logo SDS
Dnešní datum: 24. 09. 2019   | Hlavní stránka | Tématické skupiny | Seznam rubrik | Download |  
zelené návěští   Hlavní menu zelený nadpis
Hlavní stránka
Kdo jsme - něco o SDS
Stanoviska SDS
Tiskové zprávy SDS
International
Staré stránky SDS

Ankety
Download
TOP 50
Tématické skupiny
Seznam rubrik (témat)

červené návěští   Rubriky červený nadpis

zelené návěští   Čtenář zelený nadpis

Jméno (přezdívka)
Heslo


Úprava osobního účtu

červené návěští   Evropská levice červený nadpis


Na web SEL

Manifest SEL
Čtěte o SEL u nás


zelené návěští   Nejčtenějąí/rok zelený nadpis
Pouľívá generální ątáb naąe vojáky v Afghánistánu v souladu s mandátem operace?
(19. 10. 2018, 594x)

Zástupce SDS v pořadu "Politické spektrum"
(23. 11. 2018, 478x)

V jaké kondici je naąe ąkolství? (Politické spektrum s účastí SDS).
(25. 01. 2019, 376x)

K situaci ve Venezuele
(25. 01. 2019, 339x)

Nový web SDS
(11. 02. 2019, 333x)

Snaha činských komunistů o vlastní cestu má podporu české levice
(18. 01. 2019, 278x)


červené návěští   SDS červený nadpis
Strana demokratického socialismu
Přípotoční 869/19
101 00 Praha 10
Návątěvy po předchozí dohodě
tel.:
(420) 608 630 506
(420) 608 181 054
(420) 728 074 253 (nejlépe SMS)
Bankovní spojení - transparentní účet pro příjem darů: 2101181284/2010
Případné dárce žľádáme, aby ve "zprávě pro příjemce" uvedli účel daru, např.: "příspěvek na činnost SDS" a identifikovali se jménem a příjmením. Děkujeme.
secret@sds.cz
(c) SDS

Kanál RSS

TOPlist

zelené návěští   Interní statistika zelený nadpis
Denni
Max. 39
Prům. 27.7
21 denni
Max. 461
Prům. 364

Nyní si čte web : 85 uživ.

04. Kolektivní práce

* Zpráva ÚV KSČS o činnosti strany od mimořádného sjezdu KSČ

Vydáno dne 09. 04. 2006 (7186 přečtení)

Dokument, schválený 18. sjezdem Komunistické strany Československa 3.-4. listopadu 1990, ve své úvodní části shrnuje závěry odborných historických komisí, zřízených mimořádným sjezdem KSČ v prosinci 1989. V současné diskusi o stalinismu je zajímavý mj. tím, že označuje „reálný socialismus“ za neostalinismus a model výstavby a činnosti KSČ do listopadu 1989 za stalinský.

Příčiny historické porážky strany

Touha po vytvoření sociálně spravedlivé společnosti provází lidstvo odedávna. Pokrokové, humánní a demokratické tradice jsou pevně vryty i v myšlení našich národů. Teorie Marxe, Engelse i dalších socialistických myslitelů zakotvily v politickém životě české a slovenské společnosti, staly se základem činnosti dělnických stran a hnutí, získaly přesvědčené stoupence ve všech společenských vrstvách.

V roce 1921 vznikla Komunistická strana Československa jako součást procesu hledání východisek z krize dělnického hnutí po I. světové válce. Faktické selhání II. Internacionály, tragická zkušenost I. světové války i obě ruské revoluce v roce 1917 radikalizovaly členy jednotlivých socialistických stran a posouvaly těžiště i charakter jejich činnosti směrem doleva. Byl to jev obecný a z hlediska dané historicko-společenské situace zcela pochopitelný, reagoval mj. i na neschopnost tehdejších vládnoucích skupin řešit vysoce vyostřené rozpory světa. Rozhodujícím způsobem k tomu přispělo poznání lidí z neprivilegovaných vrstev, že milióny životů přišly nazmar ve válce, která s jejich zájmy neměla nic společného, která byla válkou těch, kteří se vůči nim dopouštěli nových a nových sociálních nespravedlností, kteří oklešťovali jejich práva a odsuzovali je k životu zcela nedůstojnému člověka. Za této situace byl vznik levicových revolučních stran logickou reakcí na neudržitelné poměry ve společnosti, československou nevyjímaje.

Vznikem komunistických stran došlo k vyhranění rozkolu dělnického hnutí na dva proudy formující se už před válkou – reformistický a radikálně revoluční. Reformistický, jehož hlavními představiteli se v nově vzniklém Československu stali zástupci sociálně demokratických a socialistických stran, představoval prvky kontinuity, snahy o evoluční prostředky v úsilí o sociální spravedlnost. Proud radikálně revoluční, inspirovaný Komunistickou internacionálou, naopak počítal s diskontinuitními prvky, předpokládal brzkou sociální revoluci, dobytí politické moci a nastolení diktatury proletariátu.

KSČ vznikla jako strana masová. Šmeralovo vedení KSČ, složené většinou z vůdčích osobností marxistické levice v sociální demokracii, si od počátku uvědomovalo těžkosti, které mohou vzniknout z jednoznačného přiklonění se ke Komunistické internacionále, spojeného s nekritickým přejímáním ruských zkušeností. Sám B. Šmeral se obával mechanické aplikace teorie i praxe ruských bolševiků. Zastával názor, že revoluční dělnická strana se v Československu nemá formovat na základě popření sociálního demokratismu, ale naopak, výběrem toho nejlepšího z něho. Politika Šmeralova vedení tvoří proto bezesporu jednu z nejúspěšnějších a nejdemokratičtějších etap v historii strany.

Prvé desetiletí existence komunistické strany u nás bylo provázeno řadou nesporných politických úspěchů, především tím, že se prosadila do vědomí široké veřejnosti. Že dokázala důsledně, v mnoha politických rovinách, včetně parlamentu, hájit práva a zájmy pracujících, zejména v sociální oblasti. Je možné připomenout velkou stávku středočeských kovodělníků, horníků a široké hnutí proti drahotě v polovině dvacátých let. Ne náhodou získala KSČ v parlamentních volbách v roce 1925 téměř milión hlasů a stala se překvapivě druhou nejsilnější politickou stranou v Československu. Komunisté dokázali získat důvěru rozhodující části levicově orientovaných představitelů české kultury, vědy a umění, aktivně působili v dělnické a pokrokové tělovýchově, jako jediná politická strana si získali respekt všech národů a národností žijících v Československu.

Od poloviny dvacátých let se však pod přímým tlakem vedoucích orgánů Kominterny postupně stále více prosazovala v praxi komunistických stran i KSČ tzv. bolševizace, která nebyla tvůrčím uplatňováním sovětských zkušeností, ale pouze vynuceným kopírováním stalinských metod řízení a činnosti strany. Příčiny, které k ní vedly, byly mnohé. Porážka revolučního vystoupení v Německu, Bulharsku a Polsku nutila Komunistickou internacionálu hledat nová strategicko-taktická hlediska. Nalezla je v „nové revoluční vlně“, jejímž cílem mělo být násilné nastolení diktatury proletariátu. V tomto rámci se postupně zrodila i teorie „sociálfašismu“ a heslo „třída proti třídě“, přijaté na VI. kongresu Kominterny v roce 1928. Vyhlašovalo nesmiřitelný boj nejen kapitálu, ale i sociálním demokratům a socialistickým stranám označovaným za největší nepřátele dělnického hnutí a spojence buržoazie, ačkoli šlo reálně o nejbližší potenciální spojence. Velký a dosud stále málo objasněný vliv zde měly ostré vnitrostranické boje v KSSS, které vyvrcholily úplným vítězstvím Stalina a porážkou jeho odpůrců.

Tvořící se mechanismus kultu osobnosti a od roku 1926 stále častější Stalinovy zásahy do činnosti Kominterny negativně ovlivnily celý další vývoj mezinárodního komunistického hnutí. K nim patřila i teorie o možnosti vybudování socialismu v jedné zemi, obklíčené pevnosti, z níž nutně musel vyplynout závěr, že jednotlivé sekce Kominterny musejí bezvýhradně přejímat sovětský model.

Bolševizace, přesněji řečeno stalinizace KSČ, se pak plně projevila na V. sjezdu v roce 1929. Jeho delegáti, zastupující členskou základnu nespokojenou s Jílkovým vedením obviňovaným z neakceschopnosti, zvolili nové, mladé a radikální, Kominternou prosazované vedení v čele s Klementem Gottwaldem. Je historickým paradoxem, že právě Jílek se do čela strany dostal na III. sjezdu KSČ v roce 1925 jako představitel levičáckého křídla jednoznačně prosazujícího v KSČ závěry V. kongresu Komunistické internacionály a 5. rozšířeného zasedání její exekutivy o bolševizaci komunistických stran. Gottwaldovské vedení tvořili i mnozí schopní, obětaví, stateční dělničtí i intelektuální revolucionáři, kteří čestně obstáli v pozdějších těžkých zkouškách strany, země, všeho lidu.

Třicátá léta jsou pro KSČ obdobím střetů především dvou tendencí. Tendence přejímání stalinského modelu a tendence živě a pružně reagovat na společenskou realitu, na potřeby pracujících, na situaci v Československu a v Evropě. Tato druhá tendence přinesla nesporné výsledky zejména v hospodářských a sociálních bojích vrcholících Mosteckou stávkou v roce 1932, kde vedle sebe po dlouhé době stanuli komunisté a sociální demokraté, a pak především v boji proti fašistickému ohrožení republiky zevnitř i zvenčí.

Přes existující ideologickou strnulost a netolerantnost, která se projevovala v ideových postojích i praktické činnosti strany, působily v KSČ proudy i jednotlivci, například J. Šverma, J. Guttmann, J. Budín, V. Clementis, L. Novomeský a další, kteří dál zápasili o tvůrčí chápání marxismu a otevřenou lidovou i národní politiku strany. V této souvislosti lze připomenout zápas o prosazení myšlenek VII. kongresu Komunistické internacionály, postoj komunistů při projednávání státního rozpočtu v roce 1935 a samozřejmě postoj při volbě dr. E. Beneše prezidentem Československé republiky. Ve druhé polovině 30. let vznikala v řadě míst republiky spontánně spojenectví pokrokových demokratických sil za aktivní účasti komunistů, mnohde dokonce z jejich iniciativy. Zásadním způsobem se měnil vztah československé veřejnosti ke komunistům v době Mnichova, kdy se KSČ zcela jednoznačně postavila na obranu demokracie a republiky. Zvlášť je třeba zdůraznit postoj německých členů KSČ, kteří zůstali v československém pohraničí prakticky jedinou oporou československé státnosti a demokratického charakteru země. Ne náhodou se po obsazení pohraničí na podzim roku 1938 a nacistické okupaci na jaře příštího roku stali komunisté spolu se sociálními demokraty, představiteli pokrokové inteligence a nositeli národních idejí, prvním terčem fašistické zvůle.

Na základě výsledků II. světové války, dohod vítězných mocností a tím prakticky vytvoření nově rozdělených sfér vlivu v Evropě, se stala naše země součástí formujícího se tzv. sovětského bloku. Je přitom nesporné, že poválečný vývoj v naší zemi silně předznamenala a ovlivnila zkušenost Mnichova 1938, který prakticky znamenal krach politické prestiže většiny tehdejších vládních stran, konec politického systému I. republiky a do značné míry i autority západních spojenců naší země. Většina našeho lidu proto zvolila jinou poválečnou orientaci a dala své sympatie komunistické straně, jejíž členové se významnou měrou podíleli na protifašistickém odboji a národně osvobozeneckém boji, v nichž přinesli tisíce obětí. Svůj vliv měla i autorita největšího spojence KSČ – Sovětského svazu. Málokdo v té době tušil nebezpečí stalinských deformací i to, do jaké míry bude politika KSČ skutečně politikou československé strany vycházející z tradic demokratického politického života u nás.

Síla komunistického odboje, dohody s tzv. „londýnskou emigrací“ a březnové dohody z roku 1945, stejně jako Slovenské národní povstání prokázaly, že komunisté se stanou v poválečné atmosféře důležitou politickou silou. V nové republice Klement Gottwald a vedení KSČ v prvním období prokázali politickou prozíravost, pružnost a smysl pro taktiku, které byly později, pod nátlakem Sovětského svazu, tak neblaze opuštěny. Ještě v roce 1946 se mluvilo v KSČ o specificky československé cestě k socialismu, i když se tím fakticky mínila cesta k diktatuře proletariátu.

Toto období v politice i činnosti KSČ zpřetrhala studená válka, vytlačení komunistických stran z vlád v Itálii a Francii, což utvrdilo Stalina v názoru, že v zemích sovětského vlivu komunistické strany musejí získat monopol moci revolučními prostředky a udržet jej za každou cenu. Československo bylo nuceno, „ve jménu přátelství k Sovětskému svazu“, vzdát se účasti v Marshallově plánu. Svéráznou odpovědí Moskvy na nastolenou otázku znovusjednocení Německa se stalo založení sektářského a dogmatického Informačního byra. KSČ začala rychle ztrácet možnost prosadit jakoukoliv vlastní cestu k socialismu a mnozí komunisté, nechápající podstatu stalinismu, ho automaticky a bezelstně přejímali a pokládali za jedinou možnou podobu socialismu.

V těchto objektivních mezinárodních podmínkách spěla komunistická strana k rozhodujícímu okamžiku v zápase o uchopení moci. Přesto únor 1948 odmítáme nazvat mocenským pučem. Těm, kteří komunistické straně dali v Únoru svoji důvěru, dělníkům, rotníkům, drobným živnostníkům, mnoha umělcům a dalším příslušníkům inteligence, mládeži, šlo především o společenský pokrok, o upřímnou snahu vybudovat u nás socialismus jako spravedlivější a svobodnější společnost. V předcházejících dvou letech totiž KSČ získala respekt značné části veřejnosti jak svým programem poválečné obnovy země, tak zvláště tím, že většina komunistů byla v práci ostatním příkladem. Nezištné budovatelské nadšení, k němuž dokázali strhnout mnoho ostatních, nemohlo zůstat bez odezvy.

Komunistická strana v únoru 1948 tedy získala rozhodující politickou moc. Ale tím, že odmítla pluralitní demokratický politický systém, v němž by musela o udržení získané politické moci usilovat konkrétními kroky a výsledky ku prospěchu země a jejího lidu, tím, že se nedokázala vzepřít prosazení sovětského modelu společnosti jako jediného možného, vlastně položila základy své budoucí historické porážky. Připomenout je však třeba i skutečnost, že Stalin byl připraven řešit situaci vlastními mocenskými prostředky v případě, že by únorové střetnutí o moc v Československu dopadlo jinak.

Vedení strany si v dalším poúnorovém vývoji přivlastnilo mocenský monopol. Ostatní politické strany a společenské organizace včetně odborů byly systematicky oslabovány, některé likvidovány, anebo se staly prakticky nevýznamným sledovatelem politiky KSČ, občas jejímu prosazování i napomáhaly. Došlo ke spojování a prolínání mnohdy profesionálně nekvalifikovaného stranického a státního aparátu, uplatňování tvrdých centralistických a byrokratických metod řízení, potlačování svobody názorů a postihování kritiky. Oficiální ideologie byla prezentována jako jediná vědecká, přitom však hrubě zkreslovala samotné základy marxistické teorie. Jednostranně a zkresleně interpretovaný a uskutečňovaný internacionalismus vedl k odmítání národních specifik, k oklešťování samostatnosti i suverenity a podřizování se zájmům Sovětského svazu.

V úvahu je však třeba brát objektivně působící skutečnosti, v nichž se tato politika strany prosazovala. Bylo to v době, kdy se stupňovalo mezinárodní nepřátelství, zvyšovalo nebezpečí globálního válečného konfliktu, kdy z obou stran existovaly zřetelné snahy o střet mezi protikladně vnímaným světem kapitalismu a socialismu. Proto dnes nikdo nedokáže objektivně odpovědět na otázku, zda by Stalin a Moskva naší straně po únoru 1948 dovolili jiný kurs. Protože čtyři desetiletí od konce II. světové války bylo sovětské vedení odhodláno udržet si svůj vliv a diktovat svá přání všemi dostupnými prostředky.

Skutečností však bylo, že varianta socialistické cesty v Československu byla zpočátku přijímána a masově podporována velkou částí obyvatelstva. Výrazem toho byla mj. i velká společenská a pracovní aktivita, která v měsících po únorových událostech doprovázela zásadní celospolečenské přeměny.

Obětavost a úsilí lidí ve všech oblastech života byly zdrojem toho, že společnost jako celek šla kupředu. Budovatelské nadšení v padesátých letech výrazně změnilo řadu oblastí a krajů v celé republice. Přes všechny chyby a nedostatky uplatňovaného systému moci, řízení, plánování, přineslo několikanásobné zvýšení průmyslové výroby, industrializaci rozsáhlých území, především Slovenska, růst životní úrovně lidí, možnost společenského uplatnění lidem z neprivilegovaných sociálních skupin, demokratizaci a zpřístupnění kultury a vzdělání široké veřejnosti. Výraznými změnami procházela česká a slovenská vesnice, kde zemědělské družstevnictví, přes řadu negativních doprovodných jevů, sehrálo důležitou roli při celkovém růstu dodnes evidentních sociálních jistot a životní úrovně vesnice.

Vcelku však musíme konstatovat, že přes tato pozitiva nebylo dosaženo sociální spravedlnosti, pracující se ve skutečnosti nestali vlastníky výrobních prostředků, nedošlo k naplnění zásad odměňování podle množství a kvality práce, lidé měli stále více jen formální podíl na rozhodování a řízení.

Jednou z nejsmutnějších kapitol dějin komunistických stran se staly politické procesy, kterým se na počátku 50. let nevyhnulo ani Československo. Hysterie možné jaderné války živená systematicky a důsledně z obou proti sobě stojících táborů opět vrhla komunisty k vulgárnímu heslu „kdo není s námi, je proti nám“. Přitom se tento „nepřítel“ hledal jak vně komunistických stran, tak také uvnitř těchto stran. Přes jednoznačně dominující vnější příčiny politických procesů a direktivní podněty, které je vyvolávaly, nelze přejít osobní podíl a vinu na nich u mnoha představitelů tehdejšího vedení strany, především osobně Klementa Gottwalda, Antonína Zápotockého, Alexeje Čepičky, Václava Kopeckého, ale i Rudolfa Slánského a dalších, kteří se nakonec sami stali jejich oběťmi. Tento „hon na čarodějnice“ porodil nejen mocnou strukturu bezpečnostních orgánů, která v dalších letech výrazně působila na lidi i společnost, ale především vyvolal u většiny spoluobčanů, stejně jako mezi členy strany, pocit strachu. Lidé se začali komunistické strany bát.

Ve druhé polovině 50. let, zejména po XX. sjezdu KSSS, dochází k viditelným změnám v komunistické straně i společnosti. Stále výraznější přitom bylo poznání, že problémy doprovázející společensko-ekonomický vývoj v Československu nejsou jen výsledkem subjektivních chyb a omylů, ale mají hlubší příčiny pramenící ze samotného stalinského modelu společnosti a uplatňování monopolu moci vládnoucí strany.

Tyto tendence byly od počátku 60. let v Československu výraznější než v jiných socialistických zemích. Nejenže rostla kritika stávajících poměrů a politiky KSČ, ale začaly se objevovat konkrétní náměty a způsoby reformních řešení všech oblastí života strany i společnosti. Na pořad dne byly nastoleny otázky reformy národního hospodářství, politického systému, demokratizace a odstranění následků kultu osobnosti, státoprávního uspořádání. Reformní proudy stále sílily uvnitř i vně komunistické strany. Podařilo se jim v roce 1965 prosadit perspektivní ekonomickou reformu, k pozitivním změnám postupně docházelo v rozvoji vědy, kultury. Požadavkům na zásadní reformu politickou však Novotného vedení strany vzdorovalo až do roku 1968.

Střetnutí obrodného směru v komunistické straně s její dogmatickou a konzervativní částí, která bránila socialismus v jeho stalinské podobě, bylo hlavním obsahem událostí roku 1968 v Československu. Šlo o historicky nejvážnější a širokými vrstvami lidu nejpodporovanější pokus o zásadní reformu socialismu v celé jeho historii.

Vítězství reformního křídla v KSČ na lednovém zasedání ÚV KSČ v roce 1968 a zahájení demokratizačního procesu shora, z iniciativy stranického vedení, bylo československými občany přijímáno s nadějemi a masovou podporou. Byla prokazována nebývalou společenskou a pracovní aktivitou. Potvrdila se politická vyspělost našeho lidu i jeho hluboké sociální a demokratické cítění. Akční program KSČ z dubna 1968 byl, a to nejen komunisty, přijímán jako program demokratického socialismu, jako směr dalšího vývoje společnosti. Příznivé vnitřní podmínky pro celkovou změnu předcházející praxe socialismu však ostře kontrastovaly s mezinárodní situací. Demokratizační proces v Československu byl s velkou nelibostí sledován tehdejším vedením vládnoucích stran v ostatních socialistických zemích, především v SSSR. Moskva, ale i Berlín a Varšava, dávaly stále otevřeněji najevo svůj nesouhlas s vývojem v Československu a pod hesly obrany socialismu před nebezpečím kontrarevoluce a imperialismu vyvíjely silný tlak na vedení KSČ.

Současně byla politika vedení komunistické strany bezprostředně ovlivňována procesy demokratických přeměn uvnitř země, jejich prohlubováním, stupňováním a kladením dalších požadavků. Ty zákonitě směřovaly k vytvoření podmínek pro přechod k tržnímu ekonomickému mechanismu a pro vznik pluralitního politického systému. Postavit se proti těmto požadavkům by znamenalo, že by strana ztratila podporu nejširších mas. S tím by bylo spojeno snížení, možná i ztráta autority dubčekovského vedení.

Na jedné straně tedy byly tyto požadavky, na druhé straně rostoucí odpor dogmatických a konzervativních politických sil doma i v zahraničí. Tato skutečnost stavěla vedení strany do stále obtížnější situace. Toto dilema se fakticky nepodařilo vyřešit, a je otázkou, zda bylo možné nalézt reálný kompromis a zabránit násilnému vstupu vojsk pěti států Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna 1968.

Vojenská agrese bez výraznějšího nesouhlasu či odporu vlád západních zemí včetně USA byla šokem pro většinu obyvatelstva i demokratickou světovou veřejnost. Byla odmítnuta všemi československými ústavními institucemi. Jednoznačně ji odsoudil mimořádný, „vysočanský“ sjezd KSČ, který je třeba právě v této souvislosti plnoprávně zařadit znovu do historie strany.

Realita mocensky rozděleného světa se ukázala jako nepřekonatelná. I přesto, že se díky rozhodnému odporu československé veřejnosti nepodařilo sovětskému vedení a konzervativním silám v KSČ, které se po srpnu dostaly do ofenzívy, uskutečnit ihned jejich záměry, vojenskou agresí započatá porážka reformních sil ve straně i společnosti už byla neodvratná. Bylo možné uvažovat jen o eventuálních variantách, různých cestách, ale ty nemohly vést jinam, než k naprosté likvidaci výsledků obrodného procesu a obnovení prosovětského, svou podstatou neostalinského byrokraticky mocenského systému.

Normalizační proces, realizovaný politickým uskupením v čele s G. Husákem, V. Biľakem, A. Indrou a některými dalšími, byl největší stranickou čistkou v dějinách KSČ. Ideově bylo vítězství konzervativních sil zdůvodněno v tzv. Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XVIII. sjezdu KSČ. Tento dokument byl nepravdivým a tendenčním hodnocením událostí z pozice dosazených vítězů. Ten, kdo se proti Poučení nepostavil, měl možnost dál pracovat v mnoha odvětvích a oborech, měl i možnost stranické a funkční perspektivy. Ten, kdo ho odmítl, či s ním nesouhlasil, byl považován za nepřítele socialismu a postihován. „Poučení“ však řada členů strany, kteří události let 1968 a 1969 nezažili, anebo je prožili v dětském věku, takže neměli vlastní zkušenost, mohla považovat za pravdivý dokument.

Potlačení reformního hnutí v Československu mělo závažné mezinárodní důsledky. Znamenalo posílení konzervativních sil v komunistických stranách socialistických zemí, celkové oslabení reformního hnutí, značně ztížilo účinnost působení komunistických a dělnických stran v dalších zemích. Reforma a zásadní přeměna stávajícího modelu socialismu samotnými komunistickými stranami se v těchto letech ukázala jako nereálná. Pokud existovala do té doby ještě důvěra lidí v možnost zásadních změn modelu socialismu, který byl vyhlašován za jediný možný a platný, pak tato důvěra byla srpnem 1968 definitivně ztracena.

Období normalizace bylo uzavřeno XIV. sjezdem KSČ v roce 1971. Jeho závěry i následující politika vedení strany byly pokusem přizpůsobit neostalinský model socialismu novým podmínkám a nalézt cestu jeho dalšího rozvoje bez jeho zásadnějších přeměn. Tento pokus však historicky zkrachoval, a jak ukázal pozdější vývoj, byl od svého počátku mylný a jeho důsledky pro naši zemi neblahé.

Snahy o ekonomickou reformu v následujících dvou desetiletích nebyly důsledné a narážely na zkostnatělost a nehybnost politického systému. Staré i nově se objevující ekonomické i politické problémy nebyly řešeny důsledně, často byly obcházeny, anebo se o nich mlčelo. Krátkodobá prosperita počátkem 70. let, projevující se především růstem životní úrovně a sociálních jistot, byla zajišťována na úkor budoucího vývoje. Jejím výsledkem byla mimo jiné ztráta dynamiky ekonomického rozvoje, vyčerpání hospodářských zdrojů, radikální zhoršení ekologické situace a stále výraznější zaostávání za průmyslově vyspělými zeměmi.

Tvrdá centralizace, potlačování jiných, než oficiálních názorů, omezování demokratických svobod i neustále živý komplex roku 1968 vedly k pasivitě, depresi či resistenci velké části společnosti. Hlubokou krizí procházela i samotná KSČ, která se stávala v očích veřejnosti představitelkou stagnace, viníkem všech nepořádků, a vzhledem k nekompetentnosti a nízké profesionalitě řady tzv. nomenklaturních řídících kádrů stranou, která společnost nemůže vést.

Rozpad systému „reálného socialismu“ v Československu byl od počátků 80. let zřejmý. Otázkou však bylo, jak dlouho bude ještě dožívat, kým, jakými politickými silami, jakou cestou, jak rychle a do jaké hloubky bude poražen a rozložen. Jaké budou základní rysy modelu nově se tvořící podoby společenskoekonomického systému v naší zemi.

Šlo jít jinou cestou?

Jednou z možných cest vývoje bylo, při využití zkušeností z druhé poloviny 60. let u nás a procesu přestavby a demokratizace v Sovětském svazu, s přihlédnutím k objektivnímu mezinárodnímu vývoji, pokusit se reformní cestou, postupně, bez výraznějších politických a sociálních otřesů, za přímé účasti komunistické strany a z její iniciativy, o vytvoření pluralitní demokratické společnosti. V polovině 80. let byla značná část komunistů, ale i obyvatelstva, této možnosti nakloněna.

To však předpokládalo řadu zásadních změn. A to především personálních, zejména ve vedení strany, stejně tak však i ve státních orgánech a společenských organizacích. Rychle vyměnit mnohdy dvě desetiletí vládnoucí kádry osobně spojené s událostmi roku 1968. Spolu s tím podrobně analyzovat vývoj v Československu ve druhé polovině šedesátých let, zejména rok 1968, odmítnout vstup cizích vojsk na naše území 21. srpna a celé následné období normalizace. Jen tak bylo možné okamžitě začít s nápravou chyb a nespravedlivých postihů z let 1968–1970. Vrátit do politického a veřejného života ty osobnosti „pražského jara“, které by o to měly zájem, protože jejich reformní úsilí bylo stále ještě živé ve vědomí několika generací. Bylo třeba kriticky zhodnotit hospodářskou situaci země i morální stav společnosti. Vytvořit předpoklady pro důslednou ekonomickou reformu a přechod k sociální tržní ekonomice. Provést zásadní reformu politickou, vytvořit prostor pro uplatnění různých názorů, postojů a aktivit, nestavět nikoho za jeho politické přesvědčení mimo společnost a zákon. Vytvořit tak podmínky pro širokou společenskou aktivitu, plně zaručit všechna lidská práva a svobody.

Pro provedení těchto změn existovaly v polovině 80. let určité příhodné podmínky. Relativně stabilní sociálně ekonomická situace země k tomu byla slušným základem, velká část komunistů i další veřejnosti takové změny očekávala a chtěla se na nich podílet. Na rozdíl od roku 1968 byly takovému vývoji mnohem víc nakloněny mezinárodní podmínky, postupující proces celosvětového uvolnění i první náznaky integrujících evropských snah, zejména však proces přestavby v Sovětském svazu. Zůstává však otázkou, zda by, zejména v důsledku předcházejícího hlubokého poklesu autority, který byl následkem politiky normalizace, zůstala KSČ iniciátorem takových změn a mohla je dál určovat. Je však pravděpodobné, že by i po ztrátě vedoucí úlohy ve společnosti mohla působit v příznivějších podmínkách a společenská krize by nedosáhla takové hloubky, jako po 17. listopadu 1989.

Naděje na uskutečnění takových změn nesplnil ani XVII. sjezd KSČ v roce 1986, ani změny provedené ve vedení komunistické strany na 7. zasedání ÚV KSČ v prosinci 1987. Většina vedoucích stranických představitelů osobně spojených s normalizační politikou nebyla schopná a ochotná, z obav o ztrátu svého postavení a vlivu, z důvodů myšlenkové strnulosti a nízké morálky, proto, že nedokázala reálně zhodnotit ani domácí, ani zahraniční situaci a vývoj, k těmto změnám přikročit. Své osobní, úzce egoistické zájmy, svoji „výjimečnost“ a z ní plynoucí výhody, postavila proti zájmům a potřebám společnosti i přáním a požadavkům většiny komunistů.

K přestavbovým procesům v Sovětském svazu se stranické vedení přihlásilo pouze slovně, a to jen proto, že muselo vyjít vstříc naléhavým požadavkům členské základny strany a veřejnosti. Byly vyhlášeny určité zásady společenských změn, byly učiněny i některé reformní pokusy, od kterých se však vzápětí upustilo. Postupně bylo stále zřetelnější, že ve vedení KSČ převažují síly kalkulující s neúspěchem přestavby v SSSR a pádem jejího představitele M. S. Gorbačova. Za uplynulých několik desítek let zkompromitované heslo „Sovětský svaz – náš vzor“, bylo najednou opuštěno ve jménu „československých specifik“. Stále otevřenější byla orientace na autoritářské režimy v NDR a Rumunsku.

Kosmetické změny a přestavbová frazeologie nemohly zakrýt upevnění politiky tvrdých mocenských opatření. Zákroky proti opozičním skupinám, stupňující se od počátku roku 1988, se setkávaly se stále zřetelnějším odporem veřejnosti i mnoha komunistů. Namísto politického řešení problémů se stále častěji přistupovalo k řešení mocenskému a administrativnímu. Tento přístup byl uplatňován nejen vůči politické opozici, protestující veřejnosti, zejména části mládeže, ale i uvnitř strany. Sílící centralizace, neustálé zdůrazňování nutnosti stranické disciplíny a ideové pevnosti, odmítání kritických připomínek, přehlížení vážných upozornění i výzev ke změnám, které přicházely z členské základny, z některých nižších stranických článků, vytvářely ve straně atmosféru apatie, znechucení a pasivity. Stranická vedení, a to jak na úrovni centra, tak i v krajích, okresech, v převážné většině ztratila důvěru naprosté většiny komunistů. Projevilo se to bezprostředně po 17. listopadu, kdy se za zkompromitované, neschopné představitele strany prakticky nikdo, ani ve straně, ani ve veřejnosti, ani v zahraničí, nepostavil.

Dogmatická politika, narůstající a neřešené problémy, vyvolávaly proti vedení strany stále větší odpor veřejnosti, ale i komunistů. Závažné a pro komunistickou stranu zvlášť nepříznivé bylo, že s politikou mocenského centra byla spojována a diskreditována celá strana.

Dvě desetiletí perzekuce reformních sil ve straně, potlačování samostatného kritického myšlení, jednostranné preferování „poslušných kádrů“, přesných, disciplinovaných a snaživých vykonavatelů nařízení shora, nacházely své vyjádření v neschopnosti většiny stranických orgánů a aparátů provádět samostatnou a iniciativní politickou práci. Mnoho komunistů ve sféře státních orgánů i v národním hospodářství se změnilo na vzájemně si zavázané vykonavatele vůle politbyra strany. A to i takové politiky, o jejíž správnosti a prospěšnosti mnozí z nich nebyli plně přesvědčeni, v tichosti s ní nesouhlasili.

Přes stále sílící názorovou diferenciaci se v důsledku existujícího zdeformovaného vnitrostranického mechanismu, byrokratického centralismu, před 17. listopadem 1989 nevytvořily reálné podmínky pro její zásadní vnitřní přeměnu, které mohly otevřít cestu k zásadním změnám v celé společnosti. Reformní jednotlivci či skupinky sice ve straně byli, v rámci svých možností se snažili o politiku odlišnou od politiky vedení strany, ale působili víceméně izolovaně, nenašla se osobnost, která by je dokázala sjednotit. K bližším vzájemným kontaktům mezi nimi začalo docházet až v průběhu roku 1989. Citelná nespokojenost se situací ve straně i společnosti, první formulace projektů a procesů nutných k nezbytným změnám, se nejvýrazněji projevovaly v řadách reformních komunistů mezi technickou i tvůrčí inteligencí, v některých dělnických stranických organizacích, v některých státních orgánech, v armádě i bezpečnosti, ve společenských organizacích. Tento sílící názorový proud se však nedokázal spojit a získat takovou váhu, aby mohl situaci ve straně i společnosti zásadně ovlivnit ještě před 17. listopadem 1989. Nové vlně reformních komunistů se k tomu, aby z iniciativy komunistické strany začal proces zásadních, nezbytných změn v celé společenské šíři, už nedostalo času.

Proč neuspěl „reálný socialismus“?

Existence Československa i jeho vnitřní společenskopolitická a ekonomická podoba byla od vzniku samostatného státu podmíněna celkovou politickou situací v Evropě. Tato existence vždy závisela, diky geografické poloze ve střední Evropě na straně jedné, vzhledem k velikosti státu, počtu obyvatel, ekonomickému potencionálu a omezeným možnostem nerostných zdrojů na straně druhé, na tom, která evropská mocnost či mocnosti měly v naší zemi v daném historickém okamžiku nejsilnější postavení.

Časté „revoluce“ či jiné vážné politické zvraty, podporované, inscenované či přímo řízené zvenčí, se staly po rozpadu Rakouska-Uherska charakteristickým politickým rysem života naší země. Přitom je nutné vidět, že v jejím čele stála vždy taková politická reprezentace, která nejlépe odrážela, vyjadřovala zájmy, cíle, zvyky i kulturu těch mocností, které měly na našem území rozhodující vliv.

V tomto století došlo v Československu k osmi závažným zvratům vnitřního společenskopolitického systému, které se odehrály na pozadí, anebo jimi byly přímo vyvolány, celoevropských přeměn.

Právě v této souvislosti je třeba si uvědomit, že bez významných změn v Sovětském svazu, následně ve východní Evropě, by ani listopadové události 1989 u nás, byť by měly sebevětší podporu veřejnosti, neměly naději na úspěch, nikdy by nemohly být odstraněny tak rychle a tak snadno vládnoucí byrokratickou garnituru a celý mocenský autoritativní systém.

Listopadové události byly výsledkem naprostého selhání modelu stalinského a neostalinského socialismu známého v posledních letech pod pojmem „reálný socialismus“.

Nepodařilo se mu uskutečnit humanistický Marxův projekt socialistické společnosti svobodných, rovnoprávných a tvořivých lidí, v praxi naplnit ideály spojované se socialismem a vytvořením komunistické společnosti.

Přinesl naopak nové formy nerovnosti, omezování demokracie, svobody, ale i bezpráví. Zrodil nové privilegované vrstvy řídícího aparátu, stranickou hierarchii, která se stála vrstvou vládnoucí. Státní vlastnictví a centrálně byrokratický systém řízení ekonomiky nedokázaly zabezpečit účinné prosazení celospolečenských zájmů, svazovaly aktivitu a tvořivost lidí, nedokázaly překročit rámec extenzívního hospodaření.

Privilegované postavení řídícího aparátu vedlo k nedemokratickému charakteru politiky, k postátnění strany, k její přeměně v nástroj mocenského monopolu a manipulace lidí. Marxistické myšlení bylo zdeformováno tzv. ideologií marxismu-leninismu, která výhradně sloužila k prosazování a uplatňování zvolené politiky a zájmů vládnoucí politické garnitury a vyznačovala se hrubým zkreslením pojmů demokracie, svoboda, rovnost, demokratický centralismus atd.

V tomto systému se nepodařilo ani realizovat Marxovu myšlenku o vedoucí úloze dělnické třídy jako hlavním garantu prosazování celospolečenských zájmů, to, že diktatura proletariátu je předpokladem k zaručení demokracie. Dělnická třída se nestala rozhodujícím vlastnickým a politickým subjektem, ale byla zatlačena do role manipulovaného objektu bez vážnějšího vlivu na probíhající ekonomické a politické procesy, bez možnosti rozhodování, bez možnosti kontroly prováděné politiky. Do vedoucích funkcí byly sice vybírány takzvané „pravé dělnické kádry“, které však se skutečným významem slova dělník měly pramálo či vůbec nic společného. Stranické špičky se zaměřovaly ne na prosazování zájmů dělnické třídy a ostatních pracujících, ale zájmů svých nebo úzce skupinových. Vládnoucí skupina, spojující ve svých rukou fakticky všechny stranické, státní, hospodářské a společenské funkce, nebyla v podstatě kontrolovatelná společností, ale ani samotnými komunisty.

Tento model socialismu neprokázal schopnost vlastního dynamického vývoje, nedokázal pružně reagovat na měnící se vnitřní i vnější podmínky. Několik pokusů o jeho transformaci v lepší socialismus, v socialismus „s lidskou tváří“ bylo likvidováno, a tak systém přestal být reálnou a přitažlivou alternativou vyspělé, demokratické, prosperující společnosti se silným sociálním zabezpečením.

Vedení komunistické strany, byrokraticko-mocenský aparát, který řídil stranu, stát i společnost před 17. listopadem 1989, zásadní přeměny v zájmu lidí uskutečnit nechtěly a nemohly. To byla hlavní příčina, že se stále početnější vrstvy společnosti začaly přiklánět k formám odporu a politické aktivity rozvíjeným protikomunistickými opozičními skupinami. Jejich morálně politická autorita začala zejména po roce 1987 rychle narůstat. Tento proces byl umocňován rozkladem vládnoucí mocenské elity, která pro své zachování a přežití používala stále častěji tvrdá opatření. Na stranu aktivit nesouhlasících s režimem se začaly přiklánět značné části sociálních, profesních, zájmových i věkových skupin, zejména pak inteligence a mládež. Otevřeně a jednoznačně se proti politice komunistické strany postavila prakticky celá kulturní fronta.

Od 17. listopadu do mimořádného sjezdu

Události 17. listopadu 1989 vyvolaly živelný výbuch občanské aktivity bez rozdílu politické orientace či sociálního postavení. Signálem k tomuto hnutí se stala akce studentů a mládeže, kterou okamžitě podpořili pracovníci kultury, především herci. Této vlny se významně zúčastnila i většina komunistů, kteří si už dlouho před listopadem uvědomovali potřebu zásadních změn ve společnosti. Aktivita a přístupy mnoha komunistů v listopadových dnech byly jedním z faktorů, který umožnil, že se zhroucení celého tehdejšího systému odehrálo bez konfrontace.

Strana jako celek však byla překvapena, dezorientována rychlým obratem v myšlení a jednání lidí nejen proti vládnoucí garnituře, ale i proti společenskému systému, komunistické straně, myšlenkám a hodnotám socialismu. V této situaci se proto zcela zákonitě politickým vůdcem staly opoziční nekomunistické struktury. Rozhodující pozici mezi nimi zaujalo široce koncipované a rychle etablované Občanské fórum, jež svým charakterem, stejně jako osobnostmi, které ho reprezentovaly, nejvíce vyhovovalo potřebám živelné lidové aktivity a přímé demokracie, dokázalo sjednocovat a vyjadřovat zájmy, ale i iluze velmi širokého spektra sociálních i politických sil.

KSČS nepovažuje události ze 17. listopadu 1989, ze dnů, které mu předcházely, za uspokojivě vyjasněné. Strana nemá pravomoce ani příslušné kompetence, aby přesvědčila o nutnosti pravdivě a úplně informovat o událostech kolem 17. listopadu 1989 tehdejší vedoucí představitele KSČ, příslušných státních orgánů a dalších složek. Je v jejím vlastním zájmu, aby se o těchto událostech dozvěděla plnou pravdu. Proto podporuje důsledné vyšetření 17. listopadu 1989 vyšetřovací komisí Federálního shromáždění ČSFR a dalšími k tomu kompetentními orgány.

Z dokumentů, které má strana k dispozici, vyplývá, že tehdejší vedení strany podcenilo rychlou eskalaci občanské nespokojenosti bezprostředně po zákroku na Národní třídě v Praze. Mnozí členové předsednictva ÚV KSČ nebyli zřejmě ještě ani v neděli 19. listopadu informováni o závažnosti situace, někteří dokonce neměli představu, k čemu došlo. Potvrzují to první reakce vedení strany, které naprosto neodrážely závažnost rychle se vyvíjející situace a viditelně zaostávaly za realitou politického vývoje. Události byly ještě několik dní po 17. listopadu hodnoceny jako izolovaná provokace vnitřních a zahraničních protisocialistických sil, která nemá širší podporu obyvatelstva. Prokázalo to televizní vystoupení předsedy vlády ČSR F. Pitry v neděli 19. listopadu i další oficiální prohlášení na počátku týdne. Pro všechna byla charakteristická „přestavbová frazeologie“, víceméně potvrzovala oprávněnost zákroku bezpečnostních složek proti účastníkům manifestace na Národní třídě. Tato prohlášení konstatovala údajnou podporu pracujících postupu vedení strany. Bez rozdílu postrádala konkrétní návrhy na řešení vzniklé situace.

Racionální návrhy nebyly obsaženy ani v prohlášení vlád ČSSR, ČSR a SSR k událostem 17. listopadu vydaném v pondělí 20. listopadu, ani v provolání předsednictva ÚV KSČ z téhož dne. Přesto, že jednání předsednictva byl předložen návrh textu, ve kterém bylo mj. požadováno přezkoumání událostí 17. listopadu, navrhováno okamžité zahájení jednání se studenty, umělci, představiteli občanských iniciativ. Předsednictvo ÚV KSČ však tento návrh odmítlo jako nepřijatelný, jako neprincipiální ústupek „ulici“. Jeho výsledné stručné stanovisko neuspokojilo veřejnost ani členskou základnu strany.

Vedení strany nebylo schopné rozlišit rozdíl mezi 17. listopadem a zejména následujícími dny, která předcházejícími manifestacemi a demonstracemi, zejména v Praze v průběhu let 1988 a 1989. Odmítalo připustit hlubokou izolaci, do níž se dostalo, skutečnost, že už vůbec nepředstavuje názory a vůli členské základny, natož pak většiny lidu. Tak, jak bylo léta zvykem, zaštiťovalo se několika dopisy, které požadovaly tvrdé zúčtování s nespokojenou veřejností. Místo zahájení dialogu se zástupci studentů, herců, nově se formujících politických uskupení, se představitelé strany scházeli naprosto formálně se zástupci struktur, například SČSP, které situaci naprosto nemohly ovlivnit. Pokračovalo tak ve zcela chybné kabinetní politice, přijalo několik objednaných delegací dělníků a zemědělců proto, aby vedení strany vyjádřili svoji podporu.

Jednou z nejvážnějších chyb bylo, že nebyl okamžitě svolán ústřední výbor KSČ, který se sešel až po velkém váhání a ostré kritice členské základny teprve v pátek 24. listopadu 1989. Výsledky zasedání byly naprosto nepřijatelné. Úvodní vystoupení M. Jakeše bylo tendenční, frázovité, netvořilo ani základní podklad pro jednání ústředního výboru. V následující diskusi bylo podrobeno mnohokrát kritice. Členové předsednictva ÚV KSČ odmítli přijmout svoji odpovědnost za situaci v zemi. Chyby hledali jinde, a to i v samotné členské základně. Ústřední výbor místo toho, aby se zabýval tím, jak reagovat na situaci, soustředil svoji pozornost na kádrové otázky. Tehdejší vedoucí představitelé strany sice správně tušili, že hlavní problém je v nich samotných, ale to nestačilo. Jednání prokázalo neschopnost tehdejšího ústředního výboru řešit vzniklou situaci, potvrdilo nízkou politickou úroveň a schopnosti celé řady jeho členů. Na jednání docházelo k řadě hádek a malicherných sporů o nepodstatných tématech. Nakonec byl všechen jednací čas promarněn v kádrových sporech. Závěry zasedání nepřinesly žádné náměty pro následující postup strany. Znovuzvolení některých zkompromitovaných jednotlivců do vedení strany se ukázalo být pro většinu komunistů i pro veřejnost zcela nepřijatelné. Všeobecný nesouhlas s výsledky zasedání byl příčinou toho, že o dva dny později, 26. listopadu, se musel ústřední výbor KSČ sejít znovu. Požadavky na zásadnější politické i kádrové změny tu zazněly již mnohem výrazněji. Nicméně jednání i závěry zasedání jen potvrdily neschopnost ústředního výboru ve stávajícím složení plnit úlohu nejvyššího orgánu strany mezi sjezdy, a tím spíše v nových společenských podmínkách. Výsledkem nepružného, starého a byrokratického přístupu k řešení závažných problémů byl i naprosto pozdě stanovený termín svolání mimořádného sjezdu KSČ až na 26. ledna 1990. Rozšířený počet a nové složení předsednictva ÚV KSČ nebylo zásadním řešením, ale dalším kompromisem, jakýmsi ústupkem požadavkům členské základny a veřejnosti, nikoliv však vyjádřením nutnosti postavit do čela strany lidí nové, kompetentní a rozhodné. Ústřední výbor se domníval, že zvolením do předsednictva některých členů takříkajíc „zdola“, z hnutí, z dělnických profesí, přesvědčí stranu a veřejnost, že politiku strany budou nadále uskutečňovat nezkompromitovaní lidé z praktického života. Řada nově navrhovaných členů předsednictva funkci nechtěla přijmout, jiní o ni naopak otevřeně usilovali, další museli být přesvědčováni, aby ji přijali.

Výsledkem nakonec bylo, že nově zvolené předsednictvo nebylo ve své většině schopné reagovat na situaci ve straně i společnosti, přijímat účinná opatření. Někteří jeho členové výslovně odmítali hovořit a jednat se zástupci nově se formujících sil, setrvávali na už neplatných stranických pozicích, slibovali nemožné, veřejně zaručovali nesplnitelné a neudržitelné. I jejich zásluhou strana prakticky jen dál sledovala, jak jde vývoj ve společnosti fakticky mimo její vliv.

Vedení strany v čele s K. Urbánkem však nelze upřít určitou snahu o překonání rychle rostoucí izolace KSČ, přistoupilo i k některým kádrovým změnám a opatřením, jejichž cílem bylo zbavit možnosti ovlivňovat stranu nejvíce zkompromitovanými volenými funkcionáři i pracovníky aparátu ústředního výboru. Předsednictvo ÚV KSČ na svém zasedání 7. prosince vyloučilo ze strany M. Jakeše a M. Štěpána, z ústředního výboru byli odvoláni V. Bilak, K. Hofmann, J. Lenárt a M. Zavadil, někteří jeho členové, např. G. Husák, A. Indra, J. Fojtík i další na členství v ÚV KSČ rezignovali sami. Z Ústavy byl vypuštěn článek o vedoucí úloze komunistické strany, toto rozhodnutí na svém jednání 28. listopadu Klub komunistických poslanců Federálního shromáždění.

S kladnou odezvou se setkalo rozhodnutí předsednictva ÚV KSČ ze 27. a 30. listopadu 1989 objektivně posoudit události z roku 1968 a 1969 včetně okolností vstupu cizích vojsk do Československa. Ze strany předsednictva ÚV KSČ rovněž vzešla iniciativa, aby sovětské vedení přehodnotilo svůj názor na 21. srpen 1968 a celý další vývoj, což se stalo ve vystoupení M. Gorbačova při jednání s G. Bushem na Maltě.

Nové pohledy na Poučení z krizového vývoje a postoj k vyloučeným a vyškrtnutým členům strany po roce 1969, z nichž někteří se už zúčastnili prosincových obvodních a okresních konferencí strany, se setkaly s podporou členské základny. Byl to první krůček k tomu, aby se strana zbavila těžkého balvanu tzv. „krizových let“.

Předsednictvo ÚV KSČ mělo rovněž jiný názor na složení vlády ČSSR z 3. prosince 1989, kdy navrhovalo, aby ve federální vládě byla jen polovina členů KSČ. Toto stanovisko však nebylo při sestavování nové vlády akceptováno. Jestliže se složení federální vlády stalo předmětem ostrého nesouhlasu veřejnosti a bylo chápáno jako neochota KSČ zohlednit reálnou politickou situaci, pak to nebylo vinou strany a jejího tehdejšího vedení.

Mezi nesporně přínosná rozhodnutí tehdejšího předsednictva ÚV KSČ patřilo 12. prosince 1989 to, že pochopilo vůli a přání členské základny, to, jakou má nedůvěru ke stávajícímu ústřednímu výboru, a rozhodlo tento orgán už nesvolávat. Naopak vzalo na sebe nespornou zodpovědnost a rozhodlo o svolání mimořádného sjezdu v nejkratším možném termínu, tedy v naprosté shodě s názorem většiny komunistů, už na prosinec 1989.

Podobně jako v KSČ v českých zemích se vyvíjela i situace KSS na Slovensku. Zasedání ÚV KSS, které se uskutečnilo 26. a 27. listopadu v Bratislavě, sice přijalo řadu opatření, ale většina z nich byla znovu jen kompromisem a ústupkem pod velkým tlakem. Součástí tohoto přístupu byly i v celku nevýznamné kádrové změny ve vedení KSS. Nicméně další vývoj v KSS pokračoval rychlejším tempem. 4. prosince 1989 rozhodlo předsednictvo ÚV KSS svolat mimořádný sjezd slovenských komunistů na 17. prosince, zasedání ÚV KSS 6. prosince rozhodlo odvolat všechny členy předsednictva a sekretariátu ÚV KSS a vytvořit akční výbor KSS. Mimořádný sjezd KSS pak pozastavil členství ve straně bývalým členům předsednictva a sekretariátu ÚV KSS, přistoupil k řadě významných organizačních i obsahových opatření, mj. přijal Akční program KSS. Dokument, který svým pojetím a charakterem vysoce převyšoval první návrh Akčního programu KSČ, jehož zpracování byrokratickými stranickými rutinéry v aparátu ÚV KSČ se setkalo v členské základně s negativním ohlasem.

Souhrnně řečeno, komunistická strana od 17. listopadu do mimořádného sjezdu výrazně zaostávala za dynamikou i trendem vývoje ve společnosti. Nebyla schopna tento vývoj ovlivňovat. Nové podmínky v zemi byly především charakteristické rychlou ztrátou postavení komunistické strany ve společnosti, jejím morálním odsouzením a faktickým vytlačováním ze struktury politického systému země, který se rychle přeměňoval pod tlakem Občanského fóra. To se také stalo mluvčím a realizátorem politických postojů značné části veřejnosti. Ofenzivnost Občanského fóra, schopnost rychlé politické reakce, zvolená taktika a stupňování požadavků, využívání zákonných prostředků, nálad a emocí lidí, tlaku masových akcí, ostře kontrastovaly s převážně defenzivní a často i rozporuplnou politikou KSČ. Neujasněné postoje vedení strany k řadě závažných otázek, například další existenci Lidových milicí, postavení ZO KSČ na pracovištích apod., chybné hodnocení reálných možností strany, dále zvyšovaly spontánní odpor vůči KSČ, stupňovaly stále masovější antikomunismus.

K rychlé diferenciaci docházelo uvnitř členské základny strany. Pocit hlubokého zklamání z dřívější politiky, jejího krachu, značná nedůvěra v činnost nového vedení, vedly na jedné straně k hluboké depresi, ztrátě důvěry v možnosti přeměny strany, v možnost realizace socialistických a komunistických myšlenek. Projevilo se to v masovém odchodu tisíců komunistů ze strany, případně v naprosté rezignaci a pasivitě části členské základny. Stranu však začali houfně opouštět i vyslovení kariéristé, kteří s předvídavostí sobě vlastní okamžitě převlékli kabát a stali se těmi, kteří proti KSČ začali vehementně vystupovat.

Na druhé straně však sílily tendence prosadit zásadní změny v politice strany, a to i těmi nejradikálnějšími způsoby, včetně rozpuštění strany a založení strany nové. Velkou názorovou diferenciaci potvrdily i okresní a obvodní konference KSČ a KSS, které proběhly 9. a 10. prosince 1989. Závažnou úlohu při postupných přeměnách politiky strany sehrálo Demokratické fórum komunistů založené v Praze 27. listopadu 1989, které některými svými požadavky a postoji předstihlo pomalejší názorové procesy ve vedení KSČ a v její členské základně.

Celkově se strana ocitla v situaci, kdy se rozhodovalo o její samotné existenci. Období přípravy mimořádného sjezdu bylo poznamenáno chaosem, bezradností ve straně, nedostatkem rozvahy a politického přehledu, ale především hlubokým nepochopením reálné situace, zejména toho, že strana fakticky utrpěla historickou porážku. A pokud má nadále existovat, musí se od základů změnit, protože bude pracovat v zásadně odlišné podobě společnosti.

(pokračování ZDE)


Související články:
(Problémy - stalinismus)

Překonat dědictví stalinismu (26.10.2014)
Oříšek k rozlousknutí (20.08.2009)
Metodologická východiska analýzy prvního historického pokusu o nekapitalistickou společnost - protosocialismu (14.01.2008)
Levicový antikomunismus (05.10.2007)
Nepochopit minulost znamená prohrát budoucnost (18.07.2007)
Antikomunisté a represe padesátých let (03.07.2007)
Co je to „stalinismus“? (03.06.2007)
Několik poznámek k vymezení podstaty stalinismu (03.06.2007)
Pryč se stranou! (30.05.2007)
Československo za stalinismu (1948-1953) (30.05.2007)
Otevřený dopis Raskolnikova Stalinovi (04.02.2007)
Gottwald – padouch nebo hrdina? (26.11.2006)
Krize v „socialistickém táboře“ a jeho rozpad (18.06.2006)
Remont systému (11.06.2006)
Hlavní rysy sovětského systému před rokem 1953 (08.04.2006)
Levice nikam nezmizela (27.03.2006)
Politický systém oporou nezákonností (10.03.2006)
Gangréna stalinismu (09.03.2006)
Složitá cesta k pravdě (08.03.2006)
KSČM – doleva za Gottwaldem? (07.03.2006)
Československo na cestě destalinizace (1953–1961) (04.03.2006)
Záznam procesu s Horákovou možná bude národní památkou (04.03.2006)
Rozhodný krok k obraně lidové moci v Polsku (13.12.2005)
K událostem v Maďarsku (24.10.2005)
O nedostatcích stranické práce a opatřeních k likvidaci trockistických a jiných obojetníků (16.10.2005)
Je načase vymanit se z pasti antistalinismu (16.10.2005)
Jak vysvětlujeme omyl (13.10.2005)
O Stalinovi a stalinismu (12.10.2005)
Dezorientace z nostalgie (04.10.2005)
V čem jsou jiní? (20.09.2005)
Zinověvovi druhové před soudem mas (16.08.2005)
Opatření vlády NDR v Berlíně, zavedení kontroly na hranicích západního Berlína (11.08.2005)
Radikální levice a stalinismus jsou neslučitelné (25.06.2005)
Krach provokačních pokusů cizích agentů v Berlíně (16.06.2005)
Povstání v NDR 1953 (16.06.2005)
Spravedlivý rozsudek nad rozvratníky (06.06.2005)
O stalinismu (2) (09.05.2005)
Stalin a my (28.04.2005)
O stalinismu (1) (28.04.2005)
O slušnosti a omluvě (16.02.2005)
K otázce stalinismu (30.01.2005)
Komunismus jako materiální lidské společenství (31.10.2004)
Stalinismus (31.10.2004)
Moje slunce - Stalin (06.07.2004)
Socialismus nebo smrt (22.02.2004)
Nejen Horáková, ale i Kalandra (22.10.2003)
Stalin jako produkt systému nekontrolované moci (12.03.2003)
Stalinův dlouhý stín (23.01.2003)
PDS ke 40. výročí postavení berlínské zdi (02.07.2001)

[Akt. známka (jako ve škole): 0 / Počet hlasů: 0] 1 2 3 4 5

Celý článek | Autor: administrator | Počet komentářů: 2 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek

červené návěští   Hlavní zprávy červený nadpis

zelené návěští   Novinky zelený nadpis
16.04.2018: Letní univerzita Evropské levice 2018
Letní univerzita EL se koná ve dnech 11. aľ 15. července 2018 ve Vídni pod mottem "Dialog pro pokrok v Evropě. 200 let od narození Karla Marxe, 100 let od konce 1. světové války. Bliľąí informace o účastnickém poplatku a registrační formulář jsou k dispozici na stránkách Evropské levice.

16.06.2017: Opět útoky spamovacích robotů
Doąlo k opakovaným útokům robotů sázejících do komentářů texty s podivnými "inzeráty" (podle vąech známek činskými). Jen poslední dvě dávky představovaly více neľ 200 těchto pseudokomentářů, které maľeme.

16.06.2017: Někdo/něco zde krade ľ a ą?
V uplynulých dnech doąlo k technické závadě, v jejímľ důsledku se "beze stop" z některých článků (ale i z větąiny komentářů) ztratila vąechna písmena "ľ" a "ą" (nebo jenom jejich část). Za závadu se omlouváme a na jejím odstranění pracujeme (zatím pátráním po příčině).

09.05.2017: Pietní akt na Oląanech
Jako kaľdoročně, i letos poloľila 9. 5. v 9 hodin delegace zástupců CV SDS a výboru praľské organizace SDS květiny k památníku padlých rudoarmějců na oląanském hřbitově. Při té přileľitosti jsme pietně vzpomněli i padlých daląích armád (včetně československé), kteří jsou na Oląanech uloľeni.

červené návěští   Anketa červený nadpis
V současnosti rozvířil hladinu návrh přijmout do ČR 50 syrských válečných sirotků. Co si o něm myslíte?

V Sýrii ani ľádní váleční sirotci nejsou.
242 (242 hl.)
Nebrat! Jeątě by nás podřezávali.
233 (233 hl.)
Konečně někdo uvaľující lidsky.
196 (196 hl.)
A» se kaľdý stará o sebe, nic nám do nich není.
194 (194 hl.)
Je to sice politikum, ale krok správným směrem.
368 (368 hl.)
Raději bychom měli zvýąit svou ostudně nízkou rozvojovou pomoc.
207 (207 hl.)
Prohnilý humanismus !!
152 (152 hl.)

Celkem hlasovalo: 1592


zelené návěští   Vyhledávání zelený nadpis


na nových stránkách

Rozšířené vyhledávání
Tématické skupiny
Seznam autorů


Google

web
sds.cz
blisty.cz
bbc.co.uk

zelené návěští   Vaąe komentáře zelený nadpis
[15.05.2018 19:15:23]
josef mikovec
Bohumír ©meral - Mučedník ztracených a vysněných příleľitostí http://www.novarepublika.cz/2018/0 5/frantisek-ferdinand-s ...

[15.05.2018 18:54:53]
josef mikovec
Zde jest zkuąební kámen, na němľ se dokáľe, zdali jsme opravdu v dost zralí, dost socialističtí, abychom opravdu stali se v Rako ...

[21.03.2018 17:10:12]
n
Snad se něco doví,!

[19.11.2016 10:28:45]
l&s
Doplnění k Peroutkovi - Zemanův projev byl míněn dobře, bohuľel se v něm dopustil dehonestujícího přeąlapu, kdyľ prohlásil, ľe Per ...

[27.02.2016 10:01:56]
l&s
Článek pana Bělohradského není k dispozici, tak jen pár postřehů k této stati. Paní Neudorflová sice správně píše, že je chyba, k ...

[28.10.2015 09:08:14]
-ik
Dobrý den pane ©lemendo! To, co jste napsal, je konstatování stavu. A co navrhujete jako pokus o naznačení cesty? Já mysl ...

[04.09.2015 14:20:12]
n
Samozřejmě, ľe jiľ těąím na shromáľdění, jako posledně na Václaváku. Doufám, ľe nebude chybět pán ©afr, kterého tímto srdečně zvu. ...

[13.08.2015 13:11:01]
n
SDS leží v žaludku tomu zoufalému tapetáři, takže je moc známá a okolí se musí postarat o její prosazení. Prohra s US a tím i se s ...

[13.08.2015 01:44:03]
-ik
Jestli že se mi zdá, že militantní skupiny dosahují lepších výsledků, měl byc se podívat na sebe, zda nepracuji špatně. Oni mohou ...

[08.06.2015 21:05:37]
-ik
"význam evropské levice pro vývoj ve světě a její podíl na jeho spoluutváření (globalizace, přenos zkušeností z jiných čá ...

[25.05.2015 14:58:27]
n
Lidstvo v rozvinutých zemích a tím myslím i naąi zemi, jiľ dosáhli hranic daląího materiálního pokroku a jeho daląí zvyąování je n ...

[25.05.2015 08:21:23]
l&s
"Proč se myšlenka lidové fronty boje proti fašismu prosadila v našem hnutí, až když bylo fakticky pozdě? Bylo vůbec možné, ab ...

[13.05.2015 09:45:10]
Milan Neubert
-iku, napsal jste víc věcí, s řadou souhlasím. Jednu námitku ale mám: dospěli jsme k závěru, že virtuální diskuse na webu nebo na ...

[10.05.2015 23:25:51]
-ik
Mám pocit, pane Neuberte, že jste se o kontakt s lidmi ani moc nesnažil. Diskuse na stránkách SDS je nulová. A i v minulosti jst ...

[06.05.2015 10:38:48]
n
Vítám tapetáře. Čest tvoji práci. Podle množství zbytečné práce opravdu stojíš ...


Teze programu SDS
Teze programu SDS

Tyto stránky byly vytvořen prostřednictvím redakčního systému phpRS.