Včera na mne při četbě článku Josefa Poláčka „
Staří, mladí a vymývání mozků“ (Haló noviny, 15. 2. 2005) dýchly staré časy. Při čtení výrazů typu „lumpenburžoazie, sloužící pohůnkovsky ochotně ... zahraniční velkoburžoazii“ nebo „drze ignorantská smečka fanatických poslanců“ jsem si znovu uvědomil, že to s komunikační kulturou není v Čechách úplně v pořádku. Že se to kolem nás hemží jedovatostmi a nálepkami, které zrovna společenskému dialogu nepomáhají. A pak jsem se zeptal: A co Ty? Máš čisté svědomí?
Ne úplně. Když jsem psal na Silvestra 2004 svou reakci „V čase rekapitulačním“ na tehdy aktuální výzvu Milana Špáse „Čas
na rekapitulaci“, použil jsem ve své argumentaci věcně slabých míst příspěvku Václava Věrteláře „Malá dobrá zpráva na konci roku“.
Příspěvek jsem poslal do Haló novin, ačkoliv jsem byl přesvědčen, že skončí v koši podobně jako celá řada příspěvků předchozích, které jsme tam my - členové Strany demokratického socialismu (dříve Levý blok a Strana demokratické levice) - v průběhu let minulých poslali.
K mému velkému překvapení silvestrovský příspěvek vyšel. Ne sice celý (odkazy na Špásovu výzvu a vysvětlující grafy zmizely), ale na druhou stranu - kdo má to štěstí, aby byl jeho článek uveden samotnou šéfredaktorkou celostátního listu jako zahájení věcné diskuse („Zkusme hledat východiska“, 12. 1. 2005)? Reakce přišla hned po třech dnech. Byl to právě Josef Poláček, kdo ve svém komentáři vztyčil prst, že jsem Václava Věrteláře hrubě napadl, že bych měl čtenářům sdělit nejprve více něco o sobě a o SDS a že bych měl publikovat v Haló novinách a ne na internetu, který je pro část populace finančně nedostupný.
Vzpomínám si na to, jak jsme si kdysi dávno s kamarádem Mackem (ahoj, Milane!) stěžovali na chování obvodního tajemníka SSM. Přijal nás v té věci dokonce vedoucí tajemník KSČ, aby nám nakonec vysvětlil, že veřejná omluva, kterou jsme požadovali, není možná, protože by to snížilo autoritu politického pracovníka. Neříkám to teď proto, abych připomněl notoricky známou naivitu mládí, ani abych dokládal instrumentální chování tehdejšího aparátu nebo lživost včerejšího Poláčkova tvrzení, že „pokud došlo k chybám, k něčemu špatnému, tak se to komunistická strana snažila pokud možno rychle napravit “. Říkám to proto, že je třeba zbavit se kvůli budoucnosti všech pozůstatků stalinistických manýr.
A začnu u sebe a u Poláčkova vztyčeného prstu. Není totiž šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu, jak říká staré české přísloví. Václave Věrteláři, omlouvám se Vám (Ti), můj článek by opravdu nevyhověl náročnějším kritériím na slušnost, která já sám vyznávám. Trochu jsem svými silvestrovskými jedovatostmi přestřelil a mrzí mne to. Základ pro věcnou diskusi by měl skutečně vypadat jinak. Nic na tom nemění ani skutečnost, že si za svými věcnými tvrzeními stojím, což nakonec Josef Poláček nezpochybňoval, ani okolnost, že mi to vytknul právě on.
Pokud jde o další Poláčkovy výhrady, snad čtenář z textu pochopil, že ke zveřejnění textu v novinách jsou potřební dva - jeden, který napíše, a druhý, který rozhodne o publikování. Rád napíšu o sobě, o SDS i o Straně evropské levice. Budou-li o to Haló noviny stát. Hezký den.
Milan Neubert, 16. 2. 2005
O slušnosti a omluvě
