Moje slunce - Stalin

Pavel Kohout napsal v roce 2003 speciálně pro Reflex svou vzpomínku na Josifa Vissarionoviče Džugašviliho a jeho dobu. Z jeho textu u nás naleznete jen vybrané pasáže - celý text naleznete ZDE.

Básníci mé generace ve své většině - a nejen oni! Všichni, kdo se těsně po skončení druhé světové války nadchli pro ideu spravedlivého komunismu jako já - zůstanou až do konce svých dnů v horším případě pomocníky zločinců, v lepším idioti.

...

Přijal jsem dávno a veřejně osobní zodpovědnost za své mladické verše a písně se všemi důsledky, mezi něž patřilo později umlčení, zatýkání i násilné vynesení z vlasti, a snad právě to způsobilo, že víc než s polovinou života nemám problém. Už v českých pohádkách je přece vědecky dokázáno, že když člověk v pokušiteli pozná Ďábla a řekne mu jednou ne!, má nad ním do smrti vrch. Může sice pořád přijít o tělo, ale už nikdy o duši. Směl jsem to zažít na své vlastní, ale povahu všech těch jevů postupně objevuji dodnes.

...

Stalinská legenda, jež se podobně vynořila nad obzorem světa brzy po smrti Lenina a pro mnohé žije dodnes, je snad nejdokonalejší mix, jakým kdy alchymisté moci už v poměrně moderní době vytvořili umělé božstvo, které si našlo věřící po celé planetě. Perfidní bylo, že zatímco druhý masový řezník dvacátého století, Adolf Hitler, byl od prvopočátku chytřejšími lidmi rozpoznán jako padouch, Stalin dlouhá desetiletí jako by i pro vzdělance zosobňoval to nejlepší a nejušlechtilejší, co kdy lidský rod vymyslel a stvořil.

...

Při nedávné diskusi v divadle Ponec, pořádané Archou, jsem dostal od Martina C. Putny otázku, zda za tou slepou vírou jindy tak kritických umělců hledat nadšení, oportunismus, nebo strach. Za sebe jsem musel dát jedině pravdivou odpověď: ovšemže to první! V rozepsané autobiografii Můj pravděpodobný život, k níž mě inspirovala úctyhodná studie Pavla Kosatíka Fenomén Kohout, jsem se dobral vzpomínky, která mi v té souvislosti přijde tak důležitá, že ji ocituji:

„Z času války na mě trvale působila další sugesce. Protože jsme doma i po atentátu na Heydricha (můj otec dodával svému příteli kaplanu Vladimíru Petřekovi do kostela Karla Boromejského potraviny pro ukryté parašutisty) skoro každý večer poslouchali po Londýnu i Moskvu, musel jsem od ledna 1943, kdy začal porážkou u Stalingradu německý ústup, nejmíň půltisíckrát uslyšet fascinující basbaryton sovětského hlasatele Levitana, čtoucí komuniké vrchního velitelství sovětských vojsk. Uzavíral je slavnostně deklamovaný zvukový podpis -- , pak elektrizující hymna, bití kremelského orloje a do toho hřmění dělostřeleckých salv, jejichž počet přesně označoval význam dobytého města. Bylo to válečné a zoufalá srdce mohla zaplesat.“

Dnes vím, že živná půda pro ten mocný efekt byla dávno dobře připravena dvěma seizmickými otřesy předválečné Evropy. Československou republiku, patřící - čtenáři-potomku, žasni! - mezi deset nejvyspělejších zemí světa, zasáhla o to zhoubněji nenadálá hospodářská krize na konci dvacátých let. Většina současníků ji logicky chápala jako totální selhání kapitalistického systému.

...

Součástí onoho omamného koktejlu, jenž vybičovával emoce a otupoval rozum, byly i dva modely, které sovětský ideologický aparát mistrně převzal od starých náboženství, katolického i židovského. Také revoluce musela k trvalému zakořenění dostat svého papeže, i v tomto případě jako jediného, vševědoucího, a proto neomylného prostředníka mezi ní a posledním občanem. A také revoluce musela vyvolat v život svou věrnou diasporu, která by ji podporovala morálně i materiálně na všech kontinentech. Papežem se dal po smrti zakladatele jako legitimní syn bleskurychle zvolit v konkláve svých tehdy věrných Stalin sám a obětavými souvěrci Sovětů se po celé planetě stali nesčetní nadšení sympatizanti Třetí internacionály, od bezejmenných proletářů po proslulé umělce a vážené vědce. Za bibli, talmud i korán byl prohlášen Marxův ekonomický tlustospis Kapitál, pro drtivou většinu lidí sice nesrozumitelný, ale taky nevinný, když nehlásal nacionální či rasovou nenávist jako Hitlerův Mein Kampf.

Rudý pontifex v Kremlu pak vzápětí znemožnil případné schizma tím, že zlikvidoval horké konkurenty právě mezi svými věrnými. Zvládl to pomocí procesů, které vylepšily středověké hony na čarodějnice, když se oběti nepřiznávaly v podzemních mučírnách, ale před mikrofony a kamerami v soudních síních. A vůdčí duchové světové komunistické diaspory jako antický chór vášnivě prohlašovali ojedinělé kritiky, kteří o přiznáních a vinách přesto pochybovali, za podlé renegáty a prodejné přisluhovače buržoazní propagandy, špinící zemi, „v níž zítra znamená již včera“ -- tak kázal hrdina odboje Julius Fučík.

...

Je strašné dnes pomyslet, že ikonou, pro niž mladí muži zaléhali hrudí kulometné střílny, aby umožnili postup svým soudruhům, či měnili se, když jim v letounech došla munice, i s nimi ve střely řízené osobně na cíl, že tou ikonou všelidového odporu, praporem svobody, symbolem všeho dobra byl zloduch, který současně prodlužoval věk útlaku.

Cesty do čítanek, víme dobře, bývají občas zbroceny krví, i mezi laureáty Nobelovy ceny míru jsou někdejší teroristé a teroristky. Ale rozsah stalinského teroru, jak ho zmapoval v otřesném lexikonu Souostroví Gulag ruský spisovatel Alexandr Solženicyn, který za to byl vynesen z vlasti pět let přede mnou, nemá v historii ani vzdálenou podobu, Hitlerův jej překonal jen vynálezem průmyslového vraždění. Sovětské lágry předstihly nacistické koncentráky především bezbřehostí času. Třetí říše a její represívní aparát se dožily dvanácti let; Stalinovým vězňům i bez rozsudku prodlužovali živoření v beznaději o deset, dvacet, třicet roků, a když ho rozhněvali ukrajinští kulaci, srovnatelní s českými malorolníky, dal celé té republice zastavit dodávky potravin a nechal jich pár miliónů vymřít. A když se rozzlobil na Čečence, povolžské Němce nebo krymské Tatary, dal celé ty národy během pár dní nacpat do dobytčáků, a kdo měl štěstí, vypadl z vagónů spolu s mrtvými až na Sibiři.

...

Trpělivý čtenáři těchto řádek: Jejich autor napsal v dalších desetiletích řadu románů, scénářů a divadelních her, čímž vykázal jakýsi stupeň IQ. Tehdy však musel mít psýchu budovatele pyramidy, jemuž umřel faraón a on to chápe jako zánik civilizace. Ano - nám nevymývali mozky nenávistí a hrozbami, ale naopak láskou a sliby budoucího štěstí! Od těch dob vím, že neexistuje nic perverznějšího a nebezpečnějšího, a ježím se při dotyku s každým hnutím či militantní iniciativou, pokud to začnou zkoušet podobně.

...

Jako by s tělem zemřel i zlý duch, co předtím, podoben pohádkovému džinu, prostupoval atmosférou. V Praze ještě setrvačností těžko ubrzditelných kolosů rostl na Letné obludný Stalinův pomník - brzy jej museli bourat trhavinou a jeho nešťastný autor se zastřelil - ale vzduch už byl nabit jiným časem. Necelé tři roky po pompézním pohřbu vystoupil na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu Nikita Chruščov, aby modlu veřejně obvinil z nejhorších zločinů.

To zasedání mělo zůstat přísně tajné, spoléhalo se především na železnou disciplínu soudruhů-delegátů ze Západu. Přetlak vyvolaný šokem šířícím se i doma však zanedlouho způsobil výbuch, při němž jako by režimu odletěla střecha, ano, dnes se jeví, že to byl politický Černobyl se stejně trvalými následky. Chruščova považuji za hrdinu století, když si uvědomím, že tam obviňoval i sám sebe, před tisícihlavým plénem, v němž většinu tvořili spolunositelé právě odhalovaného bezpráví, kteří stále měli v rukou páky moci.

Svět byl tedy ještě zcela rozpolcen a Sovětský svaz příliš přezbrojen, než aby mohlo dojít k efektu, při němž se nenásilně hroutily evropské zdi na podzim 1989. Ta zmužilá řeč ale definitivně odhalila, že nejen král, ale celý sbor jeho dvořanů je nahý, obléknut jen do krve. Ještě měla krvácet Poznaň a hořet Budapešť, ještě měly tanky rozjezdit Pražské jaro a dvacet let mělo trvat normalizační lámání hřbetů, ale Stalin se čím dál více lidem jevil být shořelou hvězdou, za níž už jen prostorem letí její černé světlo.

...

O půlstoletí později jsem se v týž den úmyslně vydal do Mauzolea, kterým se musí projít ke kremelskému pohřebišti. Stejně jako kdysi tam spočíval ve skleněné rakvi Lenin s výhodou toho, kdo zemřel právě včas. Docela jinak než dřív vypadala mohutná zeď za ním: přibyly na ní desky se jmény těch, které dal zabít právě Stalin. Jejich vrah byl z vitríny sice už dávno odstraněn, ale teď ležel přímo před svými oběťmi v pompézní hrobce s mohutnou bystou. I tentokrát sněžilo, všechny mramorové náhrobky bíle zapadaly, jen tady se krvavě červenala mocná závěj čerstvých růží. Další k nim právě kladla skupina mladých mužů a žen.

Pocítil jsem, že z toho hrobu dodnes sálá podobně smrtící záření jako z černobylské ruiny. A silně mě zneklidnilo, že je není možno spoutat v žádném betonovém sarkofágu, takže zřejmě nikdy nepřestane ohrožovat ani tak chytré, vzdělané a nepomýlitelné lidi, jako jsi bezpochyby ty, můj čtenáři!

Reflex, Pavel Kohout, Vídeň-Praha v únoru 2003

Pavel Kohout (*20. 7. 1928 v Praze)

V padesátých letech básník a člen ústředního výboru Čs. svazu mládeže, pak dramatik a člen ústředního výboru Svazu čs. spisovatelů. V reformním roce 1968 tam byl zvolen předsedou komunistické organizace a stal se tak partnerem předsedy Kruhu nezávislých spisovatelů Václava Havla. Po vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa zrušil divadelní angažmá v západoněmeckém Düsseldorfu a vrátil se do vlasti. Byl vyloučen z komunistické strany, žil jako zakázaný a neustále šikanovaný autor v Praze, po exekučním vystěhování pak v letní vilce v Sázavě nad Sázavou. Spoluvytvářel alternativní kulturu pomocí samizdatu a . S Václavem Havlem byl autorem základního prohlášení Charty 77, které dal i název. Legální výjezd do Vídně, kde měl přebrat Rakouskou státní cenu za evropskou literaturu, mu byl povolen, když vláda ČSSR předstírala plnění humanitárního koše Závěrečného aktu z Helsinsk, který dokonce uzákonila. Cesta však skončila tím, že byl při návratu v říjnu 1979 spolu se svou ženou, spisovatelkou Jelenou Mašínovou, násilně vynesen z českého území a protiprávně zbaven státního občanství. To jim oběma vzápětí udělilo Rakousko. Pavel Kohout, který teď žije střídavě ve Vídni a v Praze, kde se stal iniciátorem každoročního divadelního festivalu německého jazyka, je autorem jedenácti románů (Katyně, Kde je zakopán pes, Hvězdná hodina vrahů a další) a více než čtyřiceti her (August August, august, Ubohý vrah, Nuly a další), jeho díla byla vydána a uvedena ve všech evropských a jiných světových jazycích. Je členem Německé akademie pro řeč a tvorbu, nositelem Rakouského čestného kříže za vědu a umění 1. třídy, Velkého záslužného kříže se stuhou Spolkové republiky Německo a dalších zahraničních vyznamenání. Skutečnost, že nebyl nikdy oceněn ani vyznamenán ve své vlasti, komentuje bonmotem. „Venku mě poznali v lepší půli mého života.“