logo SDS
Dnešní datum: 10. 12. 2019   | Hlavní stránka | Tématické skupiny | Seznam rubrik | Download |  
zelené návěští   Hlavní menu zelený nadpis
Hlavní stránka
Kdo jsme - něco o SDS
Stanoviska SDS
Tiskové zprávy SDS
International
Staré stránky SDS

Ankety
Download
TOP 50
Tématické skupiny
Seznam rubrik (témat)

červené návěští   Rubriky červený nadpis

zelené návěští   Čtenář zelený nadpis

Jméno (přezdívka)
Heslo


Úprava osobního účtu

červené návěští   Evropská levice červený nadpis


Na web SEL

Manifest SEL
Čtěte o SEL u nás


zelené návěští   Nejčtenějąí/rok zelený nadpis
Nový web SDS
(11. 02. 2019, 525x)

V jaké kondici je naąe ąkolství? (Politické spektrum s účastí SDS).
(25. 01. 2019, 521x)

K situaci ve Venezuele
(25. 01. 2019, 485x)

Snaha činských komunistů o vlastní cestu má podporu české levice
(18. 01. 2019, 436x)


červené návěští   SDS červený nadpis
Strana demokratického socialismu
Přípotoční 869/19
101 00 Praha 10
Návątěvy po předchozí dohodě
tel.:
(420) 608 630 506
(420) 608 181 054
(420) 728 074 253 (nejlépe SMS)
Bankovní spojení - transparentní účet pro příjem darů: 2101181284/2010
Případné dárce žľádáme, aby ve "zprávě pro příjemce" uvedli účel daru, např.: "příspěvek na činnost SDS" a identifikovali se jménem a příjmením. Děkujeme.
secret@sds.cz
(c) SDS

Kanál RSS

TOPlist

zelené návěští   Interní statistika zelený nadpis
Denni
Max. 26
Prům. 14
21 denni
Max. 1648
Prům. 524.3

Nyní si čte web : 53 uživ.

10. Části knih a dalších textů

* Metodologická východiska analýzy prvního historického pokusu o nekapitalistickou společnost - protosocialismu

Vydáno dne 14. 01. 2008 (9151 přečtení)

1. kapitola I. části (Minulost) knihy Bojíte se socialismu? autorů Josefa Hellera a Františka Neužila. Autorem této části je Josef Heller.

Historické místo protosocialismu

Při zkoumání prvního historického pokusu o nekapitalistickou společnost, který lidstvo zažilo v období od říjnové revoluce v r.1917 v Rusku zhruba do poč. 90. let 20. století v Evropě (na Kubě a v KLDR tato forma přetrvává dosud, ve Vietnamu a zejména v ČLR prochází významnými modifikacemi směrem, který nelze zatím přesně odhadnout), je nutné především vykročit z tradiční představy o společenskoekonomických formacích, které na sebe navazují lineárně a každá z nich je určitým progresivním a do jisté míry nezvratným krokem vpřed. Právě historie prvního historického pokusu o socialismus, spolu s dalšími poznatky společenských věd o předkapitalistických společenskoekonomických formacích, ukázala, že prosazování dějinného pokroku je podstatně složitějším a mnohorozměrnějším procesem. Zjednodušeně řečeno, jestliže prvobytně pospolná formace je obecným východiskem dějin celého lidstva, bez ohledu na různé geografické oblasti, z této formace se v určitých momentech a v různých regionech a zemích odvíjejí různé paralelní cesty třídní diferenciace, z nichž některé jsou trvaleji životaschopné jako ucelené společenské systémy (antické otrokářství, asijský výrobní způsob, feudalismus) a jiné se odvíjejí jako boční doplňkové větve uvnitř těch podstatnějších (prostá zbožní výroba).1 Z této vedlejší a doplňkové formy se na určitém stupni vývoje v Evropě a následně pak i v Americe, především v USA, vyvinul kapitalismus, který ovládl celý svět, ale kromě nesporného pokroku v řadě oblastí do něj promítl i své vnitřní rozpory, které se stále více prohlubují. Třídní odpor vůči kapitalismu se v podmínkách, kde byl kapitalismus slabý a nedostatečně rozvinutý, a za situace, kdy dominovaly meziimperialistické rozpory, prosadil v podobě první protikapitalistické revoluce v Rusku. Ta se později díky mocenské síle SSSR a dalším etapám kapitalismem vyvolaných rozporů (vyúsťujících v katastrofické válečné konflikty) přenesla i do dalších zemí (někde organičtěji – ČSR, jinde spíše pod vlivem vnějších tlaků – Polsko, Maďarsko, Rumunsko). Ve světě vznikl relativně ucelený společenský systém, který vytvořil i určitou, zpočátku jednolitou, později se však stále více štěpící soustavu států, jejichž jádrem přes všechny rozpory zůstával SSSR jako jediná vojensky konkurenceschopná supervelmoc vedle hlavního centra kapitalismu – USA.

To, co vzniklo, bylo uceleným systémem sui generis, o jehož charakteristice i pouhém pojmenování se vedou rozhořčené diskuse. V těchto diskusích jsou zastoupeny různé názory.2 Pestrost názorů vidíme i tehdy, jestliže necháme stranou militantní antikomunismus a další varianty buržoazní ideologie a budeme zkoumat názory, které se hlásí k levici či přímo k marxismu. Jsou tu zastoupeny např. ty názory, které popírají, že by nově vzniklý systém vůbec nějakým specifickým systémem byl a snaží se ho připodobnit, resp. přiřadit k systémům jiným, uznávanějším – k asijskému výrobnímu způsobu, feudalismu, státnímu či dokonce monopolnímu kapitalismu.3 Jiné názory naopak považují tento systém za jediný skutečný a možný socialismus, věří v jeho zachování a další pozitivní rozvíjení v ČLR, ve Vietnamu, v KLDR a na Kubě a implicitně vybízejí k jeho obnovení, přičemž se zvláštními nadějemi vzhlížejí k Latinské Americe, někteří dokonce i k Rusku.4 Mezi těmito polohami existují i různé varianty názoru. Vidí nekapitalistickou podstatu velkého společenského vzepětí, jež tak výrazně ovlivnilo dějiny 20. století a ovlivňuje i vývoj současný. Ale zároveň tyto názorové varianty porovnávají tento systém s metodologií a prognostikou klasiků marxismu a poukazují na výrazné odchylky.5 Svou roli zde hraje i učení klasiků o mateřských znaméncích starého na těle nové společnosti6. Různě vykládána, využívána při odmítnutí skutečného socialistického charakteru prvního historického pokusu o nekapitalistickou společnost nebo i zcela odmítána, je marxistická teorie dvou fází komunismu.7 Velkým problémem je, že diskuse o názvu zmíněného společenského procesu překračují hranice teoretické diskuse, jsou prostředkem politického a ideologického boje (a to nejen boje s buržoazní politikou a ideologií) a zejména u řady členů a sympatizantů komunistického hnutí vyvolávají intenzivní emoce. Při těchto emocích se leckdy popuzeně reaguje již na vyslovení určitého názvu systému, bez schopnosti sledovat celou charakteristiku daného jevu, kterou autor podává. Svůj přetrvávající vliv na některé generace a skupiny si např. v českých podmínkách udržela masivní propaganda zahájená v 70. letech, která přebíjela hesla Pražského jara o „socialismu s lidskou tváří“ nebo „demokratickém socialismu“ sloganem „socialismus bez přívlastků“. Snaha hledat specifický název pro první historickou formu socialismu tak často naráží na zakořeněné stereotypy.

Posláním této studie není vést učené debaty o názvu toho, co se začalo rozvíjet po říjnové revoluci v Rusku 1917. Analýza celého jevu však předpokládá určitou výchozí hypotézu, bez které již z praktických důvodů nelze postupovat. Dovolím se proto přiřadit k těm autorům, kteří první dlouhodoběji úspěšný historický pokus o překonání kapitalismu označují jako „protosocialismus“.8 Tento pojem má vyjádřit především:

  1. že vzniklý společenský systém je geneticky součástí vývoje socialismu a odpovídá i některým charakteristikám marxistické prognózy socialismu,
  2. že tento systém přesto byl natolik odlišný od této prognózy a do té míry spojený s minulými stadii společenského vývoje (zejména s přetrváváním staré společenské dělby práce a z ní vyplývajících limitů zespolečenštění výroby), že ho můžeme považovat pouze za určitý nedokonalý prototyp socialismu. To ostatně ukázala již velká prověrka historie,
  3. že na tento systém nelze mechanicky přenést ani logiku fungování kapitalismu, ani logiku prognózy socialismu u klasiků, že představuje jakýsi svébytný společensko-ekonomický systém odlišný jak od kapitalismu, tak od skutečného socialismu a v tomto smyslu určité odbočení z hlavní linie dějinného vývoje.

Protosocialismus jako první dlouhodoběji úspěšný pokus o socialismus je tedy možno považovat za jakousi první historickou formu socialismu, zvláště máme-li na zřeteli výše formulovanou koncepci dějin jako určitého víceliniového procesu. Protosocialismus byl určitým nakročením vpřed za rámec kapitalismu a v tomto smyslu přinesl cenné progresivní rysy. Protosocialismus byl od počátku zatížen vážnými systémovými vadami, které byly ještě znásobeny nepříznivými podmínkami v zemích, kde vznikl, ale také důsledky dlouholetého intenzivního soupeření s kapitalismem ovládajícím především vyspělejší a mocensky silnější země. Vzhledem k tomu nakonec nevydržel soutěž a zhroutil se v evropských zemích, především v SSSR. Čína, a pod jejím vlivem i Vietnam, nastoupila určitou svébytnou cestu reforem, u níž zatím nelze odhadnout, nakolik jde o reformy protosocialismu směrem k skutečnému socialismu nebo o pozvolný ústup na trajektorii svébytného čínského kapitalismu začleňujícího se do globálně kapitalistického světa. Na Kubě a v KLDR zatím protosocialismus přežívá v určitých specifických modifikacích, hlavně v důsledku určitých diferencovaných přístupů v kapitalistickém světě, na křehké hraně globálního rozdělení světa. Zejména ve své korejské podobě však zatím spíše diskredituje myšlenku socialismu a nevysílá pozitivní impulsy do mezinárodního hnutí usilujícího o vytvoření životaschopné alternativy ke kapitalismu.

Vnitřní rozpory kapitalismu se v důsledku porážky protosocialismu, a tedy i dočasné porážky sil usilujících o socialismus na celém světě, okamžitě znásobily, nabyly globálního charakteru a ohrožují samu podstatu civilizace ve světě. Z analýzy těchto rozporů nadále vyplývá závěr o nevyhnutelnosti zániku kapitalismu a vytvoření jeho jediné možné alternativy – komunistické společensko-ekonomické formace v jejím prvním nižším vývojovém stadiu - socialismu. Protosocialismus byl jakýmsi dočasným a postupně degenerujicím vzestupem vpřed na linii společenského pokroku, který posléze skončil návratem na zesílenou a zmodernizovanou kapitalistickou trajektorii. Logika dějinného vývoje, především vnitřních rozporů kapitalismu, však dovoluje prognózovat nový nástup k socialismu, jehož formy vzniku a základní rysy budou zásadně odlišné od protosocialismu, budou mít však předpoklad stát se trvale konkurenceschopným protějškem a posléze i nástupcem kapitalismu.

Marxova metoda analýzy základů protosocialistického systému

Často vzrušené diskuse o první historické formě socialismu, jejím názvu, historickém místě, dialektice vnějších a vnitřních faktorů, ve kterých se rozvíjela, případně dialektice objektivních procesů a subjektivního faktoru, leckdy jako by zapomínaly na základní abecedu. Touto abecedou je uplatnění teoreticko-logické metody při rozboru ekonomicko-vlastnického systému první historické formy socialismu. Kupodivu snad nikdo se nepokouší udělat to, k čemu se před listopadem vždy horlivě hlásili účastníci různých domácích i mezinárodních, zejména sovětských, teoretických konferencí a seminářů - tj. uplatnit na analýzu „protosocialismu“ metodu Marxova Kapitálu.9 Při uplatnění této metody (mj. i při analýze konkrétně historického obsahu kategorie zboží) by pak neobstálo dogma, na kterém byla založena předlistopadová politická ekonomie socialismu. V tomto dogmatu se hovořilo o bezprostředně společenském charakteru práce v první formě socialismu.10 Ukázala by se naopak složitá zprostředkovanost společenského charakteru práce odlišující se sice od jednoduché věcné zprostředkovanosti za kapitalismu, ale zároveň vytvářející novou specifickou kvalitu odlišnou i od představ klasiků.11 Ekonomický základ protosocialismu se při uplatnění Marxovy metody z Kapitálu jeví jako ucelený samostatný systém, ve kterém dochází k zcela specifické syntéze (nikoli směsici) základního výrobního vztahu společenského přivlastňování a složitého mechanismu dalších vztahů vyjadřujících spíše kontinuitu s kapitalismem a odrážejících konkrétně historickou úroveň výrobních sil a staré společenské dělby práce.12

Místo zbytečného ideologického hádání zkusme sledovat, co se při přechodu od kapitalismu k protosocialismu událo v oblasti řešení rozporu mezi zjevně soukromou a skrytě společenskou prací, jaký nový krok v této oblasti tento systém učinil, kam došel a naopak kam dojít nemohl. Snažme se hledat odpověď na otázku, kdo a jak si reálně přivlastňoval výrobní prostředky a spotřební předměty, jakými mechanismy byla zprostředkována míra společenskosti, společenské nutnosti vynaložení mrtvé i živé práce.

Metodologicky neobyčejně cenným východiskem pro nás jsou Marxovy kritické poznámky na adresu tzv. hrubého komunismu formulované v práci Ekonomickofilosofické rukopisy, zejména na adresu představ různých utopistů o „zespolečenštění žen“.

„Možno říci, že myšlenka společenství žen je vysloveným tajemstvím tohoto ještě zcela hrubého a bezmyšlenkovitého komunismu. Tak jako žena přechází z manželství do všeobecné prostituce, tak celý svět bohatství tj. celý svět předmětné podstaty člověka, přechází z poměru výlučného manželství se soukromým vlastníkem do poměru univerzální prostituce se společností."13 Vždyť skutečně, co mohla změnit na způsobu přivlastňování živé i mrtvé společenské práce pouhá politická revoluce za podmínky, kdy výrobní síly nepřesahovaly úroveň mechanizované průmyslové či zemědělské výroby, kdy ve společnosti existovala dělba na práci duševní a fyzickou, zemědělskou a průmyslovou, řídící a řízenou, výrobní a nevýrobní, monotónní a tvořivou atd., kdy k těmto formám práce byly doživotně svou obživou připoutány velké skupiny lidí, jejichž postavení se značně lišilo? Co mohla politická revoluce a formální administrativní zestátnění vlastnictví zásadně změnit na způsobu přivlastňování si výrobních prostředků a jejich spojování s pracovní silou, jestliže existovala složitá struktura odvětví a oborů a v jejich rámci podniků a podnikových seskupení, ve kterých se zase podmínky skupin lidí s těmito lokalitami spojených značně lišily a ve kterých se od sebe nemohlo neodlišovat postavení řídících a řízených?14

Nechci samozřejmě tvrdit, že se v historickém měřítku nezměnilo nic - odešla buržoazie - množina suverénních vlastníků jednotlivých podniků a podnikových seskupení, finančních institucí apod. Formálně se vlastníky výrobních prostředků stali všichni občané bez rozdílu, ale jak mohli reálně projevovat své vlastnictví? Tím, že určité role vykonávané kapitalisty a jejich aparátem ve sféře výroby, obchodu, služeb, nadstavby apod. přenesly společenské orgány na příslušné pracovní kolektivy v těchto sférách a v rámci těchto kolektivů zejména na profesionální řídící štáby.

A najednou skutečně to, co bylo dříve ve vztahu výlučného manželství s kapitalisty, se „prostituovalo s celou společností“, ale ne až tak rovnoprávně, jak by to vyplývalo z Marxovy charakteristiky. Prostituující se výrobní prostředky a funkce zůstávaly více a trvaleji ve společnosti příslušníků řídících štábů různého druhu a stupně v hierarchii nebo pracovníků v některých specifických, většinou úzkoprofilových odvětvích (obchod, služby, zdravotnictví, školství - možnost melouchářství, podpultismu, korupce). Mnohem méně už se spojovaly s dělníky a dalšími neprivilegovanými vrstvami. Všichni jsme si byli rovni, někteří si však byli rovnější, a to ani ne tak ve smyslu nějaké privilegované spotřeby (i když i zde se vytvořily postupně značné nerovnosti), ale ve smyslu možnosti reálně ovlivnit výkon vlastnictví výrobních prostředků a zajišťovat co nejoptimálnější celospolečenský soulad všech dílčích funkcí a stránek.

Jak dalece mohl procesy společenského přivlastňování ovlivnit dělník? Svou prací? Ale ta práce byla přece plně dirigována řídícími štáby různého druhu, promítaly se do ní funkce obchodu, služeb, nadstavby. Do práce dělníka se především promítala všelijak se křížící rozhodnutí řídící hierarchie - orgánů strany, státu, nadpodnikových i podnikových orgánů i bezprostředních nadřízených - mistrů. I dělník, který s největším nadšením chtěl přispívat optimálnímu společenskému přivlastňování, se brzy v konkrétním podniku naučil nepřetrhnout se, případně i odcizit to, co se mu hodilo do domácnosti nebo pro melouchaření, mít negativní vztah k „nějaké vědě“, jejíž uplatnění v podniku mohlo vést ke ztrátě prémií apod. Řídící štáby nad dělníkem vytvořily určitou soustavu, ve které se propojovaly a dospívaly k dohodě omezené zájmy plynoucí z lokálních funkcí jednotlivých řídících štábů, které byly slaďovány na bázi neméně omezených zájmů složek vrcholových orgánů Ústředního výboru strany, Státní plánovací komise apod., dole pak na bázi příslušných regionálních orgánů. Tato soustava však nemusela být, a v realitě se ukázalo že nebyla, v souladu s potřebou efektivního celospolečenského spojování živé a mrtvé práce, efektivního přivlastňování výrobních prostředků a spotřebních předmětů. Ani vrcholové stranické orgány nebyly zainteresovány na takovémto celospolečensky optimálním slaďování, ale pouze na splnění různých formálních a většinou extenzivních ukazatelů, které se mohly naplňovat i za cenu těžkých ztrát společenské práce. Tato soustava řízení běžela samopohybem a převálcovávala jakékoliv snahy uvědomělých jednotlivců a kolektivů prosazovat celospolečenskou logiku a efektivitu, utápěla opakovaně společenské zájmy ve spleti zájmů lokálních a omezených. Kořenem všeho byla právě výše zmíněná nerovnost ve spojování s výkonem vlastnických funkcí u privilegovaných i neprivilegovaných vrstev, nemožnost, aby neprivilegované vrstvy mohly reálně vystupovat jako celospolečenští vlastníci a zároveň cítily dopady své práce a svého spolurozhodování.

Leckdo může samozřejmě vznést námitku, že přece dělníci mohli do řízení společnosti vstupovat až na nejvyšší stupeň prostřednictvím stranických orgánů i orgánů socialistického státu. To byla však pouhá fikce. Dělník - i jako člen KSČ - brzy poznal, že také ve straně rozhodují privilegované vrstvy řídícího aparátu, ke kterému se zde navíc přidával aparát stranický. Při uplatňování práva kontroly ZO KSČ na podniku poznali dělníci rychle, čí hlas je nejvíce slyšet a za koho se postaví příslušný stranický orgán - zda za vlivného ředitele podniku, člena předsednictva OV KSČ, nebo za sebeuvědomělejšího dělníka protestujícího proti tomu, aby stavební podnik bezúčelně zahrabával obrovské hodnoty zbytkového materiálu.

Celkovým důsledkem této situace byla nová - od kapitalismu do značné míry odlišná - forma reprodukce odcizení práce, která se výrazně promítla i do společenského vědomí. Státní vlastnictví nebylo jednotlivci ani náhodou vnímáno jako „jejich“ společné vlastnictví, ale jen jako „vlastnictví státu“, k němuž v zásadě nemají žádný vztah. Proto také bylo po listopadu možné, aby občané hromadně propadli privatizační hysterii a dočasně uvěřili pohádce o „hodném kapitalistovi“, který bude lepší hospodář v jejich podniku a poskytne jim lepší mzdy i pracovní podmínky.

Těmito zkratkami se pokouším vysvětlit něco, co je mnohým vášnivým diskutérům o první formě socialismu nepochopitelné - že podstatou problému nebyly subjektivní chyby jednotlivců, ale systém nedokonalého slaďování dílčích funkcí protosocialistického vlastnictví svěřených řídícím štábům a dalším specifickým kolektivům pracujících (vezměme si např. i neřídící pracovníky bývalých neslavně proslulých OPBH - Obvodních podniků bytového hospodářství), tedy určitým vlastnicky privilegovaným skupinám občanů, které při uplatnění marxistické metodologie můžeme označit i jako třídu řídícího aparátu a s ní spojené další specifické skupiny. Pro všechny tyto privilegované vrstvy byla jednotícím znakem především možnost manévrovat ve svých dílčích funkcích kolem celospolečenských zájmů, obcházet a křivit jejich logiku. Nesledovali přitom však jen svůj subjektivní zájem – byli k tomu velmi často nuceni celkovou logikou systému – např. povinností vykázat ukazatele, které byly mnohdy z hlediska potřeb společnosti (i trhu) nesmyslné. Ty, které označení řídícího aparátu jako třídy popuzuje (zejména bývalé příslušníky vyšších rovin ekonomického i politického řízení, mocenského či ideologického aparátu), bych chtěl ihned upozornit, že označení třída a dokonce privilegovaná třída neznamená, že příslušníky této třídy lze chápat jako nějaké vykořisťovatele na způsob buržoazie. Rozhodně to také neznamená, že by je bylo možno ztotožnit s úzkou vrstvou na samotném vrcholu hierarchie řídícího aparátu, která se velice brzy odtrhla od lidových mas.

Neznamená to, že všichni příslušníci řídícího aparátu jako celku neužitečně tyli ze společenské nadhodnoty, kradli a zneužívali moci. To, že protosocialismus dlouhá léta fungoval a zajišťoval poměrně solidní sociální jistoty i neprivilegovaným vrstvám, byla do značné míry zásluha právě řídícího aparátu. K řídícímu aparátu minulého systému patřili i takoví ředitelé, kteří skončili infarktem v zoufalé snaze pomoci svému podniku a zajistit lidem prémie. Patřili k němu i špatně placení mistři v podnicích zmítající se mezi dvěma ohni - nesmyslnou logikou řídícího systému a nechutí dělníků k odcizené práci. Patřil sem i agronom, který z vlastního záhumenku nosil do státního statku nedostatkové krmivo. Značná část těchto řídících pracovníků byla členy KSČ a neměla z tohoto členství žádné výhody, spíše další povinnosti, kterým se např. mnozí bezpartijní dělníci velmi úspěšně vyhýbali.

Problém řídícího aparátu tedy nebyl v tom, že by vykořisťoval z dělníků vydřenou nadhodnotu (části řídícího aparátu dokonce pomáhaly tuto nadhodnotu vytvářet a jiné vykonávaly další, ve vyspělé společnosti nutné, nevýrobní funkce, až po produkci ideologie a mocenskou ochranu systému). Problém aparátu spočíval v tom, že díky dané úrovni výrobních sil a společenské dělby práce nebyl dostatečně zainteresován na účelném a sladěném spravování celospolečenských výrobních i spotřebních prostředků a živé práce, že se vyznačoval zvláštní dílčí vlastnickou subjektivitou a podle ní musel jednat, ať to byl mistr v továrně či generální tajemník strany. Všeobecná „prostituce vlastnických funkcí se společností“ byla příliš chaotickým a nesladěným procesem a ukázala se v dlouhodobé perspektivě jako méně společenské a efektivní zacházení, než „výlučné manželství“ vlastnické funkce s kapitalistou či jeho manažerem.

Řídící aparát byl privilegovanou třídou natolik zvláštním způsobem, nakolik se protosocialismus vůbec odlišoval od všech předchozích typů třídní společnosti. Bylo to něco mezi kapitalismem a skutečným socialismem.

Později se pochopitelně i rozdíly spotřebního a mocenského typu začaly zvětšovat a byly také negativně reflektovány řadovými pracujícími. V této době se však už značná část řídícího aparátu, zejména jeho vyšší ekonomické složky, začala vydávat vlastní cestou a hledat prostředky jak řešit své dilema obratem k větší, kapitalistické suverenitě a všemu, co k takové suverenitě náleží.

Politický systém protosocialismu a komunistická strana15

Z nedokonale společenského slaďování dílčích vlastnických rolí řídícího aparátu vyplývala i podstata politické nedemokratičnosti. Problémy této nedemokratičnosti nevycházely na prvním místě z podmínek zvláštního období při konsolidaci protosocialistických systémů jednotlivých zemí, kdy zároveň působily silně i faktory vnějšího ohrožení, vnitřního třídního boje a vnitřního soupeření nezkonsolidované elity mezi sebou. Pro charakteristiku a hodnocení systému tedy nejsou podstatné zločiny třicátých a padesátých let v SSSR či padesátých let v evropských protosocialistických zemích. Kritikové systému by v tomto smyslu mohli přiznat prvnímu historickému pokusu o nekapitalistickou společnost určité právo na počáteční nedokonalost, zvláště když seznam zločinů kapitalismu zdaleka nezahrnuje jen jeho počáteční období trvající minimálně 3 století, ale i zcela zralé a vyspělé období, současnost nevyjímaje.

V počátečních „krvavých“ stalinských dobách se pouze nastartovávala atmosféra a mechanismy klíčové úlohy centra (reprezentovaného případně jednou velkou osobností), které držely složky aparátu v určitých rámcích, a to i politickými hrozbami, čistkami a procesy. Ve vyhrocených porevolučních dobách, bohužel, bývají podobné mechanismy obvyklé – jen si vzpomeňme na známou frázi o revolucích, které „požírají své děti“. Pravou příčinou nedemokratičnosti v politice celého protosocialistického systému ale bylo (a to se vyjevilo v letech určitého uvolnění po kritice kultu Stalina), že si řídící aparát, vlastně nemohl demokratičnost ve vztahu k širokým vrstvám dovolit. Jeho ekonomicko-vlastnická suverenita byla totiž natolik omezená, že ji musel neustále kombinovat a posilovat suverenitou politickou, která pochopitelně zase vyžadovala hierarchickou monolitnost a určité autokratické ideologické ospravedlnění. Propojení ekonomicko-vlastnických, politicko-mocenských a ideologických funkcí řídícího aparátu bylo výrazným znakem systému, postupně se prohlubovalo a způsobovalo stavy, kdy např. ideologické otřesy se okamžitě promítaly do rozkladu ekonomicky jednotících mechanismů a ohrožovaly podstatné základy celého systému.

Proto také mají svým způsobem pravdu i stalinisté, když poukazují na to, že odsouzení stalinismu (kultu osobnosti) problémy systému do jisté míry zhoršilo. S rozkolísáním centrální špičky zesílily i odstředivé tendence nižších složek řídícího aparátu a celý politický a ekonomicko-vlastnický systém získával výrazné rysy živelnosti, kličkování a manévrování všech příslušníků řídícího aparátu. Stalinisté ovšem zapomínají, že systém jednotící úlohy jedné osobnosti byl neudržitelný za podmínek, kdy rostl počet a členitost řídícího aparátu, kdy slaďování bylo daleko složitější a náročnější, protože extenzivní možnosti rozvoje se vyčerpaly a systém začal bojovat o zvládnutí intenzifikačních procesů.

Protosocialistická společnost byla sice společností třídně sociálních diferencí a nerovností, byla však zároveň třídní společností nového typu založenou na určité míře nedokonalého sjednocení vlastnických funkcí a všeobecné participace na těchto funkcích. Je proto přirozené, že funkcí protosocialistické politiky muselo být nejen prosazování moci třídy vlastnicky dominantní, ale vedle toho i daleko širší slaďování zájmu této třídy se zájmy dalších privilegovaných skupin i se zájmy tříd a skupin neprivilegovaných, včetně zprostředkování určité míry zapojení těchto tříd a skupin do řízení společnosti. V podmínkách nedokonalého ekonomického mechanismu slaďování dílčích vlastnických funkcí jednotlivých složek řídícího aparátu i dalších skupin přebíraly navíc instituce a organizace vytvořené jako politické - zejména komunistická strana a stát - i čistě ekonomické funkce a stávaly se tak zároveň i institucemi ekonomickými, které tvořily organizační rámec pro vlastnickou i nevlastnickou aktivitu různých sociálních sil.

Je nesporné, že rozdíly mezi společenskými skupinami vyvolané dělbou práce a v závislosti na ní i rozdíly ve vlastnické subjektivitě se nemohly nepromítnout i do vnitřního života a struktury klíčové politické instituce protosocialistické společnosti - komunistické strany. Tzv. leninské principy organizace a výstavby strany tento proces nejen nebrzdily, ale dokonce mu i v mnohém napomáhaly.16

Strana, opírající se především o kostru vytvořenou původně profesionálními revolucionáři (později profesionálním aparátem), o centralismus a přísnou kázeň (jiná podoba strany ovšem nebyla v daných podmínkách možná), byla přímo ideálním podložím pro prosazení vedoucí úlohy profesionálních řídících pracovníků.17 Nešlo tu zdaleka jen o vlastní aparát strany, ale o to, že vedoucí úloha strany v protosocialistické společnosti přiváděla do strany především ty, kterým byly v novém systému svěřeny klíčové řídící i další (poznávací, ideologické) funkce a kteří přirozenou vahou své autority a své odbornosti začali postupně zaujímat i klíčová místa ve volených orgánech strany i v jejím aktivu.

Stačí vzít v úvahu jen čistě technickou stránku převahy řídících a duševních pracovníků nad ostatními členy strany - informovanost, návyky z řídící či duševní práce, faktický profesní kontakt se stranickým aparátem, možnost spojovat své profesní a stranické povinnosti ve stejném čase, zatímco členové z neprivilegovaných vrstev museli vykonávat politickou aktivitu čistě ve velmi omezeném volném čase atd.

Později začaly působit i momenty dané ekonomicko-vlastnickou převahou - viz např. autorita ředitele na členské schůzi, ochromení skutečného stranického života v mocenských orgánech nedílnou velitelskou pravomocí, existenční obavy komunistů ze sféry umění, vědy, školství, sdělovacích prostředků aj. Je proto přirozené, že základní organizační postupy, logika rozhodování i duchovní atmosféra ve straně musela být dána především způsobem jednání a myšlení řídícího aparátu. Stranický život se stal nadstavbovou součástí procesu slaďování dílčích funkcí jednotlivých složek řídícího aparátu, doplňkem procesu realizace omezené vlastnické subjektivity řídícího aparátu i dalších skupin. Vztah politiky strany k zájmům dělnické třídy a neprivilegovaných skupin pracujících byl dán vztahem omezené lokální subjektivity řídícího aparátu k celospolečenskému způsobu přivlastňování, byl odrazem nedokonalé společenskosti a klíčové role aparátu v tomto přivlastňování. Stále výrazněji nabýval charakteru manipulace neprivilegovaných vrstev v zájmu privilegovanější části protosocialistické společnosti.

Nelze samozřejmě říci, že politika komunistických stran byla apriorně v rozporu se zájmy dělnické třídy a neprivilegovaných skupin obyvatelstva. Určitá míra souladu zájmů zde byla dána již faktem podílu (byť i formálního) všech občanů na vlastnictví a společenským (i když nedokonalým) charakterem tohoto vlastnictví a jeho primárním zaměřením na zajištění užitných hodnot a služeb.

Nelze však také zapomenout, že vzhledem k velmi omezeným možnostem dělníků a neprivilegovaných pracujících podílet se reálně na řízení a rozhodování se prosazovaly zájmy těchto vrstev zprostředkovaně přes zájem řídících štábů a aparátů a byly vlastně těmito specifickými zájmy rodícími se ze specifických rolí aparátu modifikovány. Je také samozřejmé, že čím více se s krizovými jevy uvnitř systému osamostatňovaly specifické funkce aparátu a slábl jejich společenský charakter, tím méně byl aparát schopen vyjadřovat skutečné zájmy dělnické třídy a neprivilegovaných vrstev a naopak se s těmito vrstvami dostával do rozporu. Úměrně tomu pak slábla schopnost strany integrovat zájmy jednotlivých tříd a skupin a formovat aktivní, nikoli pouze vynucenou a formalizovanou součinnost při zabezpečování základních funkcí systému i funkcí obecně civilizačních.

Mezi funkcemi strany stále více sílila funkce slaďování a koordinování zájmu různých složek řídícího aparátu, eventuálně dalších částí ostatních privilegovaných skupin, které se k řídícímu aparátu těsně přimykaly (např. vědeckých a uměleckých klanů). Určitá formalizace procesu výkonu vlastnických, ale i politických a ideologických funkcí aparátu se postupně projevila i v tom, že členství ve straně se stalo nutným předpokladem přístupu zejména k vyšším řídícím funkcím i pro práci v ideologické oblasti (ve společenskovědních oborech), což dále přispělo k přeměně strany ve stranu vyjadřující zájmy řídícího aparátu a privilegovaných skupin. Značná část řídícího aparátu (zejména nižší řídící inteligence na podnicích) však zůstávala mimo členství ve straně.

Přes dominantní postavení řídícího aparátu nemohla být však strana pouze stranou řídícího aparátu. Do strany se promítal, i když redukovaně a zprostředkovaně, vliv života společnosti jako celku, včetně vlivu zájmů skupin, které nepatřily k řídícímu aparátu. Tyto vlivy pronikaly do strany nejen prostřednictvím jejích členů pocházejících z příslušných skupin, ale i ve formě duchovního prostředí, které členy strany ovlivňovalo, a nálad a názorů vznikajících ve společnosti. Poměrně brzy se ve straně začaly výrazněji odrážet vlivy z prostředí humanitní inteligence, zejména umělecké, vědecké, sdělovacích prostředků apod. Promítaly se zde rozpory mezi politickým a ekonomickým řídícím aparátem, mezi řídícím aparátem a duchovní sférou, ale i určité zájmové tlaky jdoucí z prostředí dělnické třídy a neprivilegovaných vrstev.

Řada stranických intelektuálů se stala nositeli omezené skupinové politiky prosazující v zápase s obzvláště rigidními složkami politického a ideologického aparátu specifické, leckdy neméně omezené zájmy jiných složek řídícího aparátu (např. manažerů podnikové sféry, části nadstavbového řídícího aparátu) nebo skupin nadstavbové inteligence. Jiná část stranických intelektuálů se v těchto složitých rozporech a konfliktech dokázala postavit na pozice zájmu dělnické třídy a neprivilegovaných občanů a dokázala přispívat k určité racionalizaci politiky strany a k prosazování nutných korektur v její politice. Tyto zájmové střety a rozpory ovlivňované i vnějšími faktory odrážely dlouhodobější tendence i okamžité problémy v ekonomické základně a byly příčinou vnitrostranických krizí, jejichž síla a intenzita narůstala.

I když se logikou vývoje systému stalo členství v komunistické straně podmínkou příslušnosti k řadě privilegovaných vrstev protosocialistické společnosti, nelze přesto komunistickou stranu chápat jako sdružení lidí vybavených existenčními výhodami (v řadě případů nešlo o kariéristické pohnutky, ale vůbec o možnost pracovat ve svém oboru). Vývoj systému stále více prohluboval rozpor mezi většinou členské základny strany rekrutující se ze všech vrstev obyvatelstva, včetně neprivilegovaných vrstev, a užšími skupinami "vyvolených".

Většina řadových funkcionářů a členů strany, ať už si uvědomovala příčiny společenských problémů nebo ne, ať už se ve straně angažovala z vyhraněného pozitivního vztahu k projektu socialismu a komunismu, z přirozené lidské činorodosti, vztahu k svému povolání či určitým konkrétním aktivitám, nezískávala žádné zvláštní existenční výhody. Naopak musela odvádět více práce než mnozí bezpartijní, byla pod intenzivnějším dohledem a mnohdy se musela zapojovat i do neatraktivních činností.

I vzhledem k tomu se stalo členství ve straně nepřitažlivým pro mnoho ryze tradeunionisticky uvažujících příslušníků neprivilegovaných vrstev, zejména dělníků. Nábor do řad členů strany v těchto vrstvách musel být prováděn formálně, při naprosté absenci kvalitativních hledisek. Tím se ovšem jen dále zrychlil proces přeměny strany ve stranu privilegovaných vrstev a proces formalizace a umrtvení její činnosti.

Obdobné procesy jako v komunistické straně probíhaly i ve státních institucích a ostatních společenských organizacích (např. v odborech). Občas se objevovala snaha využívat státu i dalších společenských organizací jako protiváhy proti vlivu nejomezenějších složek stranického politického či politicko-mocenského aparátu. V určitých etapách vývoje systému či v určitých konkrétních národních podmínkách se objevovaly i tendence k nadřazení vlivu mocenského aparátu (NKVD, StB, Stasi, Securitate) nad stranický aparát. Potřeba doplnit slabé ekonomické integrační vazby uvnitř řídícího aparátu dalšími nadstavbovými mechanismy však vedla k uplatňování zásady vedoucí úlohy strany, přesněji řečeno stranického aparátu. Vynucovala si zachování určité hierarchie, na jejíž špičce byl aparát ústředního výboru komunistické strany a skupina politických vůdců spojujících ve svých rukou vrcholové stranické i státní funkce. Zatímco zpočátku se tento model utvářel do značné míry živelně, postupně se upevňoval a později byl dokonce institucionalizován (např. zakotvením vedoucí úlohy strany do ústavy). V důsledku tohoto vývoje docházelo ke stále hlubšímu prorůstání stranického a státního aparátu a k posilování státně byrokratických prvků systému.

I do zdánlivě nikým nekontrolovaných a všemocných „špiček“ však pronikaly zájmové střety mezi různými složkami aparátu volně odrážející objektivní společenské rozpory a problémy. Řešily se zde ovšem v relativně samostatné rovině osobních a klanových sporů, které se leckdy odtrhávaly od svého reálného společenského základu a žily svým vlastním životem. Přes občasné výkyvy však neztrácely spojení s životem řídícího aparátu a privilegovaných skupin a byly vázány logikou jeho funkcí a zájmů.

Svérázné podoby nabyla i politika, která měla zajistit obranu systému vůči jeho protivníkům. Konstituování protosocialistického systému v kterékoli zemi světa probíhalo za podmínek ostrého třídního boje, ve kterém proti novému systému od počátku vystupovaly nejen poražené vládnoucí třídy kapitalismu či dokonce skupiny, které reprezentovaly pozůstatky předkapitalistických formací (Střední Asie, Mongolsko, Čína, Korea, Vietnam, Kuba), ale celá síla světového kapitalismu jako takového. Úloha těchto vnitřních i vnějších antisystémových sil musí být relativně samostatným okruhem zkoumání vývoje protosocialistického systému.

Je nesporné, že formy boje a intenzita odporu zvolená těmito silami negativně ovlivňovala fungování protosocialistického systému a jako objektivní faktor značně modifikovala i způsob realizace základních funkcí nutných k jeho zachování a rozvíjení. Výrazně přispívala ke zbytnění mocensko-potlačovatelských složek řídícího aparátu a k posílení jejich vlivu na vývoj společnosti. Odstartovala určitý samopohyb zvláštních funkcí svěřených mocenskému, ale i politickému a ideologickému aparátu, který pokračoval i v relativně klidnějších obdobích vývoje systému a komplikoval život řadových občanů přemírou byrokraticko-reglementačních opatření. Přitom však často selhával tam, kde měl skutečně čelit nebezpečným formám působení antisystémových sil, vnitřních i vnějších. Tímto problémem je třeba se důkladně zabývat.

Při zkoumání procesů „třídního boje“ odvíjejících se v podmínkách protosocialismu, je však opět třeba si uvědomit, že nešlo o jednoduchý a přímočarý boj mezi dělnickou třídou a dalšími neprivilegovanými vrstvami na jedné straně a domácí a zahraniční buržoazií a jejími spojenci na straně druhé. Přes aktivní úlohu dělníků, chudých rolníků a příslušníků dalších neprivilegovaných vrstev v tomto boji o přežití systému, která se projevovala zejména v etapě vzniku a prvních krůčků systému nebo v případě válečného napadení protosocialistických zemí, byl však i „třídní boj“ na obranu systému veden řídícím aparátem a přecházel de facto do podoby boje řídícího aparátu se silami, které se mu stavěly na odpor. Z této skutečnosti do značné míry vyplývá deformovaná podoba boje na obranu systému.

Nejde jen o to, že boj s antisystémovými silami, vedený podle logiky omezených dílčích funkcí řídícího aparátu, nabýval na jedné straně rysů formálních, široce založených represivních opatření postihujících viníky i nevinné čistě podle toho, jak si představoval řídící aparát třídní příslušnost a likvidaci třídy, jak (často velmi subjektivisticky a nekvalifikovaně) definoval „kulaka“, „škůdce“, „agenta imperialismu“ či „pomýleného“. Podstata problému není ani v tom, že jednotlivé články řídícího aparátu měly tendenci (a někdy i pokyn „shora“) vykazovat počet zrádců, kulaků a škůdců stejně jako počet vyrobených traktorů či sklizených tun obilí, že spolu soutěžily, usilovaly o přízeň nadřízených orgánů, využívaly otázek „třídního boje“ k vlastnímu vnitroaparátnímu mocenskému soupeření apod.

Tento postup vedl k zbytečné krutosti a ke zbytečnému postihu lidí, a to nejen těch příslušníků tříd, které skutečně kladly odpor nové moci, ale i spojenců dělnické třídy, jako bylo např. střední rolnictvo, městští drobní živnostníci a obchodníci, inteligence apod. V interpretaci řídícího aparátu tak pojem „třídní boj“ nabýval charakteru masové mocenské represe proti fyzickým příslušníkům bývalých privilegovaných tříd či osobám ovlivněným ideologií těchto tříd. V některých zemích přecházel až do polohy masového vyhlazování příslušníků těchto tříd.

Pro osud systému bylo však ještě závažnější, že řídící aparát vedl boj i proti silám, které se živelně stavěly na odpor nedokonalosti protosocialistického systému a dominantní roli jeho vládnoucích vrstev. Postihoval stoupence původních marxistických ideálů, dělnické samosprávy, sociální spravedlnosti a rovnosti, obránce demokratických a humanistických principů, odpůrce mocenské manipulace, ale nezřídka i ty, kdo komplikovali řídícím aparátům život novými, neobvyklými vědeckými poznatky a inovacemi. Postihoval i dělníky za projevy jejich dezorientace a živelného odporu proti některým praktikám systému. Nesmyslně tím zužoval základnu systému a blokoval aktivitu, iniciativu a tvořivost lidí.

S vývojem systému a prohlubováním jeho krizových jevů boj na ochranu systému v interpretaci řídícího aparátu postupně nabýval i charakteru boje proti lidem, kteří usilovali o progresivní a socialistickou reformu systému. Podobné reformátory pocházející nezřídka přímo z řad privilegovaných vrstev protosocialistického systému fakticky zaháněl na stranu prokapitalistických sil. Mocenský, politický a ideologický aparát přitom přestával být schopen čelit skutečným a stále nebezpečnějším útokům autentických prokapitalistických sil a omezoval se na neúčinná plošná a formální opatření a neméně formální zábrany proti zahraničním stykům a kontaktům všech občanů.

Politický život v podmínkách protosocialistického systému nelze samozřejmě vidět černobíle. V politickém životě protosocialistické společnosti nenajdeme jen ty stránky, které souvisely s prosazováním omezených zájmů řídícího aparátu a privilegovaných společenských skupin. Z protosocialistického charakteru ekonomické základny a třídně sociální struktury vyplývala i nutnost zprostředkovat určitou míru podílu na politickém životě širším vrstvám občanů, přibírat je k řešení naléhavých otázek společenské správy a samosprávy např. v rovině komunální politiky, v rámci pracovních kolektivů, zájmových organizací. Na této úrovni docházelo i v podmínkách protosocialismu k rozšiřování demokracie, byť v omezeném měřítku.

Protosocialistický systém vytvořil určitou formální rovnost občanů ve vztahu k výrobním prostředkům, čímž do značné míry prolomil i bariéry účasti na společenském řízení a správě, které doprovázely kapitalismus. Mnoho příslušníků do té doby neprivilegovaných pracujících vrstev vstoupilo do aktivního politického života a učilo se tam určitým základům politické a správní abecedy. Nové možnosti kariérní dráhy se otevřely těm, kteří by v podmínkách soukromého vlastnictví neměli žádnou šanci. Zároveň se však tyto možnosti zbytečně uzavřely lidem, kteří byli formálně a neoprávněně zařazeni k odpůrcům systému. Přes všechny nedokonalosti protosocialistické politiky a přes omezené zájmy složek řídícího aparátu se alespoň v určitých etapách vývoje systému dařilo uvolňovat obrovský potenciál aktivity a tvořivosti lidí, kteří měli možnost získávat nové cenné zkušenosti.

S vývojem systému se však začal zostřovat rozpor mezi objektivní potřebou dosáhnout širokého, aktivního podílu pracujících na společenském, zvláště ekonomickém, řízení a mezi způsobem, jak tuto potřebu pociťoval a řešil řídící, zejména politický aparát. Projevem tohoto rozporu se začala stávat tendence řídícího aparátu formalizovat a byrokratizovat účast pracujících na řízení, produkovat pseudoaktivity a pseudofunkce a nutit k jejich vykonávání zejména příslušníky těch skupin, které tzv. „měly co ztratit“ a musely si výkonem podobných pseudoaktivit vykoupit buď možnost atraktivního povolání, existenčních výhod či pouze možnost vykonávat tvůrčí práci. Formalizovaly a byrokratizovaly se dokonce i aktivity obecně prospěšné, např. aktivity v obecní samosprávě, odborech, zájmových organizacích, politickém vzdělávání obyvatelstva.

Ti, kdo tyto aktivity dobrovolně i nedobrovolně vykonávali, neměli často možnost reálně řešit problémy, se kterými se setkávali, a byli místo toho nuceni ospravedlňovat a zakrývat nedostatky systému a paralyzovat kritiku zdola. Možnost vzniku mnohých potřebných občanských iniciativ a aktivit byla přitom byrokratickými reglementačními opatřeními prakticky znemožněna. Je pochopitelné, že tento proces dále přispíval k umrtvení politického života, k zužování jeho základny a k růstu nespokojenosti širokých lidových vrstev.

Postupně se začala rozvíjet nová podoba „třídního boje“ - boj části řídícího aparátu s ostatními třídami a skupinami protosocialistické společnosti, jak privilegovanými, tak neprivilegovanými. Tento boj, ve kterém šlo o určité přetvoření protosocialistického systému a který se vedl v ekonomické, politické i ideologické sféře, se začal složitě proplétat s bojem prokapitalisticky orientovaných antisystémových sil a byl těmito antisystémovými, především zahraničními silami velmi cílevědomě využíván a ovlivňován.

Duchovní život protosocialismu18

Duchovní život protosocialistické společnosti prošel dvěma základními etapami. Na počátku vývoje protosocialistické společenské formy proběhl proces vytváření a šíření nové vládnoucí ideologie. Tato ideologie odrážela určitou nově dosaženou míru vlastnické a politické rovnoprávnosti, onen výše zmíněný stav „všeobecné prostituce vlastnictví“ s celou protosocialistickou společností. Vzhledem k tomu čerpala tato protosocialistická oficiální ideologie vydatně z marxismu jakožto ideologie dělnické třídy. Tato skutečnost byla příčinou značné škrt vysoké poznávací kvality a humanistického charakteru protosocialistické oficiální ideologie.

Dalo by se říci, že v počáteční etapě vývoje protosocialistické společnosti vstupovala do vědomí jejích příslušníků ideologie dělnické třídy v určité jednotě s ideologií nově se formujících privilegovaných skupin protosocialistické společnosti, především řídícího aparátu. Takováto ideologická přeměna byla proto přeměnou pokrokovou, výrazným krokem k duchovnímu obrození společnosti a vymanění většiny jejich příslušníků z omezujících pout nejrůznějších historických forem falešného vědomí vykořisťovatelských vládnoucích tříd.

Téměř okamžitě však začal působit vliv specifického sociálně ekonomického postavení privilegovaných vrstev, zejména rychle se vytvářejícího řídícího aparátu, jehož určitým předstupněm byla úzká vrstva profesionálních politických pracovníků původního dělnického a komunistického hnutí. Ještě v době, kdy se příslušníci řídícího aparátu svými existenčními podmínkami nijak neodlišovali od ostatních pracujících, začalo se pod vlivem jejich odlišné sociální role utvářet jejich specifické vědomí. Původní marxismus byl ve vědomí řídícího aparátu i dalších privilegovaných skupin přetavován a modifikován pod vlivem nových sociálních zkušeností a zájmů těchto skupin. Bylo to za situace, kdy se dělnická třída sice aktivně účastnila procesu protosocialistické revoluce a přeměny, ale dostávala se zároveň opět do pozice třídy reálně oddělené od vlastnické subjektivity i od skutečného výkonu politické moci a ztrácela tak i spojení s procesem tvorby a šíření teorie.

Odrazem tohoto přeskupování sociálních rolí a utváření nových privilegovaných skupin ve vědomí protosocialistické společnosti byl proto proces poměrně zásadní revize marxismu a jeho nahrazení ideologií stalinského typu. Nejvýraznějším projevem této ideologické revize, při němž jako u všech jevů ve společenském vědomí spoluúčinkovaly i historicky starší ideologické formy vytvořené a dále kultivované v kapitalistické společnosti, byla deformace marxistického pojetí tříd, třídního boje a diktatury proletariátu a jeho nahrazení koncepcemi ospravedlňujícími tvrdé mocenské potlačování, masovou likvidaci příslušníků bývalých vládnoucích tříd, ale i všech ostatních odpůrců, nedemokratičnost společenského uspořádání a faktickou diktaturu řídícího aparátu vystupující navenek jako diktatura komunistické strany.

Dalšími projevy ideologické revize marxismu byla apologetika státně byrokratického vlastnictví, naprosto falešný obraz fungování vlastnických procesů v protosocialismu, falešný obraz třídně sociální struktury protosocialismu zastírající existenci privilegovaných skupin, faktické opouštění materialistického pojetí společnosti při pohledu na protosocialismus a komunistickou stranu, nekritické absolutizování ruského vzoru pro celé komunistické hnutí a všechny protosocialistické země.

Je samozřejmé, že po překonání prvních dětských nemocí nového systému se i tato oficiální ideologie modifikovala a ztrácela svou původní politicky militantní podobu. V oblasti teorie tříd začala místo třídního boje za socialismu akcentovat spíše jinou nepravdivou vizi - sociálně stejnorodou socialistickou společnost. Metodologicky se však v podstatě neměnila, začala se ovšem více otevírat nejrůznějším vlivům buržoazní a maloburžoazní ideologie. Specifickým rysem této protosocialistické oficiální ideologie, jejíž šíření jakožto celospolečensky závazné ideologie se opíralo o mocenské prostředky, byla její dvojakost, která odrážela dvojakost třídy řídícího aparátu, jejíž zájmy především vyjadřovala.

Dvojakost vládnoucí protosocialistické ideologie spočívala v tom, že kromě specifických a omezených zájmů plynoucích z lokální vlastnické subjektivity řídícího aparátu vyjadřovala i potenciálně společenskou stránku řídícího aparátu, jeho určité spojení s celospolečenským způsobem přivlastňování. Proto mohla absorbovat poměrně hodně z bohatství marxismu a marxismem orientovaných hodnot. Proto se marxistické myšlení mohlo alespoň do jisté míry rozvíjet i v hávu této ideologie a udržovat tak kontinuitu skutečné ideologie dělnické třídy a všech neprivilegovaných vrstev. I přes stalinské deformace proto marxistické myšlení dokázalo výrazně ovlivnit vědomí protosocialistické společnosti jako celku a působit jako výrazný inspirující činitel i za hranicemi protosocialistických zemí, kde se oficiální ideologie protosocialismu stávala určitým spojencem ideologie neprivilegovaných tříd a skupin kapitalistické i předkapitalistické společnosti zejména v jejich úsilí o rozšíření sociálních práv.

Je samozřejmě třeba vidět, že k řadovým občanům protosocialistických zemí i k mnoha intelektuálům těchto zemí výrazněji pronikala oficiální ideologie zejména v určitých etapách společenského vývoje (období procesů 30. a 50. let, normalizace v ČSSR) v takových formách, ve kterých byla jednota progresivních i negativních stránek této ideologie vychýlena ve prospěch stránek vyjadřujících omezený zájem řídícího aparátu. V těchto formách proto nemohla pochopitelně kultivovat jejich vědomí a působila spíše jako nástroj duchovního útlaku a blokáda pravdivého poznání.

Rozporně působila tato ideologie na dělnickou třídu a neprivilegované vrstvy19, které sice do jisté míry orientovala na účast ve společensky pozitivních aktivitách a přijímání progresivních hodnot a prvků vědeckého pohledu na svět, zároveň je však manipulovala a blokovala jako samostatný společenský subjekt. Nemohla proto úplně vytěsnit z jejich vědomí různé pozůstatky a aktuální vlivy buržoazní ideologie, které postupně začaly sílit úměrně tomu, jak se oficiální ideologie začala stále více měnit ve falešné vědomí a rozcházet se zájmy dělnické třídy i se společenskou realitou.

Oficiální ideologie a mechanismy jejího utváření a šíření dokázaly rovněž přerušit spojení dělnické třídy se skutečným marxismem, zejména s jeho výrazně politickou složkou. Ti, kdo se tímto skutečným marxismem zabývali, byli postihováni mnohdy více než nositelé nejrůznějších forem buržoazní ideologie. Přes všechny tyto momenty však v zásadě nebyly pro duchovní život a vědomí protosocialistické společnosti příliš podstatné ty stránky oficiální ideologie, ve kterých se zvláště koncentrovaně odrážela historická omezenost vládnoucích skupin protosocialistické společnosti, zejména militantní stalinské varianty této ideologie, protože se většinově nepromítly do veřejného mínění.

Po překonání některých zvláště kritických bodů vývoje společnosti, spojených zároveň s tvrdými mezinárodními ataky, ustupovaly zejména v evropských zemích druhé socializační vlny tyto stalinské prvky do pozadí a duchovní život čerpal spíše z pozitivních prvků oficiální ideologie, tzn. z prvků skutečného marxismu. Do obecného povědomí se dostávaly, i když ve značně zkreslené a povrchní podobě, humanizující ideje marxismu a přispívaly tak alespoň dočasně k vytváření určité atmosféry očekávání dalších progresivních změn nejen uvnitř protosocialistické společnosti, ale i za jejími hranicemi.

Druhou etapu vývoje duchovního života protosocialistické společnosti však představuje duchovní odraz procesu uvolňování specifických funkcí řídícího aparátu i dalších sociálně ekonomicky dvojakých sociálních skupin (pracovníci obchodu a služeb, nadstavbová inteligence). Je to etapa prohlubování rozporu mezi těmito funkcemi navzájem, a tím i dalšího oslabování protosocialistické podoby zespolečenštění výroby, vyostřování rozporu mezi nedostatečně společenskou formou přivlastňování a objektivními zespolečenšťujícími trendy v oblasti výrobních sil. V duchovním životě společnosti se tato situace projevuje v podobě vytváření různých forem skupinových ideologií odrážejících zájmy jednotlivých složek privilegovaných vrstev společnosti, ideologií, které se vydatně nasycovaly ze západních zdrojů a byly vlastně jakousi transformací ideologie západních privilegovaných a vládnoucích tříd a skupin na domácí půdu, modifikací a využitím těchto ideologií pro potřeby zcela odlišných sociálních subjektů.

Tyto skupinové ideologie měly samozřejmě svou více i méně kultivovanou podobu. Existovaly ve formě teorie, vědeckých i uměleckých přístupů, hodnot a mravních norem, existovaly i v podobě určitých prvků každodenního vědomí, psychologie, vzorů jednání i emotivních reakcí. Zpočátku se vytvářely jako určitá opozice proti oficiální ideologii, postupně se však začaly integrovat i do vládnoucí ideologie samotné a do myšlení a jednání samotných příslušníků řídícího aparátu, včetně aparátu politického, ideologického a mocenského. Na první pohled, ve srovnání s neživotnými stalinskými schématy, byly tyto ideologie blíže společenské realitě, ve skutečnosti však byly pouze jinou formou zkresleného výkladu této reality. Jako takové měly především ospravedlňovat pragmatické přístupy sledující uvědoměle, ale často i neuvědoměle egoistické zájmy privilegovaných skupin, politiku stále lhostejnější k marxistickému projektu socialistické a komunistické společnosti. Jednu krajní polohu těchto ideologií představovala konzumní životní orientace a morálka, charakteristická zvláště pro skupiny pracovníků obchodu a služeb, ale zachycující se také mezi inteligencí, řídícím aparátem i mezi dělníky. Druhým pólem byly nejrůznější elitářské, technokratické, scientokratické aj. přístupy zakořeňující se spíše mezi ekonomickým a správním řídícím aparátem, vědci, umělci, lékaři, pracovníky sdělovacích prostředků apod. Obě tyto krajní varianty se doplňovaly a prostupovaly nezřídka u týchž skupin a osob. Integrujícím prvkem byl nekritický idealizovaný vztah k západní společnosti, povrchní a neurčité představy o trhu, pluralitě ideologické i politické, o formální parlamentní demokracii.

V teoretické sféře se vznik a šíření těchto ideologií odrážely v relativizaci schopnosti uplatňovat třídní analýzu společnosti, ve ztrátě zájmu o úlohu i postavení dělnické třídy, přeceňování úlohy duševních pracovníků a údajné homogenizace společnosti. Sám řídící aparát, včetně aparátu politického a ideologického, se ve své praktické činnosti tomuto trendu nijak nebránil, protože v podstatě odpovídal i jeho zájmu na zakrytí třídního rozvrstvení společnosti a rozporů z něj vyplývajících. Mnoho marxisticky a socialisticky orientovaných intelektuálů přijímalo tento trend jako reakci na militantní stalinskou podobu ideologie a nedokázalo zachytit jeho sociální kořeny a nebezpečnost. Různá chaotická a momentálními zájmy motivovaná administrativní opatření politické špičky tomuto trendu nejen nebránila, ale spíše mu napomáhala, a to zejména tím, že nedokázala rozlišit konec konců protisocialisticky se vyhraňující síly od těch, které kritizovaly vládnoucí třídu z pozic zájmu neprivilegovaných sil.

Logickým důsledkem této situace bylo, že dělnická třída byla definitivně zbavena vlivu ideologie, která by alespoň do jisté míry odrážela její zájmy, a zcela ztratila spojení s marxismem. Současně ovšem, v důsledku postupné degenerace komunistické strany a politických institucí, byla zbavena i možnosti účastnit se aktivit, které by jí umožnily profilovat se jako třída a vypěstovat si potřebné třídní uvědomění. Pohybovala se proto výhradně v rovině každodenního profesně-zaměstnaneckého vědomí, tedy vědomí, které především odráželo její roztříštěnost do dílčích zaměstnaneckých kolektivů ovládaných privilegovanými skupinami, především řídícím aparátem.

Zákonitě proto vědomí dělnické třídy do sebe absorbovalo partikulární přístupy řídícího aparátu vycházející z omezených lokálních zájmů a doplňovalo je vlastní tvořivostí - zaostalými rovnostářskými náladami zaujímajícími negativní postoj k vědeckotechnickému pokroku a nutným restrukturalizačním aj. změnám, přístupy v duchu hesla „kdo neokrádá stát, okrádá rodinu“, atmosférou nenáročnosti na pracovní výkon a solidarity s „nemakačenky“, rozkrádači apod. Ve spojení s těmito zaostalými náladami reagujícími ovšem na prosazování omezených zájmů privilegovanými vrstvami nevedly k ničemu pozitivnímu ani určité živelně vznikající projevy třídního, kritického vědomí dělnické třídy, jako nechuť k privilegovaným vrstvám a jejich výsadám, určité sklony k anarchismu a antiautoritářství apod.

Každodenní vědomí dělníků bylo nadto ještě negativně ovlivňováno skupinovými ideologiemi a psychologií dalších vrstev, se kterými se dělníci stýkali ve svém životě a kterým byli do značné míry vydáni napospas - pracovníků obchodu a služeb, rodící se stínové ekonomiky apod.

Nelze se proto divit, že ve vědomí dělníků došlo k nové syntéze - syntézu profesně zaměstnaneckého vědomí a dvojaké, alespoň částečně marxismem ovlivněné ideologie řídícího aparátu, nahradila syntéza téhož, ale stále více degenerujícího profesně zaměstnaneckého vědomí a ideologického komplexu složeného z prvků skupinových ideologií privilegovaných vrstev protosocialismu a západní buržoazní ideologie.20

Tento vývoj v ideologické oblasti nevedl ovšem pouze k ochromení a degeneraci vědomí jediné třídy, která byla objektivně zainteresována na celospolečenském způsobu přivlastňování a představovala tak základní sociální oporu progresivních vývojových trendů. Tím, že duchovní život společnosti ztratil oporu v určité, alespoň zárodečné formě uvědomění dělnické třídy, přerušilo se i spojení dělnické třídy s těmi skupinami inteligence, které byly sociální existencí a zájmy dělnické třídy ovlivňovány a byly schopny se stát jejími ideology a politickými vůdci.

Nejde jen o to, že třída ztratila svoji ideologii a politické hnutí. Nedílnou stránkou tohoto procesu byl i fakt, že ideologie a politika vyjadřující zájmy dělnické třídy, existující v podobě aktivit malých a roztříštěných skupinek intelektuálů udržujících v povědomí společnosti prvky skutečného marxismu a narušujících poklid vládnoucí vrstvy přízrakem revoluční komunistické politiky, ztratily na dlouhá léta svou sociální základnu a oporu, a tento stav stále přetrvává. To se samozřejmě nemohlo nepromítnout do jejich profilu. Část těchto intelektuálů vtažená do politických krizí probíhajících v protosocialistických zemích se ocitla v roli disentu a byla mocenskými orgány dotlačena ke spolupráci s pravicovými silami. Logicky proto opustila postupně i svá teoretická východiska a včlenila se do struktury sil připravujících destrukci systému a jeho přetvoření v deformovaný kapitalismus.

Ta část marxistické inteligence, která formálně zůstala v oficiálních strukturách, případně se pohybovala v určité vnitřní emigraci, si byla vědoma své izolovanosti. Uzavírala s vládnoucími strukturami kompromisy, které možná pomohly přežití myšlenek i méně komplikovaly osobní život jejich tvůrců, zároveň však tyto tvůrce i jejich myšlenky zbavovaly jakéhokoli vlivu na společnost obecně a dělnickou třídu zvlášť.

Pro duchovní život společnosti byly ovšem z hlediska vlivu podstatné ty skupiny inteligence, které začaly stále výrazněji vyjadřovat skupinové ideologie privilegovaných vrstev společnosti, ať už působily ve struktuře řídícího aparátu protosocialismu nebo jako neformální producenti idejí v řadách ostatních privilegovaných vrstev této společnosti. Jejich činností, za aktivní spolupráce každodenního vědomí ostatních příslušníků privilegovaných vrstev, se rodila svérázná podoba protosocialistické oficiální ideologie, ve které spolu zápasila, ale také se doplňovala a integrovala ideologie řídícího aparátu (formálně obsahující i prvky marxismu) a skupinové ideologie ostatních privilegovaných vrstev a současně i ideologie buržoazní. Tento ideologický komplex měl mnoho podob a zasahoval jak oblast filosofických, ekonomických, politologických a sociologických koncepcí21, tak oblast tvorby estetických a etických hodnot i každodenních psychologických stereotypů a postojů konzumně spotřebitelského typu.

Je samozřejmé, že důsledkem tohoto vývoje muselo být postupné zatlačování těch ideologických prvků, které, i když neměly nic společného s marxismem, sloužily řídícímu aparátu k petrifikování jeho tehdejší vlastnické i mocenské role a apologetice daného systému. Tyto prvky byly ve vědomí celé společnosti stále výrazněji nahrazovány prvky vyjadřujícími spíše budoucí zájmy řídícího aparátu a dalších privilegovaných vrstev - zájem na destrukci systému nedokonale společenského přivlastňování a obnově soukromého vlastnictví (přeměna vlastnické role dané postavením ve struktuře protosocialistické společnosti v plnohodnotnou roli soukromého vlastníka i „de jure“). Tento vývoj vedl až ke stavu, že tyto antisystémové ideologické prvky převzala postupně podstatná část privilegovaných a vládnoucích vrstev, nemluvě již o dělnické třídě. Předpoklady pro hlubokou krizi a zánik systému se pozvolna naplňovaly.

Úhrnným výsledkem těchto procesů bylo, že především dělnická třída, která původně ve své většině aktivně podporovala první historický pokus o socialismus, neměla možnost se v průběhu systému dále měnit v „třídu pro sebe“. Jde o takovou přeměnu, kdy většina příslušníků třídy má možnost se zapojit do takových praktických aktivit, ve kterých si uvědomuje svou společnou třídní příslušnost. Překonává omezené vědomí příslušnosti profesní a úzce zaměstnanecké (např. pocit zájmového sepětí s omezenými lokálními zájmy podniků). Propracovává se k třídnímu, tj. v daných podmínkách prvotnímu socialistickému uvědomění a chová se v praxi podle něj.

Jinými slovy, v masách dělníků nemohl v podmínkách byrokratického ekonomického i politického řízení a faktické vedoucí úlohy řídícího aparátu odcizeného od mas vznikat pocit odpovědného vlastníka a hospodáře na vlastním majetku, ve své společnosti.

K tomuto vývoji přispívaly i takové procesy, jako bylo přelití nejvyspělejších, v třídních a osvobozovacích bojích „vyučených“ a zkušených dělnických kádrů do řídícího aparátu a inteligence, příliv nových osob do dělnických profesí, převážně z řad rolníků, drobných živnostníků a obchodníků a jejich personálu, ale i z řad buržoazie, tedy vrstev s často velmi rozkolísaným nebo přímo třídně nepřátelským vědomím, frustrovaných změnou svého sociálního postavení. Ostatně i nové generace dělníků vzhledem k byrokratizaci systému už neměly možnost získat formující třídní zkušenost a byly naopak demoralizovány nedostatky v systému řízení, zejména nenáročností na kvalitu pracovní činnosti a nedostatečnými zábranami před neodpovědným zacházením se společným majetkem.

Ve společnosti chyběl integrující a orientující vliv dělnické třídy, který nemohla zprostředkovat byrokratizující se strana. Rozpadal se spojenecký svazek dělnické třídy s ostatními pracujícími vytvářený na půdě progresivních zájmů a cílů dělnické třídy a socialismu (určitou výjimku představovala třída družstevních rolníků, u níž v důsledku rozvíjení prvků družstevního vlastnictví a později i poměrně slušné životní úrovně celý proces probíhal daleko pomaleji a pocit sepětí se systémem byl daleko větší). Místo socialistického spojeneckého svazku vznikala spíše určitá vágní pospolitost na základě kritického postoje vůči řídícímu aparátu a politické elitě, vyznačující se bezbřehou tolerancí k různým v podstatě protispolečenským jevům (podpultismus, protekcionářství, rozkrádání společného majetku, nízká pracovní kázeň, pokleslý konzumerismus, stínová ekonomika apod.).

Vzhledem k tomu se nelze divit, že i vědomí dělnické třídy nebylo schopno přijímat skutečně socialistickou ideologii a jí odpovídající hodnoty. Oficiální ideologie ztratila schopnost udržet nejen u dělnické třídy, ale i u dalších složek třídně sociální struktury socialismu pocit vnitřního sepětí se systémem. Místo toho začaly v těchto třídách a vrstvách působit i vlivy politického disentu a ideologická diverze zvenčí. Začal vznikat široce rozšířený pocit odporu k vládnoucí elitě a matného očekávání změn chápaných někde vědomě, někde podvědomě jako změn směrem ke kapitalismu (který si ovšem většina lidí představovala způsobem velmi vzdáleným realitě). Společnost se polarizovala na „my“ a „oni“, přičemž pod pojem „oni“ začali být v širokých vrstvách společnosti zahrnováni zcela neoprávněně komunisté jako takoví, bez výběru. V takovémto stavu zastihla naši společnost sovětská „perestrojka“ a později akutní politická krize v r. 1989.


Poznámky:

1Srv. Marx, K., Formy předcházející kapitalistickou výrobu, Rukopisy „Grundrisse“ sv. II., Svoboda, Praha 1974, str. 85-130.

K tzv. asijskému výrobnímu způsobu srv. např. Nikiforov, V. N., Východ a světové dějiny, Svoboda, Praha 1980; Hubinger, V., Asijský výrobní způsob a počátky formování raně třídní společnosti a raného státu v jihovýchodní Asii, nepublikovaná dizertační práce, Praha 1988 aj.

2Srv. Holubec, S.,


Související články:
(Problémy - stalinismus)

Překonat dědictví stalinismu (26.10.2014)
Oříšek k rozlousknutí (20.08.2009)
Levicový antikomunismus (05.10.2007)
Nepochopit minulost znamená prohrát budoucnost (18.07.2007)
Antikomunisté a represe padesátých let (03.07.2007)
Co je to „stalinismus“? (03.06.2007)
Několik poznámek k vymezení podstaty stalinismu (03.06.2007)
Pryč se stranou! (30.05.2007)
Československo za stalinismu (1948-1953) (30.05.2007)
Otevřený dopis Raskolnikova Stalinovi (04.02.2007)
Gottwald – padouch nebo hrdina? (26.11.2006)
Krize v „socialistickém táboře“ a jeho rozpad (18.06.2006)
Remont systému (11.06.2006)
Zpráva ÚV KSČS o činnosti strany od mimořádného sjezdu KSČ (09.04.2006)
Hlavní rysy sovětského systému před rokem 1953 (08.04.2006)
Levice nikam nezmizela (27.03.2006)
Politický systém oporou nezákonností (10.03.2006)
Gangréna stalinismu (09.03.2006)
Složitá cesta k pravdě (08.03.2006)
KSČM – doleva za Gottwaldem? (07.03.2006)
Československo na cestě destalinizace (1953–1961) (04.03.2006)
Záznam procesu s Horákovou možná bude národní památkou (04.03.2006)
Rozhodný krok k obraně lidové moci v Polsku (13.12.2005)
K událostem v Maďarsku (24.10.2005)
O nedostatcích stranické práce a opatřeních k likvidaci trockistických a jiných obojetníků (16.10.2005)
Je načase vymanit se z pasti antistalinismu (16.10.2005)
Jak vysvětlujeme omyl (13.10.2005)
O Stalinovi a stalinismu (12.10.2005)
Dezorientace z nostalgie (04.10.2005)
V čem jsou jiní? (20.09.2005)
Zinověvovi druhové před soudem mas (16.08.2005)
Opatření vlády NDR v Berlíně, zavedení kontroly na hranicích západního Berlína (11.08.2005)
Radikální levice a stalinismus jsou neslučitelné (25.06.2005)
Krach provokačních pokusů cizích agentů v Berlíně (16.06.2005)
Povstání v NDR 1953 (16.06.2005)
Spravedlivý rozsudek nad rozvratníky (06.06.2005)
O stalinismu (2) (09.05.2005)
Stalin a my (28.04.2005)
O stalinismu (1) (28.04.2005)
O slušnosti a omluvě (16.02.2005)
K otázce stalinismu (30.01.2005)
Komunismus jako materiální lidské společenství (31.10.2004)
Stalinismus (31.10.2004)
Moje slunce - Stalin (06.07.2004)
Socialismus nebo smrt (22.02.2004)
Nejen Horáková, ale i Kalandra (22.10.2003)
Stalin jako produkt systému nekontrolované moci (12.03.2003)
Stalinův dlouhý stín (23.01.2003)
PDS ke 40. výročí postavení berlínské zdi (02.07.2001)

[Akt. známka (jako ve škole): 0 / Počet hlasů: 0] 1 2 3 4 5

Celý článek | Autor: Josef Heller | Počet komentářů: 1 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek

červené návěští   Hlavní zprávy červený nadpis

zelené návěští   Novinky zelený nadpis
16.04.2018: Letní univerzita Evropské levice 2018
Letní univerzita EL se koná ve dnech 11. aľ 15. července 2018 ve Vídni pod mottem "Dialog pro pokrok v Evropě. 200 let od narození Karla Marxe, 100 let od konce 1. světové války. Bliľąí informace o účastnickém poplatku a registrační formulář jsou k dispozici na stránkách Evropské levice.

16.06.2017: Opět útoky spamovacích robotů
Doąlo k opakovaným útokům robotů sázejících do komentářů texty s podivnými "inzeráty" (podle vąech známek činskými). Jen poslední dvě dávky představovaly více neľ 200 těchto pseudokomentářů, které maľeme.

16.06.2017: Někdo/něco zde krade ľ a ą?
V uplynulých dnech doąlo k technické závadě, v jejímľ důsledku se "beze stop" z některých článků (ale i z větąiny komentářů) ztratila vąechna písmena "ľ" a "ą" (nebo jenom jejich část). Za závadu se omlouváme a na jejím odstranění pracujeme (zatím pátráním po příčině).

09.05.2017: Pietní akt na Oląanech
Jako kaľdoročně, i letos poloľila 9. 5. v 9 hodin delegace zástupců CV SDS a výboru praľské organizace SDS květiny k památníku padlých rudoarmějců na oląanském hřbitově. Při té přileľitosti jsme pietně vzpomněli i padlých daląích armád (včetně československé), kteří jsou na Oląanech uloľeni.

červené návěští   Anketa červený nadpis
V současnosti rozvířil hladinu návrh přijmout do ČR 50 syrských válečných sirotků. Co si o něm myslíte?

V Sýrii ani ľádní váleční sirotci nejsou.
287 (287 hl.)
Nebrat! Jeątě by nás podřezávali.
281 (281 hl.)
Konečně někdo uvaľující lidsky.
248 (248 hl.)
A» se kaľdý stará o sebe, nic nám do nich není.
233 (233 hl.)
Je to sice politikum, ale krok správným směrem.
411 (411 hl.)
Raději bychom měli zvýąit svou ostudně nízkou rozvojovou pomoc.
250 (250 hl.)
Prohnilý humanismus !!
193 (193 hl.)

Celkem hlasovalo: 1903


zelené návěští   Vyhledávání zelený nadpis


na nových stránkách

Rozšířené vyhledávání
Tématické skupiny
Seznam autorů


Google

web
sds.cz
blisty.cz
bbc.co.uk

zelené návěští   Vaąe komentáře zelený nadpis
[15.05.2018 19:15:23]
josef mikovec
Bohumír ©meral - Mučedník ztracených a vysněných příleľitostí http://www.novarepublika.cz/2018/0 5/frantisek-ferdinand-s ...

[15.05.2018 18:54:53]
josef mikovec
Zde jest zkuąební kámen, na němľ se dokáľe, zdali jsme opravdu v dost zralí, dost socialističtí, abychom opravdu stali se v Rako ...

[21.03.2018 17:10:12]
n
Snad se něco doví,!

[19.11.2016 10:28:45]
l&s
Doplnění k Peroutkovi - Zemanův projev byl míněn dobře, bohuľel se v něm dopustil dehonestujícího přeąlapu, kdyľ prohlásil, ľe Per ...

[27.02.2016 10:01:56]
l&s
Článek pana Bělohradského není k dispozici, tak jen pár postřehů k této stati. Paní Neudorflová sice správně píše, že je chyba, k ...

[28.10.2015 09:08:14]
-ik
Dobrý den pane ©lemendo! To, co jste napsal, je konstatování stavu. A co navrhujete jako pokus o naznačení cesty? Já mysl ...

[04.09.2015 14:20:12]
n
Samozřejmě, ľe jiľ těąím na shromáľdění, jako posledně na Václaváku. Doufám, ľe nebude chybět pán ©afr, kterého tímto srdečně zvu. ...

[13.08.2015 13:11:01]
n
SDS leží v žaludku tomu zoufalému tapetáři, takže je moc známá a okolí se musí postarat o její prosazení. Prohra s US a tím i se s ...

[13.08.2015 01:44:03]
-ik
Jestli že se mi zdá, že militantní skupiny dosahují lepších výsledků, měl byc se podívat na sebe, zda nepracuji špatně. Oni mohou ...

[08.06.2015 21:05:37]
-ik
"význam evropské levice pro vývoj ve světě a její podíl na jeho spoluutváření (globalizace, přenos zkušeností z jiných čá ...

[25.05.2015 14:58:27]
n
Lidstvo v rozvinutých zemích a tím myslím i naąi zemi, jiľ dosáhli hranic daląího materiálního pokroku a jeho daląí zvyąování je n ...

[25.05.2015 08:21:23]
l&s
"Proč se myšlenka lidové fronty boje proti fašismu prosadila v našem hnutí, až když bylo fakticky pozdě? Bylo vůbec možné, ab ...

[13.05.2015 09:45:10]
Milan Neubert
-iku, napsal jste víc věcí, s řadou souhlasím. Jednu námitku ale mám: dospěli jsme k závěru, že virtuální diskuse na webu nebo na ...

[10.05.2015 23:25:51]
-ik
Mám pocit, pane Neuberte, že jste se o kontakt s lidmi ani moc nesnažil. Diskuse na stránkách SDS je nulová. A i v minulosti jst ...

[06.05.2015 10:38:48]
n
Vítám tapetáře. Čest tvoji práci. Podle množství zbytečné práce opravdu stojíš ...


Teze programu SDS
Teze programu SDS

Tyto stránky byly vytvořen prostřednictvím redakčního systému phpRS.