Několik poznámek k vymezení podstaty stalinismu

Už při prvním čtení Stalinova článku „O dialektickém a historickém materialismu“ ve sborníku „Otázky leninismu“ zjistíme, že Stalin zmiňuje ze zákonů dialektické metody pouze zákon jednoty a boje protikladů + zákon přeměny kvantitativních změn ve změny kvalitativní, vynechává zákon negace negace, zkoumání mechanismu zprostředkování a řešení rozporu. (Viz J. V. Stalin: Otázky leninismu; Svoboda, Praha 1950, str. 533-539). Toto opomenutí není pouze důsledkem Stalinovy osobní averze vůči Hegelově dialektické filosofii. Odráží a projevují se v něm zvláštnosti stalinského pojetí dialektiky.

Jestliže provedeme rozbor politické linie na likvidaci kulactva jako třídy, můžeme zobecnit, že podstatou stalinského pojetí dialektiky je absolutizace protikladnosti a boje protikladů. Podle Stalinova pojetí zostřování třídního boje, které je přímo úměrné úspěchům při výstavbě socialismu, vítězství socialismu a dělnické třídy = likvidace kapitalismu a kapitalistů, socialistické společenské vlastnictví = formálně právnímu aktu vyvlastnění kapitalistických vykořisovatelů, zestátnění a združstevnění výrobních prostředků. Nevývojové myšlení, aplikující formálně logické schéma abstraktní rozdílnosti (vzorec : socialismus = ne kapitalismus, abstraktní negace kapitalismu), tak zploštilo a zvulgarizovalo původní Marxův koncept překonání staré společenské dělby práce.

Na konci třicátých let prohlásil Stalin, že v Sovětském svazu vzniklý ekonomický a politický systém je socialismus. Formuloval tak logický princip stalinismu: ztotožnění existujícího a skutečného, ztotožnění bezprostředně daného se zpředmětněním socialistického ideálu, v němž se socialismus chápe jako nevývojová podstata. (Vasil Bilak byl veden stejnou logikou, když podal svou klasickou definici reálného socialismu: socialismus je to, co tu máme). Socialismus sovětského typu lze pochopit jako pouze negativní překonání, první negaci kapitalismu. Stalinismus je ideově teoretickým výrazem této skutečnosti, proto Stalin odmítl platnost zákona negace negace. (O pojmu „negativní překonání soukromého vlastnictví“ viz K. Marx: Ekonomicko-filozofické rukopisy z roku 1844; Svoboda, Praha 1978, str. 74-76).

Tak vzniká i tautologické pojetí jednoty teorie a praxe, v němž teoretické myšlení ztrácí nezávislý a kritický charakter a praxe přestává být kritériem pravdivosti a zdrojem rozvoje teorie. Ve stalinismu dochází k vývoji socialismu od vědecké teorie k mýtu, mytologii. Existuje mnoho dokladů o tom, jak byla praxe stalinského modelu socialismu plna nejrůznějších rituálů obrozené pohanské mytologie. Rituálními slovními obraty byly přeplněny i politické projevy i vědecká díla. (Stalinismus tak svérázným způsobem souvisí s onou tendencí ve vývoji společenského vědomí a sebevědomí, kterou Nietsche vyjádřil formulí „od vědy k mýtu“).

Pro vědecké myšlení je největším problémem ověření a důkaz pravdivosti teoretických závěrů, aby pojem byl myšlenkovým výrazem skutečnosti. Mytologické vědomí řeší bravurně rozpor mezi pojmem a realitou tím, že má v sobě zabudovány mechanismy výkladu a úpravy empirických faktů, takže skutečnost je vždy v dokonalém souladu i se sebeabsurdnějšími myšlenkovými schématy. „Dějiny VKS(b)“ se patrně jen z vrozené skromnosti opomněly zmínit o tom, že Stalin po jistou dobu spolu s Trockým odmítal Leninův plán na ozbrojené povstání, že v průběhu Říjnové revoluce hrál Trockij význačnější organizátorskou úlohu než Stalin. Zřejmě ze stejného důvodu se „Dějiny VKS(b)“ také nezmínily o Leninově dopisu, v němž Lenin navrhoval odvolat Stalina z funkce generálního tajemníka strany. Základním problémem mytologicko-fetišistického vědomí je ale to, že uctívaná modla se časem mění v modlu zavrženou. Je známo, jak se z fotografií, zachycujících únorové události roku 1948, vyretušovávala po procesu se „spikleneckým a protistátním centrem“ postava Rudolfa Slánského. (Winston Smith, hlavní hrdina Orwellova románu „1984“ vymyslel pro účel „ovládání minulosti“ univerzálně použitelný typ „soudruha Ogilvyho“).

Spolu s logickým a gnoseologickým kořenem má stalinismus i sociálně třídní kořen, který vyrůstá ze zbytnění, zveličení lokální a dílčí vlastnické funkce pracovníků řídícího aparátu, což brilantně popsal ve svých studiích doktor Josef Heller. (Viz J. Heller : Socialistická dělnická třída jako subjekt společenského vlastnictví v podmínkách staré společenské dělby práce, Filozofický časopis 5/1983 a Aktuálnost Marxova a Engelsova pojetí vztahu vlastnictví a dělby práce, Filozofický časopis 3/1985). Pouze celotřídní a nejúplněji, nejdokonaleji společenská vlastnická subjektivita příslušníků dělnické třídy se v reálném socialismu nestala vlastnickou subjektivitou celospolečensky integrující, což vedlo k oslabování reálné společenskosti reálně socialistických vlastnických vztahů. Zbytněním se lokální a dílčí vlastnická subjektivita pracovníků řídícího aparátu v systému reálného socialismu stala „potenciálně nespolečenskou“ a „zájmově dvojakou“, obsahovala tendenci k vytváření jako celospolečensky integrujících vlastnických forem fungujících podle logiky soukromokapitalistického vlastnictví. Z toho důvodu byl předlistopadový systém pouze „werdende Form“, a nikoli „gewordene Form“ socialismu a svérázná logika vlastnického jednání třídy řídícího aparátu byla základní, objektivní, vnitřní systémovou příčinou zhroucení systému reálného socialismu. (Poznámka na okraj: problémy se zveličením vlastnické role pracovníků řídícího aparátu měl i „reálný kapitalismus“, a to zvláště v souvislosti s rozvojem sociálně tržního hospodářství a sociálního státu po druhé světové válce. Ukazuje to teorie o „revoluci manažérů“).

Upozorním ještě na jeden moment: nutnost realizovat společenské vlastnictví v reálném socialismu prostřednictvím složitě horizontálně i vertikálně organizovaného a strukturovaného systému lokálních a dílčích vlastnických funkcí vyžadovala, aby ve funkci svorníku bývalé vládnoucí třídy řídícího aparátu vystupovala osobnost politického vůdce strany a státu. Zveličeně lokální vlastnická role příslušníků třídy řídícího aparátu tak podmiňovala nedemokratické, autoritářské, příkazově administrativní metody řízení v politicko-ideologické nadstavbě reálného socialismu. Utvářel se tak pro systém reálného socialismu typický trojúhelník rozporů, v němž figurovaly tyto společenské subjekty: vůdce – třída řídícího aparátu – lid (=dělnická třída a ostatní pracující). Tak jako se aparát stavěl nad pracující lid a diktatura proletariátu se stále více měnila v diktaturu aparátu nad proletariátem, tak se i politický vůdce stavěl nad aparát a „sjednocoval“ třídu řídícího aparátu pomocí permanentních čistek a teroru. Stalinova smrt signalizovala mimo jiné i to, že se úplně vyčerpala funkčnost diktátorských, mocenskou zvůlí jednotlivce poznamenaných, metod politického řízení společnosti. Dvacátý sjezd KSSS byl ovšem vlastně revoltou aparátu – opírajícího se o podporu, či spíše pasivitu lidu – proti vůdci, proto bylo objektivním výsledkem dvacátého sjezdu umocnění zbytnělé lokální vlastnické funkce řídícího aparátu na druhou, což se velmi brzy promítlo i do technicko-organizační stránky řízení. (Egon Bondy říká, že k této revoltě aparátu proti vůdci došlo již na devatenáctém sjezdu KSSS). Čínská kulturní revoluce byla naopak revoltou o lid se opírajícího vůdce proti aparátu.

Mytologická povaha stalinistického světonázorového modelu umožňovala zakrývat především skutečnou třídní strukturaci socialismu sovětského typu. Proto se stalinismus mohl stát ideologií třídy reálně socialistického řídícího aparátu, a to v celém procesu jejího vývoje a transformace. Proto stalinismus nezemřel se Stalinovou smrtí, naopak se dynamicky rozvíjel i po dvacátém sjezdu KSSS v roce 1956, který vše zredukoval na „kult Stalinovy osobnosti, nezákonnosti a deformace socialismu“, nedokázal odhalit sociálně ekonomické základy stalinského modelu socialismu. (Závěry dvacátého sjezdu tak byly v plném souladu s logikou mytologicko-fetišistického vědomí, jež mění modlu uctívanou v modlu zavrženou).

I Stalinovu osobnost je ostatně třeba zkoumat bez glorifikace či démonizace, která je kultem osobnosti převráceným naruby – viz Alexandr Solženicyn v „Souostroví Gulag“. Myslím si, že tyto rozbory musí vycházet z jednoho faktu, který se mi zdá být nepopiratelný : Stalin jako politik i filosof, státník i teoretik je bytostně spjat s utvářením třídy reálně socialistického řídícího aparátu, se vzestupnou fází jejího vývoje, kdy hrála relativně pokrokovou společenskou úlohu při urychlování procesu prvotní akumulace kapitálu, což Sovětskému svazu umožnilo, aby tempy, jež nemají v dějinách obdoby uskutečnil industrializaci, zvítězil ve druhé světové válce a stal se světovou velmocí prvního řádu. Odtud tendence ke glorifikaci i démonizaci.

Stejnou charakteristiku můžeme dát i společenské úloze N. S. Chruščova, který se po dvacátém sjezdu KSSS dostal do čela sovětského stranického a státního vedení.. Chruščov byl také stalinista. Chruščov i Stalin byli politickými představiteli jedné a téže společenské třídy reálně socialistického řídícího aparátu. A stejně tak i M. S. Gorbačov. Proto je nesmysl tvrdit, že základní příčinou zhroucení reálného socialismu byla „zrada Gorbačova“, která historicky koření v „revizionizmu a oportunismu Chruščova, jenž na dvacátém sjezdu pošpinil Stalinův obraz v myslích a srdcích pracujícího lidu“. Stalin, Chruščov a Gorbačov se liší pouze tím, že zosobňují různé vývojové etapy historické role třídy řídícího aparátu reálného socialismu : Stalin zosobňuje proces jejího utváření, kdy sehrála relativně pokrokovou společenskou úlohu; Chruščov zosobňuje její neschopnost nalézt a překonat sociálně ekonomické základy stalinského modelu socialismu; Gorbačov zosobňuje proces jejího rozkladu, zániku a transformace v kompradorskou lumpenburžoazii.

Ideologický horizont formující se třídy reálně socialistického řídícího aparátu nepřesahovaly ani koncepce, které v Sovětském svazu dvacátých a třicátých let tvořily alternativu Stalinovým názorům a byly spjaty především se jmény Lva Trockého a Nikolaje Bucharina. Trockého rozbory hovořily o „byrokratické degeneraci sovětské moci“, jejich Achillovou patou však bylo, že vyjadřovaly zájmy oné skupiny nomenklaturní elity, jež v boji o moc prohrála. Předností Stalinova řešení krize NEPu ve druhé polovině dvacátých let ve srovnání s Bucharinovou koncepcí „vrůstání kulaků do socialismu“ bylo, že zakládalo politickou strategii komunistické strany na vytváření vlastnických forem, které urychlovaly akumulaci a koncentraci kapitálu, což dále umožňovalo co nejrychlejšími tempy industrializovat a dosáhnout obranyschopnosti země.

Sociálně mytologickou povahu měly všechny teorie, které vyjadřovaly zájmy nomenklaturní vlastnické a mocenské elity reálného socialismu. Stačí jmenovat teorie o „rozvinutém socialismu“, „stírání sociálně třídních rozdílů“, (o čemž ostatně mluví již právě Stalin jako o základní tendenci vývoje sociálně třídní struktury socialistické společnosti – viz Stalin, citované dílo, str. 509-511), „všelidovém státě“, „demokratické přestavbě“, „socialismu s lidskou tváří“ atd. Pro tyto „pravicové“ varianty stalinistické ideologie je typické, že se v nich třída řídícího aparátu stále otevřeněji rozchází s filosofickými a metodologickými východisky marxismu. (Které se nahrazují například pozitivistickou stratifikační metodologií, technokratickými, meritokratickými a scientokratickými koncepty překonání staré společenské dělby práce). Tyto koncepce si uchovaly stalinistickou povahu, přestože hlasitě mluvily o „destalinizaci“ a „návratu k leninismu“.

„Kořenem zla“ v reálném socialismu proto vůbec nebyla vedoucí úloha komunistické strany, ale právě ona zvláštní sociálně ekonomická privilegovaná role řídícího aparátu, pro níž měla komunistická strana instrumentální funkci. Právě tato třída, a nikoli komunistická strana – většina členů komunistické strany žádný monopol na politickou moc neměla -, nese plnou odpovědnost za „zločiny stalinismu“, kupříkladu inscenované politické procesy. (Je dávno známo, že například proces se Slánským byl výslednicí mocenského soupeření mezi různými skupinami v tehdejším stranickém vedení). Zkoumáme-li vývoj vědomí a sebevědomí třídy řídícího aparátu, zjistíme, že se v něm stále výrazněji prosazuje tendence k teoretickému zdůvodnění nahrazení „politického monismu“, „demokracií“ a „pluralismem“. Komunistická strana se stále více stávala politickým subjektem, podřízeným zájmům třídy řídícího aparátu. Není vůbec náhodou, že v Československu roku 1968, v Sovětském svazu období perestrojky, v Číně období modernizace a ekonomické reformy dochází pod vedením komunistické strany k vytváření vlastnických forem, fungujících podle logiky soukromokapitalistického vlastnictví, čemuž nezabránil ani princip demokratického centralismu. (Je příznačné, že když svého času vedl Miloslav Ransdorf rozhovor s Alexandrem Kramerem v Právu, tohoto argumentu nepoužil).

Stalinská mýtodialektika přežila i reálný socialismus. Stačí připomenout Klausovo tvrzení, že „ekonomická transformace je v podstatě dokončena“, nebo Havlův výrok o tom, jak „již vyrašily výhonky demokratické občanské společnosti“. Proklamovaná diskontinuita je sociálním mýtem, zakrývajícím kontinuitu předlistopadového a polistopadového systému. (Přesněji řečeno, jde o sociální mytologii obsahově převrácenou na ruby a umocněnou na druhou, její základní funkcí je zakrývání podstaty závislého kapitalismu a kompradorské lumpenburžoazie).

Nízký stupeň propojení a provázanosti dílčích vlastnických funkcí a omezeně společenská vlastnická subjektivita řádícího aparátu přetvářely pro reálný socialismus typický stálý a trvalý převis poptávky nad nabídkou v logiku fungování deficitní ekonomiky. Třída řídícího aparátu tak obrůstala dalšími privilegovanými sociálně ekonomickými skupinami z oblasti obchodu a služeb, jejichž příslušníci neměli často v§bec nic společného ani s komunistickou stranou, ani s ideály a hodnotami socialismu. Vyjádřím to možná až příliš lapidárně : kdejaký „řezník“ či „zelinář“ měl více „vedoucí úlohy“ než většina předsedů základních organizací komunistické strany. Je příznačné, že ve svém eseji „Moc bezmocných“ hovoří Václav Havel s velkými sympatiemi právě o sociálním typu „zelináře“, neboli o těch vrstvách, které měly v deficitní ekonomice reálného socialismu privilegované postavení a po státním převratu v roce 1989 si jejich příslušníci počali nárokovat zásluhy za „ekonomický odboj proti totalitní diktatuře“. V tom byl smysl Havlových sentencí o „vítězství života nad entropickým politickým režimem“. (Viz V. Havel: Moc bezmocných – sborník V. Havel: O lidskou identitu; Rozmluvy, Praha 1990, str. 55-133). Na tyto vrstvy se vědomě či podvědomě orientovalo militantně antikomunistické, havlovsko-bendovsko-rumlovské křídlo disidentského hnutí, které tak muselo převzít i mytologicko-fetišistickou povahu jejich vědomí a sebevědomí. „Sametovᓠmocenská elita nemohla vyplodit nic jiného než stupidní moralizující blábolení o „vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí“. (Folkový zpěvák Karel Kryl kdysi trefně poznamenal, že Havel nikdy nerozuměl dělnické třídě).

Vědomí a sebevědomí všech sociálních subjektů v reálném socialismu bylo ovládáno sociální mytologií privilegovaných sociálně ekonomických skupin. Proto nedokázal reálný socialismus zrodit žádnou sociálně ekonomickou skupinu, která by jej dokázala pozitivně překonat. Lze to doložit na „revoltách proti totalitní komunistické diktatuře“, ke kterým došlo během maďarských a polských událostí v roce 1956, nebo na činnosti „demokratické opozice“ během „pražského jara“ v roce 1968. Čínská „kulturní revoluce“ byla jedinou revoltou proti třídě řídícího aparátu, která byla vedena z levicových ideologických pozic. Ani ona však nevyústila v dokonalejší formu zespolečenštění než ve stalinském modelu socialismu.

K teoretické emancipaci od stalinismu je zapotřebí především pochopit, že samospráva není jedna vlastnická forma vedle jiných vlastnických forem, ale typ vlastnické subjektivity, jehož podstata spočívá v integraci dílčích vlastnických a podnikatelských aktivit na celospolečenské úrovni. Myslím si, že je možné zkonstruovat hierarchický, vícestupňový model samosprávné vlastnické subjektivity, který bude zahrnovat lokální dílčí vlastnickou subjektivitu pracovníků řídícího aparátu, vlastnickou subjektivitu kapitalistických vlastníků a podnikatelů a na úrovni celospolečenského zájmu podřízení i této subjektivity přímé a bezprostřední vlastnické subjektivitě dělnické třídy, těch sociálně ekonomických skupin, které jsou z hlediska výrobně technické a organizačně ekonomické dimenze společenské dělby práce před tím jmenovaným skupinám podřízeny. K výrobně silovým předpokladům uskutečnění tohoto teoretického modelu náleží růst volného času jako základního „výrobního prostředku“ pro rozvoj lidské individuality, který je spjat s vědecko-technickou revolucí a rozvíjením intenzivních technologií. Mezi předpoklady výrobně vztahovými budou hrát důležitou roli hodnotové vztahy, logika peněžních toků a finančně úvěrového systému. Řečeno jednou větou : rozvíjet a zdokonalovat se může i podstata socialismu (= socialistické zespolečenštění). (O tom, že proměnlivé jsou i podstaty jevů viz V. I. Lenin : Filozofické sešity, Sebrané spisy sv.29., Svoboda, Praha 1988, str. 245). V systému vlastnických vztahů úplnějšího a dokonalejšího zespolečenštění výrobních prostředků, než tomu bylo ve stalinském modelu socialismu, by již neměla být přímá a bezprostřední celotřídní vlastnická subjektivita dělnické třídy nahrazována politickou aktivitou, realizována jedině skrze vedoucí úlohu komunistické strany, která, jak ukazuje historická zkušenost, nedokázala zabránit třídě reálně socialistického řídícího aparátu, aby se ideologicky a politicky „transformovala“ v kompradorskou lumpenburžoazii ve snaze uchovat alespoň pro některé „transformace schopné“ složky privilegované sociálně ekonomické postavení.

Proti koncepci samosprávného vlastnictví se často argumentuje zápornými zkušenostmi s tak zvaným „jugoslávským modelem“. Tento model ovšem realizoval z vlastnických práv pouze právo podílet se na řízení v rámci podniku. Nedospěl ani k „participační vlastnické praxi“. (Formou různých projektů akciového vlastnictví zaměstnanců, nebo systému individuálních kapitálových účtů v mondragonských družstevních podnicích). „Jugoslávský model“ nemohl překonat odcizenou, státně byrokratickou povahu reálně socialistického vlastnictví. Informace o vývoji v nástupnických státech bývalé socialistické Jugoslávie však hovoří o tom, že dělníci zde mnohem aktivněji bránili své právo na spolurozhodování a vystupovali proti politice kapitalistické privatizace, než tomu bylo v jiných zemích bývalého reálného socialismu. Podobnou zkušenost bylo údajně možné pozorovat i v Polsku jako paradoxní důsledek působení „Solidarity“.

Lze vyslovit předpoklad, že zárodky samosprávného vlastnického komplexu by měly vznikat již v lůně kapitalismu. Na utváření třídy samosprávných vlastníků by se měla podílet především komunistická strana.

Vidíme, že termín „stalinismus“ je vlastně nepřesný. Přesnější je hovořit sociálně mytologické ideologii a nedemokratické politické praxi třídy řídícího aparátu reálného socialismu. Problém stalinismu nelze v žádném případě bagatelizovat a tvrdit například, že je „neaktuální“, že zabývat se jím znamená „podléhat buržoazní ideologii a oslabovat stranu“. Zkoumání logicko-gnoseologických a sociálně třídních kořenů stalinismu má naopak zásadní význam pro budoucnost komunistického hnutí. Zvláště když v poslední době narůstá i v KSČM politický tlak určitých skupin lidí spjatých svým předlistopadovým funkčním působením s bývalou vládnoucí třídou řídícího aparátu reálného socialismu. Tito lidé chtějí zaměřit práci na koncipování nového modelu socialismu tak, aby výsledný text studie obsahoval rehabilitaci společenské úlohy bývalé vládnoucí třídy. Z toho pak může vycházet další krok politické strategie těchto sil a skupin – revize hodnotové a programové identity KSČM, jež může vyústit až v obnovení nekritického oslavování Stalina. Snahy obnovovat kult Stalina náleží vskutku do oblasti politické patologie. Není těžké si domyslet, že takovéto patologické politické jednání by fanatickému, paranoidnímu antikomunismu vládnoucí lumpenburžoazie posloužilo jedině jako záminka k zákazu KSČM. Snahy obnovovat kult Stalina v komunistickém hnutí jsou proto projevem novodobého likvidátorství.

František Neužil, člen Rady TAP ÚV KSČM, duben 2002

Seznam použité literatury

1. Havel V.: Moc bezmocných. Sborník Havel V.: O lidskou identitu. Rozmluvy, Praha 1990.
2. Heller J.: Socialistická dělnická třída jako subjekt společenského vlastnictví v podmínkách staré společenské dělby práce. Filozofický časopis 5/1983.
3. Heller J.: Aktuálnost Marxova a Engelsova pojetí vztahu vlastnictví a dělby práce. Filozofický časopis 3/1985.
4. Lenin V. I.: Filozofické sešity. Sebrané spisy sv.29. Svoboda, Praha 1988.
5. Marx K.: Ekonomicko-filozofické rukopisy z roku 1844. Svoboda, Praha 1978.
6. Stalin J. V.: Otázky leninismu. Svoboda, Praha 1950.

SDS doporučuje:

Josef Heller - Co je to stalinismus