnost (různé sociální skupiny i člověka jako jednotlivce) totálně – ve vztazích ekonomických i sociálních, politických i kulturních. Moc je tu mimořádně koncentrována v rukou jediného sociálního subjektu a všechny ostatní sociální subjekty jsou zbaveny schopnosti autonomně jednat, respektive míra jejich autonomie je tak malá, že jim neumožňuje samy sebe řídit v kybernetickém slova smyslu.^[3] Samo přímé násilí přitom nemusí hrát vždy rozhodující roli: policejní státy a násilné diktatury existují i v jiných sociálně politických systémech, nevytvářejí však totalitní politickou moc v tom mnohostranném smyslu jako sociálně politický systém sovětského typu. (K těmto aspektům totalitní povahy politické moci se v dalších úvahách ještě několikrát konkrétněji vrátíme).

Na tomto místě ponecháváme stranou řadu otázek, které byly a dodnes jsou předmětem oprávněného zájmu: zda byl stalinský systém jedinou možnou alternativou vývoje v Rusku po roce 1917, zda znamenal koneckonců „historickou nutnost“ a „objektivní pokrok“ atd. Bez ohledu na historické, sociálně politické, kulturně civilizační a morální hodnocení tohoto systému však zůstává faktem, že některé systémově podmíněné vlastnosti stalinského systému byly v určitých historických podmínkách vysoce funkční.

Sovětský sociálně politický systém ve své stalinské podobě byl vybudován tak, aby mohl co nejúčinněji prosadit vždy jedinou alternativu postupu, kterou preferovalo mocenské centrum. Byl schopen soustředit maximum sil a prostředků k dosažení politicky preferovaného cíle, omezit na minimum překážky na cestě k tomuto cíli a dosáhnout jej bez ohledu na cenu (hospodářskou, sociální i kulturní), kterou za to bylo nutno zaplatit. Taková systémově imanentní vlastnost je nesporně funkční za podmínek, kdy preferované cíle jsou předem programovány, jsou považovány za jedině možné a správné a politická moc si neklade za úkol jejich správnost stále znovu ověřovat, nechce své preference korigovat a měnit, nesnaží se hledat jiné možné alternativy postupu.

Pomocí tohoto systému dosáhlo centrum moci v historicky velmi krátké době (méně než dvaceti let) dva základní cíle:

• byla provedena základní industrializace Ruska, zajišťující perspektivu dalšího extenzivního ekonomického růstu a v těchto mezích i autarkickou hospodářskou a politickou existenci systému, který se přitom opíral o doposud historicky neznámé ekonomické a sociální vztahy nekapitalistického charakteru;
• nový hospodářský a sociálně politický systém byl schopen sám sebe dále reprodukovat.

Chápeme-li krizi určitého systému zcela abstraktně jako takovou jeho funkční poruchu, která znemožňuje, aby systém dosahoval cíle, které si sám klade, pak byl z tohoto hlediska sovětský systém v krizi před tím, než se zformoval v podobě stalinského modelu. Stalinistická fáze jeho vývoje je naopak fází zvládnutí jeho první (těsně porevoluční) krize. Že přitom samy původní ideje a teoretické hypotézy Marxova komunismu vzaly za své, je pouze důkazem faktu, že tyto původní představy nebyly způsobilé v praxi krizi reálně vznikajícího sovětského systému překonat, nýbrž ji naopak často vyvolávaly.

Již toto historicky první zvládnutí krize sovětského systému Stalinem bylo ovšem vnitřně rozporné a obsahovalo zcela nutný zárodek budoucí systémové krize. Abstraktně viděno byl hlavní rozpor v tom, že právě ta systémově podmíněná vlastnost stalinského modelu, která ho činila v určitých podmínkách vysoce funkčním, měnila tento model v disfunkční a zcela nežádoucí v podmínkách jiných, které se časem musily dostavit. Schopnost stalinského systému prosadit za každou cenu jedinou, předem programovanou alternativu jednání totiž nutně znamenala, že stalinský systém se musil stát disfunkční, jakmile se začaly výrazněji měnit podmínky jeho existence a pro jeho přežití bylo nutné měnit dosavadní ekonomické, sociální, politické i kulturní cíle a preference.

Proč se tedy sociálně politický systém, který jak z hlediska své vlastní logiky, tak pro svou zcela zjevnou protidemokratičnost a masový teror se musil dostávat do vážných rozporů jak s ovládanou společností, tak s obecnými politickými cíli, které sám deklaroval (větší blahobyt a větší svoboda pro všechny než v jiných systémech), proč se tento systém udržel bez jakýchkoli významnějších změn po dobu zhruba třiceti let? Proč všechny jeho vnitřní rozpory nevedly ke zjevné krizi už dříve?

Na tuto otázku nelze odpovědět jenom analýzou systémově podmíněných rysů a tendencí; je nutno vzít v úvahu i některé historicky konkrétní faktory, které ve skutečnosti hrály v určitých obdobích prakticky významnější roli než systémově imanentní tendence samy o sobě.

Chceme-li pochopit fungování stalinského systému jenom na základě těch jeho hlavních systémových rysů, které byly stručně formulovány v předchozím textu, dojdeme nutně k jednostranné představě: stalinský sociálně politický systém jakoby neměl vůbec žádný konsensus významných vrstev ovládané společnosti, jakoby se udržoval jedině a výlučně přímým násilím proti všem těmto vrstvám. Právě jednostrannost tohoto druhu charakterizovala i některé závěry, k nimž dospívali stoupenci teorie totalitarismu. Stabilita systému se tak jevila menší, než byla ve skutečnosti, vývojové perspektivy byly zjednodušeny. Skutečnost se redukovala ke dvěma extrémním pólům:
všemocnost totalitní moci a nemohoucnost ovládané společnosti. Oba tyto póly jsou sice reálně obsaženy ve stalinském systému, avšak přesto se jimi sociální skutečnost zdaleka nevyčerpává.^[4]

Ačkoli sovětský sociálně politický systém je nedemokratický, neznamená to, že vždy a nutně naráží na tak silný sociální odpor, aby to vyvolalo systémovou krizi. Pokud politické preference, jež centrum moci nedemokraticky stanoví a nedemokratickými způsoby prosazuje, svým obsahem v určité míře odpovídají některým zájmům ovládaných sociálních sil, může takový systém přes svou nedemokratičnost získat pasivní loajalitu a někdy i aktivní podporu různých sociálních skupin, v některých případech dokonce i většiny ovládané společnosti. To je konečně známo i v jiných nedemokratických a diktátorských systémech.

Tím, že sovětský systém zcela rozrušil předchozí ekonomické a sociální vztahy a vytvořil nové (podle jeho ideologie socialistické), nedosáhl pouze těch důsledků, o nichž byla řeč v souvislosti s hlavními imanentními rysy tohoto systému (splynutí politické a ekonomické moci a závislost sociálního postavení lidí na politické moci). Přeměna ekonomických a sociálních vztahů znamenala zároveň velmi podstatné nové rozdělení sociálních privilegií: sociální vrstvy a skupiny dříve privilegované byly „likvidovány jako třídy“ a privilegovány byly vrstvy a skupiny jiné. I sama nová mocenská elita vznikla velkou většinou z řad sociálních skupin dříve sociálně diskriminovaných. Proces sovětské industrializace na jedné straně sice ruinoval rolnictvo, na druhé straně však otevíral pracovní příležitosti a sociální jistoty pro široké sociální vrstvy v nově vznikajících průmyslových centrech. Jak ve srovnání s předchozími léty povalečného a porevolučního rozvratu, tak i ve srovnání s poměry hospodářské krize v kapitalistických zemích se nový stalinský systém musil dosti širokým sociálním vrstvám jevit jako pozitivní alternativa a byl proto schopen získat i jejich konsensus.

Z hlediska sociálně psychologického plodil tento systém na jedné straně sice důsledky podobné, jako každý systém opírající se o masový politicko-policejní teror; na druhé straně však pro jeho vznik byla typická i atmosféra „pionýrských časů“: otevíral mnoha jednotlivcům i celým sociálním skupinám perspektivu „světlých zítřků“, budoval cosi nového „z ničeho“ a z trosek porevolučního rozvratu. Stalinova strana mohla zároveň také reálně počítat s tím, že její oporou se stanou společenské síly toho typu, které vždy v dobách rozvratu, změn a nejistoty podporují „stranu pořádku“. Potřeba stabilizace poměrů byla silně působící sociálně psychologickou silou v tehdejší ruské společnosti. Stalinský systém se mohl opřít také o konsensus, který mu poskytovaly síly nacionalismu, především ruského: odpovídal zčásti potřebám nacionálního mesianismu, navazoval ve skutečnosti na mnoho prvků z ruské minulosti, které „velikost Ruska“ hledaly v jeho protikladnosti západoevropské civilizaci, odmítajíce její „dekadentní slabost“, liberalismus i politickou demokracii.

Z hlediska věkového složení obyvatelstva byla koncem třicátých let v pozici hlavní ekonomicky činné vrstvy už generace, která v době revoluce 1917 byla v dětském věku. Její sociální postavení, profesionální zařazení, její další perspektivy a do jisté míry i způsob myšlení byly už rozhodující měrou determinovány sovětským systémem. To nutně působilo jako významný stabilizační faktor systému: tato generace, i pokud hledala cesty k systémové změně, dělala to už převážně na bázi nového systému a neusilovala prostě o jeho nahrazení systémem předchozím. Je pravděpodobné, že bez vypuknutí druhé světové války by stalinský systém dospěl za všech těchto okolností do krizového stadia někdy v polovině čtyřicátých let. Jeho vývoj však ve skutečnosti ovlivnila rozhodujícím způsobem právě válka. Válečný konflikt s nacistickým Německem změnil základní otázku: nyní nešlo o to, zda se stalinský systém může a bude měnit ve směru překonaní totalitní povahy politické moci (tj. ve směru k politické demokracii), ale o to, zda bude nebo nebude ve válce poražen.

Na sovětsko-německé frontě byla druhá světová válka konfliktem dvou různých typů totalitní politické moci; skutečná volba byla pouze mezi nimi – a nikoli mezi totalitní a jinou alternativou. Pro drtivou většinu obyvatelstva SSSR slibovalo Hitlerovo vítězství životní perspektivy neskonale horší než Stalinův systém a to jak z hlediska národních, tak sociálních zájmů. Praxe německé okupační moci na sovětském území to nesporně dokazovala. Tato situace vedla k tomu, že i nejzásadnější rozpory mezi stalinským systémem a společností v SSSR byly ztlumeny, že došlo naopak k vývoji ve směru identifikace životních zájmů této společnosti se zájmy jí ovládajícího sociálně politického systému.

Místo nové, jinak velmi pravděpodobné krize, prožívá tak sovětský sociálně politický systém ve své stalinské podobě roku 1945 své triumfální vítězství: již dříve ověřená schopnost soustředit všechny síly k dosažení jediného cíle se znovu ukázala jako jeho přednost. Všechny základní mechanismy, které mu to umožňovaly, včetně masového teroru, byly tímto válečným vítězstvím jakoby ospravedlněny. Žádný politický systém, který pravě zvítězil ve velké válce, nebyl v takové chvíli nikdy v dějinách vystaven nebezpečné krizi, byť jeho systémově imanentní vnitřní rozpory byly sebevážnější. Také stalinský systém svým válečným vítězstvím úspěšně oddálil propuknutí systémové krize.

Zhruba pět let po skončení války (tj. v posledních létech Stalinova života) bylo však přesto možno příznaky narůstající krize sovětského sociálně politického systému pozorovat ve všech jeho základních vztazích k životním potřebám sovětské společnosti. Společným jmenovatelem jinak různorodých příčin narůstající krize byla snaha politické moci (soustředěné diktátorsky v rukou Stalina) ani v nejmenším neměnit žádnou z rozhodujících vazeb systému, pokračovat po válce stejnými metodami řízení společenského života jako ve třicátých létech.

V hospodářství SSSR byly jak poválečná obnova, tak nástup k dalšímu rozvoji ekonomiky charakterizovány zesílením centralistického, administrativně direktivního způsobu plánování a řízení. Jednostranná preference těžkého průmyslu a trvalé zanedbávání spotřebního průmyslu a zemědělství pokračovaly. V době před Stalinovou smrtí byla životní úroveň v převážné části kolchozů na pokraji trvalé bídy, v některých oblastech blízko chronickému hladu, průmyslové spotřební zboží na vesnici nestačilo krýt nejelementárnější životní potřeby. Kromě centrálně preferovaných hlavních měst (Moskva, Leningrad, Kyjev a několik dalších) vládl i ve městech nejenom křiklavý nedostatek spotřebního průmyslového zboží, ale i nedostatek potravin; trvalé fronty na chléb, maso a jiné základní potraviny byly typickým jevem sovětské každodennosti. Za této situace sotva mohlo být řeči o rozhodující roli materiálních podnětů k práci: pro široké masy dělnictva a kolchozního rolnictva nezaručoval ani případný vyšší výdělek možnost skutečně zlepšit reálnou životní úroveň.

Disciplína v hospodářství i ve všech ostatních oblastech společenského života byla vytvářena a upevňována jako disciplína strachu, kterou stále znovu vytvářel masový politicko-policejní teror. V oblastech, nově připojených k SSSR po válce (zejména v Litvě, Lotyšsku a Estonsku, ale také v nových územích Běloruska a Ukrajiny aj.), probíhal v létech 1944–1952 koncentrovaně teror, jaký zažily staré součásti SSSR v průběhu dvaceti let před válkou; masové deportace všech potenciálních odpůrců sovětského systému (od národní inteligence až po soukromé rolníky) do koncentračních táborů a po léta trvající stav blízký stannému právu charakterizovaly život v těchto nových oblastech; cestování ostatních obyvatel SSSR do těchto oblastí a naopak bylo zakázáno (kromě oficiální mocí schválených přesídlení, směřujících k rusifikaci těchto oblasti). Na ostatním území SSSR se masový teror soustředil na pronásledování všech, kdo se stali podezřelí ze spolupráce s Němci v době okupace sovětského území (včetně násilného vysídlení celých národnostních skupin z jejich původního území, zejména na Volze, na Krymu a na Kavkaze); sovětští vojáci, kteří upadli do zajetí, putovali z nacistických koncentráků přímo do koncentráků sovětských. V roce 1948 zasáhla nová kampaň politicko-policejních represí inteligenci v rámci „boje proti kosmopolitismu a poklonkování Západu“. Disciplína strachu však vládla i v pracovním procesu: od roku 1940 platil beze změny zákon, který trestal zameškání pracovních směn jako trestný čin soudním stíháním; jednotlivý zaměstnanec nemohl dát prakticky výpověď z práce a volit si své zaměstnání podle soukromých potřeb, tj. poměry už před tím vládnoucí v kolchozech (a připomínající nevolnické připoutání k půdě) byly zavedeny i v průmyslu. Trestní stíhání za tzv. „rozkrádání socialistického majetku“ (a možnost trestně stíhat některé porušení centrálních direktiv jako „sabotáž“), hrozící mnohaletými tresty na svobodě, bylo další formou masového teroru, která měla disciplinovat široké masy pracujících. Souhrnně lze odhadovat, že už v poválečných létech se koncentrační tábory naplnily novými miliony vězňů z těchto různých vln masového teroru; otrocká práce vězňů byla nutnou podmínkou pro plnění některých úkolů hospodářského plánu. Koncem roku 1952 se navíc objevily příznaky, že Stalin se chystá rozvinout novou vlnu politického teroru, namířenou proti skupinám a jednotlivcům z řad nejvyšších vrstev mocenské elity.

Byla posílena informační izolace a všestranná nadvláda oficiální ideologie; kromě masově působících opatření v tomto směru postihl tento vývoj zejména sovětskou kulturu a vědu, včetně přírodních věd: výzkum v některých směrech (genetika a kybernetika především) byl potlačován jako „ideologická diverze“ a důsledky těchto kroků měly ovšem přímý negativní význam v oblasti praktické aplikace nových vědeckých poznatků. Oficiální ideologie, opřená o mechanismus policejního teroru, se postavila do role programátora další vývojové fáze sovětského systému: Stalin několik měsíců před smrtí (v říjnu 1952) uveřejnil svou koncepci „přechodu SSSR ke komunismu“ (pod názvem „Ekonomické problémy socialismu v SSSR“). Hlavním úkolem podle této koncepce bylo zesílit centralismus a administrativně direktivní metody hospodářského řízení, omezit vlivy trhu (zejména pokud jde o tlak trhu na preferenci lehkého průmyslu), odbourat zbytky rozdílů mezi kolchozy a státními podniky (tj. podřídit i zemědělství ještě více přímým centrálním direktivám), zavádět určité formy rozdělování bez prostřednictví trhu a peněz (což se vydávalo za „prvky komunismu“) apod. Souhrnem: Stalinova koncepce spočívala v dalším utužení všech mechanismů systému, vzniklých v létech 1925–1939, které však už nyní přímo ohrožovaly další vývoj industriální společnosti. Neschopnost takto upevňovaného a rozvíjeného systému dosahovat vlastních deklarovaných cílů se stávala v praxi stále zřejmější: vyhlašované hospodářské úkoly nebyly nikdy splněny, sociální vztahy se udržovaly viditelně pod tlakem masového teroru, oficiální ideologické požadavky vedly ke stagnaci a krizi sovětské kultury, vědy a techniky. I uvnitř mocenské elity sílily rozpory mezi jejími hlavními složkami: politickou a hospodářskou byrokracií, policií a armádou. Celý systém se udržoval v daném stavu převážně prostředky teroru, jehož vrcholné komando bylo v rukou absolutního diktátora Stalina.

K rozporům a problémům uvnitř SSSR přibyly navíc problémy, vznikající v nových státech uvnitř sféry velmocenského vlivu SSSR. Území, na kterém vládl sociálně politicky systém sovětského typu, se rozšířilo o velkou část jihovýchodní a střední Evropy. Ve všech státech této oblasti, jejichž území při svém vítězném postupu proti Hitlerovým armádám obsadila armáda Stalinova, byl v průběhu několika poválečných let nastolen sociálně politický systém sovětského typu. Po krátkém dvou až tříletém mezidobí, kdy v těchto zemích vznikly režimy tzv. lidové demokracie, které nevykazovaly ještě všechny systémově důležité rysy sovětského systému, byly tu pod sovětskou patronací a za užití sovětského typu politicko-policejního teroru vytvořeny systémy, jež byly kopií systému stalinského.

Sociálně politické systémy v těchto zemích se však přesto výrazně lišily od systému SSSR v několika směrech, které pak po Stalinově smrti výrazně ovlivnily (a ovlivňují dodnes) podobu jejich krize. Prakticky ve všech těchto zemích, s určitou výjimkou Jugoslávie, neměly komunistické strany reálnou šanci stát se monopolním držitelem politické moci v důsledku podpory jen vnitřních sociálně politických sil, tj. bez přímého mocenského vlivu SSSR. Jen v Československu mohla komunistická strana počítat s tím, že by se i bez sovětské mocenské patronace stala jednou z nejvýznamnějších politických sil v zemi, avšak ne držitelem monopolní moci. V žádné z těchto zemí neexistovaly sociální podmínky a rozpory shodně s Ruskem roku 1917 a neproběhla tu tedy ani z těchto důvodů sociální revoluce, shodná s ruskou revolucí. Ačkoli tyto země, s výjimkou Československa, neměly z let 1918–1939 tradici politické parlamentní demokracie západoevropského typu, byl přece jen jejich hospodářský, sociální, politický i kulturní vývoj více ovlivněn západoevropským kapitalismem a s ním spojenou kulturně civilizační orientací než vývoj ruský před rokem 1917. Sovětský sociálně politický systém, importovaný do těchto zemí po roce 1945, trval tu v době Stalinovy smrti jen velmi krátce: zatímco v SSSR na jeho bázi vyrůstala už třetí generace, pamatovaly v těchto zemích prakticky všechny generace (kromě malých dětí) jiné systémy.

Ještě za Stalinova života utrpěl stalinský systém v této nově vydobyté oblasti také významnou porážku: v Jugoslávii se již monopolně vládnoucí komunistická strana postavila proti dalšímu omezování své vlastní suverenity Stalinem a uhájila existenci svého státu v postavení mimo sovětský mocenský blok. Sociálně politický systém v Jugoslávii se rozvíjel od roku 1948 samostatně a některé jeho významné rysy se utvořily jinak než v systému sovětském. Ačkoli sovětská oficiální ideologie proto odmítala uznat jeho socialistický charakter a označovala ho za systém „fašistickoimperialistický“, podal jugoslávský systém přece jen praktický důkaz o možné existenci systému komunisticky orientovaného, přece však jiného než je systém sovětského typu. Konflikt SSSR s Jugoslávií roku 1948 byl tak ve skutečnosti prvním zjevným dokladem krize sovětského systému.

V ostatních zemích rodícího se sovětského bloku se rovněž hromadily příznaky krize: ekonomický rozvoj tu kopíroval sovětský způsob industrializace. V zemích již industriálně mnohem vyspělejších (Československo) to rozrušilo tradiční hospodářskou strukturu, v zemích převážně agrárních (Maďarsko, Polsko aj.) to vytvořilo krizové napětí zejména mezi jednostranným rychlým rozvojem těžkého průmyslu a násilným potlačováním rozvoje zemědělství. Politická krize tu vznikla hlavně importem sovětského masového teroru, který tu především potlačil snahy o národní nezávislost a suverenitu „lidově demokratických“ států.

Přes obrovský stabilizační efekt válečného vítězství stál tak sovětský systém osm let po válce na prahu vnitřní krize nejenom v SSSR, ale ve všech zemích Evropy, kde byl teprve nedávno nastolen.

Přejít k obsahu knížky „Krize v sovětských systémech od Stalina ke Gorbačovovi“ .

Poznámky:

[1] Podrobněji o těchto otázkách, které určují rozdíl mezi povahou byrokratické moci v západních společnostech a v sovětském systému a sbližují moc sovětského typu s tradiční a nikoli právní mocí (podle typologie Maxe Webera), viz L. Schapiro: Komunističeskaja partija Sovetskogo Sojuza, Firenze 1975, s. 850 a n.

[2] Přehled o průběhu diskuse o pojmu totalitarismu viz např. G. Meyer: Sozialistische Systeme, Opladen (Leske) 1979, s. 178–206.

[3] K pojmu „sebeřízení“ v tomto smyslu viz K. W. Deutsch: Nervy vlády, Praha 1971, s. 214 a n.

[4] Nebezpečí, že analýza skutečnosti se redukuje ke sledování extrapolací ze dvou jejích protikladných pólů a přehlíží se, že skutečnost existuje právě mezi těmito svými extrémními póly, je založeno mimo jiné v marxistické analýze společenských systémů.