logo SDS
Dnešní datum: 24. 09. 2019   | Hlavní stránka | Tématické skupiny | Seznam rubrik | Download |  
zelené návěští   Hlavní menu zelený nadpis
Hlavní stránka
Kdo jsme - něco o SDS
Stanoviska SDS
Tiskové zprávy SDS
International
Staré stránky SDS

Ankety
Download
TOP 50
Tématické skupiny
Seznam rubrik (témat)

červené návěští   Rubriky červený nadpis

zelené návěští   Čtenář zelený nadpis

Jméno (přezdívka)
Heslo


Úprava osobního účtu

červené návěští   Evropská levice červený nadpis


Na web SEL

Manifest SEL
Čtěte o SEL u nás


zelené návěští   Nejčtenějąí/rok zelený nadpis
Pouľívá generální ątáb naąe vojáky v Afghánistánu v souladu s mandátem operace?
(19. 10. 2018, 594x)

Zástupce SDS v pořadu "Politické spektrum"
(23. 11. 2018, 478x)

V jaké kondici je naąe ąkolství? (Politické spektrum s účastí SDS).
(25. 01. 2019, 376x)

K situaci ve Venezuele
(25. 01. 2019, 339x)

Nový web SDS
(11. 02. 2019, 333x)

Snaha činských komunistů o vlastní cestu má podporu české levice
(18. 01. 2019, 278x)


červené návěští   SDS červený nadpis
Strana demokratického socialismu
Přípotoční 869/19
101 00 Praha 10
Návątěvy po předchozí dohodě
tel.:
(420) 608 630 506
(420) 608 181 054
(420) 728 074 253 (nejlépe SMS)
Bankovní spojení - transparentní účet pro příjem darů: 2101181284/2010
Případné dárce žľádáme, aby ve "zprávě pro příjemce" uvedli účel daru, např.: "příspěvek na činnost SDS" a identifikovali se jménem a příjmením. Děkujeme.
secret@sds.cz
(c) SDS

Kanál RSS

TOPlist

zelené návěští   Interní statistika zelený nadpis
Denni
Max. 39
Prům. 27.7
21 denni
Max. 461
Prům. 363.7

Nyní si čte web : 86 uživ.

02. Články, statě, projevy

* Je načase vymanit se z pasti antistalinismu

Vydáno dne 16. 10. 2005 (6241 přečtení)

Nekompromisní obrana stalinismu, vycházející z některých složek komunistického hnutí, vyvolává otázky po její příčině. Rozsáhlý článek Jana Kůrky zveřejněný v ortodoxním měsíčníku Dialog na přelomu let 2002 a 2003 může v hledání této odpovědi napomoci.

Podle Winstona Churchilla patří Josef Visarionovič
Stalin - Džugašvili (1879-1953) k nejvýznamnějším
osobnostem. Na takové, jak řekl ve svém proslulém
vystoupení v britském parlamentu, historie nezapomíná.

Stalin zachránil lidstvo před hnědým morem fašistického Německa, před hrůznou apokalypsou totálního zotročení „vyvoleným panským národem“. Bylo především jeho zásluhou, že se zaostalé a reakční carské Rusko v neuvěřitelně krátkém období dvou-tří desetiletí od základů změnilo a stalo průmyslově vyspělou velmocí s nejpokrokovějším společenským zřízením. Na této vpravdě heroické cestě musela tato země - Svaz sovětských socialistických republik - překonat historicky bezprecedentní překážky, vyrovnat se s obrovskou zátěží minulosti a zlomit odpor nepřátel, vnitřní i zahraniční kontrarevoluce. Bez Stalina by to sotva dokázala. Stmelil po Leninově smrti bolševickou stranu a vytvořil z ní sílu schopnou vést pracující - dělníky, rolníky a inteligenci - k vítězství socialismu i k uhájení jeho vymožeností, nové, sovětské vlasti.

Je to zvláštní, v naprostém rozporu s očividnou skutečností, ale je tomu tak: všechny tyto nesporné - a světodějné významné Stalinovy zásluhy jsou mu dnes zcela upírány. A nejen to - brzy po jeho smrti stal se předmětem útoků a špinavých pomluv. A lži, které se o něm rozšířily, udržují se a jsou z nejrůznějších stran živeny i v současnosti. A není málo těch, zvláště v mladé generaci, kteří je považují za samozřejmé pravdy.

Signál k tomu všemu - jaký paradox! - dal XX. sjezd KSSS (únor 1956). Nikita Chruščov, skrytý trockista - který Stalina z hloubi duše nenáviděl, pronesl na závěr XX. sjezdu projev proti „kultu osobnosti J. V. Stalina“. Tehdejší americký prezident D. Eisenhower předvídavě postřehl v Chruščovově výpadu proti Stalinovi útok na samy základy sovětské moci. Ani nejpustošivější vodíková puma, jak se vysloužilý generál vyjádřil, nemohla by se tomuto vystoupení vyrovnat. Na základě Chruščovovy direktivy a po jeho „senzačních odhaleních“ zahájilo pak komunistické hnutí v řadě zemí „obrodný proces“. S heslem antistalinismu. Za ním se ve skutečnosti skrývala snaha zúčtovat s revolučním marxismem-leninismem. Dovršením ideologické a politické eroze byla gorbačovská „perestrojka“ - zrada, která v hanebnosti, s níž deklarovala cíle, jež cynicky pošlapala, nenachází v dosavadní historii revolučních hnutí předchůdce. Zákonitým vyústěním tohoto renegátství a kolosálního podvodu byla kontrarevoluce, k níž došlo v celém světovém socialistickém společenství, pokud v jeho zemích mohly působit Gorbačovovy „páté kolony“. Postižen byl, žel, i československý lid.

S likvidací SSSR, s jeho rozpadem a devastací ztratily revoluční, pokrokové a mírumilovné protiimperialistické síly svou hlavní oporu, s porážkou reálného socialismu se otevřela cesta k světovládě imperialismu - k PAX AMERICANA. Pražský summit NATO, jehož jsme nedávno byli svědky, demonstroval názorně, jak si Spojené státy americké chtějí na této cestě - v upevňování své hegemonie - počínat. Nemíní trpět sebemenší odpor. Finanční kapitál a nadnárodní monopoly, jež kontrolují, mají mít všude zelenou, pro jejich expanzi musí být otevřená celá planeta, kterákoli země bez výjimky. Tato snaha zmocnit se veškerého přírodního bohatství, svobodně a beztrestně drancovat surovinové bohatství Země a mít zároveň možnost glajchšaltovat myšlení všech jejích obyvatel se lstivě nazývá „procesem globalizace“. Stačí zalistovat v Leninově „Imperialismu jako nejvyšším stadiu kapitalismu“, aby bylo jasné, oč jde a jaká nebezpečí hrozí lidstvu, jeho nejbližší budoucnosti: všemocnost imperialismu by nebyla ničím jiným než vládou tmy, zločinnosti a násilí, „moderním otroctvím“.

Trpké, velmi trpké jsou plody antistalinismu. Sklizeň, kterou tažení, jež začalo útokem na Stalina, přineslo, je katastrofální. Ale ani vítěze studené války nečekají žádné světlé zítřky. Zrají hrozny hněvu. A krok za krokem se vzpamatovává i komunistické hnutí. S další rozpínavostí a agresivitou imperialismu se budou zostřovat i sociálně třídní a národnostní boje, ať již se budou projevovat v jakýchkoli formách. Doba přímo volá po renesanci komunistického hnutí.

Má-li však toto hnutí být skutečným hnutím, má-li nabýt nových sil, pozvednout hlavu a opět se sjednotit v mohutnou frontu, pak se musí plně a bez výhrad přihlásit k revoluční teorii marxismu-leninismu. Jen na základě této teorie může dojít k jeho oživení a k tomu, aby nebylo pouhým přívěskem politické scény v jednotlivých zemích, „konstruktivní opozicí v politické spektru“, tzv. demokracií, ale působivou a autoritativní silou schopnou vést utiskované a existenčně ohrožené masy do boje za osvobození z kapitalistického jařma. Velké heslo svobody, tolikrát zneužité a zprofanované právě těmi, kdo vždy byli jejími úhlavními nepřáteli, nabývá v tomto kontextu opět svůj pravý a původní význam!

Vzhledem k tomu však, jakou úlohu v zpochybnění, diskreditaci a ochromení revoluční teorie marxismu-leninismu sehrál tzv. antistalinismus, pak rozhodující podmínkou nového vzestupu komunistického hnutí je pravdivé, objektivní zhodnocení činnosti J. V. Stalina. Destrukcí reálného socialismu a otřesení platnosti principů vědeckého komunismu zahájily útoky na
J. V. Stalina. K radikální nápravě, jež je nezbytná, může dojít jen úplným očištěním a vyzvednutím Stalinovy osobnosti!

Je dobrým znamením, že se to začíná chápat. K průkopníkům na tomto poli patří Ludo Martens, předseda Belgické strany práce. Jeho fundované díly „Jiný pohled na Stalina“ vyšlo v mnoha jazycích a také v českém překladu zásluhou vydavatelství „Orego“. Našlo příznivý ohlas, mlčením je však přešly Haló noviny. Také v Rusku pociťují mnozí povinnost „sebekritické reflexe“. Svědčí o tom i nedávno vyšlé dvousvazkové dílo spisovatele a historika vojenství Vladimira Karpova (posledního vedoucího tajemníka Svazu sovětských spisovatelů rozpuštěného v roce 1993). Má atraktivní titul - „Generalissimus“, ale nevšímá si Stalina jen v roli vojevůdce, ukazuje i na jeho mimořádné schopnosti politika a státníka. Karpov se důsledně opírá o dokumenty, z nichž mnohé nebyly dosud publikovány, a také o věrohodná svědectví lidí, kteří Stalina poznali zblízka. Velmi přesvědčivě - ve prospěch Stalina - vyznívají kapitoly, v nichž líčí jeho boje s opozicí, zvláště s trockisty, a procesy s nepřáteli socialismu. Autor sám na vlastní kůži poznal, co byl „gulag“, požádal však, aby mohl svůj trest „odpykat“ na frontě, jíž prošel od Stalingradu k Berlínu. Vrátil se jako dvojnásobný hrdina Sovětského svazu. Jak přiznává, také podlehl sugestivnímu projevu N. S. Chruščova, když však viděl, čím skončila „perestrojka“, dal se do důkladného studia historie, kterou osobně tak těžce prožil. Výsledkem mj. je i objevná práce o Stalinovi. Věřme, že najde i u nás svého nakladatele. (S některými pasážemi této cenné práce seznámí „Dialog“ své čtenáře v příštích číslech.)

Jsou lidé, kterým zřejmě z nějakých důvodů záleží na tom, aby komunisté ani po třinácti letech kontrarevoluce nechápali, co bylo v pozadí tragédie, jež se tehdy, na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století odehrála. A aby KSČM uvízla v bludišti, v němž se po XX. sjezdu KSSS ocitla.

K těmto lidem, jak psal „Dialog“ v předchozích dvou číslech, musíme žel počítat i místopředsedu KSČM Miloslava Ransdorfa s jeho vykřičeným záměrem „rehabilitovat“ Marxe a marxismus. Co si pod tím představuje, vyložil v Haló novinách ve dvou článcích (30. 9. a 14. 10.) - v jakýchsi stručných příspěvcích do svého sociologického slovníku, jak dokládají titulky „Marx a Engels“ a „Lenin a Stalin“.

O Marxovi a Engelsovi psal renomovaný ideolog KSČM s nespornou úctou. Obdiv k Marxovi vyjádřil (jak aspoň je přesvědčen) už tím, že ho zařadil mezi „osobnosti přinejmenším stejného formátu jako Platon, Aristoteles, Plótinos, Augustinus, Tomáš Akvinský, Descartes, Kant a Hegel“. Originální řada, skutečně! Na první pohled je zřejmé, že by se sotva kdo z jmenovaných cítil v této vybrané společnosti doma, a Marx by se Ransdorfovi, může být ujištěn, za ni poděkoval. U Engelse ocenil Ransdorf zejména vzácnou znalost jazyků a obětavost, s jakou podporoval Marxovu rodinu. V čem spočívají zásluhy obou o dělnické hnutí a v čem je podstat revoluční teorie, kterou vytvořili, se kupodivu nezmínil. Nechtěl patrně v prezentování „hlubinných vrstev myšlenkové konstrukce“ zakladatelů vědeckého socialismu klesnout na úroveň „ubohostí politické pseudokultury takzvaného reálného socialismu“, který mu (stejně jako jeho společníkům) leží zřejmě nevyléčitelně v žaludku. Vyzvedl za to Marxovu (jak se domnívá) „radikální vizi samosprávné společnosti osvobozené z područí státu“. A aby manifestoval svou bezúhonnou oddanost tomuto „vizionáři“, jehož tak kouzelně sblížil dokonce se skutečným vizionářem Bakuninem, vyhlásil svou rozhodnost vrátit (konečně!) Marxe Marxovi - a marxismus marxismu. S cílem, který při všem jeho nevinném donkichotství sotva můžeme považovat za vznešený: pošpinit reálný socialismus a potvrdit tak to, co vyložení nepřátelé komunismu nazvali „omylem dějin“.

Článkem „Lenin a Stalin“ (HaNo 14. 10.) tento záměr dokreslil. A prozradil také, co je v základě jeho nevraživosti k minulosti socialistické éry. Známky totiž, které v něm Leninovi a Stalinovi udělil (a jak je tak postavil proti sobě), se náramně shodují s těmi, jež nacházíme v protisovětských pamfletech Lva Davidoviče Trockého (Bronštejna).

Na Trockého se Ransdorf, pravda, přímo neodvolává. Je to příliš zprofanovaný pramen. Ani Nikita Chruščov se o vůdci IV. internacionály, která byla vytvořena, aby napomáhala rozvrátit a likvidovat SSSR a komunistické hnutí, nezmínil, když vyrazil do překvapivého a drtivého útoku proti Stalinovi a obvinil jej z hrubých deformací marxismu-leninismu, z toho, že pošlapal Leninův odkaz. Scénář obžaloby - rafinovaně promyšlený - sestavil především z Trockého „Zracené revoluce“, ostatní špinavé pomluvy (o tom kupříkladu, že Stalin rozhodoval o osudu války z globusu) si vykonstruoval z vlastní hlavy nebo ze „svědectví“ těch, kteří měli se Stalinem osobní účty. Chruščovův projev, který dal fakticky za pravdu trockistům, zasadil našemu hnutí ránu, kterou se dosud nepodařilo zacelit. Byla mu tak nastražena smrtelně nebezpečná past - past antistalinismu. S rozložením komunistického hnutí se rozložila i protiimperialistická fronta. Se všemi osudnými důsledky, o nichž je zmínka na začátku této stati.

Není tajemstvím, že se Ransdorf v poslední fázi zániku reálného socialismu aktivně zapojil do řad jeho likvidátorů. Byl jedním z organizátorů tzv. Demokratického fóra vycházejícího z antistalinismu. Ve svém hodnocení J. V. Stalina, jak je nacházíme v článku HaNo z 14. 10., vlastně dodatečně omlouvá své tehdejší postoje. Šídlo v pytli neutajíš. Kontrapozice, v níž staví Stalina proti Leninovi, je trockistické provenience. Pečeť trockismu je patrná již v tom, jak se ve zjevném protistalinském postoji zračí jeho antisovětismus. Trockij Ruskem pohrdal, nenáviděl je. Nejen pro jeho reakční carismus s antisemitskými pogromy. Bylo mu cizí, nebylo jeho vlastí. Současně při vší radikální kritice Západu, byl obdivovatelem západní civilizace. Z toho ostatně vyvěral jeho názor, že nepodnítí-li Říjen „světovou revoluci“, zůstane Rusko - byť sovětské - fatálně vězet v zaostalosti. Právě tomuto názoru se Stalin a většina bolševické strany, jež ho podporovala, co nejrozhodněji postavili. Tady narazila kosa na kámen, tady se Stalin s Trockým a jeho kumpány střetl na život a na smrt. Stalin nad Trockým zvítězil a tím zvítězila i revoluce. Historie mu dala za pravdu. Nic na tom nemění, že se po jeho smrti opozice znovu zvedla a jeho dílo (a tím i dílo Leninovo) po složitých peripetiích studené války bylo zmařeno.

* * * * *

Povšimněme si blíže některých Ransdorfových tvrzení v článku Lenin a Stalin.

Pokud jde o Lenina, Ransdorf (stejně jako Trockij) uznává jeho velikost. Jeho zásluhy zužuje však na otázku „strategie a taktiky boje o moc“. V tom byl Lenin podle něho génius. Připomíná přitom jen to jeho dílo, v němž se této otázce speciálně věnoval a v němž (aniž by je kupodivu nazval) prý Lenin „sloučil zkušenost západní Evropy a Ruska“. Tím - sloučením těchto zkušeností - „přinesl radikální samosprávní projekt společnosti“. Ransdorf má nepochybně na mysli „Stát a revoluci“ (nedávno u nás tato kniha opět vyšla, tentokrát ve velmi špatném překladu, mimochodem se stejně špatnou Ransdorfovou předmluvou, paralelně zařazenou k žlučovitě antikomunistickému útoku neobyčejné nízké úrovně z pera Tomáše Sokola). Jenže toto Leninovo dílo neshrnuje zkušenosti z prvních let společenských přeměn po Říjnové revoluci, neboť bylo napsáno před ní. A tak se od Ransdorfa dovídáme, že tento údajný „projekt“ jakési „občanské společnosti“ se později (to jest poté, co Říjnová revoluce svrhla Prozatímní vládu a vyhlásila sovětskou moc) paradoxně sloučil s „nabubřením a posilováním státu“. A jak se to mohlo stát, proč k tomu došlo? Prý v důsledku ruské tradice, která, jak aspoň tvrdí Ransdorf, „myslila v neprostředkovaných protikladech“. Ano, tak nám tuto tragédii líčí M. Ransdorf, aniž by se slovem zmínil o nesčetných Leninových vystoupeních zdůvodňujících (např. proti „demokratovi“ K. Kautskému) nezbytnost státu diktatury proletariátu pro celé období přechodu (jak to ostatně učil K. Marx) od kapitalismu ke komunismu. A právě proto, že o těchto vystoupeních a teoretických pracích Leninových mlčí, může ho právě v této základní otázce marxismu brát v ochranu - proti marxismu. A před kým? Před Stalinem. Přesně v duchu Trockého pamfletů, v duchu toho, který v počátcích sovětské moci tak neblaze proslul svou „železnou rukou“, mimo jiné v pronásledování pravoslavné církve.

Lenin, dovídáme se od Ransdorfa, „nabubření a posilování státu“ postřehl, onemocněl však a nedokázal již této hrozbě čelit. A aby obraz o Leninovi, vlastně jeho karikatura byla taková, jak se hodí do Ransdorfova krámu, snaží se čtenářům Haló novin namluvit, že prý nejblíže k němu měl Bucharin. Čím? „Koncepcí občanského míru a rozvíjení NEP“. Touto „nepovskou inspirací“, jak se dovídáme, se unesl Teng Siao-phing, což má být zřejmě potvrzením leninsko-bucharinského a protistalinského kurzu politiky KS Číny.

Ponechme zatím tuto politiku na pokoji, je to složité téma, které by si zasloužilo zvláštního rozboru. Spokojme se konstatováním, že přátelské vztahy mezi SSSR a lidovou Čínou založil právě Stalin a že jejich rozbití, jež přineslo neodčinitelné škody, bylo rovněž dílem antistalinismu. Chruščov se i tu činil, seč byl. Co ovšem nelze pominout, je vyložená lež o tom, v čem měl být Bucharin názorově blízký Leninovi. Právě to, co Ransdorf uvádí na důkaz této „blízkosti“, bylo mezi nimi jablkem sváru. Proč Lenin ve známých polemikách s Bucharinem o úloze odborů mu vytýkal, že nikdy pořádně nestudoval dialektiku, že nepochopil tuto „revoluční algebru marxismu“? Protože mu zcela unikl, jak prohlásil Lenin, dialektický vztah mezi politikou a ekonomikou. Bucharin podceňoval úlohu socialistického státu a přeceňoval naopak ekonomiku právě ve vztahu ke státní moci. Ta je však pro hospodářství, které neřídí „neviditelná ruka trhu“, určujícím nástrojem. Z tohoto nepochopení prvenství politiky před ekonomikou (tuto tezi označil Lenin za „azbuku marxismu“) pramenila i Bucharinova „nepovština“. Je udivující: což Ransdorf neví nic o těchto Leninových sporech s Bucharinem? Právě z nich se dovídáme, že Lenin považoval NEP za dočasný, krátkodobý, poměry vynucený manévr potřebný k soustředění sil a prostředků k zahájeni socialistické výstavby. Sama tato výstavba - tedy nejen obrana socialismu - byla pro Lenina nepředstavitelná bez pevného státu schopného řídit společnost z jednoho centra, plánovitě rozvíjet její hospodářství a všechny její oblasti. Jen s důsledným respektováním „abecedy marxismu“, tj. prvenství politiky před ekonomikou mohla socialistická revoluce dospět k svým cílům.

Byl to Stalin, který to pochopil a šel i zde - a především zde, v této základní otázce - v Leninových šlépějích. A počínal si, jak vyžadovala doba, co umožňovaly okolnosti a situace, jež byla dána nejen tím, v jakém stavu zemi po Leninově smrti shledal, ale také a především tím, jaké překážky musel na cestě společenských přeměn překonávat, jakým silám musel čelit. Formy a intenzitu boje neurčuje nikdy pouze jedna strana. Proti revoluci se bez prodlení postavila kontrarevoluce a ta nesložila ruce v klín ani po skončení občanské války. Měnila jen způsoby odporu a aktivizovala se s každým významnějším krokem v realizaci leninského plánu socialistické výstavby. A vždy - prakticky do samého konce existence Sovětského svazu - měla účinnou podporu ze zahraničí. Imperialistické mocnosti v ní nacházely jeden z hlavních nástrojů rozkladu reálného socialismu v historické konfrontaci mezi kapitalismem a socialismem. Na kontrarevoluci musela revoluce reagovat tak, aby jí nepodlehla a přitom hlavní síly soustředit k sjednocování pracujících k budování socialismu. Patří k Stalinovým největším přednostem, že dovedl spojovat leninskou strategii s taktikou boje, mírovou práci s obranou země a s nekompromisní obhajobou vymožeností revoluce. Nezalekl se, jak potvrzují jeho blízcí spolupracovníci, žádného, sebenesnadnějšího úkolu a šlo-li o zásadní věc, ruka se mu nezachvěla.

Ransdorf v této souvislosti staví Stalina na pranýř pro jeho údajné „výpadky lidského cítění“. „Dialog“ v minulém čísle (za měsíc listopad) Ransdorfovi odpověděl. Uvedl také na pravou míru „statistiku stalinských obětí“ a odmítl nasazovat Stalinovi za každou cenu psí hlavu. Jednou by už - mezi komunisty aspoň - mělo být jasno: žádné velké revoluce se bez násilí neobešly. Marx ve svém stěžejním díle, v Kapitálu (poté, co analyzoval v části o prvotní akumulaci vznik kapitalistické sociálněekonomické formace) napsal, že násilí je porodní bábou každé nové společnosti. Připisovat násilnosti pouze revolucionářům, těm, kdo se nemohou již smířit se zločiny a svinstvy starých společností, je zlovolnost historiografie sloužící lokajsky reakci. Dnes jsme toho opět svědky, falzifikace historie revolučních a pokrokových hnutí je denním chlebem, jímž se živí propaganda panujícího protilidového a protinárodního režimu zplozeného po krachu „perestrojky“. Je zarážející, absurdní, proti rozumu, že se najdou lidé, kteří se manifestačně hlásí k myšlence komunismu, vydávají se za její přední protagonisty, vystupují jako její heroldové, a přitom se nedovedou náležitě distancovat od pomlouvačů a falzifikátorů jednoho z největších historických období, jakým byla éra socialistických revolucí a společenských socialistických přeměn 20. století.

Vztah k této éře, její pravdivé hodnocení a ocenění, které jí patří a jímž vyniká ve své dějinné jedinečnosti, je prubířským kamenem komunistického postoje, kritériem toho, nakolik kdo má či nemá právo hlásit se k ideálům komunismu, realizovatelným jen v konkrétně historických podmínkách epochy, která pro ně dozrála.

Nijak tím neodpadá povinnost kriticky posuzovat to, co bylo, hledat a vymezit příčiny porážky rodící se světové soustavy socialismu s kapitalistickým systémem. Taková kritika však nemůže přehlížet základní skutečnost: to totiž, že k této porážce došlo v důsledku dlouhodobého propojení oportunistických a revizionistických sil s otevřeně nepřátelskými elementy v podmínkách, kdy byla imperialistům dána možnost stále více se vměšovat do vnitřních záležitostí států socialistického společenství a rozrušovat jejich jednotu.

Výraznou roli v tomto destrukčním procesu sehrál antisovětismus a podněcování protiruských nacionalistických tendencí. Zatímco světový kapitál za neskrývané hegemonie USA, země, jež patřily do jeho sféry, „integroval“, tj. řadil pod komando Washingtonu, prosazovala se po XX. sjezdu KSSS v mnoha zemích budujících socialismus linie zcela opačná, tříštící a oslabující jednotu socialistického společenství - s tím, aby každá země šla svou vlastní cestou, a to v protikladu se zkušeností bolševické strany, leninismu. Plodem této linie byl mimo jiné rok šedesátý osmý v Československu, tzv. pražské jaro, jež mělo světu ukázat, co představuje socialismus „autentický“, skutečně „demokratický“ a skutečně „humánní“. Jeho realizací mělo dojít k řetězové reakci, k „dominovému efektu“ (řečeno s Kissingerem) v celém světovém systému socialismu, k jeho rychlému rozpadu, jak se ostatně stalo za dvacet let. Nezapomínejme: celá tato avantýra byla založena na antistalinismu!

Ransdorf nezapřel svou trockistickou dušičku ani v tom, jak k pomluvám Stalina (o jeho domnělých „výpadcích lidského cítění“) připojuje tvrzení s vyloženě protiruským ostnem: Stalin se podle něho „identifikoval se samoděržavnou ruskou tradicí“ (Trockij ve Zrazené revoluci formuluje tuto invektivu podobně: prý „exploatoval ruskou zaostalost“!). Ransdorf dokonce obviňuje Stalina nejen z této hanebné „identifikace“ se „samoděržavnou ruskou tradicí“, ale i z toho, že prý ji v zájmu osobní moci posílil. A toto své nehorázné tvrzení podložil filozoficky: „myslil (jako celá tato tradice) v neprostředkovaných protikladech“.

Převedeme-li tuto rádoby učenou hatmatilku do normální lidské řeči, oprostíme-li se od scholastické sofistiky, za kterou Ransdorf vděčí patrně Tomáši Akvinskému, znamená to, že Stalin myslil (a podle toho ovšem také jednal) primitivně, barbarsky, na nic si nebral rukavičky, prostě zhlédl se v Petru Velikém a dokonce v samotném Ivanu Hrozném. Jako by Západ neměl svou inkvizici, své cromwelly, hrdiny konkvisty a ty, co museli vyhubit Indiány, aby se v Severní Americe zrodilo „paradigma“ jedině možné demokracie a svobody! Tam se nemyslilo v „neprostředkovaných protikladech“?

Pravda, na rozdíl od Trockého Ransdorf nepopírá mimořádné schopnosti tohoto „rusifikovaného Gruzína“, „muže s ocelovou vůlí“ a „šílenou odvahou“. Vyzvedá i jeho houževnatost a pracovní výkonnost, pozoruhodné schopnosti organizační i intelektuální (pro Trockého byl Stalin „zosobněná průměrnost“). Všechny tyto schopnosti však podle Ransdorfa Stalin sám pozitivně nevyužil. Neboť „prostředky, kterých Stalin užíval k realizaci cílů, znehodnocovaly dosažené výsledky a hnutí jako celek“. Navíc zavedl systém, který se po jeho smrti měnil jen postupně: „byl totiž zbaven rozhodujících zpětných vazeb a příliš závisel na kvalitě předáků“.

Takový je závěr, k němuž Ransdorf dospěl a kterým, jak bylo již řečeno, chce zřejmě dodatečně apologizovat své pozice z doby rozkladu reálného socialismu, jemuž horlivě napomáhal. Dodejme jen: na jiném místě sám přiznává, že není z jeho hlavy, napověděl mu jej jeden ze současných amerických sociologů, jehož jméno netřeba uvádět, protože ho kromě Ransdorfa u nás sotva kdo zná. S odvoláním na tuto zaoceánskou autoritu, prohlašuje právě tento systém s tradicí „myšlení v neprostředkovaných protikladech“ a bez „rozhodujících zpětných vazeb“ (a tím de facto bez náležité kontroly předáků pochybných kvalit) za základní příčinu zániku toho, co pro něj představoval „takzvaný reálný socialismus“.

Právě tento závěr, který se může na první pohled jevit neobyčejně originálním a vědecky (sociologicky) podloženým, však dosvědčuje jen to, o čemž jsme již psali v článku „Fenomén Ransdorf“ (v říjnovém čísle „Dialogu“): bezmocnost a banálnost obecných tvrzení, jež se neopírají o seriózní analýzy společenské reality vyvíjející se v konkrétně historické situaci, ale jsou konstruovány v hlavách moralizátorů, kteří nejsou s to tuto skutečnost v jejích rozporech a často i paradoxech pochopit (buď jí s obdivem přitakají nebo s rozhořčením kategoricky odmítají). Nepohybují se v historické realitě, ale mimo čas a prostor, nemyslí, ale soudí - s filozofickým nadhledem, pomocí ahistorických abstrakcí, morálních principů a ideálů. O jakých to vlastně „zpětných vazbách“ Ransdorf mluví? A ještě k tomu „rozhodujících“! Ty vždy působí, není společnost, která by je postrádala, není božstva, které by je mohlo ze společnosti, ať je jakákoli, vyloučit. Vždy v ní totiž jde o interakce, jež jsou nemyslitelné bez „zpětných vazeb“. Záleží jen na tom, co je jejich obsahem, co konkrétně představují, kdo na koho a jak reaguje. Svého času František Kriegel - brzy po vstupu vojsk - varoval na zasedání ÚV KSČ před situací, kdy „nebude zpětných vazeb“. Gustáv Husák (ještě byl A. Dubček prvním tajemníkem, diskusi však jen nepřítomně přihlížel) požádal tehdy Kriegla, aby se vyjádřil jasně, aby prozradil, o jaké „zpětné vazby“ se mu jedná. Když ‘pražskému jaru‘ tleskali ze Západu, z Vatikánu a Bonnu, Gustáv Husák tehdy řekl: „To se vám, reprezentantům 'demokratického socialismu' líbilo, všechny kritické hlasy jste však potlačovali a pro 'konzervativce', lidi oddané socialismu, připravovali koncentrační tábor. Známe, soudruhu Kriegle, ty Tvoje 'zpětné vazby'. Po celé měsíce po Lednu jste se opírali o ty, kteří se dožadovali revanše za Únor a kdo s vámi nešel, toho jste se snažili odkráglovat.“

Kdyby se Ransdorf hlouběji nad celou věcí zamyslel, musel by konstatovat, že právě za Stalina ony „rozhodující zpětné vazby“ byly mimořádně silné, fungovaly nadmíru dobře. Málokdo měl takovou oporu v masách lidu. To, co se dělo při Stalinově pohřbu v Moskvě, dokazovalo, že pro obrovskou většinu sovětské společnosti byl Stalin symbolem nejvyšších hodnot spojených se socialismem, jeho zásluhy o vybudování socialismu a uhájení jeho vymožeností byly všeobecně uznávány - mimo jiné právě proto, že dokázal přerušit „ruskou samoděržavnou tradici“, že nejvýrazněji ze všech přispěl k vytvoření nové, socialistické velmoci sloužící pracujícímu člověku.

Bezohledná „kritika kultu Stalinovy osobnosti“, kterou se vyznamenal Nikita Chruščov, byla tak zhoubná právě proto, že tuto „rozhodující zpětnou vazbu“ mezi bolševickou stranou a sovětským lidem rozrušila, aniž v pozdější době dokázala KSSS škody napáchané Chruščovem a jeho stoupenci napravit.

Dialog, č. 181,  prosinec, č. 182, leden 2003, Jan Kůrka


Z redakční poznámky měsíčníku Dialog

Autor v ní poukázal na nezbytnost najít konečně cestu z bludiště, do kterého komunistické hnutí zavedl XX. sjezd KSSS a vyrovnat se s antistalinismem. Útoky na Stalina, proti tzv. kultu osobnosti, znevážením a pošpiněním jeho historické úlohy, byl zahájen proces rozpadu a zániku reálného socialismu, který tragicky dovršila bezprecedentní zrada posledního generálního tajemníka ÚV KSSS M. S. Gorbačova a jeho „pátých kolon“ v zemích socialistického společenství. Renesance komunistického hnutí není myslitelná bez očištění poskvrněného praporu marxismu-leninismu, který J. V. Stalin důsledně hájil a tvořivě rozvinul. V první části této studie byly pro to uvedeny argumenty v polemice s těmi, kteří „zubynehty“ ospravedlňují oportunismus a revizionismus - ideologický základ „perestrojky“ zastíraný zbaběle údajnou snahou o začlenění KSČM do řad „moderní“, „evropské“ levice. Ta ve skutečnosti nepředstavuje nic jiného než rádoby liberální, „levě“ se tvářící proud „politického spektra demokracií“, tj. politického systému soudobého kapitalismu, imperialismu, s dominantním postavením „bezkonkurenční velmoci“ - USA.

K lidem, kteří se v tomto směru zvlášť horlivě angažují a kteří se snaží, aby KSČM uvízla v tenatech antistalinismu a na základě toho mohla pokračovat v transformaci v sociálně demokratický typ strany, aby již definitivně přestala plnit roli, pro kterou byla v roce 1921 vytvořena, patří také místopředseda KSČM Miloslav Ransdorf. Znovu to demonstroval v článcích v Haló novinách o Marxovi, Engelsovi, Leninovi a Stalinovi z 30. 9. a 14. 10. m. r. Jejich rozboru se věnuje J. Kůrka (v návaznosti na stať „Fenomén Ransdorf“) i v pokračování úvahy „Je načase vymanit se z pasti antistalinismu“.


Související články:
(Problémy - stalinismus)

Překonat dědictví stalinismu (26.10.2014)
Oříšek k rozlousknutí (20.08.2009)
Metodologická východiska analýzy prvního historického pokusu o nekapitalistickou společnost - protosocialismu (14.01.2008)
Levicový antikomunismus (05.10.2007)
Nepochopit minulost znamená prohrát budoucnost (18.07.2007)
Antikomunisté a represe padesátých let (03.07.2007)
Co je to „stalinismus“? (03.06.2007)
Několik poznámek k vymezení podstaty stalinismu (03.06.2007)
Pryč se stranou! (30.05.2007)
Československo za stalinismu (1948-1953) (30.05.2007)
Otevřený dopis Raskolnikova Stalinovi (04.02.2007)
Gottwald – padouch nebo hrdina? (26.11.2006)
Krize v „socialistickém táboře“ a jeho rozpad (18.06.2006)
Remont systému (11.06.2006)
Zpráva ÚV KSČS o činnosti strany od mimořádného sjezdu KSČ (09.04.2006)
Hlavní rysy sovětského systému před rokem 1953 (08.04.2006)
Levice nikam nezmizela (27.03.2006)
Politický systém oporou nezákonností (10.03.2006)
Gangréna stalinismu (09.03.2006)
Složitá cesta k pravdě (08.03.2006)
KSČM – doleva za Gottwaldem? (07.03.2006)
Československo na cestě destalinizace (1953–1961) (04.03.2006)
Záznam procesu s Horákovou možná bude národní památkou (04.03.2006)
Rozhodný krok k obraně lidové moci v Polsku (13.12.2005)
K událostem v Maďarsku (24.10.2005)
O nedostatcích stranické práce a opatřeních k likvidaci trockistických a jiných obojetníků (16.10.2005)
Jak vysvětlujeme omyl (13.10.2005)
O Stalinovi a stalinismu (12.10.2005)
Dezorientace z nostalgie (04.10.2005)
V čem jsou jiní? (20.09.2005)
Zinověvovi druhové před soudem mas (16.08.2005)
Opatření vlády NDR v Berlíně, zavedení kontroly na hranicích západního Berlína (11.08.2005)
Radikální levice a stalinismus jsou neslučitelné (25.06.2005)
Krach provokačních pokusů cizích agentů v Berlíně (16.06.2005)
Povstání v NDR 1953 (16.06.2005)
Spravedlivý rozsudek nad rozvratníky (06.06.2005)
O stalinismu (2) (09.05.2005)
Stalin a my (28.04.2005)
O stalinismu (1) (28.04.2005)
O slušnosti a omluvě (16.02.2005)
K otázce stalinismu (30.01.2005)
Komunismus jako materiální lidské společenství (31.10.2004)
Stalinismus (31.10.2004)
Moje slunce - Stalin (06.07.2004)
Socialismus nebo smrt (22.02.2004)
Nejen Horáková, ale i Kalandra (22.10.2003)
Stalin jako produkt systému nekontrolované moci (12.03.2003)
Stalinův dlouhý stín (23.01.2003)
PDS ke 40. výročí postavení berlínské zdi (02.07.2001)

[Akt. známka (jako ve škole): 2,50 / Počet hlasů: 2] 1 2 3 4 5

Celý článek | Autor: Jan Kůrka | Počet komentářů: 5 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: Dialog 181, 182

červené návěští   Hlavní zprávy červený nadpis

zelené návěští   Novinky zelený nadpis
16.04.2018: Letní univerzita Evropské levice 2018
Letní univerzita EL se koná ve dnech 11. aľ 15. července 2018 ve Vídni pod mottem "Dialog pro pokrok v Evropě. 200 let od narození Karla Marxe, 100 let od konce 1. světové války. Bliľąí informace o účastnickém poplatku a registrační formulář jsou k dispozici na stránkách Evropské levice.

16.06.2017: Opět útoky spamovacích robotů
Doąlo k opakovaným útokům robotů sázejících do komentářů texty s podivnými "inzeráty" (podle vąech známek činskými). Jen poslední dvě dávky představovaly více neľ 200 těchto pseudokomentářů, které maľeme.

16.06.2017: Někdo/něco zde krade ľ a ą?
V uplynulých dnech doąlo k technické závadě, v jejímľ důsledku se "beze stop" z některých článků (ale i z větąiny komentářů) ztratila vąechna písmena "ľ" a "ą" (nebo jenom jejich část). Za závadu se omlouváme a na jejím odstranění pracujeme (zatím pátráním po příčině).

09.05.2017: Pietní akt na Oląanech
Jako kaľdoročně, i letos poloľila 9. 5. v 9 hodin delegace zástupců CV SDS a výboru praľské organizace SDS květiny k památníku padlých rudoarmějců na oląanském hřbitově. Při té přileľitosti jsme pietně vzpomněli i padlých daląích armád (včetně československé), kteří jsou na Oląanech uloľeni.

červené návěští   Anketa červený nadpis
V současnosti rozvířil hladinu návrh přijmout do ČR 50 syrských válečných sirotků. Co si o něm myslíte?

V Sýrii ani ľádní váleční sirotci nejsou.
242 (242 hl.)
Nebrat! Jeątě by nás podřezávali.
233 (233 hl.)
Konečně někdo uvaľující lidsky.
196 (196 hl.)
A» se kaľdý stará o sebe, nic nám do nich není.
194 (194 hl.)
Je to sice politikum, ale krok správným směrem.
368 (368 hl.)
Raději bychom měli zvýąit svou ostudně nízkou rozvojovou pomoc.
207 (207 hl.)
Prohnilý humanismus !!
152 (152 hl.)

Celkem hlasovalo: 1592


zelené návěští   Vyhledávání zelený nadpis


na nových stránkách

Rozšířené vyhledávání
Tématické skupiny
Seznam autorů


Google

web
sds.cz
blisty.cz
bbc.co.uk

zelené návěští   Vaąe komentáře zelený nadpis
[15.05.2018 19:15:23]
josef mikovec
Bohumír ©meral - Mučedník ztracených a vysněných příleľitostí http://www.novarepublika.cz/2018/0 5/frantisek-ferdinand-s ...

[15.05.2018 18:54:53]
josef mikovec
Zde jest zkuąební kámen, na němľ se dokáľe, zdali jsme opravdu v dost zralí, dost socialističtí, abychom opravdu stali se v Rako ...

[21.03.2018 17:10:12]
n
Snad se něco doví,!

[19.11.2016 10:28:45]
l&s
Doplnění k Peroutkovi - Zemanův projev byl míněn dobře, bohuľel se v něm dopustil dehonestujícího přeąlapu, kdyľ prohlásil, ľe Per ...

[27.02.2016 10:01:56]
l&s
Článek pana Bělohradského není k dispozici, tak jen pár postřehů k této stati. Paní Neudorflová sice správně píše, že je chyba, k ...

[28.10.2015 09:08:14]
-ik
Dobrý den pane ©lemendo! To, co jste napsal, je konstatování stavu. A co navrhujete jako pokus o naznačení cesty? Já mysl ...

[04.09.2015 14:20:12]
n
Samozřejmě, ľe jiľ těąím na shromáľdění, jako posledně na Václaváku. Doufám, ľe nebude chybět pán ©afr, kterého tímto srdečně zvu. ...

[13.08.2015 13:11:01]
n
SDS leží v žaludku tomu zoufalému tapetáři, takže je moc známá a okolí se musí postarat o její prosazení. Prohra s US a tím i se s ...

[13.08.2015 01:44:03]
-ik
Jestli že se mi zdá, že militantní skupiny dosahují lepších výsledků, měl byc se podívat na sebe, zda nepracuji špatně. Oni mohou ...

[08.06.2015 21:05:37]
-ik
"význam evropské levice pro vývoj ve světě a její podíl na jeho spoluutváření (globalizace, přenos zkušeností z jiných čá ...

[25.05.2015 14:58:27]
n
Lidstvo v rozvinutých zemích a tím myslím i naąi zemi, jiľ dosáhli hranic daląího materiálního pokroku a jeho daląí zvyąování je n ...

[25.05.2015 08:21:23]
l&s
"Proč se myšlenka lidové fronty boje proti fašismu prosadila v našem hnutí, až když bylo fakticky pozdě? Bylo vůbec možné, ab ...

[13.05.2015 09:45:10]
Milan Neubert
-iku, napsal jste víc věcí, s řadou souhlasím. Jednu námitku ale mám: dospěli jsme k závěru, že virtuální diskuse na webu nebo na ...

[10.05.2015 23:25:51]
-ik
Mám pocit, pane Neuberte, že jste se o kontakt s lidmi ani moc nesnažil. Diskuse na stránkách SDS je nulová. A i v minulosti jst ...

[06.05.2015 10:38:48]
n
Vítám tapetáře. Čest tvoji práci. Podle množství zbytečné práce opravdu stojíš ...


Teze programu SDS
Teze programu SDS

Tyto stránky byly vytvořen prostřednictvím redakčního systému phpRS.