O stalinismu (2)

Stalinův triumf

Stalin prohlásil 17. sjezd v r. 1934 za „sjezd vítězů“. Na 18. sjezdu v r. 1939 bylo pak toto vítězství úplné. Jak úplné, to objasňuje následující: Svého času nejnebezpečnější protivník v boji o moc a po desetiletí hlavní nepřítel, Trockij, mohl opustit Sovětský svaz v r. 1929 živý, na popravu nebo uvěznění zakladatele Rudé armády v té době nebylo ani pomyšlení. Naproti tomu 18. sjezd mohl Stalin nechat zahájit významně v den výročí posledního ze třech moskevských monstrprocesů, které připravily o život mnohé z vysoce postavených protivníků.

Veřejný ani vnitrostranický odpor proti systému vytvořenému a řízenému Stalinem už neexistoval. Dějiny strany (Krátký kurs dějin VKSb), v r. 1938 redigované samotným Stalinem a schválené ÚV, doplnily vítězství hodnocením událostí.^[23] Staly se svého druhu katechismem komunismu stalinské ražení.

V jednom z dopisů, které se vztahují ke kontroverzi s E. Wimmerem při přípravě dějin KPÖ v r. 1985, argumentuje Garscha: „Považuji za nesprávné, děláme-li, jako by již v letech 1922/23 bylo jasné, že výhradně Stalin zná cestu k dokončení tohoto velkého díla a že všechny (...) jiné názory by vedly ke zkáze (...) To sice odpovídá falšování dějin, jehož se sám Stalin horlivě účastnil od počátku 30. let, přičemž postupně znemožňoval každé vědecké zkoumání dějin strany (...) a nakonec v r. 1938 sám předložil přehodnocení dějin ve svém duchu (neboť ‘Krátký kurs’ není jen učebnicí marxismu-leninismu stalinského ražení, nýbrž také předpisem, jak se od nynějška musí pohlížet na dějiny strany), ale musíme se řídit podle toho?“^[24]

Musíme? Dokonce potom, co byl „Krátký kurs“ stažen z oběhu, a to bez toho, aby byla většina z jeho základních tezí podrobena kritice, generace komunistických funkcionářů a funkcionářek se seznamovaly s marxismem, studovaly jej a vyučovaly téměř výhradně tak, jak byl aprobován na reálně socialistických vysokých školách. Stalinská dogmatika se tradovala ještě po desetiletí - a dodnes je mnohými zcela zaměňována za marxismus.

Ve smyslu tohoto „marxismu“ se oddělovalo a vydělovalo. Až v této době mohly být v Rusku v plném znění publikovány paměti komunistické feministky Alexandry Kollontajové.^[25] Zahrnuta řády a vyznamenáními, ale jako radikální teoretička potlačena za svého života i po smrti. Texty, z nichž lze některé číst jako feministickou kritiku sovětské skutečnosti, byly v 70. a 80. letech zpřístupněny jen díky malým radikálně levicovým vydavatelstvím na Západě, pokud k tomu vůbec došlo. Sám Karel Marx byl občas v nemilosti, jak ukazuje osud jeho Ekonomicko-filosofických rukopisů (z r. 1844). Byly sice publikovány v rámci prvního vydání sebraných spisů Marxe a Engelse (MEGA) v r. 1932, ale potom co vyvolaly mimo jiné debaty o odcizení za socialismu (jak bylo nasnadě), zůstaly v r. 1955 mimo druhé ruské vydání a také následující vydání v NDR.^[26]

Ústřední místo při prosazování stalinské dogmatiky zaujímá pojem „marxismus-leninismus“, tj. přehodnocení resp. kanonizace Leninova díla. Franz Marek, významný teoretik KPÖ, který sestavoval ve 40. a 50. letech přehojné ódy na Stalina, se posmíval ve své knize „Co skutečně řekl Stalin“ z r. 1970: „‘Ať žije leninismus!’, ‘Ať žije marxismus-leninismus!’ Vlastně není úplně srozumitelné, proč přát vědecké teorii revoluce prospívání.“^[27]

Přitom nesmí dojít k nedorozumění: při kritice Stalinem zavedeného pojmu „marxismus-leninismus“ není tématem ani Marx, ani postavení, jaké zaujímal Lenin již během svého života jako teoretik a praktik revoluce. Právem platí Lenin za nejvýznamnějšího Marxova žáka. Leninův návrat k Marxovi byl protikladem falšování Marxovy teorie představiteli Druhé internacionály. V tomto smyslu také platí jeho dílo za modelový příklad, avšak nikoli, a to je rozhodující rozdíl, jako jedině možná varianta rozvoje a propagace marxismu.

Stalin, jak poznamenal Trockij, „nahradil vztah k Leninovi jako revolučnímu vůdci vztahem k němu jako k vrcholku kněžské hierarchie“.^[28]

Ve svých proslavených přednáškách „O základech leninismu“ předložil Stalin následující historickou definici: „leninismus je marxismem epochy imperialismu a proletářských revolucí. Zahrnuje vše, co vytvořil Marx plus to nové, čím obohatil Lenin pokladnici marxismu, a co vyplývá jako nutnost z toho, co bylo vytvořeno Marxem.“^[29]

Leninovo dílo, jehož hodnota pramenila právě z blízkosti realitě, z mnohostrannosti a rozpornosti, tak bylo přeměněno na uzavřený systém, ‘marxismus-leninismus’, synonymum pro Stalinem pronesené poučky. Bylo tedy možno u něj číst: „Leninská teorie proletářské revoluce vychází ze tří základních pouček. První poučka (...) Druhá poučka (...) Třetí poučka (...).“^[30] „Tři poučky“, „jedno schéma“, v němž mělo být „zahrnuto vše“, „co vytvořil Marx“ a „co z toho nevyhnutelně vyplývá“ (...) Není těžké představit si, s jakou ironií by sám Lenin hodnotil takovou interpretaci svého díla.

Avšak Stalinovy formulky představovaly mnohem více, než karikaturu leninismu. V první řadě sloužily k ukázňování a k vylučování. Otázka stojí tak, vmetá v tvář svým oponentům v agrární otázce, „buď tato nebo jiná cesta (...) Není žádné třetí cesty, a nemůže jí být.“^[31] Dialektika, ta „sjednocená dvojakost věcí“ (Goethe), tak byla nahrazena moralizujícím myšlením přítel-nepřítel, strnulým - o zničení usilujícím - dualismem. Kdo není s námi, je proti nám.^[32]

K politické funkčnosti tohoto dualismu cituje Trockij z rozhovoru s Kameněvem. „‘Vy věříte’“ řekl Kameněv, ‘že Stalin přemýšlí o tom, co vám odpoví na vaši poslední kritiku? Mýlíte se, přemýšlí o tom, jak by vás mohl zničit (...) Nejprve morálně a pak půjde-li to, i fyzicky (...) Stalin bojuje na docela jiné rovině než vy.’“^[33]

Na 15 sjezdu strany r. 1927 bylo vyloučení Trockého, Zinovjeva, Radka, Kameněva, Pjatakova, Preobraženského, Rakowského a dalších zdůvodněno tím, že se „úplně politicky rozešli s leninismem.“^[34] Na dubnovém plénu r. 1929 byly mytické vzývání Lenina a zničující dualismus namířeny proti Bucharinovi, Tomskému a Rykovovi: „Jedno, to je generální linie strany, revoluční, leninská linie strany. Druhé, to je linie Bucharina a jeho skupiny (...) která odporuje generální linii stany téměř ve všech otázkách. To je linie pravé odchylky.“^[35]

To, co sloužilo jako zdůvodnění pro odstranění z funkcí a vyloučení ze strany, z toho během několika let, po vzestupu do absurdity a monstrosity, vyrostl pošetilý škleb monstrprocesů. Ve třetím monstrprocesu r. 1938 „přiznali“ obžalovaní (Bucharin aj.) dokonce, že plánovali zavraždění Lenina ...

Nedá se popřít, že tento postoj vylučování na desetiletí deformoval utváření teorie a politické kultury v komunistických stranách.

Z hlediska státu představuje stalinismus jednostranný důraz na výkon moci a použití násilí. Z leninské myšlenky použít v zaostalém Rusku „diktaturu proletariátu“ při výstavbě nové společnosti a současně také při kulturní revoluci vyplývalo zřízení státu s funkcí „výchovné diktatury“. V tomto rámci se měla vyvinout socialistická hegemonie. Podle klasického marxismu by měla v souladu s mírou dosaženého sociálního a kulturního pokroku postupně ustupovat potlačovatelská funkce státu a být nahrazována hegemoniální. Marxismus vždy představuje v historické perspektivě vizi společenské samosprávy a „odumírání státu“.

Tato perspektiva byla jistě zamlžena izolovaným a ohroženým postavením Sovětského svazu. Abnormální situace ztěžovala nalezení rovnováhy mezi poslušností a pochopením, mezi příkazy a kontrolou, mezi kázní a iniciativou. V takové situaci bylo lehké přivyknout společnost na politické používání násilí. Má se tedy stalinismus ospravedlňovat zvláštní historickou shodou okolností?

Podstata stalinismu

Stalinismem jsou „takové excesy moci, které nejsou zakotvenu v úkolech výchovné diktatury“^[36], tak zní známá definice Wernera Hofmanna. Nebo jinak řečeno: Objektivní situace, v níž stát dorůstá vynuceným úkolům, aniž by ve společnosti existovaly sociální a institucionální korektivy, je jedním z předpokladů stalinismu, ale nevysvětluje jej úplně. Poměry podobné občanské válce a teror koncem 20. let byly následkem politického nasměrování proti potřebám společnosti. Teroristická diktatura se upevňovala právě v době, kdy vnitřní a vnější postavení země umožňovaly uvolnění.

Ať už se Stalin a Trockij lišili v polovině 20. let jakkoliv v názoru na to, nakolik lze vybudovat „socialismus v jedné zemi“, v jejich pohledu na praktická opatření, která k tomu budou potřebná, nacházíme - z dnešního pohledu - pozoruhodné paralely. V „Permanentní revoluci“ psal Trockij v r. 1928: „Dobytí moci proletariátem neuzavírá revoluci, ale jen ji otevírá. Socialistická výstavba je myslitelná jen na základně třídního boje v národním a mezinárodním měřítku.“ Za podmínek rozhodující převahy kapitalistických vztahů ve světové aréně povede tento boj nevyhnutelně k výbuchu, tj. uvnitř k občanské válce (...)  V tom spočívá permanentní charakter socialistické revoluce.“^[37]

Zcela v tomto smyslu a jako samo sebe naplňující proroctví mohl Stalin r. 1929 konstatovat svůj „zákon narůstání třídního boje“ v průběhu úspěšné socialistické výstavby. „Ať bude náš základní sovětský aparát dobrý nebo špatný (...) odumírající třídy se budou (...) stavět na odpor. V tom je sociální základ zostření třídního boje.“^[38] Bez ohledu na logiku tak bylo zkonstruováno teoretické zdůvodnění teroru a masových represí. Za daných podmínek se musel „zákonitě se zostřující třídní boj“ odehrával hlavně v komunistické straně samotné. K tomu byla jako ostrá politická zbraň použita „železná stranická disciplina a podřízení členů strany této disciplině“.

U ještě více: „Soudruzi! My komunisté jsme lidé zvláštního ražení. Jsme utvářeni ze zvláštního materiálu. (...) Jsme armádou soudruha Lenina. Není nic vyššího nad členství ve straně, jejímž vůdcem je soudruh Lenin. (...) Přísaháme ti, soudruhu Lenine, že tento tvůj příkaz s ctí splníme.“^[39]

Ve stalinském chápání se stala stranická disciplina protikladem racionálně odůvodněného politického chování jednotlivce v dané situaci, stala se pseudonáboženským zápalem, podřízením se Přikázání, Slovu, Písmu, Vůdci.

Také zde je třeba poznamenat: s leninskou „stranou nového typu“, jejíž přísná disciplina vyplývala z tvrdých podmínek ilegálního boje za carismu, má stalinské povýšení strany na „monolit ze zvláštního materiálu“, na „drahokam“, jehož jas se jen zvyšuje každým dalším odštípnutím atd., společné jen to, že se prosazovalo mytickým odvoláváním se na Lenina. Přitom nezůstává stalinismus v oblasti teorie výstavby strany a politické metodiky vůbec jevem omezeným na Sovětský svaz. Vždyť i pro Komunistickou internacionálu byl r. 1929 „Rokem převratu“.

V Německu a v Číně nasměrovala Kominterna své sekce ke katastrofálním porážkám. Za nevydařené povstání v Hamburku (1923) a krvavé rozbití dělnického hnutí v Šanghaji (1927) nese podstatnou spoluzodpovědnost KI. Ale místo toho, aby se zahájila debata o strategii a struktuře Třetí internacionály, byly porážky připsány k tíži zrádcům ve vlastních řadách - Brandlerovi a Thalheimerovi v KPD; Radkovi a Zinovjevovi v ruské straně.

Komunistické strany mimo Rusko, mezi nimi především německá, byly stále více zatahovány do frakčních bojů VKS(b).^[40] Jako výsledek střetů mohl Stalin prohlásit pod heslem „bolševizace“ svůj model politiky a strany za všeobecně závazný, a na tomto základě nechat zglajchšaltovat nebo vyměnit vedení jednotlivých komunistických stran.

Zatímco KS Číny se stále více vymaňovala z vlivu Kominterny^[41], měla stalinizace KPD osudové důsledky pro německou politiku. Na VI. kongresu Třetí internacionály r. 1929 prosadil Stalin generální linii, podle níž je třeba „zostřit boj proti sociální demokracii jako společenské opoře kapitalismu a především proti jejímu ‘levému’ křídlu“. Aby byl boj proti sociální demokracii veden úspěšně, vysvětloval, „je nezbytné zaostřit otázku na boj proti ‘levému’ křídlu sociální demokracie (...) neboť je jasné, že překonat sociální demokracii není vůbec možné, pokud neuštědříme zničující porážku ‘levým sociálním demokratům’.“^[42] Patří k zásadním prvkům stalinistického myšlení, že boj uvnitř levice je veden až do konečných důsledků - a dělo se tak i v době, kdy bylo zřejmé nebezpečí uchopení moci nacionálními socialisty. Přitom je úder směřován vždy také na části vlastní strany: „Proti pravým úchylkářům, kteří usilují o přizpůsobení komunismu sociáldemokratismu“^[43]. Vedle „sociádemokratizátorů“, „pravičáků“ ve straně se šlo také proti „usmiřovačům“. Podle Stalina je tomu totiž tak: „Když se vyhlásí válka pravicové úchylce, pak se praví úchylkáři obvykle přebarví na usmiřovače. Je proto nezbytné, nastolit otázku rozhodného boje proti usmiřovačství.“^[44]

Po lednu 1933 se ale příslušníci levice Německa potkávali ve věznicích gestapa, v uličkách koncentrační táborů, praví i leví sociální demokraté, stalinisté i praví úchylkáři a usmiřovači ... Je tedy historickou lží vidět jen vinu sociálních demokratů a popírat spoluvinu stalinismu na porážce s tak těžkými následky.

Pro Německo přišel dokonalý obrat Kominterny na VII. kongresu r. 1935 k akční jednotě a k politice širokých antifašistických aliancí příliš pozdě. Od samého začátku byla ostatně věrohodnost nové politiky, jejíž jádrem byly výzvy komunistů k ochraně fašismem ohrožených demokratických a humanistických hodnot, otřesena vývojem v Sovětském svazu. (Nadto narážela v KPD, před r. 1933 největší komunistické straně mimo Rusko, na značný politický odpor.)

Přesto zůstává z prakticko-politického hlediska stálou zásluhou VII. kongresu, který měl být posledním v dějinách Kominterny, že strategicky zdůvodnil účast komunistických stran v širokých aliancích. V teoretické oblasti otevřel bránu radikální obnově komunistického myšlení, a načrtl možnou a nutnou syntézu socialismu a demokracie.

Nová politika Kominterny umožnila nejen volební vítězství Lidové fronty ve Španělsku r. 1936 ale také celosvětový vzestup vlivu po vojenském rozdrcení fašismu antihitlerovskou koalicí. Komunisté se podíleli na vládách nejen v lidových demokraciích, ale bezprostředně po osvobození také ve velkých kapitalistických státech jako je Itálie a Francie.

Ukázalo se ovšem brzy, že obrat, který provedla Kominterna r. 1935, nebyl v mnoha stranách nijak hluboko zakořeněn. Se začátkem studené války a rázným ukončením lidově demokratických experimentů ve prospěch vynucené stalinizace východní Evropy došlo od r. 1947/8 k nové vlně represí. Scénáře represálií v letech 1947 až 1953 se v nejednom ohledu shodují se „zákonitým zostřováním třídního boje“ ve 30. letech. Téměř se zdálo, že se dějiny budou opakovat. Také monstrprocesy proti Slánskému (ČSR), Rajkovi (Maďarsko) a Kostovovi (Bulharsko) byly založeny na absurdních konstrukcích a vynucených přiznáních.

Novým momentem byl ovšem odpor, s jakým se mohlo vedení jugoslávské KS postavit Stalinovi. Rezoluce Kominformbyra, přijatá v červnu 1948, mohla sice Tita a jeho stranu vyloučit z mezinárodního komunistického společenství, ale ne zbavit jej moci.

Výsledný konflikt měl negativní následky také pro KPÖ. Tisíce slovinských členů strany v Dolních Korutanech byly během kampaně zahájené vedením strany proti údajným nebo skutečným sympatizantům „titofašistů“ vyhnány z KPÖ.

Není to žádný ojedinělý příklad. V r. 1948 byla po „stranické čistce“ nařízené vedením SED vyhnána čtvrtina z 250 000 členů KPD (Západ). Ve stejném roce byl místopředseda strany Fritz Sperling vylákán k „důkladným lékařským vyšetřením“ do Berlína a po falešném obvinění, že je agentem USA, vězněn až do r. 1957. To vše souviselo s faktem, že analogicky k jiným lidovým demokraciím byl také v NDR připravován politický monstrproces, a to proti členu politbyra Paulu Merkerovi. (Už k tomu nedošlo, Merker zůstal uvězněn a v polovině 50. let byl rehabilitován.)

Odvratitelnost stalinismu

Stalinismus nebyl historicky nevyhnutelný a nelze ani souhlasit s těmi, kdo prohlašují, že vyplýval logicky z východisek komunistické ideologie. Jak jsem se pokusil ukázat, spočívá jeho jádro v praktické a teoretické negaci humanistického obsahu komunismu. V tomto smyslu je stalinismus skutečným anti-komunismem.

Vedle toho ale s pohledem na náš dnešní svět, ohrožený stále větší nerovností a globálními nebezpečími, rozhodně tvrdíme: Revoluční projekty, které začaly realizovat komunistické strany v minulém století, byly nejen heroickými pokusy jak ukončit války, potlačování a vykořisťování, ale šlo také o legitimní odpovědi na dodnes nevyřešené krize. V tom je stále platný historický význam ruské Říjnové revoluce. Sovětský svaz byl nejen do té doby neznámým příkladem „vývojem k dohánění“ (Robert Kurz). Ze zaostalé agrární země na periferii kapitalismu se v historicky krátké době stal silný průmyslový stát s pozoruhodnými sociálními a kulturními vymoženostmi. Lidé v Sovětském svaze přinesli vojensky rozhodující příspěvek k porážce fašismu. Sovětským svazem vytvořený mezinárodní poměr sil je v zásadě odpovědný za to, že bylo zabráněno Třetí - jaderné - světové válce a že se rozpadl koloniální systém.

Ani hrůzy stalinistického panství - především v samotném Sovětském svazu - nemohou před historicky nepředpojatými posuzovateli zastřít tyto dosažené výsledky. Legitimitu minulých, dnešních a budoucích revolučních pokusů nezruší, podle mého přesvědčení, ani stalinistické převrácení komunismu.

Nejde ale jen o náš pohled na dějiny 20. století. Až do dnešní doby platí: Jakmile se objevuje v komunistické debatě výrazněji stalinistický princip, představuje ničivou, resp. sebezničující tendenci v levici. Státy, které se pokoušely o výstavbu socialismu a jimž se přes opakované pokusy nepodařilo se emancipovat od tohoto principu, už neexistují. S nimi zanikl i komunistický diskurs, postavený na tradici stalinismu. Nejen proto, že ztratil své nejdůležitější politické těžiště, ale především proto, že je neschopen řešit úkoly vyrůstající z dnešní skutečnosti. Ale to neznamená ani konec dějin, ani to nemusí být nutně konec komunismu jako takového.

Problémy, které se objevují před těmi, kdo pracují na komunistické obnově, poznal Georg Lukács již ve druhé polovině 60. let: „Protože Stalin (...) mohl prosazovat, aby byl uznáván za legitimního Leninova dědice, jeho jediného autentického vykladače, za čtvrtého klasika, upevňoval se stále silněji neblahý předsudek o totožnosti mezi stalinistickými teoriemi a základními principy marxismu.“^[45]

Jinak vyjádřeno: stalinismus a komunismus nebyly nikdy totožné, a mohly být přesto ztotožňovány především proto, že to komunistky a komunisté připustili. Současně byly antistalinistické pokusy, jichž není v dějinách revolučních hnutí málo, ohraničovány, potlačovány a pronásledovány jako úchylky. Jakkoliv je tato okolnost tragická, znamená také, že nový komunismus nemusí začínat od nuly.

Dnes se nelze napojovat na stalinismus a jím formované polemiky - jejich morální, teoretické a politické překonání je pro komunistky a komunisty, kteří jimi chtějí zůstat, nevyhnutelnou nutností; nýbrž na schopnost odporu, na internacionalismus, solidaritu a na rebelující demokratismus, který byl také součástí historického komunismu. Karel Marx vymezil v jednom raném textu „kategorický imperativ“: „Převrátit všechny vztahy, v nichž je člověk poníženou, znevolněnou, opuštěnou, opovrženíhodnou bytostí ...“^[46] V tomto smyslu bude nový komunismus také starým.

První část ZDE, k vlastní knize „Stalin a my. Stalinismus a rehabilitace rakouských obětí.“

(předchozí poznámky ZDE)

[23] Geschichte der KPdSu: Kurzes Lehrbuch. Dietz Verlag Berlin 1951

[24] W. R. Garscha: dopis v příloze k protokolu schůze historické komise z 11. prosince 1985 (nezveřejněno).

[25] K tomu, jak „biedermeierovsky“ byla přijímána v SSSR a NDR Kollontajová, viz A. Kollontajová: Ich habe viele Leben gelebt. Autobiographische Aufzeichnungen, Berlin 1982. Vydavatelé přerušili běh autobiografického popisu v r. 1921, a navázali až rokem 1926. O příslušnosti Kollontajové k „dělnické opozici“ je možno číst: „Kollontajová si brala svůj dočasný odklon od stranické linie velmi k srdci.“

[26] G. Hillmann: Zum Verständnis der Texte, in: K. Marx: Texte zur Methode und Praxis.Pariser Manuskripte 1844, Rowohlt, Reinbek 1966.

[27] F. Marek: Was Stalin wirklich sagte. Molden-Verlag Wien 1970.

[28] L. Trotzki: Mein Leben, s. 442

[29] J. Stalin: Über die Grundlagen des Leninismus (Přednášky na Sverdlovově universitě zač. dubna 1924), in: Fragen des Leninismus, s. 9 a násl.

[30] Ibid, s. 20

[31] Ibid, s. 338

[32] Pro ilustraci zničující tendence stalinistického diskursu: V Dějinách VKS(b) (viz pozn. 23) čteme v odstavci „Degenerace bucharinců na politické obojetníky. Degenerace trockistických obojetníků na bělogvardějskou bandu vrahů a špionů“ (s. 404 a násl.) „Sovětská moc trestá pevnou rukou tyto vyvrhele lidstva a bezohledně s nimi účtuje. (...) Bylo jasné, že Zinovjevova skupina byla maskovanou bělogvardějskou organizací, která si plně zasloužila, aby se s ní jednalo jako s bělogvardějci (...) Trockisticko-bucharinovská hrstka špionů, vrahů a škůdců (...), tato hrstka lidí, kteří nepochopili, že i ten poslední sovětský občan (...) stojí jako věž vysoko nad každou zahraniční úřednickou kreaturou, kdo potřebuje tuto žalostnou bandu, jakou by mohla mít cenu pro lid?“ (J. Stalin, Fragen des Leninismus, s. 709 a násl.)

[33] L. Trotzki: Stalins Verbrechen, s. 69.

[34] Cit. 23, s. 360.

[35] J. Stalin: Über die Rechte Abweichung in der KPdSU, in: Fragen des Leninismus, s. 318.

[36] W. Hofmann: Was ist Stalinismus, s. 48.

[37] L. Trotzki: Die permanente Revolution. Ergebnisse und Perspektiven. Arbeiterpresseverlag, Essen 1993, s. 185.

[38] J. V. Stalin: O pravé úchylce ve VKS(b). Z projevu na plénu ÚV VKS(b) v dubnu 1929. in: Otázky leninismu. Svoboda, Praha 1950, s. 232 (odkaz v orig. chybí, doplněno překladatelem).

[39] J. Stalin: Zu Lenins Tod. in: J. Stalin: Über Lenin. Verlag f. fremdspr. Literatur, Moskva 1956, s. 37.

[40] Srovnej: R. Fischer: Stalin und deutsche Kommunismus. Dietz Verlag, Berlin 1991.

[41] Na rozšířené  zasedání politbyra KS Číny v Cun-i (v lednu 1935) byl zvolen předsedou ÚV Mao Ce-tung. Delegát Kominterny Otto Braun, který se tohoto zasedání zúčastnil, píše ve svých pamětech: „Zvláště neblaze působilo, že v letech 1934/5 bylo vedení strany úplně izolováno od vnějšího světa. Nemohlo získat pomoc ani rady od mezinárodního komunistického dělnického hnutí, ztělesněného Kominternou. Proto se mohly proti marxisticko-leninským kádrům prosadit maloburžoazní, provinciální a nacionalistické nálady, které reprezentoval Mao Ce-tung.“ - O. Braun: Chinesische Aufzeichnungen (1932-1939), Dietz Verlag Berlín, 1973, s. 134. 29. června 1942 s zanesl do deníku P. P. Vladimirov, zástupce Kominterny u ÚV KS Číny toto: „Mao Ce-tung provádí politiku, která odporuje základům a tezím Kominterny.“ - P. Wladimirow: Das Sondergebiet Chinas 1942-1945, Dietz Verlag Berlín, 1976, s. 57.

[42] J. Stalin: Fragen des Leninismus, s. 267 a násl.

[43] Ibid., s. 250.

[44] Ibid. s. 271.

[45] G. Lukács: Marxismus und Stalinismus. Rowohlt, Reinbek b. H. 1970.

[46] K. Marx: Zur Kritik der Hegelschen Rechtphilosphie, s. 385.